Nad údolím zuřila strašlivá bouře! Nedovolila mi spát. Takovou bouři jsem ještě v životě nikdy nezažil! Byla černočerná noc a přesto tu bylo skoro neustále vidět, neboť nepředstavitelné blesky křižovaly oblohu v takové hustotě, že se vzájemně překrývaly a jeden blesk vlastně navazoval na druhý. Mrtvolně bílé zářivé světlo skoro neustávalo! Do chatrčí vnikal svit blesků okénky u stropu, ale i dírami ve střeše, které bouře ukázala a prozradila tak špatně odvedenou práci stavitelů (nebylo se čemu divit - stavěli jsme je přeci my kopáči). Tváře mužů kolem mne mrtvolně svítily.

V záři blesků jsem dobře viděl, že ani nikdo jiný v chatrči nespí. V tom rámusu se spát prostě nedalo! Všichni jsme se mimoděk chvěli jakousi posvátnou bázní a úctou, protože rány hromů, které protínaly svým pekelným hřmotem vzduch, nám doslova svíraly vnitřnosti! Nebeská klenba se bortila! Dnes v noci nebylo těžké uvěřit tomu, že něco takového je vůbec možné! Dnes tomu tak doopravdy bylo!

Snad se stalo cosi strašného, co bohy tak ukrutně rozlítilo. Hlavou se nám honily útržky starých zkazek o dávných nebeských bitvách, o soubojích Innose a Beliara, o konci světa. Snažil jsem se zachovat si chladný rozum, ale musím se přiznat, že mi to šlo ztěží. V takové chvíli tyto báchorky nabývaly netušených rozměrů. Měl jsem strašlivou chuť zahrabat se někam pod zem. V chatrči bylo tak těsno! Tato bouře mne děsila.

Kolem půlnoci - odhadoval jsem to zhruba podle našeho návratu z paseky - zuřila bouře nejprudčeji. Blesk za bleskem šlehal oblohou, hrom za hromem trhal naše uši! Strašlivá noc! Prudký vichr - vskutku vichřice - lomcoval s dveřmi naší chatrče! Úděsné! Celá konstrukce nízké dřevěná stavby se v tom vichru chvěla!

Nedokázal jsem už odhadovat čas! Propadl jsem se do jakéhosi deliria. Zakrýval jsem si uši a zavíral jsem oči. Skrčený tisknul jsem si kolena k obličeji a přerývavě dýchal. Vítr fičel i tady v chatrči, protože před prudkými poryvy vichřice se nedalo skrýt nikde! Několik prudkých závanů vlétlo do chatrče a provětralo vzduch. Vítr děsivě kvílel! Pak se ozvala nepopsatelná rána! Pokud to, co jsme viděli a slyšeli doposud, bylo strašlivé a nepopsatelné divadlo, byla tato rána ve srovnání s tím cosi šíleného a nezemského! Ta rána nás na dlouho doslova ohlušila tak, že jsme neslyšeli vůbec nic jiného, jen podivné hučení a pískot, jako kdyby s námi v chatrči bylo veliké hejno rozzuřených krys!

Záblesk nás v tu chvíli - i přes to, že jsme jej neviděli přímo a byli jsme navíc kryti stěnami chatrče, navzdory tomu, že nás od vnějšího světa oddělovala jen dvě malinká okna, vlastně spíše škvíry - i přesto nás ten záblesk na dlouhou chvíli oslepil! Tak strašlivé to bylo světlo! Skoro se zdálo, že dřevěné stěny z tlustých kmenů a prken kolem nás na chvíli zprůhledněly!

Vykřikli jsme plni děsu a strachu přesvědčeni, že nastal konec světa, ale náš křik hrůzy zanikal v řádění hromů a vichřice. Bylo to strašlivé! Bylo to horší, něž-li ta nejhorší noční můra! Bylo to horší, protože jsme bděli!
S touto obrovskou ranou však bouře poněkud polevila, nebo se nám to alespoň zdálo možná proto, že jsme byli stále silně ohlušeni. Dýchali jsme a stále jsme žili! Do mých zacpaných uší nestále nepříjemně doléhal zvuk pekla z vnějšku a nechutně se mísil z odporným pískáním. Slyšel jsem však ještě cosi dalšího. Zprvu jsem to přisuzoval následkům toho obrovského hromu, co mne z části připravil o sluch, ale když jsem to slyšel déle a čím dál tím zřetelněji, usoudil jsem, že zvuk je skutečný.

Venku zněl kovový zvon! Bil na poplach! Nebyl skoro slyšet přes ten hukot venku, ale jak jsem řekl, zdálo se, že se bouře ztišuje a tak k nám zvuk doléhal čím dál tím hlasitěji, až ho zaslechli i mnozí jiní kopáči.
"Co se u všech bohů děje?!" zaskučel kdosi a vyskočil na nohy. Dobelhal a protlačil se ke dveřím, přitom šlapal mužům na nohy, zakopával o ně, ale nakonec se ke dveřím dostal.
"Pusťte nás ven!" řval z plných plic a mlátil vší silou do dveří. "Pomóc! Pusťte nás ven!"
Sledoval jsem jeho počínání, ale byl jsem úplně mimo. Sotva jsem si uvědomoval, co ten muž dělá. Do nosu mne praštil podivný zápach. Okamžitě jsem procitl z toho podivného stavu mysli, z toho deliria polovičního šílenství.
Dým! Ucítil jsem dým! I ostatní to cítili. Také čichali a větřili ten zlověstný zápach. Otáčeli hlavy a ptali se jeden druhého, co se to děje.
"Co je to?!" křikl kdosi a jiné hlasy se k němu přidali:
"Co je to?! Podívejte se! Světlo!" ukazovali ke škvírám u stropu. Muž u dveří se pokusil vyhlédnout ven. Chvíli zíral puklinou a pak zděšeně zaúpěl:
"Hoří! Chatrče hoří!" ještě zuřivěji začal tlouct do dveří a pokoušel se je vyvrátit.
"Cože? Hoří?!"
"Chatrče hoří!"
"Celá řada hoří! Cítíš ten kouř! Kurva!!"

Panika se rozběsnila na plno! Venku hořelo! Já nic neviděl, protože dav tlačících se kopáčů mne zatlačil ke zdi. Všichni se drali ke dveřím slepě jako splašená zvěř. Pud sebezáchovy a hrůzy prožité noci, to vše je hnalo slepě kupředu!
"Ááááůůůů! Moje noha!" řval kdosi u dveří.
"Ven! Rychle ven! Otevřete dveře! Slyšíte?! Halóóó!" dokola se ozývalo zoufalé volání a výkřiky i sténaní tlačících se mužů.

Tlak na mé tělo nesnesitelně sílil. Kdosi mi rval loket do žeber a já se nemohl ani pohnout! Dusil jsem se a marně jsem sípal, aby toho nechali, aby se uklidnili! Kouř v chatrči zaplnil vydýchaný vzduch a jen poryvům vichřice jsme mohli děkovat, že jsme se neudusili hned, protože vichr k nám chvílemi vháněl čerstvější vzduch. I tak jsem nemohl dýchat a před očima se mi zatmívalo. Stačila by ještě malá chvíle a omdlel bych, kdyby konečně nenastal zvrat!

Tlak těl na dveře byl tak velký, že panty a závěsy nemohly moc dlouho mase těl odolávat. Dveře povolily a muži se vyhrnuli ven! Loket z mých žeber zmizel a já upadl na zem, jak se najednou vyprázdnilo místo kolem mne. Muži se rvali ve vchodu chatrče, ale mnozí již byli venku. Klečel jsem na zemi a lapal po dechu, trvalo mi to dlouho chvíli a bylo to pracné, než jsem se zvedl. U podlahy byl čistější vzduch a nebylo tu tolik dýmu.

Otevřenými dveřmi se do chatrče valil s hukotem studený prudký proud svěžího osvěžujícího vichru nabitého výboji z bouře. Kapičky vodní tříště, co vichr hnal sebou, mi osvěžily tvář. Zpola ztracené vědomí se mi rychle navrátilo. Muži se již prodrali ven. Musel jsem za nimi! Musel jsem pryč, protože vzduch v chatrči zase každou vteřinou houstl suchým páchnoucím dýmem! Navíc to začalo být dusno! Klopýtal jsem ke dveřím.

S úlekem jsem si uvědomil, že venku plane záře jakoby venku hořelo mnoho velikých ohňů. Venku hoří! Moje roztříštěná omdlelá mysl si konečně spojila všechny indicie! Požár! Bouře zapálila hrad! K mým uším doléhaly přes chvílemi utichající běsnění živlů zmatené výkřiky - tu silněji, tu slaběji se ozývalo "Hoří! Vodu!".

Klopýtl jsem. Pode mnou ležela nějaká těla. Byli to ušlapaní muži z chatrče, kteří neměli štěstí a jejich druhové se přes ně v tom zmatku prodrali. Nevěděl jsem zda jsou živí nebo mrtví, nemohl jsem to zjišťovat! Musel jsem pryč protože jinak bych se k nim brzy připojil. Přes kouř už tu nebylo vidět!

Skoro poslepu jsem vyklopýtal ven a padl do blátivého marastu před chatrčí. Nebyl jsem tu jediný! Válelo se nás tu několik. Všichni jsme byli přidušení a pošlapaní. Kašlali jsme, chrchlali, někteří zvraceli. Lapal jsem po dechu. Prudký déšť mne zmáčel během několika vteřin. Osvěžilo mne to a úplně probralo. Zdvihl jsem hlavu a spatřil hrozivou spoušť! Všude kol dokola jsem viděl plameny požárů. Blesky zapálily na mnoha místech dřevěné chatrče ba dokonce i samotnou palisádu! Chatrče hořely i v tom prudkém lijavci jako papír! Všude mezi plameny a dýmem, všude mezi ohni, které osvětlovaly to tragické divadlo, jsem viděl pobíhat zmatené kopáče i stráže. Někteří se snažili hasit, jiní se snažili dostat se z dosahu plamenů co nejdále. Další na poslední chvíli vysvobozovali uvězněné kopáče v chatrčích.

K mým doposud z části ohlušeným uším doléhal nepopsatelný řev z chatrčí, které zachvátily plameny a uvnitř byli doposud uvěznění kopáči. Uhoří za živa! Bože smiluj se! Strašlivý jekot svírající srdce!

Prudký žár požáru, který rozdmýchávala silná vichřice a tak mu umožňovala hořet i za prudkého deště, mne donutil, abych se odplazil poněkud dále. I naše chatrč, ze které jsem na poslední chvíli unikl, už hořela plamenem. V záři ohně jsem viděl, jak maličké plamínky přeskakují ze střechy na střechu, aby se vzápětí vzňaly jako kovářská výheň a všechno pohltily! Bylo to neuvěřitelné, skoro jako by snad z nebe pršel místo vody olej!

Těla ušlapaných nebožáků uvnitř již také zachvátil oheň. Z vnitřku chatrče se stala pec, a žár rychle strávil těla těch podupaných nešťastníků. Odvrátil jsem oči, dým jako by se nade mnou smiloval, zahalil tu děsivou podívanou svým pláštěm.
"Pro vodu! Haste oheň!" vytrhl mne z šoku nějaký hlas.
"Plně jsem si uvědomil, co musím udělat!"
S jistou námahou jsem se postavil na nohy a rozběhl jsem se k nejbližší studni. Pod nohama se mi valily proudy vody, které se nestačily vsáknout do promočené a nasáklé země. Kdosi tam rozdával pokyny, byl to nějaký dozorce.
"Noste kýble a vědra!" řval zběsile, ale byla to zbytečná snaha, protože s těmi málo vědry, co se válela po okolí, se už hasilo a jiná nebyla.

Když jsem zjistil, že nemám čím bych hasil, znovu jsem pohlédl na tu zkázu. Bouře už utichala, nebylo to tedy jen zdání. Už jen tu a tam oblohou prolétl úchvatný blesk a jeho společník hrom rozezvučel zem. Déšť však neustával. V tom pro nás tkvěla naděje. To byla jediná naše naděje! Voda z nebes snad pomůže zdolat požár!

Sledoval jsem hory bílého dýmu a páry, jak zahalují celé spáleniště plné požárů a mísí se s černým dýmem smrti. Vítr dmýchal do plamenů s takovou vervou, že navzdory všudypřítomné vodě stále ještě postupovaly. Bezmocně jsem přihlížel tomu divadlu. Kolem mne stáli jiní kopáči, nemohli nic dělat stejně jako já. Ani dozorci - nikdo nemohl! Nebyla vědra. Mohli jen přihlížet stejně jako já. I ten dozorce u studny už jen němě stál a strnule hleděl na katastrofu.

Trvalo to možná půl hodiny, možná to byly hodiny tři! Ztratil jsem úplně pojem o čase. Vítr polevil, hlavní nápor bouře už duněl kdesi v dáli na jihu, jako by se s námi škodolibě loučil. Stále hustě pršelo. Plameny byly bez větru ztracené. Požár už nepostupoval, ale přesto stále zuřil. Zuřil o to zběsileji proto, že nemohl vyhrát!

Plácl jsem sebou do bahna a hleděl na požár. Strašlivá apatie a únava po prodělaném šoku dosedla na mou mysl. Tíživá vše pohlcující únava my svázala údy. Seděl jsem v blátě opřený o podezdívku jedné z přeživších chatrčí a zíral tupě před sebe. Kolem mne postávali nebo seděli další muži - kopáči i dozorci. Člověk byl bezmocný, nemohl nic než jen sledoval veliký zápas živlů, prastarý jak svět sám.

Když počalo svítat a po spáleništi se rozlezlo první šero, stále jsem ještě tiše seděl v bahně a mžoural před sebe v jakémsi spánku s otevřenýma očima. Všude kolem stoupal bílý dým. Oheň už byl vesměs uhašen. Jen tu a tam ještě bylo vidět dohořívající trosky chatrčí. Zkáza byla strašná. Jen v mém dohledu bylo vidět, že požár zničil přes tři čtvrtiny všech chatrčí i přístavků.

Zvedl jsem oči k nebi. Ještě stále z něj padaly těžké kapky deště. Všiml jsem si, že nebe je rudé. Těžké mraky zvláštně svítily, snad to bylo vycházejícím sluncem někde nad nimi. Bylo to však zvláštní, nikdy jsem ještě nic podobného neviděl. Naplnilo mne to bázní.

Mezi troskami chodily postavy. Viděl jsem vojáky, viděl jsem kopáče. Prohlíželi ruiny, hasili maličká ohniska přeživších požárů, hledali mrtvé.
Nad údolí vzešlo jitro. Mraky, které se zdály před tím jako z podivného olova, ztratily svůj rudý lesk. Staly se z nich jen obyčejné šedivé dešťové mraky. Na mnoha místech dokonce prosvítala bílá - obyčejná bílá barva jako by se mraky trhaly.

"Vstávat!" ozvalo se napravo ode mne. Stál tam dozorce a pobízel kopáče, kteří tam seděli a odpočívali po hrůzné noci stejně jako já. Vypadal sešle a unaveně - velmi unaveně, bylo mu to vidět na očích.
"Mazejte odklízet trosky! Dělejte!" pobídl nás mrzutě.
Došel i ke mne. Vrhl na mne ošklivý pohled, ve kterém se jasně zračila jeho nálada. Bylo to výmluvný pohled a já se tedy bez odporu pracně zvedl. Dozorce pokračoval dál.
"Pohněte odklízet trosky!" ozývalo se teď nalevo ode mne.

Protáhl jsem své zničené tělo. Je zvláštní, jak spíše než fyzické, psychické útrapy dokáží sebrat tělu a mysli energii a sílu. Cítil jsem se, jako bych byl po celodenní otrocké šichtě v dole. Vydal jsem se na nejbližší spáleniště. Klouzal jsem po bahně a mokré trávě, mokrý popel se mi nabaloval na škrpály. Co chvíli mi podjely nohy a já se znovu musel zvedat ze země. Došel jsem k hloučku lidí u trosek jedné z chatrčí.

Byli to samí kopáči. Stáli mlčky a dívali se na cosi na zemi v hromadě kouřících ohořelých sutin a popela. Přistoupil jsem blíže, abych to spatřil také. Zpola zasypaná popelem, ležela tam spálená a seškvařená mrtvola kohosi. Byl to odporný pohled! Z černého škvarku se bělaly jen zářivé zuby. Hnus!

"Tomu už nikdo nepomůže." řekl kdosi.
"Kdo to vůbec byl?" zeptal se jiný.
"Nevím, to už nikdo nepozná."
V tu chvíli se mi vkrad do srdce nesmírný strach! Vzpomněl jsem si na Miltena! Hlava se mi zatočila a málem jsem upadl. Vždyť ho zavřeli hned do té vedlejší chatrče! Do té, co shořela na popel!

Okamžitě jsem se navzdory bahnu a rozmatlanému popelu vyškrábal k místu, kde naše chatrče stály. Sedla na mne nesmírná hrůza z toho, co tam možná objevím! Začal jsem zběsile prohrabávat popel a ohořelé zbytky dřeva. Ve spodních vrstvách silného nánosu byl popel ještě teplý. Byly tam dokonce žhavé oharky a dvakrát jsem se popálil na rukou, ale nakonec jsem spáleniště prohlédl. K mé úlevě jsem v celém spáleništi nenašel jedinou stopu po ohořelých tělech nebo čemkoli, co by prozrazovalo, že tu někdo našel smrt v ohni. To mi vrátilo klid. Milten se tedy nejspíše dostal ven z hořící chatrče včas. Zbývalo ho jenom najít.

Vyrazil jsem tedy poohlédnout se po něm.
Procházel jsem smutné spáleniště a mířil od jednoho hloučku lidí k druhému. Všichni tady byli špinaví od popela a byli celí mokří. Déšť jim vytvořil v jejich špinavých obličejích prazvláštní tetování. Všichni muži byli zkroušení, ať už to byly kopáči nebo vojáci, mně nevyjímaje. Ke každému hloučku jsem kráčel s čím dál tím větší obavou o svého přítele. Všem se celá ta hrůza, bouřkou počínaje a tímhle vším konče, vryla do tváří i hluboko do paměti.

Hledal jsem Miltena mezi všemi, ale stále jsem ho nemohl najít. už jsem obešel skoro celý tábor! Zatím jsem si netroufal jít k hromadám zkroucených ohořelých těl, abych jej hledal tam. Pořád jsem doufal, že jej potkám v jednom z hloučků přeživších, ale hloučků rychle ubývalo! Pátrat tam v hromadě spálených těl, na to ale bylo ještě dost času! Na to jsem si netroufal ani pomyslet!

Procházel jsem dál a dál mezi hloučky lidí. Dozorci se snažili přimět kopáče k práci. Všichni byli ale stále ještě v šoku a tak se skutečně jen hrstka lidí pokoušela něco s požářištěm udělat. Většina mužů dosud jen bezradně a zničeně zírala na spálené trosky.

Všiml jsem se skupinky lidí v zářivých rouchách. Byli to čtyři mágové Ohně a společnost jim dělal Bergel a jeho kapitáni a důstojníci. O něčem živě rokovali a všichni vypadali velice ustaraně a zkroušeně. Když jsem se přiblížil blíž k nim, vítr mi donesl spolu s dýmem i slova jejich rozhovoru.

"... to si nemyslím. Tohle nebyla obyčejná bouře! Zřetelně jsem cítil ve vzduchu magii." mluvil mistr Xardas. Poznal jsem jej už z dálky podle jeho vznosného roucha, které zase vypadalo, že i navzdory dešti je suché jako troud! Xardasův charismatický zvučný hlas mne nenechal na pochybách, sotva jsem uslyšel první slova. Byl to on.
"Co tím chcete říct mistře Xardasi?" ptal se Bergel a jeho tvář byla vážná a v očích planulo podivné světlo, které prozrazovalo obavu a těžké chmury.
Zastavil jsem se a dělal, že odklízím spálené trosky jedné chatrče. Rozhovor mne zaujal. Nikdo se mne nevšímal a já se zvědavostí mne vrozenou tiše poslouchal.
"Ano, byla to magie. Zřetelně jsem ji cítil." řekl jeden z Xardasových společníků. "I vy jste ji mohl cítit." "Já necítil nic." řekl Bergel zasmušile.
"Rozumějte, příroda sama je nejmocnější kouzelnicí. Její samotná podstata tkví v magii živlů. Vítr, oheň, voda i vzduch, to všechno je projev magie. V přírodě je magie. I prostý déšť je vlastně magie, kterou nám seslali bohové, abychom mohli pěstovat plody, které nám dá země. Rovněž země je vlastně plná magie. Magie je i v každém z nás. Byli jsme stvořeni magií, koluje nám v žilách! Je to sám život." vysvětloval Bergelovi černovlasý mág vysoké postavy, kterého jsem už párkrát viděl. Jeho jméno jsem však zatím neznal.
"Opravdu jsem nic necítil, nejsem žádný mág pánové." trval na svém Bergel a zdálo se, že ho mág svou průpravou do tajů magie unavuje - nebo spíše otravuje.
"Vy nám nerozumíte." ujal se slova znovu Xardas. "Magie tu skutečně byla a mohl jste ji i cítit. Můj kolega má pravdu. Jistě jste cítil vůni vzduchu za té bouře. Vzduch byl silně prosycen energií."
"Ano to je pravda! Člověk měl pocit, že mu vstávají vlasy na hlavě." přitakal jeden z důstojníků.
"Tak!" potvrdil Xardas a pokračoval. "Stejnou energii můžete cítit i za normální bouře. Je to energie, kterou jednoduše můžeme nazvat magií - magií přírody. Někteří tuto magii dokáží v sobě koncentrovat. Takoví lidé pak vstupují mezi mágy. Teoreticky to však může dokázat každý člověk. Ale je to složité umění. To jsem ale odbočil..." omluvil se Xardas. Bergel se zdál velice podrážděný a netrpělivě přešlapoval a šlehal pohledem po mázích.
"Včera ale byla koncentrace této energie ve vzduchu tak neobyčejně vysoká, že bylo nemožné, aby to bylo jen dílo přírody!"
"Co tím chcete říci?" zeptal se Bergel a v očích mu zasvítilo.
"Ta bouře nebyla dílem přírody. Byl to magický zásah!"
"Chcete říct, že tu bouři někdo vykouzlil?!" užasl Bergel.
"Ano dá se to tak říct, i když to není úplně přesné. Tu bouři na nás někdo seslal a musel to být mocný mág!"
"Cože? To je možné?!"
Bergel byl silně překvapen mágovými slovy. Překvapeni byli ale i páni důstojníci a i mne ta slova velmi vyvedla z míry. Dost hodně!
"Ano je to možné, ale nemyslím si, že to bylo dílo jen jednoho mága. Samotný mág by jen těžko dokázal ovládat všechny živly najednou. Je pravděpodobnější, že se spojilo mágů víc a společně řídili průběh bouře." vložil se do diskuze zase černovlasý mág.
"Souhlasím s tebou Drago. Tohle nebylo dílo jediného mága, neboť si troufám tvrdit, že ani mistr Pyrokar, hlava našeho řádu, by sám nedokázal něco takového! To se vymyká moci jedince!" Xardas se odmlčel. Všichni na něm viseli pohledy a čekali na další jeho slova. "Skupina mocných čarodějů by to ale již dokázat mohla." dodal čaroděj zamyšleně a zachmuřil se.
"Říkáte, že tohle byl tedy útok na náš hrad?!" zeptal se Bergel a v očích mu hořel divoký oheň.
"Ano. Někdo chtěl, aby bouře zuřila přímo nad vaším hradem." přitakal Xardas.
Rozhostilo se vážné ticho. Bergel byl bledý, ale oči mu horečnatě svítily. Kapitáni se zdáli zmatení. Mágové se tvářili vážně, ale i na nich bylo (snad jen s výjimkou mistra Xardase, i když i ten se mračil) vidět jakési obavy a znepokojení.
"Ale kdo...?" chtěl se zeptal Bergel, ale větu nedokončil, když mu náhle svitlo v hlavě poznání.
"Skřeti!" hlesl jen.
Jeho slova zapůsobil na jeho důstojníky jako blesk z čistého nebe. Uvědomili si souvislosti a ty je vyděsily. Mně rovněž!
"Ale proč provedli takový složitý rituál právě teď?" vznesl Kardan nevyřčenou otázku, ale už když promluvil, znal na ní odpověď.
"Chystají útok a ten může přijít každou chvílí!" řekl vážně Bergel.

Jeho slova visela ve vzduchu. Zhmotněla se v hrozbu, která nám všem sevřela hrdlo. Už dlouho jsem neodklízel trosky, ale jen dřepěl na zemi a poslouchal ten rozhovor. Srdce mi bušilo, všechno do sebe zapadalo! Skřeti chystají útok a my na něj nejsme ani náznakem připraveni!

"Okamžitě vyhlaste poplach a připravte hrad k obraně!" rozkázal chladně Bergel. Do hlasu se mu vrátila rozhodnost a i jeho tvář znovu nabyla neústupného tvrdého pohledu muže, kterého jen tak něco nevyvede z míry, a který si v každé situaci ví rady - teď už věděl která bije, vše do sebe opravdu dokonale zapadalo! Přesto to ale nebyl pohled, jak jsme byli u Bergela zvyklí. Nedivil jsem se.

"Vydejte mužům zbraně a postavte je na hradby! Vyšlete zvědy!" chrlil Bergel rozkazy jedním dechem a kapitáni jen přikyvovali a okamžitě spěchali splnit své povinnosti. Bergelův znovu nabytý klid a rozhodnost (alespoň navenek to tak vypadalo) jako by se přenesly i na ně.

"Měli bychom si pospíšit." mínil Xardas.
"Podívejte, támhle je mistr Corristo!" ukázal Drago na dvojici mužů, kteří ke skupině kráčeli.
Byli to mágové Corristo a Vertino. Jejich vážný pohled nevěstil nic dobrého. Když dorazili ke skupince, Corristo promluvil:
"Nejhorší se potvrdilo přátelé. Za tou bouří skutečně stojí nějací mágové!"
"Jistě je to práce skřetích šamanů." řekl na to Xardas. "Jsou mocní a bohužel jsou velmi podceňovaní. I já sám se musím přiznat, že jsem velmi překvapen tím, co nám ukázali, ale nemohu tvrdit, že oprávněně. Měl jsem to vědět a počítat s tím! Teď musíme jednat rychle. Brzy přijdou a my na ně musíme být připraveni!"
"Už je nesmíme podcenit!" řekl Vertino s vážnou tváří. Snažil se tvářit klidně a i na něm bylo vidět stíny starostí a obav. Corristo mlčel a sledoval šedá oblaka ženoucí se po obloze.
"Už započaly přípravy!" řekl Bergel a ihned jak to dořekl, rozezněl se v hradě obávaný kovový zvon.
"Slyšíte?" řekl Bergel.
Kovový tón zvonu se rozlehl nad hradem a desítky hlav se v tu chvíli otočily. Pohledy všech se stočily tázavě k hradu.
"Poplách!" zařval kdosi a jiné hlasy opakovaly:
"Poplach!"
"Poplach!" znělo odevšad.

Strnulé postavy mužů, které první údery zvonu přimrazily k zemi, se okamžitě daly do pohybu. Každý spěchal! Poplach! Muži věděli, co se v tuto chvíli musí dělat. Všichni vojáci vyrazili, jen trestanci zůstali stát a zmateně se rozhlíželi. Bergel cosi ještě říkal mágům, ale ta slova jsem už neslyšel kvůli zmatku, který vypukl. Když s nimi domluvil, vyrazil Bergel rychle do hradu. Mágové společně vykročili za ním. Rovněž spěchali, ale Bergel se přímo hnal.

"Co se děje?!" zabručel kdesi za mnou jeden z zřejmě "pomalejších" vojáků.
"Copak neslyšíš?! Poplach!" vykřikl druhý a už se taky hnal pro výzbroj.
K hlasu zvonu na hradbách, který se rozezvučel jako první, se přidaly další zvony rozmístěné různě po hradě. V hradě to vřelo jako když píchne do mraveniště! Někteří dozorci počali shánět kopáče dohromady. Nebylo nás ale kam zavřít. Brzy jsme se tísnili v jedné části vnějšího kruhu. Stáli jsme uprostřed spáleniště a nevěděli jsme, co s námi bude.

Hlídali nás dozorci. Tvářili se neúprosně a sveřepě. Hradem se velice rychle rozneslo, že bouři mají nějakým záhadným způsobem na svědomí skřeti a každý už věděl, že brzy s největší pravděpodobností zaútočí. Nebyl jsem evidentně zdaleka jediný, kdo vyslechl rozhovor Bergela a mistrů mágů. Novina se šířila rychle!
"Skřeti zaútočí?" špitali si vystrašení kopáči.
"Co s námi bude?"
"Ať nás pustí za hradby do hradu!" dožadovali se jiní. V davu trestanců to vřelo.
"Klid! Zapadněte zpátky!" pořvávali na nás vojáci, co nás hlídali.
"Klid povídám!"

Stál jsem v zástupu a začínal jsem se opravdu obávat, co s námi udělají. Pokud skřeti opravdu zaútočí - všechno tomu nasvědčovalo a já tomu věřil - bude to pro nás velice špatné. Nikdo z nás neměl zbraně! Do hradu nás, jak se zdálo nikdo pustit nechtěl! Ty šmejdi nás nejspíš nechají napospas osudu! Nechtělo se mi umřít pod sekerou nějakého skřeta!

Začínal jsem být netrpělivý a nebyl jsem jediný. Obezřetně jsem se rozhlížel a vyčkával jsem. Byl jsem odhodlaný vzít svůj osud pevně do svých rukou pokud to bude třeba. Rozhodně se nenechám vydat skřetům - to nikdy!
Dav kopáčů začínal opravdu vřít, dožadovali jsme se bezpečí hradních zdí, ale nikdo nás nechtěl vyslyšet. Dozorci nás zatím drželi na uzdě za pomocí výhružek, ale i surovostí. S tasenými meči stáli v kruhu kolem nás a vyhrožovali, že když někdo překročí pomyslnou čáru, bude bez jakýchkoli cavyků zabit!

Zatím to účinkovalo, ale v davu sílila nespokojenost podněcovaná strachem o život. Vždyť se blížil útok! Kopáči byli rozrušení ze strašlivé noční bouře a když se ještě ke všemu dozvěděli, že to mají na svědomí skřeti a možná co nevidět ztečou hradby, bylo jasné že "voda v kotli" začne co nevidět vařit a přeteče! Dozorci to moc dobře věděli. Bylo na nich moc dobře vidět, že mají obavu ze vzpoury, ale zatím se snažili nedat to vůbec najevo. Byli suroví a nebrali si servítky.

"Pusťte nás do hradu! Slyšíte hajzlové!"
"Hanba vám!" ozývalo se všude.
Stále pršelo. Šedivé mraky na obloze nás nechtěly ušetřit. Šlapali jsme v rozbahněném popelu a nevěděli jsme, co se vlastně děje a co se stane. Rozhlížel jsem se po davu kolem sebe a doufal jsem, že teď konečně najdu Miltena, ale neviděl jsem jej nikde. Všude kolem mne jen samé cizí tváře! Bylo nás tu moc, všichni jsme byli špinaví od dýmu, bahna a popela. Bylo to beznadějné! Nejhorší tušení se mi pomalu usazovala v srdci a mrazila mne...

Už to trvalo moc dlouho! Mokli jsme tu a byla nám zima. Nevěděli jsme, co se vlastně děje a panika se pomalu šířila - jako noční požár - navzdory tomu, že se nás dozorci snažili zklidnit všemi možnými "obvyklými" způsoby. Všichni vojáci vyjma těch dozorců, co nás drželi na uzdě, byli svoláni do hradu. Ve vnějším kruhu krom nás nezůstal nikdo. Nikdo se už teď nestaral o spáleniště. Na trosky byl žalostný pohled. Tichý líný dům stoupal k obloze. Vítr už vál jen slabý a nerozháněl jej.

Vzhlédl jsem ke střechám hradu. Nezdálo se, že by je oheň nějak poškodil, zato vítr se na nich viditelně podepsal. Střechy zůstaly zázračně ušetřeny požáru, ale vichřice z nich servala tašky a tak na mnoha místech byly vidět trámy z konstrukce střech. Hrad vypadal teď víc než kdykoli jindy jako ruina! Jako kdyby měly střechy "odhalená žebra"! I palisáda překvapivě neutrpěla žádné podstatnější škody, což bylo v naší situaci báječné zjištění!

Bylo mi zprvu těžké uvěřit tomu, že toto všechno mohli mít na svědomí skutečně nějací skřetí mágové. Vybavil jsem si ale tu nevýslovnou prudkost bouře, vzpomněl jsem si na vichřici, která lomcovala s chatrčemi doslova v základech. Viděl jsem, co vichr provedl se střechami a viděl jsem, co dokázal požár! Vzpomněl jsem si na gigantické blesky a ohlušující hromy a pak už se to nezdálo tak nemožné. Když to navíc tvrdili mágové Ohně, bylo to jisté! I já jsem v noci cítil tu "magii" ve vzduchu!

Byli jsme nuceni čekat. V hradě se zřejmě konala porada. Všichni vojáci až na dozorce, byli svoláni na hradní nádvoří. Uplynula asi půl hodina a my jsme spatřili, jak se z brány hrnou vojáci a jdou na pozice na palisádě. Všichni byli ozbrojeni až po zuby a připraveni na jakýkoli útok. Otázka byla, zda byli připraveni dostatečně. Ale to se při troše smůly uvidí! Náš dav už skutečně vřel a bylo otázkou času, kdy se ti nejrozčilenější a nejodvážnější z vězňů o něco pokusí a strhnou s sebou i nás ostatní.

Zatím nebylo po nějakém útoku ani stopy. Za palisády jsme sice z místa, kde jsme stáli neviděli, ale podle ticha a nulových reakcí vojáků na hradbách, kteří jen ostražitě vyhlíželi do kraje, šlo usoudit, že nikde není zatím žádného nepřítele vidět. I přesto jsme doposud byli nuceni stát poslušně v davu k naší veliké nelibosti. Většina mužů se však už zklidnila, protože se konečně začalo něco dít a taky proto, že ve vnějším kruhu se objevilo o dost víc po zuby ozbrojených vojáků a tak i ti největší buřiči zchladli!

To, že se doposud nic nestalo, vnášelo do našich srdcí pomalu ztracený klid a obavy z hrozícího útoku se poněkud rozptýlily.
"Tak kde jsou ti skřeti? Co ten poplach?" zněly šumějícím davem zvídavé otázky, na které nikdo neměl odpověď.
Konečně se objevil jeden z důstojníků. Byl to Hyrk! Vylezl na vyvýšenou podezdívku, kde před požárem stála chatrč, nyní tam však ležely jen hromady popela. Všichni jsme na něj ihned upřeli své zvídavé pohledy.
"Tak co se sakra děje?!" zařval kdosi hrubě a dav zahučel.
"Ticho!" řvali dozorci a mlátili kopáče na krajích davu, kteří hlučeli.
Důstojník s tvrdým pohledem trpělivě čekal, až se uklidníme. Hučení pomalu utichalo.
"Ticho!" rozkázal konečně Hyrk. Kdosi zařval něco sprostého, důstojník to však buď neslyšel nebo ignoroval.
"Ticho povídám!"
Odmlčel se a dav docela utichl.
"Konečně!" řekl Hyrk a chtěl pokračovat, ale byl opět přerušen. Kdosi zařval:
"Tak povíš nám už ty blbečku, co se sakra děje?!" znovu tak rozpoutal hučení davu. Hyrk už brunátněl vzteky.

Dozorci kolem nás to ovšem nenechali jen tak. Několik se jich mezi nás vrhlo a rozdávalo na všechny strany rány pěstmi. Jeden z nich viděl toho, kdo se opovážil takhle křiknout na důstojníka a nehodlal to ponechat bez trestu!
Tři vojáci popadli toho trestance a vytáhli ho za nesouhlasného mručení z davu. Zasypali ho ranami a kopanci. Trvalo to sotva půl minuty, ale bohatě to stačilo k tomu, aby ten chudák zůstal ležet bezvládně na zemi v tratolišti krve. Měl ošklivě zkrvavený obličej - patrně mu buď dozorci zlomili nos nebo vyrazili zuby. Možná, že zvládli obojí.
"Odneste ho!" poručil Hyrk a zařval na dav:
"Každej, kdo otevře tu svojí čubčí držku, dopadne ještě hůř než tamten! Jasný?!"
Dav ztichl. Několik kopáčů opatrně zvedlo zbitého druha a poskytlo mu první pomoc. Stál sám na svých nohou, což bylo dobré, ale byl ošklivě potlučený. Dobrý odstrašující příklad.
"Výborně, jste rozumní hoši." zasmál se pohrdavě Hyrk a pokračoval:
"Tak a teď poslouchejte! Okamžitě a bez keců se teď pustíte do práce na odklízení sutin, uhasíte zbylá ohniska požárů a budete pracovat podle rozkazů, které dostanete! Nic se pro vás nemění! Rozumíte?"
"A co ti skřeti?!" zařval kdosi v davu.
Velitel to ponechal bez trestu a dokonce na to zareagoval:
"Žádný útok se nekoná! Nic se neděje, nemusíte se o nic dalšího starat! Koukejte se ale pustit do práce a nechci slyšet žádný hloupý povídačky o skřetech!"

Dav se opět rozšuměl, ale Hyrk domluvil a tak se o to dál nestaral. Dozorci nás začali odpočítávat a posílat tam, kde bylo potřeba odklidit trosky nebo uhasit doutnající ohně, které doposud hořely pod tlustou vrstvou popela a hrozilo, že by mohly znovu s novou zuřivostí vzplanout.

Brzy jsem byl přidělen do skupiny o deseti kopáčích. Odvedli nás do jihozápadní části vnějšího kruhu, kde jsme byli donuceni pustit se do odklízení shořelých trosek chatrčí v bezprostřední blízkosti palisády.
Když jsme pracovali, neuniklo nám, že po ohořelém ochozu patrolují zdvojené stráže a s ustaranými pohledy smíšenými s obavou se rozhlížejí po kraji. Byli obezřetní, zbraně měli v pohotovosti a nám bylo jasné, že vyhlížejí skřety.
"Tohle zavání pěkným průserem!" řekl mi postarší kopáč, který pracoval vedle mne a zazubil se.
"Taky se mi zdá." přitakal jsem.
"Noc byla strašná, ale pochybuju, že za to mohli skřeti!" mluvil dál kopáč.
"Já nevím." řekl jsem na to.
"Jsem starej mořskej vlk a viděl jsem už mnoho daleko horších bouří, než byl tenhle deštíček!" chechtal se světácky kopáč.

Ani za mák jsem mu nevěřil, ale přitakal jsem mu a on se už díky bohu neměl k dalšímu plkání! Slyšel jsem přeci mluvit toho mága Xardase a ten asi moc dobře věděl o čem mluví! Dobře jsem viděl ustarané výrazy mágů plné obav! Tahle bouře nebyla jen tak a tahle opatření byla na místě, tím jsem si byl jistý! Skřetí zvěd a dva dny na to strašlivá bouře, která vypálí hrad a poničí palisádu! Mágové si myslí, že to je práce skřetů a Bergel vyhlašuje mimořádná opatření. Útok přijde, už jsem o tom ani za mák nepochyboval - byl bych blázen! Otázkou bylo, kdy se tak stane!