Haldrikovo svědectví

Přehled povídky

Autor

Vojta1122

Diskuse

zde

Hodnocení

1,43 | 35x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Příběh této povídky nás provede osudy starých známých. Dozvíme se o prvním pokusu mágů vody prolomit bariéru a prchnout ze svého vězení. Věci však nebudou tak jednoduché a generál Lee s ostatními obyvately Nového tábora si v kolonii ještě nějaký čas pobydou. Také se můžete těšit na další staré známé, Gorna, Diega a Lestera.

1.díl

Úvod: Výbuch rudné haldy

Nefarius si setřel pot z čela. To co se dělo, pro něj bylo téměř neuvěřitelné. Konečně je vše připraveno! Rudná halda dosáhla potřebné výše, do podstavců byla zasazena magická ohniska a v temné jeskynní místnosti stálo dvanáct mágů, oděných v modrých a rudých róbách.
Všichni obyvatelé Nového tábora stáli venku, seřazeni za svým vůdcem, bývalým generálem Leem a dychtivě očekávali pád jejich věznitelky, magické bariéry. Ve vzduchu bylo cítit silné napětí, slyšet byl jen vzrušený šepot. Nikdo nepochyboval o dobře odvedené práci mágů vody.
„Připraveni?” zeptal se Saturas. I přesto, že měla otázka pouze formální charakter, dostalo se mu odpovědi v podobě souhlasného mručení či kývání hlavou.
„Pak tedy začněme.” ozval se znovu snědý mág. Společně s vrchním ohnivého kruhu začal zaříkávat a postupně se přidávali další. Rudná hromada, hlavní zdroj světla jeskyní místnosti začala zářit silněji a silněji.
V tom se ozvala rána. Zpoza jeskyně Nového tábora se vyvalila vlna magické energie. Dav zajásal. Všichni věděli, že exploze byla magické povahy a tudíž nikomu z masa a kostí nehrozí žádné nebezpečí. Novotáborští jen v klidu pozorovali, jak se tento mocný náboj energie blíží k nim.

Stalo se ale něco, co nikdo nečekal. Magická vlna srazila všechny pozorující k zemi. Lee, šokován, ale stále při smyslech, okamžitě vstal a upřel svůj zrak na bariéru. Ta už neměla svou modrou barvu. Nyní žhnula rudou a zdálo se, že každou chvílí vybuchne. V mžiku byli na nohou i všichni ostatní a plně se soustředili na stále červenější kupoli obklopující Hornické údolí. Už by měla zkolabovat, ovšem nestalo se tak. Bariéra se uklidnila.
„Co to má znamenat?” ozval se hlas naštvaného žoldáka a další se přidávaly.
„Měli jsme snad málo rudy?”
„No to snad není možný!”
„Už jsem si myslel, že půjde dolů.”
„Ticho!” zjednal si Lee klid „Půjdu se zeptat mágů, zůstaňte tu a vyčkejte, až se vrátím!”

Ze dna jeskyně vycházel dým. Velitel žoldáků se snažil vtíravý pach kouře nevnímat a pokračoval do sídel mágů. „Mistře Saturasi?”. Odpovědi se mu nedostalo, tak pokračoval dál.
Opatrně přešel přes pentagram nekreslený na zemi, který momentálně velmi silně žhnul. Lee to zkusil znovu: „Mistře Saturasi, kde jste? Bariéra stále stojí! Něco se pokazilo.” Ani teď se ale neozval Saturasův drsný hlas.

Bývalý generál šel tedy dál, hlouběji do jeskyně, když ho kromě pachu kouře praštilo přes nos ještě něco jiného. Nebyl si jistý, jestli to cítí doopravdy, každopádně to nevěstilo nic dobrého.
Pomalým a opatrným krokem prošel skrze jeskyni. Naposledy oslovil mistra Saturase a když ho opět nejmocnější mág vody nechal stát nerozhodného bez odpovědi, vešel do místnosti rudné haldy. Kupa byla pryč, ale na zemi leželo dvanáct bezvládných těl. Čich generála tedy nezklamal. Ve vzduchu se vznášel pach smrti.

Kapitola první: Šokující zjištění

Na hladinu jezera padl žlutě zbarvený list. I přesto, že ten den Slunce svítilo ze všech sil, bylo jisté, že se do kolonie pomalu, ale jistě vkrádá podzim.
„Pojďme k jezeru.” navrhl svému společníkovi Haldrikovi strážce Orry.
„Měli bychom tu zůstat a hlídat místo výměny.” opáčil Haldrik.
„No tak, buď v klidu, nebezpečí nehrozí, dodávka od krále přišla před týdnem, takže není co krást. Navíc, ty prašivky z Novýho tábora pořád drží smutek nad svými mágy. A sektáři? Ty jsou moc zhulený na to, aby proti nám něco podnikli. Hehe, vsadím se, že by to ani nevydejchali sem nahoru. A kromě toho budeme u místa výměny, takže se není opravdu čeho obávat.”
„No dobře, přesvědčil´s mě.”
Haldrik si lehl do trávy a přemýšlel o tom, co se před několika dny stalo. Pořád měl před očima, jak Bariéra zrudla. Od té doby se zjevuje, byť ve své staré podobě, jen velmi zřídkakdy.

Z jeho přemýšlení ho ale vyrušil Orry. Vylil na něj vědro vody. Haldrik okamžitě vyskočil a rozkřičel se: „Ty trotle! Myslíš si, že jsi vtipnej? Jak by se to líbilo asi tobě!? Ty jseš úplnej magor!”.
Rozčílit Haldrika nebylo příliš obtížné. A k jeho velkému zklamání z něj nešel ani trochu strach. Orry se jen zasmál a povídá: „Klid... Už jsem se nemohl dívat, jak se ničíš tím neustálým přemýšlením. Pojď se taky vykoupat.”
„Na to ti kašlu! Dyť už je podzim! Ještě bych chytil rýmu.” Odvětil Haldrik, stále naštván studenou vodu, která stále více prosakovala k jeho tělu. Nebyl příliš otužilý a ani neměl statnou postavu. Mezi ostatní stráže Starého tábora rozhodně nezapadal.
„Tak už se přestaň vztekat.” řekl už trochu otráveně Orry.
„Polib si šos.” dostalo se mu neméně otrávené odpovědi.
Haldrik si lehl doufaje, že Slunce co nejrychleji vysuší jeho krátké hnědé vlasy. Začal opět uvažovat nad bariérou.

Vždy chtěl, aby se mu dostalo dobrého vzdělání. Měl k tomu i potřebné předpoklady, byl inteligentní, pocházel z dobré rodiny, takže si mohl dovolit vyšší vzdělání. Když mu ale bylo šestnáct, zabil svého vrstevníka z Khorinidu, vyvrhela, který škodil všude. Haldrik takové lidi nesnášel a za svůj prohřešek byl mezi ně vsazen. Naštěstí se rychle, zejména díky jeho schopnosti mluvit, řešit problémy nenásilně, ale také podlézat, vypracoval na pozici strážce a našel si zde dobrého přítele, Orryho.

Najednou se ale ozvala ohlušující rána. Haldrik už takovou jednou slyšel a to co způsobila, nikdy nezapomněl. Ale ne, tohle nemohla být ta stejná! Ne! Bohužel...
Jak se to mohlo stát? Orry nebyl nikdy moc zodpovědný, ale na tohle dával vždy pozor, pomyslel si Haldrik. Tady ale něco nehraje! Téměř celé tělo strážce zůstalo nenamočeno. To může znamenat jedinou věc magická bariéra se zmenšila!

Kapitola druhá:Pohřeb

Lester si neodpustil slzu. Jeden z jeho nejlepších přátel byl nadobro pryč. V jeho životě vznikla díra, která se nedala ničím zaplnit, jen časem. A nebyl jediný, kdo se cítil tak mizerně. Vedle něj stáli jeho dva věrní přátelé, Gorn a Diego.
„Vždy byl, i přes jeho mládí, nejmoudřejším z nás.” rozbil ponuré ticho Diego. Ale ani Gorn, ani Lester se na žádná slova nezmohli. Byla to až příliš tvrdá rána.

Na doposud prosluněnou oblohu nad kolonií přitáhla temná mračna a tři přátelé se dali do zakopávání mrtvoly. Gorn byl vždy silný, ale nyní sotva dokázal utáhnout lopatu. Trvalo hodinu, než bylo konečně tělo zesnulého zakopáno vedle zdi staré citadely. Všichni uznali tuto bývalou pevnost za dostatečně důstojné místo pohřbu pro tak velkého člověka.

Diego pohlédl do skřetího města. „Oni jsou snad jediní, kdo v kolonii netruchlí. Starý i Nový tábor oplakávají smrt svých mágů. A sektáři jsou stále rozhozeni ze smrti svého duchovního vůdce a ztráty Spáče jako idolu.”
„Miltenova smrt by neměla zůstat bezvýznamná.” řekl rozhodně Lester.
„To by neměla. Musíme najít způsob, jak zničit bariéru!” přidal se Gorn.
„A v kolonii zbyl jen jeden mág, jediný člověk, který by nám mohl pomoci.” zakončil řeč Diego a upřel svůj zrak na tajemnou věž, hrdě se tyčící uprostřed území hrubých skřetů.

Z kopce seběhli za pár minut a vydali se do nejnebezpečnější části těžařské kolonie. Chvíli se zdálo, že mezi skřetími patrolami, které více než pečlivě hlídaly svou milovanou domovinu, proklouznou bez problémů, pak ale Lester zděšeně vyjekl. Před přáteli stál skřet, částečně zahalený kožešinami a s bílou maskou na obličeji. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o jednoho z nebezpečných skřetích šamanů. Diego šáhnul po šípu, Gorn přejel prsty přes svou věrnou sekeru, snad chtěl zjistit, zda je dostatečně ostrá, a Lester vytáhl z kapsy pomuchlaný pergamen. Stalo se však něco zvláštního. Syn ducha vyčaroval jakousi modrou mlhovinu a po sléze znenadání zmizel. Všichni tři si patřičně oddechli a Lester si dokonce setřel z čela pot zmačkaným pergamenem.
„Myslíš, že tím ten svitek nepoškodíš? Neoslabíš kouzlo, které obsahuje?” zeptal se Diego tónem, ze kterého šlo téměř vycítit, že chtěl Lesterovi vynadat.
„Nevím, Milten by určitě...” zastavil se v půli věty. To osten lítosti a stesku při zmínce starého bracha opět bodl mladého novice.
Nebyl to ale jediný důvod, proč nebyla odpověď vyřečena celá. Lesterův výkřik přilákal pozornost skřetích hraničářů.

V čele tříčlenné patroly stál obzvláště velký a ošklivý skřet. Obličej měl zohyzděný jizvami, dokladem mnoha bojů. Diego však jednou slyšel, že skřeti se takto sebepoškozují sami, aby dali najevo bolest, jež dokáží vytrpět. Vůdce skupiny si jako svého soupeře vybral Gorna, nejnebezpečněji vypadajícího protivníka.

Boj započal. Gornova sekera řinčela o skřetí a Diego se pokusil svého soupeře skolit přesně mířeným šípem. Neuspěl a tak byl nucen vytasit svůj lehký avšak mrštný a důkladně naostřený mečík. Lesterův svitek již změnil svou podobu na nebezpečnou ohnivou kouli a vyčkával až nepřítele zastaví ledoví blok. Útočník se závratně přiblížil, už asi jen na deset kroků. Pět kroků! Až teď si novic uvědomil, že žádné mrazivé kouzlo skřeta nezastaví. Pozdě. Na poslední chvíli Lester uskočil. Než se ale stihl vzpamatovat, divoký řev byl zpět a srazil mladíka k zemi. To je konec, pomyslel si. Skřet napřáhl svou sekeru a vydal ze sebe divoký vítězný skřek. Novic zavřel oči, nemohl se koukat na vlastní smrt. Stačil ten děsivý výkřik... Ten výkřik, který se najednou podivně zlomil! Lester otevřel oči a uviděl, jak mohutné tělo dopadlo k zemi. Z krku mu vyčníval hrot šípu a krev tekla proudem.

Bitva ale ještě neskončila, stále zbýval ohyzdný skřet. „Zůstaň sedět!” křikl Diego na Lestera a vyběhl na pomoc Gornovi, který stále nepřišel na to, jak protivníka skolit. Oběhl chlupatou obludu, čímž jí společně s Gornem obklíčil. Z jedné strany sekera, z druhé lehký meč. Na koho jen zaútočí? Opět vybral silnějšího protivníka. Velitel se rozeběhl neskutečnou rychlostí, Gornovi zbylo jen několik vteřin na to, aby domyslel, kudy povede nepřítel svůj útok. Když uviděl, jak skřet napřáhl sekeru nad hlavou, tak se připravil na vykrytí svrchního úderu. Hrubá skřetí zbraň protnula vzduch a narazila do Gornovy sekery. Kreatura ze sebe vydala hrůzostrašný, avšak jaksi zoufalý zvuk. Žoldák neváhal. Švih! Jednou ranou oddělilzjizvenou hlavu od zbytku mohutného těla, do kterého však byl zezadu zabodnut drobný, štíhlý meč.

„Dík za pomoc.” zazubil se Gorn na svého společníka. Diego však téměř bez povšimnutí pokračoval v chůzi. Vytáhl meč z mrtvého těla a pokračoval dále, postavě polekaně a unaveně sedící na zemi.
„Poslyš, chápu, že se tě Miltenova smrt velice dotkla, chápu, že jste vždy bojovali společně, ale už je pryč! Musíš si to už připustit! Není jiné cesty.” nasadil Diego opět svůj vyčítavý tón. Lester chtěl okamžitě odpovědět, ale ozval se Gorn.
„Na tohle nemáme čas. Pochybuju, že by tenhle boj nepřilákal pozornost aspoň jedné patroly. Rychle pryč odsud, nemáme ani čas uklidit ty mrtvoly.”
A tak všichni vyrazili k děsivé siluetě mocné věže před nimi s nepříjemným pocitem v zádech, že brzy skřeti odhalí přítomnost vetřelce v jejich zemi.

Zbytek cesty naštěstí proběhl bez problémů, po chvíli stáli přátelé před tajemnou, černou věží. Chvíli jen tak koukali na její majestátnost, jako by čekali, zda se něco nestane. Po dlouhé chvíli to už nemohl Diego vydržet a vykročil vstříc vchodu. Ten zničehonic zachvátily plameny a uprostřed nich se objevila nebezpečně vypadající stvůra. Neměla nohy, k pohybu jí sloužila děsivá křídla. Rudé tělo se postupně od ploché hlavy zmenšovalo a končilo něčím, co by se dalo považovat za ocásek. Obličej nestvůry byl asi nejděsivější částí jejího těla. Z ohromného chřtánu lehce vyčnívala řada lesklých, špičatých zubů. Smaragdově zelené oči sjížděly střídavě všechny tři nečekané návštěvníky a z brady visely dva dlouhé kusy masa, lehce připomínající vytahaný knír.
„Kdo jste?” ozval se najednou hluboký a nenávistný hlas. Diego se polekaně otočil. Nestvůra před ním to říct nemohla, vždyť ani nepohnula svými velikými pysky. Promluvil snad takhle někdo z jeho společníků? Nesmysl, jejich hlasy přece dobře zná. K jeho překvapení se ale ani jeden z nich neohlížel po původci neznámého hlasu. Jen polekaně sledovali nestvůru v plamenech a občas letmo zkontrolovali zbylé dva přátele.
„To ty... Jsi v mé hlavě!” zaznělo z Diegových úst.
„Bystrý úsudek.” řekl lehce posměšně, kdesi uvnitř stína ďábelský hlas. „Ptal jsem se, kdo jste!”
„Mé jméno je Diego, v modré zbroji je Gorn a ten v rouchu je Lester. Přišli jsme se zeptat Xardase, zda neví jak strhnout magickou bariéru.”
„Hmm, jste jen tři, pouzí tři pošetilci. Pro mého pána neznamenáte žádné nebezpečí. Můžete jít dále, vyšplhejte v místnosti napravo po žebříku. Ale varuji vás. Vstupujete na vlastní nebezpečí.” dořekla bestie a společně s plameny zmizela. Diego si uvědomil, jak je jeho hlava najednou lehčí.
Načítám data ...
Nahoru