Rozštěpená panna - Příběh č.10 - Číslo tři
Překlad z NJ: Charly
Vydáno: 7.9.2009
Belgor byl mrtev.
Ležel na podlaze pokoje číslo tři, paže zkřížené na hrudi. Stál jsem vedle něj, tiše a bez pohybu, a snažil jsem se na něj nezírat. Ale jeho nevěřícný škleb mne fascinoval a přitahoval pohled. Stalo se to zase. Někdo se mi stal moc blízkým.
"Proč?" zazněl potichu drsný hlas hostinské. Ani jsem se nehnul a zůstal jsem zády otočen ke dveřím a v nich stojící ženě.
"Proč?" zazněl její hlas znovu, takřka se zvířecí silou. Její jekot na mne dopadl jako tíha, když mne současně popadla oběma rukama. Mudřin pohled se zabořil do mé duše a vrásky na jejím prošedivělými vlasy rámovaném čele se prohloubily.
"Je mi to líto."
"To nestačí!" zaburácela Murdra. Rukama mne popadla za límec a nečekanou silou mnou smýkla na stranu. Zakopl jsem o rám postele; má hlava narazila do zdi. Naklonila se nade mnou Mudřina podoba... začala se rozplývat, a matné světlo svic ozařujících místnost zhaslo.
Tři týdny předtím....
Větrem ošlehaný štít nad branou skřípal ve svých zrezivělých pantech a každým momentem hrozil spadnout na mou hlavu, pokud neuhnu. Innos ví, jak dlouho už jsem stál na témže místě pod štítem. Stíny stromů už dosahovaly horního okraje brány. Levou rukou v kapse své haleny z medvědí houně jsem nahmátl fajfku po svém otci.
Rozštěpená panna. Ne zrovna přívětivá. Ale takovými věcmi jsem si hlavu nelámal. Nohy mě bolely, od včerejška mi nepřestalo kručet v břiše a moje ruce... alespoň už nebolely tak ostře. To veslování už na mě bylo moc. Po hodině, která mi připadala jako tři, jsem konečně zahlédl za svítání pobřeží Argaanu. Tam se můj malý člun rozpadl na kousky, když "zakotvil" na naplaveném trámu. Otec by mne nepochválil, kdyby...
Otřásl jsem se a osušil si tváře. Už ne. Ztratil jsem příliš mnoho času truchlením cestou mezi vzdálenou pevninou a ostrovem. Nech otce odpočívat. Nemusí to být jejich, ani můj život. Mohl jsem to risknout.
Otevřel jsem dveře a vstoupil do výčepu, který byl zatím naplněný jen neobsazenými stoly. Roztřesená kolena se mi málem podlomila z pachu piva, ale udržel jsem se na nohou a opřel se k pultu, od něhož jsem cítil upřený pohled. Za pultem stála, s pěstmi zapřenými v bok, statná žena. "Máme zavřeno" zavrčela.
"Ale dveře..."
"Byly zavřené!" žena obešla pult a zastoupila mi cestu jako neoblomná stráž. Drobné oči se jí leskly v oválném obličeji. "Seš hluchej nebo co?"
"Kdo to je?" ozval se mužský hlas, následovaný zvláštním klepáním Ťuk...Ťuk...Ťuk. Nejdřív jsem myslel, že někdo klepe na dveře, ale pak jsem uviděl dřevěnou nohu. Patřila mohutné postavě, jež se vynořila z jednoho z temných rohů místnosti. Muž zůstal stát pár kroků za hostinskou, jednu ruku na dřevěné noze, v druhé prázdnou sklenici. "Dneska otevíráme dřív, Murdro?"
"Jako kdyby v tom pro tebe byl nějakej rozdíl" odpověděla mu žena s předstíraným hněvem, aniž by se k němu otočila. Muž se zašklebil.
"Mýho muže neposlouchej. Co chceš?"
Zhluboka jsem se nadechl. "Jmenuji se Ped. Před třemi dny jsem přišel z Myrtany. Nemám nic k jídlu, ani žádné peníze, ale...."
"Hledáš práci, co?" Murdra zakroutila očima. "Hádám, že mi řekneš, že můžeš pracovat jako každý jiný chlap, až na to, že ty žádnej chlap nejseš, co?"
Stálo mne to všechnu mou sílu na ní nezaječet "Mrkni a stanu se jím."
Murdra zavrčela - to se k ní docela hodilo. "Jak mám vědět, že mi nezdrhneš s příborama?"
Pokrčil jsem rameny. "Copak tady někdo umí jíst vidličkou a nožem?"
Belgororovou krátké uchechtnutí připomínalo kýchnutí. "Ten kluk se mi líbí a my potřebujeme...ehm..."
"Já vím," odpověděla Murdra a pořádně se nadechla, aby si mohla okatě povzdechnout. "Takže Ped? Cizince tady normálně pracovat nenechávám, ale... Hladového farmáře nikdy ze dveří nevyhodím. Jestli tě tedy podle těch hadrů dobře odhaduju. co?"
"Máš velké srdce," řekl její muž se samolibým úšklebkem. "Věděl jsem, že jsem si tě vzal z dobrého důvodu."
Murdra se podívala přes rameno a pozdvihla obočí. "Ty mi ještě přivodíš předčasnou smrt. Nebo sobě." Pohlédla opět na mne. "Můžeš dneska přespat v jedné světnici. Večeře bude za hodinu. Když jí propásneš, budeš o hladu. Zítra uvidíme co a jak s tou prací."
Poděkoval jsem, vyšel jsem schody nahoru a šel dále, až jsem přišel ke dveřím , v nichž bylo vyryto číslo "tři". Potlačil jsem zachvění a pokračoval do světnice, v níž byl prázdný slamník s bedýnkou coby nočním stolkem. Na bedýnce stála svíce a umyvadlo se špinavou vodou. Prasklina ve zdi připomínala strom v zimě.
Když jsem se na postel podíval podruhé, volala Murdra k večeři. Potichu jsem se najedl a odolal všem pokusům hostů o rozhovor. Jak se hostinec dále a dále zaplňoval, odešel jsem zpět do světnice a usnul jsem.
Tři.
Probudil jsem se hrůzou. Deka se mi lepila na nahé, propocené tělo. Ještě nikdy předtím se mi nezdálo o čísle. Nebyl jsem žádný mág, ne jako moje matka, ale přesto znamení onoho snu bylo jasné. Eras...můj otec... kdo bude třetí? Kdo se mi opět stane moc blízkým?
Praštil jsem pěstí do matrace. Nikdo! To byl přeci důvod, proč jsem byl tady. Abych bohům odepřel jejich oběť. Zpříma jsem se posadil a promnul si bradu. A přeci... když jsem chtěl ostatní ochránit... proč jsem pak byl tady a ne se svým otcem na dně moře?
Oblékl jsem si svůj sedlácký oděv a sešel dolů, hledaje si cestu mezi rozbitými sklenicemi a převrženými židlemi a vyšel jsem na dvůr, kde mne ranní slunce zalilo svými hřejivými paprsky. Belgor byl ve stáji, která sloužila i coby jakási dílna. Dřevěnou nohu měl opřenou o dnem vzhůru převrácenou štoudev a klepáním narovnával jakýsi zohýbaný kovový pásek. Všiml si mne a kývl. "Musels spát jako zabitý, při tom kraválu. Tak mě tak napadá: Co si myslíš o mé ženě?"
Otevřel jsem pusu, abych odpověděl, pak mě ale napadlo něco lepšího a radši jsem ji zase zavřel. Belgor se uchechtnul. "Nemám ti to za zlé. Není špatný člověk, ale ani ne zrovna dobrý, ale..." Odložil kladivo, uchopil kovoý pásek a prohlédl si ho ve světle. "Dvacet let tomu bude příští týden. Murdra si myslí, že jsem na to zase zapoměl. Nezklamu jí."
"Co se stalo s tvou nohou?"
"Hm? Jo to. To byla jenom... stínová šelma. Trochu jsem jí zaměstnal a zachránil krále...
Mimochodem: Ztratil jsem za tebe slůvko."
"Diky. Proč?"
Belgor sundal nohu ze štoudve a trochu se zakolébal, než našel rovnováhu. "Až budeš tak starý jako já, začneš si všímat věcí. Jako například očí, co říkají věci, jež jazyk zamlčuje." Naklonil hlavu na stranu. "Už jsi toho dost viděl, řekl bych. Viděls lidi umírat." Ruka se mi v kapse sevřela na dýmce mého otce. Vše, co otec u sebe měl když...
"Možná dokonce víc než viděl," dodal zamyšleně.
Ustoupil jsem o krok, ale Belgor zdvihl ruku. "Já to nikomu neřeknu. Tedy - nikomu dalšímu."
Jak jsem tak zůstal stát, cítil jsem chlad na tvářích."Murdra?"
Belgor se opět zašklebil. "Jak jsem řekl: dvacet let. Jsi zaměstnán."
S otevřenými ústy jsem natáhl ruku. Potřásl mi s ní."Poděkovat mi můžeš později - až bude po první výplatě."
Půllitr mi prosvištěl kolem ucha a rozstřikoval pivo, jak přeletěl pult. Murdra se stačila akorát sehnout. Hned se ale zase zvedla, s mokrými vlasy a zaťatými zuby. Její pohled by mohl zmrazit partu goblinů. Hosté ve výčepu utichli.
"Ty," zaburácela. Aniž jsem se otočil, bylo mi jasné, koho míní. "Vyhoď ho ven!"
Zaváhal jsem. Chlap ve vestě bez rukávů se opřel o stůl a napjal svaly. připomínající kořeny stromů. 'Cíl' , který mi Murdra určila, si mne prozlížel malýma temnýma očima. Vyholená hlava a jizva táhnoucí se od ucha až k bradě, se mi zrovna nezamlouvaly. Koutkem oka jsem si všiml, že mne Murdra pozoruje . Odtamtut pomoc nepřijde.
Váhavě jsem se blížil ke Garvovi. Všechno se ve mě scvrklo. "Měl bys, ehm, měl bys jít pryč."
Hromotluk si mne změřil pohledem. "Nebo co?"
Převyšoval mne o dvě, ne, o tři hlavy. Polkl jsem. Nakláněl se nade mnou, jako by zvažoval, jak mě nejlépe zlikvidovat.
"Mmm... Murdro!" hlas mi přeskočil.
Chlapisko se zasmálo. "Posloucháš ženskou?" zeptal se, "Co ty seš za chlapa?" Nezmohl jsem se na odpověď. "Nejsi chlap, co? To se dá změnit." Než jsem stihl jenom vyjeknout, už jsem se před ním klátil ve vzduchu. "Uvidíme, esli vocuď doletíš až za práh."
Ťuk.
"Pusť ho."
Belgorův hlas byl hluboký, klidný, ale tak nějak i prázdný. Strop se otočil kolem dokola.
Ťuk... ťuk...ťuk.
Mrtvé ticho. Pak zase Belgorův hlas: "Nebudu ti to opakovat, Garve!"
Spadl jsem na zem za svým srdcem.
"Oh, sám pan královskej hrdina a nikdo menší!" ozval se hromotluk. "Nemám nic proti tobě, Belgore. Akorát proti tvýmu pivu, tvojí obsluze a tvojí celý smradlavý knajpě."
"Tak můžeš přeci jít," řekl můj zachránce a udělal krok kupředu. Ačkoliv byl výrazně menší, hlavu držel zpříma a sebevědomě se šklebil, i když tváře měl trochu povadlé únavou.
Hromotlukovi přátelé se začali zvedat od stolů. Pár dřevorubců rovněž potichu vstalo. Nadechl jsem se prachu a zadržel dech. Murdra pleskla hadrem o pult a narázovala do výčepu.
"Proč nenecháš Peda, aby se s tím vypořádal? To byla naše dohoda. Ukáže, že za něco stojí, nebo..."
"Potáhne, já vím," řekl Belgor. "Ale upřímně: co měl ten chlapec dělat proti Garvovi?"
"Pche!" Murdra si zapřela pěsti v bok a vybafla na svalovce. "A co já? Chceš zkusit mě hodit přes práh?"
Chvilinku to vypadalo, jako kdyby o tom Garv opravdu uvažoval. Pak škubl rameny. "Ále, k čertu s tím," zavrčel. "To pivo tady se stejně nedá pít." Musel se přikrčit, když procházel dveřmi, následován svými třemi přáteli. Vše se zase vracelo k normálu, tedy kromě mě.
Murdra mne propichovala pohledem. Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Když se podívala jinam, strhnul jsem si zástěru a utekl jsem po schodech nahoru.
Nevím, jak dlouho jsem tak seděl se sklopenou hlavou na posteli. Zaslechl jsempoblíž jakýsi šoupavý zvuk. Ne, klepavý. Jak dlouho stál Belgor ve dveřích? Sledoval mě?
"Naši pacholci už zažili horší věci." nakročil do ložnice. Zíral jsem na dýmku vedle umyvadla.
"Dýmka tvého otce, že? Mudra a já jsme nikdy neměli děti. Nevím tedy moc jak..." odkašlal si. "Prostě, bude to snazší, časem."
Vzhlédl jsem a viděl jsem, jak se usmívá, i když poněkud napjatě. "Jenom pokud chceš ty. My... já bych chtěl, abys zůstal."
Na chvilku jsem znecitlivěl. Než jsem nad tím mohl přemýšlet, už jsem pelášil se schodů a ven ze dveří. Slib, jenž jsem dal svému otci, mi zněl v uších. On měl být poslední. Kletba mé matky neměla postihnout nikoho třetího. Na půli cesty k bráně jsem se zastavil a prošacoval si chvějícími se prsty kapsy. Byly prázdné.
Srdce se mi rozbušilo jako o závod, jak jsem běžel zpět do výčepu. Všimla si mě Murdra? Bylo mi to jedno. Nezastavil jsem se, dokud jsem neprošel dveřmi pokoje číslo tři. Otcova dýmka ležela v kaluži z převráceného umyvadla. Vedle ní...
Nemusel jsem se přesvědčovat. Věděl jsem nějak, co se stalo.
Belgor byl mrtev.
Cukání v hlavě nebylo nic oproti poznání, že události posledních hodiny nebyly sen. Belgorovo tělo bylo přikryté prostěradlem z mé postele. Murdra seděla v jejích nohách a zírala na mrtvolu svého muže, jako kdyby jí mohl poradit, co dál.
"Dvacet let jsme byli svoji," řekla bezbarvým hlasem. "V té místnosti, do níž jsi před dvěma dny vešel, jsme se vzali. Ten moula si nikdy nepamatoval výročí, ale já nikdy nezapomenu na jeho styl vyznání: "Ty budeš stačit." Příští den jsem si ho vzala." Nadechla se, zatímco já se snažil nedýchat. "Na někoho, kdo je v bezvědomí, jsi docela ukecanej." pohlédla na mne krátce, a pak se opět odvrátila stranou. "Kletba tvé matky... zabila mého manžela?"
Má slova byla ztěží slyšet. "Rozhněvala bohy. Nebylo jí souzeno být mágem."
"Bohové se tedy ještě hněvají, což?" Na dlouho se odmlčela. "Měl bys teď jít."
Zvedl jsem se, chvěl jsem se po celém těle. Zdálo se, že mne nevnímá. "Nezapomeň tu svou dýmku."
Noční vzduch ztratil svou svěžest. Nohám se nechtělo jít, jak jsem se tak díval bránou do lesa. Chtěl jsem si otřít slzu, ale žádná nebyla. Belgor měl pravdu - časem je to lehčí. Někde bude další hospoda.
Vzhlédl jsem k matným hvězdám a věnoval tichou modlitbu nebesům. Odpusť, otče. Buď prokleta, matko!
Vykročil jsem.
