Přešli přes spuštěný padací most, nad hlubokou propastí, obehnanou kolem celého hradu, plnou ostrých bodců, postavených kolmo k zemi a v jejich spárech desítky zubožených těl. Prošli pod další branou, vstoupili do Vyšší čtvrti. Dlážděná cesta, vydřená od tisíce nohou a bot, vybledlá od neustálého slunečního záření, posetá spoustou mrtvých těl orků i lidí a obarvená temně zaschlou krví, je vedla mezi zničenými domy. Hovořili o Gornovi. Z mohutných, dvoupatrových, dřevěných a bohatě vyzdobených domů stále vycházely temné kouře. Prošli přes malé náměstí s kašnou uprostřed, naplněnou místo vody krví. Vzduchem se táhl závan smrti, pach z padlých a tlejících těl.
Narazili na malou skupinku orků, kterou bez námahy poslali za Beliarem. Prošli kolem rozlehlé hospody, minuli vysokou, polorozpadlou věz s hrdě vztyčenou vlajkou a dali se druhou branou dál do nižší čtvrti směrem k hlavní bráně.
"Tady sem rád trávil své volné chvíle." utrousil zasmušile Daisn.
Dvoupatrová hospoda se táhla od malého náměstí až po zdi druhé brány. Z vrchních oken vyšlehávaly plameny a mohutný kouř. Střecha byla už dávno pohlcena plameny. U vchodových dveří ležela spousta mrtvých, skřetích těl.
"Ale bránili ji až do posledního chvilky." vykřikl a zabodl čepel svého meče do bezvládného skřeta. Pak dohnal skupinku a pokračoval s nimi v chůzi.
Všechny budovy v celém městě byly kryté temně hnědými pálenými taškami. Další domy v nižší čtvrti nebyly dvoupatrové a tak skvostně a bohatě vyzdobené.
Skupinka prokličkovala několika úzkými zatáčkami, mezi spoustou domů, až se nakonec dostali před hlavní bránu, hlídanou devíti skřety. Vystoupili z temných zákoutí na hlavní ulici a do slabých slunečných paprsků.
Všichni tasili meče skoro naráz a vrhli se proti sobě. Ariis rychlou ranou za běhu prosekl jednoho nepřítele. Do Daisna se pustili dva skřetí válečníci. Serendvillský rytíř byl dobrý a chytrý válečník. Někdy je mozek při boji důležitější než síla. Jediným pohybem vykryl oba soupeřovy údery, silným trhnutí srazil jejich zbraně k zemi a oba naráz prosekl.
"Výhoda obouručních mečů." prohodil cynicky do bitevní atmosféry.
Ariis, Diego a Lee si rozebrali zbytek bestií a rázně se s nimi vypořádali. Na dlažbu padaly jen části těl. Dvě magické čepele a Diegův paladinský meč se perfektně hodily k bezchybnému oddělování masa klidně i s kostmi nebo pancířem.
"Dobrá práce." usmál se Diego. "Poslední orkové v Myrtaně jsou mrtví."

Když zvedli zrak od mrtvých těl a pohlédli směrem k průchodu branou, tak se jim naskytl otřesný pohled. Každý z nich udělali malý krok zpátky a jako s mrazivými bodnutími se otřásli. Na vrcholku brány bylo na dřevěném kůlu nabodnuté tělo, oddělené od hlavy, která byla na vedlejším kůlu, temně a slepě hledící na druhou stranu přes hradby do pošpiněné přírody. Tělo bylo oděno do překrásné zbroje, podobné jako měl Gorn. Červená vesta vyšívána přes celý hrudní, břišní a zádový pancíř. Ramena kryta spojenými pláty z magické rudy. Ruce měl bezvládně svěšené dolů. Hlavu, na vedlejším kůlu, pokrývaly dlouhé, ve větru vlající, světle šedavé vlasy. Obličej neviděli.

"Ty bestie!" proklel Daisn skřety. "Archole! Jak ti tohle mohli udělat?!" volal bezmocně a bolestivě směrem k mlčícímu tělu. Poklekl a hlavu sklonil k zemi. "Odpusť nám!" zašeptl.
Ostatní mlčky přihlíželi, chmurně si prohlížející ohyzdné tělo. Poté Daisn vstal a spolu s celou skupinou prošel za hranice města.
"Sbohem." obrátil se ještě naposledy k městu s helmou v rukou. "Sbohem mé rodné město! Sbohem, Serendville, Archole a všichni ostatní!" pak se na důkaz cti k padlým a zemřelým před celým městem poklonil. Ariis, Diego a Lee udělali totéž.
"Nashledanou, Gorne, příteli a bojovníku." zašeptal Ariis. "Konečně." začal volat směrem do nebe. "Konečně jsem tě pomstil, strýčku, Denvile! Toto město je tvůj hrob, Innos s tebou!"
Obrátili se směrem k táboru a rychlým krokem se k němu vydali.
Prošli kolem prvních stanů. Začaly se k nim obracet nechápavé pohledy. Jako by se ptaly: kdo to je? kde je Gorn?
"Toto je má armáda." šeptl Ariis Daisnovi.
"Udatní bojovníci." odvětil mu.
Slunce se už chystalo schovat za zemský okraj, začalo sesílat poslední, už ne tak silné, hřejívé paprsky. Krajina se začala obarvovat do červeného závoje. Slunce předávalo svůj trůn měsíčnímu králi, vládnoucímu v černou noc. Další den na konci léta byl už skoro u konce.
Ariis dovedl své přátele a nového druha k sobě do stanu. Nechal si zavolat vojáka.
"Ano, pane?" zeptal se ve vchodu.
"Vyřiď všem, ať si nastoupí před můj stan, až zapadne slunce. Chtěl bych říct pár vět."
"Ano, pane."
Na krajinu padla úplná noc. Slabé měsíční paprsky prosvítaly skrz hustý mrak. Jediné světle žhnoucí hvězdy, vykukující na každičkém rohu oblohy, a místy rozmístěné ohně plně osvětlovaly okolí.

Ariis se svými druhy vystoupil ze stanu. Před ním byli nachystaní všichni paladinové a rytíři.
"Vojáci." začal pronášet řeč mohutným hlasem. "V Serendvillu se toho událo mnohé. Narazili jsme na zrádce svého vlastního lidu, své krve a svého krále, který pro peníze a bohatství obětoval vlastní lid, našli jsme dalšího přeživšího, ale také jsme tam ztratili Gorna. Úcta tobě! Chci vám představit našeho nového společníka, Daisn. Ten stejně jako Gorn přežil celé vyhlazení města, doufám, že ho přijmete mezi sebe!" na odpověď se mu dostavil ohromný pokřik všech mužů. "Zítra ráno se vracíme zpět do Armydenu. Cesta bude dlouhá a pomalá, většina už nemáte koně a někteří jsou těžce zraněni. Dobře se na cestu vyspěte." ukončil proslov.

"Daisne." obrátil se na něho Diego. "Můžeš spát u nás ve stanu."
"Dobrá, děkuji."
Všichni přihlížející se rozešli do svých přístřešků a ulehli ke spánku.
Ráno nastalo mohutné balení. Z louky muselo všechno vymizet do posledního smítka. Po hodině byli všichni hotovi a na svém koni nebo svých nohách nachystáni k odjezdu. Diego při boji taky přišel o koně. Ariis a Lee je na cestu dali těžce raněným, kteří nemohli jít po svých. Z několik k sobě pevně svázaných ne moc tlustých kmenů udělali větší nosítka, které zavěsili mezi oba koně, vystlali kožešinou a na to uložili raněné rytíře. Celá armáda se dala do pohybu. Zpáteční cesta ubíhala pomalu...

Za několik dní se objevili na dohled Armydenským věžím. Začínal se probouzet den. Slunce se dralo nad povrch. Pomalým tempem se přibližovali k hradbám. Začalo se ozývat mohutné troubení.
Před nimi se dala do pohybu obrovská, masivní vrata. Bylo slyšet vítězoslavné pokřiky obyvatel hradu. Celá skupina proudila skrz bránu. Ve předu šli Ariis, Diego, Lee, a Daisn a za nimi šouravým krokem dva koně, na kterých byli naloženi těžce raněni. Za nimi pochodovali všichni rytíři a paladinové, kteří přišli o svá zvířata, ale byli schopni chůze a na úplném konci uzavírali celou skupinu válečníci jedoucí na svých koních nebo koně, na nichž byli usazeni další ranění, poznamenáni těžkou bitvou.
Za ústím brány je čekal Gomez s široce roztáhlým úsměvem.
"Vítejte konečně doma, hrdinové!" vykřikl a pokračoval po Ariisově boku.
Lidé z Armydenu lemovali celou cestu až k další bráně, vesele na ně házeli kytky a snažili si podat ruce s příchozími vojáky. Přicházeli stále noví a noví lidé.
"Jaké jsou ztráty?" byla první Gomezova otázka.
"Ztratili jsme 32 mužů, pane, ale je tu také jiná záležitost." odpověděl a nervózně si polkl.
"Co se děje?" zeptal se udiveně.
"Šamana jsme sice zajali, ale." zadrhl se. "On nám upláchl." Gomezovi se prohloubily vrásky na čele. "Dokázal vytvořit nějaké teleportační kouzlo i bez runy a se svázanými ruky."
"To není možné." rozkřikl se vzteky.
"Promiňte, můj pane, zítra ráno se vydám do kláštera ohnivých mágů, snad ti mi nějak pomohou."
"Dobrá." uklidnil se Gomez. "Vyšlu posla se zprávou pro Pyrokara, ať tě zítra odpoledne čekají."
Mezitím prošli druhou branou do vyšší čtvrti. Všichni zdraví a přeživší paladinové a rytíři se vydali do hlavní budovy, ostatní zranění byli uloženi do vojenské nemocnice, hned nalevo od centrální budovy. Zbylí koně byli uloženi do stájí v nižší části.
Vojáci se sešli v Sále rytířů a posedali ke stolu na svá určená místa. Daisn sedl na volné místo vedle Diego, patřící padlému paladinové, sedícího naproti Ariisovi. Gomez vystoupil na malý kamenný stupínek a otočil se čelem do sálu.

"Vy." obrátil se na poddané, kuchaře, stojící ve dveřích. "Připravte na dnešní slavnostní oběd nejskvostnější a nejchutnější jídla, jaké ve skladech najdete." poté obrátil pohled ke dlouhému stolu. "V pravé poledne se tu všichni sejdeme na společný oběd a oslavíme konečnou porážku skřetů. Bohužel se šaman dokázal dostat z vašich spárů, ale i tak je to vítězství. Čest patří vám! Innos s vámi, co jste nepřežili a položili život za svou zem!" skončil proslov.
"Pane." vstal od stolu Ariis. "Chtěl bych vám představit přeživšího ze Serendvillu. Dokázal přežít celé vyhlazení města." ukázal na Daisna a pobídl ho, aby povstal. "Daisn."
"Pojď za mnou, udatný rytíři." vyzval ho Gomez.
Zvedl se od stolu a přistoupil na stupínek.
"Vítám tě mezi námi, Daisne, jmenuji se Gomez a jsem králem Armydenského hradu a přilehlého okolí." přivítal ho a upřeně si ho prohlížel.
"Je mi ctí, pane."
"Doufám, že budeš mít dost času, aby jsi mi mohl říct, co se údálo v Serendvillu."
"Zajisté, pane."
"Ariisi." obrátil se ke stolu. "Ubytuj potom Daisna. Můžeš se posadit."
"Tak na oběd všichni tady." ukončil sezení.
"Můžeš bydlet se mnou, ještě jedna postel je v mém pokoji volná." pobídl Ariis Daisna.

Každý se rozešel svou cestou, většina šla na pokoje si od náročné cesty odpočinout. Tak taky učinili i naši hrdinové, odebrali se na své pokoje, odpočinout si po vyčerpávajícím pochodu.
Gomezovi poddaní donesli Daisnovi nějaké kožené i látkové oblečení, po sundání svého brnění v nich ulehl na přichystanou postel a usnul. Ariis mlčky seděl na své posteli a přemýšlel o událostech za poslední tři týdny, poté ho přemohla únava a s širokým zívnutím se natáhl na vystlané lůžko ...