Seděl jsem na oprýskané židli u oprýskaného stolu v oprýskané hospodě. Pravou rukou jsem si podpíral hlavu a zíral na poloprázdný korbel piva, vedle kterého stály ještě tři další, prázdné. Jen silou vůle jsem se přinutil na pivo jenom koukat. Dobře jsem si uvědomoval, že bych se večer před službou opíjet neměl. Ale co, neměl koneckonců neznamená nesměl. Tohle uvažování taktéž nebylo správné, pozítří mě měli jmenovat rytířem. Ono se to však už nějak vyvine. Asi ne v můj prospěch, ale nějak určitě.
To byste nevěřili, kolik zvládne mozek opilého člověka vychrlit za minutu teorií a myšlenek. Chvíli jsem dokonce uvažoval, že se nejmenuji Loktan, že mi není sedmadvacet a že nejsem rytíř. A jsem já v téhle hospodě? Nejsem v té naproti přes ulici? Třeba tomu přijdu na kloub, když si ještě loknu. Zvedl jsem korbel a nalil si zbytek jeho obsahu do hrdla.
„Na to že máš zejtra službu, se nalejváš jak Dán,” oslovil mě naproti sedící, podsaditý, obtloustlý člověk s ostrým nosem, malýma, hnědýma očima a hustým knírem.
„Di někam Lareku,” reagoval jsem.
„Ale no tak, snad bys na mne nebyl zlý,” řekl s úšklebkem. „Teď, dva dny před pasováním na rytíře bys mi snad mohl říct, kde si sehnal ty prachy na úplatky. Nebo mi snad chceš zase namlouvat, že seš tam za zásluhy?”
„Já nikoho nepodplácel! Kolikrát ti to mám ještě říkat?” odpověděl jsem zostra a napřímil se. „Nebo tomu mám rozumět tak, že seš hluchej, znetvořenej pablb?”
„To ti mám věřit, že ses tam dostal zásluhama?”
„Jo, seš hluchej a znetvořenej pablb,” řekl jsem mu.
„Ale nadávat si nenechám. Ty, ty, ty...”
Skočil jsem mu do řeči: „Blbej, malej mázánku s velkejma ušima a zaraženým pohledem? Jo, to už jsi říkal.” Ani jedno z toho nebyla pravda. Uši jsem měl naprosto normální a zaražený pohled jsem taky neměl, alespoň ne pořád.
Takhle to pokračovalo dál ještě pár minut, než mě naštval natolik, že jsem za třeskotu převrácené židle vstal. Můj protějšek udělal totéž a ještě přidal vytasení dýky s čepelí dlouhou dobrých šest palců.
„Přestaň tady s tím na mě mávat, nebo ti to narvu do řitě a budu ti s tím fárat v mozku!” obořil jsem se na něj.
„Ty určitě,” odpověděl, natáhl se a ťal po mém krku.
Věděl jsem, že byl zbrklý, ale tohle mě dost zaujalo. Jen taktak jsem stihl ucouvnout. Pak jsem přeskočil stůl a ruku s nožem chytl, s vypětím všech sil mu ji zkroutil za zády a vyrval. V tu chvíli vstal i třetí společník u stolu - skoro střízlivý Abron, rytíř. Byl vysoký, svalnatý, černooký třicátník s malým nosem na přátelsky vyhlížející tváři. Ten oběhl stůl a ruku se zbraní mi chytl. V tu chvíli se mi zamotala hlava a přestal jsem přesně vnímat okolí. Vytrhl jsem svou paži s Abronova sevření a bodl ho přímo do krku, který nebyl, stejně jako celý zbytek těla, nijak chráněn. Rána byla smrtelná.
Najednou se celý svět mocně zatřásl, já otevřel oči a prudce vstal. Nevědomky jsem tak rozbil Kanovi nos, dnes podruhé. Mžoural jsem na ztemnělé okolí a poslouchal remcání mého společníka, který mě právě vzbudil.
„Co se děje?” zeptal jsem se rozespale.
„Co by se dělo, máš hlídku.”
„Aha.” Tím se to celé vysvětluje. Tamto byl jen velice živý sen a já jsem někde uprostřed lesa a mám hlídku. Vstal jsem, kus popošel a sedl si na pařez a zaposlouchal se do zvuků noci za úplňku.
Vdáli vyli vlci, houkala sova, z lesa se ozýval praskot větviček pod nohama neopatrné zvěře. Sem tam se v křoví zaleskl pár zelených očí vlka. Na obloze se přehnal netopýr, v trávě zasyčel had a jeden ze spáčů se převalil.
Pod náporem této idylické směsi zvuků a pohledů se mi klížila víčka. Cítil jsem, jak na mozek doléhá únava, a zároveň tam někde byla myšlenka na to, že bych usínat neměl. Věděl jsem, že když usnu, bude to průšvih, ale nedalo se vzdorovat. Modlil jsem se za brzký úsvit, ale Kan si dal záležet, aby mne zbudil přesně o půlnoci. Ještě asi hodinu jsem vzdoroval, ale pak se odpor stal nemožným.
Proto jsem prudce vstal a začal jsem se procházet po táboře. Spící Wenzel na to reagoval zabručením a převalením se. Kroužil jsem kolem tábořiště ve stále větších a větších kruzích, až mi vtom bránil les. On totiž náš tábor, jestli se tak dala nazývat hromádka věcí, okolo které byli nataženi spící lidé, ležel na louce uprostřed lesa, konkrétně na jednom z jejích rohů. Takže ho skoro ze tří stran chránil les, čtvrtou stranu tvořilo volné prostranství o velikosti měšťanského domu.
Procházení se mi pomohlo před únavou asi tak hodinu, neboť mě pak začaly bolet nohy, takže se ospalost ještě zvýšila. Vzal jsem tedy z hromady věcí nůž, sehnal si vhodně tlusté dřívko a začal vyřezávat...
Když začalo svítat, držel jsem v ruce podle mne velmi povedený model stínové šelmy. Krátké, nahrubo řezané nohy od sebe byly odděleny, krátký, soudkovitý trup byl umně vyřezaný, takže nohy na něj byly dobře napojeny, v krk také přecházel plynule. Jen hlava s pěkným velkým rohem byla divně nasazena. Ale byl to můj první výtvor, takže mi to nevadilo.
Pak se začali probouzet mí přátelé. Potom, co se protáhli a popřáli si dobrého rána, jsem jim stínovku ukázal. Byla všemi pochválena a tak zřejmě potěšena zalezla do mé kapsy.
Teď bylo na čase zase vyrazit na cestu. Hered se tu mírně vyznal, takže směr určoval on. Díky tomu jsme o pár hodin později došli k linii. Konečně. Konečně linie. Za nedlouho budeme doma.