Murdra skoro vypustila duši, když se kvapně vracela s Rautrem z jeskyně, kde měli uskladněné zásoby. Nyní přešlapovala v kuchyni, záda zbrocená potem, nahořklou chutí na jazyku, a tápala po dřevěné noze, kterou měla od Belgorovy smrti vždy po ruce, hned vedle misek na polévku.
Sevřela nohu roztřesenými prsty, ale příliš jí to neuklidnilo.
Přicházejí, přemítala dokola. Oni přicházejí! V jejích myšlenkách byla už teď Rozštěpená panna jen pouhou hromadou doutnajících sutin a Belgorova noha hrstkou popela. „Ne!” zamumlala pro sebe odhodlaně, zatímco si přitiskla dřevěnou nohu na hruď. Nikdy jí neopustím, přísahala si. Ať se stane cokoliv! Sevřela nohu pevněji a bleskla pohledem po místnosti.

Její zákazníci byli namačkaní před oknem směřujícímu k moři s nosy přimáčknutými na skle. Hlasitě se hádali, zatímco napínali zrak, aby rozpoznali neurčité obrysy v mlze.
„Plachetnice!”
„Kde?”
„Tam. Přinejmenším deset!”
„Já žádný plachetnice nevidim.”
„Seš slepej?”
„Tamto? To jsou stromy!”
„ Poznám snad strom od plachetnice, ty tupče!”
„Tohle nikam nevede!” uťal hašteření Rauterův hlas. „Ta zatracená mlha nás znepokojuje, že jo? Měli bychom zhasnout světla. Tak nás nenajdou!” Z davu se ozvalo souhlasné zamručení a někteří ze štamgastů začali urychleně hasit všechny pochodně i svíce, které našli.
„Proč prostě nenecháte ta světla svítit?” Murdra hlas muže, kterému patřil, nepoznala. Cizinec seděl blízko východu a zároveň nedaleko barového pultu. Předtím si ho vůbec nevšimla. Pod jemnou koženou vestou mu prosvítala bílá košile s širokými rukávy. Prošedivělé vlasy měl sčesané do culíku. Před ním na stole ležela šavle zastrčená ve zdobené pochvě.
To 'sem tu ještě potřebovala, pomyslela si Murdra. Pirát!
Rauter se zastavil u pirátova stolu. „Myrtaňané se blíží,” vysvětlil. „Musíme se bránit, že jo?”
„Tím, že budete sedět po tmě?”
„Když budem, tak nenajdou Rozštěpenou pannu!”
Pirát pozvedl obočí. „Jestli jsou tam venku vážně Myrtaňané, tak už o putyce dávno vědí a ví, kde jí najít. A pokud jí nenajdou dnes, najdou jí zítra.”
„U krvavejch spárů, máš pravdu,” zaklel Rauter. „Tak co budeme dělat?”
„Nic,” odvětil pirát.
„Nic? To nás pak rozsekají na padrť!”
„Nejste žádní vojáci,” odvětil ostře pirát. „Paladinové vás budou zastrašovat a poučovat o Innosovi a zákonech jejich řádu, ale nezabijí vás.”
„Já teda slyšel něco jinýho,” zamručel Grengar, který stál nedaleko nich a nervózně svíral svou dřevorubeckou sekyru.
„Hospodské povídačky,” odsekl pirát.
Grengar chtěl odpovědět, ale kdosi ho umlčel.
„Slyším na dvoře kroky!”
„Myrtaňané!”
Už přicházejí!
„To nejsou Myrtaňané,” řekl pirát. „To je přítel.”
„Jak to můžeš vědět?” zamumlal Grengar s pochybami v hlase.
„Ušli jsme spolu bok po boku dlouhou cestu, on a já,” odvětil pirát. „Poznám jeho kroky.”
„Lžeš,” zasyčel Grengar. „Seš špeh - nic víc! Chceš nás vydat Myrtaňanům na milost, ale dřevorubce ze Stewarku neoklameš!” Potěžkal sekeru a postavil se před dveře. Cizinec obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou, aniž by se obtěžoval vůbec naklonit pro svou šavli. Všichni teď zírali na Grengara. Murdra se přistihla, že se jí třesou ruce.
Dveře se otevřely.

Černý bojovník

Innosi, chraň nás, blesklo Murdře hlavou, tisknouce pevně dřevěnou nohu ke své hrudi. Válečník s černou pletí a mohutnými svaly překročil práh. Na sobě měl těžkou koženou zbroj vyztuženou vyboulenými železnými chrániči ramen, která dávala okolí na obdiv jeho nechráněné silné ruce. Hrozivé vzezření pak podtrhovala obrovská rukojeť dvoubřité válečné sekyry, vyčnívající za jeho zády. Murdra již jednou černého válečníka viděla, ale ten neměl tak ohromnou sekyru na zádech - nebo železné rukavice, ze kterých odkapávala krev, když už jsme u toho.
Grengar ztuhl na místě. Také tmavý válečník se zastavil. S pozvednutým obočím střelil zvědavý pohled na dřevorubce a jeho sekyru, jež třímal v rukách. „Co to je?” zeptal se klidně a ukázal na zbraň.
„To je ... moje sekyra,” zakoktal Grengar.
Tmavý válečík se zasmál. „To je stěží sekerka, chlapče.” Rukou sáhl přes rameno. „Tohle je sekyra!” Aniž by mu věnoval další pozornost, prošel okolo Gengara a zamířil přímo k cizincovu stolu. Grengarovi poklesly paže. S bezmocným výrazem na tváři sledoval válečníka. Na čele mu rašily krůpěje potu.
„Tady,” řekl tmavý válečník, když hodil rukavice na stůl. Na železných plátech byl vyobrazený had rudý jako sama krev, která z nich odkapávala.
Pirát mrkl na symbol. „Krvavé zmije,” odtušil.
„Okolo dvou tuctů,” potvrdil tmavý válečník. „Připluli lodí, zakotvili dole na pláži. Chytil jsem jednoho z jejich zvědů, když se chystal znásilnit nějakou holku.”
„Jilvii?” zeptal se Rauter s obavami v hlase.
„Jak to mám vědět?” zabručel válečník. „Pozvracela se, když jsem mu usekl ruku, a pak zmizela v mlze, jestli to něčemu pomůže.”
„Tyhle Krvavý zmije, to jsou Myrtaňané, že jo?” zeptal se Rauter.
Pirát přikývl. „Jsou to žoldáci, Drurhangovi muži,” řekl. „Žoldáci s ... nepříjemnou pověstí.”
„Co tim chceš říct?” zeptal se Grengar.

Tmavý válečník se na něj podíval přes rameno. „Že je čas, abys nám ukázal, co umíš s tou svou sekerkou, chlapče,” odpověděl stroze. Poté se zvedl od stolu a zamířil ke schodům.
„Hřejivě je přivítej, příteli,” volal za ním pirát, „akorát tentokrát počkej, než se jich pár shromáždí ve výčepu!”
„Jo, jo,” zabručel tmavý válečník stoupající dlouhými kroky do schodů. „Jo, jo.” Zmizel za rohem, ale Murdra stále slyšela těžké kroky na ochoz. Poté se ozvala hlasitá rána přímo nad její hlavou a další. Ten čokl mi ničí zábradlí, pomyslela si Murdra, zatímco zasmušile zírala na úlomek dřeva, který spadl na pult.
„Boj je nevyhnutelnej, že jo?” zeptal se Rauter.
„To je pravda,” potvrdil pirát. „Kdokoliv s lukem by měl raději zamířit na ochoz, aby měl na mušce dvůr. Zbytek by se měl schovat do stájí a zaútočit na Krvavé zmije zezadu. Akorát počkejte, dokud neuslyšíte, jak praskají nějaké lebky. To bude náš signál.”
Muži se zvedli od stolů. Někteří následovali tmavého válečníka do horního patra, ostatní se vydali ke stájím. Jen Murdra a Rauter zůstali. Pirát se zvedl a vzal do ruky šavli. „A co ty?” zeptal se Rautera.
„Budu vám krýt záda,” odvětil Rauter. „Pohlídám si dveře do kuchyně. Jestli sem některej z nich strčí tu svou hnusnou držku, tak mu jí useknu.”
Pirát přikývl. „A ty?” obrátil se na Murdru.
„Zůstanu za barem,” odvětila neústupně.
Pirát pokrčil rameny, potom se otočil a zamířil k vinnému sklípku na konci výčepu. Murdra uslyšela hlasitou ránu. To právě zabarikádoval dvoukřídlé dveře na dvůr. Rauter došel ke dveřím do kuchyně, otočil klíčem v zámku a zkontroloval, zda jsou bezpečně zamčené. „Neměj strach,” řekl a vrátil se k ní za pult.

Po chvíli, která se zdála být nekonečnou, uslyšela Murdra něčí kroky a tiché drnčení zbraní na dvoře. Rauter se přikrčil za barový pult. „Radši by ses měla krýt!” zašeptal, ale Murdra tvrdohlavě zůstávala na místě. Chtěla vidět na vlastní oči, co se ve výčepu stane. Potom už bylo pozdě, aby si to rozmyslela - dveře se s třesknutím otevřely a tucet žoldáků s krvavě rudým hadem na hrudích se vřítilo do místnosti. Dva z nich měli natažené a připravené kuše ke střelbě, ostatní byli ozbrojení meči a palcáty. Jeden se otočil k Murdře a vycenil zuby.

„Hej, Tocku,” zašklebil se, „podívej se na to! Vona je dokonce hnusnější než tvoje poslední buchta.” Vykročil chvástavě k barovému pultu a smál se Murdře do obličeje. „Nikdo tady není, co?” Murdra rychle přikývla. Žoldák se znovu zasmál a odplivl si na zem. „No, tak v tom případě je prostě odsud vykouříme. Všechno, co potřebujem, je jen malej ohýnek.” Jeho ruka vystřelila a chytla Mudru pod krkem. „Nevidělas tady někde čistě náhodou jednoho hnusnýho černýho bastarda s velkou sekyrou na zádech? Nebo vejtahu, co se oblíká jak ňákej hejsek?” Murdra neodpověděla. Stěží mohla dýchat. „No tak, vyklop to! Možná pak dokonce odejdem a necháme tuhle zavšivenou chatrč v jednom kuse!” Žoldák povolil stisk a Murdra se rozkašlala, jak lapala po dechu. Nad hlavou uslyšela těžké kroky následované hlasitým třesknutím a zvukem štípajícího se dřeva.

Masivní zábradlí ochozu se zřítilo do davu. Jejich velitele zasáhlo přímo do hlavy a mrštilo mu hlavu přímo proti barovému pultu. V nastalém zmatku vypustili kušníci své šipky, ale netrefili nic. S divokým řevem seskočil tmavý válečník z ochozu a srazil dalšího muže vahou své sekyry.
„Já jsem Gorn!” zahřměl a pozvedl svou zbraň. „Tak kdo si chce hrát?” Žoldák naproti němu nedostal čas odpověď. Zkusil zvednout štít, ale byl příliš pomalý. Sekyra zasáhla s třesknutím jeho helmu a odhodila ho stranou. Zbytek skupiny se rozhodl pro spěšný ústup, jenže přímo naproti dveřím do vinného sklepa se setkali s pirátovou šavlí. Mezitím přeskočil Rauter přes barový pult a zabořil meč do krku žoldáka, pokoušejícího se osvobodit ze zábradlí.
„Tohle já prostě žeru!” řval tmavý válečník, když vířivými pohyby své sekyry kosil nepřátele.

Na dvoře bylo ke slyšení ještě více řevu a řinčení zbraní. Murdra strnule hleděla na žoldáka, jehož tělo se škubalo na barovém pultu, a na kašovitou hmotu, která bývala jeho hlavou. Cítila, jak se jí zvedá žaludek. Musím vocaď vypadnout, běželo jí hlavou, když pospíchala ke dveřím do kuchyně a snažila se je otevřít. Jakmile otevřela dveře, skočila po ní z mlhy temná postava. Murdra se rozmáchla dřevěnou nohou a zasáhla útočníka do helmy. Ten zavrávoral, takže ho udeřila znovu. Tentokrát přímo do nosu. Krvácející žoldák padl na kolena, zatímco se snažil na Murdru zaostřit pohled. Ta sbírala síly k poslednímu úderu, ale útočník popadl kožené popruhy umělé nohy a vyškubl ji z jejího sevření. Murdra se dala na útěk skrz kuchyňské dveře k cestě za Rozštěpenou pannou. Když se podívala zpět, stěží dokázala skrz mlhu rozpoznat dřevěný plot své putyky. I zvuk boje zvolna mizel v dálce. Jak popadala dech, uvědomila si krutou realitu - ztratila Belgorovu nohu. Je pryč. Už napořád, pomyslela si hořce. A to 'sem jí chtěla zachránit. Teď již bylo příliš pozdě. Za ní se ozvaly kroky a zlostné klení. Pronásleduje mě! Proběhlo Murdře hlavou, když klopýtala mimo vyšlapanou cestu. Spěchala nahoru do kopce vedoucího k lesu a již brzy se dostala k prvním stromům.

Jakmile proběhla kolem velkého balvanu, někdo jí chytil za ruku a strhl na zem. Pokusila se vykřiknout, ale ústa jí ucpala něčí silná ruka. Když zaostřila zrak, zformovala se před ní Craglanova známá tvář. Mistr hraničářské gildy naznačil prstem na rtech, aby byla zticha. Okamžitě uslyšela praskání větviček o kus dál. Potom se chuchvalce mlhy rozestoupily a odhalili jejího pronásledovatele. Craglan pozvedl prst a ukázal jím na žoldáka. Noc protnulo krátké zasvištění šípů. Potom se rozhostilo ticho. Muž zavrávoral a skácel se dolů ze svahu. Craglan sundal ruku z Murdřiných úst. „Pronásledoval tě ještě někdo?” zašeptal.
„Nevím,” odvětila potichu Murdra. Znovu se zaposlouchala, aby zjistila, zda neuslyší nějaké známky pronásledování, ale krom výkřiků v dálce neslyšela nic. „Je pryč. Napořád,” zakňučela.
„Co je pryč?” zeptal se Craglan.
„Belgorova noha,” vzlykala Murdra. „Upustila jsem jí. V kuchyni. Chtěla jsem jí zachránit, fakt chtěla. A teď shoří stejně jako Rozštěpená panna.”
„To bych neřekl,” odpověděl Craglan a vstal. „Poslouchej!”
Z putyky se ozýval jásot. Boj byl u konce. Murdra se vydrápala na nohy a pospíchala zpět. Když prošla kuchyňskými dveřmi, našla piráta, kterak stojí za barovým pultem a prohlíží si Belgorovu nohu.
„Tohle je tvé, že?” zeptal se. Murdra přikývla, přičemž odolávala touze vytrhnout mu jí z rukou. „Je to kus působivé řemeslné práce,” řekl, když jí nohu s uznalým pokýváním podával. S úctou ji vzala a přejela konečky prstů po dřevě. Všechny vruby a zářezy byly na svém místě.
„Král Ethorn ji nařídil vyrobit. Pro mýho zesnulýho manžela,” řekla.
„Chápu.”
Žena natáhla ruku. „Jmenuju se Murdra.”

„Diego,” opáčil pirát a potřásl s ní.

To není pirát