Procitla schoulená do klubíčka. Zmučeným tělem jí projela bolest. Byla jí zima. Všude byla tma, jen nad její hlavou na zdi naproti okénku bylo ještě trochu světla. Venku se smrákalo. Prospala tedy celé odpoledne. Nebo snad den? Ne. To nemohlo být možné, protože ráno měla spolu s karavanou trestanců pokračovat dál na cestě do Hornického Údolí. Tak to alespoň říkal kapitán, lord André i ten soudce. Bylo to jasné. Čeká jí ještě celá noc. Studená noc plná nepohody a hladu uvnitř staré věže. Hlad jí sžíral a byl velice neodbytný. Byl horší než zima, čím víc na něj myslela. Snažila se zapudit ten bolestivý pocit, ale dost dobře to nešlo.

Bylo tu takové ticho. Ticho, jež jakoby se odráželo od holých stěn a bodalo do uší! napadlo ji. Přinutila se myslet na dopoledne a na slova, která zaslechla na náměstí u šibenice. Co ji čeká zítra? Vzpomněla si na dozorce, který ji sem zavlekl a na to, jak se rozzlobil, aniž by cokoli řekla. Myslela si, že ji znásilní, on to pochopil a to jej rozčílilo. Dotklo se ho to. Udivilo ji to. Byl první, který se k ní takto zachoval. Úplně první, co ze celou dobu nechal tu příležitost nevyužitou. Znovu ji stouply slzy do očí. Schoulila se ještě víc a přitáhla si kolena až k bradě a rozeštkala se. Tělem jí projel jí zimničný třas.

V tom zaslechla hlasy. Nejprve přicházely jakoby zdálky. Nesly se k věžnímu okénku a jen velice slabě doléhaly až na podlahu, kde se krčila. Utichla a našpicovala uši. Zprvu mnohému nerozuměla, ale hlasy se přiblížily a dokonce zaslechla těžké kroky bot na dlažbě před věží. Byli tam minimálně dva lidé. Kdosi si odkašlal.

"...Ještě jednou ti opakuji, že mě to nezajímá!" řekl hluboký mužský hlas.
Vyšší mužský hlas se zasmál a odpověděl, "Ale mně to zajímá! Viděl jsi ji? Musel jsi ji vidět!"
"Viděl jsem ji," vydechl znaveně hluboký hlas.
"No vždyť! A jaká je?" zachechtal se vyšší hlas. "Já byl pro daně od Akila. To mě štve, že jsem o to celé přišel!"
"Špinavá a ošklivá je, abys věděl. A o nic jsi nepřišel."
"Ale! Tomu nevěřím. Prý se sekaly prsty?"
"U Inose! Říkám ti, že nevím. Nešel jsem tam očumovat, měl jsem lepší věci na práci."
"Pche! To pochybuju. Tebe to vážně nezajímá?"
"Nezajímá mě to. Proč to zajímá tebe?"
Vyšší hlas se rozchechtal a potutelně řekl, "Však víš. Pří vší té nudě tady je to jediný vzrušení, co tu člověk má a navíc ta ženská. Říkám si, že mu nikdy neposlali ošklivku. Možná, že zpočátku tak všechny vypadaly, protože byly špinavé a umouněné, ale když je ta stará ježibaba Kristen vzala do parády... To pak bylo hned něco jiného!"
"Snad." frkl hluboký hlas.
"Teda!" zaúpěl vysoký hlas zklamaně. "S tebou nic není! Nemohu věřit, že jsi doopravdy takový suchar! Tak mi aspoň půjč klíč. Vím, že ho máš."

V Patricii Hrklo. Jaký klíč?!

"Nemám žádný klíč." odvětil hluboký hlas. "A dej mi už pokoj."
"Lžeš! Máš ho. Vím to. Dej mi ho, bude to jen chvilka."

V Patricii by se v tu chvíli krve nedořezal. Jaký klíč?! Zoufale si přála, aby ten muž s hlubokým hlasem toho druhého neposlechl. Napadlo ji, že je to onen dozorce, co ji sem zamkl. Už si přesně nevybavila jeho hlas. Mohl to být on, ale nemusel.

"Nic ti nedám a nebudu to už opakovat White. Dej mi s tím laskavě potom a běž si po svejch. Už jsi děsně otravnej!"
"Jsi ty ale kus vola co?!" sykl White. "Kdy si naposled měl ženskou?"

Patricii se zdálo, že druhý muž temně zavrčel.

"Vsadím se, že už to bude pěkně dlouho!" zahlaholil White škodolibě. Urážka zřejmě dopadla na úrodnou půdu. "Však se na sebe taky podívej! Která by tě chtěla? Zarostlýho a nudnýho parchanta! Takže ty my ten klíč nedáš?!"
"Nedám!" zavrčel vzteklý hlas. "Ale dám ti něco jinýho! Tumáš!"

V tu ránu se ozvalo tupé plesknutí, Patrici důvěrně známý zvuk, při kterém se bezděčně stáhla a zachvěla. White vyjekl bolestí. Venku se strhla rvačka. Bylo jasné, že White si ránu jen tak líbit nenechá. Patricie slyšela supění a hekání. Vzduch prořízly údery pěstního souboje. Ozvala se dutá hrána a zachrastila zbroj. Dusivý vzdech prozradil, že jeden druhého přirazil prudce ke zdi věže. Nebylo jasné, kdo vítězí. Oba muži supěli, skučeli, rvali se a mezi přerývavými vzdechy si nadávali. Rvačka trvala sotva minutu, když tu se ozval sebevědomý ječivý ženský hlas.

"Necháte toho pitomci!"
Zvuk boje pomalu ustal. Muži se od sebe zřejmě odtrhli.
"To on si začal!" vyjekl White. "Copak si to nechám líbit? Jsem snad ovce? Napadl mě! Zasloužil si odvetu!"
"Nu moc jsi ho nepotrestal, jen co je pravda. Spíš jsi dostal po hubě, jak to tak vypadá," zaskřípal posměšně ženský hlas. "Co tu vůbec pohledáváš? Nemáš být dole ve městě na hlídce?"
"Co je ti po tom ty stará vopice!" vykřikl White.
"Ty zmetku!" zavrčel muž s hlubokým hlasem, ale žena ho zřejmě zastavila.
"Notak! Notak! Necháš ho ty starej mrzoute? Copak jsi mu hubu už pěkně nezmaloval?"
"A ještě zmaluju! To ti povídám!" zahrozil muž.
Spěšné kroky napověděly, že White je na odchodu. "To se ještě uvidí Zagu! Dočkej času! Tohle ti nedaruju! Mohl jsi si pošpásovat, ale jseš starej mezek a vůbec! Tvoje chyba, beztak se ti už nepostaví! He?"
"Nech ho jít," sykl ženský hlas varovně.

Patricie se vyškrábala na nohy. Zimou se klepala, ale myšlenky na hlad jí přešly. Cítila, že unikla jen o vlásek. Moc dobře věděla, o co šlo Whitovi a v hloubi srdce byla vděčná tomu druhému - Zagovi, že se nenechal zlákat. Zajímalo jí, jestli je to onen dozorce, co ji sem zavřel, a nebo jestli je to druhý takový muž, který má v těle aspoň nějakou čest. Měla to brzo zjistit.

"Proč jste se prali?"
"Chtěl po mně klíč Kristen."
"Ten prasák! U Inose kdyby mu tak chtěl upadnout! Už minule to zkusil na Breda a ten mu klíč dal. Mám dokonce takový pocit, že u toho taky byl. Ale nemohu jim to dokázat. Měla jsem to tehdá hned řešit, ale řekla jsem si, že to není moje práce. Ono na něj stejně dojde!"
"Už dlouho mně štval," odplivl si Zag.
"Víš, že za rvačky André přísně trestá, kdyby jsi to nebyl ty, nahlásila bych to."
Zag si odfrkl, "To oceňuji."
"Já oceňuji, že jsi tomu blbovi zlomil nos. Máš ten klíč?"
"Mám ho u sebe." přisvědčil Zag.

V Patricii hrklo.

"Kdo všechno vůbec má klíč od věže?" zajímala se Kristen.
"Ani nevím. Zeptej se Andrého. On je přiděluje. Je jich několik a ne všechny jsou ke všem věžím. Já dostal tenhle, protože strážím tady nahoře."
"Jo. Jo. Odemkni mi. Musím se na ní podívat a trochu ji připravit. Čas kvapí."

Patrciie se ustrašeně přesunula zády po zdi přímo naproti dveřím, které ve tmě spíš tušila, než viděla. Přepadla ji hrůza. Proč jí nenechají na pokoji? K čemu ji chce ta stará Kristen připravovat? Bezděky si tu ženu představila jako odpornou seschlou babici - čarodějnici, jak ji nazval White.

Kroky se zastavily přede dveřmi. V zámku zachrastil klíč. Ve škvírách dveří prosvitlo světlo lucerny. Patricie polka naprázdno a srdce se jí divoce rozbušilo. Dveře se otevřely a záře lucerny jí nakrátko oslepila. Do věže vstoupila nejprve Kristen. Za ní vstoupil Zag. Oči si ihned přivykly svitu lucerny a Patricie odhodlaně pohlédla vpřed. Kristen byla stařena, ale nevypadala jako čarodějnice a už vůbec ne jako nějaká opice. Její tvář byla strohá, ale nikoli zlá. Stařenu z ní vlastně dělala spíše její nahrbená postava. V obličeji ta žena nevypadala zase tak staře. Její modrozelené oči si Patricii živě prohlížely a blýskaly odleskem lucerny. Vrásky měla, ale mnohem méně, než by Patricie čekala. Kdysi mohla být i pohledná. Šedé vlasy měla ještě tu a tam prokvetlé původní hnědou barvou z mladých let. Oblečena byla v prosté vlněné sukni nevýrazné šedé barvy a zelené haleně. Šaty měla tu a tam zalátané, sešívané a se stopami, jež na šatech zanechá náročná každodenní všední práce všeho druhu.

Za ženou si to šinul Zag. Mohutný muž tak kolem padesátky s kudrnatými černými vlasy prokvetlými šedinami. Jeho brunátná tvář ještě nesla stopy souboje, ale nevypadala příliš poznamenaně, snad s výjimkou natrženého obočí a rozraženého rtu. Patricie doufala, že White vypadá mnohem hůře. Zag měl unavený pohled a lhostejné hnědé oči. Zběžně si Patricii prohlédl. Vypadal, že není ani tak unavený z potyčky s Whitem jako spíš že je prostě unavený z přirozenosti. Jeho pohyby byly sporé a účelné. Postavil se ke dveřím a nezúčastněně tam stál. Nudný patron - napadlo ji. Na sobě měl typickou zbroj městských stáží, kterou už viděla na ostatních městských mužích. Byla však již notně zašlá a ošuntělá. Zagovi to však určitě nevadilo. Vlastně se k němu skvěle hodila, pomyslela si Patricie. U pasu měl jednoruční vojenskou sekeru a krátký tesák.

"Tak tady tě máme holubičko." pravila Kristen svým vysokým skřípavým hlasem a ušklíbla se. "Jmenuji se Kristen a jsem tady, abych tě upravila."
"Upravila!" vyprskla odhodlaně Patricie. "K čemu?"
"Na zítřejší cestu samozřejmě. Musíš být k světu, máš-li se mu líbit." odpověděla Kristen.
"Cože?" vyhrkla Patricie. "Komu se mám líbit?!"
"Gomezovi."
"Kdo je Gomez?"

Stařena vzdechla a koutky úst se jí stáhly. Pohled jí ztvrdl, když promluvila.

"Je to rudobaron. Velké zvíře v Hornickém Údolí." Zkoumavě si Patricii prohlížela. "Otoč se. Odkud máš ty modřiny na tváři?"
Patricie zlostně pohodila hlavou, "Odkud asi! To si mě jiní připravili!"
Stařena se zaklonila a zdálo se, že v očích se jí objevil záblesk lítosti, "Mně se bát nemusíš holčičko. Nejsem tu, abych tě připravovala tímto způsobem."
"Nechci k žádnému Gomezovi!" vyprskla Patricie odhodlaně a byla připravená se s nimi třeba poprat. Nikam ji nedostanou!
"Jó holubičko, obávám se, že to není na mně ani na tobě," zavrtěla hlavou
Kristen a dala ruce v bok. "Půjdeš teď se mnou teď! Jistě máš hlad," dodala smířlivěji.

Při těch slovech se Patricii do úst vrhnuly sliny. Musela uznat, že hlad má přímo nesnesitelný, a ačkoli se jí se stařenou nikam jít nechtělo, věděla, že přesto půjde. Pudová bolest v břiše mocně poručila.

Kristen to na ní poznala a zasmála se. "Najíš se, a pak se podíváme, co s tebou uděláme dál. Nemusíš se ničeho bát. Jsi teď pod mojí ochranou." Řekla to tak sebejistě, že Patricie ani na chvíli nezapochybovala o tom, že to tak je. Z té ženy čišel respekt. Ačkoli vypadala jako prostá posluhovačka, Bylo v ní ještě něco víc.

"Můžu ti věřit?" Kristen se hlasitě zasmála, až se věž málem zatřásla jejím ječivým smíchem. "Obávám se děvečko, že musíš! Teď pojďme."

Na nic nečekala a protáhla se i s lucernou kolem Zaga. Věž potemněla a Patricie se přistihla, jak rychle spěchá za světlem lucerny ven. Po zádech jí přeběhl mráz, jak se po ní natáhly stíny, aby znovu ovládly prostor temnice. Nemohla se zbavit myšlenky na jídlo, ale ani obav z toho, co všechno ji čeká. Protáhla se kolem dozorce, který trpělivě čekal, až obě ženy vyjdou a cestou mu do ucha špitla, "Děkuji ti, že jsi mu neodemkl." Zag na ni překvapivě pohlédl a řekl jen, "Ehm."

To už byla venku. První, co spatřila, bylo temně modré nebe. Slunce už zapadlo za vrcholy hor a topilo se kdesi v oceánu. Bylo velmi chladno. Chladněji než uvnitř zatuchlé věže. Způsoboval to čerstvý vítr ženoucí se od moře. Když jej nasála do plic, smysly se jí rozjasnily. Stařena hbitě kráčela po dláždění a ani se neohlédla, zda ji Patricie následuje. Zag mezitím zamkl dveře, a pak se vydal pomalu za nimi. Napadlo ji, že uteče, ale stařena jí slíbila jídlo a ta představa byla tak lákavá, že se sama hned překotně ujišťovala, že stejně nemá šanci na útěk, a že brány budou jistě zavřené a ostře střežené. Hned myšlenku na útěk skoro s povděkem vypustila z hlavy.

Dohnala Kristen. "Kam mě vedeš?
"Šetři dech malá, ještě tam nejsme." odbyla jí Kristen a Patricie se dál neptala.

Nádvoří Horní Čtvrti bylo osvětlené zdobenými lucernami, ve kterých hořel plamínek živený olejem. U jedné z luceren stál zrovna stařec s dlouhou tyčí a rozžínal ji. Byl z něj cítit olej a pot. Prošli kolem něj mlčky. Vůbec směrem k nim nepohlédl. Kristen ho jen zamračeně sjela pohledem a zakroutila hlavou. On měl oči upřené pozorně do plamene a ten se mu v nich vesele odrážel, jakoby mezi sebou měli něco intimního. Ničeho jiného se nevšímal. Stařena vedla Patricie stále vpřed kolem veliké sochy v kamenném kruhu. Byla to socha Inose v podobě mocného a neohroženého válečníka. Patricie podobné sochy vídala i dříve. Nebylo to nic neobvyklého, že Inos nebo Adanos byl patronem města. Zde byla socha pojata přímo velkolepě a propracována byla do velkých detailů. Město Khorinis muselo být skutečně bohaté. Ze sochy čišela velká okázalost. Lucerny v kruhu kolem sochy ji dobře osvětlovaly, takže si ji Patricie mohla dobře prohlédnout i za tmy, která přebrala vládu na krajem a městem. Lampář už tu svou práci odvedl.

Když minuli sochu, vztyčila se před nimi radnice. Branka v plotě byla otevřená a Kristen si to zamířila přímo do ní. V půlce zahrady před radnicí ale sešla z dlážděné cesty vedoucí k vstupním vratům a namířila si to kolem domu travou. Patricie ji následovala. Zběžně si prohlédla okázalost a zdobnost hlavní městské budovy. I na ní byl vidět přepych a bohatství, kterým Khorinis zjevně oplýval. Vrata radnice byla sice zavřená, ale horní okna svítila. Stařena si to rázovala umokřenou travou od večerní rosy a osvětlovala jim cestu matným přísvitem lucerny. Rosa se blýskala jako perličky. Kráčely kolem zdí radnice a proplétaly se kolem záhonků s jakýmisi bylinkami. Patricie se všimla, že s nimi již není Zag. Vůbec neviděla, kde je opustil. Přepadlo ji vzrušení. Teď mohla zmizet! Ideální chvíle! Kristen však jakoby tušila, že myslí na útěk, náhle se zastavila, rychle se otočila a posvítila překvapené Patricii do tváře svou lucernou, až ji oslepila. V lucerně šplíchl olej a plamínek se zakomíhal. Vzduchem zavoněl spálený olej.

"Jestli myslíš, že vezmeš nohy na ramena, chci tě varovat. Všude jsou stráže a není odtud jediné cesty. Nemysli si, že utečeš staré Kristen! To tě raději zabiju sama!" při těch slovech ukázala k opasku a Patricie si všimla dlouhého nože, který byl za opaskem zastrčený. Lesklým drátkem opletená rukojeť se výhružně zatřpytila.

"Je to jasné?" zavrčela Kristen, přivřela oči jako stará kočka a zkoumavě si Patricii měřila pohledem. "I kdyby jsi měla křídla a snad přeletěla hradby, pošla by jsi v tomhle stavu v lese jako nějaká mrcha. A i kdybys se dostala k moři a cestou přes les tě nesežrali vlci, kam by jsi plavala? Kolem ostrova na míle a míle daleko není nic jen dravé proudy, hlubiny a mořští ďasové. Neuplavala by jsi ani metr! Rozumíš?"

"Ano." přikývla smutně Patricie a opravdu se vzdala myšlenky na útěk. Alespoň pro tuto chvíli. Hlad se začal čím dál tím bolestivěji připomínat už před notnou chvílí. Nebylo zbytí. Byla v pasti, ale mohla se alespoň najíst. Najíst se! To se počítalo. Na útěk může myslet později. I kdyby měla stařena pravdu, cokoli by stejně bylo lepší než Gomez rudobaron. Vzpomněla si, jak se Kristen zachmuřila, když o něm mluvila. Nevěstilo ot nic dobrého. Do rána zbývá ještě nějaký čas. Ještě bude čas to promyslet.

Z ničeho nic se před nimi objevila vysoká temná zeď. Matné světlo lucerny osvítilo veliké kameny, z nichž byla zeď postavena. Za zdí byl slyšet noční les. V korunách lesa šuměl mořský vítr, ale tady v zákrytu silných stěn radnice bylo téměř bezvětří. Chladno tu ale bylo i přes to. Stařena se vydala kolem zdi a Patricie poslušně za ní. Tu se před nimi vyloupla ze tmy stará kůlna. Byla docela rozměrná, aspoň co šlo odhadnout ve světle lucerny. Za kůlnou Patricie vytušila vysoký strom, který se nad stavením skláněl a kryl je zčásti mohutnými větvemi. Kdesi za hradbami zahoukala sova. Kristen vzala s loupnutím za motouz provlečený dveřmi namísto kliky a otevřela je dokořán. Ven se vyvalilo světlo.

"Pojď dál."

Patricie vstoupila do kůlny. Vlastně to bylo malé stavení. Světla tu bylo dost, až zamžikala. Do nosu ji praštila vůně sušených bylin. Byla velmi intenzivní a příjemná. V chatrči bylo teplo. Skoro horko, protože krbová kamna v rohu místnosti hořela vysokým plamenem. Z velikého kotle zavěšeného v krbišti stoupala bílá pára. Krom bylin rozvěšených po stěnách i šňůrách napříč natažených po celé kůlně, toho uvnitř moc nebylo. Krom dvou pelestí pokrytých ovčími houněmi, křivého stolu a dvou židlí, ještě stará ošuntělá skříň a několik polic při jediné kamenné zdi, která, jak Patricie uhodla, byla vnější městskou hradbou, o kterou se chatrč opírala. Zbylé tři stěny stavení byly z dřevěných latí a prken. Dvoje okna ven do zahrady byla pečlivě utěsněná. Pod každým byla pobitá truhlice. I nábytek byl všemožně ověšen bylinami.

"Posaď se," ukázala Kristen na jednu ze židlí. "Udělej si pohodlí. Já to zatím připravím."

Patricie si vděčně sedla na židli u stolu a pozorně si prohlížela spartánské a přesto útulné vybavení místnosti. Udupaná podlaha byla čerstvě vystlaná slámou a nasušeným rákosem. Snad to bylo vůní bylin ve vzduchu a nebo horkem, které sálalo z krbu. Najednou se jí zachtělo strašlivě spát. Pokukovala po pelestech sražených k sobě hlavami v jednom koutě chatrče a zatoužila po tom, aby na jednu z nich mohla ulehnout. Ale hlad se také silně ozýval a dožadoval se o pozornost a jeho slovo mělo větší váhu. Naštěstí Kristen dostála svému slovu. Nejprve prostřela na stole bílým čistým plátnem. Odkudsi z truhly vytáhla režný pytel a nasypala z něj do měděného kotlíku, aby připravila na kaši. Také zašátrala ve skříni a vytáhla odtud kus uzeného na zčernalém háku. Pak na stůl přidala kus včerejšího chleba a také trojúhelník sýra, který pronikavě zavoněl. Patricii zakručelo v břiše tak nahlas, že se stařena rozesmála. Ještě přistavila dva hliněné pohárky na pití – zatím prázdné.

"Ale ale! To je hladu, jémine!"
Když to všechno postavila před Patricii na stůl a pokynula jí, aby si nabídla, Patricie ani vteřinu nezaváhala. Pustila se do toho s vervou vichřice.
"Jez pomalu!" okřikla jí Kristen. "Bude ti zle."

Moc to nezabralo. Patricie si prostě nemohla pomoci. Tolik dobrého jídla! Dlouho neměla takové jídlo. Snad už celou věčnost! Když jí stařena nalila pohár plný bylinného čaje, celý jej bez váhání vypila.

"Tohle to pomůže jídlo strávit. Nalej si ještě," řekla a postavila před Patricii vroucí konvici, kterou mezi tím ohřála na kraji krbu. "Ještě bude kaše. Jez pomalu. Hlad má velké oči, říká se."
"Děkuji ti. Dlouho jsem nic tak dobrého nejedla."
Kristen se na ní smutně usmála. "Není to zas tak vynikající jídlo. Je ale prosté a výživné a prospěje ti. Budeš potřebovat všechnu sílu."
Patricie k ní zvedla tázavé oči. "Povíš mi, co se mnou bude?"
"Inu povím, ale ne teď. Teď jez. Já se za chvíli vrátím," s těmi slovy otevřela dveře ven a odešla z chatrče.

Ani na vteřinu nepomyslela Patricie na útěk. Nemyslela vůbec na nic, jen se cpala. Kotel hlasitě bublal a v chatrči bylo teplo. Byliny jí opájely omamnou vůni a vytahovaly z její paměti útržky vzpomínek na dětství. Bylo jí teskno, ale zároveň jí bylo příjemně s plnícím se břichem, jako už dlouho ne. Snad celou věčnost. Kdyby to tak mohlo trvat navždy! Přesně tento okamžik. Nic víc by si nepřála. Uplynulo sotva pár minut a Kristen byla zpět. Rachot za dveřmi, které otevřela dokořán, značil, že není sama. Jakmile zajistila dveře klínem, opět vyběhla a hned zas byla zpátky a dovnitř cosi táhla. Byly to velké necky. Za neckami, které stařena mezitím rovnala před krbem, vstoupil dovnitř stařec lampář, kterého před tím Patricie viděla u luceren. Svou tyč kdesi odložil. Místo toho v každé ruce třímal velký džber plný vody. Beze slova oba džbery přinesl před krb a vylil do necek. Za ním vstoupil do místnosti Zag, rovněž se dvěma džbery vody. Ty podal starci a zase odešel. Stařec vylil obě dvě další vědra do necek a tázavě se podíval na Kristen.

"Neokouněj tu!" spražila ho zostra. Zašátrala v zástěře, kterou si před tím uvázala, když se pustila do vaření kaše a vytáhla stříbrnou minci. "Na. Běž do hospody a nevracej se před půlnocí."

Muž jen kývl, vzal si minci a odešel. Zavřel za sebou dveře. Chvíli jej ještě bylo slyšet za dřevěnými zdmi, jak se přehrabuje v jakémsi harampádí, ale brzy se kolem chatrče opět rozhostilo večerní ticho. Muž odešel.

"To byl můj manžel. Dělá tu zahradníka a pěstuje všechny ty byliny, co tu vidíš," řekla na vysvětlenou, když spatřila otázku v očích Patricie. Ta mezi tím zvolnila v jídle. "Je to těžké živobytí, dělat posluhu. Zvlášť v téhle době," mávla stařena otráveně rukou. "To málo, co si přivyděláme pěstěním bylinek stejně skorem všechno dáme starostovi, že nás tu nechává ostávat. Pěstujeme pro něj ovoce a zeleninu a děláme, co je potřeba." Odšoupla necky trochu stranou, aby se mohla pohybovat mezi stolem a krbem, až voda vyšplíchla na hliněnou podlahu, která byla tak udusána, že dlouho trvalo, že se začala vsakovat. Spíš se vypařovala v horku, které v místnosti panovalo.

Kristen zamíchala v kotlíku kaši a pak rozhodla, "Kaši si dáme potom. Nejhorší hlad si, hádám, už zahnala. Dolej si ještě čaje a připrav se na koupel.
Patricie se zarazila. Přišlo ji hloupé svlékat se ze svých potrhaných mořem prosolených svršků před Kristen. Ona si ale z jejích rozpaků nic nedělala. "Notak šup šup! Nestyď se. Já tě nevykoukám. Je to nutné, to mi věř. Pěkně páchneš!"

Ta slova Patricii pobídla. Představa, že stařeně páchne jí byla nepříjemná, i když v tomhle zuboženém stavu byla už dlouho a byla na to zvyklá. Mezi trestanci to nikomu nevadilo. Páchl tak každý. Ani dozorcům to nevadilo - Patricií proběhl třas, jen si na to vzpomněla. I oni často nesnesitelně páchli. I to prase Maurix páchl. Zaplašila ty hrozné myšlenky a bázlivě přistoupila k neckám u krbu. Z ohně sálalo a z kotle plného vroucí vody se valila pára. Kristen vzala pohrabáč a přitáhla veliký hák zasazený ve zdi krbu k sobě, aby kotel s vodou visící na háku odstavila od ohně. Pak si zavinula dlaně do hadrů a obratně kotel s háku sejmula. Musel být velmi těžký, ale Kristen se toho nezalekla. Jen zaťaté líce svědčily o námaze, kterou jí kotel působí.

"Pomůžu ti." chtěla přiskočit Patricie, ale stařena ji námahou vypoulenýma očima dala jasně najevo, aby ustoupila.
"Stranou! Sic tě poleju!"

A tak Patricie poodstoupila a stařena zatím horkou vodu opatrně vylila do necek. Pára okamžitě zaplnila celou místnost. Byla provoněná bylinami. Kristen do vroucí vody už před tím hodila několik trsů různého býlí. Když odstavila kotel zpět na hák, ukázala na necky.

"Tak šup! Lez už tam." Na nic přitom nečekala a běžela ven, odkud se po chvíli vrátila s dalšími dvěma plnými a těžkými vědry, které nalila do kotle. Ten pak opět zastrčila pohrabáčem nad oheň, aby se voda ohřála. Tentokrát už bez bylinek.

Patricie mezi tím plaše svlékla svoje sporé oblečení a stála teď schouleně mezi krbem a neckami v celé své nahotě. Kristen po ní zběžně mrkla a znovu jí pobídla, a tak si Patricie vlezla do teplé vody. Jakmile do ní vnořila nohy, už jí to nebylo tak nepříjemné. Teplá voda s jemnou vůní byla balzámem a tak se do necek ponořila celá, až voda přeskočila okraj a rozlila se po podlaze. Stařena na to nedbala. Odněkud vytáhla čisté bílé hadříky nařezané na proužky a podala je Patricii. Sama si jeden vzala a bez okolků se pustila do mytí Patriciiných zad, až nebohá Patricie vyjekla bolestí. Stařena si toho nevšímala. Pokračovala. Zaskočená Patricie už ani nedutala, a když viděla, že to Kristen myslí opravdu vážně, pustila se do omývání svého zbědovaného těla sama. Záda jí brzo bolela od nevybíravého omývání stařeny, ale stejně tak jí bolely i pobité končetiny a zejména rozedřená zápěstí a kotníky od okovů. Zde bylo potřeba postupovat obzvlášť opatrně. Bylo však dost času. Stařena brzy odkvačila pro další vědra s vodou a Patricie se během koupele začala uvolňovat. Bylo to velice příjemné. Opojné. Voda už byla jen vlažná, ale díky horku, které nevyvětraly ani dokořán otevřené dveře, když Kristen nosila novou vodu, bylo v neckách příjemně.

"Tolik vody! Měla bych tu nějakou nechat i pro toho mýho troubu. Až přijde z hospody, měla bych ho tam hned hodit. Je cítit na sto honů prase jedno!" rozčilovala se Kristen, ale přitom se usmívala. Nechala Patricii, aby se omyla v klidu a sama a využila příležitost k dochucení kaše a pobíhání po světnici za různým účelem.

Patricie se o to nestarala. Připadala si v jiném světě. Jakoby se vše proměnilo a tohle byla pohádková chatrč hodné babičky. Přesně taková o jakých slýchala od své matky kdysi dávno. Tak dávno. Vůně bylin by ji uspala, ale to nedovolila Kristen, která po chvíli přikvačila s malým hrncem, do kterého nabrala teplou vodu z kotle.

"Jde se na vlasy kočko."

Než zkrotily Patriciiny vlasy, uběhla dlouhá doba. Vězení i pobyt na Svaté Pravdě se na jejím kdysi pěstěném účesu dost podepsaly. Tu a tam jí vlasy ostříhali dozorci kvůli vším a tak, což všechno dohromady mělo za následek, že její vlasy byly doslova zubožené doslova jako koudel, i když už trochu dorostly. I tak se ale Kristen činila a když s vlasy byla hotova, byly rozpletené, omyté a vyčesané hřebenem. Znovu je společně omyly a spláchly je. Přitom mlčely. Patricie se odvažovala k otázkám, které ji pálili a stařena, která to tušila, se o tom nejspíš moc bavit nechtěla. Alespoň tak to Patricii připadalo. Když se konečně osmělila a vyslovila otázku, stařena se zachmuřila a zatáhla ji přitom za vlasy, až si Patricie myslela, že to bylo schválně.

"Co se mnou udělají?"
"Kdo se moc ptá, moc se dozví holka!" odsekla stařena svým skřípavým hlasem. "Ale hádám, že bys to měla vědět. Není to ale nic příjemnýho, dozvědět se to."
Patricii zamrazilo u srdce. "Kdo je Gomez?"
"Už jsem ti to říkala. Je to rudobaron. Mocnej a váženej pán, ale jen tam. Tady u nás je to grázl a vrahnou ze všech nejgrázlovatější." odplivla si na hliněnou podlahu. "Měli ho tehdy pověsit!" řekla si spáše pro sebe.
"A co s ním mám co dělat já? Co je vlastně to pitomý Hornický Údolí?!" vyjekla žalostně Patricie.

"Jsi husa hloupá! Celou dobu ti to povídám. Že je rudoabron... ovládá doly s magickým kamením. Dřív se sem jen hrnuli lidé z celého království, aby v nich mohli pracovat. Byla to dobře placená práce, ale těžká. I můj chlap tam dělal, když byl mladej, než ho zavalil zával a málem ho zabil." povzdechla si. "Tolik rudy se vytěžilo! Ale bylo to pořád málo, a tak král rozhodl, že sem nažene všechny vězně a otroky ze všech koutů země. Dokonce i ty skřetí ďábly sem poslal! Zajatce z bitev. Stala se tady z toho líheň všech možných bídáků a hovad, co jich jen po světe chodí. Ten šutr měl pro krále takovou cenu, že údolí skoro přehltil raubíři, zloději, vrahouny, ale i obyčejnými chudáky tak, že sem nakonec musel poslat své nejlepší vojáky a kouzelníky, aby mu údolí strážili a vězně uvnitř udrželi. A kouzelníci se rozhodli údolí zaklít tak, aby nikdo nemohl ven. Ale co jsem slyšela, moc se jim to nepovedlo a zůstali tam uvěznění. Trestanci toho využili a všechny je pomordovali. Jen na kouzelníky si prý netroufli. Prý tam pořád sou a alespoň trochu na to všechno dohlížejí. Pracují pro krále a koordinují výměnný obchod. Aspoň to říkali lidi. Kouzelníci prý museli s trestanci uzavřít podivný spojenectví, protože z tý proklatý magický stěny nikdo nevyjde živej, pokud se pokusí opustit to prokleté údolí. Oni by je byli umordovali, že by jim ani ty jejich čáry nepomohly, ale myslí si, že mágové nakonec najdou způsob, jak z té díry vyváznout."

"Nikdo skrze čáry neprojde živý?"
"Ale ne." povzdechla si stařena a přinesla nové vědro teplé vody z kotle na omytí. "Dovnitř se dostaneš, ani nevíš jak. Stačí ukrást chleba z hladu a šup! Šoupnou tě mezi ty lotry." zamračila se. "Dovnitř tě šoupnou snadno, ale ven nevyjdeš. Kdo to zkusil, zemřel ve strašných bolestech a jeho duše prý propadla samotnému Beliarovi!" Načrtla vzduchem ochranné znamení a pak polila Patricii tak nevybíravě, že ji voda natekla do nosu. "Inos nás ochraňuj!"

Patricie frkala vodu a otírala si oči.

"Tak to by byly vlasy. Stoupni si," poručila. Když si Patricie stoupla v celé své nahotě, Kristen ji omyla zbytkem vody. Poté jí nabídla osušku. "Vylez ven a stoupni si tady ke krbu, abys oschla." Celou si ji prohlédla od hlavy k patě. "Máš pěkné tělo. Taky jsem takové měla. Mořskej ďas sper modřiny, ty se ztratí. Budeš se mu líbit. Hlavně ale dávej pozor, aby ti nevyrobil další. Je to rváč a surovec," vykládala, zatímco z ní nespustila kritického oka.

Patricie se rozklepala. Nebylo to zimou.

"Já tam nechci! Pomoz mi. Já tam nechci!"
Stařena smutně pohodila hlavou a zasyčela, "Na to si slečinko měla myslet dříve, že jsi porušila královský zákon. Je mi jedno, za co jsi se dostala do lochu. Teď už je pozdě. Nemohu ti pomoci jinak než radou a radím ti toto. Dělej všechno, co mu na očích vidíš, jinak tě zabije."

Příkrost jejích slov Patricii málem dohnala k slzám. Vzpomněla si na Maurixe a na jiné, které potkala. Teď má skončit ve spárech dalšího takového? Nikdy! To se radši zabije sama. Stiskla zuby a výhružně se nahrbila jako kočka.

"Vím, na co myslíš a je to tvoje věc," odtušila Kristen. "Ale dnes ne! Ne tady. Ne u mně. Až tě zítra ráno převezme karavana, dělej si co chceš. Pro mně za mně, ale ne dnes."

Nejspíš to věděla. Zkoumavě Patricii hleděla do očí a věděla, že na to nemá. Patricie se rozeštkala nad svou ubohostí a smůlou. Vždyť na to neměla ani v té věži, když se po ní sápalo to prase! Věděla, že to není v jejích silách. Už mnohokrát si sáhla na dno a pokaždé se zapřísahala, ale nikdy se nezabila. Nikdy nenašla tu sílu sáhnout si na život.

"Ale notak. Dost už pláče! Schovej si ho, až budeš mít proč! Slyšíš?"

Patricie se utišila. Sledovala zničeně stařenu, jak šouní po světnici. Za chvíli jí už podávala nové šaty, které odkudsi vytáhla.

"Tohle jsem ti přichystala. Vezmi si to na sebe." Byly to lovecké mužské šaty, ale velikost byla spíš malá. Zřejmě byly původně určené nějakému junákovi. "Budou ti sedět. Nic lepšího nemám. Nejsem švadlena a ani vetešnice. To ať se André zlobí nebo ne." ušklíbla se. "Když dá zlaťáky nebo nuget, ustrojím tě jako princeznu. Když André nedá, bude se to prase muset spokojit i s pytlem. Stejně na tobě ty šaty dlouho nezůstanou. Buď mu k vůli a budeš se u něj mít dobře."

Zamyslela se a kývla si pro sebe hlavou."Když mu budeš povolná, budeš se mít skorem jako princezna. Hádám, že v tomhle se nezměnil. Býval dřív velkorysý a uměl se slušně chovat i ocenit..." usmála se, až se Patricie tomu úsměvu podivila.

Když Kristen spatřila, že ji Patricie pozoruje, znovu se zamračila. Ba dokonce více než ji kdy Patricie viděla zamračenou před tím.

"Ale změnil se. Už dřív prahnul po moci a penězích, ale skrytě a chytře. Ale když ho zavřeli, stal se z něj hroznej parchant! Měli ho radši pověsit, za to, co udělal. Kdybych bývala věděla, kam to všechno povede, zabila bych ho sama! Teď je neomezeným pánem ve svým světe, který je zároveň jeho vězením a já mu připravuju potěšení... Osud splétá všelijaké cestičky," povzdechla si zamyšleně. "Nu co! Sper ho ďas!"

"Ty jsi ho dobře znala?"
"Co?" podivila se stařena a nechápavě upřela své oči na Patricii.
"Dobře si jej znala?"
Stařena se zachmuřila jako bouře. "Ano! Dobře jsem ho znala. Víc, než bych dnes chtěla." Její výmluvný pohled značil, že dál toto téma rozvíjet nehodlá.

Patricie se oblékla. Kalhoty jí padly opravdu dobře, i když byly střiženy pro muže. Nakonec se to může hodit, pomyslela si. Když bude utíkat, je to lepší než sukně, co se chytá každé větve. Ano! Jakmile bude příležitost, pokusí se o to. Uteče! Nikdy ji nedostanou.

"Na co zase myslíš, u ďasa!" zaječela stařena, která je mezitím pomáhala ustrojit se. Košile potřebovala narozdíl od kalhot menší úpravy. Tu zabrat a tu zašít. Patricie se v zamyšlení vrtěla. "Stůj klidně, nebo ti vrazím jehlu až do řitě!"

A tak Patricie poslušně stála a mlčela. Bude tedy potěšením pro Gomeze. Bude tedy děvka. Hořce polkla a málem by se rozplakala, kdyby jí ovšem v tu chvíli nepřepadlo jasné odhodlání nedat svou kůži lacino. Zaplašila sebelítost a pevně se rozhodla, že uteče. Bylo jí to nanejvýše jasné. I kdyby měla zemřít ve vlčích spárech, nebude ničí děvkou. Za každou cenu uteče!

"Tak to by jsme měli," zaskřípala stařena. "Vypadáš jako lovec. Bospor by tě hned mohl zaměstnat" zasmála se, potěšena svým vlastním dílem. "Není to zase tak špatné, šaty ti padly dobře."
"Děkuji ti Kristen."
"Neděkuj mi. Strojila jsem jiné, když mě André požádal, ustrojím i tebe. Je to moje práce a tu já vždycky odvedla tak, jak jsem dovedla nejlíp"
"André je ten velitel posádky, že?"
Stařena se zasmála a mrkla, "Je pěknej co? Kus chlapiska! Jen co je pravda. Kdybych byla mladší…"

Patricie se mimoděk zarděla. André se jí skutečně líbil. Obdivovala slušné muže, kteří měli svou čest a hrdost a byli pohlední. Tak málo se s nimi setkávala a vždy si říkala, jaké by to bylo, kdyby takového muže měla po svém boku. A nemusel by to být kapitán městské stáže v lesklém brnění. Mohl by to být třeba jen kovář a nebo tesař. Muž, který by ji ctil a miloval. Jak prosté přání. To by jí stačilo.

"André je hned po starostovi druhým mužem ve městě a vlastně i na ostrově. Má na starosti skoro všechno. Starosta jej přetěžuje a sám nedělá skoro nic." zasyčela stařena a přerušila její zamyšlení. "Nebýt Andrého, nic by tu nefungovalo ani z poloviny tak, jak má. Doba je zlá. Inos mu požehnej, nemá to lehké. Dost už ale planých řečí! Teď si dáme kaši."

Jedly kaši a přitom mlčely. Bylo již pozdě. Když stařena sklidila ze stolu, pravila, "Je čas jít na kutě."

Patricie tázavě vzhlédla.

"Je mi líto děvče. Nemůžu tě tu nechat. Musíš zpátky do věže."

Smutek ve tváři Patricie byl asi dost dobře patrný, protože Kristen se hřejivě usmála a dodala: "Ale neboj se. Trochu jsem to tam dala vylepšit. Zag tam nanosil houně a drobet slámy, nebude ti tam zle."

Patricie se zdrceně zvedla od stolu. Nechtělo se jí. Tak zoufale se jí nechtělo opouštět příjemné stavení. Za těch několik hodit si stihla oblíbit i stařenu, která na první dojem působila tak přísně a nepřístupně. Snad to bylo tím, že na ní byla hodná a mluvila s ní otevřeně svým nakřáplým hlasem a pohostila jí a poskytla jí koupel, aniž by se byla ptala na cokoli z její minulosti. Jednala s ní na rovinu a nechovala se k ní jako k trestankyni. Nechtělo se jí odejít z vyhřátého útulného stavení provoněného bylinami ven do chladu noci s vidinou černé věže, kde měla nocovat.

"Hlavu vzhůru! Z noci už mnoho nezbývá. Pamatuj na to, že tvým údělem nebude rubat v dole kámen. Můžeš se mít lépe, než ostatní vězni. Ale musíš být opatrná a musíš se hodně zatvrdit proti tomu všemu, co se po tobě bude chtít. Je to trest. Ale mnohem milosrdnější než oprátka."

Patricie vztekle vyprskla, "A ty víš, jaké to je? Dovedeš si to vůbec představit? Je to jako když z tebe cosi vyrvou! Nikdy ti to už nikdo nevrátí! Není to jen fyzická bolest, je to v tobě a navždy to krvácí. A co jsi potom sama pro sebe? Coura? Děvka? Oběť?"

Kristen se zamračila a pohlédla jí přímo do očí."Vím jaké to je. A vím, že to není horší než smrt. Čas to vyléčí tak, jak to jen jde. Pak jen musíš najít světlo, co zažene ten stín. To bývá těžké. Ale jde to. Všichni jdeme za světlem. Všichni jej hledáme."

Patricie mlčela a hleděla jí do očí.

"Dokud mu budeš po vůli. Nemusíš se bát nikoho. Ale boj se jeho! Nejsi první, co jí tu promlouvám do duše, ale jsi… jinačí. Nevím, za co na tebe bohové uvalili tuhle zkoušku a vědět to nepotřebuju, ale to ti povídám, pamatuj na mé rady. Uvědom si, že pořád hraješ o život."
"Co to bude za život? Otrokyně ve vězení obklopeném smrtícím kouzlem? Hračka pro Gomeze? To už není život, to už je smrt!"
"Huso hloupá! Jsi ještě mladá! Co když jednou mágové strhnou to prokletí? Nikdy nevíš zítřka, stejně jako nevíš dne ani hodiny! Jestli to vidíš takhle, uteč zítra! Co můžeš ztratit? Sežerou tě vlci a nebo tě trefí šípem do zad!" ječela na ní Kristen. "Radím ti: doufej! Chovej se tak, jak by ses měla chovat a možná se dočkáš svobody! A teď jdeme." zavelela.

Stařena popadla lucernu a košík překrytý látkou. Patricie za ní zničeně vykročila. Venku bylo chladno. Vítr se změnil ve vánek a tak byla cesta zpět k věži snesitelnější, ale i přesto se už po pár krocích Patricie klepala zimou. Vyhřátá chatrč byla minulostí. Na radnici se už nesvítilo. Prošli otevřenou brankou a ocitly se na ulici. Celá Horní čtvrť se topila ve tmě, jen lampy jim poblikávaly na cestu a zaháněly stíny. Ve stínech před nimi se objevila postava. Byl to Zag. Kráčel k nim. Kristen na něj kývla a muž se k nim beze slova připojil.

Došli k věži. Zag vytáhl klíč a zarachotil v zámku. Dveře se otevřely a zevnitř se zašklebila temnota. Zasmušilá Patricie pohlédla nejprve na Zaga a poté na Kristen, ale stařena ani nehnula brvou. Trpělivě čekala. Nedalo se nic dělat. Patricie tedy vstoupila dovnitř. Zprvu nic neviděla, ale Kristen si to rázovala hned za ní a světlo její lucerny osvětlilo vnitřní prostor věže. Opravdu se to tam změnilo. Na podlaze se objevila tlustá vrstva suché a voňavé slámy. Na nich ležela hromada ze starých kožešin a houní. Kristen položila na zem lucernu a košík.

"Nechám ti jí tady. V koši je olej a jídlo. Všechno to spořádej. Zítra ti nastane krušný čas. Nikdo tě za ručičku nepovede, ale dbej mých rad a možná to přežiješ."
"Díky Kristen. Jsi dobrá žena a já si vážím tvých rad a pomoci."
Stařena se zazubila a pohladila Patricii po paži.
"Inos tě provázej holčičko, Hodně štěstí!"
S těmi slovy se otočila a vyšla z věže. Už se neohlédla. Zag nezúčastněně počkal až stařena vyjde a zavřel bez rozloučení dveře. Zarachotil zámek a Patricie osaměla. Přepadl jí tíživý smutek a samota. Zoufale si přála odejít s Kristen zpět do její chaloupky a zapomenout na všechny starosti a obavy z nejistoty dalších dní.

Plamen lucerny se zachvěl a na chvíli ztratil intenzitu. Strach, aby nezhasl, vytrhl Patricii z černých myšlenek. Křesadlo jí Kristen určitě nepřibalila. Honem se sklonila k lucerně a odšroubovala závěr, aby zkontrolovala prstem olej. V lucerně ho už opravdu moc nezbývalo. Vytáhla z koše lahvičku a dolila lucernu. Povytáhla knot a plamen se rozjasnil. Stíny při zdech se ztratily a zbyl jen jeden stín – ten Patriciin.

Z koše zavonělo uzené, sýr a taky čerstvé placky. Byla tam i dvě malá jablka a láhev se studeným bylinkovým čajem. Rozložila to všechno před sebe na starou kožešinu a pustila se do jídla. O dlouhou chvíli později už ležela zachumlaná na hromádce slámy, přikrytá pokrývkami a kůžemi a spala hlubokým spánkem. Z jídla zbylo jen pár kousků. To vše si před usnutím uklidila do košíku a pečlivě jej zakryla látkou, odhodlaná nacpat vše do sebe hned ráno, než ji vyvedou z věže. Dnes už víc jíst nemohla.

Odněkud z pukliny vyběhla šedivá myš a ostražitě zavětřila. Když se ujistila, že je to bezpečné, přeběhla Patricii přes houni zakrývající její nohy a pustila se do drobtů, co ležely na podlaze.