-- "Né! Né!" rozléhal se ponurý křik. --
Vše bylo tak živé! Tak blízko! Ale vše se mlžilo, jako obrovský opar, který Ariise objímal a pohlcoval. Diego! Probleskla myšlenka Ariisovou hlavou. Kde je? Musí ho najít! Ariis se prudce otočil. Něco kolem něho šeptalo, něco tam bylo. Znova se otočil, ale nic neviděl. Objímala ho neprostupná mlha.
"Né! Ariisi!" znova ty výkřiky, ale tak děsivě blízko.

Ariis začínal poznávat hlas. Najednou se odmlžilo, všude bylo jasno. Obloha nad ním byla krásně jasná. Ariis se stále bezmocně otáčel kolem své osy. Všude kolem něj byly jen stěny vysoké skály. Byl v ní uzavřený, jako nějaký vězeň, v kožených šatech a bez meče! Automaticky rukou sáhl k pasu, ale nebyl tam! Z vrchu dovnitř proudilo sluneční světlo. Náhle se přes něj přehnal ohromný stín. Ariisem projel mráz . Celý se otřásl. Dolehl na něho strach, strach ze samoty a neznámého prostředí. Bylo to tak blízko, něco mohutného. Samotná smrt? Ozval se ohromný vřískot. Stále nemohl nic rozeznat. Celé kamenné vězení, v němž byl Ariis uvězněn, se najednou začalo mohutně třást. Ariis upadl k zemi. Připlazil se ke stěně a v sedě se o ni opřel. Znovu místnosti projel obrovský otřes. A zase ten povědomý křik nějaké lidské bytosti. Další otřes, ten už však byl poslední. Stěna před Ariisem se s ohlušujícím randálem zřítila. Ariis prudce vyskočil. Všude se zvedl prach. Zakryl si oči a ještě víc se přitiskl ke zdi. Prach se usadil. Z díry, která vznikla před ním, se ozývalo to žalostné volání a ohromný vřískot něčeho neznámého, něčeho děsivého. Pomalu začínal rozeznávat tvary. Drak! Ariise zamrazilo. Za dírou ve skalním vězením se rozprostíralo nic, pouhopouhé nic.. Ariis se nemohl dohlédnout konce nekončícího nic. Jediné co viděl byl obrovský drak, jak svým ocasem svírá nějakou lidskou bytost. Ariis stále pomaloučku rozeznával přesné obrysy člověka a draka. Příšera se děsivě tyčila nad človíčkem. Pevně ho svírala svým dlouhým ocasem. svými pařáty se připravoval svou kořist rozervat a svou tlamou s ostrými špičáky se ho chystala sežrat. Kořist znova zúpěla, ale drak ji ještě pevněji sevřel. Diego! Problesklo znova toto jméno Ariisovou hlavou. Už vše krásně viděl. Ta kořist byl Diego! Byl oděn ve svém paladinském brnění.

"Né! Diego!" vykřikl Ariis a rozběhl s k němu.
Neměl jak s drakem bojovat, ale jeho velké přátelství, spjaté s Diegem, ho popohánělo dopředu. Musí ho zachránit, ať to stojí cokoliv! Doběhl ke zřícené skalní stěně, vyšplhal se na kameny. Byl od draka jen malinký krůček. Udělal krok, ale do prázdna. Doufal že dopadne na zem před draka, ale povrch pod ním se otevřel. Drak se po něm ještě stihl ohnat svou tlapou a udělal mu tři dlouhé šrámy přes celou paži. Ariis padal do temnoty. Padal po zádech a bezmocně se díval vzhůru. Povrch nad ním se rychle ztrácel.
--až nakonec byl jen v temné, černé propasti, která snad neměla konce ....... --

Ariis sebou prudce škubl a rychle posadil. Byl celý zpocený a srdce mu tlouklo, jakoby se chtělo prodrat z hrudníku.
"Byl to jen hloupý sen." uklidňoval se. "Ale vše bylo tak živé."
Radši se rychle koukl na svou pravou ruku. Odhrnul rukáv pyžama a leknutím vyjekl. Ty tři šrámy od dračích drápu tam byly. Zářily tmavě červenou barvou a kolem nich se vytvořily černé podlitiny. Tvrdě spícího Daisna ten Ariisův výkřik vzbudil. Pomalounku se probral, posadil se na postel a protřel si oči.
"Co se děje, Ariisi?" zeptal se ospalým hlasem.
"Měl jsem děsivý sen." vykoktával ze sebe. "Viděl jsem, jak drak zabil Diega. A dívej se na tohle." přistoupil k němu a ukázal mu ruku.
"Sakra, to musel být ale živý sen." užasl Daisn.
"Nechápu, proč musel zabít zrovna Diega. Děsí mě to. Něco mi stále říká, že je to spojitost s tím zatraceným proroctvím."
"Ty myslíš, že ten drak byl Fergeador?" zeptal se Daisn.
"Možná." vzdychl Ariis. "Ale jsou to jen hloupé sny." uklidňoval se. "Pojďme spát."
Nakonec oba znova ulehli a usnuli. Ariisův předešlý sen se už nevrátil .....

Ráno se oba, jako vždycky, vydali na snídani do Sálu rytířů. Ariis si ještě jednou s sebou vzal Lan Essenu.
"Zde je mapa celých Hargaských hor." předložil knihu před Gomeze. "A tady je mapa Fergeadorova hnízda. Nejbližší město je Harrogath. Je to nejsevernější obydlené místo v Myrthaně. Ale nečekejte žádný Innosův lid. V tamních končinách žijí buď Normandští bojovníci nebo různé kmeny barbarů."
"Takže naše cesta bude směřovat do Harrogathu a pak rovnou za dráčkem." přerušil ho Lee.
"Ano, pochopil jsi to správně." ušklíbl se Ariis.
"Kolik budeš chtít na cestu paladinů, Ariisi?" zeptal se Gomez.
"Ani jednoho, pane. Byli by mi zcela zbyteční. Žádná lidská čepel nemůže Fergeadora zranit, a tak bude stačit, aby jsme jeli jen my čtyři."
"Jak dlouho nám asi bude cesta trvat?" zeptal se Daisn.
"Tak k Serendvillu nám to s bleskovým tempem bude trvat, odhaduji čtyři dny. Nesmíme se ničím zdržovat. Budeme čtyři, takže by jsme měli postupovat opravdu rychle. A pak od Serendvillu stále na severovýchod. Prohlížel jsem si důkladně mapu. Serendvill je tak ve čtvrtině naší cesty. odhadoval jsem, že by nám to pak do Harrogathu trvalo tak dalších třináct až čtrnáct dní. Doufám, že k nám tamní příroda bude milá. Musíme dorazit dřív, než udeří opravdu krutá zima. Zde na jihu nám končí léto. No to by na severu mohlo být ještě příjemně."
"Kdy vyrážíme, Ariisi?" zeptal se nedočkavě Daisn.
"Musíme co nejdřív, dnes po obědě."
"Takže naostřit meče, vzít všechno potřebné vybavení a hlavně teplé kožešiny a vzhůru na sever." usmál se Diego.
"Asi nějak tak."
Po snídani se Ariis a Diego vydali ven ze hradu. Lee se odebral na svůj pokoj a Daisn něco probíral s Gomezem.
"Tebe něco trápí." postřehl Diego po chvilce mlčenlivé chůze.
"Ach, ano." vzdychl Ariis.
"Co se děje?"
"Měl jsem dost špatný sen. Možná to nebyl ani sen. Bylo to hrozně živé .... Viděl jsem v něm ... jak tě zabil drak a já s tím nemohl nic udělat."
"Byl to jen blbý sen." odvětil mu Diego stále pln optimismu.
"Doufám, že to nemělo nic společného s naší výpravou."
"To určitě ne. Vždyť my se k tomu drakovi ani nepřiblížíme. Všechnu špinavou práci s ním budeš muset udělat ty. My ti pak jen pomůžeme vyřídit Zayryxe." uklidňoval ho.
"Ano, snad máš pravdu." na chvíli se odmlčel. "Nechtěl bych tě ztratit. Nechci, abys byl další. Stačí, že už tu s námi nejsou mí rodiče, Denvil nebo Gorn." povzdech.
"Ber život z té lepší stránky. Máš tu stále své přátele, svého krále a boha." snažil se mu vrátit optimismus.
"Máš pravdu, Diego. Nechme toho. Už na ten zatracený sen nebudu myslet."
"Tak se mi líbíš." usmál se.

Po obědě se všichni čtyři odebrali do stájí, osedlali své koně a vyšli s nimi před bránu.
"Tak, máme všechno nezbytné?" zeptal se Lee.
"Kožešiny máš ty, sušené maso a nějaké ovoce má Diego, já mám knihu, své dva meče, štít a nějaké peníze a Daisn má věci na rozdělání ohně a trochu vody."
"Tak hodně štěstí." rozloučil se s nimi i Gomez.
"Za pár měsíců jsme zpět. A to bude svět beze zla a temnoty." ušklíbl se Lee.
Dali se do pohybu. Hradby Armydenu za nimi zmizely během několika málo hodin. Cesta k Serendvillu byla stejná. Ale krajina a vesnice se za ten měsíc řádně vzpamatovaly a změnily. Začaly rašit nové stromky na místo těch ohořelých nebo pokácených. Do vesnic se vrátil život. Probíhaly urputné opravy všech zničených obydlí a jiných stavení a znovu obhospodařování zemědělské půdy.

K ruinám Serendvillu dorazili podle očekávání. První čtyři dny cesty měli za sebou. Na noc se utábořili pod stínem hradeb. Ráno se vydali dál na sever. Cesta k Harrogathu je stáčela víc a víc na východ. Teď už ale pokračovali po neznámé cestě. Řídily je jen ukazatele nebo jim cestu poradili místní obyvatelé. Stále blíž a blíž severu se počasí zhoršovalo, dny se zkracovaly a teplota klesala. Cestou využívali místy rozesetá města, jako odpočinkové body. Zde na severovýchodu Myrthany bylo málo hustě osídlených a důležitých měst. Všechna největší města se nacházela úplně na jihu, ještě níž, než Armyden. Hlavní město této provincie sousedící s provincií Armydenu byl Serendvill, jediné velké město v širokém okolí.
Pomalu, ale jistě, se blížili ke konci své výpravy. Uběhl už třináctý den od výjezdu z Armydenu. Zbývalo jim už jen několik desítek kilometrů. Příroda v těchto končinách byla dost drsná a nehostinná. Krajina byla pokryta souvislou vrstvou bílého sněhu. Nikde nebyl ani náznak jakéhokoliv pohybu. Všichni živočichové spali. Teplota i za přímého slunečního svitu byla dosti krutá, a proto Ariis, Lee, Diego a Daisn cestovali zabaleni v kožešinách.

"Zatracené počasí." postěžoval si Lee. Zuby se mu drkotaly a od pusy mu vycházela dlouhá pára.
"Neboj, už jsme blízko. Dívejte! Tam jsou vrcholky Hargaských hor." ukázal Diego na dlouhou řadu vrcholků tyčících se na obzoru.
Nastal poslední den jejich cesty. Ráno sbalili tábor, uhasili oheň a rychlým tempem se dali na cestu. Stezka je zavedla do hustého lesa. Za několik hodin je z něho vyvedla na rozlehlé prostranství. Konečně byli u svého cíle.
"Harrogath, tak jsme konečně tady. Už se těším na nějakou pořádně vyhřátou hospůdku." usmál se Lee.
Pevnost byla zapuštěna do skály. Jediná možná cesta byla skrz bránu. Dvě mohutné, kamenné, obranné věže se chmurně tyčily na levém a pravém konci hradeb u skály. Přes hradby trčely stříšky Harrogathských domů.
Před branou obcházeli tři strážci. Na uvítanou se spustilo mohutné sněžení. Čtyři jezdci se vydali pomalým krokem k bráně .....