Po tvrdé nelidské otročině v dole jsem spal jako zabitý. Bezesný spánek se rozprostřel nad mojí myslí. Těžko říct, jak dlouho jsem spal. Většinou nás nechali odpočívat celý den, abychom nabrali co nejvíce sil a byli brzo připravení na další šichtu. A další den už jsme museli jít na několik hodin pracovat na palisádu.

Během dne v kobkách jsme jen dvakrát dostali něco k snědku. Jídlo tu ale nestálo za nic! Starý okoralý chléb a kus podivného tvrdého masa s trochou vody pro každého! Přesto se vězni po jídle mohli doslova utlouct! Nebylo divu, nikdo nechce umřít hlady. Stráže vždycky musely přinést jídlo na chodbu před kobky a jednoho po druhém volaly vězně. Každý dostal svůj příděl. Bylo to žalostně málo a tak se stávalo, že slabší vězni často o svůj příděl přišli na úkor silnějších. V přeplněných celách si každý musel své jídlo strážit za každou cenu, jinak o ně přišel. Chovali jsme se jako zvířata pro kus žvance! Nic jiného nám ale nezbývalo!

I mě se častokrát stalo, že se mi někdo z vězňů pokusil vyrvat můj příděl. U strážných jsem zastání hledat nemohl. I přesto, že stáli před celami, tak si nevšímali bojů o jídlo. Neodešli však, dokud vězni neodevzdali zpět všechny misky na vodu. Nijak nezasáhli ani když tekla krev, dokonce z toho někteří měli legraci! Uzavírali sázky a pořvávali na nás a povzbuzovali své favority. Každý z nás si musel pomoci sám. Domluva většinou nepomohla a tak přišly ke slovu pěsti. Já jsem se pral nerad, ale když nebylo zbytí, musel jsem. Rychle jsem se naučil, že je nejlepší na nic nečekat a svoje jídlo spořádat co nejdříve.

Celý den jsem prospal. Nebylo mi vůbec dobře a dvě ubohé porce jídla to o moc nezlepšily a hlad taky nezahnaly. Přesto jsem cítil, že se můj stav díky odpočinku znatelně zlepšil! Člověk si vůbec nedokáže představit, v jakých bídných podmínkách jsme byli nuceni přežívat, dokud to nevyzkouší na vlastní kůži! Každý měl pro sebe malý kousek místa a okolo něj se tísnili a mačkali další vězni. Nejlepším místem bylo místo u dveří a pokud možno v rohu. Tam měl člověk alespoň trochu více prostoru a nemusel se mačkat s ostatními, mohl se i opřít o zeď. Nejhorší to bylo v prostředku kobky! Já se většinou usadil hned vedle dveří, ale občas se to nepodařilo. Dav vězňů, kteří byli natlačeni dovnitř, mne prostě strhl doprostřed cely, člověku nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.

Další hroznou věcí byl strašlivý zápach, zápach moči, fekálií, nemytých těl, zpuchlé slámy a krys! Ten smrad se vám zažral pod kůži a nedalo se ho zbavit! Nejhorší bylo vstoupit do prohnilých smrdutých kobek po práci v dole. Tělo bylo uvyklé na čerstvý vzduch a smrad z těch děr nám obracel žaludek naruby! Ale když už vás jednou zavřeli, zvykli jste si na to. Často jsem přemýšlel, jestli by opravdu nebylo lepší být zavřený v těch venkovních chatrčích nebo v jeskyni u nového dolu. Tam byli vězni drženi ve větraných jeskyních. Ale bylo tam méně bezpečněji, to rozhodně!

Že bylo sklepení hradu nejbezpečnějším vězením v Údolí ale ještě neznamenalo záruku na život. Před smrtí nebylo bezpečí nikde v Hornickém údolí. Nebylo dne, aby z kobek nevynášeli mrtvá těla těch, co to už nevydrželi dál. Často byla ohlodána od dravých krys a na jejich znetvořené obličeje nebyl veselý pohled! Mně ani ostatním ale nezbylo nic jiného, než přežívat a čekat na smrt, která si tu dříve nebo později přijde pro každého...

A tak plynul čas, naše chvíle odpočinku se krátila. Neměl jsem vůbec pojem o čase, ale něco mi říkalo, že chvíle našeho odpočinku má být brzy u konce. Den už asi uplynul. Zůstával jsem v jakémsi polospánku dokud to šlo a čekal, až se ozvou kroky, uslyším hlasy a ozve se hrozivý zvuk staré mříže. Jistě nás povolají na stavbu palisády. Nebo na pochůzku se zásobami do Nového dolu, přístaviště nebo k Průsmyku...

Na palisádě je ještě hodně práce a tak bylo nejpravděpodobnější, že se ocitnu tam. Vlastně jsem se těšil, že se zase dostanu na čerstvý vzduch. Dávali lepší jídlo, alespoň minule tomu tak bylo a člověku se tam rozhodně pracovalo lépe, něž ve Starém nebo Novém dole.

Přemýšlel jsem, spíše to bylo něco mezi myšlenkami a sněním... když tu jsem najednou zaslechl typický skřípavý zvuk mříže a v tu samou chvíli se rozezněly hlasy. Stráže si pro nás jdou! Ozval se šum, jako se vězni probouzeli a narovnávali svá ztuhlá těla. Každý věděl co přijde. Mnozí se možná těšili, stejně jako já, že konečně vyjdou ven na čerstvý vzduch. Ozvalo se chrastění zámků. Strážci se bavili o všem možném, zaslechl jsem i něco o mázích...

Do cely vtrhlo zářivé světlo pochodní. Zavřel jsem oči, abych jim umožnil přizpůsobit se. Světlo pochodní ještě zesilovalo denní světlo procházející mříží vysoko nahoře ve stropě. Tudy sem vnikal i čerstvý chladivý vzduch a já se ho zhluboka nadechl. Ó jak voněl, cítil jsem jak mi vrací život do plic! Pomalu jsem se postavil a protahoval údy. Při tom jsem se opíral o chladnou zeď, abych neztratil rovnováhu. Kolem mne se tlačili vězni k východu.

Snažil jsem se rozdýchat nevolnost, která na mne padla. Přeci jen jsem na tom nebyl dobře. Burns se na mne podepsal dost citelně a šichta v dole jakbysmet.

"Ták bando líná, jdete makat!", zachechtal se jeden ze strážců a mával pochodní.
"Kolik jich dneska asi zheblo co?", ptal se druhý a nahlížel mu zvědavě přes rameno do cely.
"Fuj to je smrad! Jako když tam někdo chípne! Zase jsi se dneska vsadil jo?", smál se mu strážce.
"Jasně! A piš si, že to vyhraju, i kdybych je měl pobít sám!", odpověděl na to druhý.
"Tak pohněte sakra nebo na vás mám vzít bič?!", řval první strážce.
Unavení trestanci sbírali svá bolavá těla ze země. Bylo slyšet vzdychání a sténání. Rozhlédl jsem se po cele, byl to žalostný pohled! Hromada svíjejících se těl zbídačených a špinavých kopáčů.
"Dělejte sakra! Ven!", řvali na nás dokola netrpělivě strážní.

Vykročil jsme tedy konečně ke dveřím, neboť mnoho trestanců už bylo venku a v cele bylo teď více místa. Moje chůze byla vratká a zatmělo se mi před očima. Opřel jsem se tedy o zeď a nechal si chvilku, abych se srovnal. Po chvíli se mi začalo znovu vyjasňovat před očima a tak jsem vykročil dál. Někteří vězni vycházeli ven, mnozí však už byli venku, ale jiní se ještě sbírali. Pár jich ještě leželo na zemi. Bylo skoro jisté, že jsou mrtvím, nebo umírají. Bylo to tak pokaždé. Modlil jsem se aby mezi nimi nebyl některý z mých přátel. Gorna, Miltena ani nikoho dalšího známého jsem neviděl. Zřejmě byli v jiných celách. Vykročil jsem ven z cely a plnými doušky dýchal čerstvý vzduch. Postrčili mne do davu čekajících trestanců. Chovali se hrubě, ale na to jsem si zvykl. Pohlédl jsem nahoru přes staré cáry pavučin ke mříži. Světlo mne zabolelo do očí. Venku svítilo slunce! Těšil jsem se na něj! Tak dlouho jsem jej už neviděl!

Pod mříží visely staré dlouhé řetězy s okovy, na nich se houpalo pár kostlivců, které pohromadě držely snad jen ty cáry pavučin, některé kostry byly ještě potažené kůží. Tak dopadli někteří z trestanců. Byl to žalostný pohled. Ale i na to jsem si zvykl. Mrcha smrt se připomínala všude!

Další a další kopáči lezli z kobek. Chodba již byla za chvíli plná. První z vězňů byli odváděni nahoru. Já jsem musel chviličku počkat, až se chodba přede mnou vyprázdní, zatím sem ulevil svému bolavému tělu opřením se o zeď.

"Jděte, jděte! Pohyb!", řvali na nás strážci.
Rozhlížel jsem se po davu, zda nespatřím známou tvář. Nikoho jsem zatím nezahlédl. Byla tu taková tlačenice, že bylo klidně možné, že mí přátelé jsou již na cestě napovrch a já je jen přehlédl. Konečně se chodba vyprázdnila a já se chtěl vydal s ostatními na povrch, když tu mne zastavil strážce.
"Hej ty! Nikam nechoď, jdi támhle a počkej tam, budeš mít práci!"

Podíval jsem se kam ukazuje, stáli tam další kopáči. Bylo mi jasné, co je to za práci. Dostal jsem se do čety vynašečů mrtvol. Budeme muset vynosit mrtvá těla z kobek. Tuhle práci jsem už několikrát dělal. Nebylo to nic pěkného. Ale co naplat, člověk si musel zvyknout na všechno. Pokud se jí chtěl vyhnout, musel být rychlý a mezi prvníma vyjít ven na povrch. Co se dalo dělat, odevzdaně jsem se dobelhal k ostatním. Na slunce se dostanu až o něco déle. Den bude ještě dlouhý.

Mezi skupinkou "vynašečů mrtvol" nebyl nikdo z mých přátel. Všechny vězně jsem však znal od vidění. I když bylo těžké rozpoznat, kdo se vlastně skrývá pod nánosem mastné černé špíny. Vypadali jsme příšerně! Poslední z trestanců již odkráčeli napovrch. Zbyli jsme tu jen my a dva dozorci.

"Tak do práce!", zavelel jeden ze strážců.
Vydal jsem se tedy do cely, ve které jsem byl před tím vězněn. Vzal jsem si pochodeň ze stojanu na chodbě, abych uvnitř vůbec něco viděl. Houfy krys se před světlem rozprchly do tmavých koutů. Ležela tam na podlaze dvě těla. Přistoupil jsem k jednomu, nahmatal krční tepnu. Bylo studené a tep žádný. Ten to měl za sebou. Byl pohublý, když jsem jej otočil, spatřil jsem neznámou tvář a dost se mi ulevilo. Myšlenku, že bych tu měl narazit na někoho ze svých přátel, jsem si nechtěl připustit! Zatlačil jsem nešťastníkovi vpadlé oteklé oči a vydal se k druhému tělu.

Druhý ležel na zádech, vypadal, že to má rovněž za sebou, když jsem však nahmatal tepnu, ucítil jsem slabý tep. Ten člověk hořel vysokou horečkou. Tělo se lehce zachvělo a ozval se přidušený sten.
"Pane, tady tenhle ještě žije!", křikl jsme na strážníka na chodbě. Podíval se na mne studeným nevrlým pohledem a řekl: "No a?!"
"Co s ním mám dělat?"
"Já se na to vykašlu, ten kretén snad potřebuje chůvu!", řekl strážce a kroutil hlavou, jako by nevěřil tomu, že jsem se vůbec opovážil ho vyrušovat z rozhovoru s druhým strážcem a znechuceně se vydal za mnou do cely. Když vstoupil, na jeho tváři jsem spatřil odpor a zhnusení. Opatrně našlapoval, a vyhýbal se všem nechutnostem na zemi. S nedůvěrou se díval po krysách, jako by se jich snad bál. Skoro se zdálo, že chce snad začít létat. Bylo by to směšné divadélko, takový drsný chlap, ale mně do smíchu nebylo.

"Ještě dýchá pane. Potřeboval by ošetřit."
Strážce se lehce naklonil, aby si ubožáka prohlédl. Potom do něj surově kopl. Vězeň zasténal a stočil se do klubíčka, aby si chránil břicho a slabiny před dalším kopancem. Všiml jsem si mokvajících ran od biče na jeho zádech. "Ten už je na nic!", řekl strážce a tasil svůj meč. Než jsem se vzpamatoval z úžasu, napřáhl se a bodl! Vězeň, když spatřil jeho zbraň, vydal ze sebe žalostný výkřik! Pak už jen vyvalil oči a chrčel, jak mu meč zajížděl do břicha. "To by bylo.", řekl strážce a otřel si meč do jeho šatů, když skončil. Dal si záležet, jeho obličej vypadal spokojeně. Asi mu dělalo násilí a zabíjení dobře, soudě podle jeho spokojeného výrazu.

"Odnes ho!"
Stál jsem jako opařený a jen tupě zíral za strážcem, který odkráčel zpět na chodbu. Tělo se ještě chvělo ve smrtelné agonii. Ten chudák to však již měl za sebou. Z rány mu vyhřezla střeva a vnitřnosti. Žasl jsem nad krutostí těchto lidí! To nebyli lidé! To byli ďáblové! Popadl jsem tělo za nohy a počal ho vláčet na chodbu. Nebylo moc těžké. Nešťastník byl vyhublý na kost. Tělo nechávalo za sebou stopu ve slámě, jak jsem je vláčel k východu z cely. Konečně jsme je dovlekl na chodbu. Na hromadě jich tu už leželo několik. V dalších celách to vypadalo podobně. Dozorci se mezi sebou nevzrušeně bavili o víně. Obracel se mi žaludek! Každý z nich si zasluhoval ten nejhorší trest a pekelné plameny! Jenže my vězni jsme nemohli dělat nic! Ale jejich čas přijde, stále jsem doufal ve spravedlnost a boží mlýny. Ještě stále jsem doufal!

Vrátil jsem se pro druhé tělo. Bylo již ohlodané od krys. Ty mrchy prchaly před světlem do svých temných děr. Některé se vrhaly proti mým nohou, vymrštily se těsně přede mnou a padly na záda, načež se obratně přetočily zpět na nohy a utekly. Pištění těch potvor se ozývalo všude. Popadl jsem tělo a odvlekl na chodbu.

Ostatní už také zřejmě skončili. Na zemi tu vedle sebe leželo pět těl. Nikoho z nich jsem neznal nějak zvlášť. Možná snad od vidění, ale těla nebyla k poznání. Obličeje měla špinavé nebo znetvořené od krys. Dozorci viděli, že jsme již přinesli všechna těla.

"Odnoste je do jámy!", poručili.
Jeden z trestanců došel do rohu chodby, kde byl maličký výklenek a přinesl dvoje nosítka. Byly tu uskladněna právě pro tuto příležitost. Naložili jsme těla. Chopil jsem se společně s dalším vězněm jedněch nosítek. Tělo nebylo těžké, patřilo nějakému drobnějšímu chlapíkovi. Kdysi možná něco vážil, ale po pobytu tady byl lehký jako pírko.

Vydali jsme se tedy ven. Šel jsem v předu. Cestu ven jsem znal dobře. Vězeň vzadu mlčel. Ani mně nebylo příliš do řeči. Za námi nesli další nosítka. Jáma leží kus za palisádou směrem na východ. Nedaleko zřícené hradní věže. Párkrát jsem tam již byl. Zatím jsme měl ale pokaždé možnost vrátit se zpět. Tenhle chudák na nosítkách se tam odsud už nevrátí. "Slyšel jsi to? Prej sem přijeli kouzelníci!", promluvil najednou vězeň za mnou. Měl podivný skřípavý hlásek. Vytrhl mne z přemýšlení, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vůbec řekl.

"Možná nám udělají divadlo! Víš s kartama a králíkama z rukávu! To by bylo krásný! Jo, jo, to by se mi líbilo!", blekotal.
Mlčel jsem. Ten chlapík to asi neměl v hlavě v pořádku. Byl to nějaký pomatenec. Pokud budu mlčet, snad bude zticha i on! Kráčeli jsme hradním sklepením a pak dál po schodech výš a výš...
"Máma mi říkala, že když budu hodnej, páni vojáci mne pustí na představení."
"Máma?!", neodolal jsem a pohlédl na něj úkosem, jeho oči zářili divným světýlkem, smál se a šklebil se na mne.
"Jo máma! Prej musím bejt moc hodnej, chi chi chi! Půjdeš tam taky?"
"Nevím, asi ne.", odpověděl jsem.
"To je škoda! Budou tam mít i holubice a.. a... takový ty velký bedny co do nich zavřou člověka a nechají ho zmizet! Chci se přihlásit jako dobrovolník! Třeba mne zmizí a já už nebudu muset pracovat v tom hnusným dole!", chrlil ze sebe.
"Ale pšššt! Nikomu to neříkej!"
"Neboj se, nikomu ani muk!", ujistil jsem ho.

Byl úplně mimo a bavit se s ním nemělo cenu. Už jsme konečně vylezli po posledních schodech a octli se v malém paláci. Minuli jsme dva vojáky, kteří na nás vrhli jen znechucený pohled a dál si nás nevšímali. Vyšli jsme ven.

Konečně! Nadechl jsem se zhluboka čerstvého vzduchu. Podíval jsem se na modrou oblohu. Nebyl na ní jediný mráček. Podle slunce mohlo být tak osm nanejvýše devět hodin ráno! Bylo krásné. Užíval jsem si jeho sílících paprsků. Stálo těsně nad střechami hradu. Bylo ještě chladno, ale odpoledne bude teplo. Doslova jsem se těšil! Tisíckrát lepší je stavět palisádu, dřít se s kládami stromů tady na čerstvém vzduchu v paprscích slunce, než hnít tam dole v kobkách nebo se udřít k smrti v dole!

Vykročil jsem k hradní bráně. Na nádvoří byl klid. Spatřil jsem jen pár vojáků, jak se poflakují u kuchyně a zahlédl jsem kuchaře, jak zmizel s nějakým podnosem ve velkém paláci. Bergel a hradní panstvo jistě ještě spali. Kuchař jim připravuje snídani. Na háku vedle vchodu do kuchyně jsem spatřil čerstvě uloveného mrchožrouta.

Mrchožrout byl vlastně takový hodně přerostlý pták, který ztratil schopnost létat. Lovil drobná zvířata, vyhrabával kořínky, živil se listím. Ulovit mrchožrouta bylo docela snadné, ale jisté nebezpečí to obnášelo, zvláště pakli byl v hejnu. Hejno těchto zvířat mohlo být nebezpečné i pro zkušeného lovce. Ale naštěstí to byla zvířata značně hloupá a tupá. Maso z nich však bylo výborné a hlavně snadno dostupné! Dnes bude asi mrchožroutí pečeně! Bohužel jen pro hradní panstvo a vojáky. Nás čekal shnilý chléb a voda.

Rozhlédl jsem se na druhou stranu nádvoří. Na šibenici, která stála u mříží, které tvořily strop naší věznice, se stále houpal onen nešťastník. Spatřil jsem dvě vrány, jak hltavě trhají maso z jeho očních důlků. Oči už dávno vyklovaly. Jiné poletovaly kolem, nebo seděly na rameni šibenice, zřejmě nasycené odpočívaly. Nechutné divadlo! Odvrátil jsem raději oči.

U kaple jsme zahlédl stát jednoho z mágů. Nebyl to ani jeden z těch z předvčerejšího dne. Tenhle měl tmavé havraní vlasy. Hleděl směrem k nám. Na jeho pohledu bylo cosi podivného. Působil majestátně a velkolepě ve svém hávu. Copak zde asi mágové pohledávají? Jsou tedy přinejmenším čtyři, ale Edvin mluvil o celé skupině a ostatní strážci taky mluvili o tom, že jich je víc.

No uvidíme. Raději jsem vykročil dál, nechtěl jsem mága pobuřovat, mohl být ze stejného těsta jako dozorci, nechtěl jsem ho zbytečně rozzlobit. Prošli jsme branou. Stáli tu dva strážci a hovořili spolu.
"....No vidíš, schválně jestli jsem to trefil!", řekl jeden z nich tomu druhému a pak na mne křikl: "Kolik jich chcíplo dneska?"
"Pět pane.", odpověděl jsem na to.
"Bezva! Skoro jsem to trefil! Tipoval jsem čtyři! Pochybuju, že Owen bude mít lepší tip! Večer Tě pozvu na dobrý pivko!", zachechtal se strážný a poplácal toho druhého po zádech.
"Platí!", zasmál se druhý.

Cloumal se mnou děsný vztek, ale mohl jsem si tak maximálně rozkousat zlostí rty. Owen byl asi ten strážný u cel. Hnusné odporné prase, stejně jako tihle! Raději jsem přidal do kroku. Pohlédl jsem na staveniště. Brána již byla hotová. Vězni právě stavěli jakési cimbuří a pracovali na mechanismu sklopných dveří. Okolo zevlovaly stráže a dívaly se, jestli se někdo nefláká. Vydali jsem se doleva směrem ke koupališti. Prošli jsme kolem šibenice. Mnoho lidí tu neslavně skončilo svůj život. Stará zaschlá černá krev pod popravčím špalkem o tom vypovídala. Nebyla to jediná šibenice v hradu, ale zato byla největší!

Koupaliště bylo jen jakousi vodní nádrží. Živil ji přepad pramene z hradních sklepů. Pramen byl zásobárnou vody pro hrad. Díky tomu i voda tady byla poměrně čistá. Muži se sem chodili omývat. Potlačil jsem touhu odložit nosítka a omýt se. Snad raději až půjdeme zpátky. Obešli jsme jezírko. Voda odtud odtékala puklinou ve skále a někudy v podzemí zřejmě mizela pryč.

Šli jsme dál původním hradním příkopem. Teď to však již byla součást vnějšího kruhu. Nad námi stály chatrče a přístavky. Mnoho z nich bylo čerstvě rozestavěných. V příkopu se válelo všemožné haraburdí a suť. V křoví u hradní zdi jsme spatřil ležet nějaký velký železný předmět. Zaujal mne. Trochu jsem zpomalil, abych si předmět mohl lépe prohlédnout. Nohou jsem odhrnul kopřivy, které jej zakrývaly. Byla to veliká podivná sekera. Vypadalo to na skřetí zbraň. Byla notně zrezivělá. Zřejmě pozůstatek po některém z četných útoků. Bylo zvláštní, že tu zůstala ležet bez povšimnutí. Ale o nepořádek v příkopu se nikdo nestaral. Válelo se tu všechno možné.

Šli jsme dál. Nechal jsme ji ležet. K ničemu by mi nebyla. I když to je zbraň, celou posádku hradu bych s ní asi pobil jen těžko. Raději jsem těchto myšlenek zanechal.
Obcházeli jsme hrad k bráně ve zřícené věži. Před námi se rozprostřelo větší prostranství. Zde v těchto místech končil příkop a hrad zde byl zranitelnější. Palisáda se tu stavěla dál od hradeb. Zaslechl jsem cosi o tom, že tu snad chtějí postavit jakousi dřevěnou střechu. Pracovalo zde dost lidí. Zdálo se, že vězni tu hloubí novou studnu. Hradní pramen už dávno nestačil pokrývat spotřebu vody. Nikdo si nás tady nevšímal. Vynášení mrtvol každé ráno byla běžná součást života tady. Na staveništi se to jen hemžilo, ale neviděl jsem nikoho známého. Kde pak je asi Gorn nebo Milten? Možná jsou v Novém dole. Klidně to mohlo být možné, protože mezi Hradem a Novým dolem putovaly karavany vězňů, které nosily zásoby. Prakticky denně vyrážela ráno karavana se zásobami a vězni do Nového dolu a večer se další vracela. Další skupiny chodily do přístaviště i do Průsmyku...

Prošli jsme staveništěm. Velké kůly a konstrukce opravdu nasvědčovaly tomu, že zde chtějí postavit jakousi střechu. Pracovalo zde několik lidí z naší cely, které jsem znal. Spatřil jsem trosky zřícené hradní věže. V jejích sutinách stála brána. Původně ta věž byla na vlas podobná té jediné stojící, ale při jednom z útoků ji prý nějaký skřetí obléhací stroj poškodil kamenem. Říkalo se, že snad pak několik dní ještě stála, ale nakonec se zřítila. Když jsem se sem dostal, byla už dole. Mnohé sutiny, kameny a trosky z ní dodnes nebyly odklizeny.

Došli jsme až k sutinám. Několik vězňů tu odklízelo trosky, které bránily ve stavbě a několik dalších stavělo lešení. Spatřil jsme Miltena, ale on neviděl mne. Stál nahoře na plošině lešení u rumpálu a vytahával trámy potřebné na stavbu dalšího patra lešení. Jestli to půjde, budu pracovat tady. Práce lépe utíká, když je s kým popovídat.

Vyšli jsme po šikmině, co tu byla místo jakýchsi schodů a dostali jsme se k bráně. Stály tu stráže, nás si však nevšímaly. Těla se tudy nosila často a nejenom ráno, protože smrtelná zranění tu byla denním chlebem. Pracovat na nezabezpečených špatně postavených staveništích bylo nebezpečné. Prošli jsme skrz bránu. Jámy ležely nedaleko. Byly vzdálené asi tři sta sáhů od hradeb. Někdy, když vál vítr ze špatné strany, pach rozkládajících těl zamořil celý hrad i tábor pod ním. Naštěstí se to nestávalo často.

Jedna z jam byla odkrytá, druhou nedávno zasypali, protože už byla plná nafouklých těl. Šli jsme přes zelenou rozkvetlou louku až na okraj jámy, abychom mohli hodit tělo dolů. Ostrý kontrast života a smrti!
Všude tu byl cítit odporný zápach z tlejících nafouklých těl. Bylo cítit smrt a rozklad. Bylo to odporné! Klem bzučely obrovské obludné mouchy a mušky. Hodovaly na tělech a v mnohých z těl se kroutily jejich larvy. Raději jsem se na to nedíval.

Můj společník byl celý bledý a chvěl se z toho zápachu. Když spatřil tu hrůznou podívanou, vykřikl, padl na kolena a pozvracel se. Nedivil jsem se mu. Dopadl bych stejně, kdybych to neviděl již víckrát. Věděl jsem jak to vypadá a věděl jsem co mám očekávat, on tu byl zřejmě poprvé a nebo prostě na tohle neměl žaludek. Bylo to pochopitelné. Ale i na mne to působilo podobně i já jsem měl žaludek jako na vodě!

"Jsi v pořádku?", sehnul jsem se k němu.
"Ne! Nech mně!", obořil se na mne. Klečel na zemi a opíral se o ruce. Znovu se pozvracel. Dávivé zvuky mi nedělaly dobře a tak jsem raději poodstoupil. Chybělo málo, abych se k němu nepřipojil.
"Dobře, v pořádku, jak chceš, ale měl bys jít odtud pryč, raději na čerstvý vzduch.", řekl jsem.
"Neříkejte mi pořád co mám dělat! Mám vás všech po krk!", začal na mne hystericky řvát a vrhnul po mne vzteklým šíleným pohledem. Znovu začal dávit. Jeho tělo se svíjelo. Mezi tím dorazila druhá nosítka.
"Co mu je?", ptali se příchozí.
"Udělalo se mu špatně.", odpověděl jsem.
"Fuj to je smrad!", doufám, že tady neskončím, jako tihle!", promluvil jeden z příchozích kopáčů.
"Skončíme tu všichni! Do hajzlu musím odsud! Musím k mámě! Mami!", začal řvát pomatenec.
Překvapeně jsme se na něho podívali. Bylo jasné, že zešílel. Pomalu se postavil a držel se za břicho. Celý se klepal v podivné agónii. Z brady si utřel zvratky. V jeho očích hořel podivný plamen. Bezděčně jsem o krok ustoupil. Pomatenec přerývavě rychle dýchal. Vrhal na nás nepřítomný pohled a chrčel, zdálo se že něco říká. Cvakal zuby a svíral stále do kola pěsti.

"Hele chlape co je ti?", zeptal se nervózně jeden z kopáčů.
"Hehe! Chichi! Co je ti?!", chechtal se pomatenec a opakoval slova, při tom upřel na kopáče nenávistný pohled. Potom jej vrhl i na nás. Cvakal čelistmi jako důlní červ a slintal.
"He, he, he, cha cha cháá, jáááchachááá!", rozchechtal se na celé kolo.
"On se zcvoknul?!", podivil se kopáč a vyjeveně na šílence zíral.

Pomatenec z ničeho nic vykřikl a rozběhl se přímo proti kopáčům s nosítky, napřáhl ruce, jakoby se na ně sápal. Zkoprnělí kopáči se nezmohli vůbec na nic, jen stáli jako opaření a děsem v očích a drželi nosítka. Šílenec byl už u nic. Vrazil do nosítek a vyrazil jim je z rukou. Kopáči zděšeně vyjekli a upadli na zem, jak do nich strčil. Mrtvý se svalil z nosítek do trávy. Pomatenec zavrávoral jak zakopl o nosítka, udělal několik kotrmelců v trávě a vyškrábal se opět na nohy. Chechtal se a ječel na celé kolo a hnal se po stráni směrem do lesa, ani se neohlédl.

Kopáči se strnule zvedali ze země a jen vyděšeně zírali za šílencem. I já stál ohromen. Šílenec běžel co mu síly stačily, rozhazoval rukama, řval až zmizel v lese mezi stromy. Jeho křik dozněl a my jsme dál stáli celí zkoprnělý a ochromení úlekem.

"Co se to sakra děje?!", vytrhl nás křik rozzlobeného hlasu. Přibíhali k nám strážci od brány. V jejich výrazu byl vidět vztek.
"Co se stalo, kam ten hajzl běžel?!", ptali se udýchaně.
"Pane, zbláznil se a utekl!". odpověděl kopáč.
"Do prdele! Průser!", vyjekl strážce s bezradným pohledem.
"Klid!", okřikl ho druhý.
"Nic jste neviděli! Jasný?!", zeptal se výhružně a významně se dotýkal jílce svého meče.
"Ano pane!", odpověděli jsme jednohlasně.
"Opovažte se jen ceknout! Budu si vás pamatovat!", pokračoval dál výhružným tónem.
"Nic nevíme, nic jsme neviděli pane!", odpověděl jsem.
"Dobře! Teď táhněte zase něco dělat."
"Ano pane!"
Popadl jsem nosítka pod rameno a vydal jsem se zpět k bráně. Kopáči mne následovali. Strážci šli hned za námi.
"To je puch! Asi se pobleju!", slyšeli jsme jednoho z nich.
"Jo měli by je radši pálit!"
"Akorát to sem přiláká vlky, ne-li něco horšího!"
U brány jsme spatřili zbylé kopáče s nosítky, asi jim chvíli trvalo, než je sehnali, ve výklenku ve věznici byla totiž jen dvě. Další tři těla tedy putovala do jámy. Pro radost mouchám, červům, vlků, liškám a všemožným jiným potvorám, které se opovážlivě chodily převážně v noci krmit na toto odporné místo. Mnoho se jich ale odvážilo i ve dne...

"Ani muk, rozumíte?! Nebo si to s váma vyřídíme a budete litovat, že jste se vůbec narodili!", připomenul nám ještě přidušeným hlasem strážce tak, aby to nezaslechli příchozí trestanci.
"To já už lituju dávno!", zaslechl jsem syknout jednoho z kopáčů.

Minuli jsme se s těmi co nesli nosítka a kývli si na pozdrav. Vězení je tedy uklizené. Moje práce vynašeče mrtvol skončila. Rozhodl jsem se proto jít na stavbu za Miltenem. Raději si vyberu místo sám, než aby mne strčili někam jinam! Snad se mi podaří dostat se na lešení za Miltenem. Rád bych si s ním promluvil. Prošli jsme branou. Dal jsem nosítka kopáčům, aby je uklidili a zamířil jsem si to k žebříkům na staveniště lešení, kde jsem předtím zahlédl Miltena.