Byla temná noc, vysoko na obloze svítily zářivé hvězdy. Měsíc byl v úplňku a ozařoval široké území a prosvítal mezi stromy malého zalesněného parku. Schylovalo se k dešti, první kapky hlasitě dopadaly na chladnou tvrdou zem a tvořily první zárodky louží. Bylo chladno a vál slabý vítr, dalo se však očekávat něco víc, jako by se toho večera mělo stát něco nezvyklého, něco děsivého. Něco, co by mělo změnit celou říši i všechny lidi. Do zlověstného ticha se ozval pronikavý ženský křik. Pak už jen ticho, které občas přerušilo jen tiché vzlykání. Bylo tlumené, jako by osoba, která nyní někde v tichu pláče na sebe nechtěla vlastně vůbec upozornit. Spustil se hustý déšť. Jako by z ničeho nic, dosud jen lehce mrholilo, nyní však kapky vody dopadaly na zem po litrech a na stezkách i mimo ně se tvořily velké kaluže. V dálce se ozval hlasitý hrom a oblohu rozčísl blesk. Zvuk dopadajících kapek přehlušil další výkřik. Byl však spojený s něčím mnohem děsivějším, něčím nezvyklým, něčím, co doposud slyšelo jen několik lidí, ti však o tom nemohli už nikdy nikomu říct, každý, kdo to slyšel se navěky ztratil. Bylo to vrčení, ale ne vrčení psa, nebo vlka, byla to nějaká šelma, před kterou se schovala i zvířata, která byla na vrchu potravního řetězce. Nikdo ji doposud neviděl, vše co se o ní vědělo bylo, že žije pouze v této oblasti a nikoho nešetří. Vyžádala si již několik obětí, byli to chudáci, i boháči, byli to lovci i lenoši, byli to odvážní muži i srabi. Nešetřila dokonce ani ženy. Dnes se však mělo něco změnit, bylo to cítit ve zdejší atmosféře, okolí bylo cítit strachem i vzrušením, bylo naplněné zlostí i lítostí. Mladá dívka prchala pryč z parku před tou bestií. Hlasitě oddechovala a její štíhlé mladé tělo bylo celé mokré, její tvář byla vyděšená a rudá únavou. Bloudila v tomto malém parku, šla tudy už tisíckrát, ale dnes, jako by nemohla najít tu známou cestu ven, bylo to pouze jejím strachem, nebo v tom bylo něco víc? Chtělo snad něco, aby se z parku nemohla dostat? Běžela dál, jen s obtížemi se vyhýbala stromům, konečně narazila na stezku vedoucí skrze park a hnala se po ní pryč z tohoto prokletého místa. Ano, tak se tomu nyní říkalo "Prokletý park", kdysi dávno se tu scházeli mladí a zamilovaní lidé, nyní se sem však odváží málokdo. Lidé, kteří sem dnes vešli byli buď hodně odvážní a nebo hloupí, ale výhradně to byli cizinci, protože všichni z města už pochopili, že to, co se tam skrývá je něco, kdo nikdo nemůže zastavit. Jak se to stalo? Ano, to je správná otázka.

Existuje spousta dohadů, ale i otázek. Někdo říká, že je to pomsta bohů, jiní zase, že je to pouze nějaký šílenec, co tam po nocích vraždí. Existují však i domněnky, že to něco překonalo zdejší obranné hradby a vniklo do parku, kde se nyní živí. Avšak názor zdejších mudrců je nejzvláštnější, oni si myslí, že někdo onemocněl záhadnou nemocí a teď potřebuje lidskou krev a maso, aby přežil.

Dívka prchala po cestě, voda z louží stříkala všude kolem, to ji však nezajímalo, měla jediné přání, dostat se odtud. Aniž by si to pořádně uvědomila, už zahlédla v dáli malé světélko, které bylo stále jasnější. "Už jsem skoro venku!" pomyslela si dívka v duchu. Kořen staletého dubu ji však zabránil v dalších úvahách. Šlápla do hluboké louže, kde se mimo listů a spousty dalších věcí skrýval také tento kořen, který naneštěstí přehlídla. Byla už tak blízko! Ozvalo se další temné zavrčení. Bylo už blíž. Pokusila se vstát, ale marně, poté, co ucítila ohromnou bolest v kotníku se zhroutila zpět na mokrou zem. Vzdala to, nebylo úniku. Dešťové kapky padaly na celé její tělo a šaty, které byly už tak neskutečně promáčené. Uslyšela pomalé kroky, vše jako by najednou utichlo. Stále pršelo, ale zdálo se, jako by se déšť snažil být, co nejtišší a jako by také poslouchal ty kroky. Vyčerpaná dívka zvedla hlavu a v louži před sebou spatřila pár bot a za nimi dlouhý kabát, který byl až na zem. Zvedla hlavu, jak nejvýš dovedla a zjistila, že nad ní stojí mladý vysoký muž v dlouhém kabátu, který se na ni dívá podivným pohledem.

"Nezabíjej mě, prosím!" zaskučela dívka se slzami v očích. Chlapec nepromluvil, jeho černé oči si ji ještě chvilku prohlížely, ale pak se jeho hlava zvedla a on se rozhlédl po okolí. Mraky se roztrhly a měsíc opět osvítil krajinu. Nasvítil jeho mladou tvář z jedné strany. Vypadal děsivě, polovina obličeje temná a druhá osvícená měsícem. Pak konečně promluvil:
"Jdi. Ty nejsi ta, koho chci dnes v noci zabít." jeho hlas byl tvrdý a hluboký, až nezvykle k jeho věku, ale byla v něm jistá upřímnost a líbeznost. Dívka se pokusila opět vstát. Bezúspěšně. Bolest v noze, na kterou zapomněla na sebe rychle upozornila. Zhroutila se na zem a zkřivila tvář bolestí. I mladík si toho všiml. Sjel ji rychlým pohledem, pak si klekl vedle její zraněné nohy a položil své ruce na místo, kde byl kotník zraněný. Bolest ustupovala. Dívka nevěřila svým očím, když si mohla po chvilce stoupnout.

"K...kdo js...jsi?" vykoktala.
"Do toho ti nic není a teď už jdi!" řekl nekompromisně. Dívka se dlouho nerozmýšlela a rozběhla se za světlem. Naposledy se ohlédla. Mladík stál jako sloup uprostřed stezky a hleděl upřeně do tmy. Nehnul ani brvou a co bylo podivnější, jeho kabát byl stále suchý. Stál tam a z nebe stále padaly velké kapky, ty se však jakýmsi zázrakem mladíkovi vyhýbaly. Už se raději dál nerozpakovala a utekla.

"Vím, že tu jsi. Ukaž se." řekl muž do tmy. Ozvalo se zlověstné zavrčení. Mladík se však ani nehnul, místo toho se jen lehce usmál. "Vidíš, že to jde."
Ze tmy se vynořila ona šelma. Bylo to podivné stvoření, něco mezi vlkem a medvědem. Obrovské chlupaté s dlouhými pařáty a protáhlým čumákem, kde přes pysky trčely dlouhé ostré zuby a z huby mu odkapávaly sliny. Velké a děsivě rudé oči se upíraly pouze na chlapce. Ten si bestii znovu pozorně prohlédl.
"Jméno!" vykřikl. Nebyla to otázka, byl to rozkaz. Zvíře sebou škublo, zaklepalo hlavou a:
"Grourar" zavrčelo. Mladík se opět usmál.
"Grourar tedy. Jeden z nejsilnějších a nejstarších Shírů této doby. Řekni mi jednu věc než tě zabiju, Grourare. Co vás Shíry přimělo opustit vaše bezpečné údolí a lovit lidi?" promluvil mladík stále stejně ledovým a tvrdým hlasem. Nebyla v něm ani známka strachu. Grourar sebou opět prudce škubl, zdálo se, jako by mu dalo obrovskou práci pochopit otázku i připravit si odpověď. Po chvilce odpověděl:
"Byli jsme vypuzeni...málo potravy, o kterou jsme se nyní museli dělit. Nezvládali jsme to a museli jsme odejít." dostal ze sebe mezi vrčením a slintáním. Ale pokračoval: "A teď mi řekni ty, jak to, že se mě nebojíš? Kdo jsi a jak to, že toho o mě tolik víš?" zavrčel rozhněvaně. Mladík se opět lehce usmál, spíše to vypadalo jako posměšný úšklebek. Pak odpověděl:
"Jsem Black. Ten, komu je předurčeno vás vymítit." usmíval se. Grourar vypadal rozrušený a rozzuřený.
"Black!" zopakoval mladíkovo jméno. "To ty jsi zabil už polovinu našeho svatého rodu."
"Svatého?!" zasmál se Black. "Na vás není nic svatého, jste jen odporná špína, nepovedená evoluce!" zakřičel Black a jeho oči se nebezpečně blýskaly. Grourar se zdál již naprosto nepříčetný, pohazoval hlavou na všechny strany a sliny létaly několik metrů daleko.

"Sežeru tvé srdce a získám tak tvou sílu, ukončím tak jedinou šanci lidí na záchranu! Zdechníííí!" zaprskal a vrhl se na Blacka. Ten už však byl připraven. Celý park ozářilo zářivě rudé světlo, které jako by oslepilo i měsíc, který se okamžitě raději schoval za mraky a Grougar padl mrtvý k zemi. Byl mrtvý ještě dřív, než vůbec dopadl. Na hrudi měl velkou díru a žebra mu koukala ven. Všude kolem byla krev, i louže, kde Grougar ležel se rychle zbarvila do ruda. Black se chvíli díval na tělo, pak se jeho tvář zkřivila bolestí a on padl na kolena.

Black se držel za hlavu a z nosu mu proudem tekla krev, jeho kabát se promáčel deštěm, ale to ho v tu chvíli nezajímalo, jediné, na co teď myslel byla ta šílená bolest v jeho hlavě. Bylo to stále horší, kdykoliv zabil některého z Shírů trpěl bolestí hlavy, ale čím víc jich bylo mrtvých, tím větší bolest byla. Žíla na čele mu nebezpečně tepala, až to vypadalo, že brzo praskne. Black se rozklepal po celém těle, naskočila mu husí kůže a jeho oblečení zachytávalo množství krve. Několik nekonečných minut plných utrpení se mladík neovladatelně klepal a skučel, pak však bolest konečně polevila. Black se hbitě postavil, doufajíc, že si jeho slabosti nikdo nevšiml. Oklepal se a jeho kabát byl opět dokonale suchý. Jeho popelově černé vlasy zavlály ve větru a jeho tvář se opět rozjasnila životem.

Co to bylo? Čáry, kouzla, magie? Pokud ano, kdo je ve skutečnosti ten Black? Magie byla zapomenuta již před věky a pokud bylo známo, nikdo ji už nebyl obdařen. Nikdo neznal její tajemství. Ve starodávných spisech se o ní psalo jako o Zlu, které jednou zahubí celou zemi, ale kdo ví, co na tom bylo pravdy. Hlavní bylo, že všichni mágové byli chladnokrevně povražděni a dokonce i jejich mladí učni. Těm nejmladším bylo osm let. Mezi ně patřil i Black. Byl nesmírně talentovaný, ve svých deseti dokázal více než ti, kteří byli o několik let starší než on. Býval to cílevědomí a bystrý žák, přesto byl i přátelský a milý. Dokázal si okolo sebe vytvořit velkou společnost přátel, kteří by pro něj udělali cokoliv, stejně tak i on pro ně. Pak se ale stalo to, co ho kompletně změnilo. Do chrámu vtrhla armáda a vraždila vše, co viděla. Black už byl mezi posledními přeživšími. Společně s přáteli a jedním již postarším mágem se pokoušeli utéct, ale překvapila je záloha, která na ně čekala na únikové cestě. Blackovo břicho dodnes nese velkou jizvu od čepele meče, který ho bodl. Dodnes se mu o tomto zdávají noční můry. Spoustu vojáků zabili, ale byla jich několikrát větší přesila. Pamatuje si, jako by ho viděl dnes toho vojáka, který mu s úsměvem a pocitem zadostiučinění zabodl meč do břicha. Blacka stálo veškerou sílu se částečně vyléčit. Tuto schopnost neměl žádný z mágů, které znal. Deset let po tomto krveprolití se pomstil. Ten voják již hnije daleko odtud v lese. Black se pojistil, aby trpěl za to, co provedl. Ten voják totiž nezranil jen jeho, ale zabil i jeho nejlepší přátelé. Black se pomstil děsivým způsobem. Několikrát nechal vojáka trpět, pak ho uzdravil a znovu skoro zabil. Ten důstojník si přál zemřít, prosil, brečel a skučel, ať už ho zabije, přesně tak, jak si to Black přál. Nakonec ho Black předhodil smečce vlků, která ho roztrhala za živa. Ten chlapec, kterým Black byl v klášteře zemřel při tom incidentu a přišel nový Black. Black toužící po pomstě, Black tvrdý a chladný s přáním očistit svět od bestií jako jsou Shírové, a to nejen proto, aby zachránil lidstvo, ale také pro to, aby přesvědčil ty, co tomu nevěří, že magie je i k užitku.

Black se otočil na patě a odcházel pryč z parku, Grourarovo tělo nechal za sebou, už se ani neohlédl. Proti němu svítilo několik pochodní, asi tucet lidí se zbraněmi se řítilo přímo k němu. Další chladný a posměšný úsměv na Blackově tváři.
"Stůj! Kdo tam?" ozvalo se zmateně zepředu, ptal se chlapík v čele davu. Malý obézní muž s pochodní v jedné ruce a dlouhým kordem v ruce vypadal až směšně. Jeho hlava nesla hustě černé vlasy stříhané "podle hrnce", a jeho velké modré oči zmateně zíraly do tmy.
"Nikdo, kdo by vás měl znepokojovat." opověděl Black chladně. Jeho černé oči se zadívaly do očí tlouštíka a ten se celý rozklepal. Přejel mu mráz po zádech a rychle sklopil svůj zrak.
"Sa...samo...samozřejmě, pane." řekl nakonec a ustoupil Blackovi z cesty, nikdo jiný se ho nepokoušel zastavit.

Black se usadil v místní putice. Nepříjemně to tu páchlo po hnoji a rybách, ale byla to nejlepší hospoda široko daleko. Seděl úplně vzadu, v temném koutě. Svítila na něj pouze jedna pochodeň, přímo jemu do obličeje. Black mávl rukou a pochodeň zhasla. Nikdo si toho nevšiml, na to byli v příliš dobré náladě. Konečně se k němu připotácel i hostinský. Vysoký, ale tlustý chlapík s velkým knírem a holou hlavou.
"Budete si něco přát, pane?"
"Pouze nějaké informace." odpověděl mu tiše Black. Jeho tvář byla důkladně schovaná v roušce tmy. Hostinský se nenápadně rozhlédl a pak spustil:
"Nebude to ovšem zadarmo, pane. Dobré informace nejsou v této době příliš..." byl však přerušen tupým dopadnutím velkého těžkého měšce plného zlata na stůl.
"Co si přejete vědět, drahocenný pane?" zeptal se hostinský rychle, aniž by spustil oči z měšce.
"Pouze jednu věc, jak si budu moct promluvit s místními staršími?" zeptal se Black tiše a chladně, nedal na sobě znát jakékoliv emoce. Hostinského obličej pokryly rudé fleky a byla na něm znát nervozita.
"Proč by s nimi ale chtěl tak vážený muž jako vy mluvit?" zeptal se opatrně.
"Protože mají jisté informace, které potřebuji vědět!" odpověděl Black tvrdě ale jasně.
"Například?" zeptal se hostinský jako by mimochodem, ale zvědavost z něj sršela.
"Do toho ti nic není! Mám tu dost peněz, abych si zaplatil informace od kohokoliv jiného!" řekl Black lehce rozhněvaným hlasem a natáhl se pro měšec.
"To snad nebude nutné pane!" zvolal rychle hostinský a jeho oči se opět zadívaly na měšec. Black se chladně usmál, pustil měšec a opřel se.
"V tom případě mi doufám konečně odpovíš na to, jak se dostanu ke starším."
"Jistě, pane." odpověděl hostinský a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. "Existuje jen jedna možnost, jak se tam dostat "legálním" způsobem."
"Mluv." vyzval ho Black klidným hlasem.
"Musíte se vydávat za kurýra s novým zbožím, které by je mohlo zajímat." řekl hostinský, stále nespustil zrak z měšce napěchovaným zlatem.
"Například?" zeptal se Black.
"Například nějaké drahé látky, nové ovoce, nebo...ale to tak vážený pán jako vy určitě nezná." zarazil se. V tu chvíli Black zbystřil, narovnal se na židli a horlivým hlasem ho vyzval, ať pokračuje.
"Víte," řekl a naklonil se k Blackovi a šeptal: "je to zakázané a protiprávní, mohli by nás oběsit jen za to, že se o tom bavíme." Přerušilo ho ale dopadnutí dalšího měšce na stůl.
"Magie, pane!" zašeptal rychle. "Starší se až příliš zajímají o magii, chtějí jako jedni z mála vědět, co je pravdy na tom, že magie jednou zničí svět." To Blackovi stačilo, byl rozhodnut si s nimi promluvit, vstal, poděkoval hostinskému a odešel.

Toto dělal Black v každém městě i vesnici. Šel na místo, kde by mohl být někdo s užitečnými informacemi a tam uplácel, aby se toho dozvěděl, co nejvíce. Nikde se mu příliš nedařilo, obvykle to byly jen klepy a podobně, ale tady to bylo jiné. Konečně, řekl si v duchu Black, konečně jsem našel někoho, kdo má stejný názor na magii jako já! Ano, poprvé narazil na někoho, koho zajímá, jak to s magií vlastně je!

Black si zašel do místního hotelu, byl rozhodnut promluvit se staršími ráno. Zaplatil levné ubytování, jen slabých pět zlatých a šel ulehnout do svého pokoje. Byla to jen malá plesnivá díra s postelí a nočním stolkem. Blackova tvář se zkřivila odporem a zhnusením, ale nakonec jen pokrčil rameny, odložil kabát a uložil se k spánku. Ještě než usnul, tak mávl směrem ke dveřím a zámek zaklapl. Toto dělal vždy a všude, nerad by byl překvapen někým ve spánku.

Noční můry. Už několik týdnů ho pronásledují. Jsou velmi různé, ale jedna věc se opakuje stále. Jeho umírající přátelé, leží tam a prosí o pomoc, prosí, aby je uzdravil, jako to udělal se sebou, ale on k nim nemůže, nedokáže se pohnout, běží stále na místě a vidí je umírat. Poté se vždy celý zpocený a rozklepaný probudí. Má to však i druhý účinek, každé ráno je Blackova touha po pomstě a po poznání silnější a silnější. Možná se ptáte, proč se snaží zničit Shíry, když ti jeho přátele nezabili, ale odpověď ví pouze Black sám. Nikdo jiný nezná jeho pravé úmysly. Chce ukázat, že je magie i k užitku? Chce snad být jen uznávaným člověkem? Nebo se snad chce jen mstít na těchto nelidských bytostech? Ale k té poslední řečnické otázce.

Není to tak úplně pravda, jelikož Shírové nejsou jen zvířata. Jsou to lidé! Tedy původně to byli lidé. Pak se ovšem na zemi objevil jeden velice mocný černokněžník a ten lidi proklínal a dělal si z nich armádu těchto netvorů. Na světě nebyl nikdo schopný ho zastavit. Byl natolik mocný, že jediným zaklínadlem by mohl zničit všechen život v celé říši, alespoň takto se to traduje, ale pravdou je, že tato touha po větší a větší armádě se mu stala osudnou. Jednou přišel k Shírům, kteří už byli nastoupeni jako vždy a začal vydávat rozkazy. Najednou se ozvalo něco, čemu on sám nemohl uvěřit, v davu se ozvalo: "NE!" A než dokázal černokněžník cokoliv udělat, byl roztrhán na kousky a jeho území obsadili Shírové pod vedením toho, jenž první promluvil. Ten si začal říkat Brar, ten který promluvil, tak ho všichni nazývají, je to ten největší a nejsilnější Shír ze všech, všichni ostatní se ho bojí, ale on byl zároveň natolik inteligentní, že nedovolil Shírům opustit údolí. To je jedna z věcí, kterou se Black nyní snaží zjistit, proč odešli? Co je k tomu přimělo?

Black vstal v pět ráno, jako vždy zpocený a rozklepaný. Rychle se oblékl, odemkl dveře a sešel dolů. Tiše prošel okolo majitelky, byla to postarší dáma, která usnula v měkkém křesle u krbu. Tiše chrápala, ale Black ji nevzbudil. Vyšel ven a hned mezi dveřmi se srazil s jedním mladíkem. Ten padl na zem a z rukou mu vylétla jablka a chléb. Zezadu se ozýval řev:
"Chyťte ho!! Zloděj!!" několik vteřin vyběhl zpoza rohu postarší muž, který vypadal jako obchodník. Měl šedivé vlasy a hedvábné oblečení, asi velmi zámožný muž. Když ho uviděl chlapec na zemi, zpanikařil, rychle se zvedl a snažil se utéct, Black ho ale chytil jednou rukou a přidržel, chlapec mu skuhral do ucha:
"Pusť mě, prosím! Oni mě zavřou a moji sourozenci umřou! Nemáme dost peněz na jídlo, prosím!" ale v tu chvíli už byl u nich i obchodník a chytl si ho sám.
"A mám tě, pacholku, půjdeš sedět! Ha ha ha!" smál se a začal ho odvádět pryč.
"Stůjte!" promluvil poprvé za to ráno Black. Stařík se i s chlapcem zastavil a otočil se.
"Co je?" zeptal se překvapeně. Black došel až k němu a do volné ruky mu vrazil měšec zlata. Obchodník jen vyvalil oči.
"To je za to ovoce a ten chleba a teď ho pusť." řekl Black chladně. Obchodníkovi poklesla brada i ruka pod vahou měšce. Chlapce ale držel dál.
"Řekl jsem ti to jasně, PUSŤ HO!" vyštěkl na něj Black a obchodník ho pustil. Chlapec se rozběhl k jabkům, rychle je nacpal do kapes, popadl chleba a utíkal, co mu nohy stačily. Obchodník měl evidentně sto chutí ho chytit a zpřerážet mu nohy, ale nakonec se otočil a beze slova odešel. Black se za ním díval, dokud nebyl za rohem a pak se vydal směrem, kudy prchal ten chlapec. Netrvalo dlouho a v přístavu ho dohnal. Samozřejmě by to normálnímu člověku trvalo mnohem déle, ale Black ho za použití svých magických sil dohnal během pár minut.

"Hej!" zvolal do temné přístavní uličky, kde byl úplně vzadu schovaný chlapec a pojídal své ukradené jablko. Chlapec se zakuckal, ale nebylo úniku, jedinou ústupovou cestu zabíral nyní Black. "Tak kde máš tu svou rodinu, kterou máš živit?" ušklídl se Black.
"Lhal sem." řekl chlapec odvážně. "Ale musím ňák nakrmit sebe přece, dyť já jsem ještě moc mladej, než aby mě někdo zaměstnal a rodiče sou mrtví." skončil. Byl to asi 16-ti letý chlapec, byl vysoký a hubený a bylo na něm znát, že už dlouho žije na ulici.
"Jak dlouho jsou mrtví?" zeptal se Black chladně. "A jak se vlastně jmenuješ?"
"Kal. Mé jméno je Kal a rodiče zemřeli, když mi bylo dvanáct." odpověděl chlapec zaskočeným tónem. "A teď mi řekni ty, proč jsi mi pomohl? A jak jsi mě tak rychle vystopoval? Kdokoliv kromě mě se v těchto uličkách ztratí!" Black se stále usmíval, tentokrát už ale ne tak jako předtím, nebyl to chladný úsměv, nýbrž vlídný a přátelský.

"Umím něco, co nikdo jiný neumí, tumáš." řekl a hodil mu velký měšec zlata. "To by ti mělo vystačit na několik let a pak si můžeš najít práci. Sbohem." skončil Black a odešel. Kal již neměl slov. Jen zíral za Blackem s obdivem i údivem a nezmohl se na slovo. Black se celou cestu uličkami usmíval, ani sám nevěděl proč. V jistém koutku jeho mysli se mu ulevilo, že pomohl někomu, kdo to potřeboval. V další části jeho mysli mu Kal připomínal jeho samotného v jeho věku a chtěl, aby se z něj nestal někdo takový jako on. Aby z něj nebyl jen muž toužící po pomstě a krvi nepřátel. Jeho myšlenky ovšem přerušil ženský hlas:
"Halo! Stůjte, prosím!" ten hlas mu byl povědomý a když se otočil spatřil před sebou tvář mladé dívky. Byla to ta dívka, kterou včera v noci zachránil před Grourarem. Dnes už však nebyla tak uštvaná, ani špinavá. Její tvář byla čistá, vlasy jak z hedvábí a byla oblečena do nádherných hedvábných šatů. Ty byly zářivě rudé, byly dlouhé jen lehce nad kolena a měla poměrně nezvykle hluboký výstřih. Black nemohl z dívky odtrhnout oči, zatímco k němu běžela.

"To vy jste mi včera pomohl, že ano? Musím vám poděkovat!" řekla a políbila Blacka na obě tváře. Black cítil, jako by uvnitř hořel, tohle bylo poprvé, co ho nějaká žena políbila, nikdy dřív nedal žádné jiné k tomu záminku ani možnost. Black chvíli vypadal zaraženě, ale rychle se vzpamatoval a odpověděl:
"Není za co, byla to náhoda, že jste tam byla." skončil. Cítil, jak jeho bledá tvář nachoví a tak se radši otočil. Chtěl jít pryč, vždyť měl ještě hodně práce. Ale dívka ho chytla za ruku.
"Prosím, ještě neodcházejte, ráda bych vás představila svému otci!" žadonila. Na to ale Black neměl čas, musel mluvit se staršími.
"Je mi líto, ale musím ještě něco udělat, je to důležité." řekl a vyškubl se z jejího sevření.
"To nevadí, můj otec vás omluví, ať jde o cokoliv, on je totiž jeden ze starších, vlastně je to nejvyšší ze starších." řekla. Black se rychle otočil, tohle byla dobrá možnost.
"No tak dobrá, možná, že si najdu chvilku." řekl a přátelsky se usmál.
"Výborně! Pojďte prosím za mnou. Mimochodem, jmenuji se Mary." řekla dívka a celá jen zářila, když mohla vést Blacka přes přístav směrem nahoru, do města. Chvíli bylo ticho.

"A jak se jmenujete vy?" zeptala po té trapné chvilce ticha. Black se vytrhl ze svého přemýšlení o starších a odpověděl: "Black." odpověděl stručně.
"Black?" opakovala Mary "To je dost nezvyklé jméno, že? Takové magické." řekla a zachichotala se. I Black se usmál, byl to pokus o pobavený úsměv, místo toho z něj bylo něco jako ironický škleb. Mary si toho ale nevšimla. Kráčeli rychle přes město, nejdříve přístav, pak okolo hotelu, náměstí, kašna a kolem brány. Konečně vstoupili do sídla starších. Byla to největší a nejhonosnější budova široko daleko. Její velké mramorové zdi ozařovali celou ulici, okna ze zlata a střecha z velkých ocelově modrých plátů. To vše a ještě mnohem více dělalo z této budovy to nejúžasnější, co Black kdy spatřil, s výjimkou kláštera samozřejmě.
"Pojďte za mnou prosím." řekla Mary.