Spolu s Bariérou se nad kolonií stahovala chladná mračna nadcházející bitvy, jež měla míti mnohé tváře. Dohořívající mír před ní jich měl zrovna tolik.
Diego
Číhal u východu z nekromantova doupěte - tma mu zatím byla úkrytem. Venku by ho ale sotva ochránila: už hned za východem teď procházel jeden skřet za druhým, někdy doprovázen templářem. Bylo jich hodně a snad se mohl Stín tázat, kdy někdo z nich zamíří dovnitř k němu. On se však potřeboval dostat ven - a pokud možno rychle. Musel předat nové informace Gornovi: musel mu vzkázat, že na nekromantovu pomoc se nelze spolehnout. Také Lee by se měl dovědět, že nyní, s teleportačním kamenem se může Diego dostat dovnitř Starého hradu a zařídit tam něco ve prospěch Nového tábora - či snad všech lidských obyvatel kolonie. A samozřejmě by nebylo od věci oba dva zpravit o tom, že proběhla dohoda s Gomezem (byť ten posílal zprávu o přijetí spojenectví banditů a Nového tábora po některém z těch svých prašivců) výměnou za to, že mu Diego prozradil, jak se tajně dostat do Starého tábora. A Gomeze by zase nebylo od věci zpravit, že tato dohoda, kterou s ním vyjednal, platí, ba že dokonce díky tomu, že se Diego dostane snadno do centra hradu a způsobí tak možná rozruch, se stává ještě výhodnější.
Chvíle ubíhaly a Diego přestával chápat, jak se prve vůbec mohl dostat dovnitř do hory. Seděl teď raději kousek opodál vchodu, to kdyby snad nešťastně usnul, a vyčkával. Hlídek však jen a jen přibývalo. Skřetů bylo hodně, jak si Diego uvědomoval, ale věděl, že kdyby se tu jednalo jenom o ně, měl by Starý tábor dost sil, aby se jejich náporu ubránil. Ani s pomocí Bratrstva by snad neměli šanci, ale arcidémon Spáč - ten byl hrozbou nesmírnou.
Kdyby se to celé jen nějak nepokazilo! Kdyby jen Xardas nezmizel! Nejspíš utekl... Jak asi bude vypadat bitva? Je na spadnutí a jemu s přáteli se nepodařilo zajistit spojenectví lidí. Haldrik je uvězněný - a musí být osvobozen.
Začalo se rozednívat.
Rozduněl se mohutný dupot - to se blížily šiky skřetů. A to znamenalo, že východem, u nějž čekal, se už Diego ven nedostane. Bude muset buď najít jinou cestu ven, nebo se rovnou teleportovat do Starého tábora.
Tiše se vrátil do hlavního sálu, jehož atmosféru teď dusilo několik mrtvol spolu s nepořádkem po bitvě. Obcházel stěny, našel několik dalších místností tohoto doupěte, ani známky však po dalším možném východu. Vrátil se opět do sálu a už si začal pohrávat s teleportačním kamenem - když tu uslyšel hlasy.
„Gor Na Hanisi, Gore Virane: Je čas! Čas bitvy!”
Diego tak zjistil jména strážců, které zabil. Mrtvá těla však neodpověděla na pokyn, hlas se proto, v doprovodu četných kroků přiblížil - bylo zřejmé, že k Diegovi se neblíží jen jeden člověk.
„Vy snad spíte!?” rozhorlil se hlas. Diego vložil šíp do tětivy a natáhl ji touž rukou, v níž třímal teleportační kámen. Byl připraven prvního vstoupivšího zabít.
„Tak co bude!? Vstávejte vy...!”
Šíp prosvištěl vzduchem a zarazil se do oka komusi oblečenému v roucho guru. V téže chvíli se ozval současně křik několika válečných rohů. Když Diego mizel v modré mlhovině teleportu, uslyšel, jak jim další rohy odpovídají.
Lester
Lester sám pořádně nevěděl, co chce dělat. Byla v něm rozepře nerozhodnutelná rozumem. Bylo mu tak dobře mezi svými bratry z tábora, ale styděl se za to, že tím, že si ponechal život, zradil své přátele z ostatních táborů. Jakkoliv mu byli sektáři (navzdory často jejich krví podlitým pohledům) milí, společnost skřetů mu nedávala vydechnout - stačily mu jejich pohledy, aby se cítil nepříjemně. Ale bylo by mu snad lépe jakožto případnému jedinému sektáři v Novém či Starém táboře?
Uhladil si záhyby na svém rouchu guru.
Když půjde do bitvy s Bratry, zachová si život. Když půjde proti nim, zemře, ale za to nezradí své nejlepší přátele a lidské pokolení vůbec.
Zde nebylo možno rozhodnout rozvahou. Jak tedy? Intuicí? Pocity? S těmi to bylo vždy stejné jako s přesýpacími hodinami: Nejprve chtěl jednoznačně zůstat s Bratrstvem a skřety. Zrnka tohoto chtění se však postupně propadala dolů ke zbylým táborům. Když byla takřka přesypána, dostal od mistra Y´Kaloma příděl trávy z bažin: a hodiny se otočily.
Poslední dobou byly příděly trávy poměrně časté. Rozhodování Lesterovo podle toho vypadalo. Koneckonců - co jiného, než zůstat, by chtěl dělat? Utéci do Starého či Nového tábora? Zabili by ho jen podle jeho oblečení; a kdyby ne podle něj, tak podle tetování v obličeji rozhodně ano; a kdyby ani podle toho, tak už jistě ve chvíli, kdy by spatřili jeho rudnoucí oči.
A přesto, když uslyšel válečné rohy svolávající do bitvy, nebyl si až tak jistý.
Gorn
Noc už trvala příliš dlouho.
Gorn seděl na samém konci tábořiště Nového tábora, v bývalé skřetí aréně. Dnes v těchto místech v hadrových stanech - z jedné strany je ničil chlad, z druhé zase žár z ohně - bydleli bývalí rolníci a během dne se pokoušeli své pracovní náčiní předělat na zbraně. Mnoho z nich se zahřívalo v podivné místnosti za arénou, snad bývalé svatyni.
Noc už byla příliš daleko a Diego stále nikde.
Gorn z toho neměl dobrý pocit - než se vydal za Gomezem, s nímž úspěšně sjednané spojenectví oznámil banditský posel, řekl Diego, že se hned po dohodě vydá za Xardasem. A po té prý do Starého tábora. Mezi tím, však, měl se vrátit ještě na chvíli sem, k novotáborským, a říct Gornovi, zda se dá s nekromantovou pomocí počítat. Nepřicházel však.
Gorn stále bděl, čekal na příchod starého přítele v dobré víře. Přiložil do ohně dřeva, povšimnuv si přitom, že zásoby jsou už takřka na dně. Nemusí dlouho trvat a Lee bude jednoduše nucen vyhlásit útok - dost možná se tak stane už zítra. Swineyho podzemní tunel do Starého hradu byl již hotov, rudaři se prokopali až ke kamenné stěně hradního sklepení. Stačilo jen zavelet a strhnout ji. Zoufalá bitva o přežití - a Gorn by na ni měl být unavený a nevyspalý?
Co naplat? Stejně už se blížilo ráno. Vydrží ještě chvíli. Ale půjde se trochu projít. Oheň už na rozehřátí v noci sotva pomáhal.
Bývalé skřetí údolíčko bylo teď dosti zúžené lidskými příbytky. Gorn došel k zamrzlé vodní ploše - co vlastně byla zač? Voda sem vytékala ze skály - teď na ní byl zavěšen krásný ledopád. Někteří říkali, že to měla být výpusť neřádu ze skřetího města: čím to pak ale, že z ní Gorn nikdy necítil žádný pach? Ta voda byla vždy průzračně čistá - to nemohla být stoka.
Pokračoval dále až k „velitelské chatrči”, jak se začalo říkat hlavnímu Leeovu štábu. Počínalo se svítat a společně s prvními paprsky ozvaly se válečné rohy ze skřetího území. Novotáborské se starotáborskými zaduněly jim hned v odpověď a řev z tábora banditů se také opřel do stěn Hornického údolí, kotle, v němž se brzy měl začít vařit tajemný lektvar. A jeho účinky měl určit vítěz.
A Gorn v tu chvíli pocítil neuvěřitelnou chuť do boje. Čekala ho smrt? Nejspíš tak či tak! Ale to umírání! Dopřeje si takové, jako nikdo - bojovat bude tak, jako by měl zůstat jako jediný na hoře mrtvol na nádvoří Starého hradu!
Gomez
Co to bylo za podivnou souhru náhod, nechápal. Kolonie beztak byla obrácena naruby, tak co. Dřív tomuto člověku sliboval smrt, nyní ho následoval k hradbám místa, jemuž dříve vládnul, ale z nějž byl vyhnán a musel se tam vloupat.
„Nedělám to, abych ti pomohl,” pravil nyní Gilbert, když věděl, že si to smí povolit, lehce posměšně. „Dělám to kvůli Diegovi - a věř mi, že ten mě musel dlouho přemlouvat.”
Noc jim byla maskou. Zlehka a po všech čtyřech končetinách přecházeli zamrzlý vodní příkop Starého tábora. Nevěřili mu ještě příliš. Gilbert vyklepal do palisády zvláštní rytmus, načež asi po minutě ticha praštilo Gomeze přes hlavu lano.
„A...” chystal se zajíknout bolestí, pak si ale uvědomil, že by měl v nebezpečí být zticha. Gilbert se onoho lana chopil, řka: „Teď tu zůstaneš hezky nenápadný a přitisknutý ke zdi. Já musím chlapům nahoře oznámit, koho mají očekávat. Není totiž vyloučeno, že jinak by tě hodili po hlavě zpátky, jen co by tě spatřili.”
„Jen se mi vysmívej,” myslil si Gomez, když sledoval, jak kopáč-uprchlík stoupá do nové, dřevěné věže Starého tábora. „Kdyby sis to dovolil dříve, dal bych ti uřezat uši a rty, nehledě na tom, zda bych byl závislý na tvé pomoci či ne. Dřív bys mě svým ponižováním ponížil, ano. Ale teď, můj příteli, ponižuješ sám sebe. Vychutnej si to.
Co to?” myslil si dále, „jsi tam poněkud dlouho, ty rejsku mrňavý, tak vrátíš se už? A, výborně...”
Gilbert sešplhával dolů, opatrně došlápl na led a řekl Gomezovi: „Pustí tě dovnitř, ale nebude to zadarmo. Oni se museli dohadovat s hlídkami dalších dvou věží, z nichž je sem dolů vidět, na nějakém úplatku, že nevyhlásí poplach, pokud uvidí někoho tudy šplhat. Máš něco?”
„Mám tu stéblo trávy z bažin,” řekl zklamaně - měl totiž v plánu si je slavnostně zapálit nad Bartholovou mrtvolou, i kdyby potom ona libá vůně měla přilákat stráže.
„Myslíš, že to bude stačit? Každá z těch věží je obsazena momentálně bdělými dvěma muži a dále několika spícími. Potřeboval bys jich aspoň šest...”
„Je dost silné i třeba pro deset,” ušklíbl se bývalý rudobaron.
„Jak myslíš. Já už tě tady nechám a půjdu k sobě do jeskyně.”
„Děkuju,” řekl nakonec Gomez se skutečným vděkem v hlase. Gilbert se zasmál a opatrně překonal ještě jednou ledový příkop.
Někdejší nejmocnější muž kolonie a současný vůdce banditů šplhal na věž. Neměl už u sebe svůj věrný meč Innosův hněv, toho si teď zřejmě užíval Thorus, nicméně vyzbrojil se u banditů svižným jednoručním mečem a nejednou skrytou dýkou. Když tedy vylezl na plošinu dřevěné věže, byl připraven na vše.
„Tak tady ho máme,” přivítal ho s povýšeným úsměvem na rtu stín. Gomez ho poznal a stejně povýšeně usmál na duchu.
„Ovšem, Fingers. Arogantní jako vždy,” myslel si. „Moc dobře si na tebe vzpomínám - když jsi chtěl mezi Stíny a já chtěl, aby ses mi předvedl, překvapivě jsi vytáhl z kapsy moji břitvu, kterou jsem pár dní postrádal. A tvářil ses přesně jako nyní! To byla nesmírná drzost - nesmírná! Dal jsem tě zpráskat, dokud ti aspoň na chvíli mé stráže ten výraz nevytloukly. A pak jsem tě přijal, pochopitelně, takhle schopného zloděje jsem přesně potřeboval.”
„Tak co pro nás máš?” ptal s týmž úsměvem Fingers. Dexter vedle něj mlčel - na rozdíl od svého kamaráda na hlídce si všiml, že hovoří s dočista jiným Gomezem. Tento vypadal nejen díky odlehčené zbroji, poněkud menší, ale mnohem lstivější, zákeřnější a mstivější.
Bývalý rudobaron na tohoto svého dříve podřízeného Stína hleděl: „Á, Dextere, ty starý lišáku,” myslil si, „zdalipak teď zapojíš svůj obchodnický talent - díky němuž jsem tě také kdysi přijal mezi Stíny - a pokusíš se ze mě vytáhnout co nejvíce?”
„Mám tohle,” řekl Gomez a ukázal silnou cigaretu trávy z bažin.
Fingers se zasmál, Dexter spíše zbledl a pravil: „Více nabídnout nemůžeš? Chtělo by to aspoň dva kusy navíc.”
„Přesně tak!” vpadl mu FIngers do řeči. „Jinak si tě tu budeme muset nechat (ven tě nepustíme) a skutečně bych ti nepřál být zde odhalen za světla...”
„Je to dost silné pro deset lidí, tomu věřte. Speciálně vyšlechtěná tráva Baal Oruna,” odpovídal Gomez.
„Určitě nemáš nic jiného?” ptal se Dexter. „Tohle je opravdu málo - když ani nevíme, co v táboře chceš. Budeš snad něco krást? To bys pak mohl vzít něco sem k nám, až se budeš vracet.”
„Nevím, jestli se vůbec budu moci vrátit,” pravil Gomez poněkud temně.
„Ovšem, že nebudeš,” zakrákal Fingers, až se ostatní dva museli ohlédnout, zda tím nevzbudil pozornost jiných věží, „protože tohle!” - rychlým pohybem ruky uzmul Gomezovi jeho stéblo - „ti nevystačí k tomu, abychom tě pustili dovnitř, natož ven!”
„Nechceme tě tu držet jako zajatce,” pravil hned na to mírně Dexter, v doprovodu Fingersova „Mluv za sebe.” a pokračoval: „Jestli máš opravdu cokoliv, co bys mohl použít jako směnný prostředek, sem s tím.”
„Nu,” zamyslel se Gomez, „možná bych vám mohl nabídnout toto.” Sáhl po jedné ze svých skrytých dýk.
Švihem mu ji Fingers vyrazil z ruky - a pak srazil i jeho.
„Tak to ne, kamaráde,” vyrazil ze sebe drsně. „Myslíš si, že se necháme zabít, ha? Dextere, spoutej ho.”
Dexter neochotně poslechl svého, zjevně nadřízeného druha na hlídce. „Třeba nám ji chtěl opravdu jen dát,” pokoušel se ho přesvědčit, pak ale vytáhl lano, po němž zajatec vyšplhal nahoru a svázal mu jím ruce i nohy. Gomez se nebránil - a to mu tedy bylo zneklidňující.
„Tak a teď ho tu necháme chvíli na mrazu, parchanta, a vychutnáme si jeho dárek. Jo - pro jistotu s sebou vezmi tu dýku, co ji na nás vytáhnul, pokud by chtěl nějakým šikovným způsobem rozříznout pouta.”
Po chvíli zmizeli oba dva v díře ve věžní plošině. Gomez měl ruce za zády a nemohl dosáhnout na připásaný meč. Mohl však sáhnout po další své skryté dýce - a přece s tím počkal, snad tušil proč tak činí.
Zanedlouho totiž klopýtavě přeběhl Fingers plošinu, hlavu volně poslal přes okrajová její prkna a zvratky pak navázaly na její pohyb dolů. Dexter za chvíli následoval rychlým během, až se mu jiskřilo pod nohama. Když je Gomez viděl, zapřené o prkenné zábradlí, hlavy dolů, jen se zasmál, přeřezal pouta a šel k nim.
„Tu máte, zmetci,” pověděl a vrazil jim pár pohlavků. „Jako bych vám neříkal, že je to dost silné pro deset!” Udělal pár kroků a ucítil doutnající stéblo - to se tedy jiskřilo Dexterovi pod nohami! Vykouřili z něj jen půlku - a stačilo to.
Teď už se ale Gomez plížil dolů. Chatrné schody vrzaly - nedalo se jim příliš věřit a s podivem neprobudily asi tucet ozbrojenců spících kolem ohniště, nad nímž snad kůží obalené prkno kosé vůči díře ve stěně zastupovalo komín. Sestoupil ze schodů na promrzlou zem a vydal se k východu kolem ležících mužů. Ti šťastnější pod sebou měli kožešinu či slámu - samotné slamníky byly zřejmě rozebrány pro stavbu opevnění. Toto, potichu našlapujícího, napadalo Gomeze. Pak se ozval z dáli zvuk válečného rohu: muži kolem nadskočili. Další rohy se však ozvaly nepříjemně blízko: a muži byli na nohou.
„Do prdele,” stihl si ještě bývalý rudobaron pomyslet, než vytasil meč.
Haldrik
Pro Haldrika bylo nakonec zatčení u Thoruse požehnáním. Od chvíle, kdy Bariéra zabila jeho kamaráda Orryho zažil mnoho nepříjemných dobrodružství - a případných dalších se rád zřekl. Zprvu tedy zajetí nesl hůře, pociťoval jakousi odpovědnost vůči Diegovi, Lesterovi a Gornovi. A taky Xardasovi. A všem lidem v kolonii vůbec. Zpětně si pak ale uvědomil, že pocit, že musí pomoci zachránit lidi pod Bariérou, nebyl náležitý. Haldrik totiž nebyl povinen dělat nic - což nelze vyvrátit.
Když ho tehdy Thorus odvedl k výslechu a Diego utekl, prozradil Haldrik takřka vše, co mohl. Od chvíle, kdy ho Gomez poslal za Xardasem, přes krádež ohniska v Novém táboře, až po závěrečný Xardasův plán na zničení Bariéry a oddálení bitvy táborů. Thorus tyto zprávy přijal poněkud vlažně. Potěšilo ho, že někdo se snaží o stržení Bariéry, ale jak se zdálo, spíše spoléhal na pomoc mágů od krále. Pokud šlo o přijetí novotáborských do opevnění Starého tábora, slíbil, na Haldrikovo naléhání, že záležitost zváží. Nezdálo se však, že to myslí dvakrát vážně - už jen to, že neměl ani špetku důvěry v Haldrika, tomu napovídalo. Po výslechu mu totiž řekl: „Nevím, co s tebou mám dělat. To, co jsi mi řekl, může být stejně pravda jako lež. Mohl bych tě dát mučit, abych zjistil, jestli nejsi špeh Nového tábora. Ale když vidím, jak jsi zbabělý, řekl bych, že bys mi to odpřisáhnul, jen co bys viděl mučicí nástroje, ať už by to byla pravda nebo ne. A tady nejsme u církevního procesu, tady potřebuji znát pravdu.
Hm, věřit ti nemohu. Nechám tě tu pod zámkem, kdyby sis na něco ještě vzpomněl, co by mi mohlo pomoci, vzkaž to po hlídači. A až přijde bitva, dostaneš příležitost znovu prokázat svoji loajalitu.”
Od té doby Haldrik pobýval uvězněný ve vysoké hradní věži. V jejím spodním patře stále fungovala kuchyň, stoupající dým a výpary ji tedy stále prohřívaly, jen k dýchání nebyly vždy příjemné.
Haldrik si chvílemi vězení dokonce užíval - strava nebyla příliš dobrá, ale jemu stačilo, že byla aspoň nějaká. Hodně spal, když mohl, hovořil se svými hlídači nebo hlídkami na věžích. Nakonec se Thorusovi nabídl, že sám hlídkování na věži rád převezme. A bylo mu vyhověno.
Pozoroval tedy kolonii po nocích. Ve dne spal a na věži hlídkoval někdo jiný. Poslouchával temné a děsivé dunění skřetích bubnů, pozoroval slabý stoupající dým ohňů z ležení Nového tábora a trochu silnější z tábora starého. Znepokojeně se díval směrem na jih, kde dříve ležel sektářský tábor a s podivem sledoval ležení banditů na severu. Děsil se vždy, když se zjevila zarudlá Bariéra.
Oné noci se dlouho nedělo mnoho zvláštního. Skřetí bubny duněly tišeji než obvykle, ohně v Novém táboře byly slabší než jindy. Jen v jednu chvíli spatřil podivné zajiskření na věži na západní straně opevnění. Snad jen chlad byl silnější - Haldrik uviděl první sněhové vločky snášející se k zemi.
A tu, jako by to snad mělo vločky odehnat, zaryčel ze skřetí země válečný roh. Haldrik hned sáhl po rohu, který byl svěřen jemu a z plných plic naň zatroubil.
„Tak je to tu,” pomyslil si, zatímco dosud tichá kolonie se rozbouřila válečným rykem.