Gothic - Žoldákův requiem

Přehled povídky

Autor

Garrett

Diskuse

zde

Hodnocení

1,26 | 78x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

7.díl

Společnost v taverně poseděla jen chvíli. Přeci jen předcházející nepříjemná událost zanechala v taverně svůj otisk. Silas se brzy omluvil, protože do taverny přišli noví hosté a on je musel obsloužit. Bandity přivedl jednak zažitý zvyk a jednak rozkřiknutá novina o bitce, která se v taverně strhla. Chlapi to museli probrat a chtěli vidět stopy po boji i hlavní aktéry a hlavně se při té příležitosti chtěli pořádně napít! Proto se po chvíli omluvil i Baal Kagan spolu se svým učněm i Gor Na Drakem a odebrali se do jedné z chatrčí, kterou jim Lares vyčlenil jako váženým hostům, aby si po rušném dni odpočali. V taverně už bylo zase hlučno a zakouřeno. Když vycházeli, provázely je zvědavé pohledy hostů i hlasy, jenž vyprávěly příběh o boji a Hartolově konci, tak jak jej bandité slyšelo od těch, co to slyšeli zase od jiných...

U stolu nakonec zbyl jen Lares, který se v taverně dlouho před tím neukázal a nezdál se zatím omrzelý tou lacinou zábavou a společností a Hurik, který rozhodně omrzelý byl, protože tu v poslední době trávil možná až příliš mnoho času.
"To je zase den!" povzdechl si Lares a přihnul si pálenky, načež se s odporem zašklebil. "To tady jako piješ každej den, jo?"
"Já? Ne. Nemůžu to ani cejtit!" odpověděl Hurik a odsunul od sebe svůj skoro nedotknutý korbílek s pálenkou. "Rýžová pálenka - tedy nic proti starýmu Jeremiášovi - je to největší svinstvo pod sluncem." řekl suše.
"Na druhou stranu je ale pravda, že Jeremiáš dělá, co může, aby to bylo alespoň trochu k pití." usmál se Lares a zkusil se znovu napít - žel se stejným výsledkem.
"To je pravda. Jinak by se už dávno celý Nový tábor otrávil." ušklíbl se Hurik.
"Já už půjdu. Musím... ještě musím něco zařídit ohledně tý porady." řekl Lares a měl se k odchodu.
"Á ano. Porada! Nemůžu se dočkat večera." řekl Hurik a tvář se mu trochu projasnila.
"Už to není za dlouho." zasmál se velitel a zvedl se, ale tu ho Hurik zastavil.
"Laresi?" chytl jej za loket.
"Ano?"
"Ehm..." koktal Hurik nevěda, jak začít. "No... Chtěl jsem se zeptat... Kdo tomu bude velet? Ty?"
Lares se usmál a ještě si na chvilku sedl za stůl, "No? To je otázka... Přemýšlel jsem, že bych se toho ujal, ale myslím, že bude lepší nechat to na někom jiném."
Hurik visel na jeho rtech a očekával kýženou konečnou odpověď.
"Myslel jsem na někoho, kdo ví podrobnosti... Forotovi to rozhodně nesvěřím - je to kus starýho vola! Byl bych rád, kdybys ses toho ujal ty. Přeci jen jsi měl odvahu s tím přijít." usmíval se Lares.
I Hurikova tvář se tentokrát roztáhla v úsměvu. Velitelova slova jej nesmírně potěšila a uklidnila jeho obavy z toho, kdo bude pověřen velením. Jeho ego zaplesalo, ale on se pečlivě snažil skrýt své emoce. Pokusil se o nenucený tón, "Velmi rád se toho ujmu Laresi. Děkuju za tvou důvěru. Uvidíš, že tě nezklamu!"
"Ohó! Tak tomu věřím příteli!" zachechtal se Lares a zvedl se ze židle k odchodu. "Teď už musím jít. Vše se důkladně probere večer na poradě. V dole v jedné z jam už asi probíhají přípravy. Jestli chceš, můžeš se tam zajít podívat a dohlédnout na to. Stejně asi nemáš co na práci, že?"
"Uvidím, každopádně večer naviděnou!" rozloučil se Hurik a Lares odešel z krčmy. Hurik se sebral k odchodu zakrátko po něm. Pokusil se ještě vnutit Silasovi nějakou rudu za útratu, ale Silas ho bez smlouvání odmítl s tím, že řekl, že vše jde dnes na jeho účet a to platí.
"Měj se Silasi a díky!"
"Ty taky a zase se ukaž." zazubil se Silas na Hurika a Hurik odešel.

Když se Hurik protáhl mezi kůžemi a houněmi, které visely jako zábrana namísto dveří taverny, ovanul jej svěží vzduch chladného ale slunečného pozdního odpoledne. Slunce se klonilo k západu nad hory a odráželo své žluté paprsky v jezeře, které se jemně čeřilo a blýskalo v odpověď tisícem malinkých světýlek na hladině. Obloha byla blankytně modrá a tu a tam po ní pluly vysoké bělavé obláčky. Po ranní mlze nebylo ani památky a den dostal nový nádech.
V Novém táboře bylo pokojno a ticho. Před temným otvorem jeskyně postávalo několik postaviček. Muži spolu hovořili. Nahoře u vodopádu cvičil osamocený Cord a na druhé straně jezera, u chatrčí rolníků, se poflakovalo několik mužů u ohniště. Klid a mír vrátil Hurikovi spolu s přiřknutým velením nad akcí do srdce i duše pohodu a dobrou náladu. Vyšel pomalým krokem k jeskyni. Nikam nespěchal. Rozhodl se, že vyrazí do dolu, ale ještě před tím zajde za Forotem, aby mu sdělil, že akci povede sám. Těšil se, jak se pochlubí.

Forota našel před chatrčí kouřit trávu. Když Foroto Hurika zahlédl, vyskočil a vyšel mu několik kroků naproti. Už zdálky mu kýval na pozdrav a přátelsky se zubil.
"Nazdááár!"
"Zdravím tě." odpověděl Hurik.
"Dáš si šluka?"
"Víš moc dobře, že to svinstvo nekouřím!" durdil se naoko Hurik.
"Dneska je porada!" oznámil slavnostně Forot, jakoby snad o tom Hurik nevěděl. "Už dneska se to naplánuje a pak se budeme mít jako prasata v žitě!" chechtal se.
"Jen nepředbíhej!" smál se Hurik. "Na chvíli si tu u tebe sednu, jestli nemáš nic proti tomu."
"Ne, co blázníš? Jen si sedni!" ukazoval Forot na lavičku.
Hurik se posadil a Forot si dřepl hned vedle něj.
"Nefoukej mi pod nos to svinstvo, sakra!" obořil se na Forota, když mu obláček dusivého dýmu vnikl na chřípí.
"Ale, aby ses nepodělal!" posmíval se mu Forot. "Je to zdravý!"
"To tak!" odplivnul si Hurik a řekl, "Víš, kdo bude té akci velet?"
"Ne-e. Že by Lares?" otázal se Forot.
"Budu tomu velet já." oznámil Hurik jakoby nic.
Forot se nepatrně zašklebil, jakoby se mu to moc nezamlouvalo a maličkou chvilku zapřemýšlel, "No lepší než aby to vyfouk nějakej kokot!" řekl nakonec. "Mně by to Lares těžko svěřil po tom... nedorozumění."
Obličej se mu zase projasnil.
"Neboj se," uklidňoval jej Hurik, "vím moc dobře, že je to tvůj nápad. Však jsem to také Laresovi řekl. Dohlídnem na celou tu věc spolu. Ze hry tě rozhodně nikdo nevyšoupne!"
"Vážně?" změřil si Forot Hurika pohledem a pak pookřál.
"Vážně. Máš mé slovo!"
"Jsi dobrej chlap a líbíš se mi čím dál tím víc!"
"Mně můžeš věřit!" plácl ho do ramene Hurik. "Kořist bude bohatá a Lares na tebe při jejím rozdělování rozhodně nezapomene!"

Debata těch dvou se ještě chvíli točila kolem přepadu, ale potom se stočila k bitce, o které se i Forot už stačil doslechnout. Hurik tu strávil slušnou třičtvrtě hodinku, než se konečně rozhodl, že vyrazí do dolu. Rozloučil se s Forotem, který mu nabízel, že vyrazí společně s ním a pod záminkou, že si musí ještě cosi zařídit rychle odešel, protože se mu vyhlídka na to, že by měl s Forotem absolvovat cestu až ke Svobodnému dolu, vůbec nelíbila. Chtěl jít sám a chtěl přemýšlet.
Zašel ještě na chvilku do chatrče, kde se osvěžil na cestu a snědl něco málo sucharů, které mu ležely v poličce nad postelí už hezkých pár dní. Zkontroloval, zda má vše potřebné na cestu a vyrazil. Když vycházel z jeskyně, slunce se schovávalo za vrcholky kopců a pokrylo kraj oranžovým závojem. Na jezero už padly stíny hor a jen nejvyšší část perlícího vodopádu nad jezerem ještě tonula v barevném světle tak, že se zdála jakoby v jednom ohni. Hurik prošel kolem plošiny u vodopádu, pozdravil Corda, který tam seděl na zemi a zamyšleně hleděl na zapadající slunko. Pak Hurik zmizel ve stínech ztemnělého průsmyku.

Cesta do Svobodného dolu trvala něco kolem hodinky až dvou podle toho, jak rychle člověk kráčel a kdy se vydal na cestu. Cesta to byla docela namáhavá, i když docela dobře schůdná, neboť ji dennodenně procházely nohy horníků a kopáčů, kteří se rozhodli strávit nějaký čas mimo temnotu dolu a chtěli rozházet nějaký ten valoun rudy v táboře a taky těžké boty žoldáků, kteří se v dole točili na hlídkách. Stezka vedla ponejvíc mezi rozeklanými útesy skalních převisů, pod prudkými kopci a svahy posetými kamením, malými údolíčky s trochou zeleně a tu a tam i skalním tunelem, který za staletí vybudovala matka příroda. Na cestě číhala i mnohá nebezpečí ať už v podobě padajícího kamení (v zimě byly časté i sněhové laviny a někdy sníh dokázal i na celé měsíce zavalit jedinou přístupovou cestu k dolu a odříznout jej tak docela od Nového tábora), nebo dravé zvěře, která tu nahoře žila a skrývala se v zapadlých brlozích mezi kamením.

Ovšem pro muže, jakým byl Hurik, byla cesta docela bezpečná. Na kamení a laviny si dával pozor. Věděl, kde být opatrnější, a kterým místům se raději vyhnout. Dovedl zacházet s mečem a nebál se vlků. Draví ještěři v těchto končinách už nežili, protože je osadníci z tábora vybili právě kvůli bezpečnosti. Cestu znal velmi dobře, prošel tudy již mnohokrát a za ledajakého počasí a nikdy se mu na cestě nic vážného nepřihodilo. Slunce už dávno zmizelo za obzorem a stíny se prohloubily. Hluboko mezi vysokými kopci se setmělo velmi rychle a Hurik si zapomněl vzít pochodeň. Jeho pochod se zpomalil, ale i tak měl stále hodně času na to, aby do Svobodného dolu dorazil včas. Po nebi se rozzářily nádherné hvězdy a ta podívaná Hurikovi učarovala.

Musel teď jít velmi opatrně a pozorně sledovat cestu a naslouchat. Na hvězdnou podívanou mu nezbývalo tolik času. Dříve se dovedl zastavit uprostřed noci a zasnít se i na dlouhé hodiny při pohledu na nebeskou krásu hvězd. I tady by to dokázal, ale neměl čas a musel být pozorný na nástrahy stezky. Kráčel už slušně přes půl hodiny, když za sebou zaslechl hlasy. Hlučný hovor se odrážel o skály a tak Hurik o přicházejících věděl brzo před tím, než se v průsmyku za ním objevilo světlo několika loučí. Hurika ani nenapadlo skrýt se nebo tak něco. Věděl, že za ním bez nejmenší pochyby jdou buď horníci (ale to bylo velmi málo pravděpodobné, neboť za tmy se horníci málokdy vydávali na cestu zpět do dolu) a nebo muži pozvaní na tajnou poradu.

Hurik si kráčel dál stejnou rychlostí, zatím co se hlasy přibližovaly. Už dokonce rozeznával jednotlivá slova halasného rozhovoru, ale ještě nerozpoznal hlasy. Jisté bylo, že chodců bylo víc. Halekali, jakoby snad byli v Silasově knajpě nebo někde jeskyni u ohniště s pálenkou v ruce. Hurika to rozhodně nepotěšilo. Měl mnohem raději noční klid než bujaré halekání, jenže co se dalo dělat? Noční klid byl ten tam a samota taky.
"...no a tak jsem ho praštil!" chechtal se kdosi.
"Háááá! Cha chááááá!" rozchechtaly se hlasy.
"Tos udělal dobře! Takovýho krkouna bych roztrhl ve dví z fleku!"
"Počkejte!" zvolal hlas a ostatní ztichly. "Támhle před námi někdo jde!"
"Hej ty tam!" zavolal kdosi na Hurika. "Kdo jsi?"
Hurik neměl sebemenší chuť odpovídat, ale na druhou stranu věděl, že se odpovědět sluší, zvlášť když se ho někdo zeptá v noci na cestě uprostřed divočiny a ještě když je beze světla. Kdo věděl, jaký blbec se táhne s tou sebrankou a Hurik nestál o šipku v zádech, a tak odpověděl na otázku:
"Tady je Hurik! Kdo tam?"
Hlasy se rozesmály.
"To je Hurik! Chacháá! Počkej na nás brachu!"

Hurik si povzdechl a zastavil se. Už rozeznával jednotlivé postavy s dlouhými stíny v oranžové záři pochodní. Příchozích bylo pět. Když došli na pět sáhů k němu, Hurik už poznal jednotlivé tváře. Přicházel k němu Blade, Oric, Kemel, jeden mladičký žoldák, kterého Hurik neznal jménem a svalnatý chlap v kopáčském mundůru. Blade, Oric a Kemel byli žoldáci a cosi jako Hurikovi kamarádi. Ani o jednom z nich Hurik nemohl říci, že je to jeho přítel, byl přesvědčený, že o jeho přátelství nikdo nestojí - že nemá přátele. Vlastně to nebyla tak docela pravda, ale Hurik si nikdy nepřipustil, že tomu je jinak. V zásadě proti nim nic neměl. Vždycky se k němu chovali slušně a byli to dobří bojovníci.

Mladičký žoldák se na svůj post dostal teprve nedávno a Hurik zatím neměl důvod k seznámení. Vídal toho kluka jen málokdy a jedno nebo dvě slova s ním ztratil teprve tehdy, když mu byl vyřídit pozvání na tajnou poradu. Hoch tím byl velmi poctěn. O tom mladíkovi kolovala zvěst, že si přijetí mezi žoldáky zasloužil hlavně tím, že sám přemohl dva Gomezovo posluhovače, kteří jej napadli v lese. Jednoho z nich dokonce zajmul a dovedl k Laresovi. Při výslechu však ten pobuda velitele napadl a ten ho zabil. Za odměnu pak Lares doporučil banditu Leeovi, aby z něj udělal žoldáka.

Posledního z pětice, otrhaného rudaře s bystrým pohledem, znal Hurik z taverny. Byl to horník. Hurik si dokonce vybavil i jeho zvučný veselý hlas, ačkoli jméno nevěděl. Chlapík často vyprávěl v taverně příběhy z dolu a Hurik je čas od času s oblibou poslouchal. Zřejmě se vracel do dolu společně s žoldáky, kteří s ním rozmlouvali jako se sobě rovným, což svědčilo o jeho oblibě a dobré reputaci mezi muži v táboře.

Skupinka se rozestoupila kolem Hurika. Muži byli evidentně v dobré náladě.
"Kde se tu bereš Huriku?" zasmál se Blade.
"Proč jdeš po tmě?" zeptal se Oric.
"Nač světlo? Stačí mi hvězdy." odvětil Hurik.
"Po tmě je to tak akorát na rozbití huby!" chechtal se Blade.
"To snad jenom tady Senyan má oči jako kočka!" řekl Kemel a plácl po zádech horníka.
"Áááú! Pche! Já a oči jako kočka?" ušklíbl se vesele Senyan. "Záda mám v hajzlu, to je tak všechno! A vidím stejný kulový jako ty, i když v dole je teda větší tma než tady - to teda jo!"
Chlapi se rozesmáli.
"Huriku, pojď s náma. S pochodněma líp uvidíš na cestu."
"Vážně! Pojď s náma!" přemlouval ho Kemel.
Hurik pokrčil rameny. Když viděl rozesmáté tváře mužů kolem sebe, rozhodl se, že s nimi půjde. Půjde už jen proto, aby v dole nebyli dřív než on, protože se světlem se jim kráčelo po krkolomné cestě mnohem lehčeji a rychleji.
"Tak teda jo, jestli proti tomu nic nemáte." souhlasil.
"No to teda nemáme! Co je to za řeči?" vykřikl Senyan zvesela. "Aspoň mi povíš, co se v dole chystá, že tam táhne taková tlupa! Chechehe. Ti lumpové mi nechtějí nic prozradit!" ztěžoval si.
"Rádi by jsme prozradili, ale sami nic nevíme!" bránil se Oric.
"Je to tak! To tady Hurik jediný ví, o co kráčí!" přisvědčil Blade. "Zavírá se s Laresem v chatrči, plánuje v taverně... Tak co Huriku? Povíš nám, o co se jedná? Jsme napnutí jako struny!"
"Nepovím vám nic." ošíval se Hurik na oko otráveně, ale tajnůstkaření mu dělalo náramně dobře. Zase se cítil středem pozornosti a tenhle pozitivní pocit se mu zamlouval čím dál víc. "Jen si pěkně počkejte do dolu!"
"Ty jsi syčák!" vykřikl Kemel a plácl Hurika po zádech. "Zkoušeli ho přemlouvat i jiní, ale neprozradí nic! To se pak hochu nesmíš divit, že tě lidi za zádama pomlouvají, jakej jseš suchar." chechtal se.
Hurika ta bodavá slova rozzlobila, i když to Kemel myslel jen z legrace. V matném šerém světle však nikdo nepostřehl stín, který se objevil na Hurikově tváři.
"Tak jdeme!" zavelel Blade. "Za náma jdou banditi a já nechci jít společně s těma křupanama!"
"Máš pravdu! Jdem."

A tak skupinka vyrazila. Hurik ale nelitoval, že přišel o podívanou na hvězdy a noční samotu. Stín a chmury z Kemelových hloupých řečí se z jeho tváře ztratily tak rychle, jako se objevily. Šli teď o poznání svižněji, než před tím Hurik sám a za veselého hovoru cesta pěkně ubíhala. Pochodně vrhaly strašidelné stíny a ve skalních puklinách se před jejich světlem ukrývala tma. Nástrahy na cestě světlo včas odhalilo a tak nic nebránilo rychlé chůzi, kterou muži nasadili.
"V dole budeme coby dub!" radoval se Blade.
"Doufám, že tam seženeme něco k jídlu." přemýšlel Oric. "Zapomněl jsem se najíst a teď mi kručí v břiše jako v úlu!"
"Jak se někdo může zapomenout najíst?!" vyprskl smíchy Senyan. "To mi teda vysvětlete. To já kdybych se zapomněl najíst a šel na šichtu, asi by mne pak nahoru vynášeli!"
"No jó, no! To je náš Oric. Má hlavu v oblacích, že se jeden diví, že už mu někam neulítla. Checheche." škádlil Blade kamaráda.
"Kuš!" okřikl ho na oko Oric. "Radši pojď se mnou přemejšlet, kde se nažeru!"

Muži prošli vysokým skalním dómem a podstatně nižším a úzkým tunelem, jenž za ním pak následoval. V noci ze skalního útvaru nebylo dohromady nic vidět, ale ve dne působil skutečně velkolepě. Dávné a odvěké síly přírody vykutaly ve skále monumentální dílo a drobní lidičkové si v něm o mnoho věků později udělali svou cestičku. Za tunelem už ležela jen dlouhá a úzká náhorní plošina obehnaná skalami a porostlá vysokou travou a z ní pak stezka poněkud krkolomně sbíhala párem ostrých zákrutů přímo do obrovské jámy, na jejímž dně se nacházel Svobodný důl - cíl jejich cesty.

Když muži vyšli na plošinu, Senyan je varoval, "Bývávají tu vlci a čas od času útočí na lidi."
"Je nás šest!" zakroutil hlavou Blade. "To by se neodvážili!"
"Jen nech bejt." usmál se Senyan. "Čas od času se tu ukážou i ty černí psi."
"Černí psi?" podivil se mladý žoldák a bylo to poprvé, co jej Hurik za celou společnou cestu slyšel promluvit.
"Jo kamaráde! Černí psi. Pěkně nebezpečný potvory." pravil Senyan.
"Slyšel jsem o nich, ale nikdy jsem je ještě neviděl." řekl mladík.
"To buď rád!" odpověděl Kemel. "Já je viděl a jsou velký jako telata a zuřivější než medvědi!"
"Hahaha." zasmál se Oric. "Jen nepřeháněj!"
"On nepřehání." zmrazil Senyan úsměv na Oricově tváři.
"To jsou řeči." trval si poněkud nepřesvědčivě Oric na svém.
"Věř si čemu chceš!" odsekl Kemel. "Tys je neviděl, ale mi ano."
V tu chvíli se odněkud z dálky jako naschvál ozvalo táhlé vlčí vití. Muži ztichli, jako když utne. V odpověď se ozvalo druhé a pak třetí dlouhé vzdálené zavití.
"Slyšíte?" zašeptal Senyan a zdvihnul varovně prst. "Dávejte si v horách pozor. Niky nevíte, co vás může potkat."
Hurikovi běhal mráz po zádech. Vlčí vití se vracelo ozvěnou a tichá stébla vysoké trávy prohrábl sotva slyšitelný noční vánek, až zašuměla jako moře. Nikdo nepromluvil už ani slovo. Vití se více neozvalo. Jediné, co byl vůkol slyšet, bylo padání kaménků a škroupání štěrku pod nohami chodců. Stezka se začala prudce svažovat a byla v těchto místech velmi vymletá od vody z lijavců.
"Teď opatrně." varoval Senyan a sám se s pochodní vydal jako první.

Muži slézali poslední úsek cesty velmi obezřetně. Hurik kráčel hned za horníkem, který se tu vyznal mnohem lépe než kterýkoli z jeho společníků včetně Hurika. Hurik se co chvíli musel přichytávat okraje skal, aby nesklouzl a nenatloukl si. Stejně tak i ostatní žoldáci. Každou chvíli z některých úst vyklouzla sprostá nadávka nebo heknutí. Hurik seskákal několik posledních kamenů za Senyanem a ocitl na malé plošině, kde se před ním otevřel působivý obraz. Za černým hranatým balvanem, který zpočátku zakrýval většinu výhledu vpřed, ale který stačilo jen malinko obejít, se objevil pohled na hlubokou jámu spoře ozářenu světlem tu a tam rozsázených loučí. Na dno odtud vidět nebylo a tak Hurik přišel opatrně ještě blíže k okraji, aby se podíval dolů do tmavé hlubiny. Byl tu již vícekrát, ale nikdy ne za tmy a tak jej ta tajemná podívaná ohromila. Důl Hurik sice neměl rád a už dávno si vymohl, aby sem nemusel chodit na hlídku, ale i tak jej pohled do tajemné jámy čímsi přitahoval. Senyan už ale kráčel po úzké krkolomné stezce mezi skálou a propastí o pár metrů níže a na nějaké dlouhé dívání se teď nebyl čas. Hurik tedy rychle pospíšil za ním.

Svobodný důl v noční tmě vypadal čarokrásně. Jednotlivá patra lešení, která se rozprostírala při protější stěně i po okrajích, byla jen matně osvětlena. Horníky nikde nebylo vidět. Kolem skály na jednotlivých patrech, kolem stezky i na dně důlní jámy, prosvítalo světlo z halabala ztlučených natěsnaných dřevěných chatrčí. Horníci již byli zalezlí uvnitř a odpočívali po těžké směně. Tu a tam šlo zahlédnout v záři pochodně postavu. V jámě bylo i přes pozdní hodinu stále živo. Na dně jámy hořelo několik větších ohňů a kolem nich stáli žoldáci, kteří strážili důl ve dne v noci. Na ohních se točila pečínka.

Hurik s ostatními slézal za Senyanem po uzoučké přístupové cestě, která klesala podél rozeklané stěny dolu stále níž a níž. Na jednotlivých skalních patrech z ní vždy odbíhala stezička vedoucí ke štolám a těžištím. Tu a tam z ní vedly vysoké chatrně vypadající žebříky na vysuté plošiny vedoucí k dalším nalezištím. Nikdo na nich teď nepracoval. Skupina konečně v pořádku dorazila po lámané a uzoučké stezce až na dno jámy. Zde se cesta rozšířila a klesala teď široce, pomalu, levotočivě a hlavně mnohem bezpečněji k vlastnímu vstupu do Svobodného dolu, který střežila padací brána s mříží.

"Tak jsme tu." oznámil Senyan a zastavil se.
"Jdeme brzo." řekl Blade.
"Předpokládám, že máš pořád hlad, že Oricu?" zeptal se s úsměvem Senyan.
"To si piš kamaráde!" kývl Oric.
"V tom případě vás všechny zvu do mojí chatrče. Mám tam něco málo k snědku i k pití."
"Skvělá nabídka!" zaradovali se muži.
Kemel se zazubil, "Neboj se, u Silase to otočíme!"
"To se nebojím! Che che! Tak pojďme. Má chatrč je kousek zpět po cestě." vyzval Senyan muže.
"Já nepůjdu, díky za pozvání." odmítl zdvořile Hurik. Najedený byl a chtěl se už co nejdříve dostat na místo porady - tak byl nedočkavý. Podle jeho odhadu mohlo být už po deváté.
"Jak myslíš Huriku. Času máte pořád ještě dost. Nerozmyslíš si to?" lákal ho Senyan.
Hurik zavrtěl hlavou, "Ne díky."
"Dobře." kývl Senyan a podal Hurikovi ruku. "Rád jsem tě konečně blíž poznal chlape!"
"Já tebe taky."
A tak se rozloučili. Hurik na dně jámy osaměl, ale vůbec mu to nevadilo. Banda kumpánů v čele se Senyanem se škrábala zpět po cestě kamsi nahoru, aby zahnala hlad a svlažila hrdla a vesele se čemusi chlámala. Hurik tedy vykročil k bráně dolu. Od jednoho z ohnišť se odlepil muž s ponurým pohledem a zastoupil Hurikovi cestu.
"Kam jdeš?" zaduněl dutý nepříjemný hlas.
"Jdu na poradu." odsekl nevrle Hurik a zpražil troufalého žoldáka pohledem.
Žoldák se ještě víc zakabonil a zeptal se, "Jsi pozvaný?"
"Jistěže jsem!"
"Hmm. Tak tedy dobrá." kývl žoldák a mlaskl na svého kolegu, který se odlepil od teplých plamenů ohniště a vydal se k blízké chatrči. Když zmizel uvnitř, cosi odtamtud zachrastilo a vzápětí zaskřípěla mříž a počala se zdvihat. Cesta do dolu byla volná a Hurik celý nedočkavý vykročil vpřed, pronásledovaný zkoumavým zakaboněným pohledem zachmuřeného Okyla. Když Hurik prošel pod mříží a jeho kroky zaduněly chodbou, přilétly odněkud shora bujaré hlasy a Hurik si pomyslel, že to další z pozvaných právě dorazili k jámě Svobodného dolu.

V chodbě, která strmě klesala do tmavé hlubiny hluboko pod zemí, byla tma a chlad. Z dlouhých krápníků, jenž tu příroda kdysi dávno vytvořila, odkapávala voda a odměřovala věčný a nemněný čas temného dolu. Hurikovi pokaždé, když sem vešel, naskočila za krkem i na rukou husí kůže a rozbrněly se mu nohy záhadným a tajemným vzrušením, které ovšem bytostně nesnášel už od té doby, co sem poprvé vkročil. Byl to pocit, který si odnesl ještě z dob, kdy byl trestancem a otrokem ve Starém dole. Vleklo se to s ním už dlouho, stejně jako potíže se spánkem... Ze tmy dýchala tíseň a dlouhé stíny, vrhané sem tam roztroušenými pochodněmi, běhaly divoce po stěnách a strašidelnou atmosféru jen dokreslovaly. V puklinách skály tvrdé jako ocel skučel tichý průvan a cosi špital o temných slujích kdesi v temné hlubině.

V dole bylo nebezpečno a Hurik to věděl. Čím hlouběji člověk sestupoval, tím intenzivněji to cítil. Byl to pocit, který posedl i člověka, který neznal konkrétní podobu toho zla, jenž se skrývalo hluboko pod zemí. Hurik je znal a tak pocit nabyl v jeho mysli hrůzné podoby - podoby, jenž se mu vybavila pokaždé, když sem dolů sestupoval. V dolech kromě kopáčů byli i jiní tvorové. Strašliví důlní červi, o kterých se tradovaly ještě strašlivější zkazky a pověsti. Nebyly to pověry, příběhy z podzemí se zakládaly na hrozivé pravdě. Vyprávěli je ti, kdo červi viděli na vlastní oči a takoví lidé mohli hovořit o štěstí, že vůbec mohou mluvit. I Hurik ty Beliárovy netvory viděl na vlastní oči. Bylo to tehdy, kdy ještě konával službu v dole, ba setkal se s nimi ještě dřív - už jako trestanec ve Starém dole, ale to bylo dávno.

Důlní červi ze Svobodného dolu však byli strašlivější a mnohem nebezpečnější, než-li jejich příbuzní ze Starého dolu, který po vztyčení bariéry a vzpouře zabral Gomez a jeho posluhovači. Důlní červi ze Svobodného dolu, byli mnohem silnější, zákeřnější a také mnohem větší! Sídlili hluboko v jeskyních, ke kterým dosahovaly jen ty nejhlubší štoly. Vrtali si své vlastní chodby a objevovali se znenadání tu a jindy zase onde. Byli krvelační a v boji strašliví a skoro neporazitelní. Jejich mohutný pancíř je chránil spolu s jejich neobyčejnou hbitostí před ostřím každého meče či sekery a silné pařáty s ostrými drápy, které mimo jiné dovolovaly netvorům lézt po zdech, a také jejich mocná kusadla, byly smrtícím nástrojem. Útočili nejčastěji v houfech a velmi rychle. V takových chvílích se každý, kdo měl jen trochu rozumu a soudnosti, dával na útěk a ani jen nenapadlo postavit se nestvůrám na odpor.

S jednotlivými směnami horníků sice chodili žoldáci, kteří je měli ochraňovat, ale i ti nejzkušenější a nejsilnější si raději dvakrát rozmysleli, než se s netvory pustili do boje. Důlní červi byli hrozivým nebezpečím, které každodenně ztěžovalo práci kopáčům, vnášelo mezi ně nejistý osud a veliký strach. Ten strach byl cítit už pár metrů za vnější mříží a čím hlouběji se člověk ocital, tím byl hmatatelnější a dusivější. Již mnohokrát se žoldáci pokusili s netvory vypořádat. Již mnohokrát se vypravily skupinky odvážných, aby našli pověstmi opředené hnízdo těch stvůr, ale ani jedna z těchto odvážných výprav neuspěla a mnohé z nich v podzemí dokonce navěky zmizely. Některé však vyvázly z pavučinami opletených chodeb hluboko ve spodních patrech dolu, ale jen za cenu vážných ztrát a s neúspěchem. Ti, co to přežili, se svým hrůzným vyprávěním zasadili o to, že už nikoho dalšího nenapadlo zúčastnit se podobného podniku. Jak se někde objevila známka hrozícího nebezpečí, všichni se dávali na útěk, jak nejrychleji mohli.

Jedinou trochu účinnou obranou proti červům, bylo pravidelné kontrolování štol kolem šachet a nalezišť rudy a zatarasování nebezpečných děr, propastí a sledování nových tunelů, které si červi budovali, aby se dostali na lákovou kořist, a které bylo nutné co nejdříve a co nejpevněji zabednit. To alespoň trochu pomáhalo udržovat jakési pochybné bezpečí pro horníky. Avšak i bez toho byl důl smrtícím místem a časté závaly kamení a jiné podobné nehody si pravidelně vybíraly svou krutou daň.

Hurik obtěžkán chmurnými myšlenkami vyňal z jednoho stojanu planoucí louči, aby mu svítila temnotou na cestu. Porada se měla konat v jedné postraní šachtě a ta byla vzdálená ještě pořádný kus cesty tmavými, krkolomnými a kluzkými štolami, kde člověk mohl každou chvílí někam spadnout a nebo být zavalen kamením. Hlasité kroky Hurikových nohou se rozléhaly a odrážely všude kolem, takže se chvílemi zdálo, že nejde sám, ale s celou kumpanií. Byl tu však docela sám. Sám v černé štole s prskající loučí a plamínkem, který zběsile plápolal v ledovém průvanu a chvílemi se zdálo, že už už uhasne.
Nebylo mu lehko u srdce, ale kráčel opatrně dál.
Načítám data ...
Nahoru