Nebylo mi dobře. Snažil jsem se pracovat, ale vůbec mi to nešlo. Nedokázal jsem ani pořádně uzvednout svůj nástroj. Nemohl jsem se dočkat další přestávky! Pořád jsem musel myslet na vodu. Před očima se mi objevovala veliká kola, jako když hodíš kámen do jezera. Slyšel jsem podivné hučení, jakoby se někde poblíž drala svým korytem divoká bystřina. Zvuk úderů se kolem mne dunivě rozléhal a ohlušoval mne. Viděl jsem rozmazaně. Neuvěřitelně jsem se potil, i když bylo chladno. Měl jsem horečku a hlava mi třeštila. Musel jsem si odpočinou.

Sednul jsem si na hromadu nalámaných kamenů a opřel se o chladivou skálu. Zaposlouchal jsem se do úderů krumpáčů a perlíků, hlava mi padala na prsa. Ťuk, ťuky ťuk, ozývalo se kolem dokola, zdálo se mi, že krumpáče mezi sebou hovoří, že si povídají o nás kopáčích! Neměl jsem sílu podivovat se té myšlence, neměl jsem sílu na nic! Zavřel jsem oči. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

Zdál se mi podivný sen. Byl jsem na dně hlavní šachty. Všude kolem byla temná voda. Na její hladině pluly všemožné trosky a kusy prken. Namáhavě jsem se brodil. Její hladina mi stála až po kolena. Sžírala mne strašná žízeň. Chtěl jsem se napít, ale nemohl jsem se sehnout k vodě.

Vody pořád přibývalo. Přitékala štolami kolem hlavní šachty a padala vodopády z horních pater. Snažil jsem se vylézt po žebříku do bezpečí, ale on se mi zlomil pod nohama a já spadl. Voda mi za chvíli stoupla až k pasu a potom až po ramena. Napil jsem se jí, ale byla slaná! Za chvíli jí bylo tolik, že jsem musel plavat. Byl jsem ale příliš zesláblý, abych se udržel na hladině. Začal jsem se topit. Zoufale jsem se snažil vyškrábat po skále nahoru, ale nešlo to. Došly mi síly. Nořil jsem se do hlubiny a zoufale kolem sebe máchal rukama. Klesl jsem až ke dnu.

Otevřel jsem oči a viděl podivné věci kolem sebe. Byli tu kopáči. Měli krumpáče a těžili rudu. Plaval jsem kolem nich, ale oni se mne nevšímali. Dál stáli na dně a lámali skálu. Zdálo se, že voda na ně vůbec nemá vliv. Snad ji ani nevnímali, jako by tam snad ani nebyla!? Spatřil jsem Miltena, máchal velkým krumpáčem, když jsem proplouval kolem něj, podíval se na mne a začal se chechtat šíleným smíchem a v očích mu plálo divoké světlo. Šklebil se na mne zlým pohledem. Děsil mne! Napřáhl krumpáč a chystal se mne udeřit. Odplaval jsem pryč od toho šílence. Stálo mne to velikou námahu, zdálo se mi, že ačkoli se snažím ze všech sil, stále jsem na místě. Znovu sem se rozhlédl, Miltena nebylo nikde vidět. Někam zmizel. Plaval jsem dál.

Najednou kolem mne pluly už jen samé nafouklé mrtvoly s prázdnými výrazy v očích. Kopáči i stráže. Ústa měli otevřená a šklebili se na mne, strkali do mne, najednou mne jedna z nich chytla kolem krku a počala mne dusit! Zoufale sem se snažil bránit, pral jsem se s ní, snažil se odtrhnout, podíval jsem se jí do obličeje, byl to Burns! Děsivě se na mne šklebil! Chtěl mne zabít! Dusil jsem se, lapal jsem po dechu. Došel mi vzduch, vdechl jsem vodu a tělem mi projela ostrá bolest. Bolestivá křeč mi sevřela hrudník a já se probudil.

Rozkašlal jsem se. Otevřel jsem oči a spatřil pochodeň, která osvětlovala naší štolu. Chvíli jsem ostřil a snažil se pochopit, kde že to vlastně jsem. Chvíli mi to trvalo. Nikde jsem nikoho neviděl. Nikdo tu nebyl. Pokusil jsem se zvednou ze země. Šlo to těžce, stálo mne to spoustu sil, protože moje tělo bylo bez vody a jídla silně zesláblé. Nakonec se mi to podařilo. Vydal jsem se opatrným krokem štolou k hlavní šachtě. Opíral jsem se o stěnu. Přede mnou se objevila postava. Poznal jsem Miltena. Trochu mne zamrazilo, když jsem si vybavil Miltena z mého snu, ale myšlenku jsem zaplašil. "Tady jsi, nesu ti vodu.", řekl Milten, došel až ke mne a podal mi hliněný džbán.

Popadl jsem džbán a začal hltat tu čirou chladivou tekutinu. Proudila mi do žaludku a tvořila zde studené jezero. Dál a dál jsem hltal. Voda mi stékala po těle na zem. Víc jsem jí vylil než vypil. Ale to mi bylo jedno! Hlavně uhasit tu pálivou smrtící žízeň!

Chladivá voda mi zázračně vracela síly a probouzela smysly. Cítil jsem se už mnohem lépe.
"Tak to stačí, zase to nepřeháněj a dej mi taky napít, jestli ještě něco zbylo.", chechtal se Milten a sebral mi džbán. Zhluboka se napil a vyprázdnil ho. Potom mne poplácal po zádech.
"Díky!", poděkoval jsem vděčně. "Nebyl nějaký problém? Myslím s dozorcem nebo tak?", ptal jsem se.
"Ne. Všechno v pořádku. Pojď se mnou ven. Je tam jídlo.", řekl Milten a vydal se ven ze štoly. Následoval jsem ho. Měl jsem velký hlad!
"Ten novej je dobrej.", říkal Milten, "Dokonce s náma i vtipkoval. Je to o moc příjemnější chlap než Burns, nedávno přišel do údolí, snad ho zdejší poměry nezkazí! Je to asi první strážce tady v té díře, o kterým bych řek, že je to dobrej člověk."
"Alespoň budeme mít klid.", odpověděl jsem.

Vyšli jsme ze štoly a vydali se k místu, kde se rozdávaly příděly. Vystáli jsme si řadu a dostali jsme své porce. Odnesli jsme si jídlo zpět ke štole a posadili se do prachu. Hltal jsem rýži a pil vodu a tentokrát mi jídlo velice chutnalo. Hlad je nejlepší kuchař. Nic mi nevadilo, že v mase byla trochu cítit hniloba a rýže byla jako písek! Síly se mi vracely. Rozhlížel jsem se kolem, jestli náhodou odněkud nevyskočí ten bídák Burns, aby mi vyrazil můj příděl z ruky, ale nebylo jej nikde vidět.

Brzo jsem dojedl všechno až do posledního zrnka. Hlad jsem z větší části zažehnal. Bohužel se člověk z přídělů, které zde dostal, nikdy nenajedl dosyta. Milten už taky dojedl. Seděli jsme a odpočívali. Byl jsem vděčný za tu chvíli, kdy jsem nemusel nic dělat a jen tak sedět a sbírat ztracené síly.

Kolem nás se nic nedělo. Vše bylo stejné jako vždy. Kopáči se různě povalovali a oddychovali po těžké dřině, stráže na ně dohlížely, tavírna dýmala... Přepadla mne zase únava a já se nebránil.
"Vzbuď mne až to skončí jo?", řekl jsem Miltenovi a ten mi jen kývnul hlavou. Zavřel jsem oči a hned jsem usnul. Zdál se mi nějaký sen, ale nic jsem si z něj nepamatoval. Milten mne vzbudil a připadalo mi, že to bylo hned po tom, co jsem ho o to požádal. Přestávka utekla rychle. Příliš rychle! Museli jsme do práce. Dozorci nás začali pobízet a já musel vstát. Šlo to těžce, ale zvládl jsem to.

Vrátil jsem se s ostatními do štoly a vše to začalo na novo. Tentokrát jsem nad ničím nepřemýšlel, na to mi už nezbývala energie a i přes veškerou únavu, která mne trápila, svazovala ruce a podlamovala nohy, jsem pracoval a bylo mi o dost lépe, než když mne Burns mučil žízní a hladem.

Nemá cenu popisovat celou tu nepředstavitelně dlouhou dobu, po kterou jsme byli nuceni dřít a potit se v temnotách Starého dolu. Čas na povrchu plynul, slunce putovalo po obloze, ale ve hlubinách, kde jsme pracovali, jakoby se čas zastavil. Když uplynula pátá přestávka, to znamenalo, že už jsme za sebou měli přibližně patnáct hodin z celého dne, přišlo velké střídání. V tuto dobu byl každý z nás už napůl mrtvý únavou. V zájmu efektivity práce se na Hartův rozkaz střídali vězni, kteří kopali s těmi, co nosili materiál nebo pracovali u drtiček či tavírny. Ne všichni byli vystřídáni, ale většina ano.

Změnu, která mne čekala a na kterou sem se těšil celý dlouhý den, jsem velmi uvítal. Byl jsem skoro mrtvý. Necítil jsem ruce, bylo mi špatně a málem jsem se neudržel na nohou, jak mne bolely. Jindy mne práce tak nevyčerpala, ale dnes, po Burnsově teroru, jsem byl naprosto zničený. Naprosto! Moje síly byly totálně vyčerpány. Dozorce nás všechny, co jsme těžili v malé štole na dně šachty, poslal k drtičce. Tam jsme měli dostat novou práci.

"To jsme si k čertu pomohli!", vztekal se jeden z kopáčů. Sotva střídal nohy, jak byl zmožený, "Při mym štěstí mě pošlou zpátky ke krumpáčům!"
"Cokoli je lepší než krumpáč! Ještě chvíli a odnesli by mne v pytli!", řekl na to druhý.
"Den ještě neskončil, ještě se můžeš klidně dočkat.", ušklíbl se první. Jeho slova zaslechl náš dozorce a prohlásil: "To je sakra pravda! Dneska odnesli v pytli další tři. S jedním to seklo a dva dostali červi a den ještě není zdaleka u konce!"
Při jeho slovech mne zamrazilo. Byl jsem na tom se silami dost špatně a bál jsem se, aby mne neposlali zpět rubat skálu. Asi bych to už nevydržel!

Došli jsme k drtičkám. Zde už postávali další kopáči a jiní ještě na schromaždiště přicházeli. Okolo postávali dozorci. Každý sem přivedl svoje kopáče a dělníky, aby byli vystřídáni za jiné. Čekalo se až přijde Jork a přerozdělí práci a zkontroluje výnos z první poloviny dnešní směny. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny - ti co kopali rudu stáli nalevo a ti co pracovali jinde byli napravo. Jork se zatím nikde neukazoval a to bylo dobře. Každá chvilka k odpočinku měla pro mne a určitě i pro ostatní cenu zlata! Stál jsem uprostřed našeho hloučku a snažil se sbírat síly. Netrvalo dlouho a spatřil jsem Jorka, jak slézá po žebříku na dno šachty.

Jork byl mrštný chlapík, měl na starosti rozdělování a organizaci práce v dole a byl zde po Hartovi nejdůležitější osobou. Měl ostré rysy a na tváři mu vždy hrál zářivý úsměv. K vězňům se sice choval povýšeně, ale nikdy nikoho nešikanoval ani netýral. Kdybych nevěděl, že vše co dělá je pro zlepšení výnosů, řekl bych, že se snaží zpříjemnit nám tu život a trochu nás šetřit. Pravdou ovšem bylo, že tohle střídání bylo zavedeno jen pro to, aby se vytěžilo více rudy a snížily ztráty horníků.

Jork nejdříve promluvil s veliteli jednotlivých skupin a zapsal si jejich výnosy a poté se vyšvihl na drtičku, rozhlédl se po davu vězňů a řekl tak, aby ho bylo dobře slyšet: "Pánové střídání. Ti co dolovali tu zůstanou, ostatní se odeberou do štol a začnou pracovat."

Po jeho slovech se s reptáním a mručením dal dav napravo do pohybu. Dozorci popoháněli kopáče do práce a odváděli je kam bylo potřeba. Náš nový dozorce pobral pět chlapů a vydal se s nimi k "naší" štole, kde jsme se před tím dřeli. Všichni, ač bylo vidět, že se jim to vůbec nelíbí, uposlechli a tak nebylo třeba použít běžných donucovacích metod. Zbyl tu už jen náš zástup. Jork chvilku počkal a pak řekl: "Tak a vás ostatní si rozeberou zbylí dozorci."
Tím skončil jeho proslov a tak seskočil dolů z podstavce drtičky a zamířil si to pryč. Velice se mi ulevilo. Někdy se totiž stávalo, že zbyla nějaká volná místa u nalezišť a ta se doplnila z řad těch, co již rubali. Mít takovou smůlu znamenalo často riziko smrti z vyčerpání! Dnes tomu tak nebylo. Nikdo z nás se nemusel vrátit zpět ke krumpáči. Díky Innosovi! Dozorci začali vybírat kopáče a každý pak se svou skupinou zamířil na své pracoviště.

Netrvalo dlouho a byl jsem vybrán, nebo spíš přidělen do skupiny, ve které jsem měl strávit zbytek směny. Milten byl bohužel přidělen jinam. To byla škoda. Moje zklamání však bylo brzy zaplašeno, protože do mé skupiny patřil Gorn! Zprvu jsem se ho nevšiml. Když jsem se ho konečně spatřil, pokynul mi na pozdrav a nenápadně se prodral davem až ke mne. Mezi tím jsme se vydali k žebříkům. Čekala nás práce v nějakém z vyšších pater. Skupina kráčela za dozorcem. Bylo nás asi deset. Po žebřících a můstcích jsme stoupali výš.
"Nazdar chlape, tak jak to jde?", zašeptal Gorn s úsměvem.
"Jsem rád, že tě vidím Gorne.", odpověděl jsem mu.
"Vypadáš dost mizerně příteli," řekl mi, když si mne pořádně prohlédl, "myslím, že bys na sebe měl být opatrnější."
"To je dobrý Gorne, nic mi není, jen jsem trochu unavený. Kam jdeme?"
"Nevím. Myslím si ale, že ke starý drtičce."
"Tam prý dneska útočili červi!?"
"Jo slyšel jsem o tom. Je tam spousta starej děr ve kterejch se ti hajzlové schovávají. Dost jsme jich už zadělali, ale moc bych se k nim stejně nepřibližoval. Je to dost o hubu! Všude tam jsou ty jejich odporný pavučiny a válí se tam spousta kostí. Do teď jsem tam odsud nosil rudu pro starýho Ralfa. Pěkný kousky to je pravda, ale nevím jestli to za to stojí."
"Proč si to myslíš?, ptal jsem se.
"No podpěry a můstky jsou v tý starý šachtě shnilý na padrť. Je to jen otázka času než to spadne. Mělo by se to nejdřív pořádně zpevnit."
"Tak to bude zajímavý. Doufám, že se pleteš a jdeme jinam. Nemám chuť skončit pod hromadou kamení!"
"Nebyl bys první ani poslední!", zasmál se Gorn.

Zdálo se, že měl dobrou náladu. To se mi na něm líbilo, vždycky si našel důvod k dobré náladě i tehdy, když zrovna dobře nebylo. Nevím, jak to dělal, ale měl jsem jej o to raději! Moc dlouho jsem jej neznal, ale už jsem si ho velmi oblíbil. A zdálo se, že i on mne.

Kráčeli jsme po skřípajících můstcích za světlem pochodně, kterou držel dozorce nad hlavou. V těchto místech byly chodby a plošiny jen spoře osvětleny, a proto jsme museli jít velice opatrně. Vanul tu silný průvan. Skučel kolem nás a vnikal nám pod šaty. Naskočila mi husí kůže a běhal mi mráz po zádech. Byla tu opravdu zima. Po chvíli Gorn zase promluvil: "Tak je to jasný příteli, jdeme do starý šachty."

A skutečně! Zahnuli jsme do staré chodby, která ještě před nedávnem byla zatarasená a z části zavalená. Suť a stará prkna byly teď odklizeny a chodba byla spoře osvětlena řadou pochodní které strašidelně blikaly, ale tmu stejně nezahnaly.

Vstoupili jsme dovnitř. Zde už ledový průvan nebyl. Místo čerstvého vzduchu jsme teď ucítili starý zatuchlý stojatý vzduch. Všude po stěnách vysely pavučiny. Byly šedivé od prachu a jen lehce se nám pohupovaly nad hlavami. Padl na nás stísněný pocit. Naše nohy vířily tlustou vrstvu prachu ve které byly vidět stopy, které tu zanechali lidé před námi. Prohlížel jsem si stěny šachty a pátral, zda spatřím žíly vzácné rudy. Pod nánosem prachu a pavučinami však nebylo nic vidět. Staré nosníky a vzpěry byly prožrané jakousi houbou, byly pórovaté a vypadaly jak rozříznutý chléb. Zdálo se, že se každou chvílí musí rozpadnou na prach. Nikdo se neodvážil promluvit, aby se náhodou nezřítily a nepohřbily nás tu. Chodba se různě kroutila, snižovala, sužovala nebo zase rozšiřovala, či zvyšovala. Čas od času jsme vešli do jakési pukliny nebo malé jeskyně.

V jedné takové jeskyni mi Gorn poklepal na rameno a ukázal s vážným výrazem nahoru ke stropu. Podíval jsem se tam a spatřil hrůznou podívanou. Strop tu byl vysoko někde tam, kam už nedosáhlo světlo pochodní. Stavitelé zde proto vzpěry postavili níže. Zapřeli je mezi stěny, snad aby se skála časem nepřiblížila k sobě a nezatarasila tak průchod dál. Mezi těmito vzpěrami jsem uviděl vskutku děsivý výjev, byly zde husté chuchvalce šedivých pavučin a v nich zapletená torza lidských těl!

Byly to kostry, které po hromadě držely právě už jenom pavučiny. Visely hlavami nebo spíše lebkami dolů a vyvalovaly na nás prázdné oční důlky a šklebily se. Některé z nich byly dokonce potaženy vysušenou kůží. Mezi těmito pozůstatky však byl ještě děsivější obrys čehosi, čeho jsem se všiml pozdě!

Když jsem ho spatřil, přepadla mne smrtelná hrůza a polil mne studený pot, lekl jsem se tak, že jsem na chvíli přestal dýchat a klopýtl jsem. Byl tam důlní červ a číhal na nás! Viděl jsem jeho hlavu a děsivá kusadla. Nehybně vyčkával! Stál na vzpěrách a pozoroval nás. Vyčkával! To jsem si alespoň zprvu myslel...

Už jsem chtěl vykřiknout, ale pak jsem se všiml podivné polohy, ve které se nacházel. Byl pokrytý pavučinami a nehýbal se. Došlo mi, že jsou to jen zbytky! Vysušené zbytky jeho tvrdého těla. Dávno byly prázdné. Hrůzu, která mne před tím posedla vystřídalo uvolnění. Oddechl jsem si. Skoro se mi podlomila kolena.

Prozřel jsem včas. Stalo se však, že jak jsem se v mém úleku zastavil, vrazil do mne v té tmě kopáč, co šel za mnou. "Co děláš blbče?!", obořil se na mne. Já ho však nevnímal jak jsem civěl s úlekem ke stropu. Další kopáči za námi se zastavili. Zprvu nevěděli co se děje, ale pak se jeden z nich podíval nad sebe tam, kam jsem vyděšeně zíral já a vykřikl: "Tam! Je tam! Pozor! Zabije nás!"

Strhla se panika. Ozval se křik a kopáči začali couvat. Spatřili torzo červa a mysleli si, že je živý a chce zaútočit. Panika vypukla!
"Utíkejte!", ozval se hysterický řev a kopáči se dali na útěk. "Co se to děje?! Stůjte! Slyšíte?!", řval dozorce na prchající kopáče, ale ti už dávno zmizeli v chodbě. Byl slyšet jen jejich vzdalující se křik. Pár nás tu zůstalo, ale všichni byli vyděšení a krčili se u stěn šachty a zírali nahoru, tedy až na Gorna, ten byl v klidu.
"Co se stalo?!", vyjekl na nás dozorce.
"Lekli se pane.", odpověděl Gorn a ukázal ke stropu.
Dozorce se podíval kam Gorn ukazoval a jeho vzteklý výraz vystřídal výraz leknutí a děsu. Zbledl a sáhl na jílec meče... "Je to jen kostra pane.", řekl Gorn.
"Eh! Ano! Jen kostra... Ehm... Jistě, vždyť vidím! Není důvod panikařit!", mumlal dozorce, a vrátil zpola tasený meč zpět do pochvy, přesto se tvářil nejistě, "Zbabělci vraťte se!", křikl za kopáči, neustále však bojácně a nedůvěřivě pokukoval po zbytcích červa. Po chvíli stočil pohled na nás, co jsme zůstali v chodbě. Jeho výraz přešel znovu ve vztek, když spatřil, jak málo nás tu zbylo.

"Za mnou!", zavelel a vydal se zpět směrem ke hlavní šachtě za prchajícími kopáči. Ostatní, co neuprchli byli notně vyděšení, jen Gorn byl v pořádku a usmíval se.
"To se povedlo co?", ušklíbl se pobaveně, "Netušil jsem co to s nima udělá, vždyť je to jen starej krunýř a pár kostí!"
"To teda! Vyděsil jsi mne k smrti!"
"To není moje vina. Netušil jsem, že tě to tak vyděsí, nechtěl jsem, abys jsi se toho lekl jako já prve a tak jsem ti to pro jistotu ukázal.", smál se mi Gorn.
"Nemusím vidět všechno! To si pamatuj pro příště.", řekl jsem mu na to a usmál jsem se. Dnes toho na mne bylo opravdu moc! Dozorce se hnal štolou za uprchlíky a hlasitě nadával: "Pitomci, já jim dám! Banda starejch bab! Já je roztrhnu!", vrčel mezi zuby a neustále nás pobízel.
"Pohněte!"
Skoro jsme běželi. Netrvalo dlouho a octli jsme se venku na kraji šachty. Rozhlédl jsem se kolem. Spatřil jsem dva kopáče postávat na okraji propasti. Zírali dolů, po ostatních kopáčích nebylo ani vidu ani slechu. Dozorce došel na kraj plošiny, na které stáli ti dva pohlédl dolů na dno šachty. Spatřil něco, co ho zaujalo, neboť zaklel a rozběhl se pryč. "Sakra! To je průšvih! ", slyšeli jsme ho klít a syčet, když běžel po dřevěném ochozu směrem k žebříkům, po kterých se dalo dostat na dno.
"Pohněte blbouni!", řval při tom na nás.
Přistoupili jsme s Gornem ke kraji plošiny, abychom viděli, co se dole děje. Někteří z kopáčů byli také zvědaví. Ostrý ledový průvan se tady do nás opřel s plnou silou. Podíval jsem se dolů. Spatřil jsem hlouček lidí s pochodněmi, nebylo k rozeznání, zda to byli dozorci, či kopáči. Stáli kolem těla, které leželo nepřirozeně skroucené na zemi. Zatajil se mi dech z té výšky. Bylo to dobrých čtyřicet sáhů!

"Pojďte", řekl jsem a vydal se k žebříkům. Velitel už byl s ostatními kopáči nejspíš na dně. Slezli jsme dolů a vydali se k místu tragédie. Lidí zde mezi tím přibylo. Další přicházeli. Prodrali jsme se až k našemu dozorci. Všichni pokřikovali jeden přes druhého a tlačili se, aby spatřili, co se tu vlastně stalo.
"Ten to má za sebou...", zaslechl jsem slova jednoho z kopáčů, kteří se skláněli nad tělem.
"Jo, je tuhej. Zlámal si vaz."
"Nejenom vaz!"
"Uhněte, kliďte se z cesty!", řval náš dozorce a prodral se k tělu. My jsme se tlačili hned za ním. Poznal jsem toho chudáka. Byl to Merkil. Jeden z těch, co zpanikařili a utekli, když spatřili torzo důlního červa...
"Co se tu stalo?!", ozval se tvrdý a rozhodný hlas. Patřil Hartovi, který sem mezi tím přispěchal. Někdo ho už tedy zpravil o nehodě.

Hart byl vysoký ramenatý muž. Měl černé vlasy a hnědé bystré oči. Nosil krátký knír, který ještě více podtrhoval jeho ostré rysy ve tváři. Z jeho osobnosti vyzařovala autorita. Uhnul jsem mu z cesty. Hart stanul vedle našeho velitele a upřel na něj tázavý pohled.
"Spadl z plošiny. Už mu není pomoci.", řekl mu velitel.
Hart se zamračeně podíval na potlučené zkrvavené tělo a přikázal: "Jděte do práce! Tady není nic k vidění! Rozejděte se." Kopáči se začali rozcházet a s nimi odešli i někteří ze stráží a dozorců. My jsme však zůstali.
"Co přesně se stalo?", zeptal se Hart našeho velitele.
"Když jsme procházeli štolou do staré šachty, spatřil starou mrtvolu důlního červa, lekl se a utekl. Nejspíš ve strachu zapomněl, že si má dávat pozor na čumák! Zapomněl na to, že nahoře je mezi východem ze štoly a šachtou jen malá plošina, možná zakopl a to ho stálo krk! Měl si dát pozor, zpanikařil! Nemohl jsem nic dělat pane."
"Dobrá. Odneste ho.", rozkázal Hart.
"Vy dva, slyšíte? Pojďte sem a odneste to tělo!", otočil se na nás velitel.

Já a Gorn, který stál za mnou, jsme se vydali k tělu nebožáka. Rozhlédl jsem se, ostatní uprchlíci už všichni dávno stáli okolo. Nikomu dalšímu se naštěstí nic nestalo.
"Sežeňte nějakej pytel a vyneste to nahoru do jámy ke kovárně.", řekl nám dozorce. "Pak se vraťte do starý šachty. Budu tam.", přikázal nám velitel a dal se do hovoru s Hartem.
"Ano pane.", odpověděl jsem. Mezi tím jeden z kopáčů přinesl starý pytel na přepravu rudy. Sehnuli jsme se k mrtvole a začali jsme ji nacpávat do pytle. Držel jsem tělo Merkila za ramena. Gorn jej soukal nohama napřed. Tělo bylo podivně měkké. Ruce i nohy byly zlámané a ohýbaly se do podivných nepřirozených úhlů. Jak jsme zápasili s tělem i s nepoddajným pytlem, ozývaly se z těla podivné tupé skřípavé zvuky, jak se o sebe třely zlomené kosti.

Merklin měl vypoulené, krví podlité, oči a rozbitou hlavu, která neustále padala na jednu stranu a zdálo se, že ji drží jen svaly a vazivo. V jeho obličeji byl stále patrný výraz smrtelné hrůzy a děsu. I po smrti mu zůstal vrytý do tváře. Při pádu si vyrazil několik zubů a jeho hrůzou rozšklebenému obličeji to dodávalo ještě děsivější výraz. Jaká to asi musela být hrůza letět temnotou šachty z té obrovské výšky!?

Musím říct, že byl otřesný pohled na to zubožené polámané tělo. Nebylo mi z toho zrovna nejlépe. Tělo páchlo, protože po smrti se uvolnily stažené svaly, a tak se veškerý obsah střev i močového měchýře dostal ven. Krom toho silně krvácelo z různých otevřených zlomenin. Konečně se nám podařilo nacpat mrtvolu do pytle!
"Jděte.", řekl Hart a mávl rukou směrem k žebříkům.
Popadli jsme pytel, který byl dost těžký, protože Merklin byl urostlý chlap a něco vážil.
"Jak ho dostanem přes žebříky?", ptal se Gorn.
"Zkusíme rumpál. Naložíme ho a pak vytáhneme do patra."

Vydali jsme se k nákladnímu rumpálu, kterým se běžně vytahávali pytle rudy a nebo spouštělo dříví pro ohně tavírny. Hart ještě chvíli mluvil s naším dozorcem, ale pak odkráčel někam pryč. Asi nebyl moc nadšený, soudě podle jeho výrazu, nerad viděl zbytečně umírat vězně a navíc o tom bylo třeba zapsat ztrátový protokol. Ostatní kopáči z naší skupiny postávali opodál, čekali až je dozorce pošle pracovat a zatím jen tiše zírali za námi.

Měli jsme co dělat, protože pytel se velice špatně nesl. Neustále nám klouzal z rukou. Museli jsme jej vléci. Pytel byl starý a bohužel děravý. Nechávali jsme za sebou nejenom stopu v prachu, ale i krvavou stopu. Jak jsme procházeli kolem kopáčů i dozorců, všichni se na nás zvědavě dívali. Zpráva o nehodě se rychle roznesla. Mnozí ji viděli na vlastní oči.

"Škoda ho, byl to dobrej chlap! Ale že je těžkej co?", hekal Gorn.
"Mlč prosím tě!", odsekl jsem. Nebylo mi dobře. Z toho zápachu se mi zvedal žaludek. Navíc jsem byl zesláblý. Dovlekli jsme tělo až jednomu z rumpálů. Kopáči, kteří ho obsluhovali nám pomohli uchytil pytel na železné háky. Když byl pytel upevněn, začali ho vytahovat nahoru. Na dalším patře, kde bylo pohonné ústrojí rumpálu, roztáčelo několik kopáčů dřevěné kolo. Tím se náklad zdvihal a také spouštěl, když bylo potřeba.

"Tak to bychom měli. Jdem nahoru.", řekl Gorn a otočil se. "Nechápu, proč ho prostě nehodíme do nějaký díry tady dole. Je jich tu plno!", pokračoval, když jsme kráčeli k žebříkům.
"Nemůžeme ho tady nechat! Tělo by mohlo přilákat další červy."
"Alespoň by bylo nějaký vzrušení.", odpověděl Gorn, "Dlouho jsem si nic neužil! Co jsem zavřenej v týhle díře, nedržel jsem v ruce žádnou zbraň, jen prokletej krumpáč a ani jsem si nesáhl na žádnou ženskou!"
"Ne?!", podivil jsem se ironicky. Neměl jsem náladu na jeho vtípky.
"Ne!", odsekl Gorn a chtěl ještě něco říci, ale přerušil ho čísi výkřik.
"Pozor!", ozvalo se za námi. Rychle jsme se otočili.
"Spadne to!", křičel jeden z kopáčů, který nám před tím pomáhal naložit pytel s mrtvolou a ukazoval na háky rumpálu. Zdálo se, že se pod tíhou těla pytel o háky trhá.
Skutečně! Pytel povoloval. Byl již starý a zpuchřelý. Dívali jsme se jak kůže, z které byl pytel ušitý, pomalu ale jistě povoluje a trhá se. Pytel byl již skoro nahoře, doufali jsme, že to vydrží. Kopáči u rumpálu dál točili kolem a ostatní dole to divadlo sledovali s námi. Chybělo už jen něco málo do dvou sáhů, když kůže povolila a pytel se utrhl! Padal zpět, narážeje cestou do výčnělků skály, až nakonec s těžkým žuchnutím dopadl na zem. Opět ho obklopil hlouček kopáčů a dva dozorci, kteří před tím zvědavě přihlíželi. Pospíšili jsme si k nim. Z protrženého pytle koukala polámaná ruka a uvnitř bylo vidět i část zkrvavené rozbité hlavy nebohého Merklina.
"Do háje!", zaklel Gorn, "Teď budeme vláčet kaši!"
"Přineste nějakej další pytel! Ale ať je pevnej!", křikl jsem na kopáče okolo. Jeden se rozběhl někam pryč a po chvíli se vrátil zpět s novým pytlem.
"Tomu se říká pech!", smál se jeden z dozorců.
"Jo ten chlap má i po smrti zatracenou smůlu.", odpověděl druhý s úsměvem. Bylo mi z toho zle. Život kopáče jim byl naprosto lhostejný!
"Doufám, že tu po něm nezbude svinčík!", řekl dozorce, "Pořádně to posbírejte. Je to odporný!"

Gorn mezi tím strkal ruku zpět do pytle. Podařilo se mu to. Díky rozbitým kostem to šlo snadno. Popadli jsme nový pytel a za pomoci dalších kopáčů jsme tělo i se starým pytlem nasoukali dovnitř. Tělo bylo měkké a ani se moc nepříčilo. Všechny kosti byly po druhém pádu zpřeráženy na padrť. Konečně bylo tělo uklizeno uvnitř pytle. Připevnili jsme pytel na háky a chlapi nahoře ho počali vytahovat.
"Teď už snad nespadne!. Tenhle pytel je dost pevnej.", řekl jsem Gornovi.
"Jdeme."

Vydali jsme se tedy opět k žebříkům. Co chvíli jsme pokukovali, zdali tělo znovu nepadá. Tentokrát se to však už podařilo. Vylezli jsme po žebřících a došli k rumpálu. Kopáči zatím pytel odvázali. Popadli jsme ho a zdvihli jej. Špatně se nesl. Tělo bylo jako rozlámané a potlučené a nebylo za co je pořádně držet. Nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší je vléci po zemi. Kopáči nás zaraženě sledovali, když jsme vlekli pytel pryč. Jak jsem již řekl, v Hornickém údolí neměl nikdo úctu k životu. Alespoň ne k životu kopáčů!

Tělo jsme měli dovléct až na třetí patro ke staré kovárně. Kus odtud byla hluboká jáma, kam se vyhazovaly ostatky těch vězňů, co zemřeli při práci zde v dole. Propast byla odlehlá a nehrozilo tedy, že by nás mohli ohrozit důlní červi, které by mohlo tělo přilákat. Vsadil bych se, že již dávno tyhle bestie našly cestu na dno. Museli tam již ležet stovky kostí nešťastníků, jako byl Merklin.

Vléci pytel po vratkých můstcích bylo velice obtížné. V úzkých štolách jsme často museli pytel přendávat přes kamení a úzká místa, kterých zde bylo dost. Někde to vůbec nešlo a potom si Gorn hodil pytel na záda a já jej přidržoval, když s ním přelézal obtížná místa. Naštěstí byl tento nový pytel dobře ušitý a tak alespoň neprotékala krev.

Nejhorší byly žebříky. Někde jsme si na pomoc museli zavolat další chlapy nebo jsme museli nechat pytel vytáhnou rumpálem. Každou chvíli jsme se vyhýbali kopáčům, kteří nosili vytěženou rudu nebo palivo pro kovárny a tavírnu. Kudy jsme šli, všichni mlčeli a jen nás sledovali, tedy až na některé dozorce, kteří pronášeli hloupé vtipy a rádoby vtipné poznámky a sami se jim smáli. Bylo mi z nich zle! Přes všechny útrapy a překážky jsme se přeci jen nakonec dostali až na třetí patro a vydali jsme se ke kovárně...