Ráno zastihlo Nový tábor v mlžném oparu. Po obloze kdesi nad mlhou plul závoj šedých mraků a drobné provazce studených kapek deště zkrápěly hladinu jezera. V jeskyni pod mohutným převisem však bylo sucho a tepleji, než-li venku. Hurik se probudil poměrně pozdě dopoledne. Cítil se skvěle odpočatý. Sotva otevřel oči, vybavil si sny, jenž jej v noci provázely a to mu poněkud zkalilo skvělou náladu, která zbyla z předchozího dne. Zdálo se mu o plánované akci, o tom velkolepém podniku, který si předsevzali, ale v jeho snu to nedopadlo dobře. Gomezovi lidé je převezli a ...

Hurik zaplašil tu myšlenku. Sny si odjakživa dělají co chtějí. Nemělo smyslu se znepokojovat. Hurik si připomněl nadcházející poradu a ihned dostal ohromnou chuť rozběhnout se k Novému dolu a třebas si tam dřepnout na kamen a čekat klidně až do noci, než-li porada započne. Vstal ze svého lůžka a přehodil přes sebe plátěnou řízu.

Vyšel ven a ranní chlad jej ovanul. Tábor byl již vzhůru ale kvůli mlze a hlavně dešti působil spíše ospalým dojmem. Mlhavo venku ještě znásoboval líný kouř táhnoucí se z ohňů, jenž muži před svými chatrčemi rozdělali, aby si připravili něco k jídlu. Hromadil se vysoko pod stropem jeskyně a ven se mu příliš nechtělo. I Hurik se po chvíli napínání a protahování svalů posadil na malý špalek k ohništi, vyštrachal odněkud z kapsy křesadlo z troškou troudu a vykřesal ohýnek. O chvíli později již smažil plátky z mrchožrouta na malé pánvi. Přitom si vzpomněl na Forotovo mléko - ó jak by teď přišlo vhod! Při té představě se zasmál. Mléko bude už brzo!

Najedl se toho mála, co mu v chatrči zbylo a vrátil se zpět dovnitř. Uvnitř se vznášel puch, který po pobytu na čerstvém vzduchu venku Hurika praštil nepříjemně do nosu. Hurik tedy rozhrnul těžkou zástěnu, která byla natlučená ve futrech místo dveří a nechal svěží vnější vzduch proudit dovnitř. V chatrči dlouho nezůstal. Neměl tam co na práci, nudil se a tak na sebe spěšně naházel zbroj a vyšel se jen tak projít po táboře. Rozvzpomněl se, že chtěl ještě znovu navštívit Torlofa, snad jej teď zastihne a vyřídí mu vzkaz o konající se chůzi. Vyšel tedy po skalní pěšině vzhůru k chatrčím žoldáků.

Ze všech chatrčí, které patřily žoldákům, měl Torlof skoro jednu z nejvýše situovaných chatrčí v jeskyni. To také odpovídalo jeho postavení. S trochou hořkosti na jazyku si Hurik připomněl, že on sám má tu nejníže umístěnou chatrč ze všech žoldáků, ba dokonce leckterý bandita má výše postavené stavení, než-li on. Hořkost však rychle spolkl, přeci jen tomu nikdy nepřikládal takový význam, i když byly chvíle, kdy jej to tížilo a štvalo. Byli totiž lidé, kteří tuto hierarchii s oblibou zmiňovali a kvůli ní se Hurikovi posmívali. Hurik však měl rád svou vlastnoručně postavenou chatrč, sbitou z mohutných kmenů a bíle omítnutou vápnem, jenž se míchalo z prachu z dolu a jílu z jezera. Byl na ni pyšný jako na svou práci. Kdyby mu někdo nabídl, že se může přestěhovat třeba do jeskyně samotného Leea, odmítl by to a raději by zůstal ve svém.

Vystoupal po pěšině až chatrčím, nejvyšších žoldáků. Torlofa spatřil hned u ohniště a to jej potěšilo, konečně mu vyřídí zprávu a bude to mít z krku. Druhá věc, jenž jej potěšila o mnoho víc, byla ta, že nikde neviděl Gorna ani toho pablba Julka a tak sestoupil k ohništi v dolíku před chatrčí plný sebevědomí a s nenuceným chováním. Torlof tu byl sám a sledoval Hurika se zvědavým pohledem. Hurik s Torlofem docela dobře vycházel a v podstatě proti němu nic neměl. Vadilo mu snad jen to, že se Torlof paktuje s lidmi, jako byl třeba Gorn nebo jiní pitomečci, ale s tím se nedalo nic dělat. Co si myslel Torlof o Hurikovi, to Hurik nevěděl, ale vždy, když spolu mohli ztratit pár slov, zdál se Torlof nenucený a Hurik nikdy nepojal podezření, že by se mu Torlof snad skrytě vysmíval, nebo ho za jeho zády pomlouval.

Na tváři Torlofa se objevil upřímný úsměv, vyšel Hurikovi pár kroků vstříc.
„Jdeš mi vyřídit zprávu a tajném setkání?" překvapil Hurika nečekanou otázkou.
"Ano." přisvědčil Hurik. "Ale vidím, že jdu pozdě, že už všechno víš."
"Přece jsi mi tu nechával vzkaz, ale i tak jsem slyšel cosi o tom v taverně, když si chlapi vyprávěli..."
"Ano, tady nic neutajíš." kývl Hurik. "Občas mne to znepokojuje. Zvlášť teď, když jde o tak velký podnik."
"O jak velký podnik? Zase tolik toho nevím," ptal se zvědavý Torlof, "muži říkají cosi o útoku na Gomezův hrad, ale to se mi zdá šílené."
"Ne, útok na hrad je opravdu bláznovství, které si nemůžeme dovolit, ale máme jiný, mnohem lepší plán!" zasmál se Hurik. "Jak vidím, chlapi dohromady vědí kulový a to je dobře. Nechceme v Gomezovi vyvolat podezření."
"Tak o co tedy jde? Mně starýmu mořskýmu vlkovi můžeš věřit!" naléhal Torlof.
"Vyčkej večera, pak se dozvíš vše podstatné." odvětil Hurik s potěšením.
Torlof se zazubil, "Huriku, nevěděl jsem, že jsi takovej tajnůstkář! Já mlčím jako hrob, ale chápu tě. Spřádáte to, jak jsem slyšel, s Laresem a to vyžaduje utajení."
"Lares by mně zabil, kdybych to vykecal každýmu na počkání nebo ze známosti. Slyšel jsi o tom, jak je poslední dobou nabroušenej, ne?"
"Jo, docela krutě potrestal to chlapíka, jak se navzdory rozkazům trhnul na přepad. Jak von se sakra jmenoval...?" přemýšlel Torlof. "Ale to je jedno koneckonců – jak já říkám, kázeň tu musí bejt! Banditi jsou jako psi utržení ze řetězu a to není a nebude nikdy dobrý. Žoldák aby si dával pozor a spal v noci s jedním okem otevřeným, aby ho některej z těch bastardů nepodřízl pro dva valouny rudy."
"Jo, to je pravda. Lares dělá dobře, že nestrpí svévolnosti. Já bych takové nechal vyhnat z tábora, ať jdou žebrat třeba ke Gomezovi nebo k těm sektářským podivínům. Tady o takové nestojíme."
"Slyšel jsem," řekl na to Torlof, "že u těch sektářů se lidi nemají tak špatně."
"Prosím tě a kdo ti to namluvil?" ušklíbl se Hurik. "Beztak ti to vykládal ten Baal Kagan, jenže ten to má v popisu práce. Na mně už to taky zkoušel. Nač myslíš, že sem nosí tu drogu? Snaží se nám namluvit, že ji u nich můžeme mít zadarmo a tomu nemůže nikdo věřit, vždyť z čeho by žili, když nemají kde sehnat rudu? Musí prodávat tu jejich trávu. Nesnáším jí!"
"Slyšel jsem víc lidí povídat o tom, že ji tam dávají zadarmo."
"Nesmíš věřit tomu, co říkají ožralí chlapi v taverně, vždyť od koho to mají? Od Kagana! Tak je to." zachechtal se Hurik nad svými přesvědčivými argumenty. "Baal Kagan je starej lišák!"
Torlof se ušklíbl, "A co ten Norn? "No víš, ten jak sem přišel celej potetovanej. Ten tam u nich nějakou dobu žil a říkal mi, že tu jejich trávu tam svým lidem skutečně dávají zadarmo. Prý je na příděly. Roste jí tam v těch močálech všude tolik, že nevědí co s ní a prodávají jí Gomezovi a jeho lidem a přitom jim ještě stačí na to, aby s ní chodili obchodovat sem a do obou dolů." teď se zase pro změnu usmíval Torlof.
"Vážně? To že ti říkal?" pokýval hlavou Hurik v zamyšlení. "No nerad bych se hádal, možná na tom něco je? Ten chlap o tom asi bude vědět víc než já, ale stejně se mi to zdá nějaký divný. Proč tam odtud teda odcházel, když je to tam takový skvělý?"
"Říkal něco to tom, že jsou tam samý vymytý hlavy, že prej se modlí k tomu jejich Spáči a jsou jako blázni. Kromě hulení nedělají prý nic jiného, než se jen modlí a zpívají nějaké jejich náboženský písně a pěstujou tu trávu. Asi jsou to pěkný povaleči, jak se zdá." ušklíbl se Torlof.
"Ale dyť on tu taky nedělá nic jiného než jen hulí!" zasmál se Hurik, "Zrovna pro něj to teda musel být zaslíbenej ráj!"
"No jo, to jo." přitakal Torlof. "Ale vyprávěl mi cosi o nějaké vizi, snad prý to bylo přímo poselství od toho jejich boha a to, co tam viděl, bylo prý tak děsivý, že tam odsud musel zdrhnout. Celá ta jejich sekta je moc podivná. Já bych k nim nešel ani za zlatý prase!" vrtěl hlavou Torlof.
"No to já taky ne! I když oba víme moc dobře, že ani tady u nás to není žádnej med." řekl na to Hurik kroutíce hlavou.
"To není, to je pravda. Ale máš tu svobodu a nikdo tě nebuzeruje. Nemusíš šaškovat pro nějakého blbečka, jako to dělají Gomezovi lidi a nemusíš se modlit k žádnýmu novýmu bohovi, jseš prostě svůj pán."
Hurik se zamyslel, na chvilku se odmlčel a pak pravil, "Jseš možná svůj pán, ale jsi pořád ve vězení, i když je obrovský. Pořád je to jen jedna cela, z který se do konce života nevyhrabeš a ten konec tu může přijít velmi rychle."
Na to Torlof neměl odpověď. Chvíli oba mlčeli, každý zabrán do svých vlastních myšlenek.
Po sklaní cestičce od jeskyně mágů sestupovala postava. Vysoký muž ve skvělém modrém hábitu mágů Vody kráčel na svou pravidelnou obchůzku po táboře. Byl to Cronos, jeden z mágů a vážený obchodník. Když jej oba dva žoldáci uviděli, uctivě jej pozdravili a poklonili se mu.
"Buďte pozdraveni přátelé." s úsměvem odpověděl na pozdrav Cronos a pokynul jim rukou.

Oba muži sledovali s obdivem a úctou toho váženého muže, jak kráčí důstojným krokem po kroutící se stezce a tu a tam kyne mužům na jejich pozdravy. Všichni si jej vážili pro jeho moudrost. Dalo by se říci, že to byl jediný z mágů, který se těšil tak velké úctě a oblibě a to nejen proto, že nejčastěji scházel ze soukromých a posvátných jeskyní mágů sem mezi obyčejné bandity a žoldáky, ale hlavně proto, jak se k nim choval. Nikdy se nepovyšoval, jeho majestát nepotřeboval přiživovat pýchou. Jeho majestát byl naprosto přirozený. Cronos si jej vybudoval svým chováním, vystavěla jej úcta a obdiv obyčejných mužů, jako byl Hurik. Byla to úcta zasloužená, neboť Cronos měl vždycky pár slov pro kteréhokoli z obyvatel tábora, každému dovedl poradit a každý mohl zakoupit cokoli z jeho vzácného zboží, pokud na to samozřejmě měl dostatek rudy nebo jiného zboží na výměnu.

Ostatní mágové byli oproti Cronosovi spíše jako bozi nebo posvátné sochy. Nikdo se neopovážil oslovit je, mnozí se dokonce báli i pozdravit je a raději jim šli z cesty. Krom toho ostatní mágové bývali celé dlouhé dny i týdny zavření ve svých jeskyních a nikdo je neviděl. Cronos vycházel každý den na procházku kolem tábora a často zacházel i mezi rolníky na rýžovišti a někdy i do Nového dolu. S oblibou vysedával na lavičce u jámy s masivní mříží, kde se dole v jeskyni tyčila do značné výšky hromada kouzelné rudy, která, jak mágové a někteří muži věřili, měla dopomoci k osvobození se z bariéry.

Tam dole se nalézalo nesmírné bohatství ohromné ba nepředstavitelné ceny. Sám král Myrtany by těžko dával dohromady obnos například ve zlatě, který by byl schopný vyvážit tu nesmírnou hodnotu kouzelné rudy.
"Nejlépe se stejně mají oni." ztišil hlas Torlof a kývl hlavou za vzdalujícím se mágem.
"To ano. Celý den jsou zalezlí v těch svých jeskyních a studují staré svitky a runy. Nemají žádné starosti a nemusí mít z ničeho strach, protože vládnou ohromnou mocí. Vždyť i ty přeci pamatuješ tu dávnou dobu, kdy jsme byli pouhými trestanci a hrad spravoval Bergel..." zavzpomínal Hurik.
"Ano. Pamatuješ tu strašlivou bitvu? Málem tehdy dobili hrad. Armáda mrtvol! A mágové nás zachránili. Byli to mágové Ohně, ale jejich moc byla stejně ohromná." rozvzpomínal se Torlof a v jeho hlase zněla úcta.
"Je to už tak dávno. Je to jako vybledlý sen." kývl Hurik.
"Jako zašlá noční můra!" otřásl se Torlof při strašných vzpomínkách na tu dobu. "Občas se mi to vrací ve snech..."
Opět oba mlčeli. Každý ještě chvíli vzpomínal na strašné tehdejší události, které je oba poznamenaly na celý život. Vždyť celé to dávné období do značné míry mohlo za Hurikovy problémy se spánkem, za noční můry, jenž jej skoro každou noc trápily a nenechaly jej v klidu se vyspat. On tím trpěl dokonce víc, než Torlof, ale raději o tom mlčel. Nechtěl si to připomínat za bílého dne. Věděl, že se to v noci připomene samo. Naštěstí to bylo tak dávno. Vzpomínky byly jako stíny, ale o to černější...

Po chvíli ticha promluvil opět Torlof, "Naši mágové jsou ale lepší. Ti Gomezovi jsou stejní jako on, žijou si v přepychu. Jsou namyšlení – poslechni si někdy Mordraga, jako o nich vypráví."
"Slyšel jsem o nich. Jsou prý povýšení, ale na druhou stranu udržují s našimi mágy přátelské vztahy. Kdo ví, co za dopisy si vyměňují a co v nic stojí?"
"Nevím, co si o tom myslet. Jen aby to nebyli Gomezovi špehové. Doufejme, že Saturas má dost rozumu, aby se nenechal ošálit."
"Doufejme." kývl hlavou Hurik. "Už musím jít. Uvidíme se večer na tajné poradě. Nezapomeň, je v jedenáct."
"Budu tam!" kývl Torlof.

Rozloučili se a Hurik se vydal zpět ke své chatrči. Když scházel ke své chýši, prohlížel si chmurný mlhavý závoj před jeskyní. Ven z jeskyně tedy rozhodně nepůjde, ale jak strávit zbytek dne? Věděl, že ze zbytku dne nebude mít nic a čas se povleče. Příliš se povleče, než přijde vytoužená jedenáctá večerní. Čím se zabavit? Rozhodl se, že se projde po jeskyni a možná navštíví Forota nebo Larese. V duchu děkoval tomu, že jeho spánek dnes vydržel tak dlouho, neboť poledne se přibližovalo velmi rychle. Venku to sice vypadalo jako by bylo teprve brzy ráno, ale to bylo jen zdání způsobené mlhou.

Své první kroky zamířil ke studánce nahoře u paty jeskyně, aby se osvěžil. Nezdržel se tu však dlouho. Voda byla studená a po pár mohutných doušcích se proti své vůli rozklepal jako ratlík. Seskákal proto po kamenité stezce zpět ke své chatrči a vykročil hbitým svižným krokem na obchůzku. Sotva sešel pár kroků níž od své chatrče, zahlédl, jak na něj z mlhy venku někdo mává. Zprvu nepoznal onoho muže, jenž chvátal rychlým krokem zvenčí do jeskyně, ale jakmile muž vyšel z mlžného oparu plného drobných kapiček deště, poznal v něm Hurik Homera.

Homer byl jedním z oněch veteránů kolonie. Byl tu již od počátku a stejně jako Hurik i Homer pamatoval dávnou historii Hornického Údolí. Když došlo ke vzpouře proti Bergelovi a jeho mužům, královským vojákům, jež strážili trestance, kteří sem byli uvrhnuti za trest, aby těžili pro krále vzácnou rudu, Homer se sebral a společně s Leem, Hurikem a mnoha dalšími muži, odešel na místo, kde spolu později založili Nový tábor. Homer byl skutečně jedním z mužů, kteří o sobě mohli pravdivě prohlašovat, že položili základní kameny všeho, co bylo k vidění kolem. Hurik tohle o sobě tvrdit nemohl, nebo ne tak docela. Sice také odešel krátce po vzpouře z hradu, ale dlouho se poflakoval se skupinou jiných dobrodruhů a hledal únik z bariéry. Nový tábor již nějakou dobu existoval, když zbytky této skupinky vzal Lee ze staré známosti pod svá křídla. Z bariéry totiž nebylo úniku.

"Ahoj Huriku, zrovna sháním někoho z žoldáků." chrlil ze sebe udýchaný Homer.
"Pročpak?" zeptal se Hurik, když k němu Homer došel.
"Mám takový problém..." začal Homer a podle jeho výrazu šlo dobře usoudit, že mu ta záležitost opravdu dělá starosti.
"Povídej kamaráde." povzbudil ho Hurik. Homera si opravdu vážil, protože to byl čestný muž a ačkoli v podstatě patřil také mezi žoldáky, nikdy se nechoval povýšeně jako většina z nich. Vlastně na sebe málokdy vzal zbroj a nenosil u sebe ani meč. Dalo se s ním mluvit, a když se dostal do nálady, dokázal vyprávět poutavé příběhy ze svého mládí v Myrtaně. Dříve žil dobrodružný život plný zajímavých příhod, bojů i románků s ženami. Hurik jej rád poslouchal, když na něj přišly ty nostalgické chvíle.
"Mluvil jsem o tom s bandity," pokračoval Homer, "ale ti pacholci se na to vyflákli, jak je u nich zvykem. Lee by si na ně měl došlápnout, nebo si tu za chvíli udělají vlastní zákony a pravidla." povzdechl si. "Něco nám podhrabává hráz."
"Něco podhrabává hráz?" podivil se Hurik.
"Jo, nějaká mrcha z jezera." kývl hlavou Homer. "Tipnul bych si na číhavce. Asi je někde v zadu v tom rákosí nebo tam někde..." ukázal Homer jakoby za jezero, které v mlze ani nebylo vidět.
"Číhavec?" mnul si bradu Hurik a zíral do mlhy, jako by tu potvoru chtěl spatřit. "Číhavce jsme tady nahoře neviděli věčnost. Všechny jsme je slovili."
"Všechny asi ne." řekl na to Homer. "Jestli chceš, pojď se na to podívat."
Hurik stejně neměl nic lepšího na práci a tak souhlasil. Vydal se s Homerem ke hrázi. Venku bylo široko daleko mlhavo, ale vysoko nad hlavou svítil v mlze kotouč poledního slunce. Vypadalo jako bledé oko. Mraky se ztratily a déšť ustal. I tak se ale nezdálo, že by slunce dnes mělo sílu prorazit hustou mlhu. Ke hrázi to byly slabé dvě minutky chůze podél taverny a pak skalním koridorem a nebo po břehu. V taverně se jako obvykle ozývaly hlasy. Mužů uvnitř ale nejspíš bylo jen pár, přeci jen ještě bylo brzy na obvyklé táborové chlastání.
"Zabil bych ho sám, kdybych ovšem měl čas na brodění se rákosím a bahnem." pokračoval při chůzi Homer v líčení svého problému. "Celé dny dělám v Novém dole vzpěry v nových chodbách a k tomu teď ještě opravuju díry v hrázi." láteřil. "Chtěl bych tě požádat, jestli bys někoho nepověřil... Moc bys mi tím pomohl." obrátil se na Hurika.
"Proč ne, ale nevím, jestli by jsi neměl spíš říct Leemu?" řekl na to Hurik. "Přeci jen má absolutní slovo a jeho nikdo neodmítne. Já můžu říkat, co chci, komu chci a nikdo nehne ani prstem."
"Jen se nedělej!" zasmál se Homer. "I ty jsi přeci žoldák a nejsi tu nejmladší. Řekni o tom nějakému nováčkovi, ať se ukáže, co v něm je a uvidíš. Krom toho, slyšel jsem, že se prej se chystá nějaká velká akce proti Gomezovi a ty jsi v tom nějak zapletený. Několik chlapů o tobě mluvilo. Dokonce říkali, že je to tvůj plán..." mrknul na Hurika významně Homer.
Hurik zčervenal, "No ehm... Něco se chystá, ale jen můj plán to není. Vlastně jsem to ani nevymyslel... I když jsem to vlastně zorganizoval a trochu se na tom podílel..."
"No vidíš!" chechtal se Homer.
"Nestojí to za řeč!" uzavřel to Hurik, jakoby opravdu o nic nešlo a ačkoli se to snažil skrýt, Homer postřehl, že je Hurik náramně spokojený sám se sebou a pyšný na tu věc. Drobet se začervenal. Homer se musel smát pod vousy.
Došli ke hrázi. Hráz stála v úzké soutěsce, kde kdysi dávno volně protékala kaskádami řeka z malého jezírka. Díky hrázi se jezírko, či spíše rozšířené rameno dřívější řeky, proměnilo v mohutné jezero, které zatopilo dřívější hlubokou rokli před jeskyní a značně snížilo přítokový vodopád nad táborem. Homer hráz sám vyprojektoval a do značné míry i vybudoval. Jejím účelem bylo napájet terasovitá rýžová políčka, kde se do úmoru dřeli rolníci, aby se měl Nový tábor čeho nažrat.
"Tamhle dole to je, podívej se." ukázal Homer přes okraj.
Hurik nahlédl přes zábradlí a nejprve spatřil svou tmavou siluetu proti bílé obloze v odrazu na hladině kalného rýžoviště. Pak sklouzl pohledem na těžké nasáklé kmeny hráze porostlé nacucaným mechem a řasami, ale nikde nic neviděl. Zdvihl hlavu a řekl:
"Zdá se v pořádku. Žádnou díru nevidím."
"Ale ne!" zakroutil hlavou Homer a znovu se předklonil. "Podívej se pořádně – támhle u skály!" ukazoval prstem.
Hurik se podíval, kam Homer ukazoval a spatřil proud kalné vody, který se valil ven až někde u dna rýžoviště zpod hráze. Voda se pod tlakem zdvihala a vytvářela na hladině rýžoviště jakýsi malý vodní klobouk. Proud se nezdál nijak moc silný, ale byl tam a být tam rozhodně asi neměl.
"Aha." řekl Hurik a pohlédl na Homera. "Čekal jsem nějakou díru v konstrukci a ona zatím jen protéká."
"Jen protéká?" vyprskl smíchy Homer. "Nejen že to odplavuje úrodnou hlínu a bláto, v které pěstujeme rýži, ale ke všemu se to pořád zvětšuje. Jestli tu bestii nezastavíme, pak nám tu hráz dřív nebo později rozbourá a můžeme se jít klouzat. Zničí to pole a než by jsme to zase postavili...Úroda by byla v háji."
"Chápu." kývl Hurik. "Zajistím, aby s tím někdo něco udělal. Říkáš číhavec, jo?"
"Nejspíš to bude číhavec." potvrdil Homer.
"Dobře. Nějaký nováček nebo bandita, co si dělá zálusk na post žoldáka, to jistě rád udělá za dobré slovo u Leeho."
"Přesně tak na to musíš jít!" poplácal Homer Hurika po zádech.
"Tak dobře. Jsme dohodnutí."

Oba muži se otočili a vydali se zpět k jeskyni. Sluneční kotouč na obloze nabral na síle.
"Zdá se, že to snad dneska ještě protrhá." konstatoval Homer po zběžném pohledu na velké mléčné oko.
"Bylo by to dobré." kývl Hurik.
"Nezajdeme na jedno?" otázal se Homer, když kráčeli kolem taverny, čím na Hurika uvrhl těžké dilema. Hurik si vzpomněl, že po té odporné noci, kdy se zpil pod obraz, už do taverny nepáchne, ale už jednou to porušil a tak po chvíli přemýšlení souhlasil.
"Dostal jsem hlad. Proč ne? Silas snad něco dobrého uklohní."
"I já jsem ještě nejedl. Skvělě!" zaradoval se Homer.
Přešli chatrný nízký můstek, který spojoval břeh jezera a tavernu na skalním výběžku, rozhrnuli plentu z kůží, jenž chránila vnitřek před vlhkem a zimou a byli uvnitř.
Uvnitř taverny bylo jako obvykle šero, které prosvětlovalo jen několik loučí po stěnách. Bylo tu poměrně prázdno, až na dva nebo tři horníky, co si sem zaskočili propít výplatu z dolu. Kromě nich tu ještě sedělo několik banditů a hrálo kostky. Vyhazovači tu ještě nebyli. Ti chodili až navečer, aby dohlídli na pořádek. Za pultem stál Silas a když spatřil nově příchozí, zavolal:
"Nazdar chlapi, rád vás vidím! Co vy tady?"
"Ale, přišli jsme se něčeho nadlábnout." odpověděl mu Homer a zamířil si to rovnou k baru. Hurik jej následoval.
"K pití si dáte co? Víno už není."
"V tom případě už asi nebude moc na výběr, že?" konstatoval Hurik.
"U starýho Silase je na výběr vždycky! To si pamatuj do života, hochu." smál se Silas. "Mám tu samozřejmě pálenku a pak pivo a vodu." chechtal se.
"Máš to tu opravdu pestrý!" rýpl si Homer.
"To bych řek!" mrknul na něj Silas. "Tak co to bude?"
Oba si poručili pivo. Na pálenku neměl ani jeden z nich chuť. Ta byla akorát tak na rychlé zlískání a dávat si ji ještě k jídlu!
"Co nám uklohníš?"
"No máte štěstí, že jste zamířili do tak vybraného podniku, jako je ten můj, chlapci." zubil se Silas, takže oba už tušili, že s výběrem jídla to bude dost podobné jako s pitím. "Mám tu mrchožroutí maso, mimochodem výborné!"
"To je nám jasné." kývl vesele Homer. "A dál?"
"A pak tu mám něco speciálního, snad přímo pro vás, řekl bych!"
"Vážně? No to jsme zvědaví!"
"Koupil jsem včera od Mordraga několik prouzených fláků skopového. Koupil je ve Starém táboře a nabídl mi je za slušnou cenu. Je to pěkný maso." vysypal Silas trumfy na stůl a jak předpokládal, zabralo to. Oběma hostům se zablýskly oči.
"Uzený skopový jsem nejedl snad věky!" zaradoval se Hurik.
"To ani já ne!" přitakal Homer a bouchl pěstí do barové desky, "Sem s tím!"
"Už se to nese." poklonil se Silas a mazal do kuchyně, kde stál mimo Jeremiášovy palírny i rošt a rožeň a mnoho dalšího. "Zatím se někde posaďte." volal na hosty.
Silas hosty však nemusel nijak pobízet. Ještě než to dořekl, seděl už Hurik s Homerem za stolem poblíž baru v přítmí a tiše spolu hovořili.
"Nebude to dlouho trvat a Silas nebude mít v nabídce jen skopový a mrchožrouty." zašeptal tajemně Hurik, kterému to nedalo.
"Jak to?" podivil se Homer.
"To se dozvíš v pravý čas." pousmál se Hurik lišácky.
"Ty bídáku, nejdřív nakousneš a pak..." šťouchl do něj vesele Homer. "Jsi mi nějaký tajnůstkář! Souvisí to s tou akcí, že? Chystáte nějaký velký lup."
Hurik neřekl nic, jen se potutelně usmíval, a Homer si jej pozorně prohlížel.
"Ha! Jistěže jsem to uhodl!" zachechtal se. "Homera jen tak někdo nedoběhne kamaráde!"
"Uhodl nebo neuhodl, nic ti neřeknu!" stál si za svým Hurik a koutky úst mu cukaly.
"Jen aby jste měli štěstí a tu svini obrali pořádně, válí si pupek v tom jeho hradě a tloustne a plešatí. Jen ať na něj dojde!"
"Neboj se, dáme si záležet." kývl Hurik.
"Teď jsi se podřekl!" rozchechtal se Homer a rýpl Hurika do ramene.
"Au! Co děláš? No jo no." rezignoval Hurik. "Tak jsem se prokec!"
Oba muži se rozesmáli na celé kolo.