Když se konečně pořádně rozbřesklo a slunce se už vznášelo nad našimi hlavami, v hradě to doslova vřelo. Se zájmem jsem si prohlížel dění v hradě. Zároveň jsem byl velice zvědavý, jestli mne dnes pustí z klece ven a pokud ano, kdy to bude. Hlad a žízeň byly už velice akutní!

Na mou otázku, která mne spalovala silou hladu a žízně, se mi velice brzy dostalo odpovědi. Bergel celé to ráno všemožně pobíhal po vnějším kruhu i po hradu. Neustále ho obklopovali jeho důstojníci a vojáci, které neustále komandoval, vysílal je s úkoly a povinnostmi. Stalo se, že ho náhoda zavála na hradbu přímo nade mnou. Podle rozhovoru a jeho příkazů jsem poznal, že byl patrně zkontrolovat mechanismus padací mříže brány.
"Brána je v pořádku pane. Mechanismus je řádně funkční, nedávno ho kontroloval kovář Larn."
"Vskutku, to je dobře. Přesto mu vyřiďte, ať jí ještě pro jistotu zkontroluje znovu! Nemůžeme si dovolit spoléhat se na to, že nedávno bylo vše v pořádku. Teď to musí být v pořádku!"
"Ano pane!"

Zvědavě jsem sledoval cimbuří hradby, kdy se tam objeví něčí hlava, ale stále se nic nedělo, až po chvíli jsem spatřil dvojici mužů. Byl to Bergel a Kardan. Oba páni už byli oděni ve svých nádherných zbrojích a drahých pláštích, rozhlíželi se z hradeb po okolí. Bergel si mne okamžitě všiml. Chvíli si mne prohlížel, pak odvrátil pohled na údolí, načež zachmuřil tvář a znovu na mne pohlédl.
"Co ten tady dělá?" obrátil se na Kardana.
"Ten? Ten tu visí za rvačku. Na druhé straně je jeho kumpán."
"Aha." Bergel znovu pohlédl do kraje. Jeho tvář byla zachmuřená.
"Když to půjde tímto tempem dál, zítra bude poslední úsek palisády stát pane." řekl Kardan Bergelovi.
"To je skvělé! Ale my potřebujeme, aby stála už dnes!" řekl podrážděně Bergel. "Copak si neuvědomuješ v jakém jsme nebezpečí? Skřetí průzkumník byl až tady!" ukázal Bergel do vnějšího kruhu. "Ta drzost nemůže znamenat nic jiného než to, že něco chystají a my musíme být na všechno připraveni! Můžou přijít v noci a pak nám bude nedostavená zeď pramálo platná!"
"Naženeme tam více lidí pane." přitakal Kardan.
"Hmmm." zavrčel Bergel. Oba dva muži se zjevně chystali odejít, když tu na mne Bergel pohlédl znovu a pak řekl Kardanovi:
"Potřebuji každého schopného muže na palisádě, tenhle se tu jen fláká! Pošli ho na stavbu, trest si může odpykat později."
"Ano pane, mám tušení, že trest jim stejně dnes končí, že ano?" obrátil se Kardan na mne.
Nečekal jsem ani vteřinu a chopil šanci na vysvobození za pačesy!
"Ano pane, máte pravdu!"
"Dobrá, propusťte ho tedy." poručil podrážděný Bergel.
"Zařídím to pane." řekl Kardan.
"Děkuji pane!" poděkoval jsem úslužně a snažil jsem se zamaskovat radost, která mne opanovala.

"Už přišli průzkumníci z Nového dolu?" zeptal se ještě Bergel kapitána.
"Ano pane, po skřetech tam nebylo ani památky, nikde nebyli vidět než tady pane."
"Zvláštní! Stejně se mi to zdá celé podivné Kardane. Kdo jiný kromě toho otrapy toho skřeta viděl?! Mám pocit, jestli to celé nebyl zbytečný poplach!"
"Ano pane, chápu vaše obavy, je pravda že voják Foggy je známý notorik a ochlasta, ale sám jste viděl, že ráno opilý nebyl."
"Stejně je to divné, ale přes veškeré nejasnosti a pochybnosti to nesmíme podcenit! To je už slušná drzost a opravdu nevěstí nic dobrého!"

"Pane? Dovolte mi promluvit." řekl jsem poníženě a oba muži na mne pohlédli nepříliš hezkým pohledem. Bylo vidět, že jsou oba nastalou situací poněkud rozladěni, na Bergelovi to bylo patrné obzvláště.
"Já toho skřeta viděl." řekl jsem.
Očekával jsem nějakou reakci, ale oba dva muži nehnuli ani brvou.
"Viděl jsem jej v noci, plížil se támhle mezi těmi chatrčemi a slídil, můžu to odpřísáhnout! To já jsem zburcoval jako první stráž." dodal jsem rychle, protože jsem cítil potřebu něco říci, aby má předchozí věta nevyzněla tak do ztracena a zbytečně.

Doufal jsem tedy teď v nějakou reakci, ale stále se nic nedělo. Oba dva muži na mne hleděli kamenným pohledem a ani jeden z nich nic neříkal. Naděje, že si snad svou pravdivou výpovědí přilepším, mne opustila a naopak jsem se začal obávat, zda jsem udělal dobře, že jsem mluvil. Raději jsem měl mlčet!

Bergel konečně odvrátil svůj pronikavý pohled a mne se hned ulevilo. Naposledy přehlédl zrakem vnější kruh a pak odstoupil od cimbuří. Ztratil jsem ho z dohledu a Kardana po chvíli taky, protože ten svého pána následoval. Zaslechl jsem však Bergerův hlas, jak - ještě než se za ním zabouchly dveře paláce, říká:
"Propusťte toho zajatce a pak ho ke mne přiveďte..."

Hrklo ve mne a polily mne dva rozdílné pocity, které se spolu mísily a chvíli převažovala radost, že budu propuštěn a chvíli působila obava, že jsem se navezl do nějakého průšvihu! Ale co se mi mohlo stát? Vždyť jsem přece řekl pravdu a až mne Bergel bude vyslýchat, řeknu zase jenom pravdu! Radost a vzrušení z toho, že mne propustí, zvítězily!

Byl jsem jako na trní z toho, že mne opravdu propustí! Těšil jsem se, až vypadnu z té proklaté klece! Počítal jsem vteřiny, neustále jsem vzhlížel na cimbuří, zda se tam náhodou neobjeví někdo, kdo mne vysvobodí. Stále se však nic nedělo. Až za více než půl hodiny se nahoře ozvalo vrzání dveří a zaslechl jsem hlasy.

Na hradbě se objevili čtyři muži. Jediná známá tvář mezi nimi byla tvář kováře Larna. Zbylí muži byli patrně obyčejní vojáci, soudě podle jejich uniforem.
"Podívejte, jak tam visí!" smáli se muži, ale kovář mlčel. Prohlédl si zkušeně kladkostroj, rumpál i rameno a pak řekl svým kumpánům.
"Je to celý rozsekaný a kladka nefunguje. Chytnete řetěz a já ho uvolním, pak klec budete pomalu spouštět rozumíte? Je těžká jako prase, tak pozor na to!"
Muži souhlasně kývli a ve mně hrklo! Byla by to sakra smůla, kdyby se teď, když už mám "svobodu" skoro na dosah, klec utrhla a spadla se mnou!

Muži začali pracovat. Chlapi opatrně přidrželi řetěz a kovář počal štrachat v rumpálu, po chvíli křikl:
"Tak držte! Teď!"
Sotva to dořekl, s klecí to škublo a muži nahoře napnuli své svaly až k prasknutí, kovář jim okamžitě přiskočil na pomoc. Klec se začala houpat, točit se a já se křečovitě držel a hleděl na muže, jak zápolí s tou tíhou, protože řetěz a klec se mnou teď nedrželo ve vzduchu už nic jiného než jen jejich silné paže. Chvílemi jsem mrknul pod sebe a pokaždé jsem shledal, že zem - respektive střecha chatrče pode mnou - je stále blíž. To bylo dobře! Moc dobře! Rumpál a celý kladkostroj povážlivě vrzal a já cítil jak mi do vlasů padají úlomky staré malty a maličké kamínky ze zdi, kde byl upevněný vyviklaný pant!

Když už však byla klec v takové vzdálenosti od střechy, že už nehrozilo nebezpečí, že bych si vážněji ublížil pádem klece, i kdyby muži nahoře pustili řetěz, nebo se klec utrhla, přestal jsem se křečovitě držet a uklidnil jsem se. Nebezpečí k mojí převeliké radosti pominulo!

Klec konečně dosedla na střechu a muži nahoře zmizeli. Jistě proto, aby mne odemkli! Ale to jsem se spletl. Jeden z nich skutečně prošel okolo, ale jen proto, aby se mi vysmál do obličeje, pak kamsi odešel. Zbylí dva nepřišli vůbec a kovář se také neukázal.

Trvalo asi další čtvrthodinku, než se kovář konečně objevil! Neřekl ani slovo, proč se zdržel, všiml jsem si však, že má mastné ruce od oleje a blesklo mi hlavou příkaz Bergela o tom, že má kovář zkontrolovat mechanismus padací mříže. To by se vysvětlovalo.

Kovář chvíli šátral po kapsách a pak našel klíč - už jsem se obával, že jej ztratil. Potom se vyšvihl na střechu a došel až ke kleci. Byl docela obratný, překvapil mne svou mrštností, která se zdánlivě vylučovala s jeho robustností.
"Tak už jsi se, chlape, dočkal co?" řekl mi, když vkládal klíč do zámku a zasmál se.
"Konečně!" odpověděl jsem na to radostně.
V zámku cvaklo. Kovář ho sundal z dvířek, silně za ně trhl a otevřel je. Zarezlé panty zavrzaly a byl jsem volný. Krkolomně jsem se vysadil (stálo mne to mnoho síly) a provlékl jsem se dvířky ve stropě a seskočil vedle kováře na střechu. Bylo to úžasné - zase jsem stál vzpřímeně a rovnal si ztuhlé svaly a protahoval údy!

"Tak jaký to bylo?" zeptal se kovář, když spatřil, jak se protahuji jako kotě.
"Nevalné." řekl jsem na to jen. Dobrá nálada se mi vrátila i přes velký hlad a žízeň!
"To věřím! Máš jít na stavbu, tak sebou pohni a jestli ti můžu radit, dávej si pro příště pořádnej pozor!" řekl kovář a s těmi slovy se otočil, seskočil ze střechy chatrče a odkráčel do hradu. Jistě měl ještě spousty práce!

Osaměl jsem na střeše. Nikam jsem však nespěchal. Ještě notnou chvílí jsem si protahoval údy. Shledal jsem, že mne moc neposlouchají nohy, které velmi utrpěly dlouhým pobytem ve skrčených polohách v kleci. Po chvíli jsem je však jakž takž přiměl k tomu, aby reagovaly na mé příkazy a pokyny. Když jsem to dokázal, nemohl jsem si odpustit to, abych v rámci přivádění nohou do života, nenakopl tu prokletou šerednou rezavou potvoru! Docela se mi ulevilo, když jsem to provedl.

Seskočil jsem tedy ze střechy na zem. V nohách mne docela zabolelo, přeci jen to ještě nebylo úplně v pořádku. Nic jsem na to nedbal a vydal jsem se směrem na stavbu. Byla to krása jít zase po svých, jít vzpřímeně! Ó Bohové nedá se to popsat! Cesta mne vedla mezi chatrčemi kolem studny. Žízeň už byla k nesnesení a tak jsem zde samozřejmě uskutečnil svou první zastávku na cestě.

Když jsem zahnal palčivou žízeň vykročil jsem dál. Voda mi náramně prospěla. Došel jsem na staveniště. Byly sem skutečně sehnány všechny skupiny kopáčů, dokonce i ty, co pracovaly na stavbě střechy na druhé straně vnějšího kruhu. Chvilku jsem váhal, jestli by nebylo lepší zkusit se někde zašít, dokud si mne tu žádný z dozorců nevšímá, ale nakonec jsem tu svůdnou myšlenku zahnal a vydal se pracovat.

Ještě než jsem si stačil vybrat, co vlastně budu dělat, všiml si mne jeden z dozorců a zařval na mne, abych makal, sic že mi napráší kožich! Poslal mne k chlapům, co kopali základy. Zde jsem tedy popadl lopatu a pustil se do práce.
Musím se přiznat, že se mi i přes hladový žaludek pracovalo s chutí! Byl jsem šťastný, že se můžu hýbat a i když sem byl celkem unavený - odpočinek v kleci moc sil nepřidal, práce mi šla dobře od ruky. Práce to nebyla těžká, protože zem byla měkká a kyprá. Vzpomněl jsem si, že Bergel mne chtěl vyslechnout, ale rozkaz od kováře byl jasný. Bergel se buď rozhodl jinak a nebo si mne ještě zavolá, až přijde čas. Víc jsem se tím netrápil.

Kopal jsem asi hodinu. Kopáči kolem toho moc nenamluvili, buď proto, že jim nebylo moc do řečí a nebo proto, že se báli bičů nemilosrdných dozorců. Když uplynula hodina, přišla přestávka. Notnou chvíli k nám již vítr zanášel mému nosu libou vůni pravé trestanecké šlichty, na kterou jsem se však tentokrát nesmírně těšil! Po skupinách nás odváděli stranou na návrší vedle arény, kde jsme dostávali svůj příděl.

Na mne se dostalo hned mezi prvními, hlad jsem měl veliký! Není krásnějšího pocitu, než když hladový zažene hlad a naplní svůj ubohý žaludek! Když jsem s jídlem neznámého složení - které mne ale pramálo zajímalo - skončil, rozvalil jsem se na záda a podle zaběhnutého zvyku jsem chtěl odpočívat. Dnes to však nikomu nebylo povoleno. Dozorce se na mne okamžitě obořil! Po spěšném jídle nás hned zase hnali do práce! Bergel chtěl opravdu palisádu postavit co nejdříve!

Byl jsem sice bez přestávky, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Přeci jen jsem se válel tři dny v kleci! Žízeň jsem již neměl, hlad byl zažehnán a mohl jsem se hýbat! Co víc si přát? Práce nebyla nijak namáhavá a dokonce spíše ještě prospívala mým zuboženým údům!

Přiznám se, že jsme úplně zapomněl na Miltena. Byl jsem tolik zaměstnán jídlem a prací, která mne dnes výjimečně i bavila, že se mi nakonec Milten musel připomenout sám!
Pustili ho nejspíše chvíli po mne a dostal stejný příkaz jako já a tak bylo nevyhnutelné, abychom se zde na staveništi sešli.
Když mne Milten spatřil, vyrazil hned ke mne, popadl lopatu a přidal se k hloubení základů. Okamžitě jsme se pustili do řeči. Snažili jsme se, aby to nebylo příliš nápadné, šeptali jsme a sdělovali si své zážitky a dojmy.
Pověděl jsem Miltenovi o Burnsovi a o tom, jak sem ne nejspíše snažil zabít. Milten byl neskrývaně pobouřený tím bídákem. Poté jsem Miltenovi vyprávěl o skřetím špehovi a o tom všem, co předcházelo nočnímu poplachu. Milten se o vše živě zajímal. Sdílel podobné zážitky jako byly ty moje, ale jen ty co se týkaly nepohodlí, zimy, haldu a žízně i strachu z výšky. Dobrodružnějších zážitků se mu na druhé straně brány nedostalo. Poplach sice slyšel - jak by také mohl neslyšet - ale nevěděl, co se vlastně děje. Až já mu vše objasnil. Ani Burnse neviděl, ten asi daleko více nenáviděl mne a proto mne zřejmě navštívil jako prvního a bohudík i posledního!

"Řeknu ti Diego, že se cítím skvěle!" řekl mi Milten, když se vrátil z přestávky na jídlo - šel chvíli po mně.
"To mi povídej! Jako bych se znovu narodil!" přitakal jsem.
"Viděl jsi někde Gorna?" zeptal se mne a popadl lopatu.
"Neviděl." řekl jsem a do mysli se mi opět vkradlo znepokojení.
"Já jej také dlouho neviděl, vzpomínám si, že naposledy o něm mluvil Torlof tehdy v chatrči. Ne počkat! Nemluvil přímo o něm, ale mluvil o tom neštěstí s červy! Doufám, že je Gorn v pořádku."
"Také mám o něj strach, ale bylo to teprve před čtyřmi dny, doufám že je v bezpečí v Novém dole!"
"To já taky Diego."
Během našeho rozhovoru přišel k palisádě kapitán Kardan. Nevšiml jsem si hned jeho příchodu, ale když nechal zastavit práci, upozornil tím na sebe dostatečně...
"Je tu ten vězeň, co prý viděl toho skřetího zvěda?" zavolal Kardan do davu kopáčů svou otázku.
"Ano, to jsem já!" zavolal jsem v odpověď.
"Pojď se mnou!" nakázal mi Kardan a pokynul všem, aby pokračovali v práci.
"To mně určitě chce vidět Bergel, jak jsem ti říkal!" vysvětlil jsem Miltenovi a rychle jsem vyrazil za kapitánem.
"Hodně štěstí!" popřál mi ještě Milten.

Kapitán se neobtěžoval na mne čekat a kráčel už zpět k hradní bráně. Doběhl jsem ho snadno. Když jsem jej dostihl, kráčel jsem za ním v uctivé vzdálenosti. Kapitán se nesl pyšnými kroky ve svém nablýskaném brnění, které oslnivě odráželo zářivé paprsky dopoledního slunce. Došli jsme k bráně, kráčeli jsme podél chatrčí nalepených na hradbě. znovu jsem viděl rezavou klec, moji krutou mučitelku. Stála na střeše a nikdo se o ní nestaral.

Prošli jsme branou a octli jsme se na nádvoří. Bylo tu docela živo a rušno. Muži zde stěhovali nějaké bedny. Všichni byli navlečení v brnění a po zuby ozbrojeni. Bezpečnostní opatření proti případnému útoku byla dobře vidět. Došli jsme až k paláci.

Kardan bez okolků vstoupil dovnitř a ostří muži v parádním brnění ani nemrkli, aby ho nějak obtěžovali nebo se ho ptali na to, zda má povolení. Proč taky? Šel jsem hned za Kardanem a tak nebylo pochyb, že patřím k němu, ani mne se tedy muži nepokoušeli zastavit, ačkoli trestanci neměli v paláci co dělat! Tohle však byla mimořádná situace.

V životě jsme v tomto paláci nebyl. Z trestanců se sem dostal málokterý. Octli jsme se v prostorné chodbě. Dřevěná podlaha duněla pod našimi kroky. Kapitán mne vedl prostou kamennou chodbou až k místu, kde se chodba otvírala. Odtud se dalo buď pokračovat až ke schodištím do patra nebo do dvou místností napravo a nalevo.

To vrchní patro bylo z chodby vidět, protože chodba byla vysoká a sahala až ke střeše. Druhé patro od ní bylo odděleno převážně zdmi, které dávaly tušit, že se za nimi nalézají místnosti. Nad schodišti bylo patro oddělené bytelným zábradlím. U zábradlí nahoře, kde jsem spatřil postávat palácovou stráž, hořely ve stojanech louče a osvětlovaly několik velikých dveří. Tam jsme však nesměřovali. To byly bezpochyby komnaty Bergela a jeho důstojníků.

Z chodby vedly, jak jsem se zmínil, ještě další dvě cesty. Napravo i nalevo chodba ústila širokým vchodem do místností. Obě byly rozlohou na vlas stejné, avšak účel každé z nich byl viditelně jiný. Zatímco pravá místnost byla nade vší pochybnost kuchyní - nasvědčovaly tomu kotle zavěšené nad otevřeným ohništěm, byli tu kuchaři, kteří připravovali pokrm nejspíš pro samotné pány, zahlédl jsem dokonce vrchního kuchaře Vextra, jak se sklání nad kuchyňským stolem a krájí jakousi zeleninu (pravděpodobně mrkev), krom toho zde voněly lákavé vůně, ke kterým si člověk snadno dokázal představit ještě lákavější chutě, až se sbíhaly sliny! To bylo jistě jiné jídlo, než-li to kterým jsme byli poctěni mi trestanci. Druhá místnost byla zvláštním skladištěm - ovšem skladištěm zbrojí a zbraní. Byla to vlastně zbrojírna. Na stěnách vysely štíty, byly tu zavěšené celé zbroje nebo jen jednotlivé části brnění, ve stojanech byly naskládány meče, stála zde kopí, v rozích byly opřené sekery a na hácích visely kuše, luky a toulce se střelivem.

Překvapilo mne, že to vše je právě tady v hlavním paláci. Menší zbrojírny byly i u kovárny i v malém paláci, ale tady byly ty nejlepší kusy vybavení! Bergel to zřejmě chtěl mít na očích, nebylo totiž radno nechávat tyto zbraně bez dozoru, vždyť by se jich snadno mohli zmocnit trestanci! Krom toho to nebyly obyčejné meče a zbraně, ale byla na nich znát kvalita a mnohé byly ukovány z magické rudy, i když horší jakosti. To byly asi hlavní důvody, proč byly zbraně uskladněny právě zde. To nebyly zbraně určené k rezavění v rukou nespolehlivých vojáků a stráží, to byla záruka k tomu, že se hrad nechá ubránit v případě nouze!

Do této místnosti jsme měli namířeno. Měl jsem možnost prohlédnout si skvostné zbraně docela z blízka. Byla to vskutku krása! Nejvíce jsem si všímal luků, protože luky byly odjakživa mou vášní. Byly tu nádherné kousky!
Touto místností jsme jen procházeli. Ve stěně naproti nám se rýsovala klenutá chodba. Tou jsme prošli, nebyla ani moc dlouhá. Zavedla nás do veliké místnosti a podle oken v protější stěně jsem poznal, že se právě nacházíme na druhé straně paláce - tedy v jeho jižní části. Pod okny se nacházelo staveniště střechy, ono osudné místo, kde se tehdy semlela rvačka, která byla příčinou toho, že jsem spolu s Miltenem strávil tři ošklivé dny v té odporné kleci...
Byl to prostorný velký sál, který na šířku odpovídal šířce předcházející místnosti a na délku obsahoval plochu celé zbrojírny i s chodbou a kuchyní!

Přímo před námi stál stůl se zlatými svícny. Vešlo by se kolem něj pohodlně i dvacet osob. V prostředku sálu stál kamenný sloup, který podpíral prostý dřevěný strop. Dále pak ležela krásná kůže, podle lesku a barvy jsem usoudil, že to je kůže z obávané stínové šelmy - nebezpečného a krutého dravce, největší bestií, která zde v Khorinisu a bohužel i v údolí žila.

Za ní přímo v prostředku zdi na stupínku stál majestátní dřevěný vyřezávaný trůn. Byl pokrytý vzácnými kůžemi z vlků a stínových šelem, byly zde přehozy ze vzácných látek. Nad trůnem vysel obraz na kterém byl zvěčněn sám Bergel ve společnosti dvou krasavic, na kterých jsem se proti své vůli zdržel pohledem o něco déle, než jsem chtěl. Bergel seděl ve svém brnění na trůně a zkoumavě si mne prohlížel. Bylo mi trapně, že nepochybně viděl, jak pohledem těkám po obraze nad ním a nevěnuji pozornost jemu, jak bych správně měl, proto jsem se hned padl na kolena a uklonil se málem až k zemi s náležitou nehranou úctou.

Kardan se mlčky uklonil a poté odešel. Nechal nás o samotě.
"Nuže co mi povíš o tom skřetovi?" zeptal se rovnou Bergel a zkoumavě si mne prohlížel.
Vstal jsem tedy a vypověděl jsem mu vše přesně tak, jak se to událo. Byl jsem příliš brzy hotov, ačkoli jsem se snažil vylíčit veškeré podrobnosti co nejzdlouhavěji, protože jsem se nemohl zbavit dojmu, že Bergela spíše zdržuji a otravuji. Dohromady jsem mu vlastně ani nemohl říci nic převratného. Přesto jsem řekl vše, co jsem viděl.

"To je vše?" zeptal se Bergel, když jsem domluvil. Z jeho hlasu jsem nepoznal, zda jsem mu nějak pomohl. Polilo mne horko, protože jsem si připadal jako nevýslovný hlupák! Vyčítal jsem si, že jsem raději nemlčel, protože jsem svojí nic nepřinášející výpovědí akorát obral pána Bergela o jeho drahocenný čas. Bylo to zbytečné!

"Ano, to je vše pane." řekl jsem a uklonil jsem se.
Bergel mlčel a díval se na mne mrazivě a bez pohnutí.
"Omlouvám se pane, že jsem vás obral o váš drahocenný čas! Rád bych řekl mnohem víc, žel z té proklaté klece jsem více vidět nemohl."
"Neomlouvej se. Tvá slova mi stačila. Můžeš jít."
"Ano?" zeptal jsem se hloupě.
"Jdi!"

Bergel mne propustil. Bylo to tak nečekané! Čekal jsem spíše, že mne zase nechá zavřít, ale nestalo se tak. Znovu jsem se tedy uklonil a poté jsem neohrabaně vstal a pozpátku odcházel. Málem jsem zakopl o huňatou kožešinu na zemi a tak jsem se raději otočil, abych viděl na cestu. Bylo mi trapně a nevěděl jsem jak se vlastně mám chovat. Totálně jsem se znemožnil, ačkoli vlastně nebyl důvod, proč se tak znervózňovat a proč tak zmatkovat! Přisoudil jsem to tomu prostředí. Bergel v lidech vyvolával veliký respekt a úctu a každý byl v jeho přítomnosti jako malý kluk. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Ten muž byl rozený vůdce! Sám jsem to na sobě pocítil.

Prošel jsem okolo stolu a ještě naposledy jsem pohlédl k trůnu. Bergel tam stále seděl a zamyšleně hleděl z okna. V tu chvíli do sálu vpadl sluha. V ruce nesl podnos s jídlem. Hned vedle trůnu totiž byla podobná chodba, jakou jsem teď vycházel já. Spojovala však kuchyni a trůní sál. Bylo to praktické, kuchař byl hned po ruce.

Prošel jsem strážnicí, na chvíli mne napadlo, že bych mohl popadnou jeden z těch mečů a pokusit se probít ven, ale pak jsem si uvědomil, co za hloupý nápad to je a tak jsem raději vyšel ven na chodbu a pak ven z paláce na nádvoří. Dva strážci se po mne ani nepodívali, nestál jsem jim zřejmě za námahu.

Kapitán Kardan byl na nádvoří a okolo něj stálo asi deset vojáků. Kapitán jim právě uděloval nějaký rozkaz. Když jsem vyšel ven, všichni vojáci i kapitán na mne upřeli své pohledy a tak jsem raději přidal do kroku a chvátal zpět na staveniště, abych si ještě nenadělal nějaké zbytečné problémy. Netušil jsem, co se mnou bylo, byl jsem zmatený a necítil jsem se tam dobře. Měl sem neurčitý pocit viny a nemohl jsem se jej zbavit!

Na staveništi jsem byl coby dup. Ulevilo se mi tu! Měl jsem pocit, že jsem zase mezi svými. Základy pro hradbu už byly skoro vykopány. Muži upevňovali jednotlivé otesané kmeny jako kůly a svazovali je k sobě lany a stloukali železnými sponami. Skutečně se zdálo, že by se dostavit palisádu mohlo podařit už dnes, pokud se bude pokračovat ještě alespoň pár hodin po západu slunce. Muži dřeli a bylo to dobře znát!

Pátral jsem po Miltenovi a spatřil jsem jej brzy. Byl tam, kde jsem ho před tím zanechal - kopal základy. Opět jsem se k němu připojil.
"Tak co?" hořel zvědavostí Milten.
Řekl jsem mu co se událo...
"Řeknu ti, že jsem rád, že jsem odtamtud pryč!" pověděl jsem mu nakonec.
"Proč?"
"Připadal jsem si jako hlupák, když jsem tam tak stál. Čekal jsem, že mne zase nechá zavřít, bylo to trapný! Byl jsem jako nějaký vidlák na slyšení u krále!"
"Tak by se cítil každej! Proč by tě zavíral? Však už jsi zavřenej byl a to ti stačilo! Na, tu máš lopatu a kopej, támhle ten parchant dozorce je jako ďas! Skoro jako Burns, ale ne tak tlustej." ušklíbl se Milten. "Bacha! Dívá se."

Pustil jsem se do práce. Kde byl vlastně Burns? To byla otázka! Čekal bych, že se tady někde ukáže, ale vidět jej nebylo, což bylo vlastně dobře.
Slunce se sklánělo k západu a když se dotklo nejvyšších hor na západě, stále se čile pracovalo. Dostali jsme ještě jednu krátkou pauzu a znovu jsme dostali příděly jídla a vody.
Čím více se smrákalo, tím horečnatěji muži pracovali. S mizejícím sluncem mizel i ševel na staveništi, protože padající tma vnášela mužům do srdce úzkost. Každý věděl o skřetím špehovi a každý si v hlavě mohl zesumírovat, co by to asi mohlo znamenat! Muži se báli. Hlídky na hradbách byly zdvojnásobeny a po cimbuřích se procházelo nezvykle moc mužů s pochodněmi.

Všichni očekávali hrozící útok. Bylo to ve vzduchu! Ze Starého dolu přicházely šichty, ale tentokrát je nehnali tak, jak bylo zvykem dolů do sklepů a do chatrčí. Všichni byli posláni na staveniště, aby ještě pomohli se stavbou. Na smrt unavení kopáči se jen ploužili, ale co naplat, museli pracovat, jak si jejich páni přáli. A tak se pracovalo.

Slunko brzy zašlo a tma pokryla kraj kolem svým závojem. Byly rozdělány mnohé ohně a dozorci je živili silnými poleny, to aby na práci bylo dobře vidět. Hodinu po západu slunce už zbývalo jen necelých deset sáhů palisády. Základy byly už vykopané. Jelikož na ukládání kmenů nemohli být nahnáni všichni muži, zbytek mohl odpočívat. Měl jsem štěstí, že jsem se společně s Miltenem dostal právě do té skupiny mužů, co už mohla ulevit svým unaveným tělům.

Chvilku jsme tiše seděli kolem ohňů, ale pak přišel rozkaz a tak nás počali zahánět do jednotlivých chatrčí a do věznice. Držel jsem se u Miltena a proto jsem se společně s ním dostal do jedné chatrče hned vedle arény. Spolu s námi tam nacpali patnáct dalších kopáčů a tak jsme se brzy tísnili a mačkali. Ale byla to vítaná změna oproti kleci i úmorné práci! Když jsme se srovnali, rozhostilo se ticho jen tu a tam rušené zvuky zvenčí, které však zněly vzdáleně.

Spolu s námi tu byla zavřená i tísnivá nálada, která dnes dolehla společně s nocí na naše údolí a tak nikdo nemluvil. Každý spíš naslouchal a jeden po druhém jsme upadali do spánku beze snů, do spánku, který přichází po úmorné práci. Bylo mi i přes všechnu tu tíseň dobře a tak netrvalo dlouho a tvrdě jsem usnul hlubokým spánkem. Nestaral jsem se o to, co bude. Na to jsem byl příliš vyčerpaný. Zatím jsem byl v bezpečí a venku byly hlídky...