Kap. Kap. Kap. Tichem Jeskyně se rozléhalo pouze zlověstné odkapávání, které končilo v temných vodách vždy klidného jezírka. Strach byl cítit na hony daleko. Žádný z kopáčů se neodvažoval vzít do ruky nic, co by jen vzdáleně mohlo připomínat zbraň a všichni raději seděli pohromadě u provizorního ohniště, které jim pomohli strážní rozdělat – sami byli vyděšení k smrti a tak se ze dvou znepřátelených táborů stal jeden se společným cílem. Přežití převážilo nad vším. Strachem z krále, z trestů, které mohly dotyčné čekat. Nic se nevyrovnalo strachu ze smrti a tak, když se začaly ozývat těžké boty kapitána Gorela, všichni zbystřili.

Hlouček tiše zašuměl, když se před nimi zjevil Gorel se svou velikou postavou a před ním, s krumpáčem v ruce, hrabě Kian de Nor.
„Co ten tady dělá?” zašeptal jeden kopáč.
„Jde pracovat,” odpověděl kapitán stráží a jeho hlas se s ozvěnou nesl po celé Jeskyni, „stejně jako budete vy. Výjimky se tady tolerovat nebudou a je mně vážně jedno, jak modrou máte krev. Nechtějte, abych vám musel ukazovat, že je červená, jasný?”
Trošku to přehání, pomyslel si hrabě, který se s kapitánem domluvil na sehrání menšího divadélka pro kopáče, aby je uklidnil a přiměl k práci.
„Ano, pane,” odvětil jako první předem připravený hrabě, „jenom mi řekněte, kde mám začít,” a rozhlížel se po tmou zalité jeskyni.
„Támhle vzadu,” mávnul neurčitě rukou, „a vy ostatní ho doprovoďte, ať se nám hrabě strachy nepodělá,” rozchechtal se Gorel. Jestli to kopáčům dodalo kuráž nebo se tolik báli Gorelova smíchu nebylo znát, ale jeden po druhém se zvedli, zapálili několik pochodní a vydali se svorně směrem, který jim kapitán naznačil. Po každých pár krocích ovšem celá skupinka zastavovala a bázlivě v matném světle loučí zkoumala, jestli je bezpečno jít dál nebo jestli na ně snad ve stínech nečeká nějaká stvůra. Ke smůle některých jedinců se žádné překvapení nekonalo a nezbývalo nic jiného, než se pustit do práce.

Klidné odkapávání vody bylo vystřídáno drnčivým zvukem dopadajících krumpáčů na skalní stěnu. Nikdo nemluvil, ale každý byl vyveden z míry Gorelovou přítomností. Málokdy se stávalo, že by sám kapitán stráže dohlížel na průběh směny. Hrabě de Nor si po chvíli práce všiml opodál pracujícího kupce. Ten se snažil ze všech sil, aby se vyhýbal zvědavým pohledům, kterými jej hrabě neustále obdařoval.
Co si sakra myslí, že dělá? Divil se hrabě a nepřestával kupce pozorovat. Zatmělo se mu zlostí před očima. Byl to přece jeho přítel, jediný opravdový tady v dole. Teď se mu vyhýbá? Proč? Hrabě přidal na síle a krumpáč začal zvonit ještě hlasitěji.
„Není to tvůj přítel,” ozval se velice tichý hlas.
Hrabě nechal práce, oklepal se a rozhlédl se kolem. Neviděl nikoho jiného než kopáče a pár strážných, kteří se nervózně rozhlíželi kolem, ale nevěnovali mu žádnou pozornost. Asi se mi něco zdá, začínám bláznit, rozhodl se pevně hrabě a pokračoval v práci.
„Není to tvůj přítel, zabij ho,” opět se ozval onen hlas, jenom zněl mnohem blíž.
Teď už byl hrabě opravdu vyděšený. Pustil krumpáč z ruky a nedbaje výhružek od strážných, začal se vracet k ohništi, u kterého stále seděl Gorel. Ten když zpozoroval blížícího se hraběte, vyskočil na nohy jako by spatřil vlastní smrt a chtěl jí utéct.

„Co se děje?” ptal se hned kapitán stráží, a když spatřil potemnělé oči hraběte de Nor, zarazil se. Chvíli na sebe oba muži jen mlčky zírali. Z dálky se ozývaly dopady krumpáčů.
„Slyšel jsem hlas. Mám zabít de Zaaka,” řekl suše hrabě. Čekal všechno jenom ne reakci, které se mu od Gorela dostalo.
„Chceš se akorát ulejt, co?” rozesmál se kapitán a jeho hlasitý smích vyplnil celý jeskynní dóm, přehlušil klidné kapání vody i nervózní údery železa do skály. „Hele, já toho dokážu tolerovat hodně,” pokračoval po chvíli Gorel, „skoro sem si tě oblíbil, ale všechno má svoje meze, jasný? Ty teď budeš pěkně makat a já tě pak zase nechám nějakou dobu být. Teď se otoč a do přestávky nepouštěj krumpáč z ruky,” pak se už jenom otočil a nevěnoval v úžasu stojícímu hraběti další pozornost.

Zmatený a vyděšený hrabě de Nor se vracel ke svému místu jako voják po prohrané bitvě. Ignoroval posměšky a otázky, které na něj směřovali ostatní kopáči. Po chvíli už vnímal jen monotonní zvuky práce a hlas, který jej nabádal ke krvavé vraždě svého přítele, se nevracel. Tedy jen do chvíle, kdy se vedle hraběte objevil kupec.
„Přišel tě zabít,” zašeptal hlas, který zněl skoro jako by byl přímo za hrabětem. „Přišel tě zabít, musíš se bránit. Zab ho první!”
„Ne!” vykřikl hrabě a odhodil krumpáč stranou.
„Sakra, hrabě, děsíš mě,” osočil kupec svého přítele a zadíval se mu do očí, „co se děje?”
„Slyším hlasy,” zašeptal hrabě tak, aby jej nikdo jiný neslyšel. Bál se o svou vlastní kůži. Kdyby si ostatní kopáči začali myslet, že pro ně může být nebezpečný, mohlo by se mu to vymstít.
„Ty tady slýchá přece každej,” rozesmál se kupec de Zaak, „já třeba slyším mrtvou manželku. Co ty, hrabě?”
„Nic konkrétního, ale děsí mě to,” rychle uzavřel debatu hrabě ve snaze zbavit se kupce. Podařilo se. De Zaak pokrčil rameny a připojil se k odpočívajícím kopáčům, kteří se velice hlasitě bavili o svých plánech po opuštění dolu.

Hrabě de Nor ovšem neměl sebemenší chuť se takových bezpředmětných debat účastnit. Raději sebral o kus dál pohozený krumpáč a vrátil se do práce. Údery o skalní stěnu se za chvíli začaly slívat s hlučnými kopáči a hraběti se rozostřoval zrak. Pocítil příliv tepla a pak ucítil kolem sebe zápach, který s každým okamžikem sílil. Chtělo se mu zvracet, hnilobný závan jej skoro omračoval, a když si myslel, že to nemůže být horší, ucítil u svého ucha pochybující se rty. Tak blízko u něj a přece nevěděl, kdo na něj mluví.
„Už je čas,” zašeptaly velice pomalu rty, div se nedotýkaly tváře vystrašeného hraběte. Následovala slova, kterým hrabě vůbec nerozuměl. Hned jak rty domluvily, ztratily se stejně náhle, jako se objevily. Hrabě zůstal nehybně stát, nemrkal a téměř ani nedýchal. Jako by svět kolem něj vůbec neexistoval a on navštívil nějaké jiné, cizí místo.

Křečovitě svíral v rukou krumpáč a hleděl na skalní stěnu. V tom ucítil ruku na svém rameni a vzdálený hlas. Neváhal. Ve zlomku momentu se otočil, pozvedl krumpáč a vší silou udeřil. Před ním stál kapitán Gorel s vytřeštěnýma očima, které zalévaly slzy. V hrudi mu vězel zaklíněný krumpáč, který stále ještě pevně svíral hrabě. Smál se, nedokázal přestat a hlasitým smíchem přivolal všechny přítomné, kteří když spatřili tu absurdní podívanou, nevěřili vlastním očím. Strážní společně s kupcem de Zaakem položili Gorela na zem a snažili se mu na poslední chvíli zachránit život. Nad nimi stál smějící se hrabě s prázdnýma vytřeštěnýma očima.

Jen pár hodin na to vedla skupina šesti strážných Kiana de Nor ven z dolu. Stále duchem nepřítomný hrabě kráčel volným loudavým krokem, jako by vůbec nevnímal okolní dění. Strážným se svého kapitána zachránit nepodařilo. Zranění bylo příliš hluboké a příliš vážné, podle kupce de Zaaka se nebohému kapitánovi zastavilo srdce. Strážní pak neváhali ani vteřinu. Propustili všechny kopáče ze směny a pokoušeli se dostat z hraběte alespoň jediné slovo vysvětlení. Bez úspěchu. Jediná možnost byla vzít spravedlnost do svých rukou.
„Oběsíme ho jako odstrašující případ,” zněla většina hlasů.

Hrabě se svým doprovodem došel na vyvýšenou dřevěnou plošinu se šibenicí. Zatímco mu byla kolem krku utahována konopná smyčka, shromaždoval se před šibenicí zástup kopáčů a ostatních strážných. Ve chvíli, jako byla tato, se oba tábory spojily – strážci přišli o dobrého vůdce a kopáči ztratili autoritu, které byli ochotní věřit. Za všechno vinili zhýčkaného monarchu, kterému se nechtělo pracovat.
„Nějaký poslední slovo, ty zmetku zasranej?” zeptal se jeden ze strážných hraběte, který stále nehnutě stál s utaženou smyčkou kolem krku. Odpovědi se nikdo nedočkal.
„Chcípni!” ozval se někdo z přítomného davu. Strážní u šibenice neváhali ani vteřinu. Ozvalo se škubnutí lana a veselý pokřik zástupu kopáčů a strážných.
„Tohle nebylo správně, takhle ne,” kroutil kousek stranou stojící kupec de Zaak a smutným, nechápavým pohledem, sledoval, jak se jeho dobrý přítel houpe na laně za nadšených ovací.


Konec Epilog Měl jsem štěstí a jako první jsem se dostal k věcem mého dobrého přítele. Hrabě měl nepříjemná tušení delší dobu a nikomu se nesvěřil, proč? Mohl si zachránit život, dával bych na něj pozor. Jeho deník je přeplněný poznatky a zajímavostmi, které Kian za svůj pobyt v dole sesbíral. Peníze, které tu ještě zbývaly, jsem nechal poslat kapitánově rodině. Hrabě by byl rád. Co se dolu týče, po pár dnech dorazili královští vojáci. Všechny propustili. Maxmillian Fairlenský se rozhodl udělit všem milost a vstup do dolu nechal zavalit. Škoda, že to nestihl rychleji…