Válečný řev přicházel ze všech stran! Řinčení oceli, křik bojovníků, sveřepý řev skřetů! Svist tětiv! Ani jsem se nestačil vzpamatovat a vzhůru k palisádě v mé bezprostřední blízkosti vzlétl další žebřík! S tupým úderem pleskl o palisádu a znehybněl.

"Gorne! Miltene! Žebřík!" křičel jsem zběsile a ihned přiskočil k žebříku a snažil se ho shodit dolů. Sám jsem však neměl šanci a i s pomocí spolubojovníků byly šance, že se to podaří, mizivé. Žebřík se zachytil dobře - k naší smůle! "Gorne! Pomóc!" řval jsem a opíral se o železné háky, které se pod vahou šplhajících útočníků stále více zařezávaly do tvrdého dřeva.

"Nemůžu!" řval v odpověď Gorn. Koutkem oka jsem zahlédl, jak stojí u žebříku, na kterém se objevil další odhodlaný skřet. Gornova čepel blýskla vzduchem a ostří zasvištělo. Skřet se smrtelných zachroptěním přepadl nazpět, jenže to už tam byl další! Gorn měl plné ruce práce!

Na pomoc mi přispělo několik mužů - vojáci i kopáči - přiskočil i Milten, ale s žebříkem jsme nehnuli, přestože svaly na našich rukou hrály jako struny, když jsme se zapřeli o železné háky. Žebřík se zachvíval pod těžkým tělem a čas na to, abychom s tím něco udělali, se krátil.

"Nejde to!"
"Sakra, už jsou tu!" vykřikl s hrůzou muž, co stál po mé levici. V zápětí mu mohutný palcát s ošklivým chrupnutím rozrazil hlavu a muž v krvavé spršce spadl mrtev dolů z ochozu. Čas jako by se zastavil. Na vteřinu jsem všechno viděl jakoby ze sna. Milten vyrazil se zoufalým křikem proti skřetovi, stejně tak dva další bojovníci. Skřet už byl nahoře, nalehl na šikmo položený žebřík, zapřel se nohama a uvolnil si druhou ruku s ocelovým puklířem. Miltenův útok byl zmařen rychlým krytem palcátu, zbylí dva muži se marně snažili proniknout přes puklíř, který byl pro člověka veliký jako normální lidský štít. Na ochoze bylo málo místa! Palcát se vznesl do vzduchu a rychle proletěl Miltenovi nad hlavou až to zasvištělo. Ten se stačil v poslední chvíli sehnout, ale ztratil rovnováhu. V každém případě měl štěstí!

Vrhl jsem se na Miltenovo místo a odpoutal skřetovu pozornost od balancujícího přítele a dal mu tak čas se vzpamatovat. Další rána palcátem by byla pro v tuhle chvíli bezbranného Miltena jistě smrtelná! Muži na druhé straně útočili rovněž. Skřet byl zaměstnán útokem z obou stran. Stále byl na žebříku a tyčil se nad námi jako výhružný smrtící sloup. Přesto musel vynaložit nemalé úsilí, aby se na žebříku udržel. Švihl po mne palcátem, ale jeho rána byla nejistá a oslabená jeho nevýhodným postavením, snadno jsem ji odrazil. Skřet švihl po druhé, ale tentokrát jsem se sehnul a palcát mi proletěl nad hlavou. Těžké zbrani nestálo nic v cestě a tak opsala rychlý půlkruh a setrvačností odkryla skřetovo rameno. Na nic jsem nečekal a vší silou jsem sekl!

"Ááááárrr!"
Skřet zařval bolestí a ohnal se po mne znovu palcátem. Síla, kterou do toho dal, odrazila můj nejistý kryt a postrčila mne dozadu, takže jsem měl co dělat, abych se udržel vrávorajíce na nohou a vyrovnal rovnováhu. Zato muži na druhé straně mým úspěšným výpadem získali výhodu! Skřet se odkryl a dva ostré dravé meči hned zasypaly jeho tělo ranami. Skřet byl zraněn, ale zdaleka ještě nebyl přemožen! Z několika přesných ran mu crčela krev, ale to ho dohánělo k ještě větší zběsilosti! Odrážel další výpady mužů a švihal po nich palcátem i štítem, nezasáhl však ani jednou. Milten se konečně vyhrabal na nohy a bez váhání se připojil k boji. Skřet byl silný, ale byl teď v obrovské nevýhodě a navíc byl zraněný. Zběsilost a vztek mu byly spíše na škodu. Odkryl se znovu a Milten toho využil! Bodnutí, do kterého dal Milten celou svou sílu, vniklo hluboko do skřetova těla právě mezi jeho žebra! Milten škubl a meč vylétl z rány, následován proudem temně rudé pařící se krve. Skřet řval jako túr! Bylo dokonáno! Zřítil se z žebříku s řevem a chroptěním!

"Výborně!" chválili spolubojovníci Miltena, který vypadal, jakoby tomu ani nemohl uvěřit. Prohlížel si svůj zkrvavený meč, krví potřísněné ruce a pak upřel svůj pohled na mne a chtěl cosi říci, ale na to už nebyl čas - byl tu další skřetí válečník!

"Pozor!"
Vrhli jsme se proti útočníkovi! Zprava i zleva dorážela dvojice mužů a skřet evidentně nebyl tak jistý a zkušený jako jeho předchůdce. Odrazil dva útoky, ale pak jeho chatrnou obranou pronikly meče a skřet se nestihl ubránit. Několik přesných seků a bodnutí jej poslalo definitivně k zemi. Nestihl ani zaútočit!

"Dobře!" zařval na nás Gorn, který zřejmě i přes urputný boj, který u svého žebříku vedl, stíhal sledovat i naší situaci. Instinkt válečníka mu velel mít přehled naprosto o všem, co se děje kolem něj na bojišti. Bylo to v jeho vlastním zájmu, neb náš neúspěch mu mohl odkrýt záda a ohrozit jej. Otočil jsem se na něj a viděl jsem, jak se na mne zubí s pozdviženým prstem na znamení chvály, ale hned se zase přitočil k žebříku a pustil se do boje s novým nepřítelem. Zvládal to tam sám jen s jedním vojákem, který jej kryl a vydatně mu pomáhal. Oba byli zkušení válečníci, o čemž přesvědčivě vypovídaly jejich sebevědomé pohyby. Svalnatá těla pokrytá skřetí krví svědčila o tom, že po tomto žebříku se nahoru nikdo zadarmo nedostane!

I já jsem ale znovu musel soustředit svoji pozornost na žebřík. Byl tu další válečník a musel jsem pomoci svým spolubojovníkům. Skřet tentokrát padl k zemi velmi rychle díky šťastné ráně jednoho z bojovníků. Další mrtvý, ale noví a noví skřeti stále lezli vzhůru!

Sekali jsme a bodali, už ani nevím, kolik jich bylo! Jeden za druhým lezli skřeti nahoru a my je pokaždé dříve či později srazili! Šlo to dobře ve čtyřech lidech, skřeti byli v obrovské nevýhodě. S každým přemoženým skřetem jsme se zlepšovali! Boj nás pohltil, s každým sekem jsme byli odvážnější! Krev nám pulsovala v žilách jako oheň! Kryt střídal výpad, meče sekaly a bodaly jako šílené! Krev stříkala na všechny strany a nebyla to lidská krev!

"Chcípni bastarde!"
"Další dole! Jó, jsme dobrý! Kurva dobrý chlapi!" volali jsme po každém úspěchu.
Další skřet spadl se smrtelným řevem dolů. Pod žebříkem jich už hezkých pár leželo, ale stále lezli další! Za celou dobu našeho boje stále tu a tam přibývaly žebříky a stále více jich zůstávalo pevně zaseknutých do palisády. Boj byl urputný a nebezpečný. Byli jsme stále vytíženější a čím déle jsme bojovali, tím byli naše rány a útoky pomalejší. Zdola však lezli noví čerství skřeti! Naše výhoda se pomalu snižovala, jak jsme byli stále vyčerpanější a unavenější. Přesto jsme si vedli skvěle!

Dostal jsem se do jakéhosi zvláštního deliria. Nevnímal jsem nic jiného, než pouze meč ve své ruce a nepřítele. V hlavě mi hučelo. Automaticky jsem sekal, bodal, uhýbal se a kryl. Dávno jsem v krvavosti dohnal Gorna, i když jsem zdaleka nebyl tak výkonný v zabíjení jako on. Krev byla všude! Stékala po kůlech palisády, tekla po ochozu a klouzala nám pod nohama a stékala i po našich tělech. Cítil jsem její lepkavé pramínky a kapky na obličeji, čas od času mne její sprška z rozseknutých ran nepřítele i oslepila, ale stačilo mrknutí a viděl jsem zase jako dřív.

V ústech byla pachuť boje. Hořce nasládlá krev mi zasychala na rtech a pokaždé, když jsem olízl rty, cítil jsem její odpornou chuť! Zabíjel jsem a čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že mne to těší! Užíval jsem si to! Můj bojový křik už si teď v ničem nezadal s řevem válečníků! Byl jsem válečník! Tohle byl můj křest! Křest bojem! Každý zásah, každá sprška krve ve mne probouzela dosud netušenou stránku. Radost ze zabíjení! Uvědomoval jsem si to, ale bylo mi jedno, co to ze mne činí, co to znamená... Líbilo se mi to a nebyl jsem sám!

I Milten se byl jako lev! V očích mu planulo nevídané světlo! Jeho krvavá tvář byla démonická. Tohle nebyl Milten, jakého jsem znal! Krev ve vlasech! Krví slepené vousy a oheň v očích! Řev šílence! Tak jsme se chovali, tak jsme vypadali a tak jsme zabíjeli. Stali se z nás zabijáci. Dali jsme do boje veškerou nenávist, která se v nás doposud nahromadila. Vraceli jsme to skřetům za všechny křivdy, kterých se na nás život dopustil. Za utrpení, za teror dozorců! Za všechno! Tu máte za všechno parchanti!

Zápach krve a vnitřností se vznášel všude kolem. Do toho křik a zvuk bitvy! Na nebi kroužilo hejno ptáků mrchožroutů a i přes ryk bitvy nám doléhalo k uším jejich chmurné krákání. Lepkavá krev nám zasychala na těle, ale stále nová a nová přibývala. Boj byl však stále obtížnější a únavnější. Pod palisádou se tlačily davy skřetů, všude trčely žebříky a skřeti se po desítkách hrnuli nahoru. Boj nás pomalu zmáhal, byli jsme pomalejší a pomalejší, ale skřeti byli čerství. Platili velikou daň, ale bylo jich mnoho. Zdálo se mi, že už bojuji věčnost, ale skutečnost byla docela jiná. Boj trval teprve nanejvýše tři čtvrtě hodiny! Věčnost!

Hlasité zasvištění a tupé rány, jako když klády třísknou o sebe, mne vyburcovaly z bojového šílenství. Spatřil jsem obrovská ramena katapultů, jak se zase vznesla do výše. K nebi zase vzlétly kusy skal!

"Pozór!" zařval jsem a mrskl s sebou k zemi. V tu samou chvíli do palisády narazily s praskotem a duněním těžké kameny, jiné nad námi prolétly. Létaly třísky, palisáda utrpěla další zásah, ale horší bylo, že kameny zasáhly i mnoho mužů. Zpřerážené kosti, rozbitá těla. Kameny dokonaly své dílo zkázy, ale skřeti v útoku neustali. Mnoho z nich to odneslo také, ale to skřety nezajímalo. Hnali se dál. Byly to povolené ztráty.

Museli jsme se před katapulty skrýt, ale skřeti se drali bez přestávky dál kameny nekameny! Když jsem se zdvihl z podlahy, abych opět bojoval, spatřil jsem skřeta, jak mocným švihnutím své strašné sekery zabil jednoho z mých spolubojovníků. Muž se skácel na ochoz a z roztrženého břicha se vyvalila střeva a vnitřnosti. Ještě chvíli se svíjel nebožák, než vydechl naposled. Nebylo mu pomoci, nemohli jsme nic udělat. Skřet seskočil na ochoz a máchl sekerou. Druhý muž měl co dělat, aby se ubránil.

Vrhli jsme se mu s Miltenem na pomoc. Mrknutím oka jsem zkontroloval situaci za námi, zda i tam odtud nehrozí nebezpečí. Gorn bojoval sám s mohutným skřetem v ocelovém brnění. Voják, co mu doposud pomáhal ležel opřen o kůly palisády a nehýbal se. Byl celý zkrvavený a pod ním se tvořila louže čerstvé krve. Jeho vlastní krve! Gorn to snad zvládne, byl to pravý válečník! My jsme měli svoji práci!

Skřet dorážel na našeho spolubojovníka a ten jen ustupoval a chatrně se bránil. Přispěchali jsme včas! Skřet se nás všiml a voják získal čas, aby se vzpamatoval. Skřet se vrhl na nás. Řval jako běs. Jeho zubatá sekera se vnesla nad jeho hlavu, jak se mocně rozmáchl. V zápětí zaútočil! Rána směřovala na mne a nezbylo mi nic jiného, než se pokusit vykrýt ji. Sekera byla dvakrát větší, než můj meč. Skřet měl strašnou sílu! Rána mi vyrazil meč a obrovská bolest mi projela paží. Úder mne odhodil do strany a já ztratil pevný ochoz pod nohami a ke své hrůze jsem zjistil, že se řítím v krkolomném pádu dolů z ochozu!

Křik ani zoufalé máchání rukama mi nepomohly a já padal zběsilou rychlostí v podivném kotrmelci. Těžké žuchnutí do popela, který zbyl po spálené chatrči, mi vyrazilo dech a hned se mi zatmělo před očima. Pomyslil jsem si, že je po mne, ale nestalo se tak. Bolest v paži, která vystřelovala až do ramene, mne utvrzovala o pravém opaku. Před očima se mi rozetmívalo. Spatřil jsem šedivé nebe, ze kterého padaly těžké kapky deště. Ryk bitvy, který se po pádu záhadně ztratil, když jej nahradilo šumění a pískot v uších, se pomalu vracel. Pokusil jsem se zvednout, ale šlo to těžko. Tělo neposlouchalo. Ruka pekelně bolela.

Když se mi konečně povedlo nadzvednout, spatřil jsem rozmazané stíny bojovníků na palisádě. Všude se míhaly meče a sekery. Mohutné obrysy skřetů byly tu a tam k vidění i na ochozu. Skřetům se v některých místech podařilo dostat se úspěšně z žebříků. Kolem nich byla klubka drobnějších obránců - kopáčů i vojáků, teď v tom nebylo rozdílu. Boj zuřil úplně všude. Pod ochozem ležela těla zabitých. Muži v tratolištích krve, špinavé mrtvoly od popela a bahna. Mrtvých bylo mnoho!

Znepokojivě mnoho. Ihned jsem pátral zrakem po svých přátelích. Ohromný děs sevřel mé srdce, když jsem je hned nespatřil! Panikařil jsem ve strachu o ně, ale pak jsem zahlédl Gorna a ihned po tom i Miltena. Gorn bojoval se skřetím bojovníkem u svého žebříku a Milten bojoval opodál u druhého. Ustupoval před zuřivým skřetem, který po něm sekal hlava nehlava. Milten byl sám, druhého spolubojovníka nebylo vidět, byl již asi mrtvý. Možná ležel na hromadách pod ochozem...

Pokusil jsem se vstát a zároveň jsem se rozhlížel po svém meči. Nikde ho nebylo vidět! Sakra! Koutkem oka jsem hledal meč, ale hlavně jsem trnul při pohledu na Miltena, který se zoufale a neohrabaně bránil zuřícímu skřetovi. Několikrát to už vypadalo bledě a já myslel, že nadešla Miltenova poslední chvíle, ale vždycky jakoby zázrakem uhnul ráně, jednou dokonce zakopl a tak se vyhnul jisté smrti.

"Miltene!" volal jsem a spěchal klopýtavou chůzí, doposud z části omámen, k palisádě. Gorn opodál srazil svého oponenta k zemi. Skřet ležel bezvládně na ochoze. Gornovi ale zůstal meč v nepřítelově těle a ne a ne se nechat vytáhnout. Gorn to dlouho nezkoušel. Popadl skřetovu sekeru a vrhl se Miltenovi na pomoc. Statečný Gorn se řítil na skřeta. Sekeru, kterou její původní majitel používal jednoručně, držel Gorn v obou rukou a s křikem berserka se mocným ale krkolomným skokem přenesl před ležícího Miltena a ocitl se před skřetem, který Miltena ohrožoval. Jeho zběsilý nástup skřet nečekal, Gorn se o něj z části zastavil, jinak by přepadl dolů z ochozu. Skřeta prudký náraz vyvedl z míry, zavrávoral, ale hned se přeorientoval na nového nepřítele.

Strhla se krátká bitka. Gorn nejprve odrazil skřetí výpad a z toho krytu se jednou jedinou otočkou přešel do útoku a zarazil sekeru skřetovi do břicha. Rána skřeta srazila do kolen. Gorn nemeškal, trhl se sekerou, zatočil s ní nad hlavou a zasekl jí skřetovi do hrudi. Mocná rána pronikla jeho brněním jako máslem a skřet se složil na ochoz. Milten byl zachráněn! Gorn mu pomohl na nohy a okamžitě zase spěchal zpět ke svému žebříku, kde se právě vynořila hlava dalšího skřetího dobyvatele. Milten se připravil u druhého žebříku. Byl tam sám, musel jsem mu přispět na pomoc! Nikdo jiný poblíž nebyl, všichni v okolí byli mrtví nebo bojovali opodál a měli svých problémů dost.

Klopýtal jsem popelem a klouzavým blátem zpět. Přede mnou ležela sekera. Bez meškání jsem ji popadl. Lehká jednoručka jednoho z padlých vojáků s několika malými zuby na čepeli. Nebyl čas hledat něco lepšího! Hnal jsem se, jak jen jsem mohl, k palisádě. Na žebříku před Miltenem už stál další skřet! Ke svému nemilému překvapení jsem shledal, že v nejbližším okolí není, jak se na palisádu dostat. Žebříky, které vedly na ochoz, byly buď spálené a nebo shozené či rozlámané. Nezbylo mi nic jiného, než běžet doprava směrem k hlavní palisádové bráně, kde byl asi padesát sáhů vzdálený jediný žebřík v dohledu. Zpět k Miltenovi se budu muset asi probojovat. Nic naplat! Musel jsem!

Jak jsem se hnal k tomu žebříku, spatřil jsem mezi mnohými mrtvolami ležet i vojáka s toulcem šípů. Zemřel někdy na začátku bitvy, protože zásobu šípů skoro nepoužil. Vedle v bahně ležel luk! Sehnul jsem se a popadl jej. Strhnul jsem z mrtvého toulec. Nepletl jsem se, lučištníkovi vězela v hrudi černá šipka. Prostřelila nebožáka skrz na skrz. Hrot se objevil pod toulcem.

Měl jsem luk a s lukem jsem si byl jistější než-li s mečem! Nebyl čas běžet k žebříku! Viděl jsem, že Milten má vážné problémy! Síly docházely a Milten se bránil z posledních jejich zbytků před skřetím zabijákem, který ho mohl každou chvílí rozpárat svou sekerou! Popadl jsem šíp a založil jej do tětivy. Vší silou jsem luk napnul a zadržel dech. Doufal jsem, že jsem za tu dobu nevyšel ze cviku a že neminu. To by byla Miltenova smrt!

Vteřinu jsem mířil a pak pustil tětivu. Luk zasvištěl a vymrštil kupředu můj šíp. Šíp prosvištěl vzduchem a zabořil se skřetím zabijákovi mezi lopatky. Zanořil se hluboko a skřet se prohnul ve smrtelné křeči. V tu chvíli se Milten zmohl na protiútok, využil chvíle a zabořil skřetovi meč do břicha. Skřet zemřel dříve, než se svezl k zemi.

Milten spatřil šíp v jeho zádech a pohlédl ke mě. Unavený úsměv se mu rozlil na tváři, když pochopil. Kývnutím poděkoval a postavil se od střehu, protože žebřík se už zase otřásal pod těžkým lezoucím tělem. Doběhl jsem blíž a založil další šíp. Milten si bude moci trochu odpočinout, o to se postarám!

Snažil jsem se pravidelně dýchat. Moje srdce doposud tlouklo zběsile a proudící krev v mých žilách rozechvívala mé ruce, ale ty se chvěly čím dál tím méně. Snažil jsem se koncentrovat. Gorn právě zahubil dalšího skřeta - byl to stroj na zabíjení. Doslova! Na Miltenovo žebříku se objevil další skřet. Jeho hlava byla zakutá v podivné neforemné helmici, nebyly vidět ani jeho zběsilé oči jen černé otvory přílby. Vyčkal jsem ještě malou chvíli, když skřet odkryl svou hruď. Byla chráněná ocelovým kyrysem, ale to mne neodradilo. Luk byl silný a šíp projde!

Vypálil jsem svůj druhý šíp a opět jsem neminul! Skřet už chtěl máchnout po kryjícím se Miltenovi, ale můj šíp jej donutil od tohoto úmyslu upustit. Skřet ucítil bolest v prsou, šíp skutečně pronikl a dosti hluboko. Rána skřeta ale nezabila a dokonce ani nevyvedla z míry natolik, aby spadl. Pevně se držel neřád, ale já založil další šíp! Chcípni běse! - pomyslel jsem si a vyslal svůj šíp kupředu k cíli. Ruka mne bolela jako čert, ale v bojovém zápalu jsem to sotva vnímal.

Skřet se zapotácel, tentokrát jsem mířil o trochu výše a šíp se zabodl do skřetova mizerně chráněného krku. Chuť bojovat z něj vyprchala rychleji, než-li z něj vyprchával život. Síly mu ubývaly a jen pár chviliček se skřet ještě kymácel na žebříku, než přiskočil Milten a srazil ho sekem přes ruce dolů. Mávl na mne a opět se postavil do střehu.

Koutkem oka jsem zahlédl Gorna, jak urputně bojuje s nepřítelem. Zdálo se, že i na něm se konečně projevila nepříjemná únava. Přesto si vedl obdivuhodně! Skřet na něj neměl, ale pak se situace změnila, když se nad hradbou objevil jiný a chystal se seskočit na ochoz. Gorn byl ve velikém nebezpečí, že se dostane do kleští mezi dva skřety! Rozsekali by jej na kusy! Okamžitě jsem zamířil a chvíli na to vypálil.

Šíp zasvištěl vzduchem, v malém oblouku se snesl přímo tam, kam jsem si přál. Skřet ztuhl v pohybu tak, jak měl nakročeno. Zásah byl přesný! Skřet se zvrátil dopředu a spadl pod ochoz, Gorn ani nic nezpozoroval. Stín smrti za ním se rozplynul. V zápětí i on poslal svého oponenta dobře mířenou ranou na onen svět. Další bod pro Gorna!

Vysílal jsem šíp za šípem, až mi jich v toulci zbylo jen pár. Povětšinou jsem se trefil velice přesně a účinně, ale párkrát mi to také nevyšlo. Luk byl skvělý a silný. Se slabším lukem bych sotva napáchal tolik škod přes dobré skřetí brnění! Hlavní bylo, že jsem pomáhal svým přátelům a ničil své nepřátele! Několikrát jsem doplnil svou zásobu šípů od padlých střelců, ale takové štěstí jsem dlouho neměl. Střely i přesto rychle docházely.

Spěchal jsem k žebříku a celou dobu jsem odstřeloval skřety, kteří se snažili dostat nahoru. Dostal jsem jich snad dobrých deset a pomohl mnohým spolubojovníkům, kteří již padali únavou. Dostal jsem se na ochoz, právě když mi došel poslední šíp! Poslal jsem jej jednomu skřetím neřádovi přímo do oka! Nic naplat, musel jsem se chopit své sekery, kterou jsem doteď měl zastrčenou za kusem provazu, jež byl mým opaskem.

Chtěl jsem se dostat ke svým přátelům, ale nešlo to zdaleka tak snadno! Kolem zuřil nelítostný krutý boj a všude se míhala ostří zbraní, všude se bojovalo. Ochoz byl přeci jen docela úzký a projít přes bojující nebylo možné. Do cesty se mi dostali skřeti a já musel bojovat spolu s vojáky i trestanci o holý život.

Zběžně jsem prohlédl vřavu dole pod palisádou. Za tu chvíli, co jsem byl dole, se změnilo mnohé. Skřeti vztyčili les žebříků a stále více se jim dařilo pronikat až na ochoz a zdržovat se zde, než byli zabiti. Na obou stranách byly strašlivé ztráty. Všiml jsem se, že katapulty, které stály na návrší na obzoru jsou již zase naplněné kamením. Skřetí nabíječi se činili seč mohli! Brzy zase vypálí a potom dost možná skřeti dobudou hradbu!

Další veliká změna na bojišti byla v tom, že hrozivá beranidla se mezi tím přesunula k oběma dřevěným bránám a vzduchem se nesly těžké rány. Brány se otřásaly, ale zatím se držely! Hlavní palisádová brána měla vysoký ochoz a dala se velmi účinně bránit, viděl jsem sám, že tam si skřeti předsevzali velmi obtížný úkol, když se snažili tudy prorazit. U druhé brány mohla být situace daleko horší, ale to jsem jen odhadoval. V tuhle chvíli jsem tam neviděl a neměl ani ten nejslabší přehled o dění u temnější brány. Brána stála sice v kamenných troskách bývalé hlavní věže, ale neměla žádný pořádný ochoz a nebyla tak silná a pevná jako hlavní brána. Byla také první na ráně, když započali útok. Doufal jsem, že to brána vydrží, jinak bychom měli skřety brzo v zádech a to by byl nejspíše náš rychlý konec!

Zatímco jsem se probíjel, beranidla bušila jako zběsilá! S tím jsem však nemohl nic dělat, jen doufat. Pomohl jsem vojákům skolit dalšího špinavého skřeta a pak ve chvilce pohlédl do vnějšího kruhu a k hradní bráně. Stál tam již chumel vojáků a pomáhali několika raněným do hradu. Dva důstojníci cosi řvali na jiného důstojníka na palisádě. Zdálo se, že se něco děje! Více jsem spatřit nestačil. Byl tu skřet a chtěl se rvát. Srazil jednoho z vojáků svou sekerou z ochozu a nejspíše jej zabil. Pak se vrhl na mne!

Odrazil jsem první výpad, druhý i třetí, ale moje paže pozbyly síly a nezmohl jsem se na protiútok. Zraněná ruka mi vypovídala službu, bolest mi škubala celou paží a vystřelovala až do žeber! Spolubojovníci kolem měli svou práci s dalšími skřety, v tuhle chvíli se povedlo hned třem dostat se na ochoz po jediném žebříku! Každý z mužů kolem byl zaměstnán a nikdo mi nemohl za žádnou cenu pomoci.

Další výpad směřoval na mou hlavu a já do cesty napřáhl svou sekeru. Ozvalo se rupnutí a já z hrůzou zjistil, že v ruce třímám už pouhé přeražené topůrko! Bolest v zápěstí jsem ani nepocítil, jak rychle topůrko vzalo za své! Zděsil jsem se. Byl jsem tak překvapen, že jsem udělal chybu a včas nezareagoval. Skřetova těžkopádná zbraň ještě nestihla vylétnout nad skřetovu hlavu, aby mne mohla rozetnout v půli, ale zato skřetí pěst byla rychlá jako blesk! Rána jako od zdivočelého býka dopadla na mou ubohou tvář! Nejprve se mi před očima zablesklo, pak obraz zrudl a hned ztemněl. Cítil jsem, jak jsem se vznesl do vzduchu a letěl (už zase!), mávaje rukama a nohama, neznámo kam. Řev bitvy doléhal stále k mým uším, ale zaslechl jsem i obávané výkřiky:

"Katapulty! Pozór!"
To volání blesklo mou napolo omráčenou myslí a donutilo smysly zase se pokusit normálně fungovat. Samozřejmě se to nedařilo zcela, ale vrátil se mi zrak. V tu samou chvíli jsem dopadl! Bolelo to, sakra to bolelo! Ale naštěstí jsem dopadl do hromady popela v nějakém požářišti. Cosi zapraskalo a já doufal, že to nejsou moje žebra, nebo nohy, nebo moje cokoli! Naštěstí to bylo jen opálené prkno.

Když jsem dopadl, ocitl jsem se obličejem přímo v tom marastu. Snažil jsem si ho vytřít z očí, ale šlo to obtížně, viděl jsem rozmazaně. Vzduchem se neslo zlo věstící svištění a hučení. Katapulty! Zvedl jsem pohled k nebesům a spatřil hejno ostrých balvanů a kusů skal, jak se právě snášejí na palisádu. Nad tím smrtícím hejnem létalo hejno vran a zběsile krákalo. Sakra!

Už nebylo kam se schovat! Ležel jsem na boku a bezděky jsem se převrátil na záda. Hleděl jsem přímo na ty kusy skal! Opět narazily na palisádu, poničily ji. Třísky i kusy klád létaly kolem. Mnoho mužů padlo jako by je podťal, když jim kameny rozbíjely hlavy, lámaly kosti. I skřety to zabíjelo! Nad hlavou mi proletěl dřevěný štěp, zabodl se za mnou do popela, ale to bylo daleko menší zlo, než letící kameny, co nenašly svůj cíl na ochozu a palisádě nebo se odrazily, či přestřelily! Čas jakoby se zastavil! Tohle vše se odehrálo během jednoho mrknutí oka! Jeden z velikých kusů skály letěl přímo na mne! viděl jsem jeho tvary i stíny na jeho nerovném povrchu, jež vytvářelo světlo, jak kámen šíleně rotoval kolem snad všech svých os! V poslední chvíli mne spásné vnuknutí donutilo uhnout se tak, že jsem s sebou ze všech sil smýkl do strany. To mne zachránilo! Kámen dopadl do popela v místech, kde jsem ještě před zlomkem vteřiny měl hlavu, ale odrazil se jako kapka deště a letěl dalších deset sáhů vzduchem, než se definitivně odrazil od obrubně studny a našel svůj klid v hromadách popela, které řádně - jak se na kámen vystřelený z katapultu sluší - rozryl!

Děkoval jsem všem bohům a urychleně se zvedal ze země. Bolelo to nesmírně, měl jsem všemožně naražené kosti, ale nešlo jinak! Bylo zle! Poslední výstřely katapultů smetly velkou část bojovníků a skřetům se na několika místech i přes tuhý odpor podařilo proniknout na ochoz. Kryli žebříky a tak další a další skřeti mohli lézt bezpečně nahoru. Nepomohly ani šípy mnohých střelců, kteří ještě měli šípy a šipky. Naši muži pomalu ustupovali. Skřeti teď byli ve výhodě, proti unaveným mužům, přesto je postup o každičkou píď stál mnoho krve!

Chvíli se zdálo, že snad ještě můžeme skřety odrazit, když v tom se od druhé palisádové brány rozlehly obávané výkřiky. Abych byl přesný, nejprve je tedy předcházela hromová rána! Praskot dřeva a radostný řev skřetů. "Ustupte do hradu! Brána padla! Ústup!"

Brána byla prolomena a do vnitřního kruhu teď proudily desítky nepřátel. Bylo to jako, když se valí voda při povodni! Vlna smrti se rozlévala po celém kruhu. Změť těl zabijáků se hnala přes prchající obránce, prchající lidé pod úderem té vlny padali k zemi mrtví. Skřeti pronikali dovnitř rychle, ale mnohem rychleji se dovnitř hnaly krví nabuzené šelmy! Skřetí váleční psi velcí jako vzrostlé tele, trhali všechno, co jim přišlo do mordy, na kusy! Ti ochočení ještěři byli ale ještě rychlejší! Viděl jsem nebohé vojáky, jak ze všech sil utíkali do bezpečí, ale tyto bestie je hbitě dostihly a skočily jim na záda. Zubatá tlama se zakousla do krku a bylo po všem!

"Ústup! Ustupte! Do hradu! Rychle!" ozývaly se odevšad výkřiky.
Strach o můj život mne postavil na nohy. Po dvou i po čtyřech jsem se vrávoravě vyškrábal ze spáleniště na místo, kde před ohněm vedla cesta mezi chatrčemi. Teď tu všude byla jen břečka a kusy trosek, které znesnadňovaly můj úprk. Zase jsem zakopl, když tu mne čísi ruka pomohla na nohy!

"Rychle, vstávej! Za chvíli zavřou bránu!"
Byl to Gomez! V první chvíli jsem jej nepoznal, všude měl krev. Vlasy, tvář, vousy... Vypadal děsně! Spěchal jsem za ním, rovnováhu jsem již udržel. Gomez měl ošklivě vypadající ránu na zádech, ale nezdálo se, že by jej jakkoli zpomalovala. Odchlíplá kůže ukazovala holé maso a řinoucí se krev.
"Jsi zraněnej!" zavolal jsem na něj, ale ani se neohlédl.
"Vím! Teď na to není čas!" houkl jen. "Dělej!"

Otočil jsem se v běhu a spatřil, že palisáda je už úplně v rukou skřetů! Další a další přelézali na ochoz, doráželi naše raněné a zuřivě mávali zbraněmi za prchajícími. Mnozí házeli oštěpy a stříleli z kuší, nejeden z našich mužů padl mrtev k zemi. Skřeti nás pronásledovali, ale nebyli tak rychlí, jako jejich zvířata! Ta dostihla zadní řadu uprchlíků velmi brzy. Kdo se jim postavil na odpor byl bez šance a kdo se jim nepostavil, byl mrtev hned! Neměli jsme čas a běsové byli všude! Brána hradu byla stále otevřená, další a další muži ještě stále nebyli v bezpečí a prchali k ní. Musela však být co nejdříve zavřena, jinak hrozilo, že nepřítel vtrhne do hradu a bude po všem! Venku ale ještě byli vojáci i vězni - nezanedbatelný počet! I já jsem byl stále venku! Mnoho mužů doposud nebylo v bezpečí a situace vypadal zle!

"Nezavírejte! Slyšíte?!" volali muži s hrůzou ve hlasech, když rezavé mřížový hlasitě zavrzalo a mříž se svezla o kus níže. Hlouček zoufalých vojáků se strkal u brány, všichni se snažili mermomocí vecpat do prozatímního bezpečí hradu. "Néééé!"

V tom se za námi ozvala hromová rána a jakási vlna stlačeného vzduchu nás "postrčila" zezadu směrem k bráně, mnozí muži upadli, když ztratili rovnováhu. Ihned následovala další a další pekelná exploze. Výbuch za výbuchem! Zuřilo peklo! Netušil jsem, co se děje, ale neměl jsem odvahu se ohlédnout. Pud sebezáchovy mne hnal kupředu ze všech sil! Hrůza mne odejmula svou smyslů zbavující náručí! Cítil jsem žár a slyšel hučení, jak "cosi" prolétalo nad našimi hlavami. Brána byla na dosah a muži se tlačili dovnitř. Hrozen nebožáků klepoucích se strachy! I kdyby hradní pán chtěl, mříž by teď nezavřel, masa těl by to nedovolila. Zoufalost mne pohltila, vše bylo ztraceno! Skřeti prorazí ucpanou branou a hrad padne!

Dostal jsem se konečně do tlačenice před branou a dál už to nešlo. Cpal jsem se do bezpečí, ale postupoval jsem pomalu, nutil mne zoufalý pud, strach o život! Mohl jsem se konečně ohlédnout a zvědavost mi ani jinak nedala. Uviděl jsem cosi doposud nevídaného a výbuchy, žár i vichr v zádech, se mi okamžitě vysvětlily. Mágové! Přestal jsem se cpát a s posvátnou hrůzou z magie ale i s pocitem zadostiučinění, jsem hleděl na to strašlivé divadlo!

Ano, samotní mágové Ohně nám kryli záda při ústupu. Stáli kdesi na hradbě, neviděl jsem je, zato kouzla, jež sesílali, přehlédnout nešlo! Obrovské ohnivé koule létaly vzduchem s temným hučením sopky a kam dopadly, tam se země rozprskla a vyvalily se rudožluté plameny a černý oblak kouře. Plameny ihned strávily mrtvoly, těla útočících skřetů i jejich bestií na popel. Za zády nám vznikla široká stěna ohně, která nás chránila od pronásledovatelů! Skřeti ani jejich šelmy dál nemohli! Řvali vztekle, poskakovali na palisádě a zuřili, ale nic jim to nebylo platné! Žár je držel v šachu. Innos buď pochválen!

Mříž nemusela být uzavřena okamžitě, magický oheň zuřil s plnou silou a pronásledovaní měli dost času ukrýt se v pevných zdech hradu. Samotný Bergel přispěchal k bráně a svou železnou vůlí a hromovým hlasem zjednal pořádek při ústupu. Situace byla zachráněna! Nedokážu popsat úlevu, která mnou prostoupila, když jsem vběhl na nádvoří a vyčerpán k smrti padl na kolena do rozbředlého bezpečného bláta. Mé tělo se nekontrolovatelně chvělo a do očí mi stoupaly slzy z šoku, který jsem prožil, když jsem jen o vlásek unikl smrti. Úleva!

Neužil jsem si ji ale dlouho.
Kde je Gorn? Kde je Milten?!