Rozštěpená panna - Příběh č.11 - Kámen na dřevě
Překlad z NJ: Charly
Vydáno: 2.3.2010
Ťuk. Ťuky-ťuk, ťuk, ťuk.
Dvěstě padesát osm dní. Murdra zaťala čelisti, až jí zaskřípěly zuby. Dvěstě padesát osm dlouhých, osamnělých dní ta noha mlčela. A teď zase klepala, ale s úplně špatným rytmem.
Ťuk. Ťuky-ťuk, ťuk, ťuk.
"Coby úkryt to stojí za pendrek, co?" Rauterův hlas se nesl temnou jeskyní. "Velký to je dost, ale nedá se bránit. A vstup by našel paladin i se spuštěným hledím." Murdra sice slyšela Rauterův hlas, ale jeho slova jí šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jediné, na co se dokázala soustředit, bylo ťukání dřeva na kameni.
"Rauter má pravdu," zabručel Grom, zatímco se dál belhal jeskyní.
Ťuk. Ťuky-ťuk, ťuk, ťuk.
"Já jí nechci bránit," odvětil Craglan. "Jakmile Lorn zatroubí na svůj mlžný roh, stáhneme se zpět do lesů. Hledám jenom nenápadný místečko, kde bysme si mohli schovat čerstvý tětivy a šípy."
"A to sis vzpoměl na Murdřinu spíž?" zeptal se Rauter.
Craglan pokrčil rameny. "Proč ne? Dáme svoje věci úplně dozadu ke zdi a před ně strčíme pár beden s Murdřinýma zásobama."
Murdra chtěla něco dodat, ale zvuk dřevěné nohy jí přerušil každou myšlenku už v počátku.
Ťuk. Ťuky-ťuk, ťuk, ťuk.
Dvěstě padesát osm dní uplynulo od chvíle, kdy Belgorova dřevěná noha naposledy klepala na drsnou kamennou podlahu výčepu. Dvěstě padesát osm dní v sobě potlačovala bolest, každý večer obsloužila hosty, úplně sama, bez muže, bez Belgora. A teď Gromova dřevěná noha klepala na její křehkou vůli a vháněla jí do srdce i očí zármutek.
Craglan jí otřel slzu na líci a položil jí ruku na rameno. "Neboj se," řekl s úsměvem, "Myrtaňané Pannu nenapadnou, Maximálně budou pár dní okupovat tvůj dvůr a výčep, ale pak potáhnou dál, nejspíš na Stewark nebo Tooshoo. My udeříme, až když budou dost daleko od hospody. To ti slibuju."
Houby strach, pomyslela si Murdra. Necítila strach, jenom smutek. Chtělo se jí na Craglana řvát, zaječet mu do obličeje, že je blbec, úplný dutohlav, když jí sem přítáhl toho kripla a nechá ho špacírovat se po jeskyni, ale bolest, již jí každý úder Gromovy dřevěné nohy o podlahu jeskyně způsoboval, jí stáhla hrdlo a jazyk jí ztěžkl.
Ťuk. Ťuky-ťuk, ťuk, ťuk.
Vypravila ze sebe jenom odkašlání a zmlkla.
Místo toho promluvil Rauter: "Vy lovci opravdu věříte, že Myrtaňané se tu vylodí?"
Craglan sundal ruku s Murdřiných ramen a otočil se k Rauterovi.
"A ty snad ne?"
"Thorniara byla dobyta už před půl rokem a ještě jsem tu nikoho z Myrtany neviděl. Ty jo?"
"Ne," odvětil Craglan, "ale chci bejt připravenej pro případ, že přijdou."
Chlapi, pomyslela si Murdra. O válce krafat, to zvládnou, ale nerozumí ničemu, vůbec ničemu! Přifaří se sem s tím kriplem a nechají ho klepat na podlaze tou jeho zatracenou hnátou! Bolest v ní probudila vztek, který konečně rozvázal uzel stahující jí hrdlo.
"A ven!" zaječela nečekaně.
Rauter a Craglan zmlkli. Všichni se dívali na Murdru. Dřevěná noha ztichla.
"Chtělas pomoct," řekl Craglan opatrně. Rauter a Grom ani nedutali.
"Mě nenapadlo, že s sebou přitáhneš toho kripla!" odsekla Murdra a ukázala na Groma. Jaký účinek má slovo kripl na muže věděla moc dobře. Hosté Rozštěpené Panny jím Belgora častovali dostatečně a ona ho musela utěšovat. A kdo utěší mě? ptala se.
"Ten kripl musí pryč," řekla Murdra ledovým hlasem.
Grom neřekl nic. Murdra viděla bolest v jeho očích narůstat. Craglan se podíval nejprve na Murdru, pak na Groma a nakonec na dřevěnou nohu. A došlo mu to.
"Počkej venku, Grome," požádal klidným hlasem.
Grom chvilku váhal, pak se se smutkem v očích a svěšenými rameny začal belhat okolo Murdry ven.
Ťuk. Ťuky-ťuk, ťuk, ťuk.
Na kratičký okamžik, sotva coby úder srdce dlouhý, se Murdry zmocnil soucit, ale zůstala tvrdá, a každé ťuknutí, doprovázející každý Gromův krok, jí přidalo. "Vypadni!" zavolala za ním, když už byl skoro u vchodu do jeskyně. Grom se belhal dál, do mlhy, jež se teď drala otevřeným vchodem do jeskyně.
Ťuk. Ťuky-ťuk.
Grom ztuhnul v půli pohybu. Hluboký, jasný tón stoupal od moře k jeskyni.
Lornův roh! Murdra jej poznala okamžitě.
Craglan hodil louči na zem. "Zhaste louče!" poručil a už jeho boty dupaly na plameny. Krátce na to Murdru obklopila temnota.
"Co se zásobama?" slyšela Groma.
"Zapomeň na ně," odpověděl Craglan těsně vedle Murdry, a vydal se směrem k východu. "Jilvie musí jít na pobřeží. Potřebuju vědět, kolik jich je. Všichni ostatní ať si sbalí, co unesou. Stáhneme se zpátky do lesů."
A zvuk Lornova rohu opět zazněl.
