Slunce vycházelo za horami a svítilo nemilosrdně do očí, znemožňuje nám tak pohled na obrovskou skřetí armádu na druhé straně bitevního pole. Nervozita dosáhla vrcholu a pomalu přecházela v strach. Vlasy se mi pod přilbicí lepily na čelo a po tváři mi stékal pramínek potu. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nalevo, napravo i vzadu vojáci, přede mnou pak volné bitevní pole a v dáli u lesíka řady skřetů. Zatracená první linie. Kdo by byl věřil, že jedna prohra v kartách zničí člověku život? Kvůli jedný blbý kartě teď kejsnu v první linii, místo toho, abych se slunil v táboře a čekal na další boj. Upřeně jsem se zahleděl do armády v dáli. Jsou tak disciplinovaní...
V uskupení se něco pohnulo a skřetí válečný roh zavřeštěl. Srdce se mi rozbušilo a udělal jsem podvědomě krok zpět. Náš roh s odpovědí neotálel. Vzpomněl jsem si, co nám tolikrát opakovali, že tahle bitva rozhodne o dalším osudu Myrtany. No tak uvidíme. Já ji ale nerozhodnu. Já ji vlastně ani nepřežiju...
Zatímco jsem takhle uvažoval, skřeti se nemilosrdně přiblížili a já, hnán davem kupředu, jsem tomu nijak nebránil. Běžel jsem, co mi nohy stačily, a rozhlížel se, kterou že z těch zelených potvor skolím první, na pesimistické uvažování nebyl čas.
Zanedlouho už to bylo jasné. Řítil se na mne statný, neobrněný ork s nehezky vyhlížející sekerou. Rozpřáhl se, asi mě chtěl přepůlit. Řekl jsem si, že mrtvý Myrtaně nepomůžu a ránu jsem vykryl. Šlo to lépe, než jsem čekal. Protivník byl překvapen, čehož jsem využil a vrazil mu svůj mečík do žaludku. Jen co přebarvil můj meč z kovově stříbrné na smrtelně červenou, sesunul se na stranu. To byl první. Ještě tři tisíce a je vyhráno.
Místo mého padlého nepřítele nahradil jiný, zakrslý, obtloustlý a chlupatý zelenokožec s jakousi parodií na obouručák. Kovář dbal spíše na váhu, než na ostří. Nicméně, zabít se dá vším, takže si moji pozornost zasluhoval. Váha jeho meče spolu s jeho výškou se mu stala osudnou. Šlápl jsem mu na skloněný meč a setnul mu hlavu. Druhý.
Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsem moc vepředu. Než jsem však stihl udělat těch několik spásných kroků, musel jsem obsloužit dalšího orka.
Byl jím bezpochyby nejsilnější z mých prozatímních protivníků. Mladý, svalnatý, obrněný válečník s jednoručním mečem v pravé a dýkou v levé ruce. Nebyl jsem žádný hrdina, takže se není co divit, že se mi roztřásla kolena. Bloudil jsem očima po okolí a hledal únikovou cestu. Nic. Ork se tvářil netrpělivě a tak i jednal. Sekl zleva doprava a já měl co dělat, abych své tělo zachoval v jednom kuse. Přes všechnu protivníkovu snahu se mi to podařilo a byla řada na mně. Jeho sekera otálela u jeho levého boku, což mi dalo příležitost bodnout. Jenže jsem v tom zmatku zapomněl na jeho dýku. Tou můj pokus o útok hravě vykryl a ještě mi uštědřil ránu do hrudi. Prsní krunýř se však pro mne obětoval a se zařinčením spadl na zem. To bylo vo fous. Měl bych si příště dávat větší pozor. Třetí ork a zbroj už je v prdeli. Sakra! Skřet se nezatěžoval přemýšlením a zaútočil znovu, dýkou mi zaměstnal meč a sekerou ťal po mé hlavě. Okamžik před tím zakryl slunce oblak šípů nemilosrdně vraždících všechny orky v poli dopadu. Něco prosvištělo nad mojí hlavou, prorazilo krunýř válečníka přede mnou. Ten pobledl a spadl na záda. Právě jsem vyčerpal svůj životní příděl štěstí.
Udělal jsem krok dozadu a narazil na čísi záda. Polila mě hrůza. Ta záda nebyla lidská. Polkl jsem na prázdno. Byl jsem obklíčen.
V táboře nám říkali: „V první linii se nikdo nemůže stát hrdinou, znamenalo by to, že se ze své první linie přesune do první linie nepřítele. A to samo o sobě je rozsudkem smrti.” Tato vzpomínka mi na odvaze moc nedodala, spíše mi ji všechnu sebrala.
Nicméně naděje tu ještě je, rozsudek přece ještě nikdo nevynesl, třeba se mi podaří probojovat se zpět...
Avšak pohled orka, který se objevil přede mnou, jakoby sám říkal „Já už ho vynesl!”. Můj nový protivník byl tak třímetrový, váhu taktéž nepostrádal a svalovinu už vůbec ne. Oděn byl do těžké zbroje, která chránila především trup, na nabílené hlavě měl kovovou helmici a na rukou kožené rukavice, ve kterých třímal na skřeta dost neobvyklou zbraň, obrovité kladivo.
„Seznam se s Var-Krogunem, malý človíčku, seznam se se svojí smrtí!” pronesl hlubokým hlasem.
„Nemám co dodat, přerostlá vopice, snad jen to, že má smrt nebude zadarmo,” zněla má odpověď.
Doufal jsem, že ten rozhovor bude pokračovat, ostatně každý si chce prodloužit život, co nejvíc to jde, ale on se na mě místo odpovědi vrhnul. Usoudil jsem, že je nejvyšší čas na nějakou tu modlitbičku: „Innosíčku, můj božíčku, sešli mi sem salvičičku.”
No a vono hovno. Fajn. Modlitby nefungujou, na tu nabělenou vopici nestačím a zdrhnout taky nemůžu. Pěkná situace, fakt pěkná. Nemohl jsem nadále přemýšlet, neboť jsem musel čelit útoku ze strany Vara-cosiho. Úder byl směřován vodorovně a mně nezbylo nic jiného, než se pořádně sehnout. Kladivo přeletělo nade mnou, já udělal krok vpřed a bodnul. Nečekal jsem ale, že bych mohl narazit na pěst v kožené rukavici, která by měla takovou razanci, že bych si kecnul na zadek. Stalo se. Zatímco mi oko fialovělo, já se vzpamatovával z rány. Pomalu jsem vstal, ale to byla chyba. Vlezl jsem totiž přímo do trajektorie orkova kladiva. Na poslední chvíli jsem před něj stačil dát naplocho meč, čímž jsem nejspíš zabránil úplnému rozdrcení mého těla.

V letu se mi promítly vzpomínky z mého pětadvacetiletého života. Mé nešťastné dětství bez rodičů, dospívání na ulici Geldernu, naverbování do armády, výcvik, služba jako ochránce zákona, první pořádná rvačka v hospodě, rychlý kariérní vzestup a následný pád po vraždě v opilosti den před pasováním do rytířského stavu, na tři měsíce v lochu, na prohranou partii karet, kvůli které jsem se ocitl v první linii a na ty tři mrtvé orky.
Tvrdý pád na zem moje vzpomínání ukončil. Poslední co jsem viděl, byla hnědá, ušlapaná zem a pak nastala tma...