Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy klidně spal. Většině z mých kolegů to očividně nedělá problém, ale já v tom neustálém hluku nedokážu spát. Chybí mi můj domov. Teď už ho ale vlastní někdo z Fairlenských. Je to jeden z těch rodů, co se po dlouhém snažení dostal k moci. Vůbec je to komické. Celá říše je složená z bezpočtu vznikajících a zanikajících panství. Střídají se tu komické figurky, které se titulují jako hrabata a knížata, vévodové a baroni, někteří se dokonce považují za krále či císaře. Pak se na čas usadí v Heartnosu, nechají si odpřísáhnout věrnost každým lordem a je uznán svrchovaným panovníkem říše. Aspoň do doby než je vystřídá nový a dravější zájemce o trůn.

Můj rod vlastnil svoje panství po bezpočet generací a já dopustil, že jsme o něj přišli. Stačilo se jen přidat na špatnou stranu v mocenských bojích. S tím se asi do konce života nesmířím. Vzhledem k tomu, že zbytek života strávím tady, hluboko pod zemí, nemuselo by to ale dlouho trvat. Není tu čistý vzduch, jen nepříjemný zápach. Není tu slunce, jen pochodně a ohně nám svítí na práci tak, že ani nevíme, jestli venku ještě nějaké slunce svítí. Nejsou tu přátelé, sluhové a služky, jenom strážní, kteří si ve vší surovosti užívají svoje výsostné postavení. Postavení, které má patřit mně.

Nebýt svých zápisků, už bych ani nevěděl, jak dlouho v téhle proklaté díře hniju. Čas se tu stal velice rychle relativním. Neustálé střídání krátkého odpočinku s otrockou prací se většině lidí slije do vjedno a po čase už své okolí ani nevnímají. Byl jsem tu den a jednoho blázna vyvedli v řetězech ven na popravu. Ubil jiného kopáče a celý od krve se tomu nepřestával smát. Většina lidé je tu z těch nejprostších vrstev. Řemeslníci, nádeníci, farmáři. V mé skupině je i výjimka v podobě kupce a samozřejmě jsem tu já. Hraběte tu asi ještě neměli, ale kdo ví. Nikdo se tu na postavení, které měl člověk tam nahoře, neptá. Prvních několika směn jsem přežil se štěstím. Kvůli svému nepříliš mohutnému tělu jsem se stal cílem několika ranařů, kteří se na mně začali okamžitě přiživovat. I o to málo jídlo jsem se musel dělit, vody se mi skoro nedostávalo. Měl jsem ale víc štěstí než rozumu. Díky zbylým přívržencům na povrchu se mi podařilo získat nějaké finanční prostředky a taky tento deník. Za pomoci pár drobných se z tyranů stali nejvěrnější vazalové. Jediným problémem zůstali neúplatní strážní, kteří jen velice neradi přicházejí o svůj zdroj zábavy. O nás, trestance.

Moje první setkání se strážnými neproběhlo dobře. Když člověku chybí přirozená pokora, má to tu těžké. Já se rozhodl, že si nenechám líbit nic a odnesl to jeden vyražený zub a bezpočet podlitin. Byl to malý zázrak, že jsem potom vůbec zvedl krumpáč. Samozřejmě jsem ale nebyl s to splnit požadovanou normu a tak se na mě strážní vyřádili znova. To bylo možná poprvé a naposledy, kdy jsem tu doopravdy spal. Vytloukli ze mě duši. Hlavně ten holohlavý, Sayr se jmenuje. Všichni z něj mají strach. Ubohý, zakomplexovaný a především krvelačný. Nevzali ho do armády kvůli jeho pohrdání rozkazy, tak skončil v dole a vylívá si zlost na nás. Úmyslně říkám nás. Navzdory tomu, že tu nejsou moji vznešení přátelé, našel se jeden, který mi rozumí. Holle de Zaak, jakýsi kupec, který se stal obětí stejně jako já. Přišel o všechno, přesně jako já. Většinu času, který mi zbývá k odpočinku, trávím rozmluvami s ním. Zvláštní muž. Nezvykle chytrý. Jeho jediným nedostatkem je vznešený původ. Nebýt toho, mohl vlastnit své vlastní panství, daleko větší než městečko Zaak, které spravoval jako nižší šlechtit.

Slyším, jak strážní na jednom z nižších pater svolávají kopáče a počítají je. Občas se stane, že některý z kopáčů spadne někam do prohlubně nebo se náhodou připlete do rvačky, která ukončí jeho život. Teď už jsou zbídačení muži všeho věku odváděni po chatrných můstcích sem, do provizorní noclehárny. Slyším, jak vrže vlhkostí a houbami nasáklé dřevo. Během chvíle se tu objeví některý ze strážných, aby vzbudil ty šťastnější, kteří si ještě stále dopřávají relativně poklidného spánku. Raději budu končit…

I.

Okované boty ztěžka dopadaly na dřevěné podloží. S každým krokem se také ozvalo zazvonění kroužkové košile, kterou měl strážný na sobě. U pasu se mu v pochvě pohupoval široký meč a v ruce pohupoval kopím.
„Vstávat, chásko, práce čeká!” začal křičet, když se zastavil vprostřed kopáčské noclehárny. Bez váhání se pak začal procházet mezi kopáči a ty, kteří nevstávali podle jeho představ dostatečně rychle, popohnal kopancem těžké boty nebo dřevěným koncem kopí. Po nějaké době už byli všichni kopáči vzhůru a vzorově nastoupení. Strážce se usmíval. Byl spokojený s výsledky práce. Ani se nemusel namáhat a vydávat další příkazy. Ti šašci to radši udělají sami, než aby zase schytali nějakou ránu, pomyslel si strážný v duchu. Od konce přepočítal kopáče. Nikdo nechyběl. Pokynul jim rukou, aby ho následovali a odváděl je na nižší úroveň dolu, ve které měli dostat ranní příděl jídla. S rukama založenýma v bok výsostně sledoval, jak se kopáči řadí u bublajícího kotle, ze kterého je jim vydávána prapodivná kaše nepřirozené barvy v otlučených dřevených miskách, a měch s vodou. Odkud se brala voda pro kopáče, strážný nevěděl a bylo mu to jedno. On a jeho přátelé měli vždycky dostatek piva a vína, takže nebyl důvod se zajímat o ostatní.
„Žerte rychlej, sakra. Nejsme tady na hostině,” popohnal pak znovu kopáče a opět se rozzářil. Bavilo ho to.

„Dívej se na něj, dělá mu to vážně dobře, co?” špitl ve stejné chvíli prošedivělý muž svému sousedovi. „Co myslíš, hrabě?” kupec Holle de Zaak byl sice starší muž, ale nebral si s ničím servítky a skvěle odhadoval lidi. Právě to se na něm zalíbilo bývalému hraběti, který právě hladově polykal kaši bez chuti.
„Je to parchant,” procedil hrabě odpověď přes zuby a polknul. „Snad ale dneska nemá službu Magor, jak to je, nevíš?” otázal se svého přítele. Pak ještě dodal: „A prosil jsem tě, abys mi říkal Kian, tadu už hrabě nejsem…”
„Zklamu tě, hrabě, Magor nás dneska hlídá až do oběda” odvětil de Zaak a snažil se z misky vyškrábat ještě jedno sousto nedbaje Kianovy prosby.
Hrabě zaklel. Sayra nesnášel a každá minuta, kterou musel strávit s ním za zády, ho děsila k smrti. Konečně dojedli i ti kopáči, kteří ještě sami nechtěli, a ke strážnému se připojilo pět dalších. Mezi nimi i holohlavý postrach. Zdálo se, že je dobře naladěný a vyhlíží si svoji první oběť hned po ránu. Mezi kopáči to začalo nervózně šumět.
„Ticho!” okřikl je strážný Sayr. „Velitel se nechá poroučet. Včera se prej podařilo prorazit novou chodbu úplně vespod nebo co. Pěkně špinavá práce, sem slyšel,” ušklíbnul se. „Dneska to čeká vás. Rudy je tam prej dost, takže máte do večera co dělat, jasný?”
Kopáči sborem odpověděli v souhlas a Kian de Nor si povzdechl. Kde jsou ty časy, kdy i služebnictvo mluvilo vznešeně a on byl tím, kdo vydával rozkazy.
„Přestaňte mlít pantem a jde se,” vykřikl pak Sayr ještě jeden povedl a celá skupina asi třiceti kopáčů se vydala po rozpadajícím se systému podlaží a žebříků a mostků až do toho nejspodnějšího patra dolu. Tam všem strážní rozdali krumpáče.
„Tak nám ta směna pěkně začíná…” zafuněl ještě kupec de Zaak a jako první se pustil do práce.