Ze strnulého zamyšlení, do kterého jsem po dlouhé době pozorování kroužících ještěrů upadl, mne vytrhl podivný zvuk. Nejprve jsem nebyl sto určit, odkud to přichází a co za zvuk to vůbec je. Stále jsem zíral na bestie, které neúnavně obcházely dokola pod naším stromem. Po chvíli, když už jsem opravdu zaujat tím zvukem, chtěl zvědět, o co se jedná, odtrhl jsem oči a podíval se, odkud se ten zvuk šíří. Zdálo se mi, že přichází přímo z koruny stromu nade mnou. A taky že ano!

Spatřil jsem kopáče, který seděl o něco výše na jedné z větví. Byl úplně bledý, skoro bych řekl, že byl spíše bílý! Oči měl do široka rozevřené a zornice rozšířené. Hned jak jsem se do nich podíval, bylo mi jasné, která bije! Byl to pohled šílence, který jsem tady v údolí často vídával. Byl to přesně ten pohled, který jsem spatřil v očích toho chudáka, který se před pár dna zbláznil u jam s mrtvými...

Obával jsem se po zkušenosti s tamtím nebožákem, aby i tento chlap neprovedl nějakou hloupost - třeba aby ho nenapadlo všechny nás shodit dolů! Muž však stále seděl na stromě a klapal zuby. Ano to byl ten zvuk! Klapot zubů, jako když je člověku zima, ale tenhle chudák byl šílený, to bylo na první pohled vidět. Byl šílený strachy!

Pod stromem opět hlasitě zařvala jedna z bestií. Zdálo se, že netvorům dochází trpělivost. Co chvíli se ještěři rozbíhali a snažili se vyškrábat do koruny za námi. Skákali do vzduchu a snažili se chňapat nám po nohách, cvakali čelistmi. Donutilo nás to povylézt po větvích o něco výše. Byli jsme teď na větvích v úrovni šíleného nebožáka.

Projevů toho chudáka si velmi brzy všimli i ostatní. Jeden z kopáčů do něj lehce strčil, aby toho nechal, aby s vzpamatoval. Skutečně to pomohlo, to klapání bylo asi jenom bezděčným projevem chudákova stavu. Ten muž teď jen strnule seděl a tupě zíral před sebe a třásl se.

"Co budeme dělat?" položil kdosi otázku na níž chvíli nikdo nedokázal odpovědět.
"Nevím, musíme asi počkat, až dorazí pomoc." řekl na to nakonec jeden z kopáčů.
"Máme tady přece vojáka ne? Měl by nás chránit, proto tu snad je ne?!" vzal si na paškál mého zachránce další z kopáčů.
"Co asi zmůžu?!" bránil se voják.
"Máš meč ne?" ukázal kopáč na jeho zbraň, která mu visela na opasku.
"Myslíš, že s tímhle mečem mám proti třem šanci? Neměl bych šanci ani proti jednomu!"
"Tak co jsi potom za vojáka?!" vysmál se mu zle kopáč.
"Mlč!" nenechal si to líbit voják.
"Mlč?! Co si vyskakuješ? Nezapomínej, že tady nemáš svoje kumpány! Dej si chlapečku pozor, aby jsme tě nepředhodili těm přátelům tam dole!" zvážněl kopáč a zle se na vojáka díval. Voják byl bledý a bylo na něm vidět, že má z kopáčů strach. Všichni se na něj totiž zle dívali, snad až na mne a na Miltena.

"No tak pánové, teď není čas na hádky!" pokusil se Milten uklidnit vzniklou situaci, která se mohla nebezpečně vyhrotit. Rvačka na stromě by určitě nikomu neprospěla! Na chvíli se skutečně rozhostilo ticho. Přesto na kopáčích byla vidět špatně skrývaná nevraživost, která přerůstala ve viditelnou nenávist, jak si kopáči postupně uvědomovali svou převahu a dostávali chuť mstít se za všechny křivdy, co se na nich dozorci tady v údolí dopouštěli.

Chápal jsem je, ale přesto jsem nemohl smýšlet stejně, vždyť ten voják byl jedním z lidí, co mi zachránili život! Dokonce to byla právě jeho ruka, která mne zachytila jako první!
"Měli bychom společně vymyslet, co podniknout." řekl jsem.
"Co chceš podnikat? Musíme tu dřepět hold tak dlouho, dokud nás někdo nezachrání, nebo dokud ty potvory neodtáhnou!" obořil se na mne ten rozzlobený kopáč.
"To tu chceš čekat věčnost?" zeptal se ho Milten.
"Máš snad lepší nápad?!"
"Dost už!" vykřikl uhlíř. Bestie dole to zřejmě popudilo, protože začaly hlasitě vrčet a znovu se pokusily vyškrábat se po kmeni stromu. Naštěstí se jim to nepodařilo, i když se jim občas povedlo dosáhnout tlamami až k nejspodnějším větvím! Strom byl nízký.
"Škoda, že nemáme kuši!" povzdechl si Milten.
"Tu svou jsem ztratil, když jsem utíkal." řekl smutně voják.
"Slyšíte?! Prej když utíkal! To je panečku hrdina!" zase si přisadil zlý kopáč.
"Ty jsi utíkal taky!" obořil jsem se na něj.
"Co se ho zastáváš?!" vztekal se kopáč na mne. "Já bych ho nejraději hodil dolů! Ať se ho ty bestie schramstnou! Možná se pak nažerou a odtáhnou!"
"A co kdybychom tam hodili tebe? Možná by pak byl ještě nevíc klid!" neudržel se Milten.
Kopáč se na něj zle podíval a pak výhružně řekl:
"Nevím, co jste to za zmetky, že se paktujete s dozorcem, ale pamatujte si, že za to zaplatíte!"

Nechali jsme tu jeho poznámku bez odpovědi. Nestálo to za to. Shledal jsem, že nám asi opravdu nezbývá nic jiného, než-li počkat, zda se neobjeví nějaká pomoc a záchrana. Vojáků i kopáčů uteklo dost. Při trošce štěstí jsou již někteří z nich v hradě a burcují pomoc. Ta představa mne upokojila. Nabýval jsme pozvolna ztracený klid. Stačí jen vyčkat.
Pozoroval jsem teď upřeně chování těch netvorů. Byli stále zuřivější. Co chvíli vyskakovali do výše a klapali bezmocně čelistmi. Šel z toho strach, ale mi jsme byli v bezpečí. Se vzrůstajícím neklidem šelem vzrůstal i neklid našeho šíleného společníka. S obavami jsem ho pozoroval. Neustále sebou na větvích mlel, takže se ho nakonec chopil Milten a pokoušel se ho všelijak konejšit, jen aby se ten chudák uklidnil a neustále nás neohrožoval svými pohyby, protože jsme všichni na těch větvích byli nalepení jako sardinky. Kdyby spadl, stačilo by jedno máchnutí rukou a mohl by nás strhnout všechny!

Upoutala mne drobná změna v chování jedné z bestií. Ještěr se co chvíli vzdaloval od stromu a větřil ve větru, který přicházel z paseky. Jak jsem se již zmínil, vítr na pasece se točil, jak ho jen napadlo. Co chvíli k nám přinášel dým z milířů. Ještěr však stále větřil jen pokaždé, když mu vítr přestal pod chřípí přinášet dým.

Několikrát odběhl asi padesát kroků od stromu a když to tak udělal asi po páté, vyrazil tentokrát ještě dál. Blížil se opatrně k jednomu z milířů. Byl to ten poslední dostavěný, který zatím jen doutnal, ale ještě neměl ucpané větrací otvory. Soudě podle dýmu, mělo dřevo každou chvílí prohořet a z otvoru na vrcholu milíře měl vyrazit plamen.

Ještěr došel až na vzdálenost asi padesáti kroků od milíře a stanul na místě. Větřil a choval se nanejvýš podivně. Jeho dva druhové jeho chování nevěnovali sebemenší pozornost. Sledoval jsem toho ještěra v jeho podivném chování. Stál jako socha a jen větřil. Pak mu vítr vehnal do čumáku chuchvalec dusivého dýmu a ještěr rychle utekl z jeho dosahu. Vydával při tom podivné chrchlavé zvuky. Zdálo se, že to ho definitivně odradilo od větření. Vracel se pomalu k našemu stromu. V tu chvíli z otevřeného milíře vyrazil plamen. Zároveň jsem v kouři spatřil postavu, kterak se s velikou rychlostí zvedla z milíře a prchala na druhou stranu od dravců! Viděl jsem, jak si dotyčný protírá uslzené oči a snaží se uniknout. Bohužel však asi kvůli tomu dýmu v očích špatně viděl na cestu, nebo to možná bylo z jiné příčiny, stalo se, že ten člověk šlápl na nějakou větev, noha mu sklouzla a on s výkřikem ošklivě zakopl.

S ještěrem to trhlo a on se otočil. Chvilku pátravě zíral na paseku k milířům. Až doposud mně i jemu zakrýval výhled hustý dým. Vítr se však znovu otočil a odhrnul dým jako oponu pryč z paseky a odvál jej na druhou stranu do lesa. V postavě jsem teď bezpečně poznal Angara!

"Angar!" vykřikl jsem a vzrušeně ukazoval na paseku k milířům. Všichni tam ihned upřeli svoje oči. Můj výkřik znovu upoutal pozornost dvou ještěrů pod stromem, kteří už zřejmě váhali, zda se nemají připojit ke svému kolegovi, který pojal zřejmé podezření. Naštěstí tihle dva Angara neviděli, jinak by neváhali jistě ani vteřinu! Díky výkřiku jsem je znovu fixoval na nás, takže ztratili veškerý zájem o dění na pasece. Dal jsem tak nebohému Angarovi alespoň drobet větší naději na uniknutí.

"Zavolám na něj!" křikl Milten a hned tak taky učinil.
Bylo to zbytečné, Angar o nás jistě dobře věděl, běžet sem však znamenalo běžet si pro smrt! Angar se bleskurychle zvedl ze země, kde před tím upadl a hnal se velmi rychle pryč mezi stromy na druhou stranu paseky. Chňapavec na nic nečekal a pustil se rychle za ním! Velká vzdálenost, která je od sebe dělila se rychle zmenšovala! Bylo jasné, že Angar nestihne uniknout!

Trhalo mi to srdce! Podíval jsem se na Miltena a v jeho tváři jsem spatřil nesmírnou bolest. I ostatní to tak prožívali. Bylo strašlivé sledovat to divadlo s jistým koncem, o to strašlivější to bylo pro ty, kdo toho člověka znali.
Angar se hnal kupředu, co mu síly stačily! K lesu se paseka mírně svažovala, ale ani to mu nepomohlo! Bestie ho rychle doháněla. Už byla pár sáhů od něj! Zuřivý řev nám dolehl k uším a ještěři pod stromy opět zpozorněli, co se to děje! Bestie už cítila, že má vítězství na dosah a tak to halasně oznámila světu. Udělala tři dlouhé skoky s krkem nataženým kupředu, tlamu plnou ostrých tesáků připravenou k útoku, když tu se stala podivná věc!

Angar z ničeho nic zmizel našim pohledům. Jako by se propadl do země! Bestie místo, kde Angar zmizel, doslova přeletěla v mohutném posledním skoku, který jí měl přinést jistou kořist! Byla tím určitě stejně zmatená, jako jsme byli mi. Byla připravená k útoku, letěla vzduchem, ale kořist jí zmizela doslova z tlamy! Poslední její skok byl nejdelší a nejkrkolomnější! Počítala s tím, že se její tlama i hrozivé drápy zadních nohou zatnou do měkkého Angarova těla, ale tak se nestalo! Místo toho ještěr letěl dál kupředu vzduchem! Mohutný skok dopadl úplně jinak, než netvor předpokládal.

Když ještěr dopadl, ošklivě zakopl a skončil v řadě dlouhých přemetů a kotrmelců. Když se ještěrův děsivý a bolestivý pád zastavil, ještěr chvíli zůstal ležet na zemi. Ošklivě se potloukl o pařezy a větve a chvíli jsme si dokonce mysleli, že je mrtvý. Tělo se však nakonec zvedlo a tak nám zkazilo naší radost.

Ještěr se ztěžka postavil na zadní. Hlavu měl zplihlou a chvíli jako by mu bezvládně visela na krku. Potom ji však pomalu napřímil a oklepal se. To udělal několikrát, zdálo se, že se pádem silně přiomráčil. Tu jsme spatřili Angara! Z ničeho nic se znovu objevil na tom místě, kde před tím zmizel. Neohrabaně se vyškrábal jakoby z nějaké jámy a mně konečně došlo, co se vlastně stalo!

Angar musel při svém úprku spadnout do některé z jam, odkud jsme brali hlínu! V poslední chvíli ho to zachránilo před chňapaví tlamou! Dostal druhou šanci, ta se však zdála stejně marná, jako se zdála ta první. Ještěr se totiž pomalu vzpamatovával. Zatím však stále Angarovi nevěnoval pozornost. Měl co dělat sám se sebou!

Angar se vyškrábal na nohy a začal se rozhlížet. Chvílí zmateně přejížděl paseku pohledem, ale pak se rozběhl - Innos chraň ho! - přímo směrem k ještěrovi! Mysleli jsme si, že se zbláznil, on se však v poloviční vzdálenosti sehnul k něčemu na zemi a zvedl zářivý předmět! Angar měl meč!

Teď následovala scéna, která se opravdu nedá nazvat jinak, než ryzím hrdinstvím nebo naprostým šílenstvím! Snad obojím dohromady.
Angar si byl dobře vědom svého postavení. Ještěr se už málem vzpamatoval a bylo jasné, že Angar by neměl naději utéci mu. Místo toho tedy spěchal, dříve než se ještěr docela vzpamatuje, zaútočit na něj svým mečem a získat tak alespoň maličkou naději na přežití.

Ještěr brzy Angara spatřil! Touha po kořisti mu vrátila všechny jeho síly a do mysli mu vtrhla zase ta jediná odvěká pudová potřeba! Potřeba zabíjet a té bylo podřízeno všechno ostatní! Angar byl však už u ještěra! Ten se nestačil ani rozběhnout, místo toho jen zuřivě chňapl po Angarovi, ten na to však byl připravený! Hbitě uhnul chňapavcovo tlamě a bokem se stočil stranou. Tak se dostal přímo k ještěrovo holému krku!

Angar na nic nečekal! Jedinou mocnou ranou sekl vší silou po krku té bestie a meč se těsně za hlavou zanořil hluboko do dravčího masa! Bestie mocně zařvala v smrtelné agónii a ten řev byl nejstrašlivější ze všeho, co jsme dnes slyšeli! Oba dva druhové umírající bestie okamžitě zkoprněli a ohlédli se po na svého umírajícího kamaráda. Chňapavec klesl na zem a Angar se znovu napřáhl k smrtící ráně, která měla netvora dorazit. Bestie se ještě z posledních sil snažila Angara kousnout, zabít ho, kopala mocnými pařáty, ale Angar byl rychlejší. Poslední rána ukončila život toho bídného zvířete. Umírající bestie se z posledních sil vzepjala a potřetí a naposledy strašlivě zařvala. V této chvíli se stalo několik věcí!

Tak zaprvé bestie definitivně zdechla, což bylo dobře! Za druhé v tu samou chvíli její kolegové vyrazili s ohromným vzteklým řevem na Angara, aby se pomstili. Ten se sice udatně postavil do střehu a čekal, až bestie k němu dostanou, ale bylo jisté, že obě dvě sám nepřemůže. To bylo zlé!

Třetí věc, která se přihodila a odvrátila definitivní konec statečného Angara za cenu jiné oběti, byla ta, že v té samé vteřině se šílený kopáč pustil větve a se strašlivým jekem psychopata spadl rovnou na jednoho z těch netvorů pod stromem. Spadl mu rovnou na ocas a tak se stalo, že ještěr, ačkoli původně zamýšlel vrhnout se se svým kolegou na Angara a rozcupovat ho na kusy, změnil svůj úmysl, protože mu něco spadlo na ocas a docela slušně ho to vyděsilo!

Netvor skutečně na chvíli ztratil pojem o tom, co se s ním dějem, ale rychle se zas vzpamatoval! Otočil se a se zběsilým řevem a mocným trhnutím svou tlamou plnou tesáků ukončil bídný život řičícího kopáče v tratolišti krve! Krev ještěra úplně odvedla od jeho původního plánu a tak se hned cpal za strašlivých zvuků drcených kostí krvavým masem, jak mu jeho přirozenost přikazovala. Byl to vskutku strašlivý pohled! Ještěr tělo cupoval s takovou zběsilostí a nezažraností, že kapičky teplé čerstvé krve lítaly až na nás!

První netvor se však šílencova pádu ani nevšiml a hnal se přímo na Angara! Angar stál smířený s mečem připraveným k boji. Byl rozkročený nad mrtvolou bestie, kterou skolil a odevzdaně čekal. Byl velice statečný! Obdivoval jsem toho muže, jak s ledovým klidem tak dokázal stát a hledět své jisté smrti do očí! Bylo to neuvěřitelné, nakolik jsem mohl rozeznat, nespatřil jsem ani stín strachu na Angarově tváři! Možná byl přesvědčený, že nezemře. Možná si opravdu tolik důvěřoval, ale já mu nevěřil! Chňapavec se na něj řítil závratnou rychlostí.

Náš zrak se míhal neustále mezi jedním divadlem - cupováním mrtvoly nebohého kopáče - a druhým divadlem, které se zrovna teď odehrávalo na pasece! Brzy nás toto divadlo přitáhlo docela. Tady totiž ještě rozhodnuto nebylo!
Zbývalo několik málo skoků a bylo by bývalo bylo vše skončené, když v tom - v jednom z těch velkých dravčích skoků - se chňapavec podivně stočil v vzduchu a dopadl na zem, kde se mu podlomily nohy a on se válel dál kupředu přes pařezy, větve a kamení. Zůstal ležet bezvládně jen několik kroků od překvapeného Angara. Který na tělo dravce hleděl stejně nevěřícně a udiveně jako my!

Stejně jako Angar, ani mi jsme zprvu nevěděli, co se děje! Zůstali jsme zkoprněle hledět na ležící tělo netvora, ale to co se stalo, nám však bylo ihned vzápětí objasněno, když se za překvapeným Angarem zdvihla postava velitele doposud skrytá za hromadou větví a klestí.
Angar zřejmě něco zaslechl, protože se ihned bleskurychle otočil s napřaženým mečem nebezpečí vstříc, ale když spatřil velitele, sklonil po chvíli váhání zbraň. Velitel mu posuňkem něco ukázal a Angar pochopil, kývl a doběhl k lesu. Velitel zatím na Angara čekal.

Když se Angar vrátil, spatřil jsem v jeho rukách kuši. Velitel ji měl taky, bylo tedy jasné, co se stalo! V poslední chvíli chňapavce skolil právě velitel svou kuší, když se zřejmě probral z bezvědomí, které mu před tím jeden z ještěrů způsobil, když jej při útoku odrazil pryč mezi větve a klestí.
Oba dva muži se opatrně plížili pasekou, aby hodující bestii nevyplašili. Docela se jim to dařilo, protože zbylý chňapavec pro samou krev neviděl ani neslyšel. S odporem a otřesením jsme znovu sledovali, jak ten netvor cupuje bezvládné tělo kopáče. Trhal vnitřnosti, drtil kosti, hltal svalstvo a chlemtal krev! Jak s tělem škubal, bezvládné údy i zatím celá zkrvavená hlava, sebou strašlivě cukaly! Skoro jako kdyby byly ještě živé! Viděli jsme vypoulené krvavé oči toho člověka tam, kde zbylo ještě torzo z jeho hlavy. Ty oči křičely víc, než-li tisíc hlasů! Musel jsem odvrátit oči, bylo to strašlivé!

Dva lovci se odplížili až na bezpečný dostřel. Chňapavec se vůbec neobtěžoval s okolím, vše mu bylo jedno, podstatné byly jen maso a krev! Vzduch prořízly typické zvuky strun, to když muži ze zacílených kuší vypálili dvě smrtící rány. Chňapavec se vzepjal na zadních nohách a vydral ze sebe strašlivý smrtelný skřek. Pak se překotil na záda a padl mrtev k zemi a víc se nezvedl.

A bylo dokonáno! Oba dva muži, co skolili posledního z netvorů došli k mrtvé bestii. Tělo se ještě chvělo v posmrtné křeči. Všichni jsme strnule sledovali jejich počínání. Potom k nám muži pozvedli oči. Velitel mlčel, ale Angar, když nás patřil, usmál se a pokynul nám.

"Už můžete slézt dolů, už je po všem!" jeho hlas tentokrát nezněl melodicky, zněl unaveně, jako by Angar zestárl alespoň o deset let!
A tak jsme slezli. Ihned jsme se seskupili kolem Angara a velitele a děkovali jsme jim za naši záchranu. V obavě jsme se rozhlíželi po pasece, zda se někde zlou náhodou třeba neobjeví další z těch bestií. Byli jsme připraveni opět bez meškání vylézt do bezpečí větví, ale nikde nebylo po dalších chňapacích ani památky. Oddechli jsme si.

Velitel mlčel a jen střídavě sledoval mrtvé tělo bestie a pak zase nás. Všiml jsem si, že má nepěkně poškrábaný obličej - asi od větví, do kterých byl odmrštěn. Hlavu měl na spánku zkrvavenou, asi se ošklivě udeřil při pádu. Na pasece se objevilo několik dalších kopáčů a dokonce vojáků! Nebyli jsme tedy jediní, kterým se podařilo najít útočiště na stromech v lese! Bylo to opravdu asi to nejrozumnější, co mohl člověk v danou chvíli udělat!

Brzy se pod naším stromem sešli všichni přeživší, kteří zůstali po celou dobu na pasece nebo v jejím okolí na stromech. Ostatní (více než polovina) se nadobro rozprchli!
"Co teď pane?" zeptal se jeden z vojáků svého velitele.
Velitel se zamyslel a pak pravil:
"Teď se vrátíme do hradu, tady už nejsme nic platný!" řekl a ihned rozkázal:
"Kopáči do řady! Okovy vám nedáme, ale půjdete poslušně!"
V tu chvíli velitel pohlédl na Angara, který ještě stále v rukou třímal kuši a meč. Ti dva se střetli pohledy a přísahal bych, že v tu chvíli se mezi nimi zablesklo!
"Polož to!" zavelel velitel neústupně.
Angar se na něj hleděl chladným pohledem a už se zdálo, že chce zbraně skutečně odložit a podřídit se veliteli. Zdálo se, že to udělá bez odporu, když tu se jeho ruka, ve které třímal meč, mihla vzduchem až ostří zasvištělo!
Velitel měl, než se nadál, ostří na krku! Tam, kde se ostří dotýkalo kůže, se objevil tenký pramínek krve.
"Eh! Co to...?!" nestačil ani říct velitel.
"Ticho! Vy ostatní položte zbraně!" zavelel Angar nesmlouvavě a velitelsky.
Vojáci nejdříve chtěli veliteli pomoci, ale když pochopili, že je Angar drží v šachu, nakonec se neochotně podvolili a zbraně skutečně složili. Ostatně mnozí z nich je ani neměli, protože je při úprku prostě zapomněli nebo zahodili.
"Co chceš dělat?!" zasyčel velitel vrhl na Angara smrtící pohled.
"Chci svobodu!"
"Nezískáš ji! Zaplatíš za svou opovážlivost smrtí! Slyšíš?!" zuřil velitel, ale byl naprosto bezmocný.
"To se uvidí! Teď jsem tu pán já a já rozhoduju! Vy..." ukázal Angar posuňkem na vojáky. "... vy tu zůstanete a ani se nehnete! Ustupte o pět kroků zpět! Jestli uvidím někoho z vás, jak se za náma plíží, podříznu tomuhle šaškovi krk! Jasný?!"
"Šaškovi? Zachránil jsem ti život zbabělče!" zavrčel velitel vztekle.
"Vím to, ale co můžu dělat." řekl vesele Angar. "Však on ti Innos za tvůj dobrý skutek jistě rád oplatí!"
"Mizero!" sykl velitel a škubl sebou, ale Angar si ho přidržoval za rameno a jeho ostří veliteli připomnělo, co se sluší a patří.
"Tak přátelé, jsme svobodní!" zasmál se na nás Angar zvesela.
Nemohli jsme tomu uvěřit, hleděli jsme na to divadlo celí vyjevení. Nějak nám to nedocházelo, snad to bylo proto, že jsme už dávno ztratili naději, že by tato chvíle snad někdy mohla přijít. A už vůbec nás nenapadlo, že by se to mohlo stát za takových okolností zde! Už jsem se chtěl radovat, že jsem skutečně osvobozen, když tu vzduchem cosi prosvištělo a do kmene našeho dubu se zabodl šíp!

"Sakra!" zaklel Angar a polekaně se rozhlédl.
Dole u lesa, kde pěšina přicházela na paseku, jsme spatřili družstvo vojáků a všichni měli luky a kuše! V tom nestřeženém okamžiku se velitel vytrhl a vysmekl se zpod Angarovi čepele! Vrhl se k zemi pro jeden z mečů. Angar to nepostřehl včas, velitel byl volný. Než ale stačil velitel popadnout meč, Angar hbitě zareagoval a alespoň velitele pořádně kopl do zadku a tím ho v jeho snažení zastavil! Vojáci se chtěli vrhnou na Angara a odzbrojit ho, ale velitel se skácel přímo na ně a tak je zdržel. Angar neztrácel ani vteřinu!

"Poběžte kamarádi!" pobídl nás a rozběhl se tryskem do lesa, těsně za ním prolétla vzduchem další šipka a zmizela v houští.
Zaváhal jsem. Dva kopáči se skutečně rozběhli za Angarem, nás dva s Miltenem však v tom okamžiku strhly čísi ruce zpět, abychom neunikli. Tak málo nám chybělo ke svobodě a teď bylo vše ztraceno! Rvát se s vojáky nemělo žádnou cenu, když jsem poznal, že nemám naději, podvolil jsem se jim.
"Stůjte!" zněly výhružné výkřiky, ale kopáči se nezastavili.
Vzduchem prolétlo ještě několik šípů za prchajícími. Z lesa se ozvalo zasténání. Nadzvedl jsem se trochu pod rukama svých věznitelů, abych viděl, co se stalo. Mezi tím k nám dorazilo družstvo vojáků. Velitel jim spěšně vylíčil, že tři vězni utekli, okamžitě poslal vojáky za uprchlíky.

"Chyťte je! Živý nebo mrtvý, ale toho poloslepého zmetka mi přiveďte živého! Slyšíte?! Běžte!"
"Tady je jeden!" ozval se hlas. "Nenechte ho utéct!"
Snažil jsem se spatřit, co se stalo a koho dostali. Ruce mých věznitelů mne stále tlačily k zemi, abych neuprchl. Několik mužů vyvleklo z lesa zraněného kopáče. Ve stehně mu vězela šipka. Poznal jsem v něm toho morouse, co chtěl předhodit mého zachránce ještěrům. Muži ho dovlekli až před velitele, nešetřili na něm ani pěstmi, ani kopanci. Zranění mu znemožnilo útěk a jeho osud byl zřejmě zpečetěn.

"Tak ty jsi chtěl utéct!" řekl temně velitel a ohyzdně se mračil. Bylo vidět, že zuří.
Kopáč jen s obrovským strachem zíral na velitele.
"Ne... ne... nechtěl p... pane!" koktal kopáč.
"Klekni!" zařvali na něj vojáci a strčili ho před velitele. Kopáč dopajdal až před něj, ale ke kleku se hned neměl - zřejmě z toho, jak byl vyděšený a rozrušený. Jeden z mužů kopl toho chudáka do zraněného stehna a kopáč vyjekl bolestí a spadl na kolena.
"Tak ty jsi neutíkal?!" vykřikl velitel.
"Ne p... pane." skojíkal kopáč na kolenou.
"Tak co si dělal!" udeřil velitel surově kopáče do obličeje, až se kopáč svalil na zem.
"Já je chtěl chytit pane! Přísahám!" plakal kopáč chytal velitelovy nohy ve snaze vyprosit si pro sebe milost.
"Lžeš! Zabte ho!" vynesl velitel neúprosně rozsudek nad nebožákem.
"Pane prosím! Zapřísahám vás u Innose! Milost!" řval kopáč a v zoufalství objímal velitelovi nohy.
Velitel vztekle zavrčel a kopl toho nešťastníka do obličeje. Kopáč zaúpěl bolestí a svinul se do klubíčka.
"Zabte ho!" poručil velitel opovržlivě a odkráčel pryč.
"Nééééé! Milóóóst!" ječel zoufalý kopáč, když se ho chopilo několik rukou a zdvihlo ho na nohy a pevně jej drželo tak, že se nemohl vysmeknout. Jeden z vojáků potom tasil svůj meč. Stoupl si před nebohého kopáče, zazubil se mu do jeho zoufalého obličeje a pak mu s krutým potěšením vrazil meč do břicha až po jílec! Čepel projela tělem a zkrvavená se vynořila na druhé straně ze zad. Kopáč zachroptěl, vypoulil oči a vydechl. Bezvládně se zavěsil do rukou mužů, kteří ho drželi. Byl mrtev! Voják vytrhl svůj meč, muži mrtvého pustili a jeho tělo se skácelo bezvládně k zemi.

Muži pohodili tělo ke stromu. Velitel nechal zběžně prohlédnout paseku. Sehnal veškeré přeživší kopáče dohromady a nechal nás pro jistotu spoutat. Potom ještě poručil vojákům, aby odsekli bestii, kterou skolil, hlavu a vzali ji s sebou.

"Bude to pěkná trofej." řekl jen.
Když bylo vše hotovo, vyrazili jsme na cestu zpět. Šlo nás o dost méně, než-li sem. Mnohé okovy na řetězu byly prázdné a my je museli nést. Mnoho trestanců totiž uteklo a doposud o nich nikdo nic nevěděl. Ještěři zabili celkem pět kopáčů. Dva zemřeli u potoka - to byly ty první výkřiky, co jsme slyšeli. Ani starého mistra uhlíře nikdo neviděl. Jeho syn to nesl těžce a byl pohroužen do velikého smutku. Byl jako bez života a šel za námi tiše a bez hlesu.

Vojáci se vrátili všichni až na tři muže. Ti padli za oběť chňapavcům. To byla tedy naše statistika. Dopadli jsme celkem dobře. Angar byl na svobodě a s ním se možná zachránilo dost dalších vězňů! To mi poskytovalo jakési zadostiučinění. Mně se sice uniknou nepodařilo, ale byl jsem tomu i tak trochu rád, mohl jsem totiž dopadnout stejně jako ten nebožák, kterého popravili.

Do tábora jsme se vrátili, když oblohu pokryly zlověstné olověné mraky. Slunce sice ještě nezapadalo, ale i přesto se rozhostilo šero. Mraky zastínily všechno světlo a byly opravdu nezvykle černé. Z dálky se ozývalo temné dunění.
Velitel se hned odebral podat hlášení kapitánovi. Nás zahnali do chatrčí. Byl jsem tedy opět v hradě! Oddělili mne od Miltena, toho zavřeli do jiné chatrče. Když oblohou prolétl první blesk, seděl jsem již v chatrči opřený a stěnu a usínal jsem. Před očima jsem neustále viděl krev a oči těch bestií! Náhle se zdvihl vítr a na střechy dopadly první těžké kapky. Do hradu vtrhla vichřice a rozpoutala se bouře!