Wenzel utíkal, co mu nohy stačily, prodíraje se hustým porostem. V patách měl tři orkské válečníky, kteří nepatřili k nejpomalejším běžcům a navíc běželi ve Wenzelově proklestěné stopě. I přesto všechno se však vzdálenost mezi nimi zvětšovala a po chvilce běhu orky už jen slyšel. Najednou porost skončil a on se ocitl na malinké loučce, ohraničené z jedné strany křovím, ze kterého právě vyběhl, a na straně druhé srázem, který měl dobrých padesát stop. Byl odtud krásný výhled na západní část Myrtany. Pod srázem se rozkládaly lesy a louky, uprostřed všeho stál v celé své kráse Geldern, v dáli vpravo se na jezeře rozkládala rybářská osada, poklidný Silden, vlevo na horizontu pak Trelis, pevnost taktéž obsazená orky. Tráva na louce byla nepoškozená, krásně zelená a sahala až skoro po kolena. Na úpatí srázu rostl starý strom, jen polovina jeho kořenů byla zabořena v kypré půdě, zatímco druhá polovina visela volně v prostoru. Košatá koruna tohoto stromu poskytovala dokonalý úkryt.
Wenzel dlouho neváhal a vylezl po skloněném kmeni nahoru a schoval se za větev obsypanou čerstvým listím. To, s čím rozhodně nepočítal, bylo, že v noci sprchlo. Silné letní slunce sice už kmen vysušilo, avšak v koruně byly větve pořád značně mokré. Tohoto poznatku si Wenzel všiml až moc pozdě, konkrétně ve chvíli, kdy mu ujela noha. Proletěl skrz korunu a padal kolem kmene dolů. Zachytit o poslední větve ani o kmen se mu nepodařilo, a tak mu zachránily život až převislé kořeny. Oni mu vlastně zachránily život dvojím způsobem, za prvé před pádem a za druhé před orky, kteří vyběhli na planinku. Wenzel si totiž pod ně okamžitě zalezl, držel se jich jen rukama a volně visel nad srázem, ale orkové ho neviděli. Ti se s odfrknutím zastavili, rozhlédli se, chvilku si něco mumlali a pak se s klením odporoučeli zpět do lesa.
Wenzel se vydrápal na pevnou zem. Sedl si, opřel se o strom a odpočíval. Při tom přemýšlel o Loktanově oběti a o tom, co bude s ním samým. Zabrán do přemýšlení si ani nevšiml, že slunce už sklouzlo k obzoru. Byl tak unavený, že vůbec nemyslel na ”coby, kdyby” a na místě usnul.
Měl velké štěstí a tak se ráno probudil celý a dokonce i na stejném místě. Ani ho nikdo neobtěžoval. Až teprve teď mu došlo, co se mohlo stát.
„Jsem to ale pablb,” pomyslel si a kousnul se do pěsti. „Mohl jsem mít hlavu na druhém konci země, zatímco tělo by se válelo dole pod srázem.”
Po dalším přemýšlení konečně vstal, protáhl se a opatrně vyrazil svojí proklestěnou stopou zpátky na cestu. Když dorazil na místo, začal prohledávat okolí, hledaje nějaké stopy po krvi. Po zjištění, že nic nenašel, se trochu uklidnil a vydal se na cestu ke Geldernu. Cesta se dále vinula korytem, lemovaným hustým lesem, ze kterého sem tam vykoukl vlk či srna. Hodně se díval na stopy a každou chvíli se sehnul, díky tomu za chvíli zjistil, že vedle stop skřetích a koňských, jsou tu také stopy lidské.
„Žije!” problesklo mu hlavou. Přidal do kroku a brzy se přiblížil na dohled města. Stál na kraji lesa u strany cesty. Zpozoroval, že brána je otevřená a právě z ní vyjíždí karavana. Před Geldernem byla pole, na kterých pracovali otroci a především otrokyně. Vlevo, úplně na okraji svého zorného pole, si všiml farmy s kravami.
Bohužel si všímal i někdo jiný. Přesněji ork, stojící sto metrů před ním. Ten si k sobě přivolal kamaráda a tiše prohodil: „Hele Urguši, rebelská svině. A sama.”
„Dem ji sejmout, Langoši?” odpověděl kamarád.
„Jo, ale potichu,” řekl na to Langoš, pak oba odběhli pryč z Wenzelova zorného pole a plížili se kolem lesa k cestě.
Wenzel se zatím pokoušel prohlédnout hradby a najít Loktana. Vtom se najednou zprava ozvalo: „Ááááh! Zatracený lejno! Mám od něj celou botu! Ááááh!”
„Drž hubu Urguši, sakra! Ať nám neuteče!” promluvil jiný hlas.
Wenzel na to nahlas odpověděl: „Do prdele s váma! Rychle pryč!” Obrátil se a utíkal, jak nejrychleji mohl. V tu chvíli na cestu vyskočili ti dva válečníci. V rukou třímali těžké, zrezlé sekery.
„No vidíš! Je pryč! Jsi horší jak prašivá morra!” vztekle řekl jeden z nich, a flákl druhého násadou své zbraně. Ten odpověděl ještě podrážděněji: „Morra utek mojí vinou, budiž. Ale žádnej Langoš mě mlátit nebude!” S těmito slovy svého druha srazil k zemi a začal se s ním prát.
To Wenzelovi dalo čas k útěku. Po sto metrech sprintu to střihnul ostře doleva a vyběhl na svah. Když viděl, že ho nikdo nepronásleduje, přešel do klusu a prodíral se křovím. Po nějaké té půlhodince dorazil na louku. On to byl spíš palouček, z jedné strany na druhou to nebylo ani pět metrů. Uprostřed bylo vyhaslé ohniště, vedle něho rozložená deka a u ní truhla. Wenzel ostražitým krokem vykročil k ohništi.
Najednou to naproti v křoví zapraštělo a s taseným palcátem na Wenzela zaútočil bandita. První úder byl směřován, jak jinak, na hlavu. Wenzel se shýbnul a chytil rukojeť zbraně, strhl jí ke straně a jejího majitele povalil na zem. Byl jím mladý, tak dvacetiletý modrooký, v boji nezkušený člověk. Menší postava s krátkými, černými vlasy a slabším svalstvem jen dokreslovala neškodnost tohoto bandity. Kulatý obličej byl rudý vztekem a nosní dírky malého nosu se pod náporem vdechovaného vzduchu rozšiřovaly a zužovaly, stejně jako jeho velký hrudník. Na zádech se mu houpal luk a prázdný toulec.
„Zase štěstí,” pomyslel si Wenzel a klekl na útočníka, jednou rukou mu držel palcát přitisknutý na zemi, druhou se pak pokoušel uzemnit banditovu volnou paži, která ho neustále mlátila. Byl o dost silnější než jeho sok, takže se mu to po chvilce podařilo. Zpacifikovat nohy nebylo už tak těžké, takže se bandita nemohl hýbat.
„Teď okusíš tvrdost mé lebky,” řekl s pošklebkem Wenzel. Než mladík stihl něco udělat, Wenzel se zaklonil a udeřil ho svojí hlavou do nosu. Z toho se okamžitě začala řinout krev a bandita začal sténat. A aby toho nebylo málo, Wenzelovi se podařilo uvolnit si nohu, a tak mohl svému protivníkovi uštědřit ránu do mezinoží. Ten pustil palcát a křečovitě se vzepřel. Wenzel rychle zbraň rychle popadl, vstal, napřáhl se a zatvářil se výhružně.
„Ne, ne, prosím ne!” fňukal bandita ležící na zemi.
„A to jako proč?!” zeptal se zostra Wenzel. „Teď jsem tu pán já, konečně,” pomyslel si.
„Já-já udělám cokoli, jen mě prosím nezabíjej!”
„Opravdu cokoli?” nervoval Wenzel dál mladíka.
„Opravdu, p-přísahám!” odvětil mladík a důrazně si přiložil ruku na srdce.
„No tak jo, to by šlo. Ale půjdeš pořád přede mnou a palcát budu mít taky já,” uzavřel Wenzel. Bandita začal děkovat, ale Wenzel ho přerušil a optal se ho na jméno, původ a věk. Jmenoval se Kan, byl z Montery a bylo mu jednadvacet. Ukázalo se, že je to humorný, kamarádský a milý člověk, kterého už odmala provází neuvěřitelná smůla, což bylo důvodem jeho chudoby, která byla důvodem toho, že je bandita. Když si řádně popovídali, tak se Kan plácl do čela a přitáhl z lesa vlka s tím, že ho tam zapomněl. Po vydatném obědě Wenzel řekl Kanovi o svém problému s Loktanem. Ten se zamyslil a řekl: „Beze zbraní nic nedokážeme. Zbraň máš jen ty a já jsem bez šípů. Ale ráno jsem viděl vyjíždět z Geldernu karavanu šikmooček.”
„Jo, ty jsem viděl taky. Zkusíme je?”
„Jasně, to by šlo. Vyrazíme hned?”
„Hm. Ale co je v tý truhle, o kterou se opírám?” otázal se Wenzel.
„Lup, pár kůží a jiný blbosti. Jo a nůž.”
„No tak ten si vem, a vyrážíme.”
„Fajn,” řekl bandita, vykročil k truhle, vzal si nůž a určil směr. Tím se pak oba vydali.