Okamžitě jsme střelhbitě vyrazili na konec řady! Hlad jsme měli opravdu velký, v břiše nám hlasitě kručelo! Byli jsme vděčni starému dozorci za jeho laskavost na místní poměry doslova nevídanou! Řada postupovala zoufale pomalu a my jsme netrpěliví nervózně přešlapovali a co chvíli se rozhlíželi, zda se odněkud neřítí Burns, aby nám vyrazil misky z rukou a odvedl nás někam pryč! Zatím ho naštěstí nikde nebylo vidět.

Jeden za druhým dostávali kopáči svůj příděl, byl slušný a dokonce ani tak odpudivý, jako obvykle! Byla to rozmačkaná rýže s nějakým masem a dokonce se k tomu dával i kus nějakého chleba! Dozorce se procházel kolem a sledoval nacpávající se kopáče s pobaveným úsměvem.

"Nandejte jim pořádně chlapci! Ať se nacpou, čeká je tu ještě spousta práce! Jen ho nešetři a ještě mu přidej!", pobízel kuchaře dobrák dozorce a hlasitě se smál, jak se kopáči cpali.
"Tohle je chlap!", chválil si ho s úsměvem Milten a v očích mu plála radostná světýlka.
"Jo! Ať mu to bohové oplatí!", blahořečil jsem ho též. Ještě dva kopáči a budeme na řadě!
První se na řadu dostal Milten, stál totiž přede mnou. Kopáč mu do misky šlehnul pořádnou kopu té podivné kaše, až skoro přetékala. K tomu mu jiný kopáč podal skrojek tvrdého ale jinak dobrého chleba. To byl na místní poměry nezvyklý luxus! Nemohl jsem se svého přídělu dočkat!

Konečně jsem se na řadu dostal i já! Miska o dost ztěžkla, jak v ní přistála slušná hromádka té šlichty. Břečka skvěle voněla, ačkoli vypadala příšerně - zblízka obzvláště, ale můj vyhládlý žaludek se na ní neskonale těšil! Rychle jsem vyběhl za Miltenem na staveniště palisády a posadil se vedle něj na velký plochý kámen. Milten se po mně ani nepodíval a jen mlaskal a olizoval si olepené prsty, protože lžíci jsme nedostali, ostatně jako obvykle. Nevadilo mi to, cpal jsem se a mlaskal taky!

Co chvíli jsem kontroloval horizont, zda se někde neobjeví Burns. Znal jsem ten zákon schválnosti, který mi vždycky Burnse poslal do cesty v ten nejnevhodnější okamžik! Zatím však Burnse stále nikde nebylo vidět! Díky bohům! Možná se nám to dokonce podaří všechno sníst?!

A skutečně! Obsah misky rychle mizel a Burns stále nikde. Z počátku jsem hltal kaši, co jen jsem mohl, ale teď, když už jsem měl podstatnou část jídla v sobě, zvolnil jsem tempo. Někteří kopáči už dojedli a teď svlažovali hrdla z velkých věder s vodou, které si nanosili z nedaleké nové studny. Milten už taky skoro dojedl, jako labužník si olizoval prsty a na jeho opuchlé tváři byl blažený úsměv. Porce to byla opravdu výjimečně velká!
"Tak co chlapci? Je to lepší?", zastavil se nad námi starý dozorce a smál se nám.
"Děkujeme pane!", poděkoval jsem a vesele se na dozorce usmál.
"Ano! Děkujeme! Bůh vám to oplať!", přidal se Milten hlasitě.
"Ale no tak! Na svůj příděl máte přece nárok!", smál se dozorce a zdálo se, že je rozpačitý, ale potěšilo ho to.
"Běžte se taky napít.", ukázal nám ke vědrům. Na nic jsme nečekali a vyskočili na nohy. Rázovali jsme si to k napájejícím se kopáčům, sedícím opodál na hromadě kamení. Cestou jsme odevzdali své misky kopáčům sloužícím u kotlů.
"Už je to prázdný, musíte si dojít pro vodu.", řekl mi kopáč, podávaje mi prázdné vědro, právě dopil poslední kapku. Ostatní kopáči vstali z hromady, na které jedli a lehli si kolem do trávy a jali se odpočívat i on je brzy následoval, blaženě se rozvalil do trávy a podepřel si rukama hlavu.
"Jdeme!", zavel Milten a vykročil hbitě hned ke studni. Spěchal jsem za ním, byli jsme tam co by dup! U studny jsme vědro zavěsili do háků a spustili je dolů do hlubiny.

Studna byla hluboká odhadem asi pět sáhů. Spatřili jsme naše odrazy na hladině dole. Vědro se zvolna potopilo pod hladinu a nabralo vodu. Milten počal točit klikou od rumpálu a tahat vědro nahoru. Vědro podstatně ztěžklo, až se rumpál chvěl pod jeho tíhou. Řetěz vrzal a skřípal, vědro stoupalo stále výš. Konečně bylo na dosah! Natáhl jsem po něm své ruce a pevně je uchopil a vyvlékl z háků. Na nic jsem nečekal a hltal jsem chladivou životadárnou tekutinu, bylo to nepopsatelné! Konečně jsem ukojil palčivou žízeň!

"Hej! Já taky!", zasmál se Milten a vyrval mi vědro z rukou. Chlemtal vodu a celý se polil. Potom po předlouhé chvíli, kdy svlažoval svá ústa, mi vědro zase podal zpět a já dál pil, teď už však pomalu. Vychutnával jsem si to. Poté jsem vědro zase vrátil Miltenovi.

Oba jsme konečně zahnali svíravou nepříjemnou žízeň! To bylo blaho! Cítili jsme se jako znovuzrození, přepadla nás únava, které obvykle přichází po vydatném jídle. Na odpočinek však tady nebyl čas! Naplnili jsme znovu vědro vodou a vydali se s ním zpět ke staveništi. Docela se proneslo. Kopáči kolem odpočívali a povalovali se v půlhodinové pauze, kterou dostali. Dozorce seděl ve stínu pod větvemi stromů na svém špalku a zdálo se, že spí. Když jsme však přišli blíž, otevřel oči a usmál se. Slunce bylo už vysoko a začalo pálit, ve stínu však bylo docela příjemně.

"Chcete napít pane?", zeptal se dozorce Milten a nabídl mu chladivou vodu.
"Děkuji.", poděkoval dozorce, zdvihl vědro k ústům a zhluboka se napil. Poté nám vědro vrátil.
"To mi prospělo! Je neuvěřitelné vedro. Napijte se důkladně, dnes bude ještě pořádné horko a potom to vědro vraťte ke studni. Burns tu ještě nebyl... Zajímalo by mne, kde se zdržel.", řekl nám.

Milten se posadil na zem do vysušené vyhřáté hlíny a popíjel vodu po malých doušcích. Sedl jsem si vedle něj. Můžeme konečně odpočívat. Slunce mi svítilo na nohy a příjemně mi je hřálo, ty jediné jsem totiž neměl schované ve stínu stromů. Bylo mi báječně. Pozoroval jsem nenápadně starého dozorce. Měl zavřené oči a vypadal spokojeně. Vzácný to člověk! Na jeho čele se rýsovalo mnoho vrásek. Teď mi opravdu připomínal dobráckého starce. Proč asi slouží tady v tom hrozném údolí? Proč raději není někde v Khorinisu a neodpočívá? Jistě by si to více než zasloužil! Záhada.

Rozhlédl jsem se po staveništi. Všichni kolem se spokojeně povalovali a odpočívali. Slunce překrásně svítilo na obloze bez mráčků. Tu a tam kolem proletěl svěží příjemně chladivý vánek a pohladil nás po tvářích. Únava na mne padala čím dál tím víc. Nebránil jsem se. Byl jsem příjemně uvelebený na zemi, zády jsem se opíral o jeden ze stromů. Podal jsem si vědro a svlažil se zbytkem vody. Vzduch byl prohřátý od slunce a rychle v člověku probouzel žízeň. Voda byla pramenitá a moc dobrá! Cítil jsem, jak mne chladivě lechtá v krku, když v tom se za mnou znenadání ozvalo:

"Ty hajzle! Kdo ti dovolil se tu válet a pít?!", leknutím mi voda zaskočila, až jsem se silně rozkašlal a prskal jsem ji na všechny strany.
"Já ti dám!", ucítil jsem silnou ránu a ta mne odmrštila. Upustil jsem vědro a voda, která v něm zbyla, se vylila do vyprahlé hlíny. Někdo mne kopl a to pořádně! Vůbec jsem to nečekal! Ten někdo byl Burns! Kdo jiný taky?! Připlížil se odněkud jako krysa! Milten vyskočil hbitě na nohy a všichni kolem se zmateně rozhlíželi, co se to děje!
"Všiváku! Já tě roztrhnu!", sápal se na mne Burns a jako pokaždé strašně řval. Plazil jsem se po zemi a snažil se postavit na nohy a uniknout z dosahu toho šílence. Burns se na mne rozháněl s obuškem a lomcovala s ním zuřivost.
"Burnsi! Necháš ho?!", zařval starý dozorce přísně, ale Burns nereagoval. Rozmáchl se a praštil mne obuškem, naštěstí se moc dobře netrefil! Ale ránu jsem sakra dobře cítil!
"Burnsi! K čertu nech ho bejt!", slyšel jsem starého dozorce. Burns se na mne znovu sápal, ale v tom ho zezadu dozorce popadl za rameno a trhl s ním docela surově nazpět.
"Zbláznil jsi se?!", křičel na něj celý rozčilený, "Co to chlape tupá sakra děláš?! Uklidni se!"
"To není tvoje věc Alfine! Tenhle zmetek patří na šibenici!", řval nepříčetný Burns.
"Sakra Burnsi!", zařval Alfin a vší silou do něj vrazil tak, že Burns málem ztratil rovnováhu.
Povedlo se mi postavit na nohy. Ten bídák mi narazil žebra, doufal jsem, že je nemám zlomená, skoro mi vyrazil dech! Milten stál u stromu a vyděšeně sledoval to divadlo, stejně tak i ostatní kopáči zděšeně a vyjeveně zírali na Burnsův výstup.

"Co se ti stalo chlape?!", ptal se Alfin Burnse a držel ho stále za rameno, za což jsem mu byl velice vděčný. "Ten zmetek měl vodu! Nesmí mít vodu! Ani ten druhej! Kde je vůbec ten druhej?!", skoro vypískl Burns a chvatně se rozhlížel, jestli náhodou Milten neutekl. Pak Miltena spatřil a zařval:
"Tady jsi ty zmetku! Už se vám chystá provaz!"
"Oni je pověsí?!", divil se Alfin, přitom s Burnsem znovu trhl, aby se vzpamatoval.
"Jo! Konečně ty svině pověsí! Teď hned je vedu za kapitánem! Pust mne!", vyhrkl Burns a vysmekl se Alfinovi.
"Vy dva se okamžitě zvedněte a pojďte! Oprátka čeká! Ha!", smál se divoce a v očích mu blýskalo zlo.

V ruce třímal svůj obušek a u pasu... u pasu se mu houpal meč! Meč! Burns si vzal meč! To asi kvůli tomu výsměchu, kterého se mu ráno dostalo. Musel jsem se v duchu ušklíbnout, protože mne to pobavilo. Ale jen v duchu a spíš ironicky, protože Burnse nebylo radno provokovat. A hlavně na nějaký smích nebyla vhodná situace ani chuť, zvláště ne teď, když se naše naděje na dobrý konec toho všeho znovu rychle počaly rozplývat! Přesto mne to zjištění pobavilo, Burns byl ubohý! Meč stejně vypadal notně sešle, rez na něm už pořádala hody a byl určitě i tupý. Byl spíš pro ostudu, Burns o něj nejspíše dlouho nepečoval.

Vrhl jsem smutný pohled na Alfina. Ten jen stál v pozoru a sledoval nevěřícně roztržitého rozohněného Burnse a nechápavě kroutil hlavou. Kouknul jsem na Milena, ale ten stál jako opařený a jen hleděl do země a jeho tvář byla bez výrazu.

"Tak jdeme sakra!", zařval Burns a vykročil směrem k hradní bráně. Najednou, jako blesk z čistého nebe, na mne dopadla krutá pravda! Doufal jsem v nějaký zázrak, ale nepřišel. Oni nás přeci jen pověsí! Srdce se mi skoro zastavilo a zalapal jsem po dechu, když jsem si tu krutou skutečnost plně uvědomil. Snad jsem doufal, že to je zlý sen a já se teď v tuhle chvíli najednou probudím! Doufal jsem, že se do toho vloží Alfin a zachrání nás před tím ďáblem Burnsem! Ale sen to nebyl a Alfin nás nezachránil, i když jsem po tom tolik toužil. Nohy jsem měl jako z kamene, když jsem kráčel za tím bezcitným netvorem. Před sebou jsem viděl schlíplou postavu nebohého Miltena a za mnou jsem slyšel překvapené kopáče:
"Oni je pověsí?! Za co? Bude poprava? Co provedli?", ...
"Pohněte, pohněte zmetkové! Už to nebude dlouho trvat a konečně ode mne budete mít pokoj! Zbavíte se mne! Cha cha chá!", smál se škodolibě a ironicky Burns a zdálo se, že jeho nálada zase závratně stoupá.

Sestoupili jsme do hradního příkopu a šli podél hradeb k bráně. Cestou jsme potkávali kopáče i vojáky a brána se blížila. Bylo mi úzko a točila se mi hlava. Slyšel jsem tlukot svého srdce! Bušilo na poplach! Horečnatě jsem přemýšlel, co udělat, čas se krátil! Svět okolo jsem vnímal jen jako nějaké kulisy. Po zádech mi stékal studený pot a já najednou viděl jak krásně svítí slunce, uvědomil jsem si, jak sladce voní vítr, slyšel jsem skřípaní kamínků pod svýma nohama, uvědomil jsem si, jak krásný je svět i přes všechny ty útrapy, co mi osud připravil!

Připomněl jsem si celý svůj život, spatřil znovu otce i matku, uviděl Khorinisský přístav a ucítil vůni moře. Vzpomněl jsem si, jak voněly růže, moje fialky... Zavřel jsem na chvíli oči a spatřil svůj krásný dům a tváře všech milých lidí, mých přátel... Otevřel jsem oči a přede mnou se šklebila brána! Mříže byly jako zuby a okna nahoře jako prázdné oční důlky paní Smrti! Je konec...

Jako mátoha jsem prošel branou za Burnsem a Miltenem. Objevilo se před námi nádvoří ozářené sluncem, prázdná šibenice jakoby se na nás potutelně usmívala, stála tam tak sama - uprostřed nádvoří - a slunce na ní svítilo svými horkými paprsky, při pohledu na ní mne zamrazilo u srdce!

Burns tentokrát zahnul před šibenicí doleva, jako kdyby nás chtěl vést do podzemí. Palác, kde byl vstup do sklepení, jsme však minuli, jen jsme kolem něj prošli. Šli jsme také těsně kolem veliké mříže, které tvořila strop věznice dole, pohlédl jsem bezděky dolů do temnoty, ale v černočerné tmě jsem neviděl vůbec nic. Děsivé místo! Pokračovali jsme dál, do vzdálenějšího konce nádvoří. Napravo stála kaple, kterou teď obývali mágové Ohně a nalevo stála kovárna a skladiště společně pod jednou střechou.

Nádvoří bylo jinak prázdné, nikde nebylo nikoho vidět. Torzo zřícené věže bylo nově vyspravené mohutnými kládami a prkny. Vytvořili zde jakýsi ochoz, čímž toto jinak opuštěné místo oživili. Bylo dobře vidět, že tato část nádvoří se skoro nevyužívá, byla zarostlá travou a z pobořené hradby i zbytků věže vyrážely mladé stromky, hlavně břízky. Všiml jsem si, že v nově zbudované pozorovatelně postává strážce a rozhlíží se do kraje. Hlídkoval, musel odtamtud mít celý kraj směrem na východ jako na dlani.

Pod střechou kovárny, kam jsme evidentně směřovali, stál hlouček lidí. O kus dál pracoval hradní kovář. Byl zároveň i zbrojířem. Zrovna pracoval na opravě jedné z vojenských zbrojí. Už z dálky nás přivítal zvonivý zvuk jeho perlíku a hučení mohutného kovářského měchu, který bylo na ztichlém nádvoří slyšet daleko. My jsme evidentně mířili k hloučku lidí, který postával opodál.

Byli to čtyři muži. V prostředku stál černovlasý muž středního věku v tunice tmavě zelené barvy. U pasu se nu pohupovala jednoruční sekera. Byl to krásný kousek, pěkně zdobený, na jehož obdivování jsem však neměl náladu. Byl to kapitán Kardan, znal jsem ho od vidění, nahlížel do papírů, které mu ukazoval další muž. Tento muž byl oblečen v obyčejném brnění stráže, měl hladce oholenou hlavou a jak se potil, zářila mu skoro jako slunce. Muži spolu o něčem vedli živou diskuzi.

Zbylí dva k nám byli otočení zády a tak jsem nemohl poznat, o koho se jedná. Jeden z nich měl brnění dozorce a vlasy svázané do copu, připadal mi trochu povědomý, ale nemohl jsem to říci s jistotou, dokud se neotočí. Druhý muž byl oblečený v lehké košili a měl na sobě lovecké kožené kalhoty, nikdy jsem ho tu neviděl. Na zádech měl luk a toulec se šípy s zářivě červeným opeřením. Tihle dva sledovali rozhovor dvou pánů s papírem a občas přidali nějaký svůj postřeh nebo komentář.

Došli jsme až k nim. Burns se zastavil na pět kroků od čtveřice a zdvořile vyčkával, až spolu panstvo dohovoří.
"... je to o čtvrtinu horší výnos než jsme měli minulý měsíc a to máme o čtvrtinu víc lidí pane.", říkal právě ten plešatý Kardanovi a v jeho hlase byla znát nespokojenost a nejistota toho, co nese nepříjemné novinky svému nadřízenému.
"Ale jak je to možné?! To mi neříkej ani z legrace Gertene! Vždyť Nový důl je bohatým nalezištěm. Sám jsi mi to snad tvrdil příteli, když jsme jej otvírali ne? ", podivil se Kardan a jeho tváři se objevil mrzutý pohled.
"Chceš mi snad říci, že jsme volili špatně, že je rudy málo? Měli jsme snad důl otevřít jinde?!", zvedl Kardan rozladěně své husté obočí a bedlivě si Gertena prohlížel.
"Ne, to ne pane. Může za to stavba palisády. Mnoho dělníku na ní pracuje, však už je taky hotová.", pokračoval Gerten, otíraje si přitom nervózně svoji upocenou hlavu bílým plátýnkem, "Další chlapi musejí v lese kácet stromy, aby vůbec bylo z čeho stavět."
"Můžeš mi k tomu něco říct Jorku?, zeptal se muž v tunice copatého chlapíka v dozorčím brnění. Gertenovi se evidentně ulevilo, znovu si otřel svojí blýskavou pleš a pečlivě zkoumal svá lejstra, Kardan věnoval teď svou pozornost Jorkovi. Tak tedy Jork?! Proto mi byl povědomý, Jork přece dohlíží na Starý důl a stará se o výnosy a zásobování. Jork byl druhou nejdůležitější osobou ve Starém dole a zdálo se, že Gerten naopak odpovídá za výnosy v Novém dole.

"Hornina je tvrdá Kardane a doluje se z ní těžko. U nás je situace obdobná, pokoušíme se otevřít nová naleziště, ale hrozí tam závaly a chodby ani šachty nejsou dobře vyztužené a navíc jsou tam ti otravní červi!", odpověděl Jork a jak ustaraně kýval hlavou, jeho cop se skotačivě rozhoupal.
"Ano s červi je větší potíž než jindy pane!", dodal Gerten a znovu si ustaraně otřel svou pleš.
"Potřebovali bychom se jich zbavit, aby se situace zlepšila!", řekl Jork.
"V Novém dole hlásí několik mrtvých kopáčů a dokonce i dozorců!", pokračoval dál Gerten a zkoumal své papíry.
"Slyšel jsem o tom, je to mrzuté a komplikuje nám to plány. Něco by se s tím mělo rychle udělat!", mnul si bradu Kardan, "Já však nejsem oprávněn rozhodovat o téhle věci, ale poradím se s Bergelem, tohle se nutně musí vyřešit!
"Proč je prostě nevybijete?", zeptal se vesele muž s lukem, toho jsem tady s jistotou nikdy před tím neviděl, jeho tvář mi byla neznámá. Vypadal jako cizinec odněkud z jihu.
"Už jsme se o to pokoušeli tisíckrát! Nejdou vybít jsou jich snad tisíce!", objasnil mu rozmrzelý Jork.
"Musí přeci jít zabít ne? Nebo jsou nesmrtelní?!", ptal se dál muž, evidentně se s důlním červem nikdy nesetkal.
"Jsou smrtelní, to ano, ale zabijí se těžce! A útočí ve skupinách! Bojovat s nimi v podzemí je skoro nemožné, lezou po stěnách, tkají husté pavučiny a vidí ve tmě! Jsou větší než býk!", vysvětloval mu dál důrazně Jork.
"To musí být ohavná monstra!", zatřásl se odporem muž s lukem.
"To jsou! Skuteční Beliarovi psi!", řekl Jork.
"Co se dá dělat, budete muset doručit králi tuhle nepříliš milou zvěst pane.", řekl Kardan muži s lukem, "Vzkažte mu, že příští výnosy budou mnohem lepší! Zaručuji se za to. Podnikneme všechna potřebná opatření!", ujišťoval ho.
"Jistě. Pán Bergel vás však již s tímto vzkazem předešel příteli.", odpověděl Kardanovi cizinec.
"Ach, jistě!", řekl na to Kardan s povzdechem.
"Všiml jsem si, že tu máte mágy Ohně, copak tu pohledávají?", optal se cizinec se zájmem.
"Abych řekl pravdu, netuším.", odpověděl Kardan, "Jednají pouze s Bergelem, zatím jsou zalezlí celé dny v kapli a nevylezou odtamtud. Občas si některý z nich vyjde na hradby nebo procházkou po vnějším kruhu a tu a tam dva nebo tři z nich zmizí někam pryč z hradu, ale jinak nikam nevycházejí. Je jich tu sedm a důvod, proč tu jsou, je tak trochu záhada!"

"Člověk se ale cítí o moc jistěji, když tu jsou, zvlášť v poslední době! Kolem se hemží skřeti a ani tady v údolí před nimi člověk není v bezpečí!", řekl Gerten.
"Vskutku! To je pravda. Spím od té doby mnohem klidněji a ještě klidněji budu spát, až bude stát hotová palisáda! Přes tu už skřeti neprojdou!", prohlásil Kardan.
"Promiňte, jistě mne omluvíte, už mne tu není víc potřeba, musím ještě sepsat nějaké zásoby pro Starý důl a potom se tam musím vrátit.", omluvil se Jork, který už netrpělivě přešlapoval.
"Jistě, běž příteli.", propustil ho Kardan.
"Bylo mi potěšením pánové.", poklonil se Jork, otočil se a vykročil si to pryč, vrhl na nás nepřítomný pohled, když kolem nás procházel. Kráčel někam k palácům.
Burns, který už taky nervózně přešlapoval, byl čím dál tím víc netrpělivý, přerušit rozhovor pánů se však neodvážil.

"Zdá se, že skřeti jsou opravdu všudypřítomní!", povzdechl si posel.
"Ano, znepokojující věc, vskutku!", řekl Kardan.
"A jaké jsou novinky? Královský posel jistě bude mít nějaké čerstvé informace o našem tažení, že?", vyptával se zvědavě Kardan.
"Zdá se, že zatlačujeme skřety zpět na sever. Moc zpráv k nám zatím nedorazilo, ale to málo, co víme, zní pozitivně. Netroufl bych si odhadovat další vývoj, ale zatím to vypadá dobře, lépe než před tím, to tedy rozhodně! Ale nebudeme dělat ukvapené závěry.", řekl na to posel.
"Jistě. Zdá se ale, že je to dobrá zpráva a situace se konečně vyvijí lépe! Bohové stojí při nás! Válku vyhrajeme. Dříve nebo později určitě ano! Mohu vás příteli pozvat k sobě na sklenici vína?", ptal se Kardan posla.
"Teď to bohužel nepůjde, musím navštívit ještě pana Bergela, ale večer si zajisté čas udělám. Odjedu až za pár dní, až dorazí loď. Bude mi potěšením popít s vámi dobrého vína pane!", usmál se posel.
"Tak tedy platí! Večer se uvidíme u sklenky dobrého vína.", podal mu na stvrzení ruku Kardan a na tváři mu hrál zářivý úsměv.
"Bude mi ctí, chci se dozvědět něco o tomto zajímavém údolí a o tom, jak to tady chodí od někoho povolaného. Zajímá mne, kolik tu máte otroků a mnoho dalších věcí.", řekl posel.
"Jistě, rád vám odpovím na vaše dotazy.", usmál se Kardan.

Otroci! To je přesné! Kardan se s královským poslem rozloučil a posel se vydal za svými dalšími povinnostmi, ani se na nás nepodíval. Vyrazil lehkým krokem přes nádvoří pryč. Kardan se otočil ke Gertenovi a pravil:
"Dones mi výpisy výnosů z obou dolů za minulé měsíce. Musíme to celé znovu propočítat, nějak se mi to nezdá! Zastav se u mne za hodinu."
"Ano pane.", odpověděl Gerten a rovněž odešel. Když vyšel zpod stínu střechy, slunce se mu opřelo svými paprsky na jeho pleš a ta se teď přímo rozsvítila! Tenhle člověk se hodně potil, krůpěje potu z něj doslova pršely! Nebylo však divu, když chodil v té těžké zbroji, celý dnešní dlouhý horký den.

Kardan si povzdechl a chystal se odejít, když tu se Burns odvážil oslovit ho:
"P... Pane?"
"Ano?", podíval se na něj znuděně Kardan, "Jsem zaneprázdněný, tak to vyklop!", vyzval ho netrpělivě.
"Dovolil jsem si přivést ty vězně pane.", pokračoval nesměle Burns.
"Vězně? Jaké vězně?!", prohlížel si nás všechny Kardan střídavě a zdálo se, že neví, co přesně po něm Burns chce. Chvíli se díval na nás a chvíli na Burnse.
"Ti co mají být potrestáni pane.", vypravil ze sebe Burns na upřesněnou.
"Ach ano, už si vzpomínám! To jsou oni?", upamatoval se Kardan a stroze si nás prohlížel.
"Ano pane."
"Co že to provedli?", ptal se dál bez velkého zájmu Kardan.
"Poprali se a zavinili smrt jednoho kopáče a nepřímo smrt druhého.", vybafl Burns a mrkl po nás posměšným pohledem.
"Vážně?!", podivil se Kardan a v obličeji se mu objevil zamračený výraz, který nevěstil nic dobrého.
"To není pravda! On lže!", vykřikl nečekaně Milten a ve tváři mu plál hněv.
Kardan na něj překvapivě pohlédl a pak na něj křikl:
"Mlč! Nikdo se tě na nic neptal."
"Když on...", stačil říct Milten, ale zbytek už nedořekl, protože ho Burns udeřil do obličeje.
"Mlč ty parchante!", zasyčel vztekle, potom ale, jakoby mu došlo, že vedle stojí Kardan, přešel do klidnějšího tónu a vyjasnil uměle tvář. Otočil se zpět na kapitána.
"Dovolil bych si pane navrhnou pro ně trest smrti. Třeba ehm... oběšením.", řekl nesměle.
"Ty mi navrhuješ co bych měl udělat?!", podivil se Kardan překvapeně a v očích mu blýskl hněv, hned se však zase ztratil za závojem klidu. Kardan sjel Burnse pohledem.
"Trest smrti? Hloupost! Potřebujeme každého kopáče!", řekl po krátkém uvážení.
"Ale to jsou pane ti nejhorší lumpové co jsou v údolí... ehm.", koktal zmatený Burns.
"Nepověsím je! Bergel nařídil, že se vězni mají šetřit a dokonce poručil zvednout příděly jídla. Copak jsi o tom neslyšel?! Jsme pozadu s těžbou a válka je zuřivá! Vojáci potřebují naší rudu, bylo by to plýtvání zabít je!"
"Ale... Ale pane?!", koktal Burns celý zrudlý a zmatený.
"To mi připomíná Burnsi, že bych tě měl varovat! Jsou na tebe stížnosti, dávej si pozor, nebo brzy můžeš skončit jako výpomoc v dolech! Nemám chuť poslouchat tvé věčné stížnosti a hlavně stížnosti na tebe! Problémy tu nestrpím! Rozuměl jsi?"
"Eh? Ano pane... Ale tihle dva...", koktal zkoprnělý Burns, celý rudý studem a ponížením. Stále to zkoušel bídák!
"Ne! Nebudou viset!", zvýšil hlas Kardan a Burns už ani necekl, "Trest si ale zaslouží, to bezpochyby! Byla to ta včerejší rvačka na tom lešení že? To se tu rovněž nebude trpět!", tato slova už patřila nám, kapitán je doprovodil rozhněvaným pohledem.
"Ano pane. Eh... oni si ale zaslouží...", koktal Burns nesměle.
"Ticho! Dostanou výstražný trest!", přerušil ho nemilosrdně kapitán a bylo dobře vidět, že už má Burnse tak akorát dost, sršela z něj zlost.
"Cože?! Ehm.. Chci říct... Co prosím? Pane?!", koktal Burns a celý hořel.
"Na tři dny je pověsíme do průvanu!"
"Ale pane?!", koktal Burns.
"Slyšel jsi jasně! Vydám patřičné rozkazy, odveď vězně zatím dolů do cely. Teď už mne nezdržuj! Nemám na takovéhle hlouposti čas!", utnul ho Kardan a bez dalšího slova odkráčel, Burns za ním jenom beze slova zíral.

Po těchto slovech se semnou zatočil celý svět! Nemohl jsem tomu uvěřit! Budu žít! Já budu dál žít! Zhluboka jsem dýchal a klepala se mi kolena, ta nepředstavitelná tíha a děs ze mne spadly! Milten na tom byl podobně, měl jsme sto chutí popadnout toho chlapíka kolem krku! Ale raději jsem se ovládl, stačilo, že jsme si spolu vyměnili kupu zářících radostných úsměvů. Byli jsme radostí a úlevou celí bez sebe! Zato Burns na tom nebyl moc dobře.

Po kapitánově odchodu zůstal stát zkoprnělý na místě a jen tupě hleděl kamsi do prázdna. Jeho rudá barva měnila odstíny. Nejdříve zbledl, ale potom znovu nabral na obrátkách a celý zfialověl. Zatínal bezmocně pěstičky a funěl, funěl jako medvěd a na spáncích mu naskočily žíly!

Vztekle se na nás otočil a jeho tvář byla stažená v nepopsatelném vzteku. Vztekal se snad na celý svět! Byl to neuvěřitelný pohled! Pohled, který na nás vrhl tentokrát, jsme ještě neviděli! To byl teprve pohled, kterým by se mohlo zabíjet! Oči měl podlité krví a až nepřirozeně je poulil. Chvíli na nás zíral tím smrtícím pohledem a potom zasyčel skrze vzteky sevřené zuby:

"Pojďte!", načež se otočil a zběsilým křečovitým tempem vyrazil k paláci, kde byl vstup do vězení.
Mrkli jsme na sebe s Miltenem plní veselosti a chvátali za ním. Potrestáni jsme sice byli, ale co to bylo ve srovnání s těmi mukami, když si člověk myslel, že jde na smrt! A za další jsme byli svědky toho, jak dostal Burns co proto! Tohle vůbec nevyšlo tak, jak si představoval a naplňovalo nás to nevýslovnou radostí! Chtělo se mi jásat, skákat, trochu možná i plakat, ale radostí a Milten na tom byl stejně. Budeme žít!

Chvátali jsme přes nádvoří za Burnsem, který se ani neohlédl. Něco si mumlal pod vousy nebo jen tak vrčel, to se nedalo přesně určit. Nám to však bylo fuk! Jistě láteřil na celý svět! Před malým palácem, kde se nalézal vstup do vězení, postával hlouček vojáků. Když spatřili rozzuřeného Burnse, jeden z nich na něj začal pořvávat.

"Hele lidi koukejte! Burns má meč! Cha chá! Burns si konečně pořídil meč!, ukazoval voják na Burnse a smál se mu.
"No jo! Burns si vzal meč! U Innose to jsou věci!", přidal se další k vtipkování na Burnsův účet.
"Kluci teď už se nemusíme bát skřetů! Máme Burnse válečníka! Cha cha cha chá!", smáli se ostatní.
Burns, jak to uslyšel, zařval vzteky, jeho nahromaděná syrová zlost prorazila hráz ovládání a naprosto se vytrhla ze řetězů! Burns udělal pár rychlých kroků a vrazil surově vší silou do nejbližšího vojáka a šíleným způsobem v afektu řval:
"Já měl meč vždycky! Slyšíš?! Vždycky sem měl meč ty hovado!", řval a prskal a byl nepříčetný! Dál a dál strkal a bušil do vojáka křečovitě sevřenými bílými pěstmi, který se zaskočen snažil vyhnout jeho ranám. Musel dokonce před jeho zlostí couvnout nazpět, na nic víc se v tu chvíli nezmohl, v jeho obličeji byl jasně patrný strach a překvapení z běsnícího Burnse. Burns se od něj nakonec odrazil rukama, o krok ustoupil a zuřivě a rychle dýchal. Zdálo se, že zkolabuje. Chystal se k dalšímu běsnění, neovládal se!

Vojákův veselý obličej, který při útoku vystřídalo zděšení a překvapení, ztvrdl teď jako kámen. Chvilka mu stačila na to, aby se srovnal, rodící se vztek mu dodal klidu. Vždyť to byl jen ubožáček Burns! Voják si pomalu si otřel poprskanou tvář a potom se zle zašklebil.

"Co na mne řveš ty prase?!", zařval, rozmáchl se a vrhl se na Burnse. Udeřil ho špatně mířenou pěstí do tváře. Burns byl rozčilený jako zuřivý býk. Rána ho dovedla k nepříčetnosti, pokud to ještě vůbec bylo ještě možné? Vrhl se na vojáka celou svoji vahou a ačkoli byl skoro o hlavu menší, málem ho strhl k zemi! Voják měl co dělat, aby to ustál! Ostatní vojáci kolem jen vyjeveně sledovali roztržku a smích jim dávno zmizel z tváří. Nikdo z nich tohle nečekal! Burns hlava nehlava bušil pěstmi do vojáka a dováděl ho tak k zuřivosti. Ten si to líbit nenechal. Měl na sobě brnění a většinu z těch Burnsových ran tak ani necítil, ale k posílení jeho vzteku stačily! Tu a tam se Burns trefil do jeho obličeje, což vojáka jen ještě víc rozběsnilo.

Voják už se také neovládal, snažil se Burnse zmlátit, jak nejlépe uměl. Pěst za pěstí mířila na Burnsovo tvář, ale zrovna tak se pěst za pěstí vracela nazpět! Voják silně udeřil Burnse pravačkou do tváře a tentokrát se strefil přesně, Burnsova hlava celá odskočila dozadu. Ale Burns byl jako šílený! Dotíral na vojáka, který se ho od sebe snažil udržet v dostatečné vzdálenosti, protože právě díky tomu, že byl Burns nalepený hned na něm, nemohl využít dost dobře svoji sílu a konečně Burnse vyřídit. Byl silnější i větší, ale Burns byl zuřivější!

Tohle celé trvalo jen sotva minutu, během které jsme my s Miltenem, ale i vojáci kolem, jen vyjeveně stáli a zírali. Oba rváči řvali a sípali, hekali... Mumraj skoro okamžitě přilákal kováře, který nechal zbroj zbrojí i vojáky, co hlídkovali na hradbách poblíž. Hlouček čumilů se za tu minutku rozšířil, všichni doslova čuměli! Jeden z vojákovo přátel se ale přeci jen nakonec vzpamatoval a vložil se do rvačky, která se vymkla z rukou:

"Nechte toho!", křikl na rváče a pokusil se je odtrhnout, ale marně. Burns byl jako rozzuřený býk, strhl soupeře k zemi, ležel na něm, bil dál a dál vojáka do kyrysu i po hubě, stejně tak voják bil Burnse, jak se mu to jen podařilo. "Pomozte mi je sakra odtrhnout!", řval voják na své kumpány, ale vzápětí dostal od svého rvoucího se kamarádíčka, kterého se snažil vyprostit z Burnsovo sevření, loktem do zubů, až se mu secvakly! Zaskučel bolestí a odpadl. Ostatní se konečně do sporu také vložili. Dalo jim to chvíli práce, ale nakonec od sebe ty dva kohouty odtrhli. Každého z nich přitom drželi dva, aby se do sebe nemohli znovu pustit. Burns sebou škubal a prskal a řval:
"Zabiju tě tím svým podělaným mečem! Abys to už konečně věděl ty mrcho jedna!"
"Puste mne na toho skrčka a já mu utrhnu koule a narvu mu je do tlamy!", řval ten druhý a mlátil sebou jako štika. "Necháte toho! Slyšíte?! Oba dva sakra!", uklidňovali je vojáci.
"Co se to tady děje?! Dost!", zařval čísi velitelský hlas.
Mrkl jsem, kdo to řve. Spatřil jsem nějakého muže ve zbroji, který sem chvátal a už zdálky volal. Když přišel blíž, poznal jsem v něm Hyrka, toho důstojníka, co nás před pár dny vedl ze Starého dolu ten den, co jsme objevili na cestě v lese onen hrozný masakr.

"Okamžitě přestaňte!", poručil a oba zápasníci se skutečně trochu zklidnili, takže je vojáci už nemuseli svírat tak pevně.
"Pusťte mne sakra!", zavrčel rudý uslintaný Burns a vyškubl se vojákům, co jej drželi. Druhý zápasník se také ošíval, až se nakonec také vysmekl ze sevření a začal se oprašovat a urovnávat si důležitě své brnění, přitom nenávistně pokukoval po Burnsovi.
"Co se tu stalo?!", ptal se přísným hlasem Hyrk.
"On mne napadl pane!", bránil se voják.
"On mne urazil!", vztekal se Burns.
"Lže pane!", obořil se na Burnse voják.
"Ticho! To se vyšetří, svědků je tu dost!", rozhodl to okamžitě Hyrk.
"Vy všichni teď půjdete se mnou! Tohle se nebude tolerovat!", zavelel nekompromisně.
"A co tu dělají tihle?!", ukázal na mne s Miltenem, hned jsme upoutali jeho pozornost a ani jsem se tomu nedivil. Dva otrhaní zbití kopáči neměli na nádvoří hradu co pohledávat.
"Ti přišli s ním.", řekli mu vojáci a ukázali na Burnse. Ten byl zamračený, jako ta nejtemnější bouře.
"Co jsou zač? Nemají náhodou pracovat?", zeptal se Burnse Hyrk a hlas se mu třásl zlostí.
"Heh... No vedl jsem je do vězení! Mají být potrestáni.", odpovídal neochotně Burns na otázku a přitom vztekle koulel očima, "Na Kardanův příkaz!"
"Dobře, doveď je do vězení a pak se u mne okamžitě ohlas!", poručil mu Hyrk, "A vy pojďte za mnou!", přikázal vojákům a zamířil do malého paláce, vojáci ho poslušně následovali. My jsme však zůstali na místě i se vzteklým Burnsem, který za skupinkou odcházejících mužů sršel blesky svým nenávistným pohledem. Dýchal přerývavě a hluboce. Tohle opravdu přepískl! V duchu jsem si mnul ruce, dobře mu tak, tohle mu už opravdu neprojde! Zdálo se, že na milého Burnse teď už konečně opravdu dopadla ruka spravedlnosti! A já mu to ze srdce přál!