Ariisova zkáza

Přehled povídky

Autor

Fanatik

Diskuse

zde

Hodnocení

1,67 | 6x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

6.díl

Ariisova armáda se proplétala lesem, mezi mohutnými stromy, skrze hustá křoví. Ohromný dupot se hnal do celého okolí, všichni živočichové se této pohlcující vlně vyhýbali. Jejich koně uběhly několik set metrů po vlhkém a nerovném povrchu pokrytého jehličím, spadlými stromy, větvemi a křovinami. Nakonec se dostali na rozlehlou louku, pokrytou kytkami a hustou trávou, oslňující pronikavým slunečním světlem. Krajina za lesem, dělící vyprahlou a suchou planinu od zelených luk, byla plna rostlin a hvozdů. Byl krásný den bez mráčků, slunce leželo vysoko nad povrchem a vesele posílalo paprsky na zem. Celá armáda se hnala obrovskou loukou. Za den urazili další desítky kilometrů. Na konci druhého dne se utábořili na kopci, mohutně se tyčící nad celé zelené okolí. Vojáci měli dokonalý přehled, co se pod kopcem a v širokém okolí děje. Během klidné noci se nic neudálo.
Ráno se zase vydali na další cestu. Dále pokračovali přes mohutné pastviny a louky. Projeli pár totálně zdemolovaných a vypálených vesniček. Ještě stále bylo ve vzduchu cítit utrpení, zkázu, bolest a smrt, které přinesla Kreegrova armáda.

Vojáci Ariisovy armády pomalu a mlčky procházeli jednou vypálenou vesničkou a vzdávali úctu k mrtvým. Všechna obydlí byla poznamenána drancujícími orky. Nebylo ani živáčka, jen všude samá mrtvá těla vesničanů a domobrany, která měla vesnici na starost a měla na ni dohlídnout. Devadesáti tisícová armáda skřetů se prohnala vesničkou a zdemolovala. Ohořelé dřevěné trámy, ještě stále doutnaly a do oblak se zvedal jemný, ale hustě tmavý dým. V mělké hlíně byly stále vidět stopy orkských nohou.

Vyšli z vesnice, dali se do klusu a poté do rychlého a svižného běhu. Spálené domy rychle zmizely za zády jezdců. Tento den urazili dalších dvacet kilometrů. Na večer se usídlili na okraji mohutného hvozdu, který lemoval cestu ubíhající do Serendvillu. Za noc se nic nepřihodilo. Brzo ráno, ještě za tmy, se rychle vydali na cestu. Cesta pod kopyty koňů jen utíkala a jelikož už od začátku cesty měli nasazené rychlé tempo, zbýval poslední den, než dorazí do města. Na obzor se dralo slunce a první paprsky začaly oslňovat rozlehlou krajinu. Zbýval poslední den cesty. Kouř, stoupající z trosek města, byl vidět na kilometry daleko. Cesta ubíhala rychle, rozlehlá travnatá pláň vystřídala neprostupný hvozd. Na obzoru se začaly rýsovat i polorozpadlé věže kdysi tak známého a slavného města. Jeho slávu orkové smetli během jediné bitvy, jediného okamžiku.

Už se začínalo stmívat. Rytíře od města dělilo jen několik náhodně rozesetých stromů. Na dohled byly i stany, ve kterých sídlily poslední zbytky orků s jejich vůdcem Url-Kammiisem. Na večer se utábořili v lehkém porostu stromů. Orkové o nich neměli jediné možné tušení. Rytíři nerozdělávali ohně, aby se neprozradili. Když Ariis postavil s Diegem stan, stoupl si pod jednu břízu a mlčky hleděl na ruiny města.

"Zítra se pomstíme, Ariisi." řekl mu Diego, stojící za ním. br /> "Neměl je sem Gomez posílat. Už od začátku to byla prohraná bitva. Měli se raději stáhnout do silnějšího města." odpověděl, mlčky a hořce vzpomínajíc na Denvila se zaťatou pěstí. Náhle se Ariis ostře zadíval k jednomu ohni, který byl poměrně dost blízko jejich tábora a daleko od skřetů. S velkou neurčitostí hleděl k plamenu. Začal ve světle ohně něco rozeznávat, nějakou postavu, ale ne skřetí, někdo tam se skřety bojoval.
"Někdo tam je!" vyhrkl Ariis.br />
"Kde?" zeptal se nevěřícně Diego a začal se dívat směrem, kterým Ariis ukazoval.
"Tam u toho blízkého ohně! Nějaký člověk tam bojuje s orky! Rychle skoč pro rytíře, já mu půjdu na pomoc."
"Dobrá, za chvíli tě dohoníme." rychle odpověděl Diego a upaloval k táboru.
Ariis mezitím tasil svůj magický meč, jehož záře se rozlila po okolí a bleskurychle upaloval k onomu ohni.
Po několika desítek metrů běhu zjistil, že se nějaký voják bije se dvěma orky. Po pár sekundách se dostal k ohni. Nic nečekající orkové byli ještě více zmateni z přítomnosti lidí. Voják se také rychle zarazil, neměl ale čas na otázky, musel se stále bránit drtivým úderům skřetů.

Ariis se dostal za záda obou orků. Prvního rychle přeťal a druhému zabodl meč do zad. S křikem se oba svalili na zem. Voják byl stále v šoku, zastrčil meč do pochvy a vyděšeně si prohlížel Ariise v jeho blýskavém brnění.
"Díky, rytíři." vykoktal ze sebe po chvilce.
"Kdo jsi?" zeptal se Ariis.
"Jmenuji se Gorn, jsem poslední člen rytířů Serendvillu. Jako jediný jsem přežil bitvu. A kdo jsi vůbec ty a co tu děláš?" ptal se udiveně,prohlížejíc si jeho krásně modře zářivé brnění.
"Jmenuji se Ariis, pocházím z Armydenu, z hradu na jihu, vedu výpravu, která má vybít poslední orky, ukryté zde kolem hradu." odpověděl. "Jak si vůbec přežil celý tenhle masakr, Gorne?" zeptal se udiveně a nevěřícně Ariis. Mezitím se přihnal Diego s pěti rytíři.
"V pořádku?" byla jeho první otázka.
"Ano, těch orků jsme se zbavili jednoduše. Tohle je Gorn, poslední z rytířů ze Serendvillu, který přežil vyvraždění města."
"Já jsem Diego. Pojď s námi do tábora, ať nás ještě další orkové nenapadnou. Máme s sebou něco kolem stovky rytířů" vyzval. Poté se vydali mírným krokem k táboru.
Gorn je statný chlap tmavší pleti a výrazných blond vlasů, celé tělo mu jen překypovalo svaly. Měl na sobě brnění Serendvillských rytířů potřísněné krví orků. Celý hrudní a břišní krunýř, z nejtvrdšího oru, je na povrchu vystlán červenou vestou a uprostřed má bílý kříž, jako znázornění Innosových bojovníků. Od ramene až po konec paže má bílé kovové rukávy. Nohy má kryté také silným orem.
"Vyprávějte nám, Gorne, co se stalo na hradě." vybídl Ariis po pár krocích.
"Jo, ale nejdřív by mě zajímalo, jestli jste poslední lidé v Myrtaně."
"Né." ušklíbl se Ariis. "Já a mí přátelé jsme díky tomuto vybavení." ukázal s úsměvem na své brnění a meč. "Zabili Kreegera a poté s pomocí Normandských bojovníků, jsme před branami Armydenu pobili celou skřetí armádu."
"Chvála, Innosovi, že nám poslal na svět takovéto rytíře a paladiny, jako jste vy."
"Prosím a teď vy." pobídl Diego.

Gorn se zhluboka nadechl a začal vyprávět.
"Několik týdnů před bitvou se králi donesla zpráva o chystaném útoku. Po dalších dnech, když už orkové byli na cestě po moři, jeho zvědové zjistili, že jako první bude útok směřovat na naše město. Král začal chystat město na obrovskou bitvu. Verboval všechny lidi do armády, muže, starce a dokonce i děti, které unesly luk. Začal zbrojit. Poté starosta začal žádat o posily okolní města. Dopis o pomoc poslal i vám, Templářům, Khorinisu, Krygrysu, Arktairu a mnoha kmenům žijících v lesích na východ od města. Sešlo se stovky rytířů a lukostřelců, ale na desetitisícovou armádu jsme zdaleka neměli. Byla to hrůza, vidět všem těm lidem strach na očích, strach z toho, že neměli kam utéct nebo se schovat, strach ze smrti a z orků. Naši vojáci a rytíři se stavěli k válce, jako k povinnosti a cti, kterou musí vykonat pro Innose, oni si strach nepřipouštěli a smrti se nebáli. Stateční toť přátelé." vzdychl a krátce na ně zavzpomínal.
"Přípravy trvaly mnoho dní. Nakonec, jak se celá armáda orků seřadila pod hradbami města, nebylo možno úniku. Obklopili celý hrad. Serendvill se nachází na holém prostranství a byl pro ně jako na dlani. Na hradbách jsme měli tři sta padesát lukostřelců z lesů na východě a tři a půl tisíce bojovníků ve jménu Innose, ochotných pro něj a své město položit život. Celou planinu a oblohu zahalila temnota, nekonečný pás orků se táhl až za obzor. Temné a černé mraky doprovázely jejich zkázu. Jak se celé vojsko dalo do pohybu, lučištníci je začali odrážet svými šípy, ale co naplat, bylo jich víc. Nasadili žebříky na hradby a valili se na ně po tisících. Naši vojáci na to byli připraveni a s obrovskou silou je odráželi. Shazovali žebříky, sráželi ty bestie z hradeb. Věže, na které žebříky nedosáhly, byly plné lučištníků, posílajících obrovské salvy šípů po nepříteli." poté se odmlčel, do očí mu naskočily malé krůpěje slzí.
"Při obraně hradeb zemřeli i mí dva bratři, oba byli paladinové. Já stál opodál, ale nestihl jsem jim pomoct." setřel slzy a pak dále pokračoval. Mezitím došli do tábora, Ariis a Diego si s ním sedli před jejich stanem. Poté přišel Lee a žoldnéři a přidali se. Ariis je seznámil a pak Gorn ve vyprávění pokračoval.

"Pěkná armáda." prohodil s úsměvem a slzami v očích.
"Dobrá. Já, mí bratři a král jsme měli na starost východní hradby. Nejprve prolomili naši obranu úplně na dolním konci hradeb. Odtamtud se šířili jako mor po celých hradbách."
Po chvilkách se začali přidávat noví posluchači z řad rytířů.
"Už nebylo možné se ubránit. Archol, náš král, dal rozkaz, ať se začneme stahovat do vyšší čtvrti a bráníme jen hlavního královské sídlo. Mezitím už bylo spousta našich lidí mrtvých. Já bojoval po králově boku. Začali jsme se stahovat ze schodišť dolů do ulic. Brána ještě stále držela, ale už jen z posledních sil." kolem malého hloučku posluchačů a vypravěče teď stáli všichni rytíři z tábora až na nějaké, kteří měli zrovna hlídku.
"Brána po chvilce povolila a do města začaly proudit skrz ní obrovské davy orků. Osud byl zpečetěn. Nikdo už nedoufal, že město bude zachráněno, ale možná proto se všichni stavěli orkům na takový odpor a ještě s větší zuřivostí a silou je bili. Dostali jsme se do královské budovy a zabarikádovali jsme se v ní. S sebou jsme dovnitř vzali všechny, kteří ještě přežili a stihli se dostat z hradeb. Dveře na nádvoří odolávaly dlouho, ale povolily. Zde při jejich obraně padli mí nejlepší přátelé a plno skvělých bojovníků. Nakonec jsme se usídlili v trůním sále. Zůstali tam král, já a třicet pět paladinů."
Na chvilku se odmlčel, rozhlédl se kolem sebe, pohlédl na temné nebe, nadechl se a pokračoval.
"Král se ke mně otočil, položil mi ruku na rameno a řekl: ‘Gorne, je to na tobě, za trůnem jsou v zemi pod kobercem dveře. Jimi se dostaneš tajným tunelem pod hrad a vyjdeš daleko za hradem. Počkej až se to tu uklidní a dojdi do nejbližšího města pro pomoc. My orky odradíme a zdržíme.’
Já jsem se na něj nechápavě díval.
‘Jdi!‘ vykřikl na mě. Já tedy zašel za trůn, sklonil se k zemi, odhrnul koberec a otevřel padací dveře. Pak jsem se koukl za sebe a uviděl, jak orkové prolomili kovové dveře do trůnního sálu. Král a poslední paladinové tasili meče a s řevem se na orky vrhli. Já tedy skočil do tunelu, zabouchl za sebou dvířka. Boj jsem neviděl, jen zvuky ze sálu, ale tipuji, že to orkům pekelně ztížili."
Všichni zpozorovali obrovskou zlost a nenávist v jeho slovech a projevu.
"V tunelu jsem přebýval dva dny, našel jsem i zásobárnu potravin a vody. Poté jsem vyšel na denní světlo a zjistil, že celá armáda je pryč, že tu zbyly jen poslední tlupy orků a že celý hrad je v plamenech. Poté jsem zde zůstal ukryt mezi stromy, jelikož se po okolí potulovaly velké skupiny orků, kteří mi znemožňovali jakýkoliv ústup od hradu. Přebýval jsem v tunelu. Stejně jsem si už myslel, že jakákoliv informace o invazi orků je zbytečná, jelikož jsem mohl tušit, že polovina Myrtany je v plamenech. Tak jsem se snažil přežít alespoň sám. Pobil jsem tady už mnoho orků, ale naštěstí neví, kde jsem vždycky přežíval. Pokud budete chtít, ukážu vám ten tunel, je kousek od toho ohně, kde jste mě zachránili. To je celý můj příběh .... " ukončil vyprávění.
Načítám data ...
Nahoru