Studené kapky deště nám padaly za krk, zatímco jsme kráčeli směrem k palisádě. Naše stanoviště na hradbě bylo v jihozápadní části dřevěného opevnění. V kopcích za mlhou duněly bubny a pochmurně dokreslovaly atmosféru dnešního rána. Nálada nebyla valná, vládl tu strach a ten se přilepil nám všem na srdce jako studený mokrý hadr. Kradl nám sílu. Pomalu a o to strašlivěji mi docházelo, že i sem k nám přišla válka!

Vládlo pochmurné ticho. Skleslí vojáci stáli na palisádě vpravo i vlevo ode mne. Dozorci i trestanci, všichni stáli bok po boku a hleděli do mlh za palisádou. Už nebylo víc vězňů a jejich hlídačů.
Snad i ta mlha venku byla dílem skřetích mágů. Dost možná ji vyčarovali schválně, aby skryli pohyby svého vojska. Zatím jsme je neviděli - nikoho z nich přes závoj mlhy a deště nebylo vidět. Nikde ani jediný skřet - ale bylo jasné, že tam v mlhách jsou a jistě jich bylo hodně! Krom neustálého zvučení bubnů - jejich zvuk zatloukal naší odvahu do země jako hřebíky - k nám tu a tam dolehl i jakýsi podivný tajemný zvuk či hrdelní výkřik. Snad to byl povel, možná výsměch, jisté ale bylo, že nebyl lidský. Vojska v mlze se šikovala.

Naše jednotka se vyškrábala na široký ochoz palisády. V těchto místech opevnění ošlehal zuřící požár a tak jsme šlapali po očazených a ožehlých trámech a prknech. Oharky chrupaly pod našimi kroky. Brzy jsme se od oharků umazali, jak jsme se drápali nahoru po ohořelých žebřících. Naštěstí oheň hradbu příliš vážně nepoškodil. Nebylo to nic zásadního. Prkna pod nohama skřípala, když jsme je svou vahou zatížili. Otevřel se nám výhled do pošmourného kraje, ale daleko jsme přes mlhu a déšť neviděli.

Sehnul jsem se, opřel se o silné kmeny stromů a odhrnul ohořelou koženou zástěru střílny, abych lépe viděl ven přímo pod palisádu do provizorního příkopu nebo spíše valu, který Bergel poručil na poslední chvíli zbudovat. Bylo to spíše dodatečné opatření, ale bylo dobře, že ho máme. Val byl hustě posázený hluboko zatlučenými do špičky osekanými kůly a větvemi. Střílny na palisádě byly o něco níže pod okrajem, člověk mohl buď hledět přímo přes kůly nebo využít úzké střílny k postřelování bezprostředního okolí hradby. U střílen byl muž více krytý, což se hodilo obzvláště právě pro střelce z kuší a luků. Skoro každý voják měl kuši nebo luk. Přesto se mi zdálo, že střelců je zoufale málo.

Litoval jsem, že jsem sám nemohl získat luk. Řekl bych, že jsem nebyl zdaleka nejhorší střelec. Bergelův rozkaz pro trestance se však jasně omezoval pouze na ruční zbraně. Luků a kuší bylo málo. Bylo mi jasné, že všechny střelné zbraně vzali vojáci do poslední. Nu nevadí, alespoň že jsem měl svůj meč!

Na palisádě vládlo ticho. Nikomu nebylo do řeči, i Gorn, který v takových situacích nikdy neztrácel svoji náladu ani výřečnost, nevydal ani hlásku a jen zachmuřeně hleděl přes hradbu do mlhy, snad přemýšlel. Tu a tam jsem zaslechl pár slov nebo krátký rozhovor vedle mne, ale většinou se jednalo o rozkazy, kterými velitelé čet koordinovali své muže a souvisle rozestavovali obránce na hradbě. Kopáči moc nemluvili, jen vojáci se tu a tam povzbuzovali, nebo se snažili žertovat. Valná většina mužů však tonula ve vlastních myšlenkách a očekávala nepřítele.

Ohlédl jsem se ke hradu. Celý vnější kruh byl z velké části vyprázdněný, jen tu a tam jsem zahlédl nějakého muže, jak opožděn spěchal rozbředlým spáleništěm na své místo na hradbě. Tu a tam ještě stoupal bílý dým z doutnajících hromad popela. Hradní brána byla otevřená, ale obvyklá stráž tam tentokrát nestála. Zato na ochozu věže nad bránou jsem spatřil přibližně desítku lidí a podle zbrojí a rouch jsem poznal, že osazenstvo bránové věže se skládá převážně z důstojníků s Bergelem v čele a několika mágů. Velitelé obhlíželi situaci a terén, zahlédl jsem dokonce královského revizora a kontrolora s jeho parádním lukem - zřejmě mu zvědavost a obavy nedovolily sedět v prozatímním bezpečí paláce a nečině vyčkávat. I na věži vysoko nad hradem byli vojáci, ale pochyboval jsem, že z takové výšky mohou vidět více než my - mlha nedovolila nikomu dohlédnout dále, než-li na dvě stě, snad tři sta sáhů.

Z mlh v dálce zazněla série výhružných výkřiků a pak několik ran, jako když těžké klády udeří jedna o druhou. Mrazení mi přeběhlo po zádech. Zraky všech obránců okamžitě zamířily tím směrem. Zdálo se, že nepřítel shromažďuje svou armádu jen na jihu, zato však asi po celém obzoru, skryt v kopcích a lesích pod skalami. Namáhal jsem oči, ale ty nepronikly mhou a deštěm. Co se tam dělo, zůstalo skryto v mlhách.

Ve vzduchu viselo očekávání. Byl to nepopsatelný pocit! Směsice strachu, vzrušení... Muži se chvěli a byli neklidní. Nervozita byla vidět na každém z nás. Doběla sevřené jílce mečů, až vystupovaly klouby, třesoucí se ruce svírající luk a šíp...
Prohlížel jsem si své spolubojovníky. Vojáci, trestanci... Muži s klidnými kamennými pohledy, které neprozradily ani jedinou myšlenku, ani jediný pocit. Muži s pohledy těkajícími po mlhavém horizontu, muži napnutí, vystrašení a v očekávání. Byli tu muži, kteří ač na vrcholu sil, vypadali jako starci, hrbili se opřeni o své zbraně a v očích měli strach, bázeň a děs.

Byli tu i muži jako Gomez - hrdí, zachmuření a nebezpeční... Muži jako Edvin nebo Hyrk či Gorn - stateční a nebojácní... Muži jako Bergel nebo Kardan - hrdé skály u kterých člověk skoro věřil, že je nesmete ani věčný čas! Byli tu muži odevzdaní, se strachem v očích, bojácní muži - zbabělci připravení při první možné příležitosti utéct a někam zalézt jako krysy. Byli tu muži odhodlaní, stateční, doufající, smíření ale i ti, co je už veškerá naděje opustila.
Každý z nás nesl svůj úděl po svém. Uvědomovali jsme si, že nám nic jiného nezbývá. Na proklínání osudu nebyl čas a bylo to zbytečné. Stál jsem po boku svých přátel a přemýšlel nad tím vším. Sledoval své druhy ve zbrani. Les kopí, mečů a seker, zářivá i ošuntělá brnění a roztrhané hadry - jaký kontrast! Luky a kuše. Byli jsme připravení bránit hrad a bít se o život jako psi!

Déšť mne dávno promočil na kost, ale zima a chlad mi nevadily. Dokonce jsem už ani necítil hlad ani žízeň. V této situaci tužby těla kamsi zmizely. Bylo to zvláštní. Po tvářích mi stékali pramínky deště. Nevnímal jsem je, nevnímal jsem ani ten chlad a zimu. Studený vítr mi nevadil. Díval jsem se na nebe. Z protrhaných ocelových mraků padaly těžké kapky deště bez ustání jedna za druhou. Studený vítr vál od severozápadu, ale skřeky a dunění bubnů nepřehlušil. Hluk v mlze sílil. Těžké rány jako od nějakých palic a hnusné hrdelní skřeky ozývaly se snad ze všech stran, odrážely se od skal a kopců a ozvěna je stokrát zesilovala, množila a vracela je k našim uším. Nepřítel zřejmě připravoval jakési nepříjemné překvapení. Znělo to tak vzdáleně a přece to bylo zoufale nebezpečně blízko!

To, že tam v mlhách byl nepřítel a přesto jsme jej doposud nezahlédli, ve mne vzbuzovalo jakýsi démonický strach. Představivost v hlavě tvořila odporné obrazy strašných obléhacích strojů, nekonečné řady strašlivých nepřátel a nepřemožitelné čaroděje, ale zašla ještě dál! Viděl jsem pekelné démony, které si šamani povolali na pomoc ze samotného pekla, viděl jsem armádu pekelných nestvůr a bylo to hrozné! To ty bubny! Dusily ve mne veškerou odvahu! Zabíjely ve mne mužnost!

"Jsi nějakej bledej Diego." řekl kdosi klidným utěšujícím hlasem. "Neměl by jsi se tomu tolik poddávat."
Byl to Gorn. Zdálo se, že je úplně v pořádku a vůbec neprožívá alespoň náznakem cosi podobného jako já. Vytrhl mne z úvah, které nade mnou pomalu získávaly nadvládu. Asi to na mne bylo vidět.
"Eh? Co?" vypravil jsem ze sebe zaskočeně.
"Brzy to přijde. Pak jim ty bubny vymlátím z hlavy!" zavrčel Gorn k mlhám i ke mně.
"Co? Proč?" nepochopil jsem.
"Podívej se, co to s váma dělá! Vždyť to jsou jen bubny!" odfrkl si Gorn."Už jsem to zažil tolikrát a vždycky je to to samý!"
Nebyl jsem zdaleka jediný, koho bubny děsily a vháněly mu do mysli strach a slabost, skoro každému kolem se zračil jejich stín v obličeji. Dokonce i vojákům! To byl přesně jejich účel! Válečné bubny. Primitivní, ale jak účinné. Pekelný vynález!

"Bubny, jsou to jen bubny!" zamumlal jsem si pro sebe, jako bych se snažil sám sebe o tom přesvědčit. Opakoval jsem si dokola tu myšlenku a rozebíral ji.
Jak absurdní! Představil jsem si špinavého uslintaného skřeta, jak sedí u prašivého bubnu a tříská do něj palicí a musel jsem se pousmát. Samotné bubnování jim je na nic! Musejí přijít pěkně až sem, vylézt z mlhy a ztéci hradby. V tom jim bubnování nepomůže! Dostanou se na dostřel kuší a luků... Samo osobě je to nelehké a co teprve, když jsme tu my?! Bojovníci odhodlaní bojovat a bít se jako draci! Odhodlaní nenechat se zabít! O nic jiného tu přeci nejde?! Jde nám o život, nebojujeme za krále ani za rudu, bojujeme o své životy a to je ta největší motivace! Záruka toho, že se nikdo nevzdá! Uklidnil jsem se. Bubny najednou jakoby kouzlem ztratily svou sílu.

"Gorne?" oslovil jsem přítele a Gorn na mne upřel své jiskřící oči. " Jakože dokážeš být tak klidný?"
"Klidný? Nevím proč bych se měl strachovat." pokrčil rameny Gorn. "Když mám v ruce zbraň, jsem pán svého osudu. Můžu se spolehnout sám na sebe."
Gorn pozdvihl svůj meč a prohlédl si jej skoro otcovsky a s láskou, načež se usmál.
"Co když prohrajeme?" zeptal jsem se.
"Kdo prohraje?"
"Jak to myslíš?"
"Prohraješ ty? Nebo prohraju já? Když padne tenhle hrad, ztratíme něco?" pokládal Gorn jednu řečnickou otázku za druhou, což u něj nebývalo zvykem.
Došlo mi kam tím míří.
"Neprohrajeme. Prohráli by jsme, jen kdybychom zemřeli."
"Možná, záleží jak se na to díváš... Ale to jsme zašli moc daleko, filozofování jsem nikdy neměl rád!" zasmál se Gorn. "Na to byl vždycky spíš Milten! Když padne tenhle hrad, máme velikou šanci konečně zdrhnout z tohohle proklatého údolí! Měli bychom se držet při sobě a v pravou chvíli zmizet. Dívej se na to z té lepší a prospěšnější stránky kamaráde. Smrt tu na nás číhala vždycky a dnes to není horší, ba spíš naopak!"
"Máš pravdu. V ten pravý čas zmizet!" opakoval jsem si pro sebe.
Gorn mne poplácal po zádech. Byl jsem nevýslovně rád, že je tu se mnou!
"Miltene?" zavolal jsem na svého neméně dobrého přítele a on na mne pohlédl. Měl bledý obličej a zdálo se, že také bojuje se silou zákeřných bubnů a svým strachem.
"Ano?"
"Zůstaňme spolu a kryjme si záda."
"Neboj se Diego." ujistil mne Milten a přehodil si v rukou meč. "Brzy přijdou." řekl a pohlédl do dálky.

Upřel jsem svůj pohled do mlhy před námi. Zdálo se, že prořídla. Nebylo pochyb, že ustupovala! Po chvilkovém zkoumání jsem spatřil kmeny stromů malého hájku, které jsem před chvíli neviděl a to mne ujistilo, že se mé oči nemýlí. Věděl jsem jistě, že ten hájek je skoro půl míle vzdálený. Šlo to rychle! Mlha se skutečně rozplývala, jako se rozplynul závoj strachu v mém srdci. I mračna se trhala čím dál tím více a déšť ustával. Bylo to dobré znamení - tedy alespoň jsem v to doufal.

"To čekání je otravný! Ať už přijdou sakra!" zaskuhral kdosi vedle mne.
Byl to jeden z vojáků. Měl pravdu. To čekání bylo skutečně otravné a čím déle jsme čekali, tím více jsme přemýšleli a to bylo v tuhle chvíli to nejhorší, co jsme mohli dělat! Čas se neskutečně vlekl a člověk byl akorát čím dál tím více nervóznější.
"Jen ať přijdou..." zaskučel Gorn výhružku sám pro sebe.
"Jen ať už přijdou!" řekl jsem i já potichu a sevřel pevněji meč. Byl jsem odhodlaný a snad už i připravený čelit tomu, co přijde.

U brány v palisádě - u té hlavní se sklápěcími dveřmi - se najednou strhl jakýsi povyk. V první chvíli jsem si myslel, že se skřeti dali do pohybu a započali útok a tak jsem pohlédl do mlh a pátral očima po prvních z nich, ale to jsem se spletl. Skřetů vidět nebylo, zato zazněly radostné výkřiky, které vzlétly k nebesům a utvrdily mne o tom, že je to všechno zcela jinak!

"Co se děje? Co se stalo?" volali muži a nakláněli se přes okraj palisády, aby dohlédli k bráně. Z našeho místa bylo vidět více méně k oběma dvěma branám do vnějšího kruhu, ale k té sklápěcí jsme viděli lépe. Tam právě teď šuměl ruch a my stále nevěděli, co jej způsobilo! Desítky pohledů hleděly k bráně a desítky otázek se vznášely kolem, ale pak jediný výkřik odpověděl na všechny.

"Posily! Posily jdou!"
A skutečně. Skoro v tu samou chvíli jsme spatřili vystupovat z mlh před branou zástup vojáků a zbrojnošů a za nimi řadu kopáčů. Hned v první linii jsem spatřil člověka, který mi okamžitě ochladil náladu, ale v nynější situaci to stejně nehrálo žádnou velkou roli. Byl to starý známý sviňák Burns! Ale věděl jsem, že teď se sotva musím obávat jeho šikan.
"To jsou chlapi ze Starýho dolu! Hurá!" volali muži a radostně mávali zbraněmi.
"U všech bohů! To je dobře, že přišli!" zaslechl jsem mluvit našeho velitele k jednomu z vojáků. "Bergel pro ně posílal hned ráno, když jsme uhasili požáry. U Innose, je skvělé, že jsou tady!"
"Kolik jich je?" ptal se voják a oči mu svítily nově rozdmýchanou nadějí.
"Ke čtyřem stovkám, ale skoro samý trestanci."
"Aspoň že něco!"
Zástupu byla ihned otevřena brána a muži byli okamžitě spraveni o situaci v hradě.
"Vítejte!"

Kopáči byli ihned posláni do zbrojnice. Před branou se objevil Bergel a s ním jeden z mágů a několik důstojníků, dokonce i ten královský hejsek. Mluvili s příchozími, kteří ohromeně zírali na obraz zkázy vnějšího kruhu.
"Kdo to je k sakru?!" strčil do mne zvědavý Gorn a ukazoval na královského kontrolora.
"Ten sem přijel zkontrolovat výnosy rudy, podle toho, co vím." odpověděl jsem.
"Takže další buzerant od královských jo? Ale hele! Támhle je Lee a Torlof!" zaradoval se Gorn a přestal se zajímat o revizora. "Skvěle!"
Zahlédl jsem je oba v davu, jak spěchají popoháněni dozorci směrem ke zbrojnici.
"Když je tu Lee a Torlof a ostatní chlapi, hned je mi o něco veseleji!" zasmál se Gorn od srdce.
A bylo tomu tak, cítil jsem to sám, ačkoli mnohé z příchozích jsem neměl příliš v lásce. Obličeje mužů teď zářily. Stísněnost a strach oslabily a to bylo dobře! Přišly všechny čtyři směny a stihly to na poslední chvíli, kdo ví kolik času nám zbývalo?! Posádka hradu byla velmi posílena. Starý důl byl vylidněn.
"Proč nepřišli i ti z Nového dolu?" ozývala se kol dokola otázka.
"Asi proto, že zůstali, aby důl bránili." ozývala se na to nejčastěji odpověď.
Kdo mohl říci, zda v tuhle chvíli neprobíhal současný útok i na Nový důl a tábor v jeskyni?
"A co ti z Průsmyku?" ptali se muži.
"Ti už jsou tady od rána. Randos a jeho chlapi přišli skoro hned po těch požárech. Víc jich už nepřijde."
"Vidíš?!" zašeptal mi Gorn potěšeně. "Cesta do Khorinisu za svobodou je volná!"

V hradě teď mohlo být zhruba na osm set obránců. Alespoň podle mého odhadu. Bylo to slušné číslo. Skoro všichni byli ozbrojeni, ale jen zhruba něco málo přes dvěstěpadesát mužů byli vycvičení vojáci. Zbytek jsme byli my kopáči plus samozřejmě mágové a nějací civilisté, jako byl například kuchař Vexter nebo třeba ten králův poslíček a kontrolor, i když podle jeho luku soudě, mohl nám být docela prospěšný, pakliže luk neměl jen na ozdobu!

Nově příchozí síly byly rozděleny rovnoměrně na palisádu. Trvalo to sotva půl hodiny. Šlo to rychle, protože času bylo málo. Za půl hodiny stáli nově příchozí muži na svých určených místech a hleděli spolu s námi do řídnoucích mlh k lesům, kopcům a skalám na jihu, odkud jsme očekávali hlavní útok. V ústery nám letěly výkřiky, rány a odporný nepřetržitý tlukot bubnů. Hlomoz na druhé straně v lesích za mlhou rostl a mlha ustupovala a řídla. Skřehotavé povely se rozeznívaly tu tuhle, tu támhle. Ozvěna je strašidelně zesilovala a vysílala zpět.

Víření bubnů náhle změnilo rytmus a zrychlilo! Nad údolí se vznesl strašný řev, který trhal uši a úplně přehlušil veškeré ostatní zvuky včetně pekelných bubnů! Hrozivý řev stovek snad tisíců hrdel burácel mlhami a umožnil nám představit si ohromnou sílu skřetí armády, kterou jsme zatím neviděli. Mnohý muž zesinal a zbledl. Srdce se zachvěla a ruce rozklepaly!

"Tak a je to tady!" zařval Gorn a rozchechtal se šíleným vyzývavým smíchem. Jeho meč vylétl k nebesům a z jeho hrdla se v odpověď vydral válečný výkřik a k němu se přidaly další a další.
"Aááááááá!!!" řvali muži v odpověď a údolím se teď nesl dvojitý ještě strašlivější řev, který naprosto přehlušil všechno ostatní. Jako by ty dva řvoucí tábory bojovníků už teď spolu bojovaly silou hlasů!
"Tak pojďtéééé!!!"
"Sviňéééé!!!"
I já řval z plných plic, i Milten se připojil a s pozdviženým mečem, celý rudý námahou, řval z plna hrdla a v očích mu bojovně plálo.
Mizerná morálka byla ta tam! Ohlédl jsem se k hradu a spatřil Bergela, jak stojí s taseným Innosovým světlem na ochozu brány a volá a křičí, jako my ostatní!
"Tak pojďte! Pojďte vy hajzlové ať s váma skoncujeme! Pojďte!"
A řev skřetů se ztišil a bubny zase zesílily a vířily teď zběsile ve strašlivém tempu! A nebyly to jen bubny! Byly to těžké rachotící rány, podivný hlasitý lomoz, tupé nárazy a do toho chrastění plechu, tupé údery a rachot, zvonění oceli a želez, těžký pochod okovaných bot! Jakoby se snad celé pohoří na jihu vydalo na pochod!

Mlhy se počaly rozestupovat a v nich se objevily šedé stíny a torza jakýchsi obrovských strojů. Strašlivá armáda skřetů se konečně objevila a byl to hrozivý příšerný pohled! Celý obzor od jihovýchodu po jihozápad byl najednou plný skřetů! V prvních řadách pochodovali skřetí těžkooděnci navlečení v ohromných plechových kyrysech, v rukách měli přetěžké obouruční meče a sekery. Někteří nesli obrovské kuše a samostříly. Zatím však byli z dostřelu.

Křik na hradbách se pomalu přenesl z jednoho hromového řevu do menších ohnisek, která jedno po druhém slábla a utichala. Každý z nás stál ohromen tím, co spatřil a na řev se už sotva zmohl. Skřetů byly stovky! Za první linií těžkooděnců šli další a další se sekyrami a oštěpy, podivnými šavlemi a kladivy, ve zbrojích z kůže lesních šelem, pobitých hřeby a ostny. Měli s sebou válečné psy a podivné netvory na dlouhých řetězech připomínající chňapavce, ale tito měli ocelové náhubky a zběsile s sebou trhali dychtíce po krvi.

Speciální čety skřetů s sebou táhly několik hrozivých katapultů a tři veliká beranidla, pomalovaná podivnými symboly - z těch strojů šla hrůza! Vypadaly jako by je snad stavěli démoni z pekel!
Armáda se zastavila zhruba ve vzdálenosti pětiset sáhů od palisády, byla z dostřelu našich kuší. Bubny zavířily a ztichly. Rozhostilo se ticho - tak najednou a nezvykle, že se nám skoro zazdálo, že jsme z ničeho nic ohluchli.
Stál jsem jako opařený a meč mi nevědomky pomalu klesal k podlaze. Kmital jsem pohledem z jednoho skřeta na druhého, ze skřetího psa na ještěří bestii, z bestie na katapult a beranidlo... Skřetům blýskaly zpod přileb divoké oči a z jejich tlam se linula snad slova, snad nadávky v jejich ošklivém jazyce, snad pouhé vrčení a výkřiky. Šklebili se, plazili na nás jazyky, opovržlivě plivali. Mnozí sveřepě hrozili proti pevné palisádě svými zbraněmi. Do vzduchu se znovu vznesl odporný křik a řev.

Tu zazněl mocný povel, kterého se chopila ozvěna a mohutně ho zesílila i zmnohonásobila a vše znovu utichlo - dokonce i válečné bubny. Do popředí se dral podivný skřet s bílou maskou. Skřeti se před ním v bázni a s respektem rozestupovali. Byl zavalitý a poměrně malý v poměru k ostatním, ale to mu na síle osobnosti neubíralo. Nav sobě měl zvláštní róbu vyšitou a pomalovanou mnoha barevnými symboly a ornamenty. V ruce třímal zvláštní hůl řezanou z tmavého dřeva, která na dolním konci přecházela v ocelový hrot a na horním se otvírala v jakousi korunu zdobenou průsvitnými kameny (asi drahokamy), pery z dravých ptáků, kůžemi a dokonce lidskými lebkami i kostmi!

Skřet se zastavil dva kroky před první řadou svých válečníků a pozdvihl s gestem svou hůl nad hlavu. Stál tam neohroženě a vůbec se nebál našich střelců, věděl jistě, že je před nimi v bezpečí. Všiml jsem si, že u pasu se mu houpá nebezpečně vyhlížející mohutná sekera. Oči obránců otřeseně zírali na toho netvora. Rozhostilo se takové ticho, že by bylo slyšet dopadnout zrnko písku na zem. Dokonce i vítr se utišil, jako kdyby i on měl respekt před tímto vládcem skřetů.

Skřet hleděl opovržlivě na naše pracně vystavěné opevnění, notnou chvíli mlčel a jen si nás prohlížel, ale pak zaskuhral svým odporným hlasem a k netušenému úžasu nás všech jsme v tom chrčení a skuhrání poznali slova v našem lidském jazyce! "Jsem Uzg-hrak-shar. Vzdejte se a budete ušetřeni strašlivých muk, lidští červi!" zaskuhral skřet. "Nemůžete zvítězit! Smrt spředla své sítě nad vašimi životy."

Skřet se odmlčel, ale v odpověď se neozvalo ani slova. Všichni zírali ohromeni na náčelníka i jeho početnou armádu, jejíž řady se táhly po celém obzoru a za nimi stála mlha, která lstivě tajila skutečné počty sveřepých nebezpečných válečníků.
"Ztratili jste řeč synové Zbabělého boha? Bojíte se? Zemřete tak i tak! Kdo být váš vůdce?"
Uzg-hrak-shar pátravě přehlížel pohledem celou palisádu i hrad v pozadí. Bylo ticho, jen tu a tam se ozval bezděčný sten nebo šepot plný strachu. Skřeti byli jako pěny, nikdo z nich se neopovážil vyrušit svého pána v jeho řeči.

"Já jsem vůdce!" zahřměl najednou čísi hlas a všichni muži vytržení a překvapení pohlédli tím směrem.
Byl to Bergel. Stál na palisádě mezi svými muži a hrdě hleděl vládci skřetů vyzývavě do očí. Na jeho ledové tváři s pevnými rysy nebylo vidět ani stopy strachu. Pevně semknuté rty se znovu rozevřely:
"Jsem Bergel, pán hradu i Hornického údolí. Co chceš špinavče?!" řekl hlasitě a bez jediného zachvění v tónu hlasu.
"Chci tvou smrt pse! Když se ty i tví posluhovači a otroci vzdáte, zemřete rychle." pravil s posměchem Uzg-hrak-shar a oči se mu leskly divokým ohněm.
"Nikdy se nevzdáme a už vůbec ne tobě ty Beliárův špinavče!" zasyčel Bergel vztekle.
"Tvá poslední slovo?" zavrčel Uzg-hrak-shar a vydal jakýsi skřek, po kterém linie skřetů hněvivě zahučely.
"Poslední!" vykřikl Bergel a výhružně pozdvihl Innosovo světlo.
Muži propukli ve válečný křik, který se vznesl nad údolí a na chvíli přehlušil i rozzlobené skřety, kteří počali zlostně řvát, volali své skřeky a hrozili nám pěstmi i zbraněmi.
Uzg-hrak-shar se bez dalších slov otočil na místě a důstojně a hrdě odkráčel zpět do středu své armády. Linie skřetů se znovu v bázni a úctě před ním rozestoupily, až jej nakonec pohltila mlha. Dále vidět nebylo.

Křik obránců dozněl. Řady skřetů se vlnily, skřetí válečníci dupali, mlátili zbraněmi o sebe a burcovali se tím k větší a větši zuřivosti. Rachot železných plátů, dupot okovaných bot i řev se stupňoval. Najednou se znovu v divokém víru rozbušily bubny a z hrdel skřetů se vydral ohlušující řev! Signál k útoku! Masa těl se vrhla kupředu, stovky nohou rozduněly a rozechvěly rozbahněnou zem. Bahno i kamení létalo vzhůru do výšky. K nebi vzlétl černý déšť šipek a šípů i oštěpů a mnoho z těch kapek smrti si našlo svůj cíl v teplém mase a krvi!

První z obránců padli ale i mnoho skřetů kleslo navždycky k zemi a už více nepovstali. Jedna z velkých těžkých šipek sklála i vojáka vedle mne. Slyšel jsem, jak kolem mne prosvištěla a s chrupnutím vnikla do nebožákova těla. Strhla je s sebou tak, že dopadlo pět sáhů za palisádou do spáleniště černého popela. Muž byl okamžitě mrtvý! Ani nehlesl. Útočníci řvali jako zběsilí a obránci jakbysmet.

"Chcípnětéé!" řval Gorn vedle mne a vztekle a divoce máchal mečem nad hlavou, ani se neobtěžoval krýt se před střelami. Mrkl jsem kolem sebe. Už tři muži z blízkého okolí leželi mrtví někde ve vnějším kruhu se skřetí šipkou v těle. Další šipky svištěly kolem. Spatřil jsem Miltena, jak se kryje přikrčený za kůly palisády a rukama si zakrývá obličej. Stále třímal meč. Další šipka mi proletěla těsně kolem ucha, a já po vzoru Miltenově mrskl jsem s sebou k zemi pro jistotu taky! Výkřiky a nářek raněných i umírajících! Strašlivé!

Masa útočících skřetů se již blížila k hradbě, už zbývalo jen pár desítek sáhů! Země se chvěla a duněla pod jejich dusotem! Vláčeli s sebou mohutné žebříky stlučené a svázané s křivých větví, omotané provazy z kůží. Žebříky byly opatřené těžkými háky - jak jednou tenhle žebřík zaháknou za ochoz palisády, už jej nikdo nesundá!

"Žebříky! Pozóór!" ozývaly se varovné výkřiky.
Vyskočil jsem na nohy.
Davy útočníků se blížily čím dál tím rychleji! Mnozí z nich padli pod šípem či šipkou, aby už nevstali - jejich druhové se přes ně bez zaváhání přehnali a zpečetili jejich osud. Mnohem větší počet jiných se ale hnal neohroženě a sveřepě dál! Tu se ozvalo několik varovných výkřiků:
"Pozór! Kameny!"
"Katapulty!"
Koutkem oka jsem stačil zahlédnout, jak se daleko vzadu za útočící masou nepřátel trhnutím zvedla k nebi čtyři ramena strašlivých katapultů! Vymrštila k nebi desítky kamenů velkých jako dětská hlava! Praštil jsem s sebou bez váhání zase dolů na ochoz a přitiskl se co nejtěsněji ke kůlům a doufal! Se strašlivým zvukem na nás letěly kusy skal. Skřetí střelci mířili dobře!

"Hlavy dolů! Pozóór!" ozývala se varování, ale mnohým nebyla nic platná!
S pekelným rachotem dopadly kusy těžkých smrtících kamenů přímo na palisádu. Mnoho jich minulo vinou rozptylu, ale mnoho jich zasáhlo. Některé se odrazily od palisády, přerazily poleno, rozbily prkna, uštíply kus kůlu, další dopady přímo na ochoz.

Kolem mne se rozprsklo několik těchto kamenů! Jeden těsně přede mnou urazil vršek kůlu tak, že jsem cítil proud vzduchu u svého čela a několik větších třísek mi poškrábalo obličej! Jiný kámen urazil hlavu nebohému kopáčovi přímo u krku! Rozlétla se jako zralá dýně na tisíce krvavých úlomků kostí a mozku. Dalších několik šutrů prorazilo ochoz nebo se odrazily a vystřelily kamsi do vnějšího kruhu, kde zapadly do rozmoklého popela. Lámaly nohy, drtily kosti a zabíjely! Kolem se ozýval nářek těch, kterým kameny zpřerážely končetiny.

"Svině!" řval Gorn zběsile a krčil se skoro až u podlahy, aby se vyhnul kamení, stejně jako my ostatní.
Milten se z podlahy ještě nezvedl, ale výkřiky, které se teď vůkol ozvaly, ho donutily!
"Žebříky! Bacha!"
Vyskočil jsem na nohy a spatřil skřety, kterak jsou už těsně pod palisádou a připravují se vztyčit žebříky. Rozsekali už většinu ochranných kůlů, ale někteří na nich zaplatili životem. Vojáci je bez přestání zasypávali deštěm šípů a šipek, ale mnozí z nich zrovna tak padli pod šipkami přesných skřetích kušištníků.
"Pojďte svině! Pobiju vás všechny!" řval Gorn a pohled mu hněvivě plál. Stál na ochozu a vší silou se opíral o hák žebříku, který se pár vteřin před tím jen mizerně zachytil o ochoz hradby.
"Nečum a pomoz mi!" zařval na mne celý rudý námahou.
Hbitě jsem přiskočil a opřel se o druhý zrovna tak špatně uchycený hák. Několik mužů včetně Miltena přispěchalo bez váhání na pomoc.
Žebřík se otřásal pod váhou šplhajícího skřeta, ale přesto se pod našim tlakem počal pomalu zdvihat a měnit těžiště. "Hej rup! Zaberte!"
"Do toho! Raz! Dva! Tři!!!"
Při slově tři se žebřík přehoupl přes těžiště a zvrátil do tlačenice skřetů dole pod palisádou. Při pomyšlení, kolik kostí musel těžký žebřík dole přelámat, srdce zaplesalo.
"Jóó!" zaradoval se Gorn a s ním i mnozí ostatní. Já na to neměl čas, sotva jsem popadal dech!

Obráncům, ale i útočníkům zřejmě už asi došla zásoba šípů a šipek, protože déšť nad našimi hlavami zřídl. Obránci měli plné ruce práce se shazováním žebříků a na střílení nezbyl čas. I skřeti měli co dělat, žebříků nebylo tolik a ne na každém místě palisády se daly bezpečně uchytit. Háky byly sice dobrým nápadem, ale na nerovně otesané kůly rozdílné tloušťky se háky chytaly špatně. Když už se ale chytly, nikdo je nesundal!

Kolem mne zuřil ryk strašlivé bitvy! Řev skřetů, křik mužů, sténání! Lomoz zbraní, třeskot oceli a železa, tupé údery zachytávajících se žebříků. Svist šípů, sykot šipek! Zuřící peklo!
Nedaleko mne se zachytl těžký žebřík a háky se zaklesly do tvrdého dřeva. Několik mužů se marně pokoušelo žebřík vyháknout a shodit. Bylo to beznadějné! Tady síla paží už nepomohla. Po chvilce se nad ochozem objevila rozšklebená hlava skřeta, vynořila se ruka se zubatou sekerou, rozpřáhla se a v tom se čísi meč zabořil skřetovi do krku a ten s bolestným výkřikem pustil žebřík a spadl dolů!

V tom byla výhoda obránců! V počtu a taky ve velikosti! Skřeti museli lézt nahoru vždycky po jednom a kvůli jejich velikosti, která skoro dvojnásobně přesahovala vzrostlého člověka, se musel nahoře utkat jeden skřet zpravidla s třemi nebo čtyřmi muži. Musel se navíc přidržovat rukou, takže mu k boji zbyla pouze ruka jediná. Díky tomu se obráncům úspěšně dařilo bránit tomu, aby se skřeti dostali na široký ochoz, kde by se jim bojovalo mnohem lépe.

Jeden skřet byl dole, ale druhý hbitě šplhal na jeho místo a za ním další! A už tu zase byla skřetí hlava a ruka se zakřivenou šavlí a tentokrát máchla mohutným sekem a zraněný muž s bolestným výkřikem padal po zádech dolů z ochozu palisády. Šavle mu roztrhla břicho, dole už ani nehlesl. Tři ostré meče sekaly a bodaly po skřetově krku chráněném nákrčníkem z pevného plechu, ale jen jeden z nich vnikl mezi plát a nárameník, ale to stačilo! Skřet ucítil prudkou smrtelnou bolest. Muž zatočil s vítězným křikem mečem v ráně a smrtelně raněný skřet se s chrapotem zřítil zpět do davu svých druhů. Ale to už nahoru lezl další a za ním další!

"Diego! Žebřík!" zařval na mne Milten.
Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy se o náš úsek palisády opřel nový žebřík a pevně se zahákl!
"Dolů s ním! Dělejte!" volali muži.
Vrhli jsme se k němu a ze všech sil páčili ocelové háky pryč od kůlů palisády, avšak bez větších úspěchů. Háky zajížděly ještě hlouběji, jak po žebříku lezli nahoru skřeti a naděje, že se nám povede žebřík shodit nazpět mizela jako pára nad kotlem!

"No ták! Kurva!" vztekal se Gorn a poulil námahou oči, jak se snažil vypáčit zaseklé háky.
Nepomohlo to.
"Nevadí!" zařval Gorn a připravil se k boji.
"Pozor! Je tady!" zařval kdosi.
Spatřili jsme rozšklebenou tlamu obrovského skřeta, jak vykoukl přes okraj palisády. Z jeho očí šlehaly plameny vzteku. V ruce třímal rezavou sekeru a už se rozmáchl k úderu. V tom se však vzduchem bleskla čepel a skřetovi se na tváři rozšklebila krvavá rána. Chlupatá kůže se odchlípla a vyvalila se temně rudá horká krev! Gornův meč znovu zasvištěl vzduchem a skřet nejprve s bolestivým výkřikem pustil sekeru a hmátl po krvácejících ránách v obličeji a potom se pustil i druhou rukou a spadl z žebříku. Gornův přesný švih zasáhl jeho pravou oční jamku a z oka nezbylo nic než jen odporná břečka. Musela to být šílená bolest!

"Jo!" zařval Gorn divoce a zazubil se jako nějaká šelma. "Polezte další!" vybízel skřety dole a divoce se chechtal. Ostří jeho meče bylo potřísněné temně rudou krví.
Tak to byl tedy Gorn v bojovém šílenství! Měl radost z boje! Takhle jsem ho opravdu neznal, šel z něho strach a hrůza, ale byl jsem rád, že tu stojí při mně. Gorn byl válečník každým coulem! A věděl jsem, že se na něj mohu spolehnout!