Sergio nás vedl přes tržiště k druhé bráně města. Když jsme přišli k bráně a poté jí prošli tak nás Sergio varoval před vlky a dalšími zvířaty. Šli jsme lesem po cestě a já měla takový divný pocit, že nás někdo pozoruje. "Je to daleko?"zeptala sem se nedočkavě. "Ani ne! Jenom dojdeme k hospodě a pak je to kousek"řekl rozhodně. Když jsme došli ke kameným schodům, tak sem zaslechla nějakého muže jak se nervózně s někým dohaduje. Sergio s Eridorem to asi zaslechli také, protože se zastavili a naslouchali. "Půjdem se podívat co se tam děje?" zeptali se Eridor se Sergiem jako by mi četli myšlenky. "Půjdem, ale nejdřív budem muset zlikvidovat ty gobliny, co jsou na těch schodech!Připravte si meče!" zavelela jsem. Vyšli jsme první schody a kousek od nich stálo šest hnusnejch goblinů. Hned jak nás uviděli, tak začali vyhrožovat klackama, který měli v ruce. Poté se proti nám rozeběhli. Všichni jsme měli vytasené meče a počkali si až doběhnou. "Eridore, vem si ty dva napravo!Sergio, tvoji sou ty dva nalevo! A já si vezmu ty dva uprostřed!" zavelela sem, ale to už byli goblini u nás. Oháněli se klackama, ale to jim k životu moc nepomůže! Jeden se mě snažil praštit po hlavě, ale jeho ránu sem snadno vykryla a dostala sem se mu ke krku. Neváhala sem a prořízla mu hrdlo. Ten druhý jen čuměl jak vyvoraná myš na svého společníka. Ve chvilce nevšímavosti dostal ode mě pěknou ránu do nosu. Goblin se dostal do stavu zuřivosti a máchal klackem kolem sebe. To mi stačilo k tomu, abych mu v pohodě usekla hlavu. Goblinova hlava odlítla dva metry daleko a tělo bez hlavy padlo na zem. Když sem zvedla hlavu tak Eridor a Sergio stáli nad goblinama a prohledávali je, ale nic u sebe neměli. Sergio nás vedl za hlasem. Došli sme na nějakou farmu. "To je Akilova farma, ale co může mít za problémy?!" seznámil nás Sergio se stavením, které jsme měli před sebou. Když sme došli až před farmu tak sme spatřili důvod strachu ve farmářově hlasu. Usoudila sem, že farmář s kterym se vybavovali dva muži byl Akil. "To sou žoldáci!" řekl s odporem Sergio a odplivl si. Kromě Akila a dvou žoldáků tam byli další dva farmáři a farmářka. Vynořili jsme se spod keřů a namířili si to přímo k nim. Farmářka nám běžela naproti. "Prosím pomozte mému muži! Ti žoldáci ho vydírají." prosila farmářka. "To tak nenecham, nemůžou si dovolit vyhrožovat svobodným lidem!" dosti mě to vytočilo a razila sem si cestu k žoldákům. "Počkejte to přece nemůžete!Vždyť vás zabijí!"snažil se mě Sergio zastavit, ale nemohu dovolit nátlak na občany Khorinisu. "Eridore ty tu zůstaň! Nemusíš mě všude chránit a tohle si chci vyřídit sama!A Sergio myslíš si, že sem slabá?! Že nestačim na dva blbý žoldáky, když sem bojovala ve válce proti skřetům?!" Sergio mě dost vytočil! "Ne, to si o vás nemyslím paní! Tak já tedy počkám s Eridorem a budeme se dívat!" řekl docela sklesle. Jakmile sem došla k Akilovi pohlédla sem na žoldáky, prohlédla si jejich zbroje a ohodnotila jejich nebezpečnost. "Máš nějaký problém farmáři s těmito muži?" zeptala sem se velice slušně. Zatím sem se udržela tak, abych nevytáhla meč a nerozsekala žoldáky na nudličky. "Ehm...." Akil se začal hrozně potit. "Ne nic se neděje.....my se tady jenom domlouváme mezi přáteli.Viďte pánové?!" neznělo to moc přesvědčivě, ale hrozně nervózně. "Jo kotě, my se tady jenom bavýme mezi přáteli." řekl žoldák a takovim debilní ksichtem se na mě podíval. "Tak mezi přáteli jo?!" vytáhla sem meč a rychlým švihem mu ho přitiskla ke krku. "Tak co?! Už pudete pryč?! A nebo ti mam proříznout hrdlo?" v tu chvíli nepozornosti mi druhý přiložil ke krku svůj obouručák. "Tak co?! Ještě budeš vyhrožovat?! Pust ho!!" řekl druhý žoldák a začal se hlasitě smát. Sergio a Eridor se už chtěli rozběhnout a jít mi na pomoc, ale gestem ruky sem je zastavila. "Tak ty si myslíš, že když mi pohrozíš svým mečem, tak vyhraješ a pustím tvého přítelíčka?! Bohužel, se mýlíš!" cítila sem, že žoldák znervózněl a začaly se mu trochu třást ruce. Rukou se mi povedlo vyrazit mu meč z ruky tak, že spadl až tři metry daleko. Přesně tam kam sem potřebovala, aby na něj nedošáhl. Při tomto manévru sem, ale podřízla hrdlo jeho společníkovy, který už ležel mrtvý na zemi u mých nohou. "Varovala sem tě!Tys mě však neposlechl a teď je tvůj kamarád mrtvý!" sklonila sem hlavu, abych si prohlédla jeho mrtvolu. "Za to zaplatíš! Sylvio tě určitě zabije!" sliboval žoldák.

"Bejt tebou tak vezmu nohy na ramena! Dnešek si přežil, ale až se uvidíme příště seš tuhej!" žoldák začal utíkat co mu jen nohy stačili. Rozčílení ze mě začalo vyprchávat. Po tomto malém dýchánku se žoldáky ke mně mířil rozhodným krokem Akil. "Děkuji vám! Jak se vám jen odvděčím?!" Akil se mi uklonil a pořád dokola mlel to samé. "Akile neděkuj mi to byla maličkost! Nic od tebe za to nechci!" "Pořád žijí dobrosrdeční lidé v naší zemi a to je dobře, ale přijmi ode mě alespoň tyto zlaťáky!" a podával mi malý kožený váček. Vzala sem si ho tedy od něj, aby neměl další připomínky. "Tak ti děkuji Akile a žij dál svůj život." Akil ještě jednou poděkoval a odešel za svou ženou. To už přiběhl i Sergio s Eridorem. "Ayro! Vždyť tě mohl zabít!" začal na mě křičet Eridor. "Já vím, ale nemůžou si dovolit vydírat svobodné farmáře! A navíc ten žoldák co utekl se bude stydět za to, že ho porazila nějaká holka! Tak Sergio veď nás k tomu klášteru!" Za dnešek mi to stačilo! I když to byla spíš rozcvička. Šli jsme tedy přes most, až k nějaké hospodě. Podle štítu na de dveřmi se jmenovala"U mrtvé harpyje" . Nezastavili jsme se pro zásoby a šli rovnou dál na křižovatku. Sergio nás vedl po cestě kolem mrchožroutů, kteří si nás nevšímali. Došli jsme až k Innosově svatyni, kde se právě modlil ohnivý mág. Šli jsme až k dlouhému mostu na jehož konci se tyčil klášter. Po mostě jsme se dostali až k novicovi. "Jmenuji se Pedro. Strážím vchod do kláštera. Jak vám mohu pomoci?" a všechny si nás začal pozorně prohlížet. "Jsem královský paladin jménem Sergio a chci si nechat posvětit svůj meč z magické rudy. Toto je Ayra princezna Myrtany a její společník." jakmile to Pedro uslyšel, zpanikařil a zastavil se mu dech. Nevěděl co má dělat jestli se uklonit nebo zůstat stát. Z jeho očí by se dalo vyčíst i to, že se mu chce na záchod. "No můžete jít do kláštera. Takového vzácného hosta jsme tu dlouho neměli!" řekl rozpačitě a podal Sergiovy rezavý klíč. "Tímto klíček otevřete dveře do kláštera." řekl a odvrátil se ode mě. Přistoupili jsme ke dveřím v čele se Sergiem, který otevřel dveře, klíčem od Pedra. Když jsme vešli dovnitř na nádvoří kláštera, přispěchal k nám jeden ohnivý mág. "Mé jméno je Parlan a mým úkolem je uvítat nově příchozí. Paladine běž támhle za mistrem Mardukem vysvětlí ti vše potřebné. A co potřebuješ ty dítě?" zeptal se a při tom na mě pohlédl. Chvíli na mě čuměl jak na zjev a pak se uklonil. "Výsosti! Co.... co vy tady děláte?" začal se Perlanovy klepat hlas i ruce. "Perlane musím mluvit s představeným tohoto kláštera!" "Ano jistě pojďte za mnou." už se vzpamatoval ze šoku a vedl nás před klášter. Kdo ví co tam na nás čeká .......