Haldrikovo svědectví

Přehled povídky

Autor

Vojta1122

Diskuse

zde

Hodnocení

1,43 | 35x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Příběh této povídky nás provede osudy starých známých. Dozvíme se o prvním pokusu mágů vody prolomit bariéru a prchnout ze svého vězení. Věci však nebudou tak jednoduché a generál Lee s ostatními obyvately Nového tábora si v kolonii ještě nějaký čas pobydou. Také se můžete těšit na další staré známé, Gorna, Diega a Lestera.

17.díl - Nečekané návštěvy

Novy1 „Co myslíš, Ur-Shaku,” zavrtal se do šamanových uší Xardasův hlas v temné místnosti ukryté hluboko pod starou citadelou. „Co myslíš, kam touto dobou asi sahá Bariéra?”
„Teď? Teď už muset být daleko za město mých bratří,” odpověděl Syn ducha.
„Přesně tak. Podívejme se společně na mapu. Vidíme, že Bariéra je za vaším městem i oběma mými věžemi. To znamená, že už je velice blízko u nás. Kolem naší hory se to v tuto chvíli musí hemžit skřety. Bandité, žoldáci, sektáři – tihle všichni museli opustit svá stará sídla – nyní jsou natěsnaní na takto malé ploše. Kolik asi zbývá času, než se do sebe pustí?”
„Den?”
„Možná den, možná dva dny. Pokud se podaří to, co mám v plánu, možná Bariéru skutečně shodíme. Těžko ale přesto zabráníme umírání, k němuž dojde při útěku. A skřeti budou suroví.”
„Mí bratři nechtít utéct. Zde jejich domov. Bydlet zde tisíc let.”
„Jistě, Ur-Shaku. Ovšem, že očekávám, že většina tvých bratří zůstane ve svém městě. Všichni, však kromě válečníků. A jakmile bude Spáč osvobozený (a jen on měl být pod Bariérou uvězněn), podlehne Khorinis zcela vaší síle – a válka mezi Rhobarem a skřety bude rozhodnuta. Alespoň pro tento ostrov.”
„Ur-Shak vždy říkat bratrům: Lidé ne zlí a mnoho být přátel mezi nimi. Ale bratři neposlouchat Ur-Shak. A nyní, když je vést Krushak, bratři neposlouchat vůbec.”
„Nemáme ale již čas uvažovat o podobných věcech. Bude lépe dát mnohým šanci na záchranu útěkem z průsmyku, než otálet a nezabránit tvrdé bitvě. S trochou štěstí naši čtyři přátelé přiměli lidi, aby se nepovraždili mezi sebou – a snad se vůbec už třeba nyní nebojuje.
Nuže, Ur-Shaku, dokončili jsme všechno studium a veškeré přípravy. Rozestav ohniska a chop se Urizielu, pokusíme se strhnout Bariéru.”
Skřet poslechl nekromanta. Do hrotů pentagramu nakresleného na podlaze umístil pět zářících kamenů. Věděl, co znamená podivný rituál, který chystá s tímto člověkem provést. Podle všeho by měl zlikvidovat velkého Krushaka a Bariéru s ním – a Ur-Shakovi tak přinést věčné vyhnanství. On byl ale připraven to udělat, nakonec to byly i životy mnoha jeho bratrů, které mělo odvrácení bitvy zachránit. A zbavit je Krushakova prokletí – nebylo to něco, za co by stálo třeba obětovat i vlastní život?
Nekromant vložil do prostředku hvězdy na podlaze ze dřeva vyřezaný symbol Krushaka – jeho masky. Klapla o tvrdou podlahu. Vytáhl lahvičku s modrým lektvarem a upil – zbylou polovinu obsahu nechal Ur-Shakovi.
Po tak vyčerpávajícím studiu – jako by přišla tato zkouška příliš rychle a náhle po posledních vyřčených slovech. Xardas jako by to ale ani nevnímal. Od debaty o Bariéře plynule přešel k rituálu.
Poodstoupil od kruhu a začal odříkávat dlouhé a složité zaklínadlo. Navlékal slovo za slovem – jedno bylo krkolomnější než druhé a nekromant si nesměl dovolit ani přeřeknutí ani zpomalení tempa řeči. Ur-Shak znal zaklínadlo nazpaměť – při určitých slovech se totiž musel mečem Urizielem dotknout jednotlivých ohniskových kamenů, symbolizujících nyní pět srdcí dávných skřetích šamanů, a tím v nich probudit mocnou ničivou sílu. Po posledním slově měl probodnout Spáčovu masku uprostřed kruhu.
Ur-Shak pozoroval Xardasova ústa. Dva kameny už byly aktivovány. Rituál, který se odehrával, mohl být zakončen pouze Urizielem ve skřetích rukách. Ur-Shak se Krushaka zřekl, ale posvátná úcta, kterou k němu v mládí choval, stejně jako všichni příslušníci jeho kmene teď začala znovu působit. Vzpomínal na slova svého učitele, Hosh-Paka, o magii, síle, kterou skřeti čerpají skrze Krushaka a stávají se tak Syny ducha – šamany.
Aktivoval třetí kámen.
Co z něj zbude bez magie? Jen díky ní přežíval ve vyhnanství. Co z něj bude bez Krushaka? „Bez Krushaka nejsi ničím, Krushak je síla, jenž jde s tebou do boje, vniveč bez ní vyjdou všechny snahy tvoje. Jen Krushak je život tvůj, lidskou krev mu obětuj!”
Čtvrtý kámen.
Slova skřetí modlitby mu stále zněla v mysli – jako by i Xardasova slova se v ni měnila. Jako by křičela! Byl tu on, žák velkého Hosh-Paka, skřeta velkého ve své skromnosti a pokoře před Krushakem. Skřeta, vůči němuž byl on, Ur-Shak, tak malý, jemuž se nemohl v ničem vyrovnat. On měl teď zničit velkého Krushaka? Být pro něj jak mizerné klíště, které má jen díky němu život, ale nakonec jej skolí? Hosh-Pakovy oči ho viděly. Selhal. Po právu se stal štvancem, polovičním skřetem vyhnaným od vlastního klanu. Jen řeka lidské krve by mohla takovou nízkost vykoupit. Lidské krve...
Zaťal zuby a znovu se soustředil na Xardasovo zaklínadlo. Tak tak aktivoval pátý kámen. A v tu chvíli už věděl, že teď vše zvládne. Že za pár chvil se dřevěná Krushakova maska rozlétne na kousky pod mocným úderem Urizielu. Prohlédl si bájný meč a obrátil zrak na nekromanta. Ten se ale náhle propadl do modré mlhy a zmizel. A pak přišla pekelná bolest – cítil, jak se mu cosi chladného prořízlo tělem a vyjelo to znovu ven.
Svalil se na zem a uviděl nad sebou templáře s červeně podlitýma očima, ovšem pohled se mu rozmazával. Cítil, jak se mu chlupy na těle promáčí krví. Zachroptěl. Pokusil se rozhlédnout kolem sebe, ale nedokázal to, jen tím vyvolal krutou bolest. Smrt mu ukrádala jeho vlastní tělo. Pochopil. Zavřel oči.
„Mistře Kalome, zřejmě jsme to stihli na poslední chvíli! Podívejte, jak všech těch pět kamenů žhne!”
„Mizerný, podřadný Gor Na. Bylo tolik způsobů, jak ho zlikvidovat, aniž bys ho tím zabil! Stačilo ho přenechat mně.”
„Ale mistře, říkal jste, že vy budete mít na starosti toho nekromanta!”
„Ten se ale teleportoval, idiote! A mohl jsi tu potvoru nechat mně, já bych na ni taky stačil!”
„Uklidni se, Baal Caine a radši mu seber ten meč. Vy dva tu zůstanete hlídat, dokud nevypukne bitva – to už dlouho nepotrvá. Mrtvolu tu nechte ležet.”
Ur-Shak zbystřel a ihned, ze všech zbytků vůle, poručil tělu, aby mrtvolně ztuhlo. Nechal své smysly skoro usnout, takže sotva cítil, jak mu kdosi vyrval z rukou Uriziel, sotva slyšel, jak ti, kteří překazili rituál, odcházejí.
To bylo starodávné šamanské umění. Skřeti nazývají šamany po právu Syny Ducha. Šamani jsou pravými pány svého vědomí, své duše, svého ducha. Jelikož k němu mají mnohem blíže, než k tělu, tak nakonec vládnou nad svým tělem nejsvobodněji ze všech stvoření. Neboť duch má vzdálenější hranice než tělo. U šamanů je tělo určováno duchem, nikoli duch tělem, a to mnohem více, než by si mohl přát kdejaký lidský mág. Necítil krutou agonii, pulsující z břicha s dírou po meči. Poslat bolest pryč bylo o tolik snazší, než boj s věrností Krushakovi, který musel před chvílí vybojovat.
Když spíme, necháváme usnout ducha, naše tělo bdí – srdce sebetiskem omývá krví žíly, žaludek rozdírá potravu a mozek vše řídí svým daným zákonem. Ur-Shak teď udělal pravý opak, nechal usnout své tělo, zatímco duchem bděl. Nebyl proto v hoře pod citadelou, nebyl pod Bariérou, ba nebyl nikde v prostoru. Jenom proto nepoznal Baal Caine, že bere Uriziel dosud živému skřetovi. Díky tomu byl Ur-Shak stále ještě naživu. Stále čekal, že se Xardas vrátí a věděl, že pozná, když se tak stane. Posud byl totiž s tělem jaksi spojený, nebyl přeci mrtvý, pouze nechával tělo spát – pokud by se v blízkosti objevilo tělo velkého ducha, mohl by onen velký duch tělo probudit.
...
Když zima sílí, krátí se dny. Pod rouškou černé tmy se Diego připlížil až k hoře se starou citadelou na vrchu. V malém průsmyku už hlídkovali skřeti, Diego však byl opravdový stín a splynul s nocí. Skřetí bubny opět dávaly kolonii slyšet svou hrozbu a tak ani nemusel dávat pozor, zda je či není příliš hlasitý. Když se ovšem připlížil ke vchodu do Xardasova doupěte, zhrozil se. Díra v hoře byla odkrytá.
Z vchodu temnějšího než noc okolo šla hrůza, snadné i těžké zároveň bylo hádat, co se za ním skrývá. Jen šílenec, který si troufne jít tam, kde očekává nebezpečí, ovšem nemá potuchy jaké, by vešel do tohoto tunelu. Diego však už beztak neměl mnohé co ztratit. Vytasil meč a přitisknut ke skalní stěně se plížil dovnitř. Zvuk bubnů odezníval, čím hlouběji postupoval, a průvan mu čechral vlasy, sem tam mu do obličeje vmetl pavučinu. Na konci tunelu mdle svítilo modré světlo, odráželo se o cosi lesklého na podlaze. Stín se podíval pod sebe – krvavé stopy. Okamžitě zastavil. Ohlédl se za sebe – jen tma – a hned okamžitě zase před sebe. Nekráčí do pasti?
Věděl, že sál, který za tunelem čeká je veliký – schoval proto raději meč a vytáhnul luk a šíp. Když natahoval tětivu, kvílivě zavrzala.
Již stál před vchodem do nekromantovy síně – ve vzduchu se vířil prach, zjevený poletujícími modrými světélky. Na podlaze se válely knihy a všelijaké magické předměty. A mezi tím vším, uprostřed na pentagramu, leželo v kaluži krve, jíž bylo samo pramenem, tělo skřetího šamana. Jako by z toho pohledu Diegovi stiskla hrdlo neviditelná ruka... Opravdu nekráčí do pasti?
Jestli na Diega měl někdo čekat, rozhodně se skrýval v sále, jinak by už musel dávno pozdního hosta zabít. Nejspíše tedy čekal za rohem – měl Diego vpadnout do sálu a co nejrychleji, s nataženým lukem prohlédnout celý sál? Velmi riskantní plán, ale co jiného mu zbývalo? Kam pohlédnout nejdříve, jakmile vpadne do sálu? Doprava? Doleva? Ke stropu? Světélka v síni poletovala a míjela se...
Teď ovšem jedno zazářilo do kaluže krve a v odlesku ukázalo vpravo u dveří templáře – tedy templáři jsou vrahy, pomyslil si Diego a dále neváhal a vskočil do místnosti. Šíp zasvištěl a prostřelil protivníkovi krk. Náhle však kolem proletěl ještě jeden šíp – od shora od světla! Diego okamžitě zareagoval a poslal tím směrem ještě jednu ránu z luku. Odpovědí na ni byl bolestivý skřek. Po tomto všem prolétl Stín ještě jednou celou místnost pohledem. Zdálo se, že už je klid.
Ihned přeběhl Diego ke skřetímu tělu uprostřed sálu. Ur-Shak byl ztuhlý – už nějakou dobu zde musel ležet mrtvý. Stín ohledal jeho paže, ohryzek, srdce – hledal tep. Střídavě odhlížel od těla ke vchodu do sálu, někdo mohl přijít. Ale jako by dotyky jeho dlaní skřeta rozehřívaly. Krev opět začínala pomalu proudit. A z mohutných úst se ozval chroptivý hlas.
„Já-nemít-čas... My-být-přepadeni... Xardas-utéct...”
„Ur-Shaku! To je katastrofa! Co budeme dělat? Co bude s Bariérou?”
„Já-nevědět... Snad-Xardas-mít-plán... Jediná-šance-být-smrt-Krushak...”
„Krushak je kdo?”
„Spát...”
„Ur-Shaku, ještě vydrž, ještě neusínej! Kdo je Krushak?”
„Krushak-být-Spát!”
„Spáč!?”
„Ano... Za-chvíli-bitva... Zabít-Krushak...”
„Ur-Shaku, nevíš, jestli tu Xardas někde měl teleportační kameny?”
Skřetova ruka v křečích kamsi ukázala – to už ale bylo vše. Jako by ten pohyb z velkého těla vypumpoval veškeré zbytky života.
Načítám data ...
Nahoru