Důl

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 52x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

2.díl

Posledních pár dní bylo náročných. Netuším proč, ale chodí nám sem dolů větší požadavky na rudu než obvykle. K čemu tolik železa? Prosperuje snad Unie takovým způsobem, že je třeba víc kladiv, pil, seker nebo oradel? Budou se kácet lesy, aby uvolnily místo rozrůstajícímu se impériu? Pochybuji. Pravděpodobnější bude válečný chtíč současného panovníka, Maxmilliana Fairlenského. Nebo také Osvoboditele, jak se začal titulovat ve chvíli, kdy jeho pozadí usedlo na trůn. Jak se ale říká, velká pýcha značí velký pád. Jsem si jistý, že tenhle stařík nevydrží dlouho. Měsíc? Dva? Snad půl roku.

Požadavky na rudu s sebou pochopitelně přinesly i nárůst nových kopáčů - nových vězňů. Je sice tradici posílat kriminálníky odpracovat si svůj trest, ale jak se zdá, Maxmillian posílá do dolů každého bez ohledu na to, jak se provinil. Je to ironie, že jsou doly jako třeba v Brynstalu, kde lidé pracují dobrovolně a rádi. V takových městech je horník respektovaný občan a žije si často nad poměry. Na straně druhé tu máme unijní důl, jako je tenhle. Spravuje ho současný panovník a slouží čistě jen jako odbytiště pro zločince. Nebo politické vězně. A přece se mezi jednou z posledních várek našel člověk, který se mi zdá zajímavý. Je to mladík, nějaký farmář, ale neuvěřitelně vznětlivý. Netrvalo dlouho a dostal se do křížku i se Sayrem, který nakonec zbaběle prchnul a nechal později Toda zbičovat. Horká hlava se občas hodí, zvlášť když s ním člověk vychází. Jen kdyby nebyl tak naivní. Myslí si, že se odsud jednou dostane a tak rád pracuje i za mě, stačí nabídnout pár drobných. Bohužel takovéhle úlevy netrvají dlouho, protože víc kopáčů znamená víc strážných, kteří mi neustále dýchají za krk a chtějí svou vlastní zlatku, aby mi dali pokoj.

Dnes je naštěstí jeden z těch lepších dní a tak jsem se mohl spolu s kupcem po snídani vytratit na partičku karet do skladiště spolu se strážnými. Gorel, kapitán strážných, je sice občas nepříjemný, ale aspoň právem. Vždy se snaží zachovat chladnou hlavu a být spravedlivý. Radost s takovými lidmi spolupracovat. Bohužel přestávka netrvá věky a kopáči se už řadí po krátkém obědě k práci. Teď už ta dřina čeká i mě.

II.

Řada kopáčů lemovala dlouhou úzkou chodbu. Když odstřelovací četa nedávno otevřela novou část dolu, nepočítalo se s tak velkým nalezištěm železa. Teď bylo veselé pohvizdování strážných přerušováno neustálým duněním dopadajících krumpáčů na kamenné zdi. Tu a tam se některý z kopáčů snažil odpočívat, ale kvůli přehlednému půdorysu neměl šanci. Strážný takového sabotéra viděl ze samého ústí.
„Smůla, co?” ušklíbnul se postarší plešatější kopáč na hraběte, kterému se toho dne vůbec nechtělo pracovat. „Pán se pořád jenom fláká a makat nebude. To bych se na to podíval,” a rozchechtal se, přičemž ukázal svá téměř bezzubá ústa.
„Aidane, drž hubu. Každej si tady zařizuje život po svým,” odseknul mu kupec de Zaak na místo hraběte, který se odmítal účastnit další nesmyslné debaty. „Seš obyčejná krysa, nic víc. Však ono tě to tvoje donášení jednou přijde draho,” dodal pak ještě kupec a opřel se do další rány. Byla tak silná, že odloupla velký kus kamene. Pod ním se v záři pochodní něco zalesklo. Neuniklo to ani Aidanovi ani kupci. Oba okamžitě položili krumpáč a následování hrabětem se chtěli podívat zblízka.
„Víš, co to je, dědku?” zeptal se Aidan a snažil se udělat si místo svými stále ještě mladými pažemi. Kupec ale nehodlal hrát přetlačovanou a schválně přesunul násadu od krumpáče na zvědavcovu nohu. Ten vykřikl bolestí a uhnul.
„Výborný tah,” pochválil se smíchem hrabě Kian kupce. „Příteli, myslím, že tohle je zlato,” dodal ještě šeptem a spolu s kupcem se sklonili a snažili se uždíbnout kousek zlatavé skály. Malinkatá zlatá žilka, jen několik palců dlouhá, ale i tak měla rozhodně velkou cenu. Zvlášť při smlouvání v dole. Objev, jako byl tenhle, bohužel nemohl zůstat dlouho bez povšimnutí. I přes veškerou možnost snahu krysa Aidan pochopil, s čím má starý kupec co dočinění a rozhodl se zajistit si na nějakou dobu klidný život.

„Stráže, rychle! Sem! Něco máme!” začal křičet z plných plic, zatímco si v sedě jednou rukou stále masíroval naraženou holeň. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat a úzkou chodbou se k trojici kopáčů prodírali dva strážní. Ke vší možné smůle byl jedním z nich Sayr.
„Copak to tu máme? Něco jste mu udělali?” ptal se hned a očích se mu rozhořely ohníčky. Ucítil možnost někomu vrazit pár ran a nemohl se dočkat, až k tomu dojde.
„Pane, oni našli zlato. Jen se podívejte,” hlásil hned poslušně Aidan a navzdory bolavé noze vstal a klaněl se.
„Zlato? Co to meleš?” odseknul mu opovržlivě strážný, ale Sayr ho gestem umlčel a začal si prohlížet místo, na které ukazoval jeho věrný kopáč. Hrabě spolu s kupcem okamžitě udělali místo a připravili tak strážného o možnost je odstrčit.
„Ten pošuk má pravdu,” pronesl konečně Sayr a drbal se na své holé hlavě, „tohle je zlato. Je ho sice málo, ale asi by se to mělo hlásit. I když...”
„Pane, musíme to nahlásit,” oslovil druhý strážný svého kolegu, kterému se to vůbec nelíbilo. Po chvíli ostré výměny názorů mezi kolegy rozhodl Sayr za oba.
„Vy dva,” oslovil hraběte s kupcem, „dostanete to ven a pak to předáte tady Aidanovi. Ten už to pak předá do správnejch ruk. Otázky?”
Oba muži zakroutili hlavou a zpražili pohledem opodál se usmívajícího Aidana, který si mnul spokojeně ruce. V duchu si dokonce představoval odměnu, která se mu dostane za takový krásný úlovek pro svého pána.

Jak se směna chýlila ke konci, kupec s hrabětem s velkou dávkou úsilí vyjmuli zlatou žilku ze skály. Za zády jim už přešlapoval nedočkavý stařík a popoháněl oba muže. Hrabě de Nor polykal nadávky, kterými by dědka nejraději častoval. Kdyby byly na jeho dvoře, už by se stařík za takové jednání seděl v šatlavě a hladověl ještě víc než tady v dole. V duchu se modlil k bohům, aby zasáhli a vrátili rovnováhu spravedlnosti, které se mu nedostávalo.
„Dejte to sem, honem, honem,” vykřikoval neustále Aidan. Když mu Holle de Zaak konečně vložil do ruky kus skály protkaný zlatou nitkou, rozzářil se stařík jako nikdy v životě. Už se chystal vybíhat z chodby ke strážným, ale byl zastaven hlasitým svoláváním. Konec směny, konečně.
„Ale, ale, já...” zakoktal se najednou rozjařený stařík a nadšení ve tváři vystřídaly obavy.
„Dáš to pozděj,” okřiknul Aidana blížící se strážce, který procházel chodbu a počítal kopáče. Ze slepé chodby se přece nedá zdrhnout, idiote, řekl si v duchu hrabě a než se nadál, už vycházel v zástupu ven do otevřeného prostranství dolu. Krok za krokem se řada kopáčů sunula z chodby a řadila se u žebříku, který vedl do první podlaží dolu. Jeden po druhém ušpinění kopáči šplhali po žebříku a pokračovali v cestě na jedno z horních pater. Když byl hrabě Kian skoro nahoře, zaregistroval dole malou potyčku. Tod se rozhodl, že bude předbíhat v řadě a dostal se před Aidana, který si to nechtěl nechat líbit. Lhostejný strážce ale celé šarvátce nevěnoval pozornost a tak Tod vesele šplhal po žebříku před staříkem. Takhle to pokračovalo ještě několikrát. Když se dostali k poslední lávce, která vedla k jídelně, Tod do staříka úmyslně strčil. Ten okamžitě ztratil rovnováhu, zapotácel a upadl. Při dopadu mu s kapsy kopáčských kalhot vyklouzl kus skály se zlatou žilkou, přepadl přes okraj lávky a po chvíli se ozval tlumený zvuk dopadu.

„Já to ztratil, já ho ztratil,” zajíkal se stařík, div mu nevytryskly slzy. „Co teď budu dělat? Sayr mě zabije...” s hrůzou v očích ale přece jen vstal a pokračoval do jídelny. Tam se oddělil od skupiny. Hrabě s kupcem usedající zrovna k miskám s ragú, ve kterém plavalo zvláštně páchnoucí maso, viděli už jen, jak Aidan vchází do strážnice.
„Na každýho jednou dojde,” ušklíbl se de Zaak a zabořil lžíci do jídla. Nabral kousek masa a sotva je jednou skousnul, vyplivl je zpět do misky. Hrabě se na něj tázavě podíval.
„Krysí, při nejlepším. Hrabě, nemáš náhodou něco ulitýho bokem?” a mrknul na svého přítele. Ten jen s úsměvem přikývnul a oba odešli uzavřít den pořádným jídlem.
Načítám data ...
Nahoru