Haldrikovo svědectví

Přehled povídky

Autor

Vojta1122

Diskuse

zde

Hodnocení

1,43 | 35x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Příběh této povídky nás provede osudy starých známých. Dozvíme se o prvním pokusu mágů vody prolomit bariéru a prchnout ze svého vězení. Věci však nebudou tak jednoduché a generál Lee s ostatními obyvately Nového tábora si v kolonii ještě nějaký čas pobydou. Také se můžete těšit na další staré známé, Gorna, Diega a Lestera.

14.díl - Znechucení

Novy1 Když se rozešel s přáteli, bloudil chvíli Lester lesem. Očekával, že jeho bratři z bažin právě někde tady založí svůj nový tábor po té, co museli kvůli smršťující se bariéře opustit bažiny. Brodil se šustivým listím, nahlížel do širokých puklin v zemi - někde mezi nimi by se mohli jeho soukmenovci schovávat! Nespatřil však nic.
Hledal však dále - kde jinde, než tady v lese by mohli bývalí uctívači Spáče být? Hledal dál, spadané chroští měl až po kolena - procházet jím znamenalo být hlučnější než podrážděný mrchožrout. Ale co naplat? Zima už byla skutečně za dveřmi, stromy už shodily veškeré své listí, aby zemi přikryly teplým pláštěm - alespoň, že příroda fungovala tak jak měla, když už kolonie sama nemohla.
Na okraji lesa ovšem Lester spatřil, jak je plášť z listů potrhaný: "No ovšem," zastavil se a zamyslil, "vždyť kdyby sektáři měli tábor v lese, určitě by se podle rozhrnutého listí dalo najít kde! Mělo mě to hned napadnout. Ach, asi jsem za tu dobu v kolonii moc kouřil a už mi to kvůli tomu nemyslí. A vůbec - jak dlouho jsem už neměl trávu z bažin?" - Lester udělal pár kroků kupředu, zarazil se ale znovu - "Hrozně dlouho, ani jsem ve všem tom zmatku neměl čas si na ni vzpomenout. Ale, zatraceně, dal bych si. Tak rád bych si dal - až mě to najednou děsí!"
Vyděsilo ho ovšem ještě něco jiného - do ticha, které se v lese rozhostilo po té, co se zastavil, zaznělo hlasité prasknutí větve, která hned udeřila o zem. Byla to ale rána! Lester cítil, jak ještě duní mezi stromy a dlouho, dlouho zní, dokud se neztratí v šepotu. Ohlédl se kolem sebe, nikde ale neviděl známky dopadu čehokoli těžkého.
"Co to bylo?" pomyslil si. "Jak je možné, že to mohlo takhle dlouho znít?" Teprve tehdy, teprve v tu chvíli, kdy přestal šustit suchým listím, si uvědomil, jak podezřelé ticho je v lese. "Zatraceně," nechal mezi rty uniknout zahromování, "vždyť tenhle les byl vždy plný všelijaké zvěře, ano, většinou byla plachá, ale i tak mohl člověk občas slyšet výt vlky, kdákat mrchožrouty a chrochtat krysokrty. A ptáci - to už tu nezpívají ptáci? Nic z toho nebylo hlučné, ale dohromady to nechalo les mručet vlastním jazykem. Ale teď? Teď tu je docela ticho. U Spáče - zatraceně, ani při kletí se toho démona nezbavím - tedy: U Innose, je tu alespoň nějaký hmyz? Ten les je jinak úplně mrtvý!"
Mezi nevzhledné obnažené stromy vnikl studený vítr a zapištěl Lesterovi do uší. Ten se sehnul a rozhrnul listí, jestli alespoň v něm nenalezne něco živého. Objevil, že hlouběji už listy nejsou tak suché - ovanula ho hniloba, od níž měl nyní zanesené nohy. Zkusil si je otřít, pouze si však ušpinil ruce, jež se mu najednou lepily a zapáchaly. Prohlédl si je a - vida - spatřil klíště! Přeci jen nějaký život se v tom lese našel! Jelikož se ale nechtěl dělit o svou krev, smetl Lester malého tvora ze sebe a...
...
...a probral se v nějaké jeskyni.
„Á, ty už jsi vzhůru? To jsi tedy dobrý,” ozval se jakýsi uvolněný hlas. Lester, zůstávaje vleže, pozdvihl hlavu, jakkoliv ho brněla, a rozhlédl se - kolem sebe měl chladné skalní stěny, v místě, kde dříve musel být průchod, stála dřevěná stěna s vrátky. Kousek od ní seděl muž ve zbroji banditů, lehce mu zarůstala tvář.
Lester položil hlavu zpět na zem - až moc to zabolelo, zjistil, že má v týlu bouli - a přemýšlel, co se vlastně mohlo stát. Nechápal, jak se mohl octnout v nějaké jeskyni s podivně klidným mužem. Přehrabával své vzpomínky - vzpomněl si, že se v Hornickém údolí dály takové věci, jaké by nemohly nechat klidným snad nikoho. Zeptal se muže: „Promiň, kde to jsme?”
„Sám nevím, kamaráde, ale počítám, že to asi bude nové sektářské útočiště. Spíš jsem doufal, že mi to řekneš ty, vypadáš jako jeden z nich.”
„Já vůbec nemám tušení, byl jsem dlouho mimo tábor. Nevím, jak... co...”
„Aha - a já myslel, že tě sem hodili jako dalšího nepotřebného novice - krmivo už jim prý dochází.”
„Cože? O čem to mluvíš? Já...”
„Nechápeš... No jo, to já taky ne. Probral jsem se tu několik dní nazpátek a byl jsem asi stejně zmatený jako ty. Ale aspoň jsem měl čas si v klidu všechno uspořádat a z toho, co jsem tu slyšel, už asi chápu, o co tu jde.”
Lester byl stále zaražený klidem toho člověka, zatímco on sám se z toho, co slyšel, jen více znepokojoval. Dobře si banditu prohlédl - seděl opřený o zeď ve snaze udělat si co největší pohodlí. Byl vlastně úplně uvolněný a zdálo se, že víc než o to, co ho může na tom podivném místě, které nemohlo být ničím jiným než vězením (o tom si už Lester stihl udělat jasno), se zajímá o svého nového spolubydlícího. Novic si z něj vzal příklad a sám se pokusil se trochu uklidnit (však co jiného by měl v současné situaci dělat?) a zeptal se: „O co tu teda jde?”
„Tedy, kamaráde, jak to jen popsat? Mám pocit, jako bys byl docela mimo. Víš vůbec, že se zmenšuje Bariéra?”
„Ano, to vím až moc dobře.”
„Aspoň něco,” uznal bandita. „Tak poslouchej, jak se zmenšila Bariéra, museli jsme my, novotáborští, opustit svůj domov a přesunout se hlouběji do centra kolonie. Řekl bych, že vy sektáři jste museli udělat totéž. Jenže - tím jsme přišli o svá rýžová pole a vůbec o jistotu nějakého jídla, nějaké stravy. Starý tábor sice pořád dostává dodávky z vnějšího světa, ale jejich transport si hlídá zatraceně pečlivěji, než kdy dřív.
Takže na co jsme zůstali odkázaní my ostatní? Nový tábor, sektáři a stejně tak ti mizerní prašivci od Trolího kaňonu? Jedině na lov, případně sběr všelijakých bobulí - a těmi padesát hladových krků nenasytíš. Takže jsme taky nalovili, co se dalo. Vlastně, vyhubili jsme veškerou zvěř v celém údolí! Lee přeci jen poslal ještě jednou mě s kamarádem prozkoumat les, jestli tam něco k ulovení nenajdeme. No, hledali jsme... ale pak už si najednou nic nepamatuju. Najednou jsem se objevil tady a bylo tu ještě několik noviců, hehe. A ti začali postupně ubývat, až jsem tu zbyl jenom já. A pak mi sem hodili tebe.”
„Co se stalo s těmi novici?”
„To je právě to zajímavé, řekl bych. Myslím, že byli tomu vašemu Bratrstvu už k ničemu. Takhle - vy jste hodně kouřili tu vaší trávu, že?”
„Inu, ano, někteří až přespříliš.”
„Právě. No a teď už ji nemáte kde pěstovat, že? Zůstali jste odkázaní na zásoby a z těch, pokud jsem slyšel dobře, dostávají aspoň jen hodnotnější členové komunity - ti templáři a guru, sám určitě víš. Řeknu ti, viděl jsem ty novice, kteří nedostali trávu. Neustále tu kvíleli bolestí, volali toho vašeho Spáče, byli zesláblí. A hlavně - neustále, no, jak to říct, měli sračku, víš? Hehe, kdyby tady ta jejich hovna neumrzla, asi by se tu smradem nedalo dýchat.”
Lester se zvedl a znechuceně rozhlédl. Skutečně spatřil zamrzlé hromádky průjmu. Zvedl se mu žaludek.
„No fuj!” oklepal se spíše hnusem, než všudypřítomnou zimou, jež se mu vkrádala pod kůži.
„Řekl bych, hele, že kvůli nedostatku jídla sloužili tihle novicové jako potrava pro ty hodnotnější...”
Lesterovi se zvedl žaludek nadvakrát. Jíst své soukmenovce! Své přátele! Jak se to mohlo stát!? Ne! To nemůže být pravda!
„Kamaráde, nemá cenu se kvůli tomu nervovat - tak to prostě je a nic s tím neuděláme. Já se s tím vcelku smířil. Vlastně, když jsem tu zůstal sám, myslel jsem, že budu další na řadě, i když teď, když jsi tady ty, tak si říkám, že asi přežiju ještě chvíli déle, hehe. I když, ty zrovna nevypadáš jako nějaký vypatlaný a vyhulený novic. Tebe by byla škoda jíst. Možná s tebou budou mít jiné záměry...”
Lesterovy vnitřnosti se protočily, stejně tak i jeho hlava, otevřel ústa, a když měl pocit, jako by se mu rozvírala žebra, začal zvracet kyselé šťávy z žaludku.
„No, tohohle jsi nás mohl ušetřit, kamaráde, tohle nám to tu zrovna neprovoní, hehe...”
Novic chvíli civěl do země, odvraceje zrak od svých zvratek se podíval na spoluvězně: „Jak můžeš být tak klidný?”
„Protože to umím - a ty by ses to měl taky naučit.”
„Jak můžeš něco takového umět? To nelze, umět být klidný - klid může přijít, jen když tomu dopřejí okolnosti.”
„No, kamaráde, to jsem si dřív také říkal. A byly to právě ty nepříznivé okolnosti, co mě naučilo být klidný. Jen si to vezmi - porvu se s nějakým donašečem a jsem za to uvržen do kolonie. Přijdu o všechno! O všechno, o věci, o kterých mladík jako ty nemůže vědět, co znamenají. Přijdeš o ženu a dítě a víš, že je už nikdy neuvidíš. A co hůř! Necháš je samotné, odkázané jen na sebe - a pověz mi, jakým jediným způsobem má žena uživit sebe a dítě, he? Obzvlášť, když si na ni okolí ukazuje jako na manželku trestance? Je to jasné - dnes musí určitě žít někde v díře a živit se jako prostitutka.
A já tu musel s tímhle žít, chlape. S vědomím toho jsem musel rubat rudu pro krále, jehož zákon mi tohle způsobil! Inu, stal jsem se radši banditou, abych to nemusel dělat a snažil se s tím vším nějak vyrovnat.
No a pak jsem se dozvěděl, že se zmenšuje Bariéra a že nás všechny, dříve, nebo později, zabije. A v tu chvíli jsem si to uvědomil. Vždyť je to jedno, jestli zemřu o měsíc dřív, nebo o měsíc později. Jestli za den, nebo za rok. Vždyť mi život dávno ukradl králův zákon! Od té doby jsem v naprostém klidu. Jen čekám smrt, vlastně jí jdu naproti. A na potvoru - ona mně zrovna ne! Legrační, že? Smrt si hledá v prvé řadě jenom ty, kteří nechtějí zemřít.
A já tu mám teď řešit, jestli mě zabijí sektáři, nebo Bariéra! Hehehe! Vždyť je to tak nepodstatné! Všechno, co se tu děje, to je jen hra. Všechno to stěhování a opevňování táborů, to je jen hra před smrtí. Mám být neklidný kvůli hře? Radši sám prožiju své poslední hodiny v pokoji, než abych ji také hrál.”
Lester k tomu chtěl cosi říct, ale krátce po posledních banditových slovech se otevřela dřevěná vrata a jimi prošli dva templáři, následoval je Baal Tyon, který ihned rozhodil pažemi a mystickým tónem promluvil: „Vítej zpátky, starý bratře! Teď pojď s námi!”
„Mistře Tyone! Co se děje!?” zeptal se ihned Lester.
„Vše se dovíš, teď pojď s námi.” Bylo podivné, jak se po slovech guru přiblížili templáři - Lester se rozhodl raději skutečně zvednout a jít s nimi. Opustil jeskynní místnost, Ball Tyona maje po boku a oba templáře ze stran za sebou. Ocitl se v tunelu, který, jak zjistil, se ihned dělil na další. Guru jimi vedl celou skupinu ven.
Před Lesterovými zraky nyní ležel malý tábůrek, obývaný především templáři. Ohraničen byl z jedné strany horou, z níž právě vyšli, z druhé strany jakousi propastí, přes niž vedl visutý most. Za ní se rýsoval les.
„Utábořili jste se nově u jeskyně černých goblinů!” uvědomil si Lester.
„Přesně tak, bratře, zde jsme chráněni před bezvěrci z ostatních táborů,” odpověděl guru a vedl skupinu dále, k propasti naplněné, jak si Lester pamatoval, jezírkem s jen malým kouskem břehu.
„Je tu Cor Angar?”
„Ten? Ten bezvěrec? Museli jsme ho popravit, stejně jako mnohé další. Před nedávnem nás navštívil Cor Kalom, tentokrát jako vyslanec Spáče, který se, věř tomu, bratře, probudil!” - Lester se opět zhrozil - „Vyzval nás, abychom se vrátili zpět k jeho svatému učení! A my to udělali! Jen těch pár, kteří odmítli, muselo zemřít.
Co to, Lestere? Máš s tím snad problém?”
„Mám, mistře! Stejně jako s tím, že zde pojídáte vlastní soukmenovce!”
„Ohoho, milý Lestere, takového barbarství bychom se my nikdy nedopustili,” odvětil rázně guru a zastavil se, neboť právě dokráčel až k propasti. „Nesnědli jsme ani trochu z našich bratrů. Chceš se ujistit? Pohleď dolů.”
Lester se podíval do propasti a tu se ho zmocnil hnus. Jezírko bylo zpola zasypané a na nově vzniklém břehu chrochtaly desítky tlustých krysokrtů a ohlodávaly - lidské kosti! Lester se zhrozil a dostal chuť uhodit odporného Baal Tyona. I kdyby se k tomu činu odhodlal, neuskutečnil by jej však, neboť se ho chopili oba dva templáři.
„Ano, bratře. Nejíme lidi. Jíme krysokrty.”
„Jak... můžete...?”
„Zřejmě chápeš, Lestere, proč teď stojíš u tohoto srázu. Tito Gor Na tě buď hodí dolů, mezi naši budoucí potravu - a nebo tě nechají žít, ty nám ovšem řekneš, co jsi dělal celou tu dobu mimo tábor. Slyšeli jsme už cosi od Cor Kaloma, ale jsme přesvědčeni, že nám můžeš říci mnohem víc.
Nuže, jak se rozhodneš?”
Načítám data ...
Nahoru