Vylezli jsme z pod střechy kovárny na šeré nádvoří. Studené kapičky deště z těžkých nízkých pochmurných mraků nám pršely do vlasů, neměly však dostatečnou sílu a ani jich nebylo tolik, aby zatím mohly promáčet naše chatrné hadry nebo dokonce mnohem kvalitnější šat kováře a jeho společníků, ale byl jsem si jistý, že se to brzy změní. Déšť byl vytrvalý. Měli jsme namířeno někam do přední části nádvoří, ale museli jsme udělat ještě malou zastávku, kterou si vyžádal jeden z kovářových společníků.

"Počkejte, ještě si musím odskočit." s těmito slovy se muž vydal někam k pobořené hradbě a torzu věže, kde rostla opravdu vysoká tráva. Byl to vysoký muž s plavými vlasy svázanými do dlouhého světlého culíku. Měl kulatý obličej a působil docela přátelským dojmem. Jeho tvář byla zarostlá světlým krátce střiženým plnovousem, který ho dělal poněkud starším, než-li ve skutečnosti doopravdy byl. Byl zřejmě také nějakým dozorcem zde v údolí, ačkoli na sobě neměl brnění, pouze nějaké obyčejné šaty.

Dvojice mužů - kovář a druhý společník - jen protočila pohledy a otráveně si vzdechla. Milten a já jsme jen mlčky čekali, až muž vykoná svoji potřebu a my budeme moci pokračovat dále. Dával si na čas. Prohlížel jsem si zatím pořádně tuto nejzažší část nádvoří. Všiml jsem si, že uprostřed vysoké trávy byla v zemi zarostlá kruhová mříž, zřejmě podobná té ze střechy hradní věznice. Musela ústit do některé části sklepení, ve které jsem nikdy nebyl, vlastně jsem nikdy nebyl ani v této vzdálené části nádvoří, nebyl důvod.

Mříž byla stará, o čem svědčila i šplhavá tráva, která ji z větší části zakrývala a dovedně maskovala. Mříž působila výhružně a nebezpečně, asi sloužila jako větrání zatuchlých sklepení, kdo ví? Mohlo to ale zrovna tak být další vězení, ale to bych o ní musel již dávno vědět, protože by mne do toho vězení už nejspíš dávno zavřeli. Dole se skrývala děsivá tma a šklebila se na mne přes čtvercové otvory mříže. Co tam dole asi je? Plavovlasý muž se k nám konečně vrátil, na tváři měl blažený výraz.
"Můžeme chlapci, já jsem hotovej!", zasmál se.

Vykročili jsme tedy dále. Nádvoří jsme tentokrát obešli z druhé strany kolem kaple, tedy z druhé strany mříže, pod kterou leželo vězení. Vchod kaple jsme míjeli opravdu těsně. Mohl jsem nahlédnout dovnitř, sice jen krátce, ale to stačilo. Byla to nevšední a svým způsobem vzrušující podívaná - nahlédnout do tajemného života mágů. Uvnitř bylo světlo. Hořely tu louče v ozdobných stojanech, na stěnách byly mosazné lucerny a ty rovněž zářily jasnými plameny a osvětlovaly stěny, které byly zdobené zvláštními symboly. Neznal jsem význam ani jediného z nich, byl to možná nějaký prastarý jazyk nebo něco takového, to jsem nevěděl, snad to věděl nebo alespoň tušil Milten. Později se ho na to budu moci zeptat, teď však na to nebylo vhodná chvíle. Všiml jsem si, že i on zvědavě pokukuje po interiéru kaple, vše co se týkalo mágů ho velice zajímalo, to už jsem dávno věděl.

Uprostřed kaple byl rozlehlý prostor, jehož podlaha byla zdobená podivnou mozaikou. Z haly vedlo otevřené schodiště někam nahoru. Zleva i zprava se vinulo kolem zdi a v pravém úhlu se lámalo, aby se nahoře uprostřed spojilo v jedno jediné, které vedlo dále do dalšího patra, kam už nebylo vidět, bylo to moc vysoko.

Pod schody, přímo naproti vchodu, se černaly dvě chodby vedoucí někam dozadu do tmy, kam také nebylo možno dohlédnout pro černou tmu, které nám bránila. Portály byly klenuté, to bylo všechno, čeho jsem se stačil povšimnout, vše co mi utkvělo v paměti. Nikde nebylo vidět jediného mága, nikde nebylo ani živáčka, všichni ještě asi tvrdě spali možná právě v těch temných síních pod schody. Přitom slunce již dávno vyšlo, ale neprostoupilo přes ocelové nízké mraky, z těch padal jen drobný ale vytrvalý déšť. Na mágy bylo ještě brzo.

Došli jsme k hlavnímu paláci, stála tu jako obvykle stráž, prohlížela si nás kamennými pohledy, které svědčili o tom, že strážci toho dneska mají právě tak akorát dost. Stráž u paláce tu stála ve dne v noci. Po skvělých zbrojích strážců netekla ani kapička vody, byli totiž skryti pod převisem, který tvořila přesahující střecha paláce. Kdyby lilo víc, asi by jim to stejně nepomohlo, ale na tento jemný deštík střecha bohatě stačila. Když jsme procházeli okolo, stráž kováře pozdravila - kovář byl podle všeho váženou osobou - kovář kývnutím odpověděl a zamířil si to ke kuchyni a my samozřejmě za ním.

Zahnuli jsme za roh paláce. Před námi se objevila vysoká hradní věž s mohutnou rozeklanou střechou, zdobenou malými vížkami a hlavně další část nádvoří. To se zde totiž lomilo kolem paláce jako veliké písmeno L doleva. Věž byla přístupná pouze z hlavního a dříve i zříceného paláce po zastřešených můstcích. Dnes už byl funkční jen ten z Bergelova paláce. Z druhé strany věže čnělo jen ubohé torzo druhého můstku, který vzal za své při tom dávném ničivém skřetím útoku, při kterém spadla celá polovina třetího paláce a i druhá hlavní věž. Tehdy měl hrad asi skutečně namále! Zborcený palác byl již dlouho neobyvatelný. Používalo se jen jeho spodní patro a sice jen jako skladiště. Část střechy paláce zůstala a tak i kousíček horního patra mohl být využíván, ale spíše asi jako pozorovatelna západního kraje, před běsněním živlů nemohl tento kousíček přístřeší ochránit nikoho - ani lidi, ani zboží.

Z otevřených dveří kuchyně, které jsme teď spatřili a kam jsme asi měli namířeno, se valil bílý dým. Kuchyně se nacházela přímo ve věži, tedy spíše byla pod věží - v jejím přízemí, to však bylo propojeno s věží samotnou pouze komínem. Když chtěl někdo na věž musel přes palác. Ze začuzené kuchyně se ozývalo dusivé kašlání a sprosté nadávky:
"U Beliarova zadku já se na vykašlu! Hoř ty podělaný mokrý pitomý dřevo! Sakra!" -Byl to kuchař Vexter, jeden z hlavních kuchařů tady v údolí. Bylo jich tu samozřejmě víc, protože tolik hladových krků včetně zmlsaných jazýčků hradních pánů a teď i mágů, by nedokázal jeden kuchař sám obsloužit, ale Vexter měl to hlavní důležité slovo a taky největší zodpovědnost. Zdálo se, že se mu nedaří roztopit ohniště - kouř tomu alespoň nasvědčoval. Chvilku se ozývaly nadávky a kašel, my jsme se zatím zastavili kus od vchodu, kde na nás dým nemohl a zvědavě jsme ten nevybíravý hrubý monolog poslouchali. Kovář a jeho společníci se tiše chechtali a zlomyslně se šklebili. Uvnitř se zatím ozývaly jen další salvy nadávek a kašle, dýmu neubývalo. Najednou z té záplavy kouře vyletěla ven malá postavička, mnula si uslzené červené oči a kašlala a prskala.

"Zdravím tě Vextere, koukám, že tu máš veselo hned po ránu co?" rozchechtal se kovář už z plných plic a dost nahlas.
"Huh? Kdo to?" ptal se mžourající kuchař, který z počátku nemohl rozeznat přes uslzené oči kdo na něj mluví. Směšně plácal rukama kolem sebe, jak se snažil odehnat dotěrný čpící kouř.
"Ach to jsi ty Larne, přišel jsi se mi vysmát co? To mne mohlo napadnout! Copak za to můžu, že je zase ucpaný komín?! To je denodenně! Už mne to nebaví, nejraději bych s tím seknul! Musím hned teď začít vařit, jinak nestihnu v čas obědy pro kopáče a ještě musím dohlídnout na to, aby Bergel dostal svoji snídani a tohle mi v tom brání! Ehm... Echr chr!" vykašlával ze sebe kuchař své trápení i kouř.
"Ucpaný komín? Jak může být ucpaný, vždyť pokud vím, tak je tam díra, že by jí protáhli koně?!" divil se kovář.
"Jo to je, ale skoro každej den je ucpaná! K sakru!" vztekal se Vexter, "Podívej se na to!" ukazoval na neslábnoucí záplavu bílého kouře, která se zvolna líně oplétala kolem paty věže, bylo totiž bezvětří, ale stále pršelo.
"Skočíš se prosím tě podívat co je s tím komínem?" optal se kovář svého společníka, toho druhého ne toho světlovlasého - tenhle byl drobnější zato rozložitější a měl černé kudrnaté vlasy - aby Vexterovi nějak pomohl.
"Jo byl bys tak laskavý? Došel bych tam sám, ale musím teď letět do kuchyně v paláci, podívat se jak jsou na tom s přípravou snídaně! Pánové si poručili pstruhy, že prý ten posel miluje pstruhy! Nasrat! Já jako blbec jsem musel celej večer chytat pstruhy dole u mostu a pak taky v lese u vodopádu vedle Starého dolu, protože u toho pitomýho mostu ty svině nebraly! Pak přišla ta blbá bouřka a málem jsem to nerozdejchal, protože mi těsně za zadkem šlehnul zajebanej blesk! Chybělo málo a uškvařil by mi prdel!"

"Musel sem se schovat v dole, protože v lese by to nebyl nejlepší nápad a do hradu jsem se dostal až před hodinou s grupou kopáčů, co šli ze šichty! Nespal jsem a teď budu celej den lítat jako blbeček a vyvařovat a do toho ještě tohle!" ukázal kuchař plný vzteku na hromadu kouře. "U Innose, co jsem komu udělal?!" zoufale zalomil rukama k nebesům.
Muž - podsaditý kudrnatý chlap středního věku s tupějším pohledem než měl jeho světlovlasý kumpán - kterého kovář požádal, tedy odkráčel. Šel, ačkoli nevypadal příliš nadšený, do hlavního paláce, odkud jedině se mohl dostat do věže a zkontrolovat komín.

"Tos měl veselou noc!" smál se kovář Vexterovi. "A proč jsi se včas nevrátil?" ptal se.
"Protože jsem si myslel, že to přejde, celej den se to táhlo po obloze a nic a večer to musí přijít mne na vztek! Nenapadlo mne nic jiného než běžet do dolu, i když to byla pěkná štreka! Zvlášť po blesku jsem se dvakrát nerozmýšlel! Najednou byla tma, že by se dala krájet! A strašlivě chcalo! V minutě jsem byl mokrej až na kost a déšť byl studenej jak muj děděk, když zdechnul! No a v dole sem musel zůstat přes noc."
"A proč jsi se nevrátil, když bouřka přešla?"
"Kdy? V noci? Jsi se zbláznil ne?! Nechám se zmasakrovat jako chudák Buf ne?! To teda ne! Ani kvůli blbejm pstruhům pro králova pumprdlíčka ne! Nikdy! Ať si pán políbí svůj aristokratickém zajebanej zadek! " kuchař byl evidentně přepracovaný a nervy měl na pochodu.
"Ale pstruhy máš ne?" neodpustil si kovář a koutky mu šibalsky cukaly.
"Jo kurva! Mám!" odplivl si Vexter a zašklebil se na kováře.
"No tak vidíš! Uklidni se, ničím si neprospěješ, když se budeš vztekat, to chce klid!" uklidňoval kuchaře kovář, poplácal ho po zádech, ale smál se co mu plíce stačily. Prostě si nemohl pomoc! Bylo to k smíchu, kuchař vypadal opravdu směšně, takový malý čertík čpící kouřem, poskakoval a prskal...

"Tobě se to říká! Měl jsem tam sušený bylinky! Houby a všechno! A teď to můžu vyhodit, protože to bude smrdět a bude to na nic!" stěžoval si Vexter a ukazoval do čadící kuchyně.
"Nasbíráš jiný ne?" snažil se ho kovář uklidnit, potom se ale zase rozchechtal, jak mu na mysl přišla nová vtipná myšlenka, pak řekl Vexterovi:
"Zkoušel jsi se na to dívat z druhé stránky?" koutky mu zase cukaly a měl co dělat, aby udržel vážnou tvář.
"Z jaké?" zeptal se nedůvěřivě Vexter a nedůvěřivě čekal, co z kováře vypadne za moudro.
"No je to teď vynikající udírna! Ty sám jseš skvělým důkazem! Copak se necítíš?" kovář se opět rozchechtal na celé kolo a s ním i jeho plavovlasý společník, Milten se smál taky a i já se musel smát, tohle bylo moc! Kovář svá slova doprovodil výmluvným gestem, když významně čichal ke kouřem načichlému Vexterovi.
"Ty! Ty blbče! Ty se nikdy nezměníš co?!" vykřikl Vexter a škorpil se, bylo však znát, že jen na oko, bylo na něm dokonce vidět, že se musí přemáhat, aby se také nesmál, už i jemu cukaly koutky a měl co dělat, aby udržel svoji mrzutou tvář. Ale dařilo se mu to, jen co je pravda, snažil se aby vypadal co nejvíc naštvaně a rozmrzele.
"Nemám na tvé vtípky čas Larne, musím jít zkontrolovat ty ryby." řekl unaveně a kroutíce hlavou, a vykročil k paláci.
"Pánové chtějí ty ryby pečený, ne uzený!" řval za Vextere smíchy kovář a z očí mu tekly slzy. Jeho společník i my dva s Miltenem jsme se chechtali na celé kolo, co chechtali - my jsme se řehtali! Vexter jen s úšklebkem ukázal svůj prostředníček, v očích však měl také smích, otočil se a dál kráčel pryč do paláce. V tom náhle zavolal plavovlasý muž za Vexterem:
"Podívej, už to přestává kouřit!" a ukazoval na dveře, ze kterých se už skutečně tolik dýmu nevalilo a zdálo se, že ho dál ubývá.
Vexter se zase otočil, pak vzhlédl k nebesům, protočil očima, načež zalomil rukama a zvolal:
"Ó díky pane!" pak se na nás široce usmál, otočil se a zmizel za rohem paláce, kde už ho nebylo vidět. Kovář mu přeci jen zvedl náladu, ačkoli ho nešetřil, asi byli dobrými přáteli...

Kovář se ještě smál, dlouho se smál a zdálo se, že ho smích jen tak nepřejde. Za chvíli se objevil druhý společník, který byl zkontrolovat komín. Sotva se kudrnáč objevil, chechtal se, až se za břicho popadal, když k nám rychle kráčel. Kovář se na něj smál taky a plavovlasý společník jakbysmet. Všichni jsme se pořád smáli.
"Počkejte, až vám povím o tom komíně, to se potrháte! Kluci nahoře ve věži každý ráno tomu chudákovi ucpou komín nějakou dřevěnou deskou a pak mají strašnou prdel, když tady běhá, nadává na všechny kolem, vzteká se svolává a prosí bohy o slitování!" soukal ze sebe přerývavě chlap a doslova smíchem hýkal.
Kovář, když to slyšel, už se opravdu nemohl ovládnout, držel se za břicho, slzel a jediné, co ze sebe dokázal vypravit bylo:
"Už dost! Už dost! Moje břicho!" ale řehnil se dál a dál.
"Ty volové tam odsud mají dobrej výhled a slyšej všechno!" smál se dál druhý muž. "Teďka jsme slyšeli celé to tady dole, když sem tam byl! Támhletím vokýnkem sem je dobře vidět."
"To je síla! Ten by je zabil, kdyby to věděl!" bavil se kovář.
"Jo to asi jo, radši mu to neříkejte!", chlemtal se plavovlasý muž.
"Už dost, už opravdu nemůžu, tohle mne zabije! Takhle jsem se dlouho nenasmál! To je sranda!" chválil si kovář zábavu na cizí účet a ještě stále se hlasitě řehnil. Smáli se všichni.
"Už dost!" snažil se popadnout dech a nakonec se mu to podařilo. "No a nakonec jsem k čertu zapomněl vyřídit si to, proč jsem sem šel!" vyhrkl zamračeně, načež si znovu vzpomněl na vzteklý Vexterův obličej a celou tu komedii a zase se smál, tentokrát však už ne tolik, ani tak hlasitě.
"A proč jsme sem vlastně šli?" optali se muži.
"Včera se mi podařilo chytit pěkného zajíčka do oka a tak jsem chtěl, aby mi ho Vexter připravil, mám ho zatím pověšeného v kovárně pěkně v průvanu. Nikdo neumí takového zajíce na smetaně jako Vexter!" chválil kovář. "Nevadí, zajdu sem později. Jdeme, musíme ještě uklidit tyhle dva šašky." poručil a znovu se zasmál.

Tak zajíčka?! Ti se panečku žerou bídáci! Důl na ně na všiváky, raději jsem na zajíčka přestal myslet, zbytečně jsem dráždil svůj ubohý žaludek i jazyk. Všichni jsme vykročili za kovářem. Z kuchyně už nešel žádný kouř, teď měl jinou snadnější cestu, už mu v ní nebránila žádná deska. Chudák Vexter! Musím ale říci, že jsem se opravdu pořádně zasmál a pobavil a Milten taky. Taková zlomyslnost! Ale vtipná, to ano! Teď mne však vtip i dobrá nálada pomalu přecházely, protože chvilkové zapomnění na hroziví trest přešlo rychlostí blesku.

Kráčeli jsme přes nádvoří k malému paláci. Již před ním postával hlouček strážců, kteří o něčem mluvili. Na některých bylo dobře vidět, že právě vstávali. Pozdravili kováře a dál si povídali, zatímco my jsme vešli dovnitř do paláce. Prošli jsme chodbou až k tomu velkému zamřížovanému oknu. Dveře do ubytovny vojáků byly otevřené, když jsme šli kolem, nahlédl jsem dovnitř. Několik vojáků se stále válelo na kavalcích, jiní se už navlékali do brnění, zazníval odtud veselý družný hovor. Napravo ve velké síni tentokrát už seděl nějaký muž a škrabal nějaké poznámky brkem do pergamenu, ani nevzhlédl od svých poznámek, když jsme procházeli kolem.

Místo abychom zašli dolů do podzemí jako obvykle - po starých vlhkých kluzkých schodech - šli jsme teď doleva, také po schodech, ale tentokrát vzhůru. Byly fortelné a dřevěné a hlasitě vrzaly. Výhled z okna se nijak zajímavě nezměnil, stále bylo mlhavo a šedivo a stále drobně pršelo. Jak jsme stáli u kuchyně, stačili jsme už promoknout, přeci jen jsme byli jen v ubohých hadrech na rozdíl od našich věznitelů. V hradu ovšem nepršelo a bylo tu i tepleji.

Vystoupali jsme tedy po schodech a octli se v prvním palácovém patře. Kovář otevřel dveře a vešel do další rozlehlé ubytovny skoro úplně stejné, jako byla ta dole. I tady rovněž bylo několik vojáků, co se ještě buď váleli, nebo se už připravovali do služby. Pozdravili kováře i muže, kteří šli s námi a oni jim samozřejmě odpověděli. Tady se znal každý s každým. Hned napravo byly dveře, ke kterým kovář zamířil. Byly otevřené a vedly na chodbu, která palác spojovala s branou, tedy jejím horním patrem. To byla naše cesta a my jsme se tudy vydali pod vedením kováře. Byl to vlastně podobný zastřešený můstek nebo spíše most, který jsme viděli u veliké věže. Brzy jsme jím prošli až k dubovým dveřím, které kovář otevřel a před námi se objevilo horní patro brány.

"Nazdar Drene ty chlape jeden!" vykřikl kovář, ale zprvu jsem nevěděl na koho. Až potom jsem se všiml, že v rohu na opačné straně je stolek a u něj sedí dva vojáci. Jeden z nich vstal, zatímco druhý zůstal v klidu sedět, jen rozmrzele pokynul na pozdrav. Na stole byl džbán, pohárky a kostky.
"Nazdar Larne! Neseš mi toho králíka?" zeptal se Dren, když podával s úsměvem ruku kovářovi. Jeho obličej prozrazoval únavu, Drenovy oči však zářivě svítily.

Měl asi noční směnu, hlídku na bráně, jistě byla pořádně dlouhá i přes to, že si ji evidentně krátil se svým společníkem hrou v kostky, ale nic nebylo tak dlouhé a hrozné, jako robota v dole! Jenže tu on neznal.
Dren! Hm? To jméno mi bylo nějaké povědomé, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem jej už slyšel. Jistě jsem se s ním už někde potkal, jeho tvář mi byla známá.
"Kvůli tomu zajíci sem jdu, ale bude asi až navečír, dáme si ho pěkně po robotě co? Vexter má moc práce." oznámil kovář.
"Jistě, proč ne? To se mi hodí, půjdu se na tu pečínku pořádně vychrápat!" smál se Dren.
"Jo a já si odbudu nějakou tu práci, mám toho teď dost. Dones večer nějaké víno. Ke králíkovi na smetaně je víno nejlepší!" domlouval si kovář podrobnosti večerní žranice, kterou společně s Drenem plánovali.
"Neboj se! Mám tu vynikající Klášterní Hvězdu! To si pošmáknem!" uklidnil kováře Dren a výmluvně při tom mlaskl.
"Tak dobře, mám ještě práci, musím nacpat tuhlety dva panáčky do klecí, prej se porvali a teď si to odpykají. Burns je chtěl dokonce pověsit!" řekl kovář.
"Tak si to užijte chlapci! Počkat já si vás pamatuju! Už se mi to vybavuje, no pěkná rvačka to byla, hodně krve teklo... Ale ti druzí si začali, to je pravda!" smál se na nás Dren vesele. Tak odtud ho znám, je to ten dozorce co nás potom zavřel do chatrče!

"Burns by ale chtěl věšet každého, vždyť ho znáš!" mluvil Dren zase ke kováři. "Slyšel jsi jak se porval?! To je žhavá novinka! Prej si to pak ale pořádně slíznul s strhli mu prémie a vůbec, prej ještě jeden průšvih a letí a to nejspíš rovnou mezi ty mukly tady!" ukázal na nás, ale nemyslel to asi nijak osobně, spíše obecně.
"Já to dokonce na vlastní oči viděl! Byla to pořádná rvačka, jaktěživ bych to do toho chlapa neřekl! Kde se to v něm vzalo, to mi není jasný, ale šel z něj skoro strach, byl jako rozzuřenej bejk! Něco o jeho trestu jsem zaslechl dokonce od něj, ráno jsem s ním ještě mluvil, ale nebyl moc sdílnej. To víš Burns! Ten nic neřekne, to by se raději propadl do země!" vyprávěl Drenovi kovář novinky.
"Stačí to co řeknou lidi, chlapi se o tom ráno spolu bavili, prej u toho taky některý byli osobně, stačí se zeptat jich, co všechno slyšeli." přidal svou trošku do rozhovoru plavovlasý společník, druhý jen souhlasně pokyvoval a přitakával.
"Jo jo jo..."
"Jo tady se nic neutají! Ten parchant si to zaslouží, dělá tu jen problémy a peklo." pokračoval Dren.
"Kdybys jen viděl tu jeho potlučenou čubčí držku!" popisoval kovář Drenovi Burnsův "nový" obličej. "Vypadá jako idiot! Ale psst! Já to o něm neřekl!" jedovatě se zasmál.
"Ten chlap co se s ním pral taky něco slíznul, a hubu má taky jako by ho pobodaly vosy nebo se mu po ní přešel kůň!" dodal druhý kudrnatý pomocník. "Sem ho ráno viděl."
"Jo to jsou věci dneska!" smál se Dren.
"Už jsi slyšel o Vexterovi a jeho udírně?!" rozchechtal se kovář a po něm i oba dva společníci.
"Udírně?! Ne to jsem neslyšel, to musí být veselý, když se tak blbě tlemíte?!" chechtal se Dren. "To chci slyšet!" žadonil vesele.
"Je to síla! Povím ti to večer, budeš se smát taky!" slíbil kovář a zase se chechtal jako malý kluk.
"Tak to se těším! Tak večer!" smál se Dren.
"Tak my jdeme, večer se uvidíme, bude to asi fuška rozdělat ty zámky, budou pěkně zarezlý!"
"Tak zatím. Večer jsem u tebe! Innos s váma chlapi." rozloučil se Dren a vrátil se ke kostkám ke svému kumpánovi, který po nás mrzutě pokukoval, asi že Drena zdržujeme od práce.

Odešli jsme stejnou cestou, kterou jsme přišli. Prošli jsme spojovacím můstkem, dále pak ubytovnou a po schodech dolů na hlavní chodbu, kde jsme hned prvními dveřmi zahnuli do ubytovny na tomto patře. Zde byly stejné dveře, jako o patro výše, vedly však pro změnu na hradbu. Cestou jsem přemýšlel o Burnsovi. Za tu krátkou chvíli od konfliktu ve Starém dole se v mých očích stal z Burnse kruťase, člověka, před kterým je nutné mít se na pozoru, Burns ubožáček! Všichni si to o něm mysleli a zdálo se, že po nejnovějších událostech už není tolik potřeba se ho obávat a mít se na pozoru.

Dorazili jsme na hradbu. Opět jsme se ocitli ve studeném nepříjemném deštíku a tentokrát se do té nepohody přidal i protivný lezavý vítr, kterého nás před tím ušetřily hradební zdi, jenže tady už nás chránit nemohly. Na druhé straně ochozu hradby byly jediné dveře vedoucí někam do bránové věže nebo prostě do brány, jak se jí tady obecně říkalo. Věděl jsem, že za nimi jsou mechanismy, co otvírají těžké dvojité mříže brány. Jinam se odtud už opravdu jít nedalo, leda tak skočit dolů z hradby, ale vlastně to ani nebylo potřeba - chodit jinam - jak jsme se měli hned v zápětí přesvědčit.

Skoro okamžitě jako vítr jsem si uvědomil i nenápadný skřípavý zvuk, který mne přiměl pohlédnout dolů přes cimbuří pod hradbu. Tak přece! Byla tam klec! Tak už je to jasné, čeká nás pobyt ve velké výšce, v chatrných odporných klecích, budeme vystaveni na odiv větru zimě i dešti - se sluncem se moc počítat nedalo. Innos smiluj se nad námi! Kovář a jeho muži začali opatrně zvedat těžkou železnou klec, upevněnou na dlouhém řetězu, který se navíjel na kladkostroj upevněný na hradební zdi. Tím dostali strop klece nahoru přímo k nám.

Z blízka ta věc vypadala ještě děsivěji! Byla vyrobená ze silných prutů a plátů železa, byla celá zrezlá - rez mužům špinil ruce. Kovář počal rozebírat zámek, já se zatím dál "kochal" tou podívanou. Všiml jsem si, že na podlaze, tedy na mříži, která tvořila podlahu, jsou hustě nasázené krátké, ale ostré ostny. Bylo mezi nimi místa tak akorát na nohu. Okamžitě mi došlo, proč to tak je a zděsil jsem se ještě víc! Ty ostny měly za úkol jediné, měly znemožnit nešťastníkovi uvnitř - tedy mně nebo Miltenovi - aby se mohl posadit a ulevit svým nohou. Celou dobu budeme nuceni stát nebo sedět v podřepu, to bude utrpení!

Pohlédl jsme na Miltena a ten byl celý bledý a sledoval mříž nebo snad množná kováře, to jsem nebyl schopný z jeho zaraženého obličeje poznat. Kovář musel vzít kladivo a zámek na vrchní odklápěcí mříži urazit, protože byl opravdu silně zarezlý. Bylo s podivem, že se to vůbec mohlo stát! Při vší té krutosti dozorců bych čekal, že se tu někdo bude houpat každý den! Jenže tomu tak nebylo a nevěděl jsem proč. Párkrát jsem tu někoho viděl viset. Poslední nešťastník tu byl opravdu dlouho, vlastně byl v té druhé kleci na druhé straně brány nad šibenicí, ale to je jedno. Sundali ho, až když mu jeho stehenní kost spadla přímo doprostřed cesty pod bránou...
Po zádech mi přeběhl ledový mráz! Bože tohle nemůžeme přežít!

"Tak a je to! První může jít dovnitř." řekl kovář a otevřel skřípající dvířka mříže, která vlastně byla stropem té "útulné klícky". Chvilku bylo ticho, kovář zřejmě asi čekal, že se pohrneme dobrovolně! Mrkl jsem na Miltena, ten se na mne díval též. Zjevně se mu nechtělo stejně jako mne, ale i on věděl, že není zbytí a že je vlastně jedno, kdo půjde sem a kdo na druhou stranu. Rozhodl jsem se rychle.

"Já jdu." řekl jsme jen a tu se mne chopily ruce mužů a pomohly mi vsoukat se dovnitř. Sotva jsem do klece vložil nohu, tak se celá povážlivě rozhoupala a rozskřípala! Málem jsem spadl! Chtěla se točit mrcha, kovář mi ji musel podržet, jinak bych býval už letěl dolů z hradby a nejspíš si zlomil vaz jako ten huňatej obr, co se s námi pokoušel prát a jehož blbost a debilita nám dopomohla k těmhle problémům. Ačkoli... on si vlastně rozrazil hlavu o kamení! Nemá asi příliš smysl popisovat děsivé hrůzné pocity, co mne v tu chvíli pohltili. Ať si to raději každý zkusí sám! Pode mnou byla hrozivá hloubka, viděl jsme střechy chatrčí a o ně jsem se rozhodně rozplácnout nechtěl!

Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem tam byl - v kleci! Křečovitě jsem se držel a okamžitě jsem si musel přešlápnout, protože ostré hroty mne hned počaly tlačit do nohou a já cítil, jako pomalu projíždějí mými chatrnými škrpály. Trojice mužů zatím stále přidržovala klec nahoře. Kovář upevňoval zámek, doufal jsem, že si klíč od něj pečlivě schová! Zámek cvakl a bylo dokonáno!

Pohlédl jsme na Miltena a ten se na mne soustrastně díval. V očích měl smutek a já věděl, že v mých očích je taky a mísí se navíc s velkým strachem a hrůzou. Klec najednou škubla! Srdce mi málem skočilo do krku! Muži ji počali opatrně spouštět. Točili rumpálem a tím se celá klec dala do pohybu dolů. Houpala se jako nějaký šílený škuner, vrzala a skřípala a otáčela se, jakoby se měla co chvíli utrhnout a spadnout dolů. Byl jsem rozkročený, držel jsem se křečovitě mříží, děs se mnou lomcoval a já se ani nedovážil pohlédnout dolů pod sebe, dokonce ani na hradbu na Miltena nebo muže, co mne spouštěli. Místo toho jsem zavřel oči, klepal jsem se jako osika!

"Doufám, že ten řetěz vydrží." slyšel jsem mluvit jednoho ze společníku, nejspíš to byl ten plavovlasý. "Co řetěz, ale spíš ten pant a hlavně ta kladka, podívej jak se viklá!" reagoval na to kovář. Při těch slovech mi zatrnulo a jen jsem se modlil ke všem bohům, abych už byl dole a celá tahle pekelná klec aby se už přestala kývat a houpat! Na to o jakém pantu muži mluví, na to jsem raději nemyslel. Nejspíš to bude ten co drží rameno s kladkostrojem na hradbě. Najednou něco odporně prasklo, celá konstrukce se zachvěla a já najednou cítil, že se volně řítím dolů! Vykřikl jsem a otevřel oči. Mříž jako by se najednou utrhla, padala dolů a cosi nade mnou vrzalo. Padal jsem s ní, viděl střechy chatrčí jak ke mně letí! Pak to se mnou škublo a já se praštil do hlavy o stěnu klece.

"Sakra tohle bylo o fous! Držte to! Hlavně to držte!" zaslechl jsem někoho nahoře. Podíval jsem se, co se to stalo a spatřil kováře, jeho společníky a i Miltena, jak zapření o hradbu zděšeně hledí dolů na mne a ze všech sil drží řetěz!
"Co se stalo?!" vyjekl kudrnáč.
"Mlč a drž! Zuby na navíjecím kole se utrhly." skučel kovář přes semknutá ústa, jak se ze všech sil snažil udržet mříž.
Můj pohled se hned stočil na pant. Ten byl zpola vyrvaný ze zdi! Bože!
"Takhle mne tu přece nemůžete nechat?!" vyjekl jsem na kováře.
"Promiň chlapče, tohle nebylo v plánu," omlouval se nepříliš upřímně kovář přes zatnuté zuby. "Teď už to bude dobrý." ujišťoval mne a nějak jsem cítil, že tak trochu i sebe.
"Vždyť se to utrhlo! A ten pant sotva drží!" nedal jsem se. Klec se stále docela divoce houpala a zběsile se točila dokola. Zvedal se mi žaludek a hrůza mi skákala po zádech. Můj život byl v rukou těch čtyř chlapů tam nahoře! Bože pomoz jim i mne!

Kovář s vydatnou pomocí ostatních ze všech sil táhl těžkou klec nahoru a po chvíli se mu naštěstí podařilo řetěz nahoře nějak pevně zaháknout! Krve by se ve mne nedořezal!
"Tak ho vytáhněte ne?! Takhle ho tam nemůžete nechat, vždyť se to rozbilo!" řval Milten na kováře a jeho společníky a v hlase měl zuřivý vztek.
"Heleď, vo to ty se nestarej, to vydrží! Když přežil tohle, už se mu nemůže nic stát! Hold sebou nesmí moc mlejt no!" vybafl na Miltena ten černý kudrnatý tupec a zle se zasmál. Nejraději bych mu jednu pořádnou vrazil! Hajzl!
"Promiň chlapče, ale je to koneckonců trest ne? Stejně pro tebe nic nemůžu teď udělat, řetěz strhl rumpál i kladky. Dáme to do kupy, až tě přijdeme vyndat." řekl mi kovář. Spustíme tě dolů a potom to opravíme, teď se s tím rozhodně srát nebudu, nemám na to čas a hlavně za to nejsem placenej."
"Až mne sundáte dolů, nebo až to spadne!", zaskřípal jsem si pro sebe mezi zuby.
"Tak jdeme!" zavelel kovář, zřejmě usoudil, že už je to bezpečné! Parchant! Trojice mužů mi zmizela z dohledu za cimbuřím hradby. Zůstal jen Milten a zděšeně na mne hleděl.
"Diego drž se!" stačil jen říct, pak ho za rameno popadla čísi ruka a i on zmizel. Zůstal jsem sám.
"Miltene?!" zařval jsem, ale nikdo se neukázal - zděsil jsem se hysterického tónu ve svém hlase. Někde nahoře ještě práskly dveře a pak se rozhostilo ranní ticho, přeci jen bylo ještě brzo. Klec se stále pohupovala, už však ne tak divoce. Zvolna se otáčela dokola. Cítil jsem, jak mi dřevění pravá noha a tak jsem ji pečlivě a opatrně přesunul kousek vedle mezi dva jiné hřeby. Hlavně s tím zbytečně nehoupat! Bože tohle bude hrůza! Odvážil jsem se pohlédnou dolů do hloubky, ale pohled jsem hned raději zase odvrátil, ještě pořád to nedělalo dobře žaludku! A upřímně jsem si nemyslel, že někdy bude.Bylo šedivo a najednou mi došlo, že je mi zima! Do teď jsem na to pochopitelně nemyslel. Stále pršelo a stále vanul lezavý vítr. Tohle nemůžu přežít, to bude nejmíň zápal plic!

Pohlédl jsme na nebe, šedé mraky dál tiše pluly temnou oblohou a slunce vidět nebylo. Žádné znamení, že by se mělo zlepšit počasí. Tohle bude velice krušné. Bylo mi skoro do pláče! Chvěl jsem se zimou, dřevěněly mi nohy a já se nemohl posadit, ačkoli bych dírami v mříži, která byla podlahou klece, mohl prostrčit nohy a ulevit jim. Kdyby tu nebyly ty kruté hřeby! Bohové za co mne trestáte? Znovu jsem pohlédl k nebesům v naději, že tam snad najdu odpověď, ale místo toho mi do oka padla ledová kapka až to zabolelo. Spustila slzy, nebyl to pláč, nechtěl jsem aby byl. Ale byly to slzy. Neplakal jsem, já jen... jen slzy mi tekly po tváři stále víc a víc a ruce se mi třásly...