„Nový tábor se vlastně jen přesunul hlouběji do vnitrozemí - a úroveň života poklesla,” pomyslil si Gorn. „Přišel o svá rýžová pole a současné provizorní chatrče a stany vypadají hůře, než chatrče v bývalém jeskynním městě.”
Nové ležení Nového tábora se rozkládalo především v údolí, kde dříve bydlíval lovec Cavalorn, zasahovalo ale až ke skřetí aréně, za údolím schované. Tato místa byla ovšem svou nízkou polohou ve velké nevýhodě vůči Starému táboru, proto nechal Lee nad údolím pro ochranu rychle postavit vysokou palisádu, která měla ležení chránit před případnou střelbou z nových dřevěných věží vnějšího okruhu Starého tábora. Stály tak proti sobě dvě pevnosti. Jedna ohromná a majestátní, druhá ještě mladá, sotva postavená.
Z původní Cavalornovy chatrče se nyní stalo velitelství - dost se tedy proměnila, dům byl značně opevněný (měl na střeše i malou plošinu pro lučištníky) a dobře hlídaný. O tom, že se skutečně dbá na bezpečnost, se Gorn dobře přesvědčil, když musel dlouhou dobu čekat na to, aby byl vpuštěn. V tu dobu, v chladný, už takřka zimní večer, to jemu, snědému muži z jihu, bylo značně nepříjemné.
Konečně k němu přistoupil Blade, nový Leeův osobní strážce, a vpustil ho dále.
„Gorne, rád tě vidím!” přivítal žoldáka v temnu budovy (neb neměla žádného okna) jeho velitel. „Kde jsi byl tak dlouhou dobu? Pamatuji si jen, že jsi mě žádal o povolení jít pohřbít svého kamaráda Miltena.”
Gorn věděl přesně, co na tuto otázku odpoví, neboť ji dobře očekával: „Stalo se mnoho. Když jsme Miltena pohřbili, já, Diego i Lester jsme se vydali vlastní cestou. Já doufal, že najdu rychlou cestu skrze skřetí zemi, ovšem zmýlil jsem se. Narazil jsem na patrolu skřetích válečníků a musel jsem utíkat. Během útěku jsem ale špatně spadl - jen tak tak jsem potom skřetům unikl. Nakonec to byla zlomená noha. Odplazil jsem se ze skřetí země pryč a pokračoval směrem na sektářský tábor. Naštěstí jsem potkal svého kamaráda Lestera, který se o mě staral, dokud se mi noha neuzdravila.
Ale to není důležité - Lee, zmenšující se Bariéra vyhnala skřety z jejich města! Nevím, jak dlouho ještě potrvá, než něco udělají, ale asi to dlouho trvat nebude. Musíme...”
„O tom všem, čeho se bojíš, samozřejmě vím, Gorne. Skřeti mají své nové tábořiště hned vedle našeho, dělí nás jen skalní hradba. Dosud nezaútočili, ale počkej... Každou chvíli se setmí - a pak něco uslyšíš...”
„Co uslyším?”
Lee se pozorně zadíval Gornovi do očí - na jeho otázce se mu zřejmě něco nezdálo. Potom řekl: „Pojď, zavedu tě na lučištnickou plošinu.” Ukázal na žebřík a jal se po něm šplhat.
Teprve nyní si Gorn začal vnitřek bývalé Cavalornovy chatrče, čili současného velitelství, prohlížet. Jakkoliv vypadala zvnějšku majestátněji než dříve (lze-li o takovém stavení užít takového výrazu), uvnitř prozradila, čím byla doopravdy. Stěny byly jen narychlo a nevzhledně zpevněny novými, neotesanými prkny, střecha podepřená neopracovanými kládami. Ovšem - sloužila.
Nyní byl Gorn nad střechou, na lučištnické plošině, spolu s Leem a dvěma žoldáky - sotva se tam všichni čtyři vešli. A tu se to ozvalo. A Gorn pochopil - za skalami se rozeznělo tajemné, hluboké dunění skřetích bubnů. Desítek bubnů. Stačila jen představa tolika bubnujících zuřivých skřetů a člověk měl chuť se někam schovat, zacpat si uši a čekat, až se snad probudí, jako by to měl být sen. Gorn pocítil dotek beznaděje, málem by chtěl vše v jeden moment vzdát. Všechno - snahu zamezit válce, snahu zastavit bariéru, snahu vůbec ještě dále žít. Ale kdyby aspoň bylo kam utéci..!
„Hrozné, že?” konstatoval Lee.
„Vždyť...” zadrhával se Gorn, „morálka mužů musí být v téhle situaci naprosto na dně! ”
„To také je.”
„Žijí tu nuzně, ve špíně, za skalami zní skřetí bubny - a oni před sebou mají pouze vidinu krvavé bitvy se Starým táborem, nebo smrt od smršťující se bariéry!”
„Rozumím, vím, co chceš říct, když mluvíš o bitvě, Gorne. Skutečně, za těchto podmínek nelze vést útok, to jakožto bývalý generál královské armády chápu, neboj se.”
„Takže do Starého tábora se nepotáhne?”
„Do Starého tábora se každopádně musí. Pojď se mnou.”
Slezli zpátky do chatrče. Gorn si povšiml, že je jaksi větší - nevěděl však přesně, kde spočívá rozdíl, neboť málokdy sem, ještě za klidných časů, vedla jeho cesta. A když už kolem Cavalornova příbytku procházel, nevěnoval mu žádnou pozornost. Až později pochopil, že chatrč byla prodloužena a tím spojena s malou jeskyní, jež se za ní ukrývala. Právě do této jeskyně jej Lee vedl a hovořil při tom: „Jsme v zoufalé situaci. Jediné na co se můžeme spolehnout je jakási pomoc zvenčí či snad od bohů, že se bariéra zastaví, nebo pokud možno, zhroutí. Není jiného východiska. Největší šanci na přežití má ten, kdo bude žít nejdéle. A nejdéle bude žít ten, kdo bude stát nejdále od bariéry. A to bude ten, kdo se skryje ve Starém táboře.
Je ale jasné, že jeho opevnění nepřekonáme. Zkoušeli jsme se dohodnout na spojenectví se sektáři, ale s těmi nebyla vůbec žádná řeč. Přesto” - a v tuto chvíli vstoupili do jeskyně, o jejíž stěny se odrážel hlasitý šramot - „nabídla se nám ještě jedna cesta. Je štěstí, že máme nejlepšího důlního inženýra - Swineyho - a také, že máme spoustu rudařů odhodlaných kopat.” Lee domluvil a ukázal na místo, kde dříve měla jeskyně stěnu. Nyní zde místo ní zela díra, tunel.
„To je... to je... To má pobořit hradby...?” koktal Gorn. „Podkopat se pod ně a strhnout?”
„To nikoliv - nemá cenu ničit své budoucí sídlo. Swiney si je ale jistý, že nás svým vedením dostane až do hradního vězení. Když tam vpadneme zevnitř, hrad bude náš.”
Gorn neměl slov. Původní plán byl zabránit bitvě. Ta však, jak se zdá, nehrozí, ale nedojde i při tomto tajném vpádu k masakru? Nebo snad novotáborští pouze vpadnou do hradu, obsadí důležité pozice, zajmou vůdce starotáborských a budou se snažit neprolít příliš krve. Je jisté, že takovýto vpád by znamenal menší krveprolití, než přímá bitva. Má tedy průkop do hradu podpořit, či jej bojkotovat? O tom se chtěl poradit s přáteli.
„Co se děje, že jsi tak zamyšlený, Gorne?” pravil náhle Lee podezřívavým tónem.
„Přemýšlím nad tím, co vidím. Jak to bude asi probíhat, až se prokopeme.”
„Uvidíš sám. Spolu s Torlofem a Orikem jsme vypracovali plány, zatím jsou ovšem tajné. Teď ale pojď se mnou. Najdeme ti nějaké místo na spaní. A také pro tebe budu mít zítra práci, té tu máme až nad hlavu.”
Jen aby ta práce nezasahovala do večera, kdy se mám sejít s Diegem, Lesterem a Haldrikem, pomyslil si Gorn.