Odhalení

Den plynul. Byl už čas oběda a Haldrik cítil, že musí přejít od plánování k činům. Zdařilo se mu zjistit, že by ohniska měla být ukryta v jeskyních za hlídanými sídly mágů. Nikdo těmto kamenům již nepřikládal velkou důležitost, což hrálo strážci do karet. Přesto, pokud se chtěl ke svému cíli dostat, musel strážím říci, proč do zapovězených míst chce. A s jeho záměrem by ho určitě nepustili.

Když během dne hledal jiné způsoby, jak se do jeskyní dostal, všiml si sníženého místa se skalními římsami, kudy by se mohl dostat do čtvrti mágů. Bylo ale téměř nemožné provést to před zraky tolika obyvatel tábora.

Po hodinách obcházení si začal Haldrik připadat až příliš nápadný. Někteří bandité ho již začali nenápadně pozorovat. Strážce to vycítil a jeho neklid výrazně vzrostl. Zbrklost převážila opatrnost a tak Haldrik přešel k činům. Vykročil přímo směrem ke strážím u sídel mágů, doufaje, že když si jich nebude všímat, nechají ho jít. Jeho záměr minul účinkem. Stráže ho nepustily a navíc ho s poměrně velkým hlukem vykázaly.

Čas utíkal a pracoval proti Haldrikovi, který měl pocit, že už vyzkoušel vše, co mohl a tak přešel k naprosto zoufalému řešení. Zkoušel se ptát obyvatel Nového tábora, zda neznají nějaké způsoby, jak se dostat do tajných jeskyní. Ptal se všude, dokonce i rolníků na rýžovém poli, avšak nikdo mu nebyl schopen poradit.

Slunce pomalu odklánělo své zraky od kolonie a měsíc se hlásil o slovo. S příchodem večera se zdálo, že odešly veškeré Haldrikovy naděje na nalezení ohnisek. Každý bandita i žoldák nyní dával na podezřelého člena tábora pozor. Ten se už jen bezradně procházel kolem chatrčí.

Najednou ho obklíčila skupina banditů. Jejich tváře měly povětšinou hrubé rysy, jizvy, občas někomu chybělo oko či část ucha. Nejvyšší z nich pevně uchopil Haldrika za jeho koženou zbroj a vrazil mu ránu svou kamennou pěstí.
„Takže tobě se zachtělo u nás vyzvídat? To nebyl dobrý nápad!” řekl a další úder přistál na Haldrikově obličeji.
„Nejsem špeh!” zvolal zoufale Haldrik.
„To ti nikdo nebude věřit!” posměšně se na dopadeného zašklebil a uštědřil mu další ránu.
„Co jsi měl zjistit?”

Strážce raději mlčel. Nechtěl znovu banditu vyprovokovat. Ani to mu nepomohlo. Bití pokračovalo a on upadl do bezvědomí.

Probral se kdesi v podzemí. To poznal už jen podle nepříjemného chladu. Stále měl svou zbroj, zbraně mu však byly odebrány. Zkusil se postavit na nohy. S obtížemi a zapřením bolesti se mu to podařilo. Poté konečně otevřel dokořán oči. Obličejem projela nepříjemná bolest, nejspíš byl poset všelijakými monokly. Nikde žádná stráž. Ačkoliv si byl jist, že je v jeskyni, něco se mu na okolním prostředí nezdálo. Vzduch byl cítit kouřem, stěny byly načernalé. Mohl být na jediném místě.

Smysly ho vedly dolů, hlouběji do jeskyně. Musel dávat místy pozor, aby neuklouzl, studený podzim už stihnul zmrazit tu trošku vody na dně jeskyně. Navzdory veškerým smíšeným pocitům, svitla kdesi uvnitř strážce nepřirozená naděje. Došel ke konci tesané chodby, uviděl portál, vedoucí do osvětlené místnosti. Prošel jím a uzřel to, co mělo zachránit celou kolonii. Pět ohniskových kamenů! Nadšení v něm zastínilo ostatní pocity, zapomněl si počínat opatrně a přeběhl místnost, které měla místo stropu ohromnou mříž, skrze kterou mohl být snadno vidět. Haldrik měl arci štěstí, nikdo ho neviděl. Vzal kameny a zmizel zpět za portál. Utíkal jeskyní zpět na denní světlo, ve zběsilém běhu si však uvědomil, že i když měl to, kvůli čemu svou výpravu do tábora vážil, zůstával zajatcem. Zajatcem, který byl téměř umlácen k smrti, uvědomil si a podlomily se mu nohy, že málem spadl na zem. Běh vyměnil za velmi tiché plížení. Pokračoval vězením, až dorazil do místnosti s pentagramem. Ucítil závan čerstvého vzduchu. Nebylo pochyb, že je skoro venku, ale místnost byla zvenčí hlídaná dvěma žoldáky. Skrze vchod uzřel, že už je den, v bezvědomí musel být celou noc.
„Ale! Špeh se probudil! Plav zpátky dolů, do smradu ke krysám, hehehe,” řekl jeden.
„Znovu říkám, že nejsem špeh!” povídal Haldrik. Nechtěl se hájit, bylo mu jasné, že to nemá smysl, zamaskoval však jednoduchou větou svůj posun blíž k východu.
„Už ani krok! Vrať se zpátky,” varoval vězně hlídač, když už byl Haldrikův přísun příliš znatelný nebezpečným, avšak klidně znějícím hlasem. To bylo znamení, že se už k východu blíž nedostane. Mladý strážce ze Starého tábora nehodlal znovu dopustit, aby vše ztroskotalo na neustálém váhání. Plnou rychlostí vyběhl a srazil jednoho z žalářníků k zemi. Utíkal čtvrtí mágů vody, nevnímaje bolest. Orientace mu nečinila problémů, tudíž bezpečně věděl, kudy má běžet. Tu ho něco zasáhlo do pravého lokte. Kámen jednoho z hlídačů vězení. Vrhající zároveň vyhlásil poplach. Zasaženého lokte si nevšímal, avšak rázem naproti němu stála připravená jednotka žoldáků. Zkusit znovu prorazit nemělo cenu. Uprchlíkovi zbývala jediná možnost. Pokusil se seskočit ze skalní římsy. Pád byl bolestivý, Haldrikovi křuplo v nohou a znovu byl vystaven sžíravé bolesti. Pud sebezáchovy ho však donutil bolest překonat. Novotáborští okolo zírali s ústy dokořán na toho blázna. Než se stihli vzpamatovat, pelášil pryč plnou rychlostí. Byl skoro venku z veliké jeskyně, když se mu hluboko do kamenem poraněné ruky zaryl šíp. Strážcem to otřáslo, avšak běžel dál, okolo hráze. Na bráně před ním už ale byli připraveni lukostřelci. Než stihli vyslat své šípy smrti, odhodlal se Haldrik k dalšímu bláznivému skoku. Vrhl se přes hráz do rýžových polí. Tentokrát spadl do měkkého bahna, takže se mu nic vážného nestalo. Znovu nabral plnou rychlost a v běhu si za krutých bolestí vyrval šíp z těla. Síly ho začaly opouštět, ale cítil, že teď už to nemůže vzdát. Svoboda byla na dosah ruky. Bolest v tomto rozpoložení takřka necítil. Skočil do ledového, avšak stále nezamrzlého novotáborského jezírka a plaval. V jeho prospěch hrál proud. Když byl za polovinou, dorazila ke břehu skupina pronásledovatelů. „Střílejte!” řval jeden z nich. Haldrik se zhluboka nadechl a ponořil. Pod vodou uplaval několik sáhů, zatímco o něj lehce škráblo několik šípů. Vynořil se a už ani nemusel plavat, proud byl již dostatečně silný.

Říčka ho s sebou pomalu brala k vodopádu. Na můstku, který přes ni vedl, stála jakási postava. Haldrik ji nebyl schopen rozpoznat. Teprve teď na něj dolehly všechny bolesti a vyčerpání. Zrak se mu ztrácel. Z posledních sil se vydrápal na břeh a upadl do mdlob. Z mostku k němu přistoupil Xardas, sehnul se a tiše s úsměvem zamumlal: „Zvládl jsi to obstojně.” Sotva to dořekl, teleportoval oba dva pryč.