Šla před ním a její šaty za ní vlály. Black se nerozpakoval a vkročil do sálu. Už hala byla ohromující, všude mramor, zlato a stříbro. Mary ho vedla dál, ani se neohlédla. Black se příliš nerozhlížel a pokoušel se, aby na jeho tváři nebylo vidět žádné ohromení či pokora. Konečně prošli tou dlouhou, předlouhou chodbou a octli se před velkými dveřmi bez dveří, které zde nahrazovala pouze nádherná modro-zlatá látka. Na každé straně stál jeden těžce oděný strážce, na hlavě měli tmavou přilbu, zpod které byly vidět pouze oči, už tak velká ramena ještě zdůrazňovala zbroj s límcem ze stříbra, který vedl až pod přilbu. Brnění mělo na hrudi velký pentagram s bílým gryfem uprostřed. Už jak přicházeli, tak si Black tento pozoruhodný znak pečlivě prohlížel, aby také ne, však gryf znamenal v jakémkoliv znaku odhodlanost, sílu a neústupnost.

Gryf je prastaré stvoření, starší než je člověk sám. Dožívaly se několik stovek let, jejich stáří se daleko odhadnout podle zabarvení peří. Gryf bylo stvoření podobou něco mezi orlem a psem. Dva páry nohou, přesto tak odlišné. Přední pár byl zakončen ostrými drápy, o kterých se říkalo, že rozseknou cokoliv. Zadní pár nohou byl stavbou podobný stavbě nohou psa, avšak i zde byly neuvěřitelně ostré drápy. Celé tělo bylo zakončeno dlouhým ocasem a na bocích hrudníku byla velká křídla. Hlava byla ryze orlí s velkýma, rudýma očima a obrovským zobákem zahnutým směrem k zemi. Spodní část těla byla pokryta silnou vrstvou jemných chlupů a horní, odněkud, kde byla křídla, bylo peří. Gryfové dorůstali výšky až tří metrů a chodili po zadních končetinách. Jejich stáří se dalo poznat velice jednoduše, čím starší, tím bělejší bylo peří. Tato zvířata vyznačovala sílu a oddanost, protože gryf byl věrný člověku, který ho vlastnil až do smrti. Samozřejmě ne jen jednomu člověku, protože gryf ho dalece přežil. Byl věrný jedné rodině. Shírové je vyhubily na příkaz toho černokněžníka, který je stvořil.

"Co se děje, Mary?" zeptal se jeden ze strážců zdvořile. Byl to vysoký a štíhlý mladík stojící nalevo od dveří.
"Tento muž by si chtěl promluvit s mým otcem." ukázala na Blacka. Ten nehnul ani brvou a jen chladně zíral na oba strážce, ani trochu se mu nezamlouval pohled, jakým se na něj podívali.
"A kdo to má jako bejt?" zeptal se už méně zdvořile ten druhý strážce. Mary se na něj zamračila:
"To je ten muž, který mi včera zachránil život, Idore!" Oběma strážcům poklesla brada, už nic neřekli a jen oběma pokynuli ke vchodu.

Mary přikývla a vešla. Black ji bez rozpaků následoval. Za dveřmi následovala velká místnost s rozložitým mahagonovým stolem na druhém konci místnosti. Za ním bylo tucet židlí, na kterých seděli místní Starší. Všichni se o něčem zaníceně bavili, ale když uslyšeli dunivé kroky Mary a Blacka, okamžitě zvedli hlavy. Mary šla s úsměvem na tváři a vesele zamávala muži uprostřed.

"Dobrý den, otče!" zahalekala a ozvěna její hlas ještě ztrojnásobila. Její otec vstal a zamračil se na ní.
"Neříkal jsem ti snad už několikrát, abys sem nevstupovala bez ohlášení!" řekl tvrdě. Mary se však vesele smála dál. Když došla až ke stolu, tak ukázala na Blacka a řekla:
"Toto je pan Black, otče. Ten muž, který mě včera večer zachránil." Black cítil okamžité pohledy na jeho tvář. Nedal na sobě nic znát, přesto uvnitř celý hořel. Bylo mu trapně, poprvé v životě se cítil trapně. Dál se však pevným pohledem díval do očí hlavního staršího. Jeho starou tvář pokrývalo velké množství vrásek vrytých hluboko do kůže, přesto však jeho šedé oči byly plné energie. Black se cítil v jeho blízkosti jaksi malý, bezvýznamný a bezmocný, ačkoliv si nedokázal vysvětlit, proč tomu tak bylo.

"Vy....vy jste tedy ten odvážný mladík, který zachránil mou dceru a zabil tu bestii?" zeptal se stařec a jeho pohled se naprosto změnil. Už nebyl tak tvrdý, ale právě naopak a Black by býval odpřísáhl, že dokonce viděl, jak se v jednom oku zableskla slza. Pak se jejich pohledy konečně roztrhly a Black se mohl bez výčitek rozhlédnout kolem. Na stěnách visely látky různých barev, které však měly jednu věc společnou. Všude, na každém z nich byl gryf. Zřejmě to byl městský znak.

"Nuže. Myslím, že teď nás můžeš opustit, dcero." promluvil po chvíli opět Maryin otec.
"Ale, otče!" zaskuhrala, ale marně. Její otec ji nekompromisně vykázal, tak se Mary otočila a rázně, až naštvaně se vydala pryč. Black nechápal...ale netrvalo dlouho a vše bylo nadmíru jasné.
"Kdo jste, pane Blacku? Jistě nejste bojovník, ani obyčejný člověk, protože tak byste tu potvoru nepřemohl." řekl Maryin otec.
"Vše vám rád povím, ale nejdřív bych byl rád, kdybyste se mi představil." řekl Black s chladným úsměvem.
"Mé jméno je Argenon. Jsem vrchní Starší rady města a vlastně i starosta. A teď je prosím řada na vás." řekl Argenon povýšeně. Black se ušklíbl a pokračoval:
"Jsem mág. Jeden z posledních, nebo možná dokonce úplně poslední. To proto jsem dokázal tu bestii zabít. Jmenoval se Grourar a patřil mezi Shíry. Jistě víte, o co jde?!" pobaveně si prohlížel tváře starších, v některých byl znát strach, v jiných pokora a úcta, jinde zase zloba a hněv. Pouze Argenon měl ve tváři stále stejný výraz.
"Můžete nám dokázat, že jste mág?" zeptal se jeden ze starších. Black se na něj podíval a ušklíbl se.
"Ale jistě. To je to nejmenší." řekl a pak tiše zašeptal: "Teleportigo" zatímco se díval na jeho šaty. Ty prudce zmodraly, zmizely a objevily se v Blackově náručí. Starší celý zbrunátněl a rychle se posadil. Black i ostatní starší, opět s vyjímkou Argenona, se hlasitě zasmáli. Black poté ještě zašeptal "Reviso" a šaty se objevily zpět na svém majiteli.

"Ovládáte i nějakou magii, která má v sobě víc síly, než jen přenášet kus hadru?" zeptal se Argenon. Blacka toto vyřčení urazilo a dal to na sobě znát. Celý mahagonový stůl na povrchu vzplál takovou rychlostí, až všichni starší odskočili zpět a spadali přitom i s židlemi na zem. Blackovy oči se roztáhly úžasem, oheň vzplál sám bez jakékoliv formule! Proto rychle mávl rukou a zamumlal: "Finerus". Oheň okamžitě zmizel.

Kouzla se dala používat i bez kouzelných formulí, ovšem to byla pouze nějaká jednoduchá a neškodná kouzla, jako například uhasit oheň na pochodni, právě tak, jako to udělal Black minulou noc v hostinci. Ovšem u složitějších kouzel muselo být vždy vyřčeno určité zaklínadlo. Pouze ti opravdu nejmocnější a nejzkušenější dokáží používat i složitější kouzla bez zaklínadel.

Starší se pomalu zvedli, dokonce postavili i židle do původní polohy a všichni byli ještě pořád řádně vyděšení. Posadili se zpět na svá místa, zatímco Black je jen tiše pozoroval, stále ještě bloudil ve svých myšlenkách.
"Pane Blacku?" zašeptal Argenon. Mág sebou škubl a zpozorněl. Argenon si dával řádně načas, než opět promluvil, tím si pojistil, že se bude moci dívat se Blackovi do očí.
"Obdivuhodné. Mohl byste nám ale říct, jaké kouzlo včera v noci zabilo tu šelmu?"
"Shíra." zašeptal Black popuzeně.
"Říkal jste něco?" otázal se jeden ze starších uraženě.
"Vlastně ne. Zabil jsem ho kouzlem, jedním z nejmocnějších, které jsem kdy objevil." vysvětlil Black.
"Jak...jak zní formule?" zeptal se Argenon netrpělivě a zvědavě. Black se usmál, zavrtěl hlavou a řekl:
"Nikdy ho nikomu neřeknu, pouze já jsem oprávněný ho používat, nedovolím, aby se dostalo do znalostí někomu, kdo na to není připraven." když si všiml rozzuřených pohledů starších, doplnil: "Ano, mluvím i o vás, nejste mágové, tudíž nejste ani připravení na to, znát ho."
"Mluvíte se Staršími jednoho z nejstarších měst v zemi, pane Blacku! Každému z nás je již téměř tolik, jako posvátným Gryfům, vážně si myslíte, že nejsme připraveni?" promluvil po krátké chvilce opět Argenon. Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně, bylo v něm však cítit něco jiného- rozladěnost, opovržení a snad i závist.
"Ano. Přesně to si myslím." odpověděl Black s mnohem klidnějším hlasem, než se podařilo Argenonovi.
"Pane Blacku," promluvil najednou Starší sedící na pravém kraji stolu "tady přece nejde o to, zda-li jsme na to připraveni. Chceme jen bránit naše město, pokud se nějaká další bestie..."
"Neřeknu vám ho!" přerušil ho Black nekompromisně.
"Pak tedy nepomůžeme ani my vám, pane Blacku. Řekněte nám tu formuli a pomůžeme vám, jak jen budeme moci!" řekl Argenon tiše. Black se mu podíval zhluboka do očí, cítil, že něco skrývá, ale ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu odkrýt pravdu.
"Ne. A už to nebudu opakovat. Budu si tedy muset pomoci sám. Sbohem." prohlásil Black o několik chvil později, lehce pokynul hlavou a měl se k odchodu, ale:
"Nenecháme vás odejít!!! Musíme to vědět a dostaneme to z vás, drahý pane Blacku." prohlásil jeden ze Starších a zakřičel: "STRÁŽE! RYCHLE SEM!"

Black se zastavil, prudce otočil a zakřičel na stojícího Staršího: "SEMPTRUMA!" Starší odlétl a zeď, na které zůstal bezmocně viset, všude kolem něj pukala stěna a z nově prasklých děr vylézaly silné zelené kořeny, které Staršího omotávaly kolem dokola a nedovolily mu vydat ani hlásku.

Do místnosti v tu chvíli vtrhli i stráže a s napřaženými zbraněmi se rozběhli k Blackovi, ten však jen rozpažil ruce a neslyšně zamumlal zaklínadlo. Oba strážci, jako by byli pouhý list papíru, se vznesli do vzduchu a každý přeletěl na jednu stranu obrovské místnosti, ani jednomu se nepodařilo udržet zbraň a zůstali ležet na zemi. Black se naposledy otočil k Starším, většina z nich se snažila sundat jednoho z nich ze zdi, jen Argenon a Starší po jeho levici se dívali směrem k Blackovi. Ještě naposledy se střetli jejich pohledy a Black odešel...

"Co se tam stalo? Slyšela jsem nějaký křik!" zahalekala Mary Blackovi do ucha hned u hlavních dveří. "Nic, co by tě mělo znepokojovat. Jdi dovnitř a řekni svému otci, že se omlouvám a že kořeny opadnou za pár minut, možná se ještě uvidíme, prozatím sbohem." odpověděl Black a než stačila Mary cokoliv říct, odešel. Cesta městem ubíhala příjemně rychle, možná proto, že Black přemýšlel nad tím, kam se vydat dál a podobných věcech. Prošel branou a vydal se dál po cestě. Nevěděl kam jde, ale přesto věděl, že jde správně, jako by ho něco vedlo stále kupředu, chvíli po cestě, chvíli mimo cestu, ani tu cestu nevnímal, dokud nedošel před rozlehlý a hluboký les. Před vchodem stála velká dřevená cedule s výstražným označením a jménem Les Stínů.



Ten název byl mágovi nadmíru známý, protože o něm v několika knihách četl jako o "zapovězeném místě", bylo známo, že se sem kdysi vypravil sám král Marius II. Veliký s celou svou armádou, ale už nikdo je nikdy neviděl vyjít ven z lesa. Podle všeho byl prokletý a nikdo se neodvážil vstoupit tam, ať už sám, nebo v doprovodu někoho jiného...

Black se zastavil, významně si ceduli prohlédl a poté neohroženě vkročil do lesa...stále měl však podivný pocit, že ho někdo sleduje, ovšem v lese už se o to nezajímal, protože tam ho jistě něco sledovalo, to bylo jediné, čím si byl jist...

Les byl tmavý, velice tmavý, skrze široké staleté stromy neprošlo dovnitř žádné světlo, nikde žádná zvěř, žádný vítr, přesto slyšel Black něco, co připomínalo chrčení, šepot a tiché kroky, doprovázené hlubokými povzdechy. Naskakovala mu z toho husí kůže, přesto šel stále hlouběji do lesa, věděl, že ho tam čeká další Shír a věděl, že se s ním bude muset utkat v této nehostinné krajině, ale to místo strachu naplňovalo spíše vzrušením a očekáváním.

"Stůj, smrtelníku!" zašeptal Blackovi z bezprostřední blízkosti do ucha chraptivý hlas. Black se prudce otočil a spatřil před sebou průhlednou postavu muže s tváří od krve.
"Duch? Takže duchům zde říkají stíny." zašeptal Black, nebyla to otázka, spíše si to říkal pro sebe.
"Ano, jsme duchové. Jsme tu už..."
"My?" přerušil ho Black rázně "Je vás tu tedy víc? Kolik?"
"Tisíce, pane Blacku, tisíce." promluvil jiný hlas od stromů za Blackem. Mág se hbitě otočil a spatřil ve stínech postavu, nebyl to však duch...ani Shír, byl to člověk!