Nebylo na výběr. Žít a nebo zemřít! A tak jsme tam stáli a bez dechu zírali na armádu pekel. Klátící se těla mrtvých skřetů i našich bývalých spolubojovníků mířila k hradbám. V matných očích zombií hořelo podivné bledé, snad nazelenalé světlo – světlo, jenž vycházelo i z oka víru v černých mracích. Nelidský řev se odrážel o stěny a do toho odporné krákání, jež drásalo uši v hučení vichřice – to byly zvuky, jenž dokreslovaly atmosféru. Jedinou naději skýtalo bílé světlo! Co chvíli jsem se k němu ohlížel, abych načerpal sílu k dalšímu pohlédnutí vstříc strašlivému nepříteli. Skýtalo uklidnění a jediný pohled jakoby vracelo energii do zesláblých paží a odvahu do srdce. Chvílemi se mi zdálo, že světlo slábne, ale zakázal jsem si na toto vůbec pomyslet – to by byl náš konec! Doufal jsem v umění mágů.

Znovu jsem upřel zrak do temnoty, v níž se k hradbě draly stíny armády mrtvých. Najednou mne napadlo, jak to mrtví chtějí udělat, jak chtějí překonat hradby? První z nich narazili do paty pevných zdí hluboko pod námi a zůstali bezmocně skřípnutí mezi pevným kamenem a dalšími bestiemi, které se neúprosně tlačily dál k hradbě. V divoké tlačenici pod hradbou byl naprostý chaos a zdálo se, že útok se zastavil na mrtvém bodě. Bylo to až absurdní a některým mužům se na tvářích objevil dokonce náznak slabého, spíše nechápavého úsměvu.

Řev bestií sílil s jejich rostoucím vztekem, že se nemohou dostat dál. Některé mrtvoly zkoušely lézt po hradbě vzhůru, zachytávaly se ve spárách zdí, ale sotva popolezly kousek nad zem, už padaly po zádech do shluklého davu, který po nich šlapal. Útok uvázl a jen vítr burácel jako dřív a vír se točil. Krákaví ptáci mrchožrouti vztekle poletovali vzduchem, jinak se nedělo nic. Bílý magický kužel stále zářil v odpověď temnotě. "To je všechno?" vyhrkl Gomez s pohrdáním. Stál ob jednoho muže zprava vedle mne. Bystřil do temného kraje před lesy, který pokrylo skoro neprostupné šero.
Pohlédl jsem doleva a spatřil Bergela, jenž rovněž mhouřil oči kamsi v dál a v tuto chvíli neškodných nemrtvých si nevšímal. Cosi jej upoutalo a tak i já upřel oči přes zbytky ohořelého vnějšího kruhu, přes ušlapané louky a dál k řece a lesům. Přes tmu nebylo vidět nic, ale pak jako bych zahlédl záři – snad tam krátce probliklo světlo louče. A znovu!
"Jsou tam v zadu! Skřeti..." promluvil Bergel spíš pro sebe. "Ale co tím vším sledují?" zamumlal.
"To je celé?" vyprskl znovu Gomez a ukázal mečem na mrtvoly, které teď už působily spíše směšně, než hrůzně jako prve. "Tohle divadlo je všechno, co nám ukážou?!" řval posměšně a v očích mu svítilo šílené světýlko. Dychtil po boji.
"Udělejte místo pro olej!" ozvalo se kdesi za mnou a několik hlasů hned s jakýmsi nadšením výzvu zopakovalo. "Olej! Nesou olej! Sem s ním!"
Ohlédl jsem se a spatřil muže, kteří obtěžkáni velkými hliněnými džbány spěchali na hradby. Bylo snadné uhádnout, co ve džbánech je a co s nimi muži hodlají podniknout. Obránci se hned seskupili kolem příchozích a nedočkavě se sápali po oleji.
"Sem! Sem s nimi!" zavelel Bergel. "A oheň! Přineste oheň!"
"Dej mi jeden." vytrhl Gomez jednomu z vojáků džbán a hned jej odzátkovával.
Voják pak další džbán strčil do rukou i mně. "Tu máš!"
"Spalte je!" zavelel Bergel a sám popadl svůj džbán a vší silou jej mrskl do přelévajícího se davu pod hradbou.

Jeden za druhým vrhali muži, jenž s námi vydrželi na hradbách, velké džbány oleje na nakupené davy zombií pod hradbami. Ozývalo se pukání, to když se džbány dole rozbíjely a olej stříkal na všechny strany. Tu se tu a tam mezi obránci objevily plamínky, vzplály první louče, jenž se zas okamžitě zhášely v ostrých poryvech vichřice. Přesto však všechny plameny mužům neuhasly, některým se podařilo oheň uchránit. Znenadání vyšlehl dole pod hradbou menší ohýnek, to někdo vrhnul hořící louči mezi olejem pokrytá oživlá těla a tu se navzdory větru rozběhlo celé moře malých modrých plamínků a pokrylo kolem dokola mrtvoly zmítající se dole. Skoro v tu samou chvíli se objevila i další skomírající ohniska modrých plamínků, jenž muži zapálili. Pak plamen bafl – jednou, po druhé – a pak nenasytně vzplál a dusící se modrou barvu plamenů vystřídaly žluté žhnoucí plameny ohnivého pekla! A vítr to peklo ještě rozfoukával. Jednotlivá ohniska se brzy spojila a olej nedovolil plamenům uhasnout. A muži přihazovali další džbány s olejem. Jistě na to padla celá zásoba ve sklepech. Oheň se rozběsnil a vnesl novou kartu do hry o náš další osud.

Jestliže doposud bestie řvaly, pak nedokážu najít vhodné slovo pro zvuky, jenž vyrazily ze svých nemrtvých hrdel teď, když je začaly stravovat plameny. Rej a mumraj dole se ještě víc rozdivočil, ale už to nebyl útok, teď to byl zmatek a možná i to je slabé slovo – chaos zní lépe a přesněji vystihuje to, co se dole začalo odehrávat, když se oheň rozhořel. Vysoké prudké plameny stravovaly již jednou zemřelá těla a kupodivu, i když se zpočátku zdálo, že nemrtvým oheň nijak vážně nevadí, v určitou chvíli mrtvoly začaly padat a nebo se zběsile válet po zemi, aby už nevstaly. Oheň, pán přírodních sil, dokázal zničit smrtí nafouklá těla tak, aby už ani nečisté síly nedokázaly mrtvou hmotu postavit zpět na nohy. Oheň měl větší moc než nečistá kouzla.

Ale mrtvých bylo mnoho a olej rozdmýchávaný mohutným vichrem hořel rychle a zdaleka ne všude. Bylo jasné, že všechny bestie oheň nespálí. Na to nebylo dost zásob oleje. Ale i tak nám malé vítězství dodalo odvahy. Čekali jsme, co bude teď a nemuseli jsme čekat nikterak dlouho. Ve chvíli, když už většina ohňů dohasínala, jsem i přes černý mastný dým, který příšerně páchl škvířícím se masem, vlasy a kůží, zahlédl v dálce na loukách plameny ohňů.

"Co je to?" vykřikl jsem současně s několika jinými spolubojovníky. I Bergel již spatřil podivnou záři přicházející z luk před hradem.
Tmou bylo vidět jen světlo, nic víc. Rozhořely se tam nějaké ohně, snad hranice a nebylo tedy pochyb, že nás oči před tím neklamaly. Teď však už nehořely pochodně, v dálce zářily podstatně větší plameny. Skřeti něco chystali a nám přeběhl mráz po zádech v neblahém tušení.
"Vidíte to? Co je to! Ohně?"
Nevěděl jsem, čemu mám věnovat pozornost dřív – jestli ohňům nebo zmítajícímu se davu oživlých mrtvol. Zatímco dole nemrtví dohořívali, či ještě hořeli a jiní se bezmocně drápali po hradbách, na obzoru ve tmách poskakovaly plamínky a rozhořívaly se do čím dál tím větších plamenů.
"Co to u všech ďasů jen může..." Gomez nedořekl!
Několik zářivých světel na obzoru se pojednou zvedlo s obrovskou rychlostí do výše a já jen vteřinu nechápavě zíral, než mi došlo, o co kráčí!
"Katapulty! Kryjte se!"

S tou nejvyšší rychlostí, které jsem byl schopen, jsem sebou pleskl na ochoz a přikrčil se k cimbuří a tu se v ten samý okamžik nade mnou se strašným hukotem prohnala obří ohnivá koule a zapadla kamsi na nádvoří, kde explodovala. Vzduchem se nesl hlasitý praskot a zlověstné hučení, jenž připomínalo ze všeho nejvíc tavící pec v dole a zdaleka přehlušilo i burácející vichr způsobený vírem. Zápach jakési hořlaviny mne udeřil do nosu. A hned potom se rozlehla série několika dalších explozí a strašlivý rachot. Šerem vyšlehly plameny na střeše paláce i na nádvoří. Několik koulí ohně se rozprsklo o hradby a jedna zasáhla i patu věže, kterou ověnčily plameny z hořlaviny, jenž se nárazem vmázla do spárů mezi kameny.

Věž vydržela! Zato se střechou paláce bylo zle, neboť hořící koule prorazila krov a uvízla kdesi na půdě, kde rozpálila pravé peklo.
"Hoří!" ozvalo se souběžně snad ze všech stran. "Vodu!"
"Uhaste oheň! Proboha!
V těch pár krátkých okamžicích, kdy jsem se v ohromení zvedal, jakoby se svět kolem mne zpomalil. Viděl jsem požárem ozářenou oněmělou tvář Bergela s údivem pootevřenými ústy, viděl jsem zaražené vojáky i kopáče, viděl jsem roje jisker z plamenů ženoucích se v poryvech vichru, spatřil jsem bílý vířící kužel bílého světla před kaplí na pozadí požáru a pak se čas vrátil do normální dimenze. V mžiku jsem se rozhlédl po vnějším kruhu. Mrtvoly se stále nepohnuly z místa, ale rej dole byl stále zběsilejší a zmatenější. Oheň z těl mrtvol jakoby se k naší smůle přesunul do vnitřku hradu a stal se teď pro změnu kartou v rukou nepřítele.

V hradě nastal neuvěřitelný chaos. Po nádvoří pobíhalo několik ubožáků, kteří měli tu smůlu, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě (i když to jsme tu byli všichni) a hořící koule je zapálily. Jen několik z nich našlo pomoc u mužů, jenž je včas uhasili. Jiní uhořeli za živa – strašlivá smrt! Někteří muži se snažili hasit požár, ale voda ve džberech na pití nestačila ani na to, aby se podařilo uhasit zbytky po hořlavých koulích, jenž se rozprskly po nádvoří. Střechu jsme neměli šanci zachránit a tak se alespoň několik chlapů rozběhlo k paláci, aby vynesli ven všechno cenné. Bergel stále jen zaraženě hleděl na tu zkázu a nebyl schopen slova. Přiběhl k němu jeden z jeho kapitánů a rozčileně se ho ptal, jak mají vojáci dál postupovat. Mnozí muži stáli jako já, zaražení a neschopní čehokoli, ale rychle přicházeli k sobě.

Všude byla spousta křiku a po nádvoří mezi ohněm běhal čím dál tím větší mumraj splašených a pološílených chlapů, které oheň vyhnal z jejich úkrytů, kam se ukryli, když je přemohla hrůza. Mnozí z nich stále hořeli a ječeli neskutečnou bolestí. Byl to strašlivý pohled. Jen málokomu bylo možné pomoci a i tak jen za cenu strašného zranění z popálenin. Čas hrál proti nám. Voda nebyla.
"Pane! Co teď?" šťouchal v rozčilení kapitán do Bergela.
"Cože?" vyhrkl ze sebe Bergel a do tváře se mu vrátil přítomný výraz.
"Jaké jsou roz-rozkazy pane?" vypravil ze sebe kapitán a upíral skoro zoufalý pohled na Bergela.
"Musíme se bránit, nic víc nám nezbývá!" kývl s povzdechem Bergel na kapitánova slova a v tu chvíli ve tváři vypadal málem jako stařec, pak zařval: "Musíme se bránit! Braňte hrad za každou cenu! Na hradby!"
"Na hradby!" zopakovalo několik úst jeho slova poněkud nesměle, ale ta se navzdory tomu nesla dál.
"Na hradby!" volal Bergel.
"Držte své pozice!" řval kapitán.

Ta zvolání mne trochu uklidnila. Sledoval jsem s obavou chování Bergela. Chvíli se mi zdálo, že snad zavelí k ústupu, ačkoli nebylo kam a nebo ještě hůř, že se sám rozběhne, aby se schoval jako pes někde v hradních sklepech. Byl jsem bláhový, copak takový muž jako on může udělat něco takového? To bylo nemyslitelné! Znovu jsem pln jakési nového pocitu, jenž se nedal vůbec nazvat nadějí, ale přesto měl s nadějí co si společného, pohlédl do vřavy mrtvol a dál k ohňům na obzoru. Nabít takový katapult trvá docela dlouho a to mi přineslo vetchý pocit jakéhosi uklidnění.

A tu přiběhl muž ve zbroji hradní stráže, celý udýchaný, jak se škrábal po žebříku, celý špinavý od dýmu a sazí – až k nepoznání. Hnal se k Bergerovi a ve svém spěchu nebral žádné ohledy. Odstrčil mne a stanul před velitelem.
"Pane je zle!"
Až podle hlasu jsem poznal Evina, jednoho z Begelových kapitánů, toho, jenž mne vedl do dolů na samém počátku mého vyprávění.
"Co se stalo?"
"U brány! U brány!" dýchal přerývavě Edvin. "U brány... mají beranidlo!"
Bergel zůstal na chvíli jako bez hnutí, ale hned se zase vzpamatoval a přikázal:
"Lijte na ně olej! Vezměte si kuše!"
"Pane, olej padl na ty mrtvoly pod hradbami!"

"Bránu musíme za každou cenu udržet! Za každou cenu rozumíš?" řval Bergel a tvář se mu stáhla v bolestném šklebu plném vzteku. "Nesmíme jim vydat hrad! To by byl konec s nedozírnými následky!" otočil se k davu nemrtvých dobyvatelů a k ohňům na obzoru, "Nevydám vám ho! Nikdy!" řval celý bez sebe a mával zuřivě mečem nad hlavou vstříc nepříteli.

A tu jej popadly čísi ruce a výkřik "K zemi!" všechno objasnil – to Edvin strhl svého nenávistí a bezradností zaslepeného velitele do pochybného bezpečí hradního cimbuří. K nebil vzlétla nová salva ohnivých koulí, které jakoby na hrad snad vrhali samotní obři, jenž na pozvání svých temných pánů sestoupili z hor, aby srovnali tento hrad i se všemi jeho obránci do prachu a popela.
"Kryjte se! Katapulty!"

A hučení se blížilo a škvířící se koule dopadly na hrad. Jedna explodovala přímo o naší hradbu a byla to tak ohromná rána, že mne ohlušila. Hradba se zachvěla a rozprsknutá hořící masa měla takovou sílu, že se rozrazila o kámen a její část vzlétla kolmo do výše vysoko nad nás a pak padala zpět. Měl jsem štěstí, vyvázl jsem jen s malými popáleninami, to muže vedle mne to zasáhlo přímo do tváře a vypálilo mu to oko. Ječel šílenou bolestí, ale nebyl sám, kdo utrpěl popáleniny, mnozí na tom byli mnohem, mnohem hůř. Několik mužů vzplanulo a jejich druhové je museli hasit. Bergela a Edvina uchránila jejich mohutná zbroj. Gomeze jsem kolem sebe neviděl. Kamsi se ztratil.

Další koule se rozprskly na nádvoří, zasáhly střechu malého paláce a dopadly do bezprostřední blízkosti kaple a mágů, jenž neustále spřádali své mocné kouzlo. Doufal jsem, že mágové vyvázli, kdyby ne, byl by to jistě náš konec. Takhle stále zbývala naděje, naděje tkvící v bílém světle! Oheň tentokrát způsobil ještě horší katastrofu, celý hrad byl teď jako jedna veliká výheň a jediné, co nehořelo, byl kámen a železo. Jenže obojí bylo bez mužů k ničemu, to muži bránili hrad za kamennými hradbami a s železem v rukou. Muži však mezi plameny bezradně pobíhali a každého, kdo spatřil ten nepořádek a dezorganizaci, muselo okamžitě napadnou, že takhle vypadá konec.

Edvin s Bergelem se s námahou vyškrábali na nohy. Bergel hleděl s očima bez výrazu jako oněmělý na obraz zkázy svého hradu, zato Edvin s naklonil přes cimbuří a vykřikl hrůzou.
Pane! Pane! Podívejte!" napřáhl ruku a ukazoval kamsi do vnějšího kruhu.
Všichni jsme se nahrnuli na cimbuří, abychom viděli, na co ukazuje a co jej znepokojilo do největší míry. I Bergel se pomalu otočil a upřel svůj podivný skelný pohled tam, kam ukazoval jeho kapitán. Vnější kruh osvětlil mohutný požár natolik, že až daleko za trosky palisády bylo vidět jako ve dne. Hrůznost armády pekel ještě víc vynikla. Dál však pro oči oslepené ostrým světlem ohně byla ještě černější tma než-li před tím. Plameny ohňů kdesi vzadu už proti té ohromné záři vidět nebylo, to však neznamenalo, že tam nejsou. Dav nemrtvých se už neklátil pod hradbami jako stádo tupé zvěře, do celého davu jakoby vjela nová síla. Mrtvoly se daly na pochod a tlačily se ze všech stran k bráně. Něco se dělo! Nahnul jsem se ještě více a pohlédl doleva, abych viděl, co se chystá u brány. Spařil jsem jakýsi ohromný stroj stlučený z velikých kmenů. Nemrtví jej tlačili kupředu po příjezdové cestě mezi zbytky spálených chatrčí.

"To je to beranidlo!" Zvolal Edvin a zatřásl s Bergelem.
"Nesmí za žádnou cenu dojet k bráně!" vykřikl Bergel a otočil se na nás. "Mažte k bráně! Dělejte!"
Nečekal jsem ani vteřinu a rozběhl jsem se k žebříku, kde nastala mezi tím tlačenice. Bergel sám spěchal spolu s Edvinem, aby se k bráně dostal co nejrychleji, ale když uviděl tlačenici, cosi zlostně vykřikl, prodral se kupředu a namířil si to ke dveřím, jenž vedly z cimbuří přímo do malého paláce. Spěchal jsem za nimi. Dveře zaskřípaly, když je velitel otevřel. Hned se na nás vyvalila spousta dýmu. Malý palác už byl také v plameni. Bylo to šílenství, ale když tam šli oni, musel jsem taky. Vlastně mne ani nenapadlo vrátit se a čekat u žebříku. Moc jsem v tu chvíli nepřemýšlel.

V paláci byla mlha od kouře, který dusil a štípal. Matné světlo loučí na stěnách bylo jaksi vzdálené a nevýrazné v závoji z kouře. Zlověstný hukot a praskot kdesi nahoře zněl děsivě, ale Bergel ani Edvin na to nedbali a hnali se přímo ke schodišti dolů do přízemí. Spěchal jsem za nimi dál. Na schodech jsme před sebou spatřili rudou záři. Na chodbě v přízemí hořelo. Chodba sama byla pokrytá dýmajícími oharky a žhavým popelem. Na posledním schodě dole se Bergel zastavil a opatrně vyhlédl nahoru. Chodba procházela oběma patry a střecha byla celé v plamenech, kvůli tomu nás oheň ohrožoval i tady.
"Opatrně pane, je to nebezpečné!" křičel z plných plic Edvin, protože hukot požáru byl zde tak strašný, že skoro nebylo slyšet vlastního slova. Kouř už byl příliš hustý a dráždil nás ke kašli. Dělalo se mi mdlo a mí dva společníci na tom nebyli o nic lépe.
"Musíme kupředu, nebo tu zemřeme!" volal mezi záchvaty dusivého kašle Bergel. Nečekal ani vteřinu a hned se rozběhl chodbou pryč.
"Ale pane...!" chtěl snad cosi namítnout Edvin, ale když viděl, že Bergel se bezhlavě vrhl do chodby, ve které mu mohl každou chvílí spadnout na hlavu kus žhavícího se trámu, rozběhl se taky. Oba dva mi zmizeli v kouři.
Osaměl jsem zde. Nemohl jsem vyběhnout jen tak, nohy mi zdřevěněly. Opatrně jsem vystrčil hlavu a pohlédl vzhůru a v tu chvíli jsem měl pocit, že hledím do strašlivé pece! Plameny se tam dmýchaly, proplétaly se kolem stropnic a trámů jako v pekle. Byly jako nějací hadi. Kus hořících trosek se odtamtud ulomil a se zaduněním se dopadl na podlahu. Kouř už mne málem zadusil k smrti. Oči mi slzely od samého kašle a skoro nic jsem neviděl, jen rudou záři a plameny zmatněné kouřem.
"Teď nebo nikdy!" pomyslel jsem si a vrhl se bez rozmýšlení do chodby. Už nebylo o čem přemýšlet, teď rozhodoval pud sebezáchovy! Ovanulo mne tak strašné horko, že jsem myslel, že je to můj konec. Zdálo se mi, že všechno na mne hoří, že jsem se celý vzňal, že už nedoběhnu. V černém dýmu, jež kalil rudé světlo požáru, jsem před sebou rozeznával ještě černější obrys východu z paláce. Už jen pár kroků...

A pak se to stalo! Strašlivá rána! Střecha nade mnou mi padala na hlavu. Ozvala se exploze a hromový rachot nade mnou roztrhl chatrnou hořící konstrukci. Rozpálené trosky se řítily na moji hlavu. Stačil jsem vzhlédnout v čas, abych viděl, jak mohutná koule ze skřetích katapultů zasáhla plným zásahem střechu a doslova ji rozčísla svou ničivou silou. Dva veliké trámy dopadly přímo přede mne a zatarasily mi kýženou únikovou cestu ven z tohohle pekla. Napadlo mne, že tohle je již jistě můj konec! Hlava se mi zatočila a já se pod tíhou palice, kterou jsem stále ještě po celou tu dobu třímal v levé ruce, skácel na stranu a to bylo mé jediné štěstí, neboť v tom okamžiku se zřítila podstatné část krovu přímo do chodby, ale já v ní už nebyl. Zprvu jsem nechápal...

V mém životě se událo několik chvil, kdy mohu tvrdit, že jsem měl neobyčejné štěstí a kdy jiní by mohli tvrdit, že to není štěstí, nýbrž že je to milost bohů a že jsem snad jejich chráněncem. Mnohokrát jsem později děkoval Innosovi i jeho bratru Adannosovi i jiným bohům a duchům, že mi tehdy dopřáli vyváznout z pekla v němž jsem málem našel svou smrt. Jak se to stalo? Těsně po tom, co dva velké trámy a hromada hořících sutin, dopadly na zem a zatarasily mi cestu ven, už jsem byl natolik přidušený, že jsem ztratil vůli nad svým tělem a skoro nad všemi svými myšlenkami a palice, kterou jsem stále třímal v levé ruce, mne svou vahou prostě převážila do strany.

Pod její vahou jsem klopýtl a zavrávoral a shodou náhod a nebo vůlí bohů jsem vklopýtal do chodby, jež byla odbočkou z hlavní chodby v níž zuřil požár ke kovárně. To mne zachránilo. Tato menší chodba byla vystavěna jen v tomto patře a byla celé kamenná a oheň sem nemohl. Zato kouře tu bylo požehnaně. Plácl jsem s sebou a chvíli ležel na zemi, zatímco v hlavní chodbě už ležela a hořela skoro celá konstrukce střechy. Věděl jsem, že tam nemohu zůstat. U podlahy bylo kouře méně a tak jsem se neustále kašlajíc zesláblý plazil dál, pryč od zuřivého požáru, který se po mne stále sápal.

Nevím, jak se mi podařilo doplazit se až ke dveřím vedoucím ke kovárně a dále ke skladišti. Ani netuším, jakým záhadným způsobem jsem dokázal celou dobu držet těžkou palici a neupustit jí, ani když jsem se zpola v bezvědomí plazil chodbou. Vím jistě jen to, že když jsem se kašlajíc s námahou vyškrábal na nohy opíraje se o zeď a rozmáchl se tou palicí ze všech sil, povedlo se mi vyrazit ty dveře ven z pantů a doslova jsem pak vypadl ven na čerstvý vzduch, následovaný hromadou černého dýmu, který se hned rozlezl pod krovem kovárny a pak v zajetí větrných poryvů stoupal divokým rejem k nebi.

Opět jsem spatřil rudý odlesk strašného požáru na zdech a hradbách a přímo napravo ode mne se před kaplí točil bílý vír mágů, stále se točil a sotva jsem jej spatřil, vtrhla do mne energie a mé vědomí se vrátilo z toulek.
"Tady nemůžu zůstat sakra!" zašeptal jsem a zvedl se namáhavě na nohy. Byl tu mnohem čerstvější vzduch a i když i tady jsem samozřejmě cítil dým a spáleninu, byl to i přesto balzám pro mé přidušené plíce. Opět jsem pohlédl na to světlo a žasl nad tím, jak zvláštní je a co se mnou dělá. Opravdu to byla mocná magie a já opravdu cítil, že mi vrací život do žil. Již jsem vnímal dobře strašlivý řev požáru a křik obránců, jenž zazníval od brány.
"Brána!" blesklo mi hlavou. Nemeškal jsem ani chviličku, popadl jsem palici, jenž mi ležela u nohou, když jsem ji po pádu ze dveří upustil a běžel jsem přes nádvoří k bráně. Cestou jsem se vyhýbal ohňům, jež plály po zbytcích ohnivých koulí, běžel jsem prostředkem nádvoří dost daleko od nebezpečí padajících trosek z hořící střechy malého paláce, ale i v patřičné vzdálenosti od bílého víru, ke kterému jsem se neodvážil přiblížit, i když jsem cítil, že by mi neublížil, že je to dobré kouzlo, a že mi vrací elán a energii. Přeci jen to byla magie a s tou si není nikdo radno moc zahrávat.

Když jsem kličkoval mezi ohni na nádvoří, mezi ohořelými mrtvolami a sutinami, pohlédl jsem mimoděk na mrtvolné kolo v mracích, jenž se mezi tím rozlezlo do olbřímích rozměrů a stále divoce vířilo a šlehaly z něj blesky. Těch odporných ptáků ubylo, snad je zahnal žár z požáru. Vznášeli se teď výše, spíš byli unášení vichřicí než aby skutečně létali, jak se jim zachtělo. Mohutný bílý kužel teď stál přímo nad mojí hlavou a vypínal se do závratné výše přímo doprostřed toho kola, jenž bylo nepochybně ztělesněním všeho zla! Vítr teď bílým sloupem cloumal ještě víc, ale kouzlo zatím drželo. Zatím! Žasl jsem nad tím, jak to vůbec mohli mágové dokázat. Bylo to neuvěřitelné. Až příliš fantastické!

Hnal jsem se kupředu a bílé kouzlo brzy společně s kaplí zůstalo za mými zády. Ale stále jsem cítil jeho moc. Už jsem dobře viděl dav obránců, jenž se shromáždil před branou k poslednímu boji a ze všech sil se snažil udržet mříže a veřeje brány na svém místě. Zoufalá hrstka mužů. V tu chvíli mne zasáhla vlna zoufalství – najednou jsem věděl, že to je moje poslední hodina. Ale kupodivu mne to zjištění ještě víc zatvrdilo. Po tom všem, co jsem prožil, mi už bylo jedno, že se blíží konec. Popadl mne vztek a zlost a přistihl jsem se, že řvu a palici svírám víc než bojovně, spíše nepříčetně!

"Ať si přijdou! Jen je sem pusťte!" hulákal jsem, aniž jsem si příliš uvědomoval, co za slova vypouštím z úst.
"Hahá! Tak se mi líbíš!" zařval mi najednou někdo do ucha a já se v úleku otočil. Byl to Gorn! Zase se objevil v tu nejnečekanější chvíli!
"Kde ses tu vzal!" vyhrkl jsem na něj zlostně.
"Kde ses tu vzal ty? Myslel sem, že se někde rožníš!" chechtal se Gorn. Později jsme se společně shodli na tom, že ani jeden z nás nebyl v tuto pohnutou chvíli ve své kůži, dokonce ani nikdo z okolních mužů už asi neuvažoval normálně. Byli jsme pološílení, jak jinak bychom taky mohli stát před bránou a čekat tak směle na smrt?
"Málem jsem se urožnil!" zachechtal jsem se, jakoby to snad byl nějaký povedený vtip.
"Však jsi černej jako uhlí!"
"Dneska tu chcípnem Gorne!" zasmál jsem se.
"Ale nebudou to mít tak jednoduchý!" zařval Gorn a pozvedl svou mohutnou obouruční sekeru, kterou kdo ví kde vyhrabal. "Už jdou!"
Během našeho rozhovoru šílenců, kdy jsme se tlačili v davu stejně posedlých obránců, kolegů kopáčů i vojákům, se ozývali dunivé rány a s každou z nich se vrata jenž chránila bránu povážlivě prohnula. Mříž ty obludy už asi musely dávno rozbít nebo zvednout, teď nás chránila pouze dubová křídla brány. Viděli jsme, že nás neuchrání na dlouho. Další a další rány padaly a vrata se pokaždé víc a více rozklížila a prohnula. Po každé ráně stálo obránce mnohem víc úsilí, aby těžká křídla brány natlačili zpátky. Pokaždé ráně byli obránci odraženi mohutnou ranou pryč od veřejí a ze všech sil se zase hnali zpět, aby ve zmateném chumlu veřeje přitlačili ještě alespoň na malou chvíli, než bestie prorazí.

Držte se!" volal kdesi z prvních řad Bergel. Byl přímo v centru dění a já nevěda proč, začal jsem se cpát taky dopředu. Gorn se bez zbytečných úvah tlačil za mnou. Nechtěl jsem se víc schovávat, cítil jsem strašlivou přímo zuřivou touhu rozrazit někomu hlavu svou palicí!
"Brána víc nevydrží!" ozval se ječivý hlas a v tu chvíli na vrata dopadla další rána a ve vratech tentokrát zapraštělo o mnoho víc. Vytrhli dva panty! Dva panty v pravém křídle brány byly venku a to byl konec vrat!
"Už jdou! Už jsou ve vnitř!" zněly výkřiky.
A padla poslední rána! Veřeje brány se rozrazily a pravé křídlo vypadlo kompletně z pantů. Na chvilku zůstalo stát ve vzduchu, pak se však nahnulo a sklátilo. Padlo přímo do předních řad a zabilo a zmrzačilo několik mužů. Z rozvrácené brány vykoukla železem pobitá hlavice beranidla. Ozval se řev a tu i druhé křídlo, nemaje již oporu v pravém křídle, se otevřelo pod tlakem těl a dovnitř vtrhl dav nemrtvých, který je rozrazil. Jen chvilku stáli muži strnule, pak se však nepříčetně vrhli bestiím vstříc s řevem berserků. Nikdo už neuvažoval rozumně, pudy převzaly kompletně vládu nad našimi těly a zapudily zdravou mysl. A meče dopadaly na mrtvá těla a odsekávaly odumřelé údy a decimovaly bestie jednu po druhé. Z počátku se dokonce zdálo, že se nemrtvé podaří vytlačit zpět z brány do vnějšího kruhu, tak byli útokem překvapeni. Bylo jich však příliš mnoho a brzy získali zpět ztracenou převahu. Muži se unavili. Mnozí padli. Přední řady začali ustupovat a dovnitř se hrnulo čím dál tím větší množství bestií. Naděje na odražení stvůr vyhasla.

Brzy jsem se dostal do přední řady po mém boku stanul Gorn. První nemrtvý, jenž se mi postavil byl za živa kopáčem. Hubené kostnaté tělo bylo jako pápěří a moje dychtivá palice prorazila hrudník té bestii, jako když prošlápneš ledovou krustu první zamrzlé podzimní kaluže. Zneuctěné tělo se sklátilo k zemi a více již nevstalo. Druhá mrtvola patřila skřetovi a s tou již bylo víc práce. Nakonec ji skolil Gorn jedním mocným švihem své sekery. Čím víc leželo padlých těl před mýma nohama, tím méně mi zbývalo sil na ovládání tak těžké ale pádné zbraně, jakou palice byla. Ustupoval jsem s ostatními. Naše řady prořídly a konec se neúprosně blížil.

Někteří muži se už obrátili na útěk, morálka byla ta tam. Původní semknutá řada se proměnila na několik hloučků, které teď osamoceně bojovaly o přežití. Já a Gorn jsme se ocitli v jednom takovém, ale jeho členové byli rychle decimováni a zbylí muži se rozptýlili. I mne zatlačila horda mrtvol pryč od Gorna a ostatních. Jen s velikou námahou se mi dařilo nemrtvé dál odrážet. Vysoký hromotluk ve zbroji hradní stráže padl, když jsem ho se vší prudkostí, kterou jsem byl schopen vložit do rány, zasáhl do krku a zlomil mu tak vaz. Div jsem nu neurazil hlavu.

To, že jsem byl ještě na živu, způsobila jen jediná věc a sice ta, že nemrtví při vší své síle i početnosti byli pomalí a skoro ke všemu krytí se před jejich útoky stačily hbité nohy a volná záda k ústupu. Jenže horda mne zatlačovala čím dál tím víc k hradbě a tím se můj konec přibližoval s naprostou jistotou.
Síly mne opouštěly a nemrtvých přibývalo. Již jsem se loučil se životem. Srazil jsem zrovna dvě oživlá těla, když tu přede mnou stanul nemrtvý, jehož tvář mně polekala, neboť jsem ji bezpečně poznal! V první chvíli jsem tomu nemohl uvěřit a prvotní úlek mne doslova přibil k zemi! Nemrtvý neváhal ani vteřinu, ve známých očích zablesklo zelené světlo a z rozšklebených úst se ozval zlý sykot. Hbité máchnutí pařátu mi rozseklo chabou kopáčskou košili a způsobilo hlubokou ránu na pravém rameni. Palice mi vpadla z rukou a já musel uskočit další hbité ráně, jenž směřovala na mé hrdlo. Další nemrtví se sápali za touto bestií se známou tváří a já věděl, že palici zpět už nezískám. Ležela někde pod jejich nečistýma nohama.

Pět kroků za mnou byla chladná zeď a nade mnou hořela střecha malého paláce. Stál jsem pod hradbou, kde jsme prve drželi své pozice s Gomezem a Bergelem, ale po žebříku, jenž tu prve stál a jenž by mne zachránil, nebylo ani stopy. Spařil jsem jej až později, vlastně jeho dohořívající zbytky u paty malého paláce v ohněm zachvácených sutinách spadlých ze střechy, ale to už mne obklopili nemrtví. Známá tvář jednoho z nich se zle a šklebivě usmívala a jeho z části bezzubá ústa zlostně klapala. Z úst nemrtvého zasyčel zlý ohavný hlas:
"Diéégóoo!"