Celowebová povídka
autor(ka): Stranger, Milhaus, Garcy, Mozkomorrr, Wolfer, Askel
díl: 1
| díl | 1. | 2. | 3. | 4. | 5. |
Moře. Rozlehlé místo ničeho a všeho. Kamkoliv se podíváte, vidíte jen moře. Pro většinu suchozemských krys je moře jen pusté místo, nepříjemné, které slouží jen jako překážka na cestě odněkud nikam. Nic víc v něm ti ubožáci nevidí. Nemají k němu vztah, nemají ho rádi, naopak, dokonce se ho někteří bojí. Ovšem, jsou i lidé, pro které se stalo moře něčím víc, než jen nutností dlouhé a nudné cesty, při kterých se dělají občasné stavy nevolnosti. Pro některé je moře domovem, živobytím, prací, zábavou a vším, co v životě mají, co v životě poznali a vším, co v životě chtějí.
Je těžké vysvětlit člověku, který přes moře pluje pouze jednou v životě, co je na moři krásné. Je to, jako byste chtěli popsat člověku, který v životě neviděl, jak vypadá právě zapadající slunce. Nejde to. Nejde říct, proč ho někteří z nás milují víc, než vlastní ženy, než vlastní děti, nebo víc, než vlastní životy.
Větší obchodní loď pluje po moři již čtvrtý den. Kapitán Ragezen dal příkaz k odplutí z přístavu Tarew přesně v půl deváté. Všichni muži na palubě se v ten okamžik dali do pohybu a nezastavili se již téměř celé čtyři dny. Na palubě je také několik obchodníků, i s rodinami a jejich sluhy. Plavba probíhá vcelku klidně. Žádné větší bouře, žádný problém, prostě klidná, krásná a mírumilovná plavba.
Kapitán s jedním bohatým obchodníkem právě vyšli z kajuty na palubu. Prošli okolo jednoho naklánějícího se a právě zvracejícího muže, který má zažívací problémy už druhý den. Obešli ho bez výrazného povšimnutí, jen kapitán, při pohledu na něj, se jemně pousmál a v duchu si zašeptal: "No jo, další suchozemská krysa, co nikdy neplula po moři. Jak jsou tito lidé komičtí. Kdyby se viděli, asi by vyprskli smíchy, nebo by se z pohledu na sebe pozvraceli znovu". Kapitán i bohatý obchodník šli dále na záď lodi, i když obchodník se spíše jen kolébal, jeho "pivní" pupek ho lehce převážel dopředu, takže chodil v záklonu, vypadal směšně, nikdo se mu však nesmál, protože jeho moc byla příliš veliká. Jakmile dorazili na konec a konečně měli soukromí a klid, otočil se obchodník na kapitána a řekl:
"Pane Ragezene, převážíme velice důležité a vzácné zboží. Na ostrov Tryjk ho musíme dovézt včas. Plavba zatím sice probíhá dobře, ovšem mám vážné obavy, že s touto rychlostí nestihneme termín dodání.". Kapitán se podíval na obchodníka poněkud podrážděně a pak s křečovitým úsměvem prohlásil jasně a nesmlouvavě :
"Plavbu nelze urychlit. Plujeme skrz bezpečné královské vody. Mohli bychom plout i kratší cestou, ovšem risk, že potkáme piráty je příliš velký. Nemůžeme si dovolit riskovat životy a loď jen kvůli pár hodinám."
"No ano, jenže vy máte své peníze jisté, přejedete moře tam a zpět a máte vyděláno. Jenže když nedodám svoje zboží včas, jsem žebrák. Chápejte, že čas je neúprosný a se zdržením v přístavu o jeden den se jaksi nepočítalo."
"Pane Porste," zasyčel Ragezen rozladěně "vím, že vám jde o peníze. Ovšem můj hlavní cíl této cesty je ten, dopravit pasažéry i posádku této lodi tam i zpět bezpečně, zdravé a pokud možno ve stejném stavu, jako byli na začátku. I vy zde máte dceru, opravdu chcete riskovat její život kvůli několika hodinám?"
"Ne, samozřejmě že nechci, jenže nic jiného mi nezbývá. Jsem majitelem lodi a vy jste můj zaměstnanec, mrzí mě, že vám to musím připomínat, ale prostě je to tak. Proto vám musím nařídit, aby jste změnil směr a původní plánovanou trasu. Musíme to stihnout. Piráti si navíc netroufnou na takto ozbrojenou velkou loď. Navíc, je tato loď velmi rychlá, neměl by být problém jim uplout.". Kapitán se zamračil, bylo na něm vidět, že to co mu právě Porst řekl se mu vůbec, ale vůbec nelíbí.
Znal zdejší vody velice dobře a také věděl, jak velkou hrozbu piráti představují. Ovšem, majitelem lodi byl Porst. Neměl na vývěr, nemohl odmítnout, či se jakkoliv postavit tomuto nesmyslnému přání. Ještě chvíli se pokoušel obchodníka přesvědčit, že nejdůležitější je bezpečnost, leč marně, neboť obchodník stále trval na svém. Nakonec tedy vykřikl:
"Ať je tedy po vašem, ale je to na vaše riziko a odpovědnost za cokoliv, co se stane, ponesete vy." Pak se otočil a odešel za kormidelníkem, aby mu sdělil změnu plánované trasy.
Postava na palubě lodi, která se nakláněla přes zábradlí a už dobrou půlhodinu v kuse zvracela vypadala velice podivně. V zapadajícím slunci a stínech, které házely plachty vypadala spíše jako nepovedený duch, než jako dospělí silný muž. "Tuto plavbu nemůžu přežít" honilo se v hlavě tohoto mladíka zrovna v přestávce mezi zvracením, kterou se snažil využít k nadechnutí a rozdýchání jeho nevolností. Marně. Další zával nevolnosti, další nepříjemné zvratky letěly přes palubu.
"Změňte kurz, poplujeme přes Hadí průplav." řekl kapitán kormidelníkovi lehce rozčileně.
"Ale, kapitáne, to nemůžeme, co piráti? Potopili tam přece už přes tucet královských obchodních lodí a nikdo je dosud nemůže najít! Vždy se prý ztratí mezi útesy!" zablekotal kormidelník lehce vyděšeným hlasem. Kapitán se zamračil a drsně zakřičel:
"Jak jsem řek, tak to i bude, důstojníku!" a skrze zaťaté zuby dodal: "Přeje si to PAN PORST." Poté se otočil na patě a odcházel zpět do své kajuty. Po cestě opět potkal onoho zvracejícího chlápka, ale ani to ho nepřinutilo věnovat mu pozornost, rychlým a rázným krokem pochodoval přes palubu, zatímco si něco mumlal, dokud nezmizel na schodech vedoucích ke kajutám.
Mladík se konečně otočil. Už nezvracel, ale přesto byl ve tváři stále dost zelený a zpocený, jako by právě uběhl několik mil. Nebyl na něj hezký pohled, vypadal jako vážně nemocný člověk. Opřel se zády o zábradlí a rozhlížel se po lodi, byl šťastný, že už nezvrací. Najednou sebou loď prudce trhla, jak změnila kurz a nebezpečně se rozhoupala. Mladík jen tiše zaúpěl a další dávka zvratek letěla do moře.
Na nebi zářil stříbrný měsíc, byl krásný úplněk, tak nádherné počasí už dlouho nebylo. Na nebi nebyl jediný mráček, velké zářivé hvězdy svítili jako malé svíčky a pomáhali tak určit námořníkům cestu domů. Zvracející mladík ještě pořád stál na palubě, avšak už konečně nezvracel, vlastně ani nemohl, bezvládně visel na zábradlí a ztěžka oddechoval, nezbylo v něm už nic, co by mohl vyzvracet. Přistoupil k němu jeden z námořníků a beze slova mu pomohl na nohy. Pomalu ho odváděl, nebo spíše táhl, přes palubu do jeho kajuty. Uložil ho na postel, otočil se a aniž by cokoliv řekl, vyšel z kajuty a šel se společně se svými přáteli oddávat noční pitce.
Je to takový námořnický zvyk, každou noc se všichni námořníci, s výjimkou kapitána, důstojníků a těch, kteří drželi hlídku na palubě, sejdou v jídelně v dolní části lodi a pijí, co hrdlo ráčí. Je štěstí, že jsou všichni už tak odolní proti alkoholu, takže ráno nemívají ani kocovinu. Samozřejmě ne všichni, někteří ráno nejsou ani schopni vstát, to jim ovšem neprojde beztrestně, právě tito muži jsou donuceni jít až nahoru do nejvyššího strážného koše a hlídat okolí. Není to zrovna příjemná práce. Člověk musí být vzhůru celých čtyřiadvacet hodin, než ho někdo vystřídá, to znamená, že je tam za každého počasí, sebou má jen několik lahví čiré vody a chléb, to mu musí vystačit na celý den. Nezáleží na tom, jaké počasí zrovna je, ať už je zima, nebo prší, nebo je horko, nikdy to není příjemné. Právě proto se každý snaží chovat tak, aby se tam nedostal. A věřte, že pokud usne, je to pro něj ještě horší, takoví námořníci jsou obvykle ztřískáni do němoty a je takovým dalším zvykem, že si každý z posádky MUSÍ do něj kopnout, ať už chce nebo ne. Na této plavbě se to naštěstí ještě nestalo.
"VSTÁVAT!!!" zaznělo hlasitě na palubě. A pak znovu a ještě několikrát. Konečně to probudilo i mladíka spícího v druhé kajutě zleva v podpalubí. Ten se několikrát převrátil a pak se posadil na postel. Cítil šílený hlad a hlavně žízeň, ten včerejší večer byl ještě horší než všechny předtím. I když cítil, jak sebou loď houpe ještě víc, než v předešlých dnech, nechtělo se mu už konečně zvracet. To mu dodalo určitou odvahu a sílu, vstal a vydal se do jídelny. Ta se nalézala na druhé straně lodi, přesněji řečeno na přídi. Vyšel po schodech na palubu a nadechl se čerstvého mořského vzduchu. Usmál se a pln radosti se vydal přes palubu. "Uhni, chlape!" ozvalo se za ním a někdo do něj nepříjemně vrazil. Byl to jeden z námořníků, velký holohlavý hromotluk s pitomým kukučem. Mladík zatnul rozzuřeně ruku v pěst, ale nic jiného neudělal, věděl totiž, že by měl z rvačky na lodi nejen problémy, ale od tohoto námořníka nejspíš i několik nepříjemných modřin a šrámů.
"Tolik problémů, jen kvůli pitomé práci!" říkal si v duchu mladík u snídaně, zatímco do sebe házel všechno, co mu přišlo pod ruku. Zahlédl na stole už poslední jablko, hned jak ho zahlédl, dostal na něj ohromnou chuť, natáhl se pro něj, chytl...ale v tom ho někdo chytl za ruku.
"To je MOJE jabko, ksichte!" zabručel mu někdo do ucha. Námořníci u vedlejšího stolu se rozchechtali.
"Ale já..." snažil se říct něco na svou obranu mladík a dál pevně držel jablko, byl však přerušen.
"TY jsi jen hnusná suchozemská krysa, pusť to jabko, nebo ti tu pazouru rozlámu!" zabručel námořník znovu. Námořníci se chechtali ještě víc, když spatřili mladíkův vyděšený obličej.
(Tak udělej něco!) napovídal mladíkovi v hlavě tichý hlásek. (Vstaň a dej mu ránu! Tak dělej!) a pořád znova, pořád dokola. Držel jablko dál, ale síla s jakou ho námořník držel byla tak velká, že přestával ruku cítit.
Pak udělal něco, co by v životě nečekal, že udělá. Prudce vstal a silou větší, než jakou si myslel, že má odstrčil námořníka až na druhý stůl. Námořník zakopl o lavici a padl na stůl, kam sebou strhl ještě několik námořníků. V jeho tváři se objevilo překvapení, které se však záhy změnilo v naprostou zuřivost. Hbitě vstal a chytl mladíka pod krkem, ten jen zasípěl, hromotluk se napřáhl a...
V tom se ozvalo něco, po čem všichni zkoprněli, včetně sevření hromotluka: "PIRÁTI!!!!"
První díl napsal Stranger za pomoci Milhause.
