Ariisova zkáza

Přehled povídky

Autor

Fanatik

Diskuse

zde

Hodnocení

1,67 | 6x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

10.díl

Všichni stáli jako přimraženi a bezmocně posílali pohledy k zajatci.
"Ne, Leyry, nedělej to!" vykřikl do temné atmosféry Ariis.
Serendvillský zrádce se pomalu přibližoval s nachystaným mečem blíž a blíž k bezvládnému Gornovu tělu ve skřetích spárech.
"Mohli bychom se nějak domluvit!" přesvědčoval ho.
Ale na Leyryho to nepůsobilo.Náhle se Ariis rozběhl, ale však pozdě. Nestihl zabránit hnusnému a krvelačnému činu. Nestačil zabránit chladnokrevné a bezcitné vraždě. Leyryho dlouhý, lesklý meč pomalu projel Gornovým hrdlem. Jeho čepel poskvrnila temně rudá krev. Vyprchal z něho poslední doušek života. Orkové jeho chladné tělo pustili na podlahu. To s mrazivým prásknutím dopadlo na dlážděnou podlahu. Začala se pod ním dělat rozsáhlá louže krve. Jeho duše se odebrala do Innosovy náruče, navždy opustila pozemský život.

"Néé!" rozběhli se slzami v očím i Diego a Lee.
Na ně se vrhli dva skřetí válečníci, Ariis se střetl s Leyrym. Připadalo mu, jakoby ztratil svého vlastního bratra, i když ho znal teprve pár dní, v té chvíli mu bylo všechno jedno.
Ariis se chystal udeřit obrovskou ranu na svého nepřítele, ale Lery stál úplně v klidu a vyčkával.
Ariis zasadil ránu, ale tu protivník vykryl a silně sekl dorážejícího soupeře do zad. Rudné brnění ustálo, Ariis se zastavil a otočil. Zuřivě, bolestivě a zarmouceně dorážel na jeho čepel. Zatlačil ho k velkému jídelnímu stolu. Leyry nastavil čepel k vykrytí rány, když v tu se pod nárazem rudné čepele zlomila na dvě části. Serendvillský plukovník byl v koncích. Ariis ho silnou ranou pěstí do obličeje srazil na stůl.

"Beliar mne přijme mezi sebe!" stačil ještě vyslovit poslední větu.
Ariis vyskočil na stůl a s řevem probodl plukovníkovu hruď. Jeho pevné, ocelové brnění neodolalo síle magické rudy. Ariis se pomstil.
Mezitím se jeho přátelé vypořádali se svými problémy a přistoupili k bezvládnému Gornovu tělu. Ariis poklekl do louže krve a naklonil se nad něho. Uchopil Gornovu hlavu do obou rukou a přitiskl ji k hrudi. Do očí mu valily proudy slz, dopadající na helmici padlého přítele. Byl to pro ně bezmocný pocit. Byli tak blízko, ale život mu zachránit nemohli, byli tak blízko, ale tento čin nezastavili.

"Odpusť nám." truchlil nad ním. "Odpusť nám, že jsme tě nezachránili. Byl jsi skvělý válečník, ale i přítel. Innos s tebou, kamaráde, doufám, že se ti v jeho zemi bude líbit!" pronesl.
Ještě naposledy na něho zavzpomínali, naposledy se za něho pomodlili, naposledy nad ním zatruchlili.
"Musíme jít, Ariisi." vyzval ho Diego.
"Ano, musíme se vrátit do tábora." odpověděl mu, položil Gornovo tělo zpět na studenou podlahu a vstal. "Sbohem, Gorne." rozloučil se naposledy a na důkaz respektu a úcty k zesnulému sundal z hlavy přilbu.
Najednou se místnost otřásla. Na druhém konci sálu se utrhl kus kamenného stropu, který s ohlušivou ranou dopadl na zem. Zvedl se usazený prach. Nebylo nic vidět.
"Musíme odsud pryč!" vykřikl Lee.
Jemný prach je dusil. Vyběhli ze dveří zpět na chodbu.
Ozvala se další rána, ještě větší a silnější. Ariis zkusil otevřít dveře zpět do sálu, nešly, byly zablokovány celým spadnutým stropem.
"Celé se to tu bortí." usoudil Ariis.
"Jak se dostaneme ven? Jediný Gorn z nás věděl cestu podzemním tunelem!"
"Pojďte! Určitě nějak cestu najdeme!" zavelel Diego.
Dali se do běhu. Vrátili se zpět ke vchodovým dveřím do trůnního sálu. Rozhlédli se. Na pravou stranu vedla úplně stejná chodba, jako ta, ze které přišli. Druhá volba byla dlouhá, široká chodba, která by je za normálních okolností dovedla ke králi, spojující trůnní sál se zbytkem hradu. Dali se tímto směrem.

Zdi lemovaly povyvracené sochy bojovníků a panovníků, cestu jim doprovázely desítky mrtvých těl obránců hradu, poddaných, ale i obyčejných lidí. Na zdech byla zaschlá krev, všude kolem šla cítit smrt, smrt, která se tudy ještě nedávno prohnala, smrt, která nebrala na nikoho ohledy, a které se nikdo nevyhnul.

Proběhli několik vyražených dveří a zabili několik orků. Nakonec je chodba dovedla na rozcestí. Široká chodba se zde rozlévala nalevo a napravo.
"Doprava nebo doleva?" vznesl otázku Lee.
"Doprava."
"Doprava."
"Doleva."
"Odsouhlaseno, doprava!"
Neudělali ani pár kroků a další odbočka je zavedla doleva.
Vstoupili do dalšího rozlehlého sálu, na druhé straně dovnitř ústila levá chodba, po které se nevydali. Nalevo od nich byla místnost a u dveří stáli dva skřeti, dunivě na ně dorážející svými sekerami. Jakmile se spatřili vrhli se proti sobě. Orkové z toho vyšli s rozsekanými hrudníky.

"Co tam chtěli?" zeptal se zamyšleně Lee.
"Něco je uvnitř." prohodil Ariis.
Předstoupili před napůl roztrhané dveře. Stačila by jen už chvilinka a obrovské skřetí sekery by z dveří nadělaly kupu třísek. Ariis zkusil dveře otevřít, ale nešly, byly na druhé straně něčím zablokované.
"Haló je tam někdo?" zakřičel přes ně.
Chvíli bylo ticho.
"Jděte pryč!" ozval se tichý, roztřepaný hlas zevnitř. Celou skupinu to překvapilo. "Živého mě nedostanete!"
"Kdo jsi?" zeptal se ještě stále udivený Ariis. "My nejsme skřeti. Ti jsou mrtví!"
"Jak vám můžu věřit?"
"Mluvím snad jako skřet?"
"Pro ně není problém napodobit naši řeč! Vypadněte odsud!"
"Jsem paladin z Armydenského hradu!"
"Lžeš! Ten je dávno zničen."
"Ne! Kreegr a jeho armáda je mrtvá. Potkal jsem zde Gorna." zkoušel ho stále přesvědčovat.
"Kde je Gorn?" pomalu to začínalo s neznámým hýbat.
"Bohužel je mrtev." odpověděl zarmouceně Ariis.
"Tys ho zabil!"
"Ne! Poslouchej mě. Mezi vámi byl jeden zrádce, plukovník Leyry, spolupracoval s orky, dostal Gorna, ale my jsme ho zabili."
"Leyry? Ten by to svému městu nikdy neudělal."
"Říkám pravdu, prosím, pojď ven."

Nakonec ho přemluvil. Z druhé strany se ozvalo silné, skřípavé hrkání. Pomalu se dveře otevřely.
Vstoupila dost vysoká, hodně svalnatá postava serendvillského válečníka. Při Průchodu malými futry se musel zohnout. V ruce třímal mohutný obouruční meč, připravený k útoku, poznamenaný mnohými útoky, ale stále plný síly a pevnosti. Měl na sobě lesklé brnění, uprostřed vyšívané modrou látkou, jako důkaz hodnosti a s bílým křížem uprostřed, jako vyznačení Innosových válečníků. Na hlavě měl posazenou tmavou přilbu z tvrzeného oru, zpod ní mu vyčuhovaly konečky hnědých vlasů. Jeho zelenavě lesknoucí oči si upřeně prohlížely tři neznáme cizince.

"Já jsem Ariis, tohle je Diego a Lee." představil své přátele.
"Jmenuji se Daisn."
"Jsme paladinové z Armydenu. Byli jsme vysláni, abychom zničili poslední orky v Myrtaně. Jak jsi mohl přežít ten masakr?" "Po dobytí hradu jsem se ukryl zde." ukázal do místnosti. Nahlédli dovnitř, byl to sklad potravin. "Už nebyla naděje, že bychom tuto válku přežili. Jak je možné, že jste zničili celou armádu? A jak jste se vůbec dostali sem dovnitř?" začal chrlit otázky.

"Pomalu, pomalu." zabrzdil ho Diego.
Převyprávěli mu celý příběh, který se udál na bitevním poli, proč zde byli vysláni, co potřebují zjistit, co se stalo s Gornem a i to, jak se dostali do hradu.
"Dokázal bys nás dostat ven?" zeptal se nakonec Lee.
"Ano, pokud bude spodní část města průchodná." odvětil Daisn.
"Ale bude ještě jiný problém. Začíná se to tu pomalu bortit. Měli bychom si pospíšit." vmísil se do rozhovoru Diego.
"Také jsem slyšel nějaké otřesy a rány."
"Tak mne následujte. Doufám, že cesta hlavní branou bude průchodná." vyzval je.
Uběhlo několik tichých a nemluvných kroků.
"Pověz nám, co se zde stalo během bitvy, prosím." pobídl Lee.

"Dobrá." začal Daisn. "Celé město bylo v pohybu, všichni měli najednou spoustu práce a nevěděli, co dřív. Skřetí armáda už drancovala naše vesnice, naši krajinu a blížila se k Serendvillu. Jak došlo k samotnému útoku, tak jsme je poměrně dlouho drželi svými šípy dál od hradeb. Naši lučištníci a další stovky lukostřelců z východních lesů byli skvělí střelci. Věděli přesně do kterého místa se trefit, a taky jim to dlouho vycházelo. Neměli jsme jich ale dost." vzdychl. "Nasadili na naše hradby žebříky a pod námi používali výbušniny, ale naši předkové toto město vybudovali silné a pevné, takže tyto útoky vydrželo. Začali se vynořovat na hradbách. Byl jsem na západní straně pod vedením plukovníka Kar-Ase. Jako první skřeti dobyli východní hradby, ze kterých se král začal stahovat do vyšších částí města. Dále pokračovala jižní a severní část, až nakonec nás vyhnali i ze západních hradeb. Můj meč prořízl desítky orků, ale to nestačilo, stále jsme ubývali, lučištníci se beznadějně pouštěli do nepřítele s malými dýkami, kterými byli vybaveni na obranu. Zbytečné ztráty. Před další branou jsme se spojili do jedné velké armády, kde nás vedl samotný Archol. Obsadili jsme strategická místa a bránili, dokud nepadla i druhá brána. Pak už se jen hrstka přesunula do samotného hradu. Král s několika desítkami paladinů se uchýlili do trůnního sálu, jako návnada. My jsme dělali postupné výpady na chodbách, v sálech a místnostech a pomalu jsme krátili počty v nepřátelských řadách, to ale zdaleka nestačilo. Nakonec jsem se dostal, při unikání větší skupince, do těchto míst a zabarikádoval jsem dveře.

Celou dobu jsem přežíval ze zásob, které zde byly ukryté. Naštěstí po mě pátrali až tito jediní orkové a pokoušeli se mne vydolovat. To je vše." ukončil vyprávění Daisn.
Mezitím ušli obrovský kus cesty, opustili hrad a mírným krokem se ubírali směrem k hlavnímu východu z trosek města.
Načítám data ...
Nahoru