Haldrikovo svědectví

Přehled povídky

Autor

Vojta1122

Diskuse

zde

Hodnocení

1,43 | 35x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Příběh této povídky nás provede osudy starých známých. Dozvíme se o prvním pokusu mágů vody prolomit bariéru a prchnout ze svého vězení. Věci však nebudou tak jednoduché a generál Lee s ostatními obyvately Nového tábora si v kolonii ještě nějaký čas pobydou. Také se můžete těšit na další staré známé, Gorna, Diega a Lestera.

19.díl - Bitva

Novy1 Haldrik
Začalo to okamžitě - paprsky se sněhem začaly dopadat na kolonii a s tím se ze dvou cest ze skřetí země vyvalily hordy skřetů a templářů. Ze severního lesa divoce s bojovým rykem vyběhli bandité a v údolí novotáborských se to jen začalo hemžit lidmi. Odpověď Thorusových mužů byla okamžitá: ti kteří nemohli střílet, se shromáždili na nádvoří a všichni ostatní obsadili hradby i dřevěné věže vnějšího opevnění. Všechny - vyjma jediné: té, která stála namířena proti ležení Nového tábora.
Skřeti si této slabiny okamžitě všimli a v dešti šípů, za dunění bubnů a řevu zamířili přímo k této věži. Nesli s sebou žebříky a prkna pro překonání vodního příkopu - vrstvě ledu nevěřili.
Zatímco skřeti bušili sekyrami do palisády a opírali žebříky o věže, templáři odpovídali kušemi na střelbu ze starotáborských luků. Guru s šamany vrhali jedno kouzlo za druhým, využívali výhody magie, o kterou zbylé tábory přišly při pokusu o stržení Bariéry.
Zhrozil se při pohledu na voj, který uviděl procházet novou kamennou branou ze skřetí země: v zástupu šly oživlé mrtvoly skřetů a kostlivců. Pět těchto skřetů bylo zvláště velkých a sesílalo kouzla.
Haldrikovi se třásly ruce, když to sledoval. Pár skřetů sestřelili lučištníci, některé zabily vrhané kameny z věžiček. Ale proti tomu už padlo mnoho starotáborských na palisádě, která navíc už na severní straně místy doutnala.
Odhlédl od jihu k severu - s útokem banditů udělali strážci krátký proces: před branou se válelo několik mrtvých těl; zbytek z nich asi prchnul zpátky do lesa. Haldrik hned přelétl pohledem na ležení Nového tábora - a tam bylo náhle podstatně méně lidí! Mizeli v chatrči uprostřed - ale proč? Chtěli snad tenhle shluk sbitých prken bránit před invazí? A jak by se tam mohli vejít?
Skřeti již pomalu rozbíjeli dřevěnou ohradu novotáborského ležení...
Haldrik jen zíral, jak skřeti po žebřících šplhají na prázdnou, tak podivně prázdnou věžičku vnějšího opevnění - z ostatních plošin na ni sesílali lučištníci jednu salvu za druhou, stejně tak i z hradu, ale nestačilo to. Nepřítel již byl nahoře bez velkých ztrát a tu z věžičky vyběhl ven jediný člověk.
A tu se pod Haldrikem otřásla podlaha se zlověstným zaduněním, současně s dutou ranou. O věž se odrazil letící kámen - skřeti přitáhli katapult! Naštěstí se netrefili dobře, o věž pouze škrtnul. Uvězněný strážce se ohlédl a uviděl, že vedle katapultu, znovu natahovaného, se do bitvy vedlo i beranidlo. Haldrik jen zíral na střílející templáře, bubnující a řvoucí skřety a guru, jak se všichni po svém opírali do Starého tábora, jehož obránci se jen krčili za jeho opevněním a sotva se zmáhali na odpor.
Ale pak se ozval tak silný rachot, že přehlušil celou bitevní vřavu. Praskot dřeva, ledu... Haldrik se ohlédl a uviděl, že se dobytá dřevěná věžička, nyní plná skřetů, propadá do země. Potom se otřásla i sama hradní věž - vězeň se podíval dolů a uviděl, jak se k ní přilehlá hradba též sune dolů. A pak se propadala zem! Od opravené budovy mezi hradní branou a věží (včetně této budovy samé) až po ležení novotáborských se hroutila do sebe. Prolomil se vodní příkop vnějšího opevnění a vznikla puklina, pohlcující všechny skřety, které se rychle plnila ledovou vodou z řeky. A voda jí protékala až do bývalého Cavalornova údolí, kde už vzdorovala náporu skřetů malá skupinka zbylých bojovníků Nového tábora.
Haldrik to se se zastaveným dechem pozoroval. Rychle se ohlédl směrem k hlavnímu skřetímu voji. Z toho, co uviděli, se templáři zděsili, guru na chvíli přestali sesílat kouzla a skřeti jen bolestivě zaryčeli. Příliš velká část jejich armády byla v jeden moment zlikvidována. Starotáborští na vnějším opevnění (v mnoha místech již v podstatě prolomeném) okamžitě vycítili, že mají šanci zasadit drtivý úder a okamžitě opustili úkryty a začali střílet jeden šíp za druhým. Ale co bylo s bojovníky na hradě?
Haldrik se chtěl podívat dolů z věže, ale tu k němu nahoru vyšplhalo několik strážců s kušemi.
„To vám to trvalo!” vykřikl na ně uvězněný. „Doufám, že i mně nesete nějakou kuši, ať mohu být konečně užitečný!”
„Tady máš!” podal mu ji jeden i s šipkami. „A teď do nich!”
Haldrik nabil kuši a zamířil přímo směrem do skřetí země - a v tu ránu se mu zježily všechny vlasy a dech se stáhl. Na skálu proti hradu totiž vyšplhala hadovitá nestvůra, s dalšími hady co by končetinami a hlavou té nejděsivější bestie. Kůže jí dýchala fialovou a i z dálky bylo vidět, jak se zem pod ní leskne slizem.
Gomez
Běžel k bráně - a navzdory rannímu světlu si ho ve vřavě bitvy už nikdo nevšímal. Měl pořezanou ruku: dost malé zranění vzhledem k tomu, s kolika muži bojoval o cestu z věže. Ale uháněl, v zádech cítil skřety. Zcela správně! Ohlédl se totiž přes rameno a uviděl, jak už jich je věž, kterou právě opustil, nahoře plná. Jen koutkem oka zachytil letící kámen, který se odrazil od vysoké hradní věže. On ale musel běžet dál, Bartholo byl jediným jeho cílem. Potom se klidně přidá k boji proti skřetům.
Sotva se však stihl rozeběhnout pustinou mezi dvěma hradbami Starého tábora a už slyšel děsivý rámus. Znovu se otočil a uviděl, jak se v jedné linii hroutí jedna z hradních budov a země se propadá. Ta linie procházela dřevěnou věžičkou plnou skřetů: Jak zoufale se v tu chvíli rozkřičeli!
Gomezovi stál zrak na místě - co to bylo všechno za chaos!? Ale on musel běžet dál! Nic ho nesmělo zastavit!
Hradní brána byla stále otevřena - hleděl zpoza jejího rohu na nádvoří a viděl zde sešikované bojovníky, hledící vyděšeně směrem ke zhroucené budově. Thorus na ně cosi křičel, snad se je snažil ukáznit: Mohl si snad Gomez tudy dovolit projít? Chvíli čekal, lapaje dechu, setřel pot, který mu mrzl na obličeji, mozek se mu prokrvil a přišla naň závrať.
Ale Thorus by si také zasloužil zemřít, říkal si tiše.
A pak se na něj znovu usmálo štěstí. Náhle se většina starotáborských vrhla do domu strážců („Snad se skřeti dostali sklepení?” myslil si Gomez) a ti ostatní začali zmatkovat - ti běželi k západním hradbám, oni zas k východním, jiní pak k bráně. Toho obecného zmatku Gomez využil a vběhl do něj. Byť na sobě neměl červené barvy, skryl se mezi strážci. A mířil k domu mágů - od začátku měl v plánu nejprve zamířit tam. Vzpomínal na časy, kdy byl ještě rudobaronem, jak mu tehdy Bartholo povídal, že ho dům mágů fascinuje a jak rád by si ho zabral pro sebe.
Nevšímal si ničeho: ani řevu ani bitvy ani zpustošeného nádvoří a sešlého hradu. Hleděl jen k domu mágů. Tu jako by uslyšel někoho volat jeho jméno - a nevšímal si toho. Jestli se s ním chce někdo utkat - má mít souboj, ale musí počkat, dokud to nebude vyřízeno s Bartholem.
Propletl se mezi bojovníky, pak ale musel okamžitě uskočit před letícími kameny. Ohlušující rána - a jedno křídlo hradního paláce se hroutilo. Gomez okamžitě přiskočil ke stěně svatyně, z níž se ozval výkřik.
„Tak, Bartholo, jsme tu už jen my dva, chceš to na mně zkusit?”
Gomez znal ten hlas, ale neměl čas rozmýšlet, komu patřil. Barthola mu nesměl nikdo zabít, ten byl jeho! Vřítil se do síně, spatřil postavu v červeném kabátci, jak se na něj pomalu otáčí. Švih mečem navždy zanechal šok ve tváři zrádce.
V Diegově zůstal jen chvilinku.
Diego
„Máš štěstí, že jsi mi ho nezabil,” probrala ho slova Gomeze, který již prohledával oděv bezhlavého Barthola.
„Výborně jsi to provedl. A já bych ti ho beztak rád přenechal,” řekl bývalému rudobaronovi. „Teď, když je tvůj úkol splněn, půjdu já splnit svůj. Haldrik bude asi ve věži, že?”
„Já osobně bych dal vězně do sklepení,” usmál se Gomez a prohlížel si stéblo trávy z bažin, které našel v Bartholově kabátci.
„Pak bych ti doporučoval,” pověděl zase Diego, „se do toho sklepení podívat. Máš tam místo něj jen hlubokou díru, která má lidem koupit čas. Jdu do té věže.”
„Neblázni,” chytil ho Gomez za rameno. „Chceš ho osvobodit ze zajetí? Ze zajetí koho? Leda snad té bitvy, která zahltila to, co zbývá z kolonie. Dej si raději se mnou bahenní trávu, to má jediné asi smysl. Bitva bude ještě chvíli pokračovat a my dostaneme mnoho času se do ní zapojit. A ty budeš moci najít toho svého Haldrika: pokud vůbec ještě žije.”
Diego hleděl do tváře znovu jiného Gomeze. Gomeze vítěze. Gomeze, který již nic víc v životě nepotřeboval udělat, byl se vším srovnaný. Takového, jaký znal meze svého světa a jaký se jich dotknul svým posledním činem. Cokoli, co ještě stihne udělat, bude už jen navíc, něco, co by už nutně nemuselo být. Drobné ohlédnutí za sebe a úsměv tím směrem.
„Dobře,” přikývl mu nakonec. „Ale pojďme tedy alespoň do prvního patra. Nepotřebujeme asi, aby nás někdo mohl zahlédnout zvenčí tady skrze portál.”
„Budiž,” uznal Gomez. „Tak pojďme. A můžeš mi povědět o tom, co se tady stalo. Toho strážce, co se tu válí, jsi zabil ty?”
„Nejen toho: další leží v alchymistické laboratoři.”
„Tak mluv,” pobídl Diega Gomez, připaluje si cigaretu o jedinou hořící pochodeň na stěně.
A tak vypověděl bývalý stín bývalému rudobaronovi, jak byl uvězněn v Xardasově doupěti, v němž zabil několik příslušníků bažinného tábora, a jak se teleportoval do Starého hradu.
„Doufal jsem, že tu nikdo nebude,” říkal Diego, „ale jen se tu zjevím, tady na pentagramu, už mi do tváře hledí Bartholo a má po boku dva strážce. Hned povídá, že nachytal zrádce a místo aby přikázal svým mužům: „Chopte se ho,” řekl: „Zabijte ho!” Tou dobou se už začalo bojovat, venku byl zmatek, takže to celé zůstalo jen mezi mnou a jimi. Tasil jsem meč, vyběhl proti Bartholovi, srazil ho na zem a běžel o patro níž. Schoval jsem se do alchymistické laboratoře.”
Diego na chvíli vydechl. Do relativního ticha se ozýval řev z nádvoří: „Vy támhle!”, „Vy běžte na tuhle věž!” Stín ale pokračoval.
„Běželi hned za mnou, já byl ale dostatečně rychlý. Jeden byl blázen, vběhl do laboratoře hned za mnou. Střelil jsem ho lukem ještě v průchodu. Ten druhý ani Bartholo to už dostat nechtěli a tak čekali a asi se snažili něco na mě vymyslet. Docela to trvalo, já však byl trpělivý. Oni mlčeli, snažil jsem se ale soustředit jen na ně, nevnímat bitvu. Potom se ale ozvala rána a tahle svatyně se otřásla...”
„To trefili palác,” pověděl Gomez, Diegovi doutnající stéblo podávaje. Ten si potáhl a mluvil dál.
„Aha, předpokládám tedy, že kus paláce se odrazil na tuto budovu. Já toho využil - poprvé jsem nakouknul do síně: Oni se oba právě dívali na stěnu - hm, teď vidím, že v ní je nějaká trhlina - tak jsem střelil toho druhého strážce, z Barthola jsem totiž v ten moment viděl asi polovinu. Nu a potom jsi sem vpadl ty,” dopověděl Diego a ještě jednou natáhl ze stébla. To pak vrátil Gomezovi.
Gomez chvíli ještě kouřil a usmíval se.
„Já půjdu na věž,” řekl Diego pevným hlasem, načež bývalý rudobaron odpověděl:
„Jak chceš. Možná je tvůj kamarád ještě naživu.”
Zdáli se ozvala ještě jedna rána doprovozená pronikavým jekotem lidí. Diego se na schodech ohlédl.
„Chop se potom ještě zbraně a přidej se k bitvě.”
„Možná, že přidám. Nerad bych zemřel tady jako poslední ze všech.”
„Třeba to bude jinak, Gome. Třeba bys mohl být jediným, kdo nepřispěl k vítězství.”
„Třeba.”
Gomez se jen klidně usmál. Diego kývnul a odešel.
Vyšel ven - a na nádvoří i hradbách spatřil náhle příliš mnoho lidí.
„Rychle k bráně!” uslyšel ve spletenci hlasů jeden silnější. „Prorazili palisádu na jihu, valí se sem!”
Dav mužů na nádvoří běžel směrem od Diega k bráně, on vyběhl k paláci - teprve teď si uvědomil, proč je tu tolik lidí: mezi starotáborskými bojovníky byli i novotáborští! Ale bojovali bok po boku. Takže snad ani nebylo potřeba vší té snahy na spřátelení táborů?
Na takové úvahy ovšem neměl čas - vběhl do paláce a tu na něj v prachu dýchl obraz zkázy. Celé levé křídlo bylo rozpadlé od rány katapultu. Stín vyběhl o patro výše schodištěm vpravo, nahoře uviděl zející díru místo zdí levé části paláce, skrze ni pak voje skřetů a templářů. Pár strážců před nimi prchalo.
Diego ale pokračoval do předpokoje k věži. Tam ho uhodil do nosu škvařený zápach: na zemi u okna se válela mrtvola strážce upáleného kouzlem. Chtěl pokračovat do věže - rozrazil dveře do visuté chodby k ní, ta však byla také ohořelá. Na její podlaze žhnula prkna z doutnající stěny a spálené střechy. Stín setřel pálivé slzy a chladný pot a přeskákal mezi žhnoucím uhlím. Pak už byl ve věži.
„Jdu za tebou, Haldriku,” pomyslil si, šplhaje po žebříku. V paměti ho též ale drásala Gomezova slova: Chceš ho osvobodit ze zajetí? Ze zajetí koho? Leda snad té bitvy, která zahltila to, co zbývá z kolonie. „Ano,” odpověděl v duchu bývalému rudobaronovi, „nemohu ho osvobodit. Ale přijdu za ním, jako jeho přítel. Budu bojovat po jeho boku a - když už máme všichni zemřít - třeba s ním i zemřu. Tehdy jsem Thorusovi utekl ze zajetí. Ale Haldrika jsem neopustil.”
Jindy by se podle takových myšlenek nepoznal. To všechno, co se ale kolem za poslední dny dělo, by málokomu nezměnilo pohled na svět.
V jednom z pater věže uviděl nebezpečnou trhlinu ve zdi. Pokračoval vytrvale dále, byť nahoře již sotva lapal po dechu.
Uvítal ho Haldrik a dva strážci. „No, konečně jsi tu,” usmál se na něj. „Vezmi luk a pojď s námi střílet - cílů tu je hodně.”
Gorn
Stál před branou v řadě, kolem sebe měl žoldáky, bandity, ale hlavně strážce. Z obou stran pustého tábora před sebou hnali skřeti a templáři zbytky strážců - těch utíkalo pár i od brány vnějšího opevnění. Těmto uprchlíkům měla být jejich řada štítem na ústupu.
Ještě byli daleko.
Gorn se ohlédl, chtěl očima najít Leeho - už ho viděl, stál hrdě uprostřed řady, připraven postavit se skřetům po boku Thoruse, nehledě na to, že o pár chvil dříve proti němu vyhlašoval útok.
Už se přiblížili.
Byli to ovšem řadoví bojovníci, kdo vyjednal spojenectví Starého a Nového tábora. Když žoldáci prorazili zeď hradu, vběhli dychtivě do sklepení. Ke svému překvapení zde našli ohromnou jámu, museli ale rychle tasit, protože uslyšeli dupot strážců. Snad padlo pár ran, ty ale zanikly pod výkřiky na obou stranách: „Neblázněte, pojďte s námi!”, „Proč spolu bojujeme?”, „Pomozte nám porazit ty zrůdy!”, „Ano! Pomůžeme si!”, „Do skřetů a zrádců sektářů!”
Prchající strážci se už mezi nimi propletli, templáři se skřety byli velmi blízko. Gorn z plna hrdla zařval a vykročil proti nim. Další ryk s bojovníky se vydal za ním.
Zarazil svoji sekeru hluboko do hlavy prvního skřeta, sprška krve mu zažhnula na tvářích. Snažil se vylomit svou zbraň ven, ale nedařilo se - a tu už se po něm sápali dva templáři. Gorn pevně chytil svou sekeru trčící z mrtvoly, vyskočil a snožmo srazil prvního k zemi. S výkřikem a vypětím všech sil pak zabral za svou sekeru, která stále držela skřetí tělo. Zbraň však odmítala pustit lebku - a tak lebka pustila zbytek těla a právě jí uhodil Gorn druhého templáře: a sekera se konečně uvolnila. Ke skřetí hlavě, jež se sekery pustila, se brzy přikutálela hlava prvního templáře. Gorn ji sťal, zatímco o druhého templáře se postaral nějaký strážce.
„Ustupujem! Ustupujem!” volali Lee a Thorus skoro jednohlasně. Gorn uposlechl příkazu a couval, máchaje při tom sekerou po nepřátelích. Už byl blízko bráně.
„Otočit! Prudký ústup! Pal!” volal Thorus. Celý voj se naplno rozeběhl do hradu a pronásledovatele okamžitě zasypala sprcha šípů z hradeb. Gorn běžel poslední a viděl již, jak klesá dvojitá mříž hradní brány. Skočil, udělal kotoul - a druhou mříž překonal tak tak, když mrštil svým tělem z lehu. Sekera mu zůstala mezi mřížemi - a nepřátelé až za nimi.
„Zbraň! Dejte mi zbraň!” volal. Nějaký strážce mu hodil jednoruční meč. Příliš lehký a krátký na Gorna: ale co se dalo dělat?
„Rychle ke věži!” řval Thorus. „Snaží se vyšplhat po zhroucené budově!”
Gorn pevně stiskl meč a vyběhl ke zřícenému hradnímu domu. To se stalo jistě zhroucením podzemního tunelu: on byl jeden z posledních, kteří z něj ještě dokázali utéct: už když se blížil jeho konci, jako by cítil, jak se země nad ním propadá - a nakonec musel skočit, aby ho nezavalila. Mnoho spolubojovníků však zůstalo v tunelu...
Teď byl ale poslední v řadě - chumel bojovníků před ním obsadil místo zhroucené budovy po celé její šíři a bojoval se šplhajícími skřety a templáři. Po troskách se jim šplhat dařilo, ale na pomoc o ně opřeli i několik žebříků. Zároveň se ale střílelo mezi hradbami a linií guru, skřetích šamanů a bojovníků s kušemi se vyměňovaly šípy za šipky a nebezpečná kouzla.
Gornovi nezbylo než sledovat dění - beztak by nebyl bez své sekery příliš platný v boji.
Linie bojovníků na sesutých hradbách byla nepřekonatelná - a zdálo se, že totéž lze říci i o střelcích na hradbách: pokračovali totiž neohroženě v divoké střelbě a palba ohnivých kouzel guru ustala. Podařilo se snad obráncům je pozabíjet?
Lee a Thorus stříleli z hradeb z luků, že jim sotva stačily šípy, které byly v kolem rozestavěných koších, povzbuzovali své muže, vedli boj. Gorn je pozoroval, ale všiml si něčeho zvláštního. Ještě před chvílí dva ohniví vůdcové, nyní začínali nějak polevovat. Hlasy jim slábly, mířit lukem náhle dělalo problémy.
A najednou se oba velitelé obrátili proti vlastním mužům. Thorus odhodil luk a okamžitě sťal mečem hlavu vedle něj stojícímu strážci, Lee svojí sekerou zabil hned dva žoldáky. Střelci na hradbách začali panikařit: „Zastavte je!” volali. Bojovníci pod nimi v druhých řadách se nahrnuli k hradbám, volali na své vůdce, ti ale nebyli k zastavení, střelci sotva stíhali tasit své mečíky.
Gorn nechápal, co se to dělo. Ale muselo to být zastaveno. Vrhnul svůj jednoruční meč na Thoruse. Silná postava vůdce starotáborských se zhroutila přes hradby s čepelí v krku. Lee však dále stínal své bývalé následovníky. A jeho si Gorn netroufal zabít. Objevil se však strážce Cutter, vyskočil na hradby a začal s velitelem novotáborských bojovat. Nebyl to však on, kdo Leeho zabil, ale žoldák, který využil nepozornosti svého bývalého velitele při boji s Cutterem.
To už ale guru vrhali na hradby jedno ohnivé kouzlo za druhým a skřeti s templáři zesílili nápor. Bojovníci Starého i Nového tábora byli zděšeni ztrátou svých vůdců - a nyní jim scházeli takřka všichni střelci.
Gorn pochopil situaci: muži potřebovali vedení.
„Seřadit!” zařval na celé pole. „Střelci - krýt se! A dejte mi zbraň!”
Cutter pochopil Gornovu výzvu a přidal se k řízení boje za starotáborské. Přesto chvíli trvalo, než se bojovníci dokázali znovu sjednotit a klást nepříteli skutečný odpor. Šílenství Thoruse a Leeho stálo obránce Starého hradu mnoho životů. Proč se ale najednou obrátili proti vlastním bojovníkům? Nebyl čas o tom uvažovat...
Přes značné ztráty bránily linii u zhroucené hradby stále dvě řady mužů. Gorn konečně dostal obouruční zbraň - meč a vrhl se do boje. Setkal se s Cutterem.
„Máme ještě něco vzadu?” zeptal se ho.
„Snad nějaké zálohy v rytířském domě a střelci na hradbách. Možná ještě něco na nádvoří,” odpověděl strážce.
„Musíme poslat někoho pro hlášení z druhé strany hradu. Bojím se, co bude dělat ta... nestvůra.”
„Určitě. Ty tam!” zavolal na jednoho ze starotáborských, „běž zjistit situaci na druhé straně hradu!”
„Rozkaz!” zvolal bojovník a utíkal, co mu nohy stačily.
„Nevím, co s tou nestvůrou budeme dělat,” pokračoval Cutter ke Gornovi, nechávaje v tu chvíli boj na ostatních. „Hýbe se pomalu, ale prorazila nám vnější hradbu. A nevím, kolik nám zabila lidí.”
Gorn se na moment ohlédl za sebe, spatřil jen hrad z jedné strany rozmetaný skřetím katapultem - a za ním sloupy dýmu. Přes nádvoří občas přeběhlo několik mužů.
A potom spatřil, jak se do hradu drásají podivná špičatá chapadla. Spáč přicházel.
Lester
Byl vybrán jako jeden ze tří guru, kteří měli spolu se zbylými dvěma nemrtvými šamany hlídat Spáče - toho, který jim měl dát svobodu, jen co bude dobyt hrad. U rozpadlé hradní věže postavili z jedné strany skřeti žebříky, z druhé strany se nahoru vydrápal Spáč, který před tím mocným kouzlem zlikvidoval všechny střelce.
Po boku měl Baal Namiba a Baal Tyona - dva veliké guru, s nimiž před krátkou chvílí společnými silami ovládli mysl Leeho a přiměli ho obrátit sekeru proti vlastním bojovníkům. Když obránci svého bývalého velitele zlikvidovali, byli u zhroucené hradby už dostatečně oslabení, nebylo na ně třeba šesti guru. Spáč si je tři přivolal k sobě na druhou stranu hradu - k finálnímu úderu.
Lester totiž vedle sebe neměl jen tyto dva Baaly a šamany, ale v mžiku i bandu skřetů a četu templářů. Mocného Spáče za sebou. A před sebou voje Starého a Nového tábora.
Spáč vrhl ohnivý chuchvalec proti svým nepřátelům: zasáhl je u domu stráží. Výbuch odhodil několik těl na všechny strany a dům vzplanul. Guru se ke svému vůdci hned přidali a metali jedno kouzlo za druhým. Skřeti s templáři mohli jen stát, dívat se a pouštět hrůzu.
Obránci v děsu nevěděli, co dělat. Mnozí se stihli schovat do mezery mezi domem mágů a hradním palácem; zbylí byli uškvařeni. Na to čekali Spáčovi bojovníci z bažin a skřetího města. Okamžitě vyběhli s mocným rykem rozdrtit poslední odpor v pevnosti. Lester jen pozoroval tu vlnu, jak se valí přes nádvoří.
A v tom uviděl něco, co nikdo nečekal. Přímo ze svatyně mágů vyskočil bojovník a vrhl se mezi skřety. Než se stihli vzpamatovat, sťal on tři z nich. A bojovník pokračoval hlava nehlava, jeho čepel odsekávala jeden život za druhým, a když on sám byl udeřen soupeřovou zbraní, jen zaťal zuby a igonoroval bolest. Bojovníci skrytí za svatyní poznali, že se cosi děje a ihned vyrazili do boje.
Začala řež, kterou snad Starý hrad nepamatoval. Templáři a skřeti měli zjevnou výhodu, jenže v mužích Starého a Nového se rozžehl nový plamen - jím naplněni tlačili útočníky zpět s mocným rykem.
Lester ani guru po jeho boku nevěděli, co dělat. Nemohli sesílat svá kouzla, tak by zasáhli pouze své vlastní bojovníky. Nezbývalo jim, než jen napjatě sledovat boj a doufat, že jejich voje u rozpadlé hradby prorazily a že brzy vpadnou obráncům hradu do zad.
„Co budeme dělat, můj pane?” uslyšel Lester vedle sebe hlas povýšeného Cora Kaloma v nebývalé pokoře. Nejvyšší guru klečel před Spáčem, na zádech měl přivázaný URIZIEL.
A Spáč odpověděl svým činem. Přímo do bojiště, do místa, kde spolu bojovalo nejvíce lidí (ze všech tří táborů kolonie), ohromnou ohnivou kouli, velkou jak trol, žhavou jak láva. Tam, kde dopadla, vybuchla a seškvařila asi deset lidí a dva skřety - seškvařila je jak piliny vhozené do rozpálené pece. Snad po nich zbyla aspoň hrstka popela.
Lester musel uhnout pohledem před světlem a horkem z toho. Očima neviděl nic, ale myslí se mu náhle promítlo vše nutné: bojovník ze svatyně, šokovaný Cor Kalom, hordy skřetů, smršťující se Bariéra, jeho zrada, bezvýznamnost trávy z bažin, celé čtyři roky v kolonii, celý jeho život, rány katapultu ničící hrad, URIZIEL, nemilosrdný Spáč, vzdor lidí, jeho přátelé: Haldrik, Gorn, Diego, ale hlavně Milten, Milten, který zemřel na počátku tohoto všeho. Ten pohled mu vzal dech, ale dal mu pokyn. Lester věděl, co má udělat.
Vytrhl Kalomovi URIZIEL, rozeběhl se, skočil, a ještě v letu ťal do arcidémona. Rozřízl mu bok, z něj však začala prskat žlučovitá krev, potřísnila Lesterovi obličej. Poleptala mu oči, neviděl, ale to už ani nepotřeboval, sekal zběsile do všech míst, kde tušil Spáčovo tělo.
A pak uslyšel děsivou ránu, hřmot. Znal jej - takhle hřměla Bariéra vždy, když se jí někdo zevnitř pokusil projít. Tentokrát však duněla mnohem silněji. Nepotřeboval oči, aby viděl zářivě modré blesky. A stačil zlomek vteřiny děsivé bolesti, aby pochopil, že jeho život končí.
Fanstránku vytvořili El Kamilkolektiv autorů.
Všechna práva vyhrazena.
© 2004 - 2019 TOPlist

Jsme na Facebooku Jsme na Twitteru
Přepnout na PC verzi
Načítám data ...
Nahoru