Kovárna nebyla daleko od hlavní šachty. Vedla k ní krátká široká štola. Odtud pak pokračovala dál až na kraj propasti. "Tak a jsme tady, už jsme z nejhoršího venku!", ulevil si Gorn.
"Radši bych ho řádně pohřbil, ty už jsi tu někdy byl Gorne?"
"Jo už sem tu byl. Taky bych ho raději pohřbil, ale na to není čas a ani není kde. Pojď, ať už to máme konečně za sebou! Ten chlap se pěkně pronese!", hekal Gorn a přehodil si pytel s tělem na zádech.

Došli jsme až ke kovárně. Byla to ledabyle stlučená prkenná bouda. V dole nebylo potřeba stavět příliš bytelné stavby. Jen nosné trámy za něco stály, byly součástí vzpěr štoly a ty naopak musely být velmi pevné, nosníky stály pevně zaklíněné mezi podlahou a stropem. Vnitřek kovárny byl z části vytesán do skály. Spatřili jsme starého kováře. Jmenoval se Wender. Zrovna brousil nějaký nástroj na velikém kamenném brusu, od kterého odlétal roj divokých jisker. Wender byl jedním z těch dobrodruhů, co jsi přišli sem do údolí přivydělat. Byl to civilista. Pokud vím, tak neměl rodinu. Bydlel v jedné z chatrčí u hradu a pracoval tu již několik let. Často zůstával v dole. Vzadu v kovárně měl starý slamník, jako své lůžko. Byl to již postarší muž, své šedivé vlasy měl svázané do copu, byly již značně prořídlé, svědčily o jeho stáří, zato jeho ruce byly stále velmi silné a zručné. Opravoval náčiní a staral se o vše co bylo v dole ze železa. Za svou práci byl řádně placen, jako stráže a vojáci. Každý, kdo se na něj podíval hned věděl, čím se živí.

Vedle Wendera pracoval jeho učeň. Jmenoval se Huno. Byl to, stejně jako my, trestanec, ale na zvláštní povolení nemusel pracovat jako kopáč, protože Wender se za něj přimluvil. Ten chlap měl štěstí! Asi dělal svou práci dobře a jistě byl talentovaný, že se za něj mistr přimluvil. Díky tomu měl značné výhody oproti ostatním kopáčům a hlavně měl pokoj od stráží. Huno byl rozložitý muž a na první pohled na něm bylo vidět, že je kovář. Ještě nedosahoval zručnosti svého mistra, ale Wender mu již svěřoval různé důležitější práce. Nedávno jsem jej viděl samotného opravovat rozbité ozubené soukolí naší drtičky na dně jámy a to nebyla jednoduchá práce.
Když nás Wender spatřil, křikl na nás dobrácky: "Co mi nesete chlapci?"
"Jdeme k jámě.", odpověděl jsem na to.
"Ach tak.", kývl hlavou Wender a dál se již neptal, nebylo potřeba říkat nic dalšího.

Prošli jsme kolem kovárny a zamířili si to k jámě. Stará štola pokračovala dál, byla teď však užší, topila ve tmě, neboť se v těchto místech již dávno netěžilo. Nikdo tudy již dál nechodil, kromě těch, co sem přinášeli nešťastníky, jako byl Merkil. Vzal jsem si tedy jednu pochodeň ze stojanu u kovárny, abych nám mohl svítit na cestu.
Vstoupili jsme dovnitř. Všude visely pavučiny. Byl zde velký nános prachu, bylo dobře vidět, že chodba se málo používá. Jen tu a tam bylo zřetelných pár stop v šedém prachu. Ale i ty měly brzo zmizet. Za chvíli jsme štolou prošli. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Štola ústila do jakési jeskyně. Musíme být opatrní, jáma musí být někde před námi. Svítil jsem si opatrně na cestu a Gorn, vlekoucí břímě, mne následoval. Jeskyně byla vysoká a rozlehlá. Šedá skála se nám ztrácela ve tmě nad hlavami. Pochodeň nemohla osvětlit celou její rozlohu. Všiml jsem se starých rozpadlých kůlen, krčících se při jedné ze stěn jeskyně. Jistě se zde též kdysi těžilo.

Chvíli jsme kráčeli do středu jeskyně a pak mi světlo odhalilo několik metrů širokou puklinu, která se šklebila před námi a táhla se do stran, kde mizela v temnotách. V prostředku přes ní byla položena silná prkna a trámy jako most. Nevypadalo to moc důvěryhodně. Rozhodně bych nechtěl riskovat přechod na druhou stranu! Tak to tedy byla ta průrva, která sloužila jako poslední místo odpočinku! V nejširším úseku napravo od nás měla šířku něco kolem deseti sáhů. Číhala v ní neprostupná tma. Rozechvěly se mi nohy při představě jak letím na její dno. Tedy pokud nějaké měla? Tradovalo se, že je to bezedná propast a vede přímo do Beliarovy pekelné říše.

"Tak ho tam hodíme, ne?", přerušil mé úvahy Gorn. Tiše jsem mu ustoupil z cesty. Gorn shodil pytel ze zad a ten dopadl s těžkým žuchnutím na zem a zvířil vrstvu prachu. Zvedl jsem pochodeň nad hlavu, abych mu lépe posvítil. "Tak pojď brachu!", řekl Gorn a zvedl s jistou námahou pytel s tělem. Dostrkal ho až k okraji propasti.
"Nechoď tak blízko, ať tam nespadneš!", varoval jsem ho.
Gorn strčil do pytle a ten se pomalu převážil a sjel po šikmé skalní stěně kousek níž. V těchto místech byl okraj propasti podobný jakémusi trychtýři.
Díval jsem se jak pytel pomalu sjíždí, skoro se zastavil, ale pak se dostal až tam, kde se skála lámala prudce dolů a zmizel ve tmě.
Bylo ticho, slyšeli jsme jen praskání pochodně. Naprosté ticho! Nevím jak dlouho to trvalo, se zatajeným dechem jsem poslouchal, zda uslyším tělo dopadnout na dno, ale nic jsem nezaslechl. Zíral jsem do temnot propasti, jako kdybych chtěl prohlédnou na její dno. Po chvíli jsem upřel oči na Gorna. I on se díval do tmy a ve světle pochodně se zdál bledý. Muselo uplynout již několik minut, zatím co jsme tu stáli.

"Nic jsem neslyšel.", vytrhl mne ze zamyšlení Gorn, zdálo se, že mluví spíše pro sebe. "Ani sebemenší zvuk nárazu!", pokračoval a stále se díval do propasti. "Možná ještě padá."
"Nevím. Měli bychom radši jít.", řekl jsem.
"Myslíš, že je to opravdu brána do pekel?"
"Říká se to.", odvětil jsem.
"Měli jsme ho spíš raději pohřbít!", řekl Gorn a podíval se na mne. Jeho obličej měl nezvyklý prázdný výraz. Ani mne nebylo veselo z té představy. Raději sem se rozhodl nemyslet na temné pověsti, které kolovaly o téhle jámě. Snažil jsem se zaplašit představu nekonečně letícího Merkilova těla, které jsme možná vydali peklu. Raději jsem se otočil k odchodu. V tu chvíli jsem však cosi zaslechl a strnul jsem. Podivný zvuk! Gorn to slyšel taky. Vytrhlo nás to z našich myšlenek. Zdálo se mi, že přišel z druhé strany jeskyně. Otočili jsme hlavy a tiše naslouchali, zírali jsme do tmy, ačkoli nebyla naděje, že bychom mohli něco spatřit.
"Co to bylo?!", zeptal jsem se, "Slyšel jsi to?!"
"Ano. Psssst!"
Naslouchali jsme, strnulí na místě, zda-li ještě ten podivný zvuk zaslechneme. Propichovali jsme očima tmu na druhé straně propasti. Nic dalšího jsme však již neslyšeli.
"Možná se někde jen uvolnilo kamení?", řekl Gorn a vydechl.
Uvolnil jsem se. Nepříjemné napětí ze mne opadlo. Gorn měl určitě pravdu. Někde spadlo nějaké kamení. V dole je mnoho strašidelných zvuků. Byli jsme zvyklí, ale nebylo se čemu divit, že zde na tomto ponurém místě, daleko od ostatních lidí, na nás rachot padajících kamínků tak zapůsobil.
"Radši pojďme, nelíbí se mi to tu.", řekl Gorn. Nemusel mne dvakrát pobízet. Vydali jsme se zpět a temnou propast jsme nechali za sebou.

Neušli jsme ani pět kroků, když jsme zaslechli výkřik. Přicházel z druhé strany. Otočili jsme se a pohlédli do tmy. Tentokrát nebylo pochyb! Slyšeli jsme to oba a dost zřetelně.
"Slyšels?!", vykřikl Gorn.
"Slyšel jsem to! Znělo to jako výkřik.", odpověděl jsem vzrušeně.
Ozvalo se to znovu. Tentokrát to bylo slabší. Někdo tam křičel, znělo to jako když někdo křičí bolestí nebo strachy. Byl to spíš skřek.
"Někdo tam je! Co budem dělat?! Měli by jsme mu jít pomoc!", ptal se Gorn a zíral do tmy.
"Zbláznil jsi se?! Vždyť nevíme kdo tam je? A jak se chceš dostat přes tu díru?", ukázal jsem na propast.
"Ten most!, odpověděl Gorn, "Přejdeme ho!"
"Je to nebezpečný, viděl jsi jak vypadá?"
"Je tam člověk a potřebuje pomoc!"

Nevěděl jsem co udělat. Gorn měl pravdu! Měli bychom jít pomoci tomu nešťastníkovi, ale nebylo jak se k němu dostat. Jediná cesta byla po provizorním mostě, který nevypadal moc bezpečně. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl.
"Jdeme!", zavelel jsem a vydal se k mostu. Gorn běžel za mnou. Doběhli jsme k propasti a stanuli u okraje můstku. Když jsem pohlédl na stará prkna a trámy, opět jsem na chvilku zaváhal. Rychle jsem si však dodal odvahy. V krku jsem měl sucho.
"Mám jít první?", ptal se Gorn.
"Ne, já půjdu první, přejdu a budu ti svítit na cestu. Dávej pozor! Počkej, až budu na druhé straně, můstek by nás nemusel oba udržet."

Vydal jsem se opatrně kupředu. Položil jsem nohu na stará prkna. Snažil jsem se nemyslet na hloubku, která leží pode mnou v temnotě. Udělal jsem první krok. Cítil jsem studený pot, co mi stékal po zádech. Bylo mi horko a klepala se mi kolena. Další krok! Zvířený prach se zvedal, jak jsem opatrně kráčel. Prkna skřípala. Zdálo se mi, že se musím každou chvíli propadnout do hlubiny! Trvalo to věčnost. Díval jsem se před sebe a pochodeň držel nad hlavou.

Konečně jsem vstoupil na pevnou zemi na druhé straně! Nesmírně se mi ulevilo a podle skřípavého zvuku bylo znát, že starým prknům taky. Pookřál jsem. Otočil jsem se a pokynul Gornovi. Ten se pomalu vydal k lávce. Bylo na něm vidět, že je také nervózní. Snažil se však nedat to najevo. Opatrně kráčel krok za krokem kupředu. Lávka se pod ním prohýbala a skučela. Už byl uprostřed. Celý můstek skřípal a byl velmi prohnutý. Ozvalo se prasknutí! A pak znovu! Gorn však již byl skoro u mne. Poslední dva kroky a byl na pevné zemi. Otřel si pot z čela a řekl : "Myslel jsem že se podělám!", usmál se od ucha uchu. Starej dobrej Gorn!

"Tak jdeme! Opatrně, drž se při mne.", řekl jsem a vykročil kupředu tam, kde jsem tušil konec jeskyně. Někde odtamtud musel výkřik přijít.

Kráčeli jsme opatrně dál. Naše nohy vířily usazený prach. Bylo ho tu veliké množství. Ve světle pochodně vypadal jako mouka. Naslouchali jsme. Všude bylo ticho. Slyšeli jsme praskání pochodně. Napadlo mne , že kdyby dohořela, byli bychom ztraceni. Polil mne znovu studený pot. Snažil jsem se myšlenku zaplašit. Tohle jsme teda nedomysleli!

Ve světle pochodně se ukázala stěna jeskyně. Spatřili jsme silnou žílu kouzelné rudy. Světlo na ní modře pableskovalo i přes usazenou vrstvu prachu. Nedaleko jsme spatřili ležet starý krumpáč. Ve vrstvě důlního prachu ho nebylo skoro vidět. Pozůstatky těžby. O kus dál jsem se černal vstup do nějaké štoly.
"Odtamtud musel přijít ten křik.", přistihl jsem se, že šeptám. Gorn jen mlčky kývl. Všiml jsem si, že třímá v ruce ten starý krumpáč, co ležel na zemi.

Došli jsme pomalu až k chodbě. Byla to skutečně stará štola. Její výztuže vypadaly přesně jako ty ze štoly, kde jsem viděl mrtvého červa. Byly prožrané houbou a zpuchřelé. Pohromadě držely snad jenom zázrakem. Raději se jich nedotýkat! Všiml jsem si, že v rezavém držáku na jedné z nich, je zasunutá pavučinou pokrytá pochodeň. Jak dlouho tu asi byla? Přiložil jsem k ní plamen a ona se po chvíli vzňala. Trochu prskala, ale netrvalo dlouho a plamen se rozhořel pořádně. Opatrně jsem ji vytáhl ze stojanu a podal Gornovi. Upřel jsem na něj tázavý pohled a on jen přikývl. Vydal jsem se tedy dál.

Ve štole visely zčernalé pavučiny. Sahaly až k zemi. Museli jsme se jimi proplétat. Otíraly se nám o tváře a zaplétaly do vlasů. Skoro nic přes ně nebylo vidět. Měli jsme oči plné prachu. Jak jsme procházeli, vířili jsme z nich další a další prach a špatně se nám dýchalo.
"Nechci ti dělat starosti, ale nezdá se ni, že by tudy někdo nedávno šel. Tady nikdo nebyl roky!", rozjitřil mé obavy Gorn.
"Taky se mi zdá, asi jdeme špatně.", šeptal jsem. Štola se zde velice snižovala. Musel jsem se shýbnou skoro až k zemi, abych mohl projít dál.
Jak jsem se shýbl, všiml jsem si, ve světle mé pochodně, na zemi podivných stop. Byly velké asi jako stopy dítěte, ale lidské nebyly!
"Gorne! Podívej se!", sykl jsem. Uhnul jsem trochu stranou, ale dával jsem si pozor, abych stopy nepoškodil. Gorn poklekl, prolezl ke mne a posvítil na stopy. Chvíli si je prohlížel. Pak se na mne podíval a tiše zašeptal: "Goblini!" "Cože?!", podivil jsem se?
"Je to stopa goblina. Víš co to je goblin ne?!"
"Jasně, že vím!", šeptal jsem, "Myslel jsem, že žijou jen hluboko v lesích?"
"Žijou i v jeskyních, ale tady bych je taky nečekal! Měli by jsme se vypařit! Tohle zavání pěkným průšvihem!
"To by jsme sakra měli!"

Gorn na nic nečekal a otočil se. Následoval jsem ho. Goblini byli tvorové vzrůstu dítěte. Jejich tělo bylo pokryté zelenočernou tvrdou šupinatou kůží. Byli to divoké bestie bez rozumu! Chovali se jako zvířata a byli nebezpeční. Pokud byl člověk ozbrojen, nemusel se jich tolik bát. Byli zbabělí, útočili pouze ve skupinkách, když se cítili jistí úspěchem. Do teď jsem si myslel, že žijí jen někde v hlubokých lesích, jak jsem slyšel z vyprávění lidí. Teď jsem si svou hypotézu trochu upravil. Pokud bychom narazili na skupinku těchto bestií, měli bychom beze zbraní vážný problém! "Ještě si nás nejspíš nevšimli.", šeptal Gorn. Chvátal jsem za ním.

"Nevšimli?"
"Stop je tu víc, podívej.", sehnul se k zemi. Spatřil jsem několik párů malých nohou mezi našimi velkými stopami. Musel jsem být slepý, že jsem se jich prve nevšiml! To tím prachem! Chodba už měla co nevidět skončit. Snad vyvázneme bez povšimnutí!
Konečně jsme se dostali zpět do jeskyně. Trochu jsme zvolnili tempo. Zde jsme se cítili bezpečněji. Dopřáli jsme si oddech.

"Ale co ten křik?", zeptal jsem se Gorna.
"Nevím. Těžko říct co to mohlo bejt! Žádný lidský stopy tu nebyly, nikde jsem je neviděl. Kdo by sem taky šel, že jo?"
"Možná se sem někdo dostal nešťastnou náhodou nějakou z vedlejších štol?"
"To je možný.", připustil Gorn, "Čím dál tím víc se mi ale zdá, že to byl řev goblinů!", řekl zamyšleně.
Zamyslel jsem se nad tím. Čím víc jsem si snažil ten zvuk vybavit, tím míň jsem si byl jistý, co jsem vlastně slyšel. Byl to podivný neurčitý skřek. Snad bolestný křik člověka? Nebo řev bestie?! Vůbec jsem si nebyl jistý.
"Ať to bylo cokoli, nechci to zjišťovat! Pojďme odsud!", řekl jsem.
"Dobrej nápad, jdeme!", usmál se Gorn a vykročil.
Nestihl však ani došlápnou, když se za námi ozval tentýž skřek opět! Šlo to ze štoly, ze které jsme před chvílí vyšli. Nebylo pochybností! Tohle nebyl křik člověka!
Hlasů bylo víc. Překřikovali se, řičeli. Blížili se!
"Na můstek!", zařval Gorn.

Rozběhli jsme se tam, kde jsme můstek tušili. Řev za námi sílil a ozvěna ho zesilovala, neodvážil jsem se otočit, abych se podíval, hrůzou mi běhal mráz po zádech. Bál jsem se, že spadnu do propasti. Průrva se skutečně brzy objevila. Bohužel jsme se zmýlili. Zjistili jsme, že můstek leží dále napravo. Teď jsem stáli přesně na druhé straně propasti v místě, kde byla nejširší!
"Jdeme dělej!", popoháněl jsem Gorna, který se díval zpět. Otočil jsem se. Ve tmě nebylo nic vidět, slyšeli jsme jen skřeky. Ti co, je vydávali, museli být již někde na kraji štoly, protože řvaní neustále sílilo. Řev se najednou změnil! "Spatřili nás!", řekl chladně Gorn a pozdvihl bojovně krumpáč. Zrůdy od nás nebyly daleko. Ze tmy na nás blýskaly jejich oči, jak odrážely světlo pochodní! Goblini se divoce pohybovali nebo poskakovali, soudě podle toho, že oči se neustále objevovaly a zase mizely, aby se objevily zas jinde. Pořád řvali! Bylo to hrozné vřískání. "Před něčím utíkají.", sykl Gorn.

Skutečně! Zdáli se poplašení. Někteří goblini se přiblížili ke světlu natolik, že byly vidět jejich siluety. Pořád jich přibývalo. Odhadl jsem jejich počet asi na deset. Zuřivě poskakovali a otáčeli se. Byli zmatení, do cesty jsme se jim znenadání postavili my. Něco je pronásledovalo a oni teď byli odříznutí od únikové cesty! Od můstku!
"Musíme k můstku, opatrně ať je nevyplašíme! Pojď za mnou.", vyzval jsem Gorna a opatrně, pomalými pohyby a čelem k nim, jsem se vydal k můstku. Gorn šel za mnou s bojovně pozdvihnutým krumpáčem.

Vřískání sílilo. Goblini mávali nějakými klacky a pořád se ohlíželi zpět ke štole. Podle jejich gest a posuňků, které doprovázeli příšerným řevem, bylo znát, že jsou velmi nervózní a rozzuření. Vrhali na nás vzteklé pohledy a výhružně na nás ukazovali klacky a kyji, které třímali v rukou.

Ze štoly se náhle ozvalo ostré zasyčení. Hrdlo se mi sevřelo a studený pot se mi rozlil po zádech, když jsem zaslechl ten zvuk. Důlní červi! Goblini začali ještě děsivěji vřískat!
"Do hajzlu! Mizíme!", křikl Gorn a rozběhl se k můstku. Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem za ním. V tom samém okamžiku se kupředu rozběhla i horda goblinů. Největší z nich se vrhl přímo k nám, ostatní ho buď následovali, nebo běželi na vlastní pěst hledat bezpečí. Běžel jsem, co mi síly stačily! před sebou jsem viděl mohutná Gornova záda. Můstek musel být někde kousek před námi. Za sebou jsem slyšel skřeky goblinů. Ozvalo se další táhlé zasyčení. Červů muselo být víc! Další ohlušující syčení! Bestie už musely být venku ze štoly!

Spatřil jsem můstek. Gorn se k němu vrhl bez rozmyslu. Skočil na stará vratká prkna, až v nich zapraštělo. Pod jeho váhou se prohnula, až to vypadalo, že se musí zlomit. Gorn udělal tři velké kroky a byl na druhé straně. Prkna se vymrštila zpět. Jedno se uvolnilo a spadlo do propasti. Neměl jsem čas přemýšlet o tom, jestli to můstek vydrží! Vrhl jsem se vpřed. Jakmile jsem se octl na trámech, začaly se prohýbat. Vrzaly a praskaly, ale já běžel přes. Modlil jsem se k bohům, aby můstek vydržel mou váhu.

Skřeky a syčení červů za mnou mne popohánělo, a tak aniž bych věděl jako jsem se přes most dostal, byl jsem na druhé straně po boku Gorna. Ohlédl jsem se.
Na druhé straně jsem spatřil gobliny, doběhli právě na kraj můstku a zastavili se. Bylo jich pět. Váhali, zda se pustit na vratký můstek. Ze tmy za nimi se ozývalo syčení a řev. Červů bylo rozhodně více než jeden! Lovili zbylé gobliny, kteří se rozhodli oddělit se od hlavní skupinky. Slyšeli jsme zvuk klapajících čelistí, praskot drcených kostí a bolestný řev goblinů, které červi skolili.

Pětice goblinů to slyšela taky! Nechtěli skončit jako jejich druhové a tak se vrhli na lávku. Gorn zařval a vydal se jim naproti. Postavil se na kraj můstku.
"Co to děláš?! Zbláznil ses?!", volal jsem na něj, ale Gorn si mne nevšímal. Vůdce goblinů Gornův čin překvapil, neměl však čas nějak zareagovat, protože za ním se tlačili ostatní. Napřáhl svůj kyj k útoku a zařval skřehotavým hlasem. Gorn se rozpřáhl a udeřil. Jeho krumpáč praštil z boku velkého goblina a srazil ho z lávky. Goblini vřeštěli a sápali se na Gorna. Ten se napřáhl podruhé a znovu máchl krumpáčem. Další dva statní goblini s hrozným řevem spadli z lávky do propasti. Zbylí dva se zastavili uprostřed. Vřeštěli a hrozili Gornovi, ten však stál pevně na okraji a sledoval každý jejich pohyb.

Spatřil jsem vzadu na druhé straně siluetu důlního červa. Během Gornova boje utichl vřískot goblinů, kteří se rozutekli po jeskyni. Červi je všechny pobyli a asi hodovali na jejich tělech. Teď se jeden z červů přiblížil k můstku. Goblini ho spatřili a vřeštěli ještě víc.
"Gorne! Je čas zmizet! Pojď pryč!"

Gorn se napřáhl a udeřil do trámů. Zarazil krumpáč do štěrbiny a začal vší silou páčit. Trám se začal sesouvat a povolovat. Konstrukce mostu tvořeného vratkými prkny se rozpadala. Goblini vřeštěli, uvězněni mezi Gornovým krumpáčem a červem, který syčel na druhé straně. Nemohli ani na jednu stranu. Už jsem dobře viděl červova kusadla, kterými zuřivě cvakal, stékaly mu po nich bílé odporné sliny. Spatřil jsem i jeho silné nohy, na kterých měl své ostré drápy. Výhružně jimi mával. Hrozný netvor! Goblini měli štěstí, že na ně netvor svými pařáty nedosáhl. Chybělo by jen málo a červ by je rozsápal na kusy nebo srazil do propasti.

Prkna z mostu postupně odpadávala, jak je Gorn rozbíjel a páčil. Goblini balancovali na zbývajících trámech a snažili se zachytit se na nich, ale opora jim postupně ubývala. Gorn dál a dál páčil a drtil trámy krumpáčem. Naposledy vrazil krumpáč jako klín pod nejsilnější trám a zabral. Trám vypadl z lůžka, kde byl dlouhou dobu pevně ukotven a zhoupnul se do propasti. Most se zřítil s ním. Goblini se ještě snažili zachytit, ale nebylo jim pomoci! Zoufale objímali trámy a chytali se prken, jejich řev však mizel spolu s troskami mostu v hlubině.

Gorn odstoupil od propasti. Červ na druhé straně si nás prohlížel a cvakal vztekle čelistmi. Za námi naštěstí nemohl. "Vypadneme, než se sem dostanou jinudy!", křikl jsem na Gorna, který vyzývavě hleděl na bestii na druhé straně. Rozběhli jsme se pryč a nechali dravé červy za sebou. Vběhli jsme do štoly, která vedla ke kovárně. Za námi bylo ještě slyšet zlověstné syčení krmících se červů.

"To byla klika co?", zachechtal se Gorn a zvolnil tempo.
"Cože?! Po tom všem máš ještě náladu na vtipkování?!", to byl celý Gorn! Musel jsem se pousmát. Na chvíli jsme se zastavili abychom si odpočali. Popadal jsem dech.
"V životě jsou horší věci.", pokračoval Gorn a oddechoval jako kovářský měch.
"To mi teda pověz jaký, ty chytrej! Můžeme bejt rádi, že jsme živí! Moc nechybělo a bylo po nás!"
"Ještě horší je, když musím poslouchat tvoje blbý kecy!", pokračoval Gorn ve své myšlence, smál se mi na celé kolo a k tomu nehorázně funěl! " Přežili jsme to a to je hlavní ne?!"
"To jsme přežili, už nechci nic podobného zažít! Radši budu celý život kopat krumpáčem!", přeháněl jsem.
"Tak to já bych si radši dal tohle klidně ještě jednou, než to děsný lopocení. Tohle je něco jinýho!"
"Chtěl jsi pořád nějaký vzrušení, tak tady ho máš.", zasmál jsem se. "Musím říct, že to bylo odvážné, stát na tom mostě a bránit ho."
"No vždyť to nic nebylo!", naparoval se Gorn. "To by zvládnul každej. Dokonce i ty!"
"I já? Co tím chceš říct?!", podíval jsem se na Gorna na oko ublíženě a ten na mne jen mrknul. Jeho tvář byla roztažená v úsměvu od ucha k uchu, hlasitě se chechtal, až se to kolem rozléhalo.
"Tak asi půjdem ne? Pochodně už stejně dohořívají.", řekl jsem.

Zvedli jsme se a vykročili ke kovárně. Ještě pořád se mi trochu třásly ruce, při vzpomínce na ten hrozný zážitek. Gorn však byl zase ve své obvyklé dobré náladě. Štolou jsme za chvíli prošli.
V kovárně jsme spatřili oba kováře. Wender stál u výhně a Huno právě brousil hranu klínu na otočném kamenném brusu, houf jisker mu padal přímo na koženou zástěru, jemu to však nevadilo. Wender nás spatřil a zavolal na nás k sobě.
"Co vám tak dlouho trvalo? Myslel jsem, že jste tam spadli."
"Skoro jsme tam byli.", odpověděl jsem mu.
"Co jste tam tak dlouho dělali?", ptal se dál kovář a ustal v práci.
"Měli jme problém s gobliny a s červi.", odpověděl Gorn.
"Cože?! Pojďte se na chvíli posadit a povězte mi o tom.", pokynul nám zaujatě Wender a ukázal na širokou dřevěnou lavici.

"Nebylo by něco k pití?", zeptal jsem se. Žízeň mne totiž počala zase sužovat a pálila mne v krku. Nadýchali jsme se důlního prachu, cítil jsem tu odpornou pachuť stále na patře a měl jsem ho plný nos.
"Jistě. Huno dojdi pro džbán vody a pojď se taky posadit.", poručil kovář a sedl si. Posadili jsme se také. Huno brzy přišel se džbánem vody a podal mi ho. Uhasil jsem žízeň a podal jej Gornovi.
"Tak povídejte.", vyzval nás Wender. Pověděli jsme mu tedy celý náš příběh. Velice ho to zajímalo. Se zaujetím nás poslouchal a co chvíli nás přerušoval slovy - Vážně? No tohle! To jsem blázen - a podobně. Když jsme skončili, Wender pravil: "To bylo velmi statečné! Netušil jsem, že mám gobliny tak blízko kovárny. Jste si jistí, že se propast nedá přejít jinde? Budu muset říci strážím, aby na to dohlédly."
"Ano, můstek už není a propast se táhne od stěny ke stěně. Přejít se snad už nedá. Děkujeme vám za vodu.", poděkoval jsem kováři. "Musíme jít nebo nás budou hledat."
"To by jste raději měli. Rád jsem vás poznal chlapci. Děkuji vám, že jste shodili ten můstek. Teď tu bude bezpečněji. Kdyby jste měli problém, že jste se zdrželi, dosvědčím vám, že mluvíte pravdu."
Rozloučili jsme se s Wenderem i Hunem, poděkovali jim a vydali se zpět do šachty.
"Doufám, že nás nikdo nehledal.", řekl Gorn.
"Taky doufám!"
"Ten Wender se mi docela líbí, je to férovej chlap!", pokračoval Gorn.
"Jeden z mála v tomhle prokletém údolí. Asi je to tím, že nepatří k té sebrance dozorců!"

Slézali jsme žebříky, procházeli štolami, až jsme se dostali zpět do hlavní šachty. Neustále jsme míjeli pracující kopáče, nosiče i dozorce, kteří je hlídali. Nás si nikdo nevšímal. Netrvalo dlouho a došli jsme se k nově otevřené štole. Vešli jsme do ní. Ovanul nás ten hnusný zatuchlý vzduch, který zde bez pohybu ležel.
"Nelekni se.", neodpustil si Gorn poznámku, když jsme procházeli kolem ostatků červa. Vypadal teď tak obyčejně, uboze! Už mne neděsil. Ten živý byl mnohem děsivější! Asi po sto metrech štola skončila.

Naskytl se nám pohled na vysokou jeskyni nebo spíše šachtu. Byla o dost menší než hlavní šachta, ale její prostory se stejně ztrácely ve tmě. Slabé louče ji osvětlovaly jen někde a to velmi spoře. Stáli jsme teď na staré prachem pokryté plošině asi dvacet sáhů nad dnem šachty. Dole jsme viděli několik kopáčů, jak v záři pochodní dolují rudu. Jiní odnášeli kamení ze starého závalu. Mezi nimi byli zřejmě i kopáči z naší skupiny. Opodál postávali dozorci a rozmlouvali spolu.

Prohlížel jsem si šachtu. Vypadala dost zpustle. Na místech, kde byla osvětlena, jsme dobře viděli cáry starých pavučin a plesnivé chatrné trámy a vzpěry. Všude byly hromady prachu. Dlouho se tu netěžilo. V jedné části šachty stála stará rozbitá drtička. Zbylo z ní už jen torzo. Čas jí rozhlodal na prach.

Všiml jsem si, že je tu dno hustě porostlé důlními houbami. Tyto houby rostly v temnotách dolu neznámo z čeho. Byly jich tu tisíce po celém dole. Většinou rostly na místech, kde se netěžilo nebo jen málo. V naprosté tmě slabě fosforeskovaly. Nedaly se jíst. Neměli jsme pro ně žádné využití. Prostě tu rostly.
"Vůbec se mi tam nechce.", šeptl Gorn.
Neodpověděl jsem mu. Nebylo potřeba cokoli dodávat. Ani mně se nechtělo. Byl jsem velice unavený. Dneska je opravdu náročný den.
"Mám nápad!", přerušil moje myšlenky Gorn. Podíval jsem se na něj v očekávání, s čím zas přijde.
"Když jsem odsud nosil zkušební vzorky pro Ralfa, všiml jsem se jednoho skvělého místa, kam bychom se mohli na chvíli zašít co říkáš?"
"Neblázni! Bude nás hledat dozorce."
"Nepřijde na to. Až budou končit tak se k nim nenápadně připojíme.", ukazoval Gorn na kopáče z naší skupiny, co dole dřeli.
"Do teď nás nehledal, tak nás nebude hledat ani teď. Ten tupec si nás beztak nepamatuje. Je to dozorce a hlídá pořád nějaký kopáče, nemůže si je všechny pamatovat!", přemlouval mne Gorn.
Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet nad touto lákavou nabídkou. Moje unavené zničené tělo to rozhodlo za mne.
"Tak dobře. Musíme to ale ohlídat! Projít nahoru můžeme jen se skupinou kopáčů. Sami se nikam nedostaneme!"
"Vím to. Neboj se, pohlídám to."
"Tak jdeme!"

Gorn kývnul a ukázal mi na puklinu ve skále kus od štoly, kterou jsme sem přišli.
"Musíme se tudy protáhnout. Jde to snadno, jen dej si pozor na hlavu, je to nízký."
"Vidím, že jsi se opravdu nepředřel, když jsi měl čas hledat takové skrýše! Měli jsme si to vyměnit. Krumpáč a šikana od Burnse!", nadával jsem po tichu, zatímco jsem se soukal za Gornem.
Prolezli jsme puklinou. Ocitli jsme se v prostoru mezi stěnou šachty a velkým podlouhlým balvanem, který byl několik metrů vysoký. Vytvářel tu takový úkryt. Jakousi malou jeskyni. Byl zde starý žebřík, ve které už chyběly některé příčky. Dalo se po něm na kámen vylézt, byl o něj opřený. Gorn začal šplhat nahoru. Následoval jsem ho. Zjistil jsem, že od kamene vede stará plošina, na které kdysi horníci těžili. To vysvětlovalo ten žebřík. Bylo odtud dobře vidět na dno, ale i na plošinu, kde jsme před tím stáli. Mohli jsme pozorovat, aniž bychom byli spatřeni.

"Kdysi tu bylo několik pater plošin, podívej.", ukázal Gorn na stěnu. Spatřil jsem zbytky trámů, které svědčily o tom, že má pravdu. Zbyly už jen trosky. Všechno se časem zřítilo. Dříve to tu muselo vypadat podobně jako v hlavní šachtě. "Odpočiň si. Já jsem se tolik nenapracoval!" řekl Gorn významně a hodil po mne šibalským okem, "Já budu odpočívat s jedním okem otevřeným."

Nenechal jsem se pobízet. Uvelebil jsem se ke stěně. Plošina skřípala pod mými pohyby.
"Nevrť se, musíme být zticha!", šeptl Gorn.
"Doufám, že se neprobudím na zemi!", sykl jsem na to. Zavřel jsem oči a ihned jsem usnul.