Adanosův vyvolený / Povídka
12.díl
Po Hagenově pádu jako by všichni lidé oněměli, zatímco skřeti začali vítězoslavně řvát po Urshakových slovech. Ta tvář ... ano ta Hagenova tvář. Byla tak naplněna překvapením a zároveň zděšením, než Urshak prudce zasáhl. Ležel v klidu na zemi - tváří v bahně - a ani se nepohnul. Jeho stříbrné, pečlivě vyleštěné brnění již ztratilo všechnu tu záři a nahradila ji krev, která byla smíchána s bahnem.
Já stále ležela na zemi přidržujíc si pevně ruku a sledovala jsem celé to divadlo kolem. Urshak se natřásal jako, kdyby bůhví co udělal. Přitom jen podvodem zasadil poslední smrtelnou ránu. Jeho prasečí očka se upřela naším směrem.
"Hagen být mrtvý a Khorinis teď můj," prohlásil.
"Na to bych se podíval. Ty bečko krysotího sádla. Khorinis nepadne do tvých rukou jen proto, že nějaký Hagen si sjednal schůzku se zubatou," zařval na celé kolo Gorn. Křečovitě svíral svou sekeru, připraven kdykoli zaútočit a rozetnout tak Urshakův úsměv vedví. Lee mu položil ruku na sekeru a tlakem na ni ho donutil ji sklonit, i když se na něj Gorn díval dosti dotčeně.
"Urshaku, Gorn má pravdu. Tuto domluvu měl s tebou pouze Hagen, ale ne zbytek vojáků a myslím si, že i tak by se nenechali vložit - bez boje - do tvých rukou," promluvil s klidem - sobě vlastním - Lee. Urshak na něj házel nenávistivé pohledy a kdyby pohled zabíjel, tak by Lee zemřel tou nejhorší smrtí.
"Domluva být, domluva!" Křikl Urshak vzteky celý bez sebe.
"Děláš jako by jsi nepředpokládal, že se jen tak nepodvolí tvé vůli," vložil se do toho Ohnivý mág. V tu chvíli Urshak pozvedl sekeru k nebi a ta slova, která následovala způsobila jen další chaos: "POCHYTEJTE JE NEBO ZABÍTE! BEZ MILOSTI! VŠICHNI MUSET POSLOUCHAT URSHAKA! VSICHNI!" Zaječel. Nám nezbývalo nic jiného než vzít nohy na ramena, jelikož v tu chvíli se proti nám rozeběhla celá armáda skřetů.
Nad našima hlavama přelétl černý stín. Smaragdový obr klesl vedle nás.
"Chyťte se drápů!" zařval Eridor, a tak jsme ho každý popadl za nohu. Ještě, že tam byl. Jinak by bylo jistě po nás všech.
Odnesl nás na tržiště, kde se z draka opět stal člověk, aby nikoho nezranil a mohl se volně pohybovat po městě. Lee ihned doběhl k bráně k níž běželi krvežíznivý orci. Lučištníci po nich stříleli magické šípy, které jen tak nenechali nikoho na živu. Gorn běžel za Leem a společně se snažili vytáhnout těžký řetěz, aby se brána uzavřela. Skřeti byli stále blíž a blíž. Jejich dupot otřásal kamenným tržištěm až jednotlivé stánky nadskakovali. Když už byli dosti blízko, brána zaskřípala a naštěstí se v poslední chvíli uzavřela. Skřeti chvíli na ni bouchali a mlátili, ale pak je Urshak odvolal.
"Počkejte lidé. Čas vašeho konce se blížit! Toto nebýt poslední bitva!"
"Ano Urshaku, ale v té další budeš ležet tváří k zemi ty!" vrátil mu to Lee stejnou mincí. Po této události se jen napnutí ve městě posílilo. Vojáci propadali zoufalství. Byli jsme jako v kleci a každý věděl, že jediná cesta úniku vede přes rozbouřené moře.
Lee nechal svolat poradu v radnici, avšak tentokrát na místě Hagena, seděl Hark. Jakmile jsem vstoupila paladini se zas dohadovali, ovšem tentokrát o důležitém tématu, které má mnoho řešení. Kdo usedne na místo Lorda a bude vést útok a obranu?
Řekla bych, že paladini mají jasno. Bude jím vyslanec krále, Hark. S tím, ale nesouhlasí žoldáci, kteří chtějí dosadit zkušeného bývalého generála Leeho. Ani mé slovo zde nemá váhu, jelikož toto je mezi muži.
"Uklidněte se, prosím," promluvil s klidem mág, ale ostatní ho neposlouchali. "KLID, PROSÍM!" Zařval a kolem se rozhostilo ticho jako na hřbitově. "Pánové, stojíme tu vstříc konci Khorinisu a VY místo, aby jste hledali řešení se tu jen dohadujete o moc! To už rovnou jste mohli město dát do Urshakových rukou, jelikož pokud se budete takto dohadovat, tak je máme za chvíli u bran!" Okolí se utišilo. Nikdo se neodvážil vydat - po slovech mága - ani hlásku. Až na jednoho paladina, co vystoupili z řady a upřel svá malá kulatá očka na něj.
"Nemáme velení a bez velení nemůže být ani obrana ani útok!" Ostatní souhlasně přikyvovali.
"Tak udělejme kompromis ..." pravil Lee a otočil se na Harka. "... veďme tuto armádu spolu a doveďme ji k vítězství. Tedy, pokud tví paladini souhlasí."
"S žoldáky se nespolčim! Jsou to jen hrdlořezové a zloději!" Ozývalo se ze všech stran paladinů.
"TICHO!" Okřikl je Hark. "Pokud nepřistoupím na tento kompromis, poté se vyplní slova posla našeho boha Innose!" Složil si ruce na prsa a jen skrz zaťaté zuby vyřkl ta slova. "Dobrá, Lee. Souhlasím s návrhem kompromisu, avšak v mezích," a nastavil Leemu svou dlaň, který ji nejistě stiskl.
"Měli bychom tedy začít s plánem na obranu," pravil mág. Lee s Harkem jen přikyvovali na souhlas.
"A zbytek, který tady už nemá co dělat, okamžitě zaujme svá postavení!" Zařval Gorn z plného hrdla.
Po zbytek dne se Hark a Leem zabývali přípravami na bitvu a tím i na vysvobození Khorinisu zpod Urshakových pařátů. Já se vydala hledat Miltena, již dlouho jsem ho neviděla a řekla bych, že je zas v nějakém průšvihu. Vzala jsem to přes tržiště kolem místa, kde odříkával různé novinky Herold. Zde si mě odchytl mág.
"Co tady děláte, výsosti?" Zeptal se s hlasem plným obav.
"Hledám Vašeho žáka, Miltena. Nevíte o něm, mistře?"
"Ale jistě, že vím. Prohřešil se proti Innosovi. Porušil zákon o vnitřní etiketě kláštera, a tak byl za to spoután a dán do žaláře," pravil jako by nic. Z jeho úst vyzněla lítost, ale i touha po spravedlnosti, které se v této době dostává lidem jen málo, ale proč zrovna Milten?
"Mohu jít za ním?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Ne, jelikož Vy jste příčinou jeho pokání," pravil přísným hlasem.
"Nechte mne se mu alespoň omluvit," zaškemrala jsem v zoufalství, že kvůli lásce, lásce ke mně by měl někdo býti trestán. Příčila se mi jen myšlenka na tuto hrůznost.
"Dobrá, ale jen omluva na očištění nepostačí, avšak musím přiznat, že i já párkrát sešel z cesty," na tvářích se mu objevil ruměnec a bez dalších připomínek mne zavedl do kasáren, kde byl žalář. Boltan mi otevřel Miltenovu celu a po celou dobu ze mne nespustil oči, avšak jedno ostré slovo stačilo, aby odvrátil zrak.
Milten seděl na špinavé slámě. Všude byla tma. Jen malé okénko ve stropě dodávalo, alespoň malé množství světla. Na stěně jeho cely byla napsána báseň jednoho z nešťastníků:
"Miltene?" Oslovila jsem ho potichu. On se ani nepohnul a jen dál sledoval oblohu skrze zrezivělé mříže. Já jen stála a pozorovala zlomeného mága, který seděl a nejspíše přemýšlel o událostech minulých i budoucích. Toto jsem si mohla jen domýšlet.
"Miltene?" Pokusila jsem se znovu.
"Pšttt," sykl jemně. "Copak neslyšíš?"
"Co?" Udivila jsem se, ale Milten mlčel. Zaposlouchala jsem se tedy do ticha. Jediné, co mé uši zaslechli bylo to nesnesitelné bum bum ze skřetích bubnů. Až se mé mysli dotkla cizí. Necítila jsem ani její myšlenky ani ona mé, avšak vzájemně jsme byly nějakým způsobem propojené.
Má víčka se sklopila a já pohlédla očima nějakého skřeta. Ocitla jsem se ve stanu z kůží. Uprostřed plál klidný oheň, ale jen do doby než jiný skřet do něj hodil nějaký prach. V tu chvíli se změnil v hotové peklo. Poté znovu ustal. Okolo posedávalo tak deset jiných skřetů - hrdých generálů a šamanů. Orci otočili své velké hlavy - s malým mozkem - ke vchodu do stanu. Objevil se tam Urshak v celé své kráse.
"Jak my být na tom, Trokhu?" zeptal se poblíž stojícího skřeta.
"My na tom ne moc dobře, vůdče. Ten její čtyrnohý mazel spálit trochu naší armády, ale ne být jí tolik, abychom se my muset stáhnout. Stále je můžeme porazit, vůdče. Ty morra nebýt moc dobře ozbrojená," oznámil Urshakovi situaci.
"My je nesmět podceňovat, bratři! Obzvláště jeden z nich být velice tvrdý ořech. On být jako stínová šelma. Těžko ho zabít! Laskavě si to vy koukat uvědomit! Pokud vás nezabít on, udělat to já!" zařval.
"Ano, vůdče!" Ozvali se skřeti s respektem.
"Mít někdo nějaký návrh na zahájení invaze?" Nastala chvíle ticha. "Nikdo nemít? Hm?"
Z řady vystoupil šaman s ošklivě přelomenou nosní přepážkou - stále mu zní po obličeji stékala krev. Poklekl před Urshaka.
"Já mít," sdělil rozhodně. Urshak mu pokynul, aby mluvil. "Ta holka, vůdce. Jí tolik ochraňovat. Ona být důležitá. My muset ..."
Najednou nic. Jen tma, která mne pohltila. Otevřela jsem oči a znovu se má mysl ocitla v té neudržované cele. Milten stále seděl na podestýlce ze slámy neustále pozorujíc oblohu se na mne ani neohlédl.
"Už slyšíš?" Zahuhňal.
"Ano," vylétlo ze mě nečekaně.
"Dobrá," odpověděl pouze.
"Miltene, proč se na mě nepodíváš?"
Mlčel.
"Miltene?"
"Měla bys odejít," řekl jen.
"Ale proč?"
"Boltane?! Výsost si přeje odejít," zakřičel na žalářníka a ten otevřel dveře cely.
"Omlouvám se, že to takhle dopadlo, Miltene," pošeptala jsem do tmy, když mne Boltan vyváděl ven.
"Nemusíš se omlouvat za svou krásu," pošeptal si pro sebe Milten, tak tiše, že jeho slova nedolehla ani k mým uším.
Vyšla jsem tedy ven před kasárny a nasála čerstvý vzduch, i když v něm byla cítit smrt, nevzdávala jsem naděje, stejně jako moji spolubojovníci. Věřila jsem, ano, věřila v úspěch nastávající bitvy, ač vím, co se na mne ze strany skřetů chystá. Museli by být bláhový, aby si mysleli, že mne tyto hradby jen tak vydají do jejich spárů nebo jejich ochránci. Každopádně od teď si musím dávat vetší pozor na vše kolem mne. Pouze Adan rozhodne o mém osudu a ne nějaká vidina.
S touto myšlenkou jsem se vydala k radnici s touhou zjistit, jak spolu Lee a Hark spolupracují. K mému údivu se na hodně taktických situacích shodli, avšak neobešlo se to prý bez hádek a dobře mířené pěsti.
"S tímto nemohu souhlasit! Je to příliš nebezpečné a své lidi nehodlám obětovat jen kvůli nějaké tvé paladinské šílenosti, Harku!" Zaječel Lee.
"Tak si něco vymysli sám, generále," oslovil ho značně ironicky s úšklebkem na tváři.
"Já tě..."
"Pánové, pánové!" Vykřikl mág a odtáhl je od sebe. "Nejste tu na dětském lovu žravých štěnic! Jste ve válce a za branami máte nad pět set skřetů připravených kdykoliv zaútočit! Laskavě si to tedy uvědomte. Já tu nejsem od toho, abych se o vás staral, jak krysokrt o svoje prasata!" Praštil rozžhavenou pěstí do stolu. Až po sobě zanechala černý flek.
"Máš pravdu, příteli," souhlasil Lee, avšak Hark se tvářil stále dotčeně. Mágy měl vždy v úctě, ale tohle bylo moc. Vařila se v něm krev, jelikož mohl zaujmout místo velitele sám tím, že Leemu dá pár ran. Už, už chtěl něco říci, ale zastavil ho rozum. Věděl, že mágovi se se svými runami nevyrovná.
"Dobrá, jak to tedy chcete udělat, když ne po mém?" Zeptal se přes skrze zaťaté zuby. Lee mu tedy vše dopodrobna vysvětlil a Hark jen se zatajeným dechem poslouchal, když skončil Hark vyskočil se slovy: "No to nemyslíte vážně! Ona tu už nezůstane o nic déle než já! Posadím ji na loď a pošlu za otcem! Kdyby padla, bude mne to stát život!"
"Uklidni se Harku. Nikdo tu netvrdí, že je to pro ni až takto nebezpečné. Naopak," konejšil ho trochu Lee.
"Lee má pravdu, paladine. Ona by stejně nepřistoupila na možnost odcestovat teď, když je hrozba tak blízko," přitakal čaroděj. Paladinovi nezbylo nic jiného než souhlasit s jejich slovy a přistoupil tedy na možnost, kterou navrhl Lee.
Přidělili mi dva vojáky: Miku a Trega. Samozřejmě se mnou šel i Eridor. Společně s nimi jsme se měli proplížit až ke skřetím stanům a získat plány dalšího útoku, které budou nejspíše dobře střeženy. O své vidině jsem nikomu neřekla jen jsem se ji stále pokoušela strávit. Nevím, co se stane. Každopádně dnes je ve vzduchu něco, co udávalo předzvěst špatné události.
"Také to cítím," ozvalo se vedle mne. Byl to Eridor, který právě stejně jako já nasál vzduch. "Něco zkaženého se blíží. Jako by měli skřeti znovu zaútočit, akorát drtivěji," přemýšlel nahlas.
"Myslím, že se mýlíš."
"Jak myslíš, Ayro. Schyluje se k bouři, velké bouři, ať v podobě boje či deště. Udeří drtivě," pravil dále.
"Doufejme, že se mýlíš," pošeptala jsem si sama pro sebe. Stále jsem byla nejistá z té vidiny, co když to bude mít něco společného se mnou? Každopádně za každou cenu musíme získat ty plány postupu orků. Musíme jen doufat, že Urshakovi poskoci nebudou tak pozorní.
Došli jsme na tržiště u východní brány. Mika dal signál rukou strážím na hradbách, že již opouštíme Khorinis. Dále od brány byla v roští schována malá dvířka jimiž se dalo projít na druhou stranu. Jen jsme odstranili překážející plevel a pomalu jsme se snažili dostat podél zdi mezi stromy. Bohužel tím, jak bylo bitevní pole vypáleno našlo se jich tu jen po málu. Takže to naší nenápadnosti nepřidalo. Trega šel přede mnou. Pomalinku našlapoval, aby ani jediná větvička nezapraskala pod jeho chodidlem a tím nás neprozradila.
Pozvedl ruku na znamení, zastavení. Tuto chvíli jsem využila k pohledu na nebe. Bylo tak černé jako by nás všechny chtěla ta tma zahalit do temného pláště snů, z kterého již není úniku.
"Ayro, jdeme dál," pošeptal Mika a tímto mne probral. Znovu jsem následovala kroky Trega a s lehkostí se snažíc našlapovat tak, jak on. Ještě notnou chvíli nám stromy a křoví poskytovaly úkryt před očima nepřítele, ale již jsme stály na okraji skřetího tábora.
"Tam," ukázal Trega na největší stan sešitý z kůží. "tam bude určitě hlavní stan, kde se schází kvůli projednávání dalšího úkonu."
"Snad zde nalezneme to, co hledáme," zavrčel Eridor.
"Ano, snad ano," souhlasila jsem a Trega s Mikou jen přikývli.
"Dostaneme se tam všichni a nebo půjde jen jeden?" Položil Trega otázku.
"Spíše jeden člověk. Ostatní ho budou krýt," zachvěl se Mika v polovině věty. Vypadá to, že se skřetů velice děsí. Ono taky stát proti nim v druhé, či třetí linii, když se na vás hrne taková vlna zlosti, není nic, co by člověk uchovával v dobré paměti.
"Když tedy jen jeden, kdo půjde?" Zeptala jsem se. Odpověď na mou otázku jsem ihned nečekala, ale k mému překvapení se dostavila velice brzy.
"Já půjdu, výsosti," prohlásil Trega se zdviženou hlavou. "Jsem sběhlý v lovu, tudíž mé kroky jsou tiché. Domnívám se, že jsem pro tento úkol vhodný."
"Souhlasím. Ať jde Trega," přidal se k němu Eridor a poté i Mika souhlasně přikývl.
"Dobrá, Trego. Máš to na starost. Zjisti vše, co půjde a hlavně přines ty plány, jsou pro nás důležité. Nevíme s kým se Urshak spolčil jen kvůli tomu, aby dobyl Khorinis," dala jsem jim za pravdu. Trega je velice schopný lovec a pokud někdo z této skupiny má šanci na úspěch je to právě on. Trega přikývl a pomalu se od nás vzdaloval. Nám zbylo jen čekat a dávat pozor jestli se něco nesemele.
Čekali jsme snad věčnost. Naše oči přímo hypnotizovali ten stan jako by se snažili prohlédnout skrz a zřít, co se asi tak uvnitř děje. Já byla opřena o nějaký starý dub, pozorovala jsem nebe a přitom se mi klížila víčka.
"Pokud jsi unavená, načerpej sílu. My s Mikou to ohlídáme," ujistil mne Eridor a přitom se letmo usmál. Využila jsem této chvíle pohodlí a zavřela oči. Jen jsem tak seděla a seděla. Najednou mě nějaká ruka vytrhla z mého polospánku a začala se mnou pěkně třást. Donutilo mne to otevřít oči, ale jen jsem se zděsila. Hleděla jsem přímo do tváře mrtvého muže. Do tváře Lorda Hagena.
"Hagene?" Vyhrkla jsem jen ze sebe. Jeho zohavená tvář na mne hleděla jako na kořist. Rozhlédla jsem se kolem sebe hledajíc své společníky. Přímo přede mnou orkové drželi Eridora na kolenou s magickým mečem na obnaženém hrdle.
"Co ... co se to děje?" Zeptala jsem se celá zmatena divadlem probíhajícím před mýma očima. Jak to, že jsem se neprobrala? Řekla jsem si sama pro sebe a spolkla nadávku. Eridor nás odsud tentokrát nedostane, jelikož magický meč by mu s lehkostí podřízl hrdlo. Trega ležel mrtev na zemi nasáklé jeho vlastní krví. Jediný koho jsem nikde nezahlédla byl Mika. Kéž by se mu podařilo utéci.
"Zavolejte Urshaka. Ať se moci podívat na náš večerní kořist," zazubil se jeden ze skřetích šamanů až odhalil zažloutlé tesáky.
"Co jste udělali s Hagenem? To je zneuctění!" Vykřikla jsem.
"My? My neudělat nic. To jen jeho černá duše takto dopadnout a naše kouzla ji probudit," znovu se usmál.
"Jste zvířata! Prostoduchá zvěř!"
"Jen si nadávej, princezničko, dokud ještě ty ...," nedokončil, jelikož již přicházel jejich veliký vůdce Urshak. Všichni orkové praštili svou pravou rukou do prsních plátů na uznání cti.
"Ty mít pravdu, Ragri-ghogu. Tvá vidění nebýt zlá. My mít v ruce, jak draka tak dceru krále. Město se rádo vzdát bez boje," pousmál se vítězoslavně Urshak. Pohlédla jsem mu do očí. Jeho oči pláli nenávistí. Byli rudě podbarvené toužíc jen a jen po smrti a utrpení. Jaký bůh mohl toto stvořit. Tolik nenávisti a žádné slitování. Beliáre, pokud slyšíš tak proklínám tvé sluhy.
Zničehonic se protrhla oblaka a na zemi dopadaly kapičky vody. S každým úderem jsem měla pocit, že mi znějí bubny přímo u uší. Skřetům to nijak nevadilo jen na mne dál hleděli s vítězoslavnými úsměvy. Nezbývá nám než doufat, že alespoň Mika uprchl a podá zprávu Leemu a Harkovi.
"Nyní, bratři. Nastanout den našeho vítězství," řekl Urshak a všichni orkové kolem nás zajásali. "Odvést je do klecí. Již za pár hodin ukončíme jejich trápení, obzvláště tohoto tvora," pohlédl na Eridora.
Odváděli nás svižným tempem. Ani jsem nestačila sledovat okolí, natož zvedat nohy. Nechala jsem se jimi táhnout až ke kvádrovým klecím s bodáky uvnitř. Po jednom nás nastrkali do těchto malinkých klecí. Nemohli jsme si ani sednou ani se narovnat. Ještě k tomu si člověk musel stoupnout tak, aby se bodák na dně klece nezaryl do jeho chodidel. Orkové si stále zachovávali věznění svých minulých nepřátel. Tyto klece existují již staletí. Ještě než Innos začal plakat nad neštěstí války s jeho bratrem a stvořil tak mágy ohně.
Eridor dostal prostornou klec, kam by se vešel i kdyby ukázal svou pravou podobu. Jediné v čem se ta jeho lišila od našich byla kouzla použita šamany proti jeho útěku. Ještě než bylo kouzlo plně zapečetěno, navštívil nás svou přítomností šaman Ragri-ghog. Krom pohrdavých pohledů a dosti vybrané chůze, na rozdíl od jiných skřetů. Tento vypadal obzvláště nemilosrdně.
"Ty být prý drak, pche. Kdybys ty být drak, my už dávno mrtvý. Ale ty nás nemoct zabít, nyní ne. Tato klec ti zabránit všem pokusům o útěk. Ty se o to radši ani nesnažit nebo dopadnout špatně," nadhodil velice pobavený tón. "Já ti to rád ukázat draku, jelikož ty se pořád dívat dosti nevěřícně. Hagene?!" Zvolal do tmy. Zdálky se přišoural Hagen. Tedy spíše jeho mrtvola. Vše, co zbylo z chrabrosti a ochotnosti tohoto muže.
"Ty jít ke kleci!" Přikázal mu šaman. Mrtvola paladina se pomalu šouravým krokem dostala až k mřížím klece. Paladin udělal ještě jeden krok a jen, co se jeho paže dotkla mříže změnila se v prach. Mrtvola zaskučela a přidržovala si zraněnou paži. Otočila se s bolestným pohledem na svého vyvolavače Ragri-ghoga čekajíc na další povely. Žádné nepřišli. Šaman si jen oddechl a pomocí kouzla odhodil paladinovo mrtvé tělo celé na mříže klece, které se ihned po dotyku s nimi proměnilo v prach jenž po chvilce rozfoukal vítr.
"Již věříš mému varovaní, draku?" Uchechtl se. Eridor pouze přikývl.
"Dobrá tedy," přikývl spokojeně. "A ty!" Ukázal směrem na mne. "Až se rozednit čekat svou smrt. Pokud Khorinis nebýt náš ty být popravena na sklonku noci. I když, ale Khorinis padnout do našich rukou mi tě stejně popravit. Nemáš na výběr, princezničko. Má vize tobě tě sem zahnat. To ona tě sem táhnout. Já vědět, že ty přijít. A nyní se tvou budoucností stane smrt!"
Já stále ležela na zemi přidržujíc si pevně ruku a sledovala jsem celé to divadlo kolem. Urshak se natřásal jako, kdyby bůhví co udělal. Přitom jen podvodem zasadil poslední smrtelnou ránu. Jeho prasečí očka se upřela naším směrem.
"Hagen být mrtvý a Khorinis teď můj," prohlásil.
"Na to bych se podíval. Ty bečko krysotího sádla. Khorinis nepadne do tvých rukou jen proto, že nějaký Hagen si sjednal schůzku se zubatou," zařval na celé kolo Gorn. Křečovitě svíral svou sekeru, připraven kdykoli zaútočit a rozetnout tak Urshakův úsměv vedví. Lee mu položil ruku na sekeru a tlakem na ni ho donutil ji sklonit, i když se na něj Gorn díval dosti dotčeně.
"Urshaku, Gorn má pravdu. Tuto domluvu měl s tebou pouze Hagen, ale ne zbytek vojáků a myslím si, že i tak by se nenechali vložit - bez boje - do tvých rukou," promluvil s klidem - sobě vlastním - Lee. Urshak na něj házel nenávistivé pohledy a kdyby pohled zabíjel, tak by Lee zemřel tou nejhorší smrtí.
"Domluva být, domluva!" Křikl Urshak vzteky celý bez sebe.
"Děláš jako by jsi nepředpokládal, že se jen tak nepodvolí tvé vůli," vložil se do toho Ohnivý mág. V tu chvíli Urshak pozvedl sekeru k nebi a ta slova, která následovala způsobila jen další chaos: "POCHYTEJTE JE NEBO ZABÍTE! BEZ MILOSTI! VŠICHNI MUSET POSLOUCHAT URSHAKA! VSICHNI!" Zaječel. Nám nezbývalo nic jiného než vzít nohy na ramena, jelikož v tu chvíli se proti nám rozeběhla celá armáda skřetů.
Nad našima hlavama přelétl černý stín. Smaragdový obr klesl vedle nás.
"Chyťte se drápů!" zařval Eridor, a tak jsme ho každý popadl za nohu. Ještě, že tam byl. Jinak by bylo jistě po nás všech.
Odnesl nás na tržiště, kde se z draka opět stal člověk, aby nikoho nezranil a mohl se volně pohybovat po městě. Lee ihned doběhl k bráně k níž běželi krvežíznivý orci. Lučištníci po nich stříleli magické šípy, které jen tak nenechali nikoho na živu. Gorn běžel za Leem a společně se snažili vytáhnout těžký řetěz, aby se brána uzavřela. Skřeti byli stále blíž a blíž. Jejich dupot otřásal kamenným tržištěm až jednotlivé stánky nadskakovali. Když už byli dosti blízko, brána zaskřípala a naštěstí se v poslední chvíli uzavřela. Skřeti chvíli na ni bouchali a mlátili, ale pak je Urshak odvolal.
"Počkejte lidé. Čas vašeho konce se blížit! Toto nebýt poslední bitva!"
"Ano Urshaku, ale v té další budeš ležet tváří k zemi ty!" vrátil mu to Lee stejnou mincí. Po této události se jen napnutí ve městě posílilo. Vojáci propadali zoufalství. Byli jsme jako v kleci a každý věděl, že jediná cesta úniku vede přes rozbouřené moře.
Lee nechal svolat poradu v radnici, avšak tentokrát na místě Hagena, seděl Hark. Jakmile jsem vstoupila paladini se zas dohadovali, ovšem tentokrát o důležitém tématu, které má mnoho řešení. Kdo usedne na místo Lorda a bude vést útok a obranu?
Řekla bych, že paladini mají jasno. Bude jím vyslanec krále, Hark. S tím, ale nesouhlasí žoldáci, kteří chtějí dosadit zkušeného bývalého generála Leeho. Ani mé slovo zde nemá váhu, jelikož toto je mezi muži.
"Uklidněte se, prosím," promluvil s klidem mág, ale ostatní ho neposlouchali. "KLID, PROSÍM!" Zařval a kolem se rozhostilo ticho jako na hřbitově. "Pánové, stojíme tu vstříc konci Khorinisu a VY místo, aby jste hledali řešení se tu jen dohadujete o moc! To už rovnou jste mohli město dát do Urshakových rukou, jelikož pokud se budete takto dohadovat, tak je máme za chvíli u bran!" Okolí se utišilo. Nikdo se neodvážil vydat - po slovech mága - ani hlásku. Až na jednoho paladina, co vystoupili z řady a upřel svá malá kulatá očka na něj.
"Nemáme velení a bez velení nemůže být ani obrana ani útok!" Ostatní souhlasně přikyvovali.
"Tak udělejme kompromis ..." pravil Lee a otočil se na Harka. "... veďme tuto armádu spolu a doveďme ji k vítězství. Tedy, pokud tví paladini souhlasí."
"S žoldáky se nespolčim! Jsou to jen hrdlořezové a zloději!" Ozývalo se ze všech stran paladinů.
"TICHO!" Okřikl je Hark. "Pokud nepřistoupím na tento kompromis, poté se vyplní slova posla našeho boha Innose!" Složil si ruce na prsa a jen skrz zaťaté zuby vyřkl ta slova. "Dobrá, Lee. Souhlasím s návrhem kompromisu, avšak v mezích," a nastavil Leemu svou dlaň, který ji nejistě stiskl.
"Měli bychom tedy začít s plánem na obranu," pravil mág. Lee s Harkem jen přikyvovali na souhlas.
"A zbytek, který tady už nemá co dělat, okamžitě zaujme svá postavení!" Zařval Gorn z plného hrdla.
Po zbytek dne se Hark a Leem zabývali přípravami na bitvu a tím i na vysvobození Khorinisu zpod Urshakových pařátů. Já se vydala hledat Miltena, již dlouho jsem ho neviděla a řekla bych, že je zas v nějakém průšvihu. Vzala jsem to přes tržiště kolem místa, kde odříkával různé novinky Herold. Zde si mě odchytl mág.
"Co tady děláte, výsosti?" Zeptal se s hlasem plným obav.
"Hledám Vašeho žáka, Miltena. Nevíte o něm, mistře?"
"Ale jistě, že vím. Prohřešil se proti Innosovi. Porušil zákon o vnitřní etiketě kláštera, a tak byl za to spoután a dán do žaláře," pravil jako by nic. Z jeho úst vyzněla lítost, ale i touha po spravedlnosti, které se v této době dostává lidem jen málo, ale proč zrovna Milten?
"Mohu jít za ním?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Ne, jelikož Vy jste příčinou jeho pokání," pravil přísným hlasem.
"Nechte mne se mu alespoň omluvit," zaškemrala jsem v zoufalství, že kvůli lásce, lásce ke mně by měl někdo býti trestán. Příčila se mi jen myšlenka na tuto hrůznost.
"Dobrá, ale jen omluva na očištění nepostačí, avšak musím přiznat, že i já párkrát sešel z cesty," na tvářích se mu objevil ruměnec a bez dalších připomínek mne zavedl do kasáren, kde byl žalář. Boltan mi otevřel Miltenovu celu a po celou dobu ze mne nespustil oči, avšak jedno ostré slovo stačilo, aby odvrátil zrak.
Milten seděl na špinavé slámě. Všude byla tma. Jen malé okénko ve stropě dodávalo, alespoň malé množství světla. Na stěně jeho cely byla napsána báseň jednoho z nešťastníků:
Nastal poslední den,
kdy slunce zřím.
Ač snažil jsem se,
napravit svůj hřích.
Ze své cely slyším občany,
jásat a radovat se.
I já jsem byl jedním z nich,
dokud jsem nespáchal zločin zlý.
Avšak stále doufám,
že byl to pouze sen,
z kterého probudím se.
Stále však vidím
tu dívku krásnou jak půlměsíc -
dívku, kterou táhl jsem lesem temným.
Kde jsem zanechal tělo její bezvládné.
Bděl jsem nad jejím mrtvým tělem,
až do východu slunce.
Doufal jsem,
že se život do ní navrátí.
Avšak příroda měla jiné plány.
Osud tomu chtěl,
aby lapili mě
a pykal jsem za své činy.
Najednou ozvaly se bubny,
bubny zvěstující mou smrt.
Kat již čeká na mě.
Neuteču -
není kam
a i kdyby,
znovu by mě lapili.
Tento zločin musí býti potrestán!
Jsem si toho vědom,
a tak nechám dobrovolně
své tělo odtáhnout.
Lidé vytvořili cestičku,
pro mne.
Užívám si ji,
jelikož jsou to kroky
mé poslední.
Ovoce a zelenina létá všude kolem,
avšak zatím nedosáhla cíle svého.
Všichni si mne prohlíží s odporem.
Nedivím se,
znám tohoto gesta příčinu,
i když krutá jest.
Dívají se bez soucitu,
plni zloby a čekají nakonec.
Můj konec.
Hlava má ulehla na špalek,
vyslyšel jsem svou vinu.
Poté kat napřáhl se
a hvězda mého života, zhasla.
Byl to můj konec.
Zděsila jsem se při pohledu na tyto verše. Poté jsem pohlédla na Miltena, jehož oči se stále upínali k okénku. Jako by doufal, že se promění na holubici a prolétne mezi jednotlivými mřížemi.kdy slunce zřím.
Ač snažil jsem se,
napravit svůj hřích.
Ze své cely slyším občany,
jásat a radovat se.
I já jsem byl jedním z nich,
dokud jsem nespáchal zločin zlý.
Avšak stále doufám,
že byl to pouze sen,
z kterého probudím se.
Stále však vidím
tu dívku krásnou jak půlměsíc -
dívku, kterou táhl jsem lesem temným.
Kde jsem zanechal tělo její bezvládné.
Bděl jsem nad jejím mrtvým tělem,
až do východu slunce.
Doufal jsem,
že se život do ní navrátí.
Avšak příroda měla jiné plány.
Osud tomu chtěl,
aby lapili mě
a pykal jsem za své činy.
Najednou ozvaly se bubny,
bubny zvěstující mou smrt.
Kat již čeká na mě.
Neuteču -
není kam
a i kdyby,
znovu by mě lapili.
Tento zločin musí býti potrestán!
Jsem si toho vědom,
a tak nechám dobrovolně
své tělo odtáhnout.
Lidé vytvořili cestičku,
pro mne.
Užívám si ji,
jelikož jsou to kroky
mé poslední.
Ovoce a zelenina létá všude kolem,
avšak zatím nedosáhla cíle svého.
Všichni si mne prohlíží s odporem.
Nedivím se,
znám tohoto gesta příčinu,
i když krutá jest.
Dívají se bez soucitu,
plni zloby a čekají nakonec.
Můj konec.
Hlava má ulehla na špalek,
vyslyšel jsem svou vinu.
Poté kat napřáhl se
a hvězda mého života, zhasla.
Byl to můj konec.
"Miltene?" Oslovila jsem ho potichu. On se ani nepohnul a jen dál sledoval oblohu skrze zrezivělé mříže. Já jen stála a pozorovala zlomeného mága, který seděl a nejspíše přemýšlel o událostech minulých i budoucích. Toto jsem si mohla jen domýšlet.
"Miltene?" Pokusila jsem se znovu.
"Pšttt," sykl jemně. "Copak neslyšíš?"
"Co?" Udivila jsem se, ale Milten mlčel. Zaposlouchala jsem se tedy do ticha. Jediné, co mé uši zaslechli bylo to nesnesitelné bum bum ze skřetích bubnů. Až se mé mysli dotkla cizí. Necítila jsem ani její myšlenky ani ona mé, avšak vzájemně jsme byly nějakým způsobem propojené.
Má víčka se sklopila a já pohlédla očima nějakého skřeta. Ocitla jsem se ve stanu z kůží. Uprostřed plál klidný oheň, ale jen do doby než jiný skřet do něj hodil nějaký prach. V tu chvíli se změnil v hotové peklo. Poté znovu ustal. Okolo posedávalo tak deset jiných skřetů - hrdých generálů a šamanů. Orci otočili své velké hlavy - s malým mozkem - ke vchodu do stanu. Objevil se tam Urshak v celé své kráse.
"Jak my být na tom, Trokhu?" zeptal se poblíž stojícího skřeta.
"My na tom ne moc dobře, vůdče. Ten její čtyrnohý mazel spálit trochu naší armády, ale ne být jí tolik, abychom se my muset stáhnout. Stále je můžeme porazit, vůdče. Ty morra nebýt moc dobře ozbrojená," oznámil Urshakovi situaci.
"My je nesmět podceňovat, bratři! Obzvláště jeden z nich být velice tvrdý ořech. On být jako stínová šelma. Těžko ho zabít! Laskavě si to vy koukat uvědomit! Pokud vás nezabít on, udělat to já!" zařval.
"Ano, vůdče!" Ozvali se skřeti s respektem.
"Mít někdo nějaký návrh na zahájení invaze?" Nastala chvíle ticha. "Nikdo nemít? Hm?"
Z řady vystoupil šaman s ošklivě přelomenou nosní přepážkou - stále mu zní po obličeji stékala krev. Poklekl před Urshaka.
"Já mít," sdělil rozhodně. Urshak mu pokynul, aby mluvil. "Ta holka, vůdce. Jí tolik ochraňovat. Ona být důležitá. My muset ..."
Najednou nic. Jen tma, která mne pohltila. Otevřela jsem oči a znovu se má mysl ocitla v té neudržované cele. Milten stále seděl na podestýlce ze slámy neustále pozorujíc oblohu se na mne ani neohlédl.
"Už slyšíš?" Zahuhňal.
"Ano," vylétlo ze mě nečekaně.
"Dobrá," odpověděl pouze.
"Miltene, proč se na mě nepodíváš?"
Mlčel.
"Miltene?"
"Měla bys odejít," řekl jen.
"Ale proč?"
"Boltane?! Výsost si přeje odejít," zakřičel na žalářníka a ten otevřel dveře cely.
"Omlouvám se, že to takhle dopadlo, Miltene," pošeptala jsem do tmy, když mne Boltan vyváděl ven.
"Nemusíš se omlouvat za svou krásu," pošeptal si pro sebe Milten, tak tiše, že jeho slova nedolehla ani k mým uším.
Vyšla jsem tedy ven před kasárny a nasála čerstvý vzduch, i když v něm byla cítit smrt, nevzdávala jsem naděje, stejně jako moji spolubojovníci. Věřila jsem, ano, věřila v úspěch nastávající bitvy, ač vím, co se na mne ze strany skřetů chystá. Museli by být bláhový, aby si mysleli, že mne tyto hradby jen tak vydají do jejich spárů nebo jejich ochránci. Každopádně od teď si musím dávat vetší pozor na vše kolem mne. Pouze Adan rozhodne o mém osudu a ne nějaká vidina.
S touto myšlenkou jsem se vydala k radnici s touhou zjistit, jak spolu Lee a Hark spolupracují. K mému údivu se na hodně taktických situacích shodli, avšak neobešlo se to prý bez hádek a dobře mířené pěsti.
"S tímto nemohu souhlasit! Je to příliš nebezpečné a své lidi nehodlám obětovat jen kvůli nějaké tvé paladinské šílenosti, Harku!" Zaječel Lee.
"Tak si něco vymysli sám, generále," oslovil ho značně ironicky s úšklebkem na tváři.
"Já tě..."
"Pánové, pánové!" Vykřikl mág a odtáhl je od sebe. "Nejste tu na dětském lovu žravých štěnic! Jste ve válce a za branami máte nad pět set skřetů připravených kdykoliv zaútočit! Laskavě si to tedy uvědomte. Já tu nejsem od toho, abych se o vás staral, jak krysokrt o svoje prasata!" Praštil rozžhavenou pěstí do stolu. Až po sobě zanechala černý flek.
"Máš pravdu, příteli," souhlasil Lee, avšak Hark se tvářil stále dotčeně. Mágy měl vždy v úctě, ale tohle bylo moc. Vařila se v něm krev, jelikož mohl zaujmout místo velitele sám tím, že Leemu dá pár ran. Už, už chtěl něco říci, ale zastavil ho rozum. Věděl, že mágovi se se svými runami nevyrovná.
"Dobrá, jak to tedy chcete udělat, když ne po mém?" Zeptal se přes skrze zaťaté zuby. Lee mu tedy vše dopodrobna vysvětlil a Hark jen se zatajeným dechem poslouchal, když skončil Hark vyskočil se slovy: "No to nemyslíte vážně! Ona tu už nezůstane o nic déle než já! Posadím ji na loď a pošlu za otcem! Kdyby padla, bude mne to stát život!"
"Uklidni se Harku. Nikdo tu netvrdí, že je to pro ni až takto nebezpečné. Naopak," konejšil ho trochu Lee.
"Lee má pravdu, paladine. Ona by stejně nepřistoupila na možnost odcestovat teď, když je hrozba tak blízko," přitakal čaroděj. Paladinovi nezbylo nic jiného než souhlasit s jejich slovy a přistoupil tedy na možnost, kterou navrhl Lee.
Přidělili mi dva vojáky: Miku a Trega. Samozřejmě se mnou šel i Eridor. Společně s nimi jsme se měli proplížit až ke skřetím stanům a získat plány dalšího útoku, které budou nejspíše dobře střeženy. O své vidině jsem nikomu neřekla jen jsem se ji stále pokoušela strávit. Nevím, co se stane. Každopádně dnes je ve vzduchu něco, co udávalo předzvěst špatné události.
"Také to cítím," ozvalo se vedle mne. Byl to Eridor, který právě stejně jako já nasál vzduch. "Něco zkaženého se blíží. Jako by měli skřeti znovu zaútočit, akorát drtivěji," přemýšlel nahlas.
"Myslím, že se mýlíš."
"Jak myslíš, Ayro. Schyluje se k bouři, velké bouři, ať v podobě boje či deště. Udeří drtivě," pravil dále.
"Doufejme, že se mýlíš," pošeptala jsem si sama pro sebe. Stále jsem byla nejistá z té vidiny, co když to bude mít něco společného se mnou? Každopádně za každou cenu musíme získat ty plány postupu orků. Musíme jen doufat, že Urshakovi poskoci nebudou tak pozorní.
Došli jsme na tržiště u východní brány. Mika dal signál rukou strážím na hradbách, že již opouštíme Khorinis. Dále od brány byla v roští schována malá dvířka jimiž se dalo projít na druhou stranu. Jen jsme odstranili překážející plevel a pomalu jsme se snažili dostat podél zdi mezi stromy. Bohužel tím, jak bylo bitevní pole vypáleno našlo se jich tu jen po málu. Takže to naší nenápadnosti nepřidalo. Trega šel přede mnou. Pomalinku našlapoval, aby ani jediná větvička nezapraskala pod jeho chodidlem a tím nás neprozradila.
Pozvedl ruku na znamení, zastavení. Tuto chvíli jsem využila k pohledu na nebe. Bylo tak černé jako by nás všechny chtěla ta tma zahalit do temného pláště snů, z kterého již není úniku.
"Ayro, jdeme dál," pošeptal Mika a tímto mne probral. Znovu jsem následovala kroky Trega a s lehkostí se snažíc našlapovat tak, jak on. Ještě notnou chvíli nám stromy a křoví poskytovaly úkryt před očima nepřítele, ale již jsme stály na okraji skřetího tábora.
"Tam," ukázal Trega na největší stan sešitý z kůží. "tam bude určitě hlavní stan, kde se schází kvůli projednávání dalšího úkonu."
"Snad zde nalezneme to, co hledáme," zavrčel Eridor.
"Ano, snad ano," souhlasila jsem a Trega s Mikou jen přikývli.
"Dostaneme se tam všichni a nebo půjde jen jeden?" Položil Trega otázku.
"Spíše jeden člověk. Ostatní ho budou krýt," zachvěl se Mika v polovině věty. Vypadá to, že se skřetů velice děsí. Ono taky stát proti nim v druhé, či třetí linii, když se na vás hrne taková vlna zlosti, není nic, co by člověk uchovával v dobré paměti.
"Když tedy jen jeden, kdo půjde?" Zeptala jsem se. Odpověď na mou otázku jsem ihned nečekala, ale k mému překvapení se dostavila velice brzy.
"Já půjdu, výsosti," prohlásil Trega se zdviženou hlavou. "Jsem sběhlý v lovu, tudíž mé kroky jsou tiché. Domnívám se, že jsem pro tento úkol vhodný."
"Souhlasím. Ať jde Trega," přidal se k němu Eridor a poté i Mika souhlasně přikývl.
"Dobrá, Trego. Máš to na starost. Zjisti vše, co půjde a hlavně přines ty plány, jsou pro nás důležité. Nevíme s kým se Urshak spolčil jen kvůli tomu, aby dobyl Khorinis," dala jsem jim za pravdu. Trega je velice schopný lovec a pokud někdo z této skupiny má šanci na úspěch je to právě on. Trega přikývl a pomalu se od nás vzdaloval. Nám zbylo jen čekat a dávat pozor jestli se něco nesemele.
Čekali jsme snad věčnost. Naše oči přímo hypnotizovali ten stan jako by se snažili prohlédnout skrz a zřít, co se asi tak uvnitř děje. Já byla opřena o nějaký starý dub, pozorovala jsem nebe a přitom se mi klížila víčka.
"Pokud jsi unavená, načerpej sílu. My s Mikou to ohlídáme," ujistil mne Eridor a přitom se letmo usmál. Využila jsem této chvíle pohodlí a zavřela oči. Jen jsem tak seděla a seděla. Najednou mě nějaká ruka vytrhla z mého polospánku a začala se mnou pěkně třást. Donutilo mne to otevřít oči, ale jen jsem se zděsila. Hleděla jsem přímo do tváře mrtvého muže. Do tváře Lorda Hagena.
"Hagene?" Vyhrkla jsem jen ze sebe. Jeho zohavená tvář na mne hleděla jako na kořist. Rozhlédla jsem se kolem sebe hledajíc své společníky. Přímo přede mnou orkové drželi Eridora na kolenou s magickým mečem na obnaženém hrdle.
"Co ... co se to děje?" Zeptala jsem se celá zmatena divadlem probíhajícím před mýma očima. Jak to, že jsem se neprobrala? Řekla jsem si sama pro sebe a spolkla nadávku. Eridor nás odsud tentokrát nedostane, jelikož magický meč by mu s lehkostí podřízl hrdlo. Trega ležel mrtev na zemi nasáklé jeho vlastní krví. Jediný koho jsem nikde nezahlédla byl Mika. Kéž by se mu podařilo utéci.
"Zavolejte Urshaka. Ať se moci podívat na náš večerní kořist," zazubil se jeden ze skřetích šamanů až odhalil zažloutlé tesáky.
"Co jste udělali s Hagenem? To je zneuctění!" Vykřikla jsem.
"My? My neudělat nic. To jen jeho černá duše takto dopadnout a naše kouzla ji probudit," znovu se usmál.
"Jste zvířata! Prostoduchá zvěř!"
"Jen si nadávej, princezničko, dokud ještě ty ...," nedokončil, jelikož již přicházel jejich veliký vůdce Urshak. Všichni orkové praštili svou pravou rukou do prsních plátů na uznání cti.
"Ty mít pravdu, Ragri-ghogu. Tvá vidění nebýt zlá. My mít v ruce, jak draka tak dceru krále. Město se rádo vzdát bez boje," pousmál se vítězoslavně Urshak. Pohlédla jsem mu do očí. Jeho oči pláli nenávistí. Byli rudě podbarvené toužíc jen a jen po smrti a utrpení. Jaký bůh mohl toto stvořit. Tolik nenávisti a žádné slitování. Beliáre, pokud slyšíš tak proklínám tvé sluhy.
Zničehonic se protrhla oblaka a na zemi dopadaly kapičky vody. S každým úderem jsem měla pocit, že mi znějí bubny přímo u uší. Skřetům to nijak nevadilo jen na mne dál hleděli s vítězoslavnými úsměvy. Nezbývá nám než doufat, že alespoň Mika uprchl a podá zprávu Leemu a Harkovi.
"Nyní, bratři. Nastanout den našeho vítězství," řekl Urshak a všichni orkové kolem nás zajásali. "Odvést je do klecí. Již za pár hodin ukončíme jejich trápení, obzvláště tohoto tvora," pohlédl na Eridora.
Odváděli nás svižným tempem. Ani jsem nestačila sledovat okolí, natož zvedat nohy. Nechala jsem se jimi táhnout až ke kvádrovým klecím s bodáky uvnitř. Po jednom nás nastrkali do těchto malinkých klecí. Nemohli jsme si ani sednou ani se narovnat. Ještě k tomu si člověk musel stoupnout tak, aby se bodák na dně klece nezaryl do jeho chodidel. Orkové si stále zachovávali věznění svých minulých nepřátel. Tyto klece existují již staletí. Ještě než Innos začal plakat nad neštěstí války s jeho bratrem a stvořil tak mágy ohně.
Eridor dostal prostornou klec, kam by se vešel i kdyby ukázal svou pravou podobu. Jediné v čem se ta jeho lišila od našich byla kouzla použita šamany proti jeho útěku. Ještě než bylo kouzlo plně zapečetěno, navštívil nás svou přítomností šaman Ragri-ghog. Krom pohrdavých pohledů a dosti vybrané chůze, na rozdíl od jiných skřetů. Tento vypadal obzvláště nemilosrdně.
"Ty být prý drak, pche. Kdybys ty být drak, my už dávno mrtvý. Ale ty nás nemoct zabít, nyní ne. Tato klec ti zabránit všem pokusům o útěk. Ty se o to radši ani nesnažit nebo dopadnout špatně," nadhodil velice pobavený tón. "Já ti to rád ukázat draku, jelikož ty se pořád dívat dosti nevěřícně. Hagene?!" Zvolal do tmy. Zdálky se přišoural Hagen. Tedy spíše jeho mrtvola. Vše, co zbylo z chrabrosti a ochotnosti tohoto muže.
"Ty jít ke kleci!" Přikázal mu šaman. Mrtvola paladina se pomalu šouravým krokem dostala až k mřížím klece. Paladin udělal ještě jeden krok a jen, co se jeho paže dotkla mříže změnila se v prach. Mrtvola zaskučela a přidržovala si zraněnou paži. Otočila se s bolestným pohledem na svého vyvolavače Ragri-ghoga čekajíc na další povely. Žádné nepřišli. Šaman si jen oddechl a pomocí kouzla odhodil paladinovo mrtvé tělo celé na mříže klece, které se ihned po dotyku s nimi proměnilo v prach jenž po chvilce rozfoukal vítr.
"Již věříš mému varovaní, draku?" Uchechtl se. Eridor pouze přikývl.
"Dobrá tedy," přikývl spokojeně. "A ty!" Ukázal směrem na mne. "Až se rozednit čekat svou smrt. Pokud Khorinis nebýt náš ty být popravena na sklonku noci. I když, ale Khorinis padnout do našich rukou mi tě stejně popravit. Nemáš na výběr, princezničko. Má vize tobě tě sem zahnat. To ona tě sem táhnout. Já vědět, že ty přijít. A nyní se tvou budoucností stane smrt!"