Gothic - Žoldákův requiem

Přehled povídky

Autor

Garrett

Diskuse

zde

Hodnocení

1,26 | 78x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

2.díl

Oslava v taverně se protáhla až do svítání. Hurik se tu zdržel, ačkoli s tím původně vůbec nepočítal, až skoro do konce. Jistě za to mohlo i víno a určitě i ten prokletý smrad z trávy, ale hlavně za to mohl ten plán, který bylo nutno rozebrat do podrobných detailů, promyslet, kdo se na tu práci hodí a tak. Plán jej velmi zaujal. To vše způsobilo, že dnes se Hurik celkem bavil. Víno mu stouplo do hlavy a způsobilo v ní jev u Hurika přímo nevídaný - zábavu!

Hurik se dnes v taverně opravdu nenudil. Seděli s Forotem a Gurbasem u stolku, lili do sebe víno a potom i pálenku a dokud to šlo, probírali plán přepadení, ale dlouho to netrvalo. Nebylo divu. Víno bylo silné a pálenka ještě silnější a tak se brzy řeči stočily na chvástání, vytahování se, nadávání a drbání všech okolo. Brzy se chechtali jako všichni kolem, pořvávali nejapné výkřiky a tu a tam zvali ke stolu někoho známého, kdo se objevil poblíž. Několikrát si dokonce vyhodili z kopýtka při rvačkách, do kterých se rádi připletli. Rvačky se co chvíli rozhořívaly, protože chlapi byli pod párou. Byl to přesně jeden z těch večerů, které Hurik neměl za střízliva rád, protože se v takové atmosféře nedokázal moc dobře bavit, ale dnes mu pomohl alkohol. Bavil se a královsky! Alespoň ve srovnání s nudným průměrem. Nepřemýšlel o tom, prostě to tak bylo.

Na východě se ukázaly ranní červánky, jenž slibovaly brzký východ slunce. Na nebi svítily hvězdy, když Silas vyháněl opilé bandity z taverny. Víno došlo někdy uprostřed noci, tolik jej zase nebylo. Ale pálenka byla a opilí chlapi se s ní bez řečí spokojili. I tráva byla, neboť Baal Kagan znal dobře místní muže a věděl, že musí mít hodně zboží, aby je uspokojil a hlavně aby se nedostal do problémů. Muži by to mohli nést nelibě, kdyby droga došla. Zvláště v tomhle stavu, kdy šly úplně všechny jejich zábrany stranou, pokud ještě nějaké měli, to bylo nebezpečné.

Hurik se ven z hospody vypotácel mezi prvními. Ještě zvládl chodit, ale dělalo mu to jisté obtíže. Byl v euforii. Nohy se motaly a on si v úžasu uvědomoval, že je jakoby v nějaké mlze, snad ani ne ve svém těle. Jakoby se na to všechno jen díval odněkud... Odkud vlastně? Dokázal spočítat prsty na svých rukou a s podivením zjistil, že jich má pět a mohl by si taky zase konečně ohryzat dlouhé nehty. Nepřipadal si opilý, ale uznával, že něco není v pořádku, že se motá. Dokázal si to však uvědomit a proto přeci nemohl být opilý? Zvláštní pocit! Zábavný - byla zábava to všechno sledovat!

Svět byl veselý, hvězdy krásně svítily a chlapi, co se motali kolem něj, vlastně tak vesele poskakovali, až se Hurik musel smát. Dva se do sebe zapletli a spadli do jezera. Další dva nalití násoskové se je snažili vytáhnout a po chvíli pokusů, které Hurikovi, jenž se opíral o prohnilý kůl na břehu, vháněly slzy do očí, tam spadli taky. V taverně zůstalo plno spících, které musel Silas se svými vyhazovači vytáhnou před tavernu, kde je pohodil a nechal ležet. Mezi nimi byl nejspíš i Forot s Gurbasem.

Hurik se dosyta pobavil a když se vydýchal, odlepil se od kůlu, který pod váhou jeho neposlušného těla zapraskal. Klopýtal a vrávoral k jeskyni. Před ním se v mlze klátily postavy, za ním kdosi pořvával do noci opilecké kecy.

"Ááááá!" ozvalo se někde od hráze a v zápětí se ozvalo hlasité žbluňknutí, jak kdosi spadl do vody. Vzápětí se rozezněl mnohohlasný hlasitý smích podobný spíš vití nějakého zvířete.
"To je kravál!" zařval někdo v dálce. "Ticho kurva!"

A Hurik klopýtal dál. Ve stínu u vyhaslé pochodně na břehu se hrbila čísi postava a zvracela. Zvratky pleskaly o kámen a dotyčný se ani nestačil nadechovat. Hurik bez povšimnutí prošel okolo. Spatřil jeskyni a v tom zvláštním oparu, jenž se Hurikovi vznášel před očima, jej obraz jeskyně udivil. Byla obrovská. Tak obrovská! Nikdy se toho vlastně nevšiml. Modravý přísvit prosvětloval jeskyni alespoň trochu, protože ohně a pochodně už dávno vyhasly. Vždyť bylo ráno a všichni, tedy skoro všichni, spali. Hurik stál a zíral na jeskyni. V šerých stínech vystupovaly skalnaté terasy a na nich temné rohy starých hliněných chatrčí, co si zde muži postavili. Z jámy uprostřed jeskyně stoupal ten modravý svit, jenž tvořil to podivné světlo. Hurik procit ze zaražení a opět vrávoravě vykročil vpřed. Chtělo se mu spát.

"Spát..." zamumlal si pro sebe. "Spát! Chci spát! He, he..." chechtal se a ubíral se kupředu.
Byl šťastný, že k němu konečně dorazil spánek. Hlavně že dorazil! Prospí se a potom půjde za Laresem, aby s ním projednal plán, ale to bude až tak k večeru. Dřív totiž nevstane. Dorazil pod vysoko položený skalnatý převis širokého vchodu do rozlehlé jeskyně. Byl již uvnitř. Vydal se vpravo, kde počínala vyšlapaná stezka, která vedla po kamenech porostlých lišejníkem a mechem k prvním chatrčím v pravé části jeskyně. To bylo území vyhrazené pro obydlí žoldáků. Chatrče stály neuspořádaně nad sebou kolem cesty, která příkře stoupala po úpatí jeskyně, dál a dál a výš k Leeho jeskyni a k jeskyním mágů... Úplně první chatrč nejníže nalevo od cesty byla Hurikova. Nemusel chodit daleko. Postavil si ji sám.

Byl již skoro před vchodem, když zakopl a upadl. Sprostě zaklel, protože si narazil koleno a docela to bolelo. Vstal a dovrávoral k futrům, o které se musel zachytit, aby opět nespadl. Tentokrát však už proto, že se mu nepříjemně zatočila hlava. Začínalo mu v ní třeštit a od žaludku mu taky nebylo nejlépe. Dostal strašnou žízeň, ale k jezeru se mu vracet nechtělo. Vzpomněl si, že v chatrči má měch naplněný vodou. Vpadl tedy dovnitř a okamžitě narazil do stolu, který se snažil po tmě nahmatat. Nemohl dost dobře koordinovat pohyby a tak posházel pár věcí ze stolu a moc nechybělo, aby nepřevrátil i starý vratký stolek.

"Sakra! Kde je ten pitomej měch?" blekotal a šátral po stolku, až jej konečně nahmátl. Osvěžil se a dopátral se až k vlhkému lůžku, na které se ztěžka posadil. Znovu se napil a soustředil se bezděky na bolest hlavy a hlavně žaludku. Chvíli přemýšlel, zda půjde zvracet, ale nakonec se rozhodl, že ne. A tak se opatrně položil na pelest. Měch odhodil vedle postele, ale zapomněl jej zazátkovat.

"Čert to vem!" mávl rukou a promnul si spánky, když mu konečně po pracném přemýšlení došlo, co to pod postelí tak podivně žbluňká.
Teď teprve začala ta pravá zábava! Svět se s ním zatočil a on měl pocit, že kdosi obrovský popadl celou chatrč a možná celou jeskyni a začal s ní točit jako na provázku vší silou. Nahoru! Dolů! Doprava a doleva! Čím dál tím rychleji! Hurik se potil a ledový pot mu stékal po spáncích, po krku a cítil jej i na zádech. Odporná pachuť z žaludku mu stoupala do krku. Břicho bublalo a škrundalo a pak jako by jej kdosi udeřil do břicha, svaly se náhle stáhly a on jen taktak stihl přepadnout hlavou přes okraj postele!

Když dozvracel, padl opět ztěžka na záda. Hlava se mu stále točila, ale už mu bylo o trochu lépe. Nesmírná únava se mu vlila do těla. Oči se klížily, ale pod víčky stejně vířily obrazy. Chechtající se Forot, Gurbas spící se složenýma rukama na stole. Veselý Silas i otravný Butch. Křepčící muži, hluk, lomoz! Obrazy se střídaly se zběsilou rychlostí a Hurik přesto usínal. Bylo mu zle, ale únava jej přemohla. Upadl do opilých snů, ale nebylo to příjemné. Spánek jej opět převezl.

Ráno se probudil zbitý, jakoby vůbec nespal. V celé chatrči se vznášel ohromný puch z jeho zvratků a výpary z chlastu. S velikým přemáhání se posadil na posteli a rozhlédl se po spoušti, kterou v noci nadělal. Nepamatoval si nic z cesty domů a málo z pozdního večera. Živě si pamatoval snad jen rozhovor s Forotem v první půli večera o teď již jejich společném plánu.

"Bohové!" zašeptal a pokusil se vstát. Strašná žízeň mu slepila patro, začal se shánět po vodě. Měch nalezl prázdný a poblitý na zemi vedle postele.
"Do řiti!" ulevil si.
Nezbývalo mu nic jiného, než-li se sebrat a vyjít ke studánce. Vypotácel se z chatrče a nasál do plic čerstvý vzduch. Do jeskyně se lilo světlo pozdního odpoledne. Všude bylo docela živo, ne každý totiž strávil noc v taverně. Hurik se protáhl až mu zakřupalo v zádech. Byl celý ztuhlý, bolelo jej koleno, ale nepamatoval si, že by s sebou někde flákl. Když je promnul a zkontroloval, seznal, že je ošklivě potlučené. Nedalo se nic dělat. Vydrápal se přes stesku a přelezl pár velkých kamenů. Po malém kamenném moři vystoupal až k jezírku, které napájel slabý pramének vody padající ze stropu těsně u úpatí jeskyně. Svezl se na kolena, ale zapomněl, že jedno má potlučené. Zasyčel bolestí, ale když už klečel, napil se zhluboka.

Voda jej trošičku osvěžila, umyl si i obličej. Hned mu bylo lépe. Od studánky byl výhled na celou jeskyni, protože se nacházela poměrně vysoko, a tak když se osvěžil, posadil se ztěžka na kámen, rozhlížel se a sbíral chvíli síly. Při pomyšlení na to, že musí uklidit ten svinčík, co v noci nebo spíše ráno nadělal, se mu odtud ani nikam nechtělo. Hlava mu třeštila jako střep, ale mohl si za to sám!

"Už nikdy nebudeš chlastat!" pomyslel si. "Do tý zpropadený knajpy už nikdy nevlezeš!"
Po jeskyni bylo docela živo. Muži jako obvykle posedávali před svými chatrčemi na lavičkách nebo jen tak na zemi. Z ohnišť tu a tam stoupal dým a ztrácel se někde u stropu jeskyně. Hulili trávu a blbě civěli. To byla veškerá zábava, kterou zde mohl člověk užít. Hurikovi to připomnělo, že musí zajít za Laresem a seznámit jej s plánem, který včera s Forotem vymysleli, a který si pamatoval v některých podrobnostech přeci jen poněkud mlhavě a musel jej znovu domyslit. Napadlo jej, že se nejprve staví za Forotem a doladí to s ním. Tušil, že Forot, který chlastal ještě o něco víc než Hurik, na tom bude teď obdobně a nebo ještě hůř než-li on. Šťastní ti, co včera nechlastali!

Hurik se ze všeho nejdříve rozhodl, že se dojde vykoupat do jezera. Bylo to potřeba, protože i část jeho oblečení utrpěla tou včerejší zábavou a pak i tím ranním zvracením. Zvedl se tedy z chladného kamene a sešel klopýtavě po návalu kamení až na stezku. Vrátil se do chatrče, ohrnul nos nad zápachem, který se odtud valil a překonal se, aby vyházel potřísněné věci, zasmrádlé hadry a tak podobně. S úklidem si servítky nebral. Před chatrčí v malém ohništi rozdělal oheň a všechno spálil. Však si snadno pořídí nové věci, stačí vyhmátnou nějakého parchanta ze Starého Tábora...

Když bylo hotovo, odebral se k jezeru. Venku pálilo slunce a bylo horko. Výhodou jeskyně bylo, že zde stále byl určitý chládek. Venku se sluneční paprsky pustily do Hurikova těla a Hurik měl pocit, že se mu hlava teď už opravdu rozskočí! Ve spáncích mu pulsovalo a na čele se mu objevila tlustá žíla. Zamířil si to nahoru po cestě k vodopádu. Zvolil tuhle cestu, neboť neměl náladu jít se koupat k taverně nebo k chatrčím rolníků. Nechtěl, aby ho někdo v tomhle stavu viděl. Dnes víc než kdy jindy neměl náladu na nikoho z těch buranů, kteří zde žili.

Bohužel mu nebylo přáno, aby nikoho nepotkal. Měl prostě smůlu. U vodopádu cvičil Cord několik banditů. Dělával tak často, byla to jeho oblíbená činnost a když zrovna neměl koho cvičit, cvičil zde sám. Hurik nikdy nepochopil, jak jej to může po všech těch letech bavit! Někdy míval pocit, že v údolí jsou jen samí blázni. Sám si tak někdy připadal. "Zdravím Huriku!" zavolal na něj Cord, když jej spatřil přicházet po cestě. "Jdeš si zacvičit?"
"Ahoj," pozdravil Hurik s nepříliš hezkým tónem, "jdu si zaplavat."
"Taky to mám v plánu, dnes je parno! Po výcviku je vždy nejlepší skočit z útesu rovnou do jezera."
"To jo. Tak zatím..." odbyl jej Hurik. Cord jen podivným chápavým úsměvem mávl rukou na rozloučenou a věnoval se dál výcviku. Asi mu došlo, která bije - že by to bylo přeci jen tolik vidět? Zřejmě ano, bandité, kteří s ním cvičili, se totiž tiše chechtali a něco si mezi sebou šeptali. Hurik dělal, že to nevidí a šel dál. Neměl dnes náladu na nikoho, ani na ty burany, ani na Corda, který zde patřil přeci jen k těm "lepším" lidem, protože se řídil pevnými zásadami a zachovával si jakous takous čest. Hurik si jej dokázal spíše představit jako velitele domobrany v Khorinisu, než-li jako žoldáka zde v táboře. Moc se sem nehodil svým chováním ani zásadami, ale byl tu - cesty osudu jsou nevyzpytatelné! Hurik nevěděl, co Cord provedl, za co jej sem zašili. Nezajímalo jej to.

Došel až na kraj skály nad jezerem. Byl odtud nádherný výhled na pableskující hladinu. Hurika to však dnes málo zaujalo, bránila mu v tom nepříjemná kocovina. Otupěle ze sebe počal vysvlíkat věci. Moc si toho na sebe nevzal, většina jeho šatů (tolik jich zase neměl) utrpěla nočním dobrodružstvím a skončila v ohni. Vodopád měl Hurik po levici. Byl obrovský a pekelně řval. Masa hučící vody padala z výšky dolů do hlubin jezera a tvořila zde vysoko pěnící kopuli pěnící vody a vodní tříště. Byla tam duha, ale ta tam byla vždycky, když svítilo slunce jako dnes.

Na nic nečekal a skočil nahý do hlubin. Doufal, že jej voda osvěží a zbaví té tupé bolesti v hlavě. Skákal zde již mnohokrát a tak jej ani výška nijak zvlášť neděsila. Jediné, na co si dnes netroufl, byla šipka. To by nemuselo dopadnout dobře. V letu objal své nohy a padl do rozvířené hladiny jako kámen. Pěkně to zaštípalo! Oproti horkému dusnu venku jej teď objala ledová náruč chladné vody. Šok to byl slušný, ale Hurik neměl čas pozastavovat se nad tím. Zůstal ještě chvíli v "pozici kamene", ale když už skoro přestal klesat, otevřel oči a mocnými tempy počal stoupat šikmo k hladině. Byl docela hluboko. I tady pod vodou bylo slyšet burácení vodopádu.

Kolem byla matná modrá záře, paprsky slunce dnes vodu prosvětlovaly až ke dnu. Viděl je jak pableskují nahoře na hladině. Rychlé plavání mu skýtalo zvláštní rozkoš, zdálo se, že bolest hlavy opravdu přechází. Voda jej omývala a byla jako balzám na kůži. Docházel mu dech, ale hladina byla nedaleko. Donutil se udělat ještě pár posledních dlouhých temp z posledního dechu a pak se vynořil. Bylo mu o moc lépe! Zhluboka dýchal a sledoval pěnící vodopád. Pak se přetočil na záda a chvíli jen tak pomalu plaval a odpočíval. Nebe bylo blankytně modré a táhly po něm tu a tam bílé obláčky jako beránci. Idylka!

Strávil ve vodě asi půl hodiny a když se dostatečně umyl a vykoupal, doplaval ke břehu a vylezl. Nahý se vrátil po zprudka stoupajícím břehu nahoru k vodopádu, kde našel své svršky. Oblékl se a rozhodl se, že se ještě před tím, než zajde za Forotem a Laresem, nají. Napadlo jej, že voda zde v údolí má nějakou kouzelnou moc. Opice polevila. Stále to nebylo úplně ono, ale ve srovnání s ránem mu bylo fajn. Prázdný žaludek se nepříjemně ozýval a hnal Hurika k taverně. Silas jistě bude mít něco k jídlu.

Když dorazil do knajpy, objednal si u Silase rýži z mrchožrouta. Vyšel s tím nahoru na terasu, kde byl svěží vzduch. Byla to prostá rýže povařená s trochou zeleniny, kterou sesbírali v divočině a s mrchožroutím masem. Chutnalo to znamenitě. Hurik by jindy jistě ohrnoval nos, neboť jídelníček, z kterého si zde člověk mohl vybírat, nebýval pestrý. Dnes však hlad určoval, co chutná a co ne. Hurik si ještě dvakrát přidal, než byl hladový žaludek spokojen. Popíjel k jídlu obyčejnou vodu, kterou pro něj Silas nabral v jezeře. Pálenku, pivo ani víno nemohl ani vidět a i kdyby, neměl rudu, aby si to mohl dovolit.

Slunce pomalu nastupovalo do poslední fáze své cesty, když Hurik vycházel ze zvolna se plnící taverny najeden a osvěžen. Konečně mohl říci, že je mu opravdu dobře. Sotva přešel po prohnilém můstku, ve kterém od včerejška chybělo několik prken, uviděl, jak k němu rychle kráčí Forot a zuřivě na něj mává.
"Tak co? Už jsi s ním mluvil?" volal už zdaleka.
"Ani ne, ještě jsem se k tomu nedostal." odpověděl Hurik a Forot k němu mezi tím došel.
"Jakto?"
"No, včera jsem trochu přebral a probudil jsem se dost pozdě."
Forot se zašklebil, "Aha, to mi povídej." ukázal si na hlavu, "Bolí jako střep!"
"A co Gurbas?"
"Ten je v pořádku, vstával kolem oběda. Ten starej vůl má na chlastání tělo, ale copak my!" smál se Forot.
"Zrovna jsem za tebou chtěl jít probrat ještě v krátkosti plán, než s ním půjdu za šéfem."
"Za Laresem..." řekl Forot, "tak jdeme do knajpy, ne?"
"Jistěže za Laresem! Za kým jiným?" ušklíbl se Hurik.
"No já jen jestli si vzpomínáš, že do toho Leeho nebudeme tahat."
"Sakra, co si to o mne furt myslíš!"
"No, já jen tak pro jistotu..."
Hurik vzdychl a zakroutil hlavou, "Do taverny hezky dlouho nepáchnu!"
"A odkud teda jdeš kamaráde?" zachechtal se Forot a zpytavě povytáhl obočí.
"Byl jsem se najíst, myslel jsem, že chlastat tam nejdu!"
"Jo, v tom ti rozumím!" zasmál se Forot. "Vlastně ani já po včerejšku nemám dvakrát náladu jít k Silasovi. Pojďme ke mně, pak skočíš za Laresem."
Hurik souhlasil a tak se vydali do jeskyně. Chatrče banditů ležely všechny v levé části jeskyně. Byla to taková nepsaná hierarchie - bandité nalevo a žoldáci a mágové napravo.
"Ale že jsme to včera rozjeli, co!" řekl po chvíli Forot, aby řeč nestála.
"To teda jo! Mám vybráno na dlouho dopředu. Navíc jsem propil skoro všechnu rudu!"
"No včera to bylo drahý chlastání! Stejně je to nefér, že Silas rejžuje na našem společně vydobytém víně. Mělo by být zadarmo!"
"Já nevím. Je mi to jedno."
"Nebylo by ti to jedno, kdybys se na tom podílel, kdybys riskoval krk, abys ho dostal!"
"Ty jsi tam byl?"
"Jo, dyť jsem ti to říkal včera, ne?"
"Možná, si skoro nic nepamatuju." zasmál se Hurik.
"Byl to masakr! Čapli jsme je v lese. Půlku jsme jich postříleli, dřív než stačili najít kuše! Vidíš moje boty? Jsou od jednoho gomezovce, pěkný co? Tak nějak bych si představoval, že to provedeme i s tím Průsmykem."
"To asi nebude tak jednoduchý." mínil Hurik. "Fakt pěkný boty!"

"Když to provedeme, jak jsme se umluvili, vyjde to a dostaneš je taky! Gomezovci vyměňují rudu pěkně draho! Stejně nechápu, proč to neděláme taky, když ji král tolik potřebuje. Jistě by jsme si narejžovali taky! Pěkná blbost hromadit ji někde v jeskyni. Stejně nevěřím tomu, že nám to pomůže k tomu dostat se odsud. Hovadina!" mávl rukou Forot opovržlivě. Hurik neříkal nic, došli již mezi chatrče na nejvyšší úrovni levé části jeskyně. Byly nalepené jedna vedle druhé, oplácené hlínou, stejně odporné jako Hurikova chatrč.

"Pojď dál," zval Forot Hurika dovnitř jedné z nich, "mám tam něco dobrýho k pití."
"Ty chceš ještě pít? Tobě to nestačilo? Já nic nechci, mám toho dost ze včera!" bránil se Hurik. Vlezl za Forotem dovnitř a posadil se na starý špalek, který věrně sloužil jako židle. Forot se posadil naproti a zachechtal se:
"Tohle není chlast, to je mlíko vole!"
"Kde jsi ho sebral?" podivil se Hurik.
"Copak myslíš, že všechnu kořist dám pitomýmu Silasovi nebo nechám Laresovi?" ťukal si do čela. "Dáš si?"
"Jistě! Neměl jsem mlíko ani nepamatuju!"

Forot připravil dva hliněné pohárky a naléval do nich opatrně mléko. Hurik se opravdu těšil, až si je vychutná. Mléko v Novém Táboře bylo velkou vzácností. Zatímco Forot naléval pohárky, Hurik se rozhlížel po chatrči. Byla stejně prostě zařízená jako jeho chatrč. Jedna postel vycpaná mechem a suchou trávou, pokrytá zapšklými kůžemi. Dále stolek, tři špalky, otevřené ohniště a nějaké to mizerné nádobí. Stará truhla na věci. Nic víc, nic míň. Víc k životu tady ani nebylo potřeba.

"Cítíš jak voní? Je čerstvý." pravil zalíbeně Forot. "Tak mě napadá, buď v hradě mají kozy a nebo měli zase nějakou novou dodávku!"
Naplnil pohárky a jeden podal Hurikovi. "Nech si chutnat. Na naši akci!"
"Na úspěch!" zvolal Hurik a napil se lahodného mléka.
Potom necelou hodinu probírali detaily akce. Popíjeli mléko, plánovali a radili se, jak bude nejlépe jít na Larese, aby akci povolil. Když se počalo slunce sklánět k západu a jeskyně pomalu tmavla, vyšel Hurik z Forotovy chatrče.
"Nezapomeň mi přijít říct, co na to ten starej kozel říkal!" zavolal Forot za Hurikem a pak zmizel v chatrči.

Hurik jen pokýval hlavou. Kráčel směrem k východu, kde v dolní části chatrčí úplně v rohu stála namačkaná na ostatní Laresova chatrč. Věděl, co musí udělat. Znal Larese dlouho a znal jeho ctižádost i pýchu. Tušil, na které strunky by měl zahrát, aby byl Lares velkorysý a povolil akci a dodal na to schopné muže. Bylo důležité navodit to tak, aby měl Lares pocit, že na to celé vlastně přišel sám. Potom už jistě nebude těžké všechno naplánovat tak, aby to do týdne stihli. Dodávka se měla odehrát za osm dní podle slov jednoho z Gomezových zásobovačů. A dalo se předpokládat, že ani po útoku banditů se to nezmění. Gomez si byl příliš jistý sám sebou a navíc s tím počítali i ti venku. Bylo jisté, že se předávka uskuteční v každém případě.

Hurik došel až k malé uličce, která vedla do zapadlého rohu jeskyně mezi chatrčemi. Tam vzadu sídlil Lares. U kraje uličky stály dva bandité. Byla to Laresova osobní stráž. Lares si vybral mezi bandity ty nejtvrdší chlápky z nejtvrdších. Intelekt v tomhle případě nehrál žádnou roli a to bohužel ani u Laresova osobního strážce, který stál opodál hned vedle vchodu do chatrče velitele banditů. Dva ostří hoši Hurika nechali projít, znali jej. Roscoe však nikoli, přitom jej znal též.

"Hej, kam jdeš?" obořil se Roscoe na Hurika nepříjemně.
"Za Laresem." opověděl Hurik chladně. Uvědomil si, že si nechal doma meč a usoudil, že v tomhle případě udělal jedině dobře. Byl na Roscoa vysazený a jestli se o někom dalo říci, že jej nenávidí, byl to Roscoe.
"To může říct každý. Já se ptám kvůli čemu!" pokračoval Roscoe v buzeraci.
Hurik se nadýchl a přinutil se počítat do pěti.
"Heleď Roscoe. Já respektuji, že máš své povinnosti, nicméně tě musím požádat, abys vojebával radši někoho jinýho, nebo by jsi taky mohl nepěkně skončit."

Roscoova tvář se stáhla v nehezkém úšklebku. Zalapal po dechu a párkrát na prázdno cvakl zuby, jakoby snad něco chtěl říct, ale pak se zamračil, pokrčil rameny a kývl opovržlivě hlavou. Přeci jenom Hurik patřil mezi žoldáky. "Běž!" řekl nakonec a podle tónu bylo jasné, že se mu dvakrát nelíbí, že musel ustoupit.

Hurik se na něj už ani nepodíval a vstoupil nízkým vchodem do Laresovy chatrče. Přehlédl zběžně vnitřek a prohlédl si vybavení. Nebylo nijak zvlášť patrné, že je Lares velitelem banditů - jeden z nejmocnějších lidí zde v táboře. Měl tu sice pár zvláštních věcí, pár zajímavých trofejí jako třeba rohy statného býka i s lebkou, nějaké zbraně a pár kusů vzácnějšího zboží, ale jinak žádný přepych. Nestál o to.

Majitel chatrče seděl na hrubě stlučené židličce z kmínku břízy za nízkým stolkem a popíjel víno z cínového pohárku. Když spatřil příchozího, tvář se mu roztáhla v přátelském úsměvu.
"Á, to jsou k nám hosté! Huriku, rád tě vidím!"
"Laresi." pozdravil Hurik s lehkým kývnutím hlavy a podal příteli ruku.
"Copak tě ke mě přivádí? Nebo jsi přišel jen tak mě navštívit?"
Lares zářil dobrou náladou, snad za to mohlo i to víno. Hurik se každopádně zaradoval, protože to mu mohlo velmi usnadnit Laresovo přesvědčování.
"Posaď se," pobídl Lares Hurika, "támhle si přisuň špalek. Dáme si víno!"
"Ne děkuji, jen se na chvíli posadím." odmítl zdvořile Hurik, kterému pomyšlení na víno nebezpečně zahýbalo s žaludkem. "Dobře. Ale fakt si nedáš? Je to dobré víno, včera jsme jej dostali od Gomeze, ani se příliš nevzpíral." holedbal se Lares.
"Slyšel jsem, že chlapům se povedlo uloupit pěkný zboží."
"To se jim povedlo. Pravda. Ale to taky bylo jejich jediný štěstí," zasmušil se Lares, "jinak bych někoho za to dal pověsit! Nějak si navykli dělat si, co se jim zlíbí bez mého příkazu nebo svolení! Zapomínají, kdo jsem!" odmlčel se a Hurik poznal, že zdání dobrého rozpoložení bylo poněkud mylné. Lares se dloubal nehty ve škvírách stolu a smích mu zmizel z tváře. Po chvíli se pustil znovu do řeči.
"Jsem tu pořád velitel, ne?" vrhl otázku na Hurika.
Zdálo se, že se rozhovor ubírá nesprávným směrem. Lares se zbytečně rozčiloval a to komplikovalo situaci.
"Jsi velitel banditů. Měli by to respektovat." kývl Hurik Laresovi na otázku.
"Přesně!" zvolal rozhněvaně Lares. "Respekt! To je to, co tady těm lotrům chybí. Ale já si ho zjednám! Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém!" práskl Lares pěstí do stolu, až nadskočila hliněná karafa vína, která na něm byla postavená. Dostával se do varu.

"Lee pořád: Buď na ně hodnej, buď správný velitel, budou tě ctít! Kulový! To funguje možná u žoldáků, ale tahle chátra je nepoučitelná! Nabídneš jim prst, ukousnou ti ruku! K čertu! To se to Leemu kecá, když si mezi svý žoldáky bere mé nejlepší muže! Mně zbudou jen paběrky. Splašky! Hajzlové a grázlové s kterejma se musím otravovat! No mám já tohle Huriku zapotřebí?!"

Hurik jen pokrčil rameny. Nevěděl co říci. Lares byl rozohněný, raději tedy mlčel a nechal velitele, ať si zanadává a vyzuří se.
"No nemám! Nedávno jsem nechal spráskat toho zmetka... jak se k čertu jmenoval?"
"Curtis tuším." připomněl Hurik.
"Jo! Tak toho. Nechal jsem ho spráskat, aby si konečně ty zmetci uvědomili, že takhle to dál nejde a co oni na to? Nic! Výsledek žádnej! Ke všemu ten parchant ještě chcípnul a teď kvůli tomu vypadám jako nějakej tyran! Já a tyran? Pche!" odfrkl si Lares a protočil oči ke stropu.

"Nejsi tyran, jen máš smůlu, že většina těch chlapů tady jsou troubové a zmetci. Nejsou takový ale všichni! Znám pár lepších..." snažil se Hurik uklidnit velitele a zároveň navázat na přijatelnější směr rozhovoru.
"Lepší!" ušklíbl se Lares a přihnul si vína. "Lepší jo? Který to jsou? Jsou to samý povaleči a lumpové! Když po nich něco chceš, ušklíbají se a za zády tě pomlouvají. Rozvracejí tady morálku! Všechny bych je měl pověsit!"
"Podle mě jsou málo motivovaní."
"Ale to jsem sakra i já!" vykřikl Lares a zrudnul. "Kdo motivuje mě? Lee? Hovno! Trčím tady už roky! Hniju tady a už mi to leze na mozek! Lee pořád: Neboj se, nashromáždíme dostatek rudy a pak se osvobodíme! Poslouchá mektání těch pitomejch mágů! Kdyby byli co k čemu, už by nás odsud dostali!"
Možná bych věděl, jak na to." zkusil Hurik znovu převést řeč do výhodnější polohy a nic nedbal na Laresův vztek. "Chlapi remcají, protože se nudí, nemají co dělat..."
"Tak ať jdou kurva kopat do dolu! Mám jim ještě dělat zábavu nebo co?" skočil Lares Hurikovi do řeči.
"Tohle bude sakra těžký..." pomyslel si Hurik. Nepočítal s tím, že Lares bude mít zrovna dnes návaly depresí a špatné nálady. Obyčejně býval samá legrace a byla s ním zábava, dnes však ne.
"No, jde spíš o to, že chtějí nějakou akci..." zkoušel to Hurik.
"Akci! To mám jako vytáhnou na hrad a dobýt ho? S tímhle?" ukázal Lares opovržlivě jakoby ven a myslel tím osazenstvo tábora. "Cha!" zakroutil hlavou a dolil si víno. Povzdechl si a podepřel si hlavu. Chvíli tak zůstal, snažil se uklidnit. Pak znovu ukázal na víno.
"Fakt nechceš?" optal se už klidněji Hurika, ale ten opět zdvořile odmítl.

"No mě napadlo něco jiného...," řekl opatrně Hurik. Lares mlčel a tupě zíral na desku stolu, přitom cumlal okraj pohárku a tak Hurik pokračoval, "chlapi jsou nespokojení, protože se tu nic neděje, není tu pořádně co jíst, jen samá rýže a zase jenom rýže," chrlil ze sebe, aby nedal prostor k dalšímu Laresovu výbuchu, ale ten mlčel a poslouchal, "k pití zase jenom pálenka. Chlapy štve, že oni živoří, zatímco Gomez si žije jako král."
"Prodává rudu, to my nemůžeme. Lee to nedovolí." řekl na to klidně Lares.
"To je právě to! Prodává rudu a to co za ní získá se k nám dostane jedině, když si to sami vezmeme."
"Kam tím míříš?" zvedl Lares oči od desky stolu a upřel je na Hurika.
"Mám plán. Vymyslel jsem ho společně s Forotem."
"Aha! Forot! Ten ať mi radši neleze na oči. Poslal proto tebe, protože se mě bojí?" vyzvídal Lares.
"Ne, nabídl jsem se, že tě zkusím přesvědčit sám, protože on je neschopnej pitomec a ještě by to zvoral. Musím ale uznat, že nápady nemá špatný!" vychvaloval Hurik jejich společný plán.
"Tak přesvědčuj, ale vem to rychle! Dneska nemám náladu na dlouhý kecy." pobídl jej Lares a opřel se pohodlněji o opěradlo židle.
Načítám data ...
Nahoru