Tak to bylo moje další ráno zde v údolí. Tichý hrad se pomalu probouzel do nového dne a já už se dávno třásl zimou v té nelidské kleci. Myslel jsem na Miltena, jak jen asi zavřeli jeho? Zdalipak to měl snazší a bez podobného nepříjemného dobrodružství, jako já? Teď už je jistě v kleci z druhé strany brány, bohužel jsem na něj neviděl.

Klec se uklidnila a s ní jsem se uklidnil i já. Počáteční strach a šok už odezněl, zase jsem počal normálně přemýšlet a uvažovat. Hysterie a beznaděj, co mne na chvíli ovládly, už byly zase pevně svázané hluboko ve mne, jen zima tu zůstala. Vítr se do mne bez slitování opíral a bral mi veškeré teplo, chvěl jsem se zimou a třásl se jako pes. Zvažoval jsem své možnosti a k mé značné nelibosti mi došlo, že s tímto údělem, který na mne byl uvalen, nic nezmůžu a musím tedy trpělivě vyčkat chvíle, kdy mne snad propustí. Kdy to bude jsem nevěděl. Tuším, že jsem zaslechl někoho mluvit o třech dnech, ale nebyl jsem si tím vůbec jistý.

Tak jsem se tedy odevzdaně pohupoval ve větru. Odvážil jsem se dokonce pohlédnout dolů, byl to zvláštní pohled, dívat se pod sebe, jak jsou první z kopáčů vyháněni z chatrčí, jak je šikují do řad, peskují je a potom ženou do dolů či dozadu k aréně, kde se stavěl poslední kus palisády, nebo na druhou stranu hradu, kde se stavěla velká střecha.

Mrzl jsem! Ani ten nejkrásnější pohled, který by se mi mohl naskytnou, by mne nemohl zahřát, ranní mlha se sice rozptýlila, takže jsem měl poměrně dobrý výhled, bohužel byl šedý a chmurný a síla okamžiku - zima, ztuhlé tělo v nepohodlné poloze, dřevěnějící nohy - to vše nedalo výhledu šanci, aby mne alespoň trochu zaujal. Přetrpěl jsem tu již mnohé a tak jsem se ze všech sil snažil přetrpět i toto. Kdybych alespoň nebyl mokrý! Ale ranní déšť - naštěstí teď už nepršelo - na mne nenechal ani nitku suchou a o toto vše to bylo horší!

Jenže co naplat, musel jsem to přetrpět a tak jsem trpěl! Hodiny se vlekly... Cvakal jsem zuby, třásl se zimnicí, pokaždé když se do mne opřel zlomyslný vítr. Přendával jsem bolestivé unavené nohy, hledal pro ně co nejlepší možnou polohu - žádná však nevydržela dlouho. Zažíval jsem obrovský strach a neklid pokaždé, když vítr rozhoupal klec a ta začala i s řetězem a rumpálem výhružně vrzat, točit se kolem osy a pohupovat se. Panty se drolily ze zdi.

Po čase si mne všimli i dozorci a kopáči a v poledne - bože jak se ten čas vlekl, v poledne už se dokola rozkřiklo, že v klecích jsou dva noví vězni a tak se k tomu všemu utrpení přidal ještě posměch dozorců, dokonce i některých zlých kopáčů a neustále na mne někdo pořvával, pronášel na moji adresu hloupé vtipy nebo mne litoval. Nu zkrátka jsem byl středem pozornosti. Naštěstí je to později přešlo, trvalo to docela dlouho a neustále to propukalo znovu pokaždé, když se vystřídaly směny, nebo přišli noví muži... Ale já už si zvykl.

Den plynul nesmírně pomalu - doslova hlemýždím tempem! Někdy po poledni se vítr utišil, část oblečení na mne už oschla a možná se i trochu oteplilo, protože už mi nebylo tolik chladno. Dešťové mraky odpluly a dokonce se mi zdálo, že se mračna trhají, ale raději jsem si nic nenamlouval - znal jsem svoji smůlu, ještě může přijít pořádný nečas a pak si teprve užiji!

Dělníci pracovali, dozorci je hlídali a já měl spoustu času na přemýšlení. Zdálo se, že počasí se přeci jen rozhodlo ušetřit mne, k večeru prvního dne jsem na obzoru spatřil světle modrou šmouhu v mracích a velice jsem se zaradoval, když se později rozšířila - znamení toho, že by se mračna mohla opravdu roztrhat!

Vítr, který už nebyl tak nepříjemný jako z rána, ke mne donesl vůni jídla. Dnes už to bylo poněkolikáté! Ze začátku mi to nevadilo, ale teď v pozdním odpoledni se začal probouzet hladový žaludek a zlá žízeň se nenechala nijak zahanbit. Zatím se to však dalo vydržet, zažil jsem tu horší hlad i žízeň.

Slunce se konečně schovalo za vrcholy kopců na důkaz toho, že máme první den tohoto vězení za sebou. Padl chladný soumrak, kopáči byli zaháněni do cel, vrátily se šichty z dolu i z paseky, kde se neustále kácelo dříví pro důl i palisádu. Vnější okruh i hrad samotný brzy ztichly a noc padla na kraj. Tu a tam jsem zahlédl i hvězdy, obloha se skutečně trhala. Brzy jsem spatřil nádherný měsíc, jako stříbrnou perlu.

Padla na mne hrozná únava, co chvíli jsem se však v kleci kroutil a ulevoval bolavým nohám i zádům. Vždycky jsem po tom na chvíli usnul, než mne znovu ta bolest dřevěnějících končetin probudila. Pokaždé se mi zdálo, jako bych neměl nohy, vůbec jsem je necítil. A tak to šlo neustále! Hodina za hodinou plynula, když jsem se v jakémsi polospánku utápěl v nepříjemných snech, probouzel jsem se a zase usínal...

A bylo ráno druhého dne. Opět stejné divadlo, které mne probudilo, ačkoli musím přiznat, že jsem toho příliš nenaspal, kvůli nepohodlí klece. Skupiny kopáčů vyrazili pod ostrým dozorem za prací. Jediná příjemná změna oproti včerejšku byla, že se obloha vyčistila a tak jsem spatřil rudé paprsky slunce, jak se odráží na vrcholcích kopců a v korunách těch největších stromů. Slunce brzy zalilo celý kraj svým teplem a hned bylo v kleci příjemněji, ačkoli...

Den jsem trávil neustálým kroucením se ve svém vzdušném vězení, sledoval jsem krajinu i pracující kopáče a nudil jsem se. Propukající hlad i žízeň se ještě daly kontrolovat, horší to bylo s tím, že se mi pomalu chtělo na malou. Ale s tím si poradím stejně jako včera, stačí počkat až se trochu setmí, zatím to nebylo tak akutní. Den se vlekl, slunce stoupalo po modré obloze a silně hřálo, takže vzpomínka na včerejší chlad, mokro a zimu, byla jen jakýmsi nejasným snem z minulosti. Teď bylo teplo a já si jej užíval! V poledne už však bylo horko a to jsem si už zase příliš neužíval, potil jsem se a před pálivými paprsky se nedalo nikam skrýt.

Slunce se konečně začalo naklánět k západu. Další hrozný den se pomalu chýlil ke konci. Celičký den se mi slil v jedno a já si nebyl schopný vybavit skoro žádné detaily ani podrobnosti, ale to vlastně stejně nevadilo. Byl to zlý sen a tak jsem na to vše chtěl později i vzpomínat - nebo raději nevzpomínat vůbec!

Den to byl opravdu dlouhý a nezáživný. Na klec jsem si již zvykl, takže ani její pohupování mne už nedokázalo zneklidnit. Říkal jsem si, že kdyby mi bylo souzeno s tou klecí spadnout, určitě by se tak stalo už dávno! Copak asi Milten? Jak trávil tu nepohodu v kleci on? Občas jsem na něj myslel.

A slunce konečně zmizelo za skalami na západě. Tam v dáli leží Starý důl, napadlo mne že to tady v té vzdušné kleci není vlastně o moc horší. V dole by mne čekal Burns a těžká lopota a hlady bych tam trpěl taky! Tady se jen trochu houpu a nemůžu si pořádně sednout, ale v dole bych si také pořádně neodpočinul. Je teplo a sucho a když to tak vydrží, bude tohle vlastně skoro pěkná rekreace s vyhlídkou! Musel jsem se té myšlence zasmát.

Burnse jsem od včerejška neviděl, to znamenalo, že je opravdu asi v dole. Člověku bylo mnohokrát lépe, když věděl, že ten ďábel je pár mil daleko. Prohlížel jsem si večerní pravidelný mumraj, zda někde toho tyrana nezahlédnu, ale neviděl jsem jej. Brzy se setmělo a vše kolem se proměnilo v nezřetelné obrysy a stíny. Jen na západě byla ještě vidět krásná oranžová záře, ta však každičkou minutou slábla, až docela zmizela. Vystřídala jí světloučce modrá barva a tu pak temná čerň noci. Hrad se uklidnil, kopáči už byli "uklizení" v chatrčích a sklepeních a dozorci šli spát. Jen pár stráží chodilo tu a tam po hradbách nebo čerstvém ochozu palisády. Jinak byl všude klid, kraj i hrad šel spát.

Vysvitl měsíc. Krásný bílý měsíc byl skoro v úplňku a osvětloval kraj svým stříbrným svitem. Bylo vidět daleko a překvapilo mne, s jakou ostrostí jsem rozeznával stavby pod sebou i kraj kolem sebe. Ta nádherná magická podívaná mi učarovala. Nebe bylo bez mráčků, svítily na něm myriády hvězd. Dlouho jsem zasněně hleděl na tu krásnou podívanou, údolí teď v tom světle vypadalo docela jinak. Únava mne přemohla a netrvalo dlouho a usnul jsem i přes veškeré nepohodlí klece...

Ve snu jsem kráčel chodbami Starého dolu, mířil jsem za nějakým nejasným cílem, který jsem si neuvědomoval. Cítil jsme jen nutkavou potřebu kráčet těmi chmurnými chodbami stále dál a dál a čím dál tím hlouběji. Byl jsem tam sám, všude se povalovalo jen pohozené náčiní, nikde nebylo nikoho vidět. Důl byl opuštěný, jakoby by všichni odešli naráz uprostřed práce.

Neustále jsem se ohlížel. Čím jsem byl v dole níže, tím podivnější a tísnivější pocit mi kradmo našeptával, že za mnou někdo jde, že mne někdo sleduje. V tmách za mnou však nebylo ničehož nic vidět. Nikde ani živáčka, všude jen šedivá skála! Kráčel jsem hlouběji a hlouběji a tísnivý pocit neustále narůstal. Přistihl jsem se, že běžím. Ze tmy za mnou se čím dál tím hlasitěji nesl zlověstný chrapot a chrčení!

Hnal jsem se o svůj život děsivými chodbami příšerného dolu a to Cosi bylo stále blíže! Ohlížel jsem se a pokaždé spatřil jen temný stín, jak za mnou letí, šlape mi na paty a byl tu jeho chrapot. Byl blíž a blíž! Zběsilý úprk, nemohl jsem již popadnout dech a pak jsem zakopl - nedá se popsat ta nevýslovná hrůza, když jsem se otočil na záda a spatřil obludné tělo obrovského obludného červa, jak se nade mnou hrozivě vzpíná a chroptí!

Neměl hlavu! Tedy přesněji on měl hlavu, ale ne tu červí s obludnými tesáky. Měl lidskou hlavu! Měl mojí hlavu! Hleděl jsem sám sobě do očí! Ta bestie se na mne zašklebila a pak napřáhla svůj ohavný pařát, šíleně se zařehtala a pak po mne ťala! Nezmohl jsem se na cokoli, jen sem ležel a s ohromným děsem sledoval tu bestii a pak mne zasáhla!

Zaslechl jsem kovový zvuk pařátu... vlastně to nebyl ten pařát, jen jsem si to zprvu myslel. Realita a sen se protnuly tak rychle a nečekaně a já byl zmatený tak, jak bývá zmatený spáč vytržený ze snu noční můrou. Zprvu jsem nevěděl, co se děje. Cítil jsem ostrou bolest v rameni a podvědomě jsem si hned samozřejmě bolestivé místo nahmátl. Krvácel jsem! Škubl jsem sebou znovu v novém úleku. Praštil jsem se o tu prokletou klec do hlavy. Nechápal jsem, co se to děje, pátral pohledem kolem sebe. Sním nebo bdím?! Stále jsem byl v kleci a ta se se mnou povážlivě houpala, sám jsem ji rozhoupal svými splašenými pohyby. Na obloze svítil sněhově bílý měsíc a vrhal do nočního ticha nezvyklé ostré světlo. Netrvalo dlouho a vzpamatoval jsem se. V tu samou chvíli jsem spatřil dole pod sebou na cestičce u paty hradní zdi stát podivnou postavu! Zprvu jsem si myslel, že mám nějakou vidinu, ale ta postava tam stála dál a vzhlížela ke mne nahoru. Do obličeje jsem jí neviděl, stála totiž zády ke svitu měsíce a tak měla tvář skrytou černým stínem. Všiml jsem si hned, že v rukou něco třímá a skoro vzápětí mi došlo, co jeto za předmět.

Kuše! Byla to kuše! V měsíčním světle jsem ji zřetelně viděl! A hned jsem taky poznal, kdo že to tam dole tak tiše stojí...
Ozval se tichý potutelný smích a v tu chvíli by se ve mne krve nedořezal, protože postava pomalu natáhla kuši a ještě pomaleji - tak abych to celé dobře viděl - založila šipku do žlábku. Na chvilku jsem zahlédl záblesk ostrého hrotu šipky!

"Burnsi! Ty hajzle!" křikl jsem. Burns rychle zamířil a přitom vztekle zasyčel:
"Myslel jsi si, že ti to všechno projde? Tak to jsi se spletl! Teď už se trefím!"
V tu samou chvíli jsem zaslechl známé cvaknutí. Zařval jsem z plného hrdla a můj výkřik plný strachu prořízl ticho noci. V té stejné strašlivé chvíli se ozvalo ostré cinknutí nebo zazvonění a já přímo před sebou spatřil oslepující záblesk jiskry nebo něčeho podobného. Pud sebezáchovy pracoval na plné obrátky a já se bezděky smýkl dolů. Bolestivě jsem se napíchl na ostré bodce klece a zároveň jsem se silně udeřil do ramene a kolena.

"U všech ďáblů!" vyštěkl dole Burns a znovu nabíjel. Netrefil se!
"Pomóc! Chce mne zabít!" řval jsem z plných plic. Burns dole znejistěl, slyšel jsem ho klít. Každou chvíli jsem čekal další šipku, která ukončí můj bídný život, ale Burns asi ztratil nervy a najednou, když jsem se znovu podíval dolů, byl pryč! Pátral jsem očima ve stínech, kam se ten démon ukryl, ale nikde ho nebylo vidět. Třásl jsem se a dál volal na stráže. Nikdo mne zřejmě neslyšel nebo nechtěl slyšet - až po chvíli se dole u brány objevil muž v brnění a zařval na mne vztekle:
"Drž hubu zmetku nebo ti jí rozbiju!"
"Chtěl mne zabít!"
"Kdo?!"
"Burns!" štěkl jsem.
"Burns? Co to plácáš? Kde je?"
"Teď tu byl!" ukazoval jsem do tmy pod sebou. Strážný se na mne znovu obořil, nic z toho mi nevěřil. Očividně neměl dobrou náladu, možná jsem ho vzbudil.
"Říkám ti zmetku, drž hubu nebo tě zabiju sám!" s tím se otočil a zmizel mi z dohledu.

Opět jsem osaměl, strážný mne v tom nechal! Třásl jsem se děsem a snažil se prohlédnou neprohlédnutelné noční stíny. Burns nikde nebyl a i přesto jsem každou chvíli čekal, že odněkud přiletí střela. Uplynulo však několik dlouhých chvil a nic se nestalo.

Klec se točila pomalu dokola a já stále čekal. Nic se nedělo, jen měsíc se šinul zvolna oblohou. Pomalu jsem se uklidňoval. Snad i tohle byl sen? Hned jak mne to napadlo, zase jsem to zavrhl. Tohle nebyl sen! Přehrával jsem si to celé znovu ve svých představách. Byl to skutečně Burns? Byla to skutečnost? Jistěže byla! Ale byl to Burns? Poznal jsem ten hlas... Jistě to byl on, kdo jiný by to byl! Kdo jiný? Myšlenky splašeně poletovaly a mátly mne i děsily!
Myšlenky vířily hlavou a pak přilétla jedna, která ve mne probudila znovu veliký strach a hrůzu. Milten! Co když se ho pokusil taky zabít?! Na nic jsem nečekal!
"Miltene?!" řval jsem do noci. "Miltene jsi tam?"
Dlouho jsem naslouchal a každičkou vteřinou ve mne rostl nepředstavitelný strach. Zdálo se to věčností, ale bylo to sotva pár vteřin, než se ozvalo z druhé strany brány tlumené:
"Diego? Co se stalo? Co je?!"

Kámen mi spadl ze srdce, ale než jsem stačil odpovědět, zavolat na Miltena znovu, ozvalo se dole u brány vzteklé řvaní: "Doprdele ty hovado já tě tu nemíním poslouchat!" v tu samou chvíli jsem spatřil strážného, který vyběhl z brány, hbitě se sehnul pro kámen a mrštil jím po mne. Naštěstí se kámen odrazil od mříže (ta prokletá mříž mne dnes několikrát zachránila) a neškodně spadl dolů, kde se s hlomozem skutálel ze střechy chatrče.

"Ještě otevřeš tu svojí čubčí držku a zpřerážím ti kosti!" štěkal strážný. Pak, když se přesvědčil, že jsem ztichl, odkráčel rázně zase zpět někam, kam jsem nemohl vidět.
Mlčel jsem a naslouchal, zda ještě neuslyším Miltena, ale ten se neozval. Musel dobře slyšet řev toho strážného a tak jistě neodpovídal, aby ho zbytečně ještě více nepopouzel. Hlavní bylo, že žije!

Bylo zase ticho. Nocí se opět rozhostil klid, já však klidný nebyl, ačkoli jsem se ztišil a mohlo se zdát, že spím, nezamhouřil jsem ani na chvíli oko! Čekal jsem na sebemenší náznak nebezpečí, čekal jsem jestli se Burns - nebo kdo to byl - vrátí. Do rána se však nikdo neukázal a tak, když slunce rozehnalo noční tmu v šero a já usoudil, že už mi nehrozí nebezpečí, usnul jsem, protože únava mne přeci jen přemohla.

Spal jsem dlouho v krkolomné poloze - té nejpohodlnější, kterou mi klec dovolovala a když jsem otevřel oči, bylo poledne. Probudilo mne slunce, které do mne bez slitování pralo svými žhavými paprsky. Měl jsem žízeň. O hladu nemluvím, ten mne samozřejmě trápil též. Hned jsem pozorně pátral, kde je Burns, zda není v okolí, ale nikde ho nebylo vidět. Všude bylo k vidění jen staré známé divadlo - nic víc.

Noční hrůzný příběh mi splynul v obludnou noční můru. Nejobludnější na ní bylo to, že byla skutečností. Dobře jsem si mohl prohlédnout škrábanec na prutu mříže, kde se šipka, která mne měla zabít, odrazila někam pryč a odkryla pod závojem rzi zdravé železo. Zamrazilo mne! Kromě toho jsem měl na rameni nepříliš hluboké škrábnutí - památka na první ze dvou střel, které vyslal pomstychtivý Burns. Rána se již pokryla strupem, snad byla čistá! Raději jsem nad tím moc nepřemýšlel. Myšlenky odlétly zpět k noční příhodě.
Byl to on! Nikdo jiný to být nemohl, nabyl jsem jistoty! Burns!
Celý den jsem byl svědkem té samé stejné podívané, kterou jsem znal nazpaměť. Znovu to samé nezáživné divadlo! Zase a zase! Stále znovu!

Měl jsem dnes štěstí na známé tváře - spatřil jsem Y'Beriona, který na mne povzbudivě mával, viděl jsem Huna, který tady cosi pohledával, mistr kovář ho zřejmě poslal ze Starého dolu sem do hradu pro něco důležitého. Také jsem viděl několik mágů, kteří vyrazili kamsi na obchůzku do lesů. Burnse jsem neviděl a Gorna také ne. Zase jsem se o svého přítele počal strachovat. Od toho neštěstí s červy v Novém dole jsem o něm neslyšel...

A tak plynul další den. Moje noční příhoda měla padnout do zapomnění. Nejspíše jsem o ní věděl jen já a Burns. Nikdo jiný se nezajímal, co se v noci stalo, ačkoli můj křik muselo slyšet několik strážných a snad i kopáči v okolních chatrčích. Blížil se západ slunce. Hlad s žízní mne teď velmi trápily, ale žil jsme nadějí, že zítra to všechno skončí. Doufal jsem, že se nemýlím a že třetím dnem tohle nesmírné utrpení skončí. Stále jsem žil v domnění, že jsme s Miltenem byli odsouzeni jen na tři dny. Doufal jsem v to!

Když přišla noc, rozhodl jsem se, že nebudu spát, strach společně s hladem a žízní mi to stejně nedovolily. Znovu vysvitl nádherný měsíc, snad byl již v úplňku. Tisíce a miliony hvězd svítily nad údolím a kraj byl politý stříbrem. Po obloze ale pluly mraky a tak se chvílemi kraj ztrácel v černočerné tmě, to když velký mrak zakryl měsíc i hvězdy. Přesto byla krásná noc! Dešťové mraky to naštěstí pro mne nebyly a to bylo povzbudivé.

Bděl jsem a nechal jsem se unášet vzpomínkami. Byl jsem velmi zesláblý, ale spát jsem nemohl a ni jsem si netroufal. Čekal jsem, že zase přijde ten démon. Noc plynula neuvěřitelně pomalu. Mohlo být už půl jedné ráno a já stále zíral na hvězdy a mraky. Ty byly obzvláště pozoruhodné, protože zářící měsíc měnil jejich kraje v krásné krajky, které zajímavě kontrastovaly s temnými středy.

Houpal jsem se v kleci a co chvíli přendával nohy jako obvykle. I to byl pádný důvod, proč jsem nemohl usnout. Noc se vlekla a já už si zoufal, že to nikdy neskončí, když tu jsem spatřil jakýsi pohyb! Smysly se okamžitě vyburcovaly do stavu nejvyšší pohotovosti, šlo mi o život! Nejspíš to byl zase Burns! Čekal jsem bez pohnutí a sledoval ostražitě místo, kde jsem pohyb spatřil. Byl jsem připravený křičet o pomoc, nehodlal jsem se nechat zabít!

Mezi dvěma chatrčemi u palisády, kde jsem pohyb spatřil, ležel neprostupný stín. Po chvíli mi to místo skryla temnota, kterou vrhl velký mrak zakrývající měsíc. Nebylo vidět nic! Za chvíli se zase projasnilo, ale stejně nic nebylo vidět - žádný pohyb! Pak zase přišel mrak a zase vysvitl měsíc a stále nic!

Čekal jsem dlouho, ani jsem nedutal, ale nic se stále nedělo. Nakonec jsem to vzdal a uklidnil jsem se. Uvěřil jsem tomu, že to byl planý poplach. Sotva jsem se však uvelebil pohodlněji v kleci, spatřil jsem ten pohyb v měsíčním svitu znovu, teď o kus jinde než-li prve a tentokrát nebylo sebemenších pochybností! Někdo tam byl, ale Burns to nebyl, to jsem mohl říci s jistotou!

Krev mi ztuhla v žilách, když jsem spatřil obrovitou postavu, jak se potichu obratně plíží stínem podél chatrčí. Byl to skřet! Chvílemi jsem ho viděl zcela jasně a chvílemi mi mizel ve tmě a stínech. Měsíc, když vysvitl za mraky, ozařoval jeho sveřepou tvář, odrážel se na ostří sekery, co se mu houpala u pasu a blýskal mu v krutých ostražitých očích, když se krčil ve stínech a vykukoval z nich. Živý skřet! U všech Bohů!

Dřevěněly mi nohy a já se ani nepohnul, děs proměnil mé údy v kámen. Zmohl jsem se jen na to, sledovat siluetu, jak mizí ve stínech, aby se zase objevila kousek dál mezi chatrčemi. Zprvu mne napadlo, že hrad je pod útokem, ale pak mi došlo, že je sám, protože žádného dalšího skřeta jsem nespatřil a všude byl klid. Žádné známky jakéhokoliv útoku jsem nespatřil. Byl to samotný skřet, ale co tu dělá?! Nenapadlo mne nic jiného, než že to je zvěd. A zvěd značí většinou útok, který přijde v blízké budoucnosti!

Bohové! Silně ve mne hrklo, když jsem si uvědomil, že není dostavěná palisáda - tam odtud také skřet nesporně přišel, neboť se plížil právě z toho směru od arény. Vzpomněl jsem si na stovky kopáčů, kteří teď spějí v chatrčích a jsou chráněni jen dveřmi se závorou! Stráže! Kde jsou stráže? Jak to že se žádný z nich toho zvěda nevšiml? Co hlídky?! Horečnatě jsem přemýšlel, co mám dělat. Vybavil se mi obraz toho masakru, o který jsme před pár dny doslova zakopli v lese!

"Poplách! Skřeti!" zařval jsem do noci a můj hlas se nesl daleko nočním tichem. Ani jsem nevěděl, co mne to napadlo. Sotva se ozval můj výkřik, skřet sebou trhl a pohlédl směrem ke mne - viděl jsem záblesk jeho očí! Nevím, zda se mne všiml, ale okamžitě se ztratil ve stínu. Těkal jsem pohledem po všech stínech, kterých tu bylo opravdu požehnaně, hledal jsem sebemenší pohyb, mihnutí, náznak, ale v tom měsíc zakryl velký mrak a najednou nebylo vidět nic.
Můj výkřik nevyburcoval ovšem jen skřeta. Z brány vyběhla dvojice strážců s pochodněmi. Zastavili se před bránou a naslouchali.

"Slyšel jsi to?" zeptal se první druhého nejistě.
"Jo!" dostalo se mu zrovna tak nejisté odpovědi. To už k nim rychle spěchal další strážný od palisády.
"Skřeti?" volal na ně už zdálky, ale byla to spíše otázka i on si nebyl jistý, co vlastně slyšel, co se děje.
"Ano! Viděl jsem skřeta! Tamhle mezi baráky!" křikl jsem na ně. Podívali se na mne s nevěřícími pohledy.
"Zase ty? To jsi řval ty?!" vztekal se strážný, který po mne včera hodil kámen.
"Byl tam, přísahám! Přišel od palisády."
Bylo to asi cosi v tónu mého hlasu, co je přimělo, že mi uvěřili... Chvíli na sebe sice vrhali nejisté pohledy, ale pak jeden z nich řekl:
"Poplach zatím hlásit nebudeme. Obhlídneme si to sami a jestli ten parchant kecá..."
"Tak jdeme!" pobídl spěšně své druhy ten první. "Za mnou k díře v hradbě! Podíváme se na to." poručil a trojice se chvatně vydala tím směrem, prošli přímo pode mnou, kráčeli ráznými kroky kupředu. Světlo pochodní osvětlovalo široký kruh kolem nich, ještě stále si nebyli jisti, zda mi mají věřit.

"Áárgggh!" ozval se najednou vzdálený výkřik od nedostavěné palisády. "Popláách!" ozval se druhý výkřik z dálky od arény.
"Sakra!" zakleli muži a vyrazili do běhu a přidali se k burcování:
"Poplach! Jsme napadení!"
A hrad ožil! Výkřiky vyburcovaly ostatní noční hlídače, strážní se ze všech stran sbíhali k palisádě, kde zazněl výkřik. Brzy se pode mnou prohnalo několik dalších vojáků z hradu. Po ochozu palisády spěchali další - všichni tam, kde se ozvaly výkřiky, všichni k aréně a staveništi. Někdo začal bušit do zvonu na hradbách. Všude se čím dál tím více ozývaly poplašené výkřiky a ticho a klid noci byly ty tam!

Byl jsem v podstatě hned nad branou, takže jsem dobře viděl, že netrvalo dlouho a vyběhla celá desítka po zuby ozbrojených vojáků. Za nimi i s nimi běželi dokonce samotní mágové! To už v hradě bylo několik zvonů a všude zněl křik a pobízení. Vypukl pravý poplach!

Slyšel jsem jasně kopáče, jak se dožadují, aby je pustili. Rámus je vzbudil a oni nevěděli co se děje. Z výkřiků rozeznávali jen, že jsou napadení, že jsou tu skřeti, že je poplach a to jim na klidu nepřidalo! Nechtěli skončit jako dobytek na porážce, tak zoufale bušili do dveří svých chatrčí, aby se osvobodili.

"Skřeti útočí! Do zbraně! Poplach!" ozývalo se odevšad. Na hradbách se rozhořely ohně a obsadili je muži s luky a kušemi. Byli připravení porvat se o své životy, ačkoli mnozí z nich byli vytržení z hlubokého spánku a nestihli se ani navléct do brnění. Pátrali, kde spatří hrozbu, zatím však neviděli jediného nepřítele. Nade mnou už jich stálo několik, nejdříve práskly dveře a pak se tam objevili.
"Vidíte je? Kde jsou! To je sakra průser!" mluvil jeden z nich rychle a vzrušeně.
"Nevidím nic!" láteřil druhý stejně rozrušeně.
"Sakra co se to děje?" Všichni byli zmatení, nevěděli, kde je nepřítel, nevěděli nic!
V rozčilení a zmatku si mně ani nevšimli, přitom jsem se pohupoval necelé dva sáhy pod nimi! Hrad už byl vyburcovaný a zmatek teď dosahoval vrcholu. Kdybychom byli opravdu napadení, bylo by už po nás! Teprve teď se rozlehl rachot hlavní mříže značící, že hradní brána byla právě zavřena. Totální chaos!

Vpravo nad arénou se rozzářilo ostré světlo! Do vzduchu stoupala modrobílá koule a vydávala světlo ostřejší než-li je světlo měsíční. To měli jistě na svědomí mágové! V záři toho nepřirozeného světla jsem zřetelně viděl změť postaviček pobíhající po palisádě i mezi chatrčemi na staveništi. Po skřetech však ani památky!

Velitelé sami byli zmatení, mnozí se jistě zdržovali ještě v hradu se svým brněním. Velení ani koordinace nebylo! Celý vnější kruh se zaplnil pochodněmi, vojáci prohledávali každičký kout, ale stále nic nenacházeli. Skřetovi se patrně podařilo zavčasu zmizet. Celý zbytek noci jsem strávil tím, že jsem pozoroval mumraj, který způsobil můj výkřik.

Když konečně vyšlo slunce, zmatek se uklidnil, vojáci v plné pohotovosti se pomalu rozešli za svými povinnostmi a život v hradě se vrátil do normálu. Znejistěl jsem, zda jsem neměl v noci vidění, ale po skřetím zvědovi přeci jen zbyly důkazy, které mne utvrdily v tom, že jsem se nemýlil! Jeden ze strážců ho totiž viděl taky.

Z rozhovoru strážců, který jsem později zaslechl, jsem se dozvěděl, co se vlastně u arény stalo. Můj výkřik poplašil skřeta a ten chvátal zpět ke staveništi, aby zavčasu zmizel, ale do cesty se mu dostal jeden ze strážců. Skřet ho v chvatu srazil k zemi - to byl tedy ten výkřik, co jsem zaslechl a co vyburcoval ostatní strážce a vojáky! Krom toho muži ještě našli stopy, které skřet zanechal na staveništi, když prchal. Tak jsem se tedy opravdu nemýlil!

Přestože se útok skřetů nekonal, už ráno bylo patrné, že incident nezůstal bez odezvy. Stráže byly zdvojené a vojáci měli plnou pohotovost. Sám Bergel a jeho důstojníci byli obhlédnout staveniště a vyslechli vojáka, kterého skřet při útěku srazil. Slunce nestačilo ještě ani pořádně vyjít a přesto bylo v hradě živo jako v poledne. Viděl jsem několik zvědů a průzkumníků, kteří byli vysláni do okolí, aby se patrně poohlédli po jiných stopách skřetů. Další poslové byli vysláni na všechna klíčová místa v údolí, aby zvěděli, zda skřeti snad nezaútočili jinde a aby případně mohli ostatní posádky v údolí varovat.

Každý věděl, že se něco děje a nikdo nechtěl nechat nic náhodě. Skřet v hradu to je obrovská troufalost! Skřeti si dovolili příliš a to neznačilo nic dobrého! Bergel pojal ta nejpřísnější opatření a celý den jej bylo vidět venku, jak organizuje vše potřebné. Dokonce přeorganizoval i směny kopáčů, všichni teď byli přednostně nahnáni na stavbu zbytku palisády, který byl klíčovým a velice důležitým místem v opevnění hradu a záležela na něm naše bezpečnost. Bylo nutné co nejdříve úsek dostavět a tomu teď bylo podřízeno veškeré dění v hradě.