Pracovali jsme, jak se po nás chtělo, ale práce nám šla mizerně od ruky. Byli jsme plní obav a byli jsme vzrušení z toho, co přijde. Viselo to ve vzduchu a dobře jsme to cítili. Dozorci se o nás málo starali. Spíše se mezi sebou vzrušeně bavili a nebo nepřítomně procházeli okolo. Každý z nich měl na sobě plnou výzbroj, dokonce i ta nejnižší šarže! Bergel vyhlásil plnou pohotovost.

Bylo poledne a odhadoval jsem, že zbývají tak dvě hodiny do času oběda. Bylo mi jasné, že dnes žádný oběd nebude. Můj hladový břich si to však vysvětlit nenechal, alespoň že žízní jsem netrpěl.
Po obloze šly stále tytéž šedivé dešťové mraky, ale déšť se pro teď utišil. V hradě bylo chmurno. Stísněná nálada se tu vznášela a postupně se šířila z muže na muže. Všichni jsme byli promočení a to na náladě nepřidalo. Noční požár v nás zanechal černou stopu.

Konečně jsme odklidili všechny ohořelé trámy, co zbyly na spáleništi, kde jsme pracovali. Měli jsme hotovo a tak jsme znaveně usedli do rozmoklého popela. Nikdo se nás nevšímal. Náš dozorce poodešel ke svému kolegovi vedle a rozmlouval s ním.

"Zatracený údolí! Je prokletý!" pronesl spíš jen tak pro sebe mořský vlk.
"Jo to je!" přitakal snědý kopáč.
"Kdybych věděl, co mne tu čeká, nikdy by mne nenapadlo krást! Radši bych žral kořínky." vzdechl jiný kopáč.
"A co poctivě pracovat?" rýpnul si vlk.
"Drž hubu! Od tebe to sedí!" odsekl mu kopáč.
"Kurva mám hlad!" odplivl si jiný kopáč.
"To nejsi jedinej!" řekl na to starý mořský vlk a měl pravdu, hlad jsme tu měli všichni.
"Nechaj nás hlady chípnout!" bědoval kopáč dál.
"Stejně tu nakonec chcípnem všichni." konstatoval kdosi.
"Nevím jak ty, ale já tu zhebnout nechci!" odplivl si vlk a chtěl ještě cosi dodat, ale zarazil se.
Doslova zkoprněl s vytřeštěnýma očima a my ostatní jsme ztuhli taky!
"Co je to? Slyšíte?!"
Slyšeli jsme! Vzduchem se neslo vzdálené dunění. Tlumené zvuky jakoby přicházely z veliké dálky snad odkudsi z kopců.
"Zní to jako bubny!" špitl někdo.

Měl pravdu, i mně to znělo jako bubny! Duněly pochmurně nad údolím. Všichni jsme zkoprněle se zatajeným dechem naslouchali. Nebyli jsme jediní, kdo to slyšel. Stráže na hradbách i v hradu se vyplašeně rozhlížely po kraji a v obavách naslouchaly tomu zlověstnému zvuku, který se rozléhal snad celým údolím. Slyšeli to všichni!

"Podívejte! Dým!" ukázal nějaký voják na palisádě vzhůru ke kopcům na jihu, kde na skalnatém výběžku stála prastará zřícenina - ta věž jako zub na výběžku ostré šedé skály.
Vzhlédli jsme kam ukazoval a skutečně! Nad zřícenou věží stoupal temný dým. Vítr ho odvával směrem k východu, kde se pomalu rozplýval. Dunění neustávalo.
"Dum! Tum! Tum! Tu-Dum!" zněly bubny. "Dum! Tum! Tum! Tu-Dum!"
"Co to u všech ďáblů je?!" zavrčel ustrašeně mořský vlk. Byl celý strachy bledý v obličeji.
Desítky očí hleděly na torzo věže na východě a desítky uší naslouchaly zlo věstícím bubnům. Už nebylo pochyb! To je dílo skřetů! Válečné bubny, co mají zastrašit srdce nepřátel a vyhnat z nich odvahu!

Musel jsem uznat, že se jim to dařilo - tedy alespoň u mne! Každičké "Dum" jako by mne zatloukalo do země. Každičké "Tum" ze mne vyhánělo odvahu a zanechávalo strach chlapce. Nikdo nemluvil, ani vítr teď nerušil zvuk těch prokletých bubnů! Bože jak strašně drásaly uši! Horší než ta noční bouře!
"Pohleďte! Muž! Támhle!" zařval z ničeho nic voják na hradbě a nakláněl se přes kůly, jak horlivě ukazoval toho, koho spatřil. Jeho hlas způsobil rozruch a z části porušil mocné a strašné kouzlo bubnů a za to jsem byl vděčný. Zvuk bubnů jakoby mne přimrazil. I ostatní procitli.

"K bráně!" křikli vojáci a rozběhli se po palisádě. Kolem to jen zašumělo a bubny najednou už neměly takovou sílu. Strhl se povyk a všichni se šinuli k bráně, aby viděli, co se děje a kdože to přichází.
"To si nenechám ujít!" vykřikl snědý kopáč a vyrazil taky.
"Neblbni! Zbijou tě!" varovali ho.
"Houbeles!" odpověděl na to a ani se neohlédl.
Zdálo se, že k bráně se sbíhají opravdu všichni. Málokdo se teď staral o tlukot bubnů. Hořel jsem pokušení jít tam taky. Mí společníci válčili se stejným pokušením. Když jsme viděli, že našemu snědému příteli nikdo nebrání a i mnoho jiných kopáčů rovněž běží beztrestně ke bráně, vyrazili jsme taky a ani nám nikdo nezabránil. Dozorci se teď nevšímali nikoho. U brány v palisádě se už shromáždil shluk stráží i kopáčů. Kdosi spravil i Bergela, protože ten přispěchal zároveň s námi - zřejmě se nacházel někde v blízkosti, moc dlouho mu to netrvalo a byl tam. Dav se před ním ihned rozevřel, jak mu muži ustupovali z cesty.

"Pane, vrací se zvěd!"
"Otevřete ihned bránu!" zavelel rázným hlasem Bergel. Bylo na něm znát, že hoří nedočkavostí, aby zvěděl, co se vlastně děje.
Těžké závěsy brány zaskřípaly a padací vrata se počala zdvihat. Čtyři muži otáčeli velkým rumpálem, který vrata přes kladkostroj ovládal. Vrata se konečně zdvihla. Neviděl jsem nic přes hlavy mužů, co se tlačili přede mnou. Dav hlučel, všichni byli zvědaví!

"Ustupte přeci! Zpátky do práce!" volali vojáci, kterým už s námi trestanci došla trpělivost hlavně proto, že jsme se jim pletli pod nohama a bránili ve výhledu. Nechtěli se s námi víc mačkat. Málo se jim však dařilo rozehnat nás, i když byli dost suroví. Brzy toho nechali, protože v bráně se utvořil hlouček zvědavých mužů obklopujících vojáka, který konečně dorazil až sem!

Stál jsem na špičkách a drze se přidržoval chlapíka před sebou, který to ani nezaregistroval, abych viděl něco z toho divadla. Muži zvěda zřejmě podpírali, což se mi potvrdilo hned, jak přišli blíž. Bylo to tak! Zvěd se sotva vlek, zřejmě z posledních sil se mu podařilo dostat se až sem. Vypadalo to na ošklivé zranění, měl zkrvavený obličej.
"Je zraněný! Pošlete pro mágy!" křičeli muži.
"Z cesty! Udělejte cestu pro Bergela!" řvali vojáci a rozráželi dav zvědavců.
Bergel toho už měl zřejmě plné zuby, protože sám zařval svým mocným hlasem, který přehlušil veškerý lomoz a hluk, co dav zvědavců vydával:
"Každý, kdo tu nemá co dělat, ať se okamžitě vrátí na své místo, nebo ho nechám popravit!"
Bylo vidět, že Bergel to myslí vážně. Oči mu vztekle svítily a zlostně sevřená čelist jeho výraz jen podtrhovala. Dnes opravdu nebylo radno ho provokovat!
"Vyhoďte ty zmetky! Zpátky do práce parchanti!" řvali strážní.
Dav se skutečně počal rozpadat. Bergelova slova platila i pro vojáky, kteří ze zvědavosti opustili svá stanoviště na hradbách. Měli z něj strach a tak raději poslechli, ale nijak nespěchali a mnozí se co chvíli otáčeli nebo zastavovali, aby z toho mumraje ještě alespoň něco viděli.

Nechtěl jsem přijít o to, co se bude dít, ale nechtěl jsem skončit mrtvý nebo - v tom lepším případě - zmlácený do krve a proto jsem vycouval z davu k nejbližšímu spáleništi a zamíchal se do davu kopáčů, co tu stejně jako já, chtěli předstírat práci.
U brány zbyli jen vojáci, co zde skutečně měli co dělat. Bergel sám poklekl k zraněném zvědovi a všichni ihned utichli, aby slyšeli jeho slova. Okamžitě jsem si uvědomil bubny, které v tom tichu opět byly zřetelně slyšet! Mráz mi přeběhl po zádech!

"Kde jsou k čertu ti mágové?!" volal rozzlobený Bergel.
"Už jdou pane!" ujistil ho jeden z jeho důstojníků.
Mágové se skutečně objevili. Spatřil jsem Xardase a mistra Corrista. Oba chvátali k hloučku kolem zraněného.
"Ustupte! Udělejte místo pro mágy!"
Mágové se prodrali až k raněnému. Bergel poodstoupil stranou, aby jim poskytl potřebný prostor a oni mohli raněného prohlédnout.
"Dostaňte ho z toho!" řekl mágům.
Mágové na to neřekli nic. Corristo se sehnul k zraněnému a zkoumal jeho ošklivé zranění. Teprve teď jsem si zraněného muže mohl dobře prohlédnout. Byl celý zakrvácený a na boku se mu táhla ošklivá rána. Cosi mu rozseklo celé brnění a nechalo mu na boku ošklivou ránu, ze které crčela krev. Bylo to smrtelné zranění a divil jsem se, jak se mužovi podařilo dostat se až sem v takovém stavu - byl to div, že to vydržel a nevykrvácel!

Mágové si mezi sebou vyměnili pohledy. Corristo se zdvihl a odstoupil. Pohlédl na Xardase, který mlčky stál nad zraněným. Tušil jsem, co teď přijde. Již jednou jsem něčeho podobného byl svědkem. Nepochyboval jsem, že Xardas použije svou mocnou magii a vojáka z toho dostane, magie přeci dokázala ošálit smrt a vytrhnout jí jistou kořist z pařátů. Přestože jsem již jednou byl svědkem zázraku léčivé magie, i přesto jsem pochyboval. Přeci jen tohle nebyla zlomená ruka a nějaké šrámy, tohle bylo rozpárané břicho a žebra rozbitá napadrť!

Xardas vypadal soustředěně. Zdvihl pomalým gestem ruce nad zraněného a pronesl jakési věty, které jsem přesně nerozeznal. Jistě v nich byla slova moci, neboť vzápětí z Xardasových rukou vytryskly proudy modré energie, které obklopily tělo zraněného. Xardasovy oči byly ze široka otevřené a velice soustředěně sledovaly tělo zraněného. Zářivě modře svítily, bylo to svým způsobem děsivé!

Tělo se prohnulo jakoby v křeči a povzneslo se nad zem. Viselo teď volně ve vzduchu. Kolem stojící vojáci včetně Bergela mimoděk o krok ustoupili, užaslí a překvapení tou podívanou. I na mne znovu mocně zapůsobila! Dav užasle hučel a šuměl. Překvapené výkřiky plné údivu, úcty i bázně byly slyšet ze všech stran.

Trvalo to jen pár vteřin, magie temně hučela. Zřetelně jsem viděl, jak se ošklivá rána na boku vojáka neuvěřitelně rychle zatáhla, srostla a zacelila. Byl to zázrak! Tělo ještě chvíli potom viselo ve vzduchu pod Xardasovým pohledem, provazce modré energie vířily kolem. Potom mág stáhl ruce a magie naráz zmizela! Tělo žuchlo na zem a zvěd zasténal.
Xardasův pohled se setkal s pohledem netrpělivého Bergela, Xardas kývl a Bergel ihned chvatně přistoupil ke zvědovi.

"Pomozte mu vstát!" rozkázal mužům stojícím opodál.
Vojáci však jako by se báli přiblížit se k uzdravenému, takový měli respekt z mágovy magie.
"Říkám, pomozte mu vstát!" zavelel Bergel znovu a řízněji.
Na to se několik mužů sklonilo k zvědovi a pomohli mu vstát. Zvěd byl evidentně dezorientovaný a chvíli mu trvalo - soudě z jeho překvapených nechápavých pohledů - než-li si uvědomil, kde je a co se děje. Ihned jak si vše uvědomil, hmátl si na bok a když zjistil, že rána zmizela užasl a nevěřícně pohlédl na mágy.
"To vy?" zeptal se vyděšeně a s posvátnou úctou.

Nastalo naprosté ticho, ve kterém se nesl jen zlověstný tlukot vzdálených bubnů, které nám všem ihned připomněly, že se děje něco zlého a čas bohužel nehraje v náš prospěch. Bergel sledoval spolu s ostatními překvapeného zvěda, ale byl netrpělivý. Když se zdálo, že se muž už dostatečně rozkoukal - poznali jsme to podle toho, že upřel pohled na Bergela a ustrašeně o krok ustoupil (Bergel byl velmi podrážděný a neskrýval to) - Bergel na něj okamžitě vyprskl očekávanou a palčivou otázku:

"Co se stalo?!"
"Pane... Skřeti! Spousta skřetů je v kopcích na jihu!" chrlil ze sebe zvěd spěšně rozechvělým hlasem odpověď, okamžitě zapomněl na své zranění a hleděl si toho, aby ještě víc nerozzlobil už tak dost rozzlobeného pána.
"Kde jsou ostatní zvědi?" ptal se dál Bergel.
"Mrtví pane." řekl na to zvěd a sklopil oči, ihned však dodal:
"Jsou jich snad stovky! Stříleli na nás ze samostřílů. Měl jsem štěstí, že jsem se sem vůbec dostal pane!"
"Co jsi všechno viděl? Mluv!"
"Jsou po zuby ozbrojení! Chystají útok! Viděl jsem beranidla!"
"Co ještě jsi viděl?" ptal se rozzlobený Bergel a bylo na něm vidět, jak mění barvy. Nejprve zbrunátněl a pak zbledl. Jeho tvář se stáhla v jakýsi škleb plný vzteku, ale i obav.
"Víc jsem neviděl pane, ale..." řekl bledý zvěd, přerušil ho však Coristo:
"Viděl jsi mágy?"
"Mágy?" divil se zvěd a nervózně přešlapoval. Dokázal jsem si představit, jak mu asi je. Být podroben takovému výslechu v takové situaci, přešlapoval bych taky!
"Ano mágy, jejich čaroděje!" potvrdil netrpělivě Corristo.
Zvěd se zamyslel a pak nejistě přitakal.
"Myslím, že ano pane."
"Tak myslíš, nebo víš?!" zavrčel rozčileně Bergel.
"Viděl jsem skřety v podivných barevných rouchách. Měli jakési bílé masky!"
"To jsou vskutku oni. Popis odpovídá." řekl na to Corristo a obličejem mu prolétly chmury.
Xardas jen mlčky poslouchal celý rozhovor s klidnou tváří, ale teď se do rozhovoru vložil též:
"Myslím, že to stačí." řekl. "Musíme se připravit na nejhorší! Musíte připravit obranu." pravil k Bergelovi.

Bergel měl už ve tváři svou obvyklou barvu, ale škleb zůstal. Byla to známka obrovského vnitřního napětí, kterým teď procházel. Musel vážit tisíce myšlenek a plánů. Tvářil se tvrdě a velitelsky, jak jsem ho znal - ale měl jsem pocit, jakoby by najednou nejméně o deset let zestárl. Moc dobře věděl, jaké jsou naše naděje, ale snažil se jít příkladem a nedat na sobě nic znát a tak se tvářil sveřepě.

"Ano, to musíme." zareagoval Bergel po krátké chvíli přemýšlení ztrhaně na mágova slova a pokýval při tom pomalu hlavou, jako by váhal o něčem rozhodnout.
"Dovolil bych si navrhnout jedno..." chtěl cosi říci Xardas, ale Bergel ho náhle chladně a drsným tónem přerušil.
"Vím, co je třeba!"
Zdálo se mi, že Xardasovi na chvíli bleskl v očích hněv, ale bylo to asi opravdu jen mé zdání, protože se stále tvářil klidně jako doposud a udržel si svůj neměnný kamenný výraz, jen oči mu podivně svítily.
"Jistěže víte, pane." řekl klidně, jakoby ten drsný Bergelův tón v jeho hlase vůbec nezaregistroval.
"Vím!" řekl Bergel a pak pokračoval hlasitěji. "Bude potřeba každého muže, aby bránil hrad! Svolejte všechny muže okamžitě k hradní bráně! Kopáče i vojáky a posádku, jen stráže, ať zůstanou na hradbách!"
Muži okamžitě vyrazili přetlumočit rozkaz, aby mohl být splněn.
"Všichni před bránu! Všichni mají jít před bránu!" volali důstojníci.
"Sežeňte kopáče! Pohněte!"
Vykročil jsem tedy před bránu. Prošel jsem kolem Bergela, Xardase a Corrista.
"Jestli nás omluvíte, odebereme se teď do kaple, připravit se k boji." omluvil se Xardas.
"Jistě. Děkuji za vaši pomoc zraněnému." řekl Bergel již klidněji a propustil je.

Mágové vyrazili do hradu, zatímco Bergel mluvil se svými lidmi. Já pokračoval až k bráně. Stál tady už slušný pomíchaný hlouček kopáčů i vojáků, kteří si vzrušeně špitali, co že se to vlastně děje. Mnozí nevěděli nic z toho, co se u brány přihodilo a teď horlivě získávali informace. Jiní byli zvědaví, co se bude dít dál a jak se rozhodl jejich velitel. Bylo jasné, že se Bergel chystá k nějaké řeči nebo prohlášení. Mnozí doufali, že přijde s nějakým skvělým plánem.

Posadil jsem se na ohořelý špalek a s tlukoucím srdcem čekal, co se bude dít. Vypadalo to, že budeme bojovat. Napadlo mne, že nám asi dají zbraně, proč by jinak Bergel svolával i kopáče? Nechal by nás přeci rovnou někam zavřít jako obvykle!
Nechtěl jsem tomu uvěřit - budeme bojovat i my?! Ta otázka mi zněla v uších. To by ale přeci znamenalo, že jsou naše šance minimální! Bergel by nám jen tak od sebe zbraně nikdy nevydal! Možná se pletu - rozhodl jsem se, že raději budu méně myslet a nechám se překvapit.

Skřeti doopravdy zaútočí, to byla jistota. Jediné, co jsem doposud nevěděl bylo to, co Bergel podnikne s námi a jak to celé dopadne. Máme vůbec naději, že to přežijeme?! Doufal jsem že ano! Už brzy jsem měl dostat odpovědi.
Studený pot mi z toho přemýšlení vyrazil na zádech. Přicházeli stále noví muži. Už tu musela být půlka hradu! Napjatě a nedočkavě jsem vyhlížel pána Bergela, ale zatím ho vidět nebylo. Místo něho jsem však v davu spatřil někoho, koho jsem v tu chvíli opravdu nečekal!

Gorn! Kus ode mne právě přicházel Gorn! Nebylo pochyb, že to byl on! Jeho robustní postava a jeho zarostlý obličej ho prozradily! Dokonce s ním byl i Milten, zprvu jsem ho přehlédl, protože jeho drobnější postava kráčela za Gornem!
Skvěle! Vůbec jsem netušil, kde se zde Gorn vzal, ale to bylo jedno! Ostatně na to jsem se ho mohl zeptat později! Jistě mi řekne, co s ním bylo. Teď na to ovšem nebyla ta pravá chvíle! Vyskočil jsem ze špalku a dral jsem se davem k nim. Srdce se mi radostí rozbušilo a velká část mé mizerné nálady ze mne spadla! Strach a stísněnost vystřídala radost, že vidím své dobré přátele! Gorn a Milten! Osamělost a strach ze mne spadly.

"Gorne!" volal jsem z plných plic. "Gorne!"
Zprvu mne v tom hlučícím davu lidí neslyšel, ale když jsem zavolal podruhé, zarazil se a rozhlédl se. Naše oči se setkaly a Gornova tvář se okamžitě rozzářila radostným úsměvem. Gorn strčil do Miltena a ukázal na mne. Musel jsem se na ně zubit jako pitomec, ale nemohl jsem si pomoci - ostatně nemohli by mi stejně nic říct, protože se zubili zrovna tak!
Nedá se popsat radost, kterou jsem prožíval, že je vidím. Člověk by si tím vším musel projít. Strach o přátele je hrozný! A o Gorna jsem se bál velice, neslyšel jsem o něm už tolik dní, ale teď byl tu!

"Diego! Konečně jsme tě našli! Myslel jsem, že jsi na popel!" volal Milten, když ke mne spěchal po boku Gorna.
Stiskl jsem jim vřele oběma ruku a úplně jsem v tu chvíli zapomněl, že venku jsou skřeti a že se možná přiblížila poslední hodina nás všech. Teď to bylo jedno! Veškerá stísněnost ze mne spadla. Stejně jsem věděl už dávno, že z údolí nevyváznu živý!
Teď jsem byl s přáteli a věděl jsem, že tu budou se mnou, i když přijde třeba milión skřetů! Strach ze mne spadl. Jestli máme umřít, pak umřeme společně!

"Ty pacholku! Kde jsi byl celou tu dobu?!" zlobil jsem se na oko na Gorna, ale on mi to stejně nevěřil. Zubil se přesně tak, jak to uměl jen on a já byl za to rád!
"Nazdár!" plácl mne Gorn svou tlapou po zádech, až mi v nich louplo. "To bys neuhod! Byl jsem tam a zase onde..." smál se mi.
"Bál jsem se o tebe a ty si z toho děláš legraci!" dělal jsem dál neškorpeného.
"Vážně?" dělal Gorn vážného.
"Taky jsem myslel, že mu raději na uvítanou jednu vrazím!" smál se mi Milten a šťouchal do nás obou, aby si taky získal naší pozornost a dostal se konečně ke slovu.
Konečně se mu to podařilo. "Kde jsi byl? Myslel jsem si, že jsi někde uhořel!" vyhrkl na mne svou otázku.
"To já si myslel taky! Hledal jsem tě snad všude!"
"To bych rád věděl kde!" zasmál se na to Milten.
"Ale hoši, nakonec jste se našli ne?" vložil se do toho vesele Gorn. "Že se vůbec divíte, copak se neznáte? Vy by jste se nenašli ani na latrýně!" utahoval si z nás.
"Gorne! Ty pacholku!" zlobil se na oko Milten a šťouchl Gorna do ramene.
"Áú!" chytl se Gorn za rameno, jako by ho do něj praštil při nejmenším troll a pak šťouchl na oplátku do Miltena tak silně, až s sebou Milten plácl do rozmáčené břečky na zemi. Padl rovnou na zadek, vůbec to nečekal!

Muži kolem nás na nás zaraženě hleděli. Uvědomil jsem si to až po chvíli, když ze mne opadla počáteční euforie. Byla to vlastně docela pěkná ironie, smáli jsme se a radovali se jako malí kluci z našeho setkání a přitom na nás každou chvíli měly zaútočit hordy skřetů!

Milten se vyškrábal na nohy celý špinavý od bahna a popela a pěkně promočený. "Gorne!"
"Copak, copak? Snad by jsi se nevztekal, náhodou můžeš bejt rád, že jsi se taky jednou pořádně a důkladně vykoupal!" smál se Gorn.
"Tssss!" zasyčel uraženě Milten a chtěl ještě něco říct, ale tu do něj strčil jeden z kopáčů a okřikl ho.
"Psst! Už jde."
Naše pozornost se obrátila tam, kam ukazoval kopáč. Hleděli tam desítky dalších - všichni muži, co se zde shromáždili. Dav postupně utichal. Spatřil jsem přicházet kapitána Kardana. Přicházel k nám z hradního nádvoří a s ním šlo několik dalších vyšších šarží.

Dav se utišil. I my tři kamarádi jsme zvážněli. Euforie upadla. Vzduchem zněly bubny!
Kardan prošel branou a vyšvihl se na dřevěnou podlahu popravčí plošiny vedle brány. Teď už se utišili i ti poslední kopáči ze zadních řad. Kardan přehlédl dav. Mezi tím jsem se rozhlédl kolem dokola, abych se podíval, kdo všechno tu stojí.
Celé spáleniště před branou bylo plné vojáků i trestanců. Mnozí ještě přicházeli, šli však tiše. Nic nerušilo Kardana a tak kapitán mohl začít s tím, co nám chtěl říci. Jen bubny byly stále slyšet a mrazily nás v kostech.
Kardan počal mluvit.

"Mimořádná situace si žádá mimořádná opatření!" odmlčel se. "Jak všichni víte, jsme ve válce. Donedávna jsme si mysleli, že v Khorinisu jsme v bezpečí, ale dnes vidíme, že jsme se mýlili!" jeho slova se vznášela nad našimi hlavami a jen vítr hučel kolem stěn hradu a zlé bubny vířily v kopcích.
"Válka přišla i sem! Zákeřní skřeti, naši krutí nepřátelé, chtějí naši krev! Chtějí nám překazit těžbu rudy, protože vědí, že s její pomocí jsme schopni je porazit! Musíme jim v tom zabránit ve jménu našeho krále, našeho lidu i ve jménu Innose a Adannose, našich otců!" opět se odmlčel a nechal svá slova viset ve vzduchu.
"Musíme bránit naši zemi i naše společné zájmy! Musíme chránit naše životy! Jsme lidé a oni jsou skřeti - Beliarovi pohůnci a mi jim ukážeme, co se stane těm, kdo chtějí plenit naše země a prolévat naši krev!"
Bylo naprosté ticho, nikdo neřekl ani hlásku. Rozpršelo se a studený déšť padal z vysokých nebes, padal nám za krk, ale skoro nikdo to nevnímal. Hltali jsme kapitánova slova a čekali, kdy znovu promluví a co dalšího řekne.

"Nebudeme si lhát. Nepřítel je silný. Ale i my jsme silní! Nevzdáme se bez boje a ukážeme jim naši sílu i odhodlání! Neustoupíme, není kam. Ale i kdyby bylo, stejně bychom neustoupili! V tomto velkém dni už více nejsme vězni a dozorci! V tomto velikém a slavném dni jsme bratři ve zbrani! Budeme bojovat!" zařval kapitán a pozdvihl svou blýskavou sekeru.
"Budeme bojovat!" ozvalo se mnoho hrdel v odpověď. Vesměs to byli vojáci, protože mi vězni jsme se nenechali úplně omámit plamennými slovy. Nedá se zapomenout a všechno odpustit za pár pečlivě zvolených slov a nevíc jsme neměli v rukou ani klacek, natožpak nějaké brnění a to nám bránilo jásat nad těmi vznešenými slovy, i když někteří z nás uznali, že nic lepšího, než-li bojovat po boku našich věznitelů, nám stejně nezbývá.

Kapitán seskočil z dřevěného popravčího pódia a na jeho místo vylezl Bergel. Sotva se napřímil, strhl se v davu oslavný křik a jásot. Vojáci zdravili svého pána. Očekávali od něj oporu a podporu, čekali, že přijde s nějakým odvážným plánem, který je dovede k vítězství. Bergel však i přes veškeré své sebezapření působil poněkud sklesle a sešle. Muži to ale neviděli, nebo nechtěli vidět.

Bergel počkal až se dav utiší, nadechl se a pak i on pronesl řeč. Jeho tón byl strohý a věcný - jako pokaždé - ale bylo v něm stejné odhodlání jako v plamenné řeči jeho kapitána a bylo tu i cosi, co kapitán, ať se snažil sebevíc, nemohl nikdy napodobit. Bergel mohl mluvit jak chtěl, bylo to v jeho hlase, v jeho postoji, v držení jeho těla a hlavně v jeho očích! Když jsem do nich pohlédl, spatřil jsem mrazivé odhodlání a vůli pevnou jako ta nejtvrdší ocel.

"Dnes už není pochyb, že projdeme tou nejtvrdší zkouškou." řekl pán. "Skřeti se pokusí rozmetat tyto pevné zdi v prach a pobít nás do posledního muže." odmlčel se.
"Nechci po vás nic jiného než to, aby jste bojovali za svou čest. Ne pro mne, ani pro krále, ale za svou čest! Dostanete zbraně, nechal jsem otevřít zbrojnici. Jste stateční muži a vězte, že já budu bojovat po vašem boku za svoji čest! Innos je s námi!"

Tím skončila krátká Bergelova řeč. Chvíli bylo naprosté ticho. Každý čekal, zda pán ještě něco nepoví, ale nestalo se tak. Bergel stál pod šibenicí a ledově přehlížel dav svých mužů - vojáků i trestanců. Pak kdosi vykřikl a les mečů a seker vylétl do vzduchu. Hradem se rozlehl válečný křik!
Ale nebyly to jen meče a sekery, co vylétly vzhůru. Byly to i paže! Paže obyčejných vězňů, kterým se při těch slovech cosi uvnitř pohnulo. Paže těch, kterým došlo, že poprvé a asi i na posledy se tady můžou postavit prokleté smrtce na odpor se zbraní v ruce. Desítky paží vylétly vzhůru! I moje. Cítil jsem zvláštní pohnutí v srdci stejně jako mnoho dalších vězňů a dnes poprvé jsme cítil, že mi jsou dozorci a vojáci v uniformách blízko.

Byli však i tací, co zůstali chladně stát a jejich zamračené pohledy dávali jasně najevo jejich postoj k celé věci. Chápal jsem je.
Bergel tasil beze slova svůj zářivý překrásný meč a jeho čepel, ačkoli nesvítilo slunce a hustě pršelo, zaplála a blýskla se jako naděje. Pak seskočil a já jej ztratil z očí.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Muži stále křičeli. Jiní si horlivě sdělovali své dojmy. Milten stál tiše, ruce složené na prsou, díval se do rozmoklého bláta pod sebe a byl zamlklý. Gorn stál vedle něj, paži měl vztyčenou, ale nekřičel, jen se zvláštně a nepřítomně usmíval. To byl celý Gorn! Evidentně ho těšilo, že se skřeti dostavili v tak hojném počtu a asi byl rád, že se pokusí ztéci hrad. Nedivil jsem se, dnes už ne - byl přeci válečník!

Křik pomalu utichal, na pódium se totiž vyhoupl jeden z důstojníků a posuňky si sjednával ticho. Muži se konečně utišili. Důstojník chvíli čekal, pak hlasitě zařval, odmlčel se a pak začal mluvit.
"Ticho prosím! Výborně! Všichni vojáci až na určené výjimky na svá místa! Trestanci se seřadí před zbrojnicemi, budou jim vydány zbraně. Stát, ještě nikam nechoďte!"
Dav už se začal rozpouštět, ale rozkaz jej přinutil opět zastavit a naslouchat dál důstojníkovi.
"Ti, co dostanou zbraně, se budou hlásit u velitelů, kteří je přidělí na hradby nebo kam bude zapotřebí." nastalo pár vteřin ticha. "Rozuměli jste? Tak jděte!"

Po těch slovech se dav dal do pohybu. Vojáci spěchali na svá stanoviště, zatímco kopáči se jako záplava hrnuli branou na nádvoří přímo před hlavní palác, kde byla hlavní zbrojírna. Mnozí spěchali a tlačili se - dostanou přeci zbraně! Co kdyby se na ně nedostalo! Dav nás strhl s sebou. Tlačili jsme se, dalo mi hodně práce udržet se pohromadě s Gornem a Miltenem. Protlačili jsme se branou a dostali se na nádvoří. Snažil jsem se zaslechnout bubny, ale dařilo se mi to jen chvílemi. S potěšením a úlevou jsem si uvědomil, že už na mne nepůsobí tak děsivě a že už mne nemrazí za krkem. Snad za to mohl ten proslov, možná to bylo tím, že jsem byl se svými přáteli? Asi jsem si ale uvědomil, že přišel čas dokázat, za co skutečně stojím. Neměl jsem na výběr. Mám-li zemřít, nebudu utíkat. Proč taky? Dostal jsem přeci šanci zemřít čestně a se zbraní v ruce! Můžu o své smrti rozhodnout!

Najednou jsem byl podivně klidný. Vzpomněl jsem si na hlavní zbrojnici a dobré zbraně, co jsme tam viděl. Jistě jsou tam daleko lepší kousky než v jakékoli jiné zbrojnici tady. Půjdeme tam!