Zapadající slunce zabarvilo oblohu krví, takže bylo těžké poznat, že se opět po dlouhé době ukázala magická bariéra ve svém novém rudém odstínu. Haldrik na ni upozornil Diega, ukazuje proti horám. Obličeje obou přátel se zkřivily znepokojením. „Jak už je to naše vězení malé!”
Vyšli totiž právě z lesa a uviděli svůj dlouhodobý domov, Starý tábor. Již na první pohled se leccos změnilo. Dominantní hrad vždy oba pamatovali jako poloviční zříceninu, nyní se však čile pracovalo na jeho opravě. Znovu rostla druhá věž – dívaje se na ni si Diego vzpomněl, jak ji kdysi s přáteli zbořili, a usmál se. Zatrpkle však, neboť mu to vše připomnělo starého přítele Miltena. Vnější opevnění tábora ale také prošlo změnami. Dřevěná palisáda byla značně posílena a k ní přirostly nové věžičky z prken a klád.
„Jak dlouho už jsi vlastně v kolonii, Diego?” zeptal se Haldrik a promnul si studené ruce.
„Jsou to zhruba čtyři roky, co mě, Gorna a Lestera sem hodili...” zabrumlal stín. „A jak dlouho jsi tu vlastně ty? Pokud vím, my dva jsme se mnohokrát nepotkali.”
„Ani nemohli, leda snad výjimečně. Většinu času, který jsem zde strávil, mi byla dána práce hlídat u místa výměny. Jinak jsem tu o rok déle, než ty. Zvláštní, že? Myslím tedy to, že lidé mimo Bariéru většinou říkali, jak čas utíká rychle. Ale tady... Pozor!”
Rána z kuše tak tak minula Diegův obličej. A v mžiku uslyšeli křik z nové dřevěné strážní věžičky: „Netrefils ho! Dělej! Znovu!”
„Zadržte!” zvolal Diego. „My jsme jedni z vás!”
„Jak vám máme věřit!? Co když jste špehové?” odpověděl strážný z věžičky a zamířil kuší na jednoho z přátel, kteří stáli, připraveni sebou okamžitě trhnout.
„Ale nech toho!” ozval se jiný. „To nepoznáš Diegův hlas? Kde jsi byl, ty starý pardále a kdo to jde s tebou?”
Diego člověka, který jej oslovil, nepoznával, odpověděl však, jako by přesně věděl, s kým mluví: „Ále, dělali jsme tady s Haldrikem nějakou prácičku pro Gomeze.”
„Pro Gomeze?” zasmál se neznámý strážný. „S ním je už dávno konec. Hodně se toho u nás za ten necelý měsíc změnilo! Běžte pomalu k bráně, já zatím řeknu všem, ať po vás nestřílí a ať vás vpustí dovnitř.”
Oba přátelé se vydali pomalu k hlavní bráně tábora, přemýšleli nad tím, co se asi stalo Gomezovi. Pak ale znovu užasli – uviděli skupinu mnoha kopáčů, hlídanou strážemi, jak prohlubuje příkop kolem palisády, který má být napuštěn vodou z řeky!
„Teda!” užasl Haldrik. „Jestli dojde k bitvě, pak to budou mít dobyvatelé opravdu náročné!”
„K bitvě ale nesmí dojít,” zdůraznil Diego. To už ale stáli před branou, již strážili ti nejlepší gardisté Starého tábora. Vedle nich stál zadýchaný strážný – nepochybně ten z věžičky – a vyrážel ze sebe: „Vidíte, jsou to přesně oni, o tom není pochyb!”
„Ale ano,” usmál se jeden z gardistů. „Rád vás dva zase vidím!”
Diego okamžitě poznal, s kým mají tu čest. Onen těžce oděný hlídač brány nebyl nikdo jiný, než Fletcher. A hlídkař z věže byl jeho dobrý kamarád Sly, bývalý stín. Ten se také, stále ještě udýchaný, rychle ujal slova: „Měli byste jít ihned se nahlásit veliteli. Pojďte, dovedu vás za ním.”
A tak se oba dva vydali za Slyem. Když prošli konečně branou, nemohli uvěřit, jak moc Starý tábor zpustl. Takřka všechny chatrče byly rozebrány kvůli materiálu. Místo nich bylo u zdí hradu postaveno pár stanů. Všude byl neuvěřitelný nepořádek – vyhořelá ohniště, hromady zlámaných a ztrouchnivělých prken s polinami kolem. Velký dřevěný přístřešek nad tržištěm byl stržen dolů. V cestě k hlavní hradní bráně stálo několik barikád s dřevěnými kůly ořezanými do hrotů. Lidí zde zůstalo jen pramálo. Většina z nich pracovala venku na stavbě příkopu či hlídkovala. Dokonalý obraz bídy ještě více do očí udeřil, když pohlédli na její protiklad - nově rekonstruovaný hrad. Sly si povšimnul zaražených výrazů svých dvou svěřenců a jen poznamenal: „A to není to největší. Jen pojďte za mnou!”
S velikým očekáváním prošli branou hradu, nespatřili však nic, co by je mohlo ohromit více, než zpustošenost vnějšího okruhu, ač proměnu vnitřku pevnosti nešlo přejít jediným pohledem. Celá stavba byla zpevněná a všude byla patrná snaha o pořádek. Nádvoří hradu se proměnilo ve cvičiště, o stěny budov se odrážel křik vojáků a svištění šípů, nad něž dominoval snad jen řev cvičitelů. Semena nadcházející války vyklíčila.
„Ehm, co je tedy to největší, Sly?” zeptal se Diego.
„Je to něco úžasného – chcete to vidět?” odpověděl Sly a ihned se zakuckal, neboť ho náhle zahalil oblak kouře z komína, jež na něj zavál vítr. „Ach, kuck, topit se musí, to tedy ano, hehe, kuck, kuck.”
Haldrik si zakryl ústa rukama a kývl hlavou: „Pojďme se na to podívat.”
Sly je vedl do rytířského domu. Když jím procházeli, dýchali ten nejtěžší vzduch. Spolu s horkým kouřem z krbu se mísil pot. Všude kolem se váleli znavení strážci po výcviku a vzdychali únavou. Tu ale Haldrik s Diegem, vedení bývalým stínem uhnuli dolů, do sklepení. Pryč byl hned teplý vzduch. Nahradil jej ten nejstudenější. Stěny byly pokryté ledem a ozvěna se nesla potemnělou chodbou. Pochodovali hlouběji a hlouběji, když tu slyšeli jakési rány, přicházející za sebou v pravidelném rytmu.
„Co to má znamenat?” ptal se Diego.
„Uvidíte, uvidíte.”
A uviděli. Jakmile došli na konec chodby do sklepení, spatřili v předsíni k žalářům, něco nového. Hlubokou a širokou jámu s žebříkem a na jejím dně mnoho bývalých kopáčů, kteří ji stále více prohlubovali.
„Co to má znamenat?” vyrazil ze sebe Haldrik zkamenělý údivem.
„Tohle je výsledek geniální myšlenky bývalého kopáče Grimese. Totiž, abyste rozuměli, nikdo z nás neví o Bariéře skoro nic. Nevíme, zda je to ve skutečnosti kupole, či nakonec koule. V případě, že by byla doopravdy kupolí, nedokážeme určit, kdy zanikne – zda při doteku vrcholu se zemí, či později. Je ale velice pravděpodobné, že směrem do podzemí se rozšiřuje a my tím, že hloubíme zde jámu, si tvoříme v podstatě možnost, jak před ní utéci.”
„Takže vlastně žijete jen pro prodlužování života?” zamyslel se Haldrik.
„Ó, to nikoliv! Očekáváme totiž pomoc z vnějšku!”
Tu by si Haldrik nejraději nafackoval! Jak to, že mu nedošlo dříve, že i nadále existuje vnější svět! To ho kolonie natolik pohltila, že ji začal považovat za jediný existující svět!?
„Hmm,” zabručel Diego. „A to nemáte strach, že narušíte stabilitu hradu?”
„Trochu ano, však na hloubení díry dohlíží Ian, nejlepší důlní inženýr, kterého máme. Jemu snad můžeme věřit.”
„Snad a-ano.” Haldrik se otřásl chladem. „No a teď můžeme jít za velitelem tábora. Kdo jím vlastně je, když ne Gomez? A jak to vůbec přišlo, že už není?”
Zatímco se dali všichni tři do kroku, Sly se pustil do vyprávění: „Samozřejmě, netrvalo příliš dlouho a roznesla se zpráva o tom, že se Bariéra pomalu smršťuje. V táboře to vyvolalo strašnou paniku, začalo to tu vřít a Gomez nebyl zrovna schopen situaci kočírovat. Zato někdo jiný byl – Thorus. Vždy ho jeho strážci plně respektovali. Udělal v táboře pořádek a začal pomalu jednat. Právě díky němu jsme se pokusili navázat kontakt s králem a začali měřit, jak rychle se Bariéra smršťuje.”
„A?” nasadil Diego tázavý tón. „Co to tedy přineslo?”
„Předpokládáme, že ke králi se zpráva o Bariéře mohla dostat teprve kolem dneška. Samozřejmě se ale už vše dozvěděli mágové v Khorinidu. Spolu se zprávou, že jsou všichni mágové, kteří žili uvnitř kolonie, mrtvi, je náš dopis vyděsil. Ale snaží se vymyslet, jak nám pomoci. Také jsme zjistili, že Bariéra se, bohužel, nezmenšuje stále stejnou rychlostí. Někdy se může zmenšit zhruba o dva až tři sáhy za den, jindy pouze o loket. Z toho jen těžko spočítáme, kolik času nám tak ještě zbývá.”
„A co ostatní tábory? A skřeti?” optal se Haldrik.
„Skřeti kupodivu zatím mlčí, stejně tak Sektovní tábor. Ale Nový tábor nás neustále napadá. Jeho ozbrojené bandy nám neustále kazí vše, co mohou.”
To už ale stáli před palácem. „Za chvíli se tedy uvidíte s Thorusem,” usmál se Sly. A Haldrik i Diego věděli, že momenty, které budou rozhodovat o naplnění či nenaplnění cílů, které si před nepříliš dlouhou dobou s přáteli stanovili, jsou doslova za dveřmi.