Haldrikovo svědectví

Přehled povídky

Autor

Vojta1122

Diskuse

zde

Hodnocení

1,43 | 35x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Příběh této povídky nás provede osudy starých známých. Dozvíme se o prvním pokusu mágů vody prolomit bariéru a prchnout ze svého vězení. Věci však nebudou tak jednoduché a generál Lee s ostatními obyvately Nového tábora si v kolonii ještě nějaký čas pobydou. Také se můžete těšit na další staré známé, Gorna, Diega a Lestera.

15.díl - Výměna

výměna2 Výměna
"Zdravím tě, Gilberte," pronesl mokrý a klepající se Diego do nočního klidu, vcházeje do jeskyně kopáče, který se již dlouho se o samotě skrýval před zlobou již moci zbaveného Gomeze. Jeskyně v hoře přímo naproti Starému hradu, místa, kde měl člověk přehled, ale také kde se mohl spolehlivě skrýt. Uvnitř praskal slabý oheň. "Ještě, že tu máš teplo, už jsem se bál, že budu mít zápal plic. Nečekal bych, že budeš ještě vzhůru, ale hlavně bych nečekal, že tě tu najdu - nebo jsem snad první, kdo ti řekne, že Gomez je mrtev?"
"Ohó, milý Diego," usmál se Gilbert na stína (ten se mezitím snažil co nejvíc se ohřát u ohně) a rozpovídal se: "Mně nikdo nemusel nic říkat - vše jsem viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši. Jednoho večera jsem tu takhle seděl ve vchodu své jeskyně, pozoroval Starý tábor - že se ale změnil, co? Ty hradby, nové věže a tak... Skoro jsem se bál, že mě z jedné z těch nových dřevěných věží spatří a dojdou si pro mě. No, ale nedošli. Proč vlastně? No jasně, přeci proto, že když tahle přestavba hradeb začala, neměl o mě už Starý tábor zájem, Gomez už byl pryč... No, abych se tedy k němu vrátil, co?"
"To bys mohl. Nechápu, jak tak upovídaný člověk mohl vydržet sám v této jeskyni... Nebo si jen vynahrazuješ to dlouhé mlčení tím, že na mě teď sypeš jednu větu za druhou?"
"Spíš si to vynahrazuji, kamaráde, a hlavně tobě to vynahrazuji, víš? Vždyť jsem tvým dlužníkem, tehdy jsem před Gomezem z tábora utekl jen díky tobě. A jelikož ti svůj dluh nemohu splatit nugety, splácím alespoň větami, chacha. A nakonec - dobré slovo někdy může vydat za celé pytle rudy!"
"Nejlépe mi to splatíš, když mi teď řekneš, co jsi tehdy, na okraji své jeskyně, viděl. Možná by se mi to mohlo hodit. Vlastně - cokoliv, co se Starého tábora týká, se mi hodí. Thorus mě totiž bude chtít dostat..."
"To jsem si taky říkal, když jsem viděl tu podívanou, kterou jsi na hradě před chvílí předvedl. Zní to skoro jako bychom si oba prohodili role! Najednou bych se já mohl do tábora vrátit, ale ty jsi teď vyhoštěnec."
"Ano. Ale vrátit se tam budu muset."
"Vrátit? Neblázníš? Buď rád, že jsi utekl - však to bylo těsně! Viděl jsem, jak jsi za oknem zlikvidoval toho strážce - Bullit to byl, že? Ten hnusný parchant, zasloužil si dostat pořádnou ránu! - a pak jak jsi hned pelášil pryč."
"Gilberte, mluv k věci, prosím."
"Ehm, ano, omlouvám se, Diego. Tedy, byl tehdy moc klidný večer - a pořád ještě ne tolik chladný jako dnes. Sledoval jsem, stejně jako dnes, okna hradního paláce. A najednou - právě v Gomezově sále - se rozpoutal hrozný povyk. Viděl jsem, jak se tam mezi sebou mlátí strážci, zahaleni mraky křiku a hluku. Pak někdo (nevím kdo) nějak (a už vůbec nevím jak) vyvrátil mříž z okna - kterou se mimochodem nikdo nepokusil vrátit zpátky - a vyhodil Gomeze a Ravena na plošinu, která bývala pod těmi okny dříve, než ji nové vedení tábora dalo rozebrat kvůli stavbě věžiček, jistě si na ni vzpomínáš. Než se ti dva stihli postavit na nohy, měli za sebou Thoruse a několik jeho nejbližších pobočníků. A taky Barthola, víš, koho myslím?"
"Ovšem, že vím, Gilberte. Gomezův společník, který měl na starost obchod. A taky dokázal hrát na loutnu, docela hezky."
"No vidíš - samozřejmě o něm víš víc, než já. Thorus přikázal strážím, ať se chopí Gomeze a Ravena a hodí je za palisádu, mimo tábor. Tak se taky stalo, Gomez při tom nesnesitelně řval: "Bartholo! Ty parchante! Tuhle zradu mi zaplatíš!" Bartholo mu zase odpovídal: "Idiote! Teď už nejde o moc a pohodlí, ale o přežití!" Pak oba dva tihle bývalí šéfové tábora sletěli dolů a začvachtali v příkopu. Gomez, sotva se dole vyhrabal z bahna, hned začal spílat Ravenovi, že je všechno jeho chyba a tak dále - asi si to dovedeš představit. Strážci se jim nahoře z plna hrdla smáli (a to já vlastně taky, byl to tak trochu můj triumf), ale pak je to přestalo bavit a tak začali do rukou nabírat hrsti mechu (kterým ostatně byla celá plošina porostlá) a házeli je po Gomezovi i Ravenovi a smáli se tomu ještě víc. Ti dva dole se dali samozřejmě na útěk, každý na jinou stranu - Raven směrem k Novému táboru, Gomez zase k sektářskému. To jsem si pak ale všiml, že z té plošiny na mě upřeně zírá Thorus (naštěstí si mě zatím všiml jenom on, nikoli Bartholo ani kdokoli další) a naznačuje mi, ať se schovám. To jsem taky udělal - a to je tak nějak všechno. Bude ti to k něčemu?”"
"Každá informace se hodí, milý Gilberte, jen díky tomu, že jsem si dříve ukládal do paměti vše, co jsem kde zaslechl, jsem ti nakonec mohl tehdy umožnit útěk z tábora."
"No vidíš, Diego - teď jsem mluvil ažaž. Na řadě jsi ty, řekni, co jsi dělal v táboře, že tě odtamtud vyhnali a jak se ti podařilo teď, při zvýšené ostraze, uniknout?"
"Ale, ale, Gilberte, ještě před chvílí jsi říkal, že mi svými slovy splácíš dluhy - a nyní bys chtěl oplátku za splátku? Ale jak si přeješ."
Diego začal kopáči-uprchlíkovi vyprávět o tom, jak se vrátil do tábora s Haldrikem - okolnosti o práci pro Xardase pochopitelně zamlčel a vymyslel si jiný důvod, proč byl dlouho mimo tábor a proč se chtěl tolik vidět s Thorusem. Vlastně si skoro jenom vymýšlel až do chvíle, kdy ve vyprávění došel k momentu, kdy úderem hlavy o stůl omráčil Bullita, který ho hlídal.
"...samozřejmě mi bylo jasné, že úder té tupé hlavy byl slyšet. Však i stůl pod ní zakřupal. Vytáhl jsem Bullitův meč z pochvy a pak už hned utíkal. Možná si řekneš, že ten útěk snad nebyl až tak těžký - jenže si to vezmi! Všechny stráže, jen co jsem vyrazil ze dveří, tasily meče. Nechtěl jsem bojovat - hned by se na mě sesypal celý dav stráží. Ty jsi vlastně nikdy nebyl uvnitř hradu, že, Gilberte?"
"Občas jsem jen nakouknul skrze bránu na nádvoří..."
"Tak tedy - palác má dvě křídla a vstupní sál ve tvaru písmene T - znáš vlastně písmena?"
"Diego, za Bariéru mě hodili pro falšování dokumentů!"
"No jo - už si vzpomínám. Promiň, nějak jsem si zvykl, že většina kopáčů byla negramotná. Zkrátka si představ, že svislá část T nebyla rozdělena na patra, byla to taková vysoká vstupní hala, kdežto ta vodorovná ano - měla jakousi terasu, balkón, z nějž se dalo seskočit dolů, právě do té svislé části T. Já byl v té vodorovné části - rozeběhl jsem se od dveří k okraji balkónu, v cestě mi však stál strážce. Sklouznul jsem se tedy a podkosil mu nohy, sjel až k okraji balkónu, zachytil se za jeho okraj a pak se prostě pustil a seskočil. Náhodou jsem dopadl na dalšího strážce - asi nečekal, že seskočím tak rychle, takže ani nestihl uhnout a - díky Innosovi! - se ani bránit mečem.
Asi jsem mu něco zlomil, když na to teď vzpomínám zpětně, ale v tu chvíli jsem to opravdu neřešil a běžel směrem ven. V tu chvíli už se samozřejmě všude okolo bilo na poplach, kdo mě nemohl chytit, křičel na ostatní, aby to udělali. Já se ale spíš soustředil na to, jak se dostat ven, protože v jediné cestě z paláce už mi stáli dva strážci. Neměl jsem moc času na rozmýšlení a bylo mi jasné, že v přímém boji s nimi bych neměl šanci. Tak jsem proti nim vrhnul Bullitův meč, naštěstí jsem se trefil jednomu přímo do krku. Rozeběhl jsem se nyní ke dveřím a tak tak unikl čepeli druhého strážce. Jenže co jsem měl v tu chvíli dělat? Byl jsem na nádvoří a očekával jsem, že se na mě každou chvíli sesypou hromady šipek z kuší - jediné, co mě zachránilo, byla tma, ještě, že už jsou dny touhle dobou tak krátké!
Ale přeci jen - bylo mi jasné, že hlavní branou se ven nedostanu. A zkoušet tajnou chodbu ve sklepení nemělo smysl už vůbec. Jestliže nebyla dávno zazděná, pak byla jistě až příliš dobře hlídaná. Kudy jsem ale měl utéct? Neměl jsem vůbec čas na rozmyšlenou, strážci mi dýchali na záda. Vyběhl jsem tedy k polorozpadlému domu proti paláci. Pod ním se vyváděly splašky z hradu, takže se do nich dalo lehce přistát.
Jenže tady byl taky problém - Thorus dal ten dům opravit a hlídat. Musel jsem nakonec, za neustálého řevu a pronásledování strážemi (sem tam jsem cítil poryv vzduchu od letících šipek), vyšplhat na hradbu a skočit přes ni. Měl jsem štěstí. Spadl jsem do splašek, zrovna když u nich močil můj kamarád Dexter. Jen co slyšel řev z hradu, rychle zavázal kalhoty a odvedl mě do jedné z nových dřevěných věží - tma nás naštěstí kryla a strážci si netroufali skočit z hradeb za mnou. Ve věži hlídkoval společně s Fingersem. Oba byli moji obří přátelé. Půjčili mi lano a nechali mě sešplhat dolů. Doufám, že na ně nepřijdou. Nedivil bych se, kdyby mě Thorusovi strážci ještě teď táboře hledali. Brrr, a já jsem ještě teď promrzlý, jak jsem musel přeplavat vodní příkop."
"No vidíš, Diego - a tihle dva, Dexter a Fingers, by nemohli být tvojí cestou zpět do tábora, když po ní tolik prahneš?"
"Možná - a právě proto jsem šel nejdříve k tobě, starý dobrý kamaráde. Já vlastně pořádně ještě ani nemám jasno, co přesně budu dělat, vím jen to, že budu něco dělat neustále a že nebudu mít čas čekat na příležitost, kdy budu moci nějak kontaktovat Dextera s Fingersem. I proto jsem šel k tobě, Gilberte, chci tě požádat, jestli bys to neudělal za mě. Možná, že by tě i vpustili do tábora normálně - branou. I když je otázka, jestli by tě potom pustili ven. Zkrátka - jejich věž je přesně tato," řekl Diego a ukázal na jednu z věží vestavěnou do palisády proti novému ležení Nového tábora - a jeho ochranné zdi.
"No, moc přívětivé místo to není. Zdi na obou stranách a mezi nimi země nikoho. Ale že jsi to ty, Diego, zkusím na něco přijít. Beztak tady jen celé dny sedím a naprázdno přemýšlím. Mimochodem - zdá se mi to, nebo děláš na něčem, co by nás mohlo ochránit před smrsknutím Bariéry?"
"Já ti nerozumím, Gilberte. Žiješ odloučeně od lidí - a stejně poznáš, jaké mám úmysly."
"I když se už dlouho s lidmi nevídám, znal jsem jich dříve až až. Jen jsem tehdy právě proto vůbec neměl klid o lidech přemýšlet. Dá se říct, že teprve tehdy, když jsem od nich odloučen a jen si třídím to, co jsem s nimi zažil, je doopravdy poznávám. Ale ve tvém případě to bylo více než jasné Diego - co jiného má dnes člověk pod Bariérou dělat, než rezignovat, nebo revoltovat? Ty jsi byl vždycky srovnaný s tím, že tady můžeš zůstat už na celý život, ale nikdy by ses tu nenechal zabít. Proto jsem i rád, že ti mohu pomoci - a nepočítat se mezi ty, kteří rezignovali."
"Dobře, Gilberte, děkuji ti. Za pomoc, slova a taky za to, že jsi mě tu nechal oschnout. Já teď budu muset rychle jít, musím se sejít s přáteli v jeskyni pod převisem kousek odtud."
"Opravdu? Tak to si dej ale pozor - v posledních dnech se tady v okolí po nocích někdo potuluje."
"Kdo - někdo?"
"To já nevím, Diego. Vždycky už je tma a já ho nevidím, jen slyším jeho kroky. A věř mi, že ani příliš nechci vědět, kdo to je. Pokaždé radši zalezu do jeskyně a doufám, že ho nenapadne ke mně přijít."
"Dobrá. Budu se mít na pozoru. Ty se zatím opatruj a děkuji ti za vše."
"Hodně štěstí, Diego. A opatruj se hlavně ty."
Stín pomalu sestupoval ze skalních stupínků - noc byla tichá a chladná, Gilbertova jeskyně mu začala okamžitě chybět. Otřásl se zimou, zaťal zuby a šel k jiné jeskyni, kde na něj mají čekat Gorn a Lester. Snad tam rozdělali oheň, pomyslil si. Určitě rozdělali, pokračoval v myšlenkách, beztak na mě musejí čekat příliš dlouho, přece by tam celou tu dobu nebyli v zimě!?
Když už byl k jeskyni docela blízko, nespatřil, že by z ní vycházelo alespoň mdlé světlo od ohně. Možná, že je to rozumné - přeci jen je ta jeskyně až příliš blízko Starému táboru. Navrhnu, abychom se scházeli jinde, řekl si v duchu.
Jenže když se přiblížil ještě více, očekával alespoň hlasy svých přátel, alespoň tlumené hlasy. Ale neslyšel nic. Neklidně se rozhlédl. Všude byla tma, jen na vrcholcích dřevěných věží Starého tábora občas plála nějaká pochodeň. A ticho.
Nemám meč, uvědomil si Diego. Kdyby na mě teď odněkud skočil ten člověk, co tu bloudí - nebudu se mít jak bránit. Mám vůbec jít do té jeskyně?
Přiblížil se nejprve co nejvíce ke skalní stěně a podél ní se pomalu posunoval ke vchodu jeskyně. Tu sebou trhl - ze skalního převisu nad ním cosi sletělo. Byl to jen kámen? Diego strnul hrůzou a nehýbal se. Neviděl ve tmě skoro nic, snažil se tedy alespoň poslouchat. Uslyšel rytmické dunění někde v dáli - skřetí bubny. Zkamenělý stál dlouhé minuty, snažil se zachytit sebemenší šramot ve své blízkosti, ale přes rány za kopci neuslyšel nic.
Nebudu tu už stát, kdyby mě tu chtěl někdo zabít, příležitost měl, pomyslil si Diego a vykročil k jeskyni.
Uvnitř byla tma a... kdosi tam chrápal! Stín mohl rozlišit obrysy ležící postavy, v kožešinách zabalené, ale nic víc. Přesto se nezdálo, že by to měl být Gorn či Lester. Na prvního byla figura příliš drobná, na druhého příliš mohutná. Co dělat? Probudit? Zabít? Jít raději pryč?
Diego do ležící postavy drknul a hned uskočil, kdyby se chtěla bránit. Jen více zachrápala a spala dále. Teprve když s ní zatřásl, probudila se. Ihned po Diegovi skočila.
"Buď v klidu, já ti nechci ublížit," sykal na něj a příliš se nebránil jeho dlaním, jež se mu sápaly po hrdle. "Jinak bych ti nebudil!"
"Kdo jsi?" zeptal se neznámý.
"Jsem Diego, vyhoštěnec ze Starého tábora."
Stisk dlaní na stínově krku povolil.
"Taky vyhoštěnec? Já jsem dřív byl bandita v Novém táboře."
"Už nejsi?"
"Nejspíš. Lee poslal mě a kamaráda podívat se, jestli se v lesích nepohybuje ještě nějaká zvěř. Tak jsme šli, ale přepadli nás sektáři. Mě nedostali, ale parťáka ano. Utekl jsem, ale místo abych šel zpátky do Nového tábora, čekal jsem, zda se mi nepodaří kamaráda nějak zachránit. Jenže sektáři se zahrabali v jeskyni u vodopádů nedaleko odtud a nelze k nim proniknout. Živořil jsem a sledoval je několik dní, pořád jsem doufal, že ho nějak vysvobodím. Teprve nedávno jsem pochopil, že to nepůjde, ale to už bylo pozdě, abych se přibližoval ke svému táboru. Měli by mě za dezertéra nebo za špeha, kterému není radno věřit. A tak tu teď několik dní bloudím. Je to k zbláznění. Mám hlad. Mrznu. Každou noc ty skřetí bubny. A stejně nakonec zemřu - buď mě zabije skřet, nebo člověk, nebo Bariéra. Co na tom?"
"A nepřemýšlel jsi o tom, že bys šel do Starého tábora?"
"Blázníš? Vždyť by mě zabili, to je jasné."
"Možná zabili, možná by tě jen využili k opevňovacím pracím. A možná by tě i uvítali, kdybys byl ochoten zradit svůj tábor a mluvit."
"To máš pravdu. Zní to lákavě, ale bojím se, že to přesto nemá zrovna smysl. Nedávno jsem zažil na vlastní kůži, že jen co starotáborští viděli člověka v novotáborské zbroji, hned tasili meče."
"I na tohle bych měl řešení - vyměníme si zbroje! Ty budeš za stína a já za banditu. Když budeš mít moji zbroj, určitě tě nechají stráže dojít až k bráně tábora bez úhony. Pak sice zjistí, že tě neznají, ale to už ti nebude vadit. Když budeš přímo u nich, nebudou mít důvod tě na potkání zabít, ale přivedou tě jako zajatce do tábora.
A nakonec - já sám bych se zase rád podíval do Nového tábora."
"Nerozumím, co je toto za setkání - ani pořádně nevím, kdo jsi a ty zase nevíš, kdo jsem já. A přesto si můžeme být tak užiteční. Nechápu, jak si mohou bohové hrát s lidskými osudy. A taky nevím, jestli nedělám nějakou chybu - ale to už je mi, u Beliara, jedno."
"Ano. A ještě jedna věc - tuto noc jsem se tu měl setkat se dvěma svými přáteli, neviděl jsi tu někoho?"
"Jsem tu od setmění. A nikoho jsem tu nepotkal. Leda, že by tu někdo byl, když jsem spal."
Načítám data ...
Nahoru