Diego trpěl. Nejen, že musel snášet těžké bolesti ze všech tetování, ale zároveň přišel i o své vlasy. Na druhou stranu to byla oběť, kterou hodlal pro ochranu nejen svého života podstoupit.
Už se jim podařilo nenápadně připojit ke Kalomově skupině. Tábořili kdesi ve skřetí zemi a chránili je nejen templáři, ale také nesčetné množství stráží Starého tábora. Diego měl proto trochu strach, aby ho někdo z nich nepoznal, avšak s jeho vzhledovou proměnou po vstupu do Spáčova bratrstva to nebylo takřka možné.
Tu zvolal Kalom: „Mí bratři! Všemohoucí Spáč mi seslal vizi! Už vím, kde hledat jeho chrám i jeho samotného!”
Dav začal jásat. Guru ho uklidnil jediným gestem.
„Jdeme ke skřetímu městu! Ihned! Vezměte si s sebou jen to nejdůležitější, stany nebudeme potřebovat.”
Netrvalo dlouho a celý dav se dal do pohybu. Když dorazil k vesnici chlupatých potvor, Kalom jej zastavil a šel za městskými strážemi. Elitní skřetí bojovníci se na něj vyřítili a vypadalo to, že ho zabijí. On je však zastavil několika slovy v jejich jazyce. Skřeti schovali zbraně a začali s vůdcem pomatených sektářů hovořit. Dokonce i v té podivné huhlavé řeči byla ze strany hlídačů cítit pokora. Po dlouhém jednání se Kalom vrátil a řekl veliteli Gomezových stráží: „Už vás nepotřebujeme.”
„To jsem rád. Muži...” řekl rudobaronský plukovník, avšak byl přerušen.
„Zabijte je!” vykřikl Kalom a záhy se na muže v rudých zbrojích jako roj podrážděných vos sesypali sektáři. Diego, Lester a Gorn nechtěli vzbudit podezření a tak následovali příkladu ostatních, naštěstí nikoho zabíjet nemuseli. Pomatení Spáčovi následovníci se o Gomezovy vojáky postarali v několika vteřinách.
Jakmile bylo dokonáno, novicové a templáři se opět dali do pohybu. Kalom je vedl kolem skřetích příbytků, zatímco jejich obyvatelé pouze přihlíželi, jak ohromná skupina lidí v klidu prochází jejich městem.
Přišli do jeskyně. Uprostřed byl totem, zcela vzadu veliká brána, hlídaná pěti šamany. Jeden z nich třímal v ruce sošku. Kalom opět pronesl několik slov ve skřetím jazyce a dostal onen předmět, ztělesňující jakousi znetvořenou postavu. Garda, hlídající bránu se rozestoupila a hlava pomatenců přistoupila k bráně. Na jedné stěně byla páka. Kalom jí pohnul za pomoci sošky. Ohromná mříž uvolnila cestu. Dav slepě a beze slova šel za svým náčelníkem.
Všichni tři přátelé museli vynaložit velké úsilí, aby se neroztřásli strachem a také se měli potíže se skrýváním velkého údivu. Jen co prošli ohromnou branou, následoval velkolepý portál a za ním dlouhá chodba, na jejímž konci byl prostorný sál. Na první pohled se mohlo zdát, že se jedná pouze o jeskynní místnost, rozdělenou propastí, ale do jedné stěny byl vytesán další impozantní vchod do komplexu. Diego začal přemítat, jestli vůbec bude možné v takovém rozlehlém komplexu najít nějaký meč. Myšlenky mu ale přerušil chřestící dupot. Před vchodem do vnitřní části chrámu se začali šikovat kostlivci. Tu zazněl Kalomův kouzlem zesílený hlas.
„Ustupte, strážci chrámu! Uhněte z cesty služebníkům vašeho pána, jinak okusíte znovu jeho hněv.”
Lester neočekával, že lze zastrašit nemrtvé a proto ho velice udivilo, když se organizované čety rozprchly. Guru vyčaroval most přes propast a vedl dále své svěřence. Procházeli změtí chodeb a tunelů, ale Kalom se velice dobře orientoval. Nejednou bránila v cestě nějaká kombinace spínačů, avšak on vždy znal správné pořadí. Pluky nemrtvých, důlní červi, mnohá další havěť a dokonce i démoni se klidili jím vedenému davu z cesty.
Gigantické jeskynní místnosti, do které vešli, vévodila monumentální věž. Přes podzemní síň k ní vedl tesaný most. Ze zdobené stavby vystupovaly kamenné útvary připomínající drápy temného boha. Vše kolem budilo dojem velkoleposti.
Cestu zatarasila pětice nemrtvých kreatur. Začaly promlouvat ke Kalomovi. Lester se snažil něco pochytit, Diego však zavětřil, že je příležitost se vypařit. Nenápadně do Gorna a Lestera šťouchl a zatímco všichni ostatní fanaticky sledovali rozhovor příšer, trojice utekla do zadních komnat chrámu. Nestvůry se jim naštěstí nadále vyhýbaly.
Když se vzdálili, odvážil se Diego promluvit.
„Výborně, zatím jde vše lépe, než jsme mohli čekat. Teď se musíme pokusit najít ten meč. Snad nebude schován v té ohromné věži.”
„Raději se nebudeme rozdělovat. Vypadá to, že nám zde nic nechce ublížit, ale nerad bych pokoušel štěstí,” dodal Gorn.
Chvíli bloudili chrámem, až dorazili do další velké, kruhovité jeskyně. Uprostřed byl ostrůvek se svatyní, ohraničený propastí se žhavou lávou. Přes ohnivou řeku vedl most. Přátelé se přes něj vydali. Horko v sále bylo úděsné, obzvláště po čase stráveném v mrazivých částech chrámu.
Stáli před svatyní, avšak neodvážili se vejít dovnitř, protože vchod byl evidentně chráněn pastí. Diego a Lester stáli a civěli na prázdný oblouk s malými děrami na obvodu, snažíce se vymyslet, jak se dostanou dovnitř. Gorn chtěl ale chytře obhlédnout svatyni ze všech stran. To se vyplatilo, uvnitř stěny byl totiž vyražený otvor. Žoldák zavolal své přátele a společně se dostali dovnitř. Uprostřed místnůstky stál oltář a na něm- meč! Ohromný obouruční meč s drahým, avšak matným drahokamem.
„To musí být on!” řekli téměř současně.
„Gorne, ty jsi z nás nejsilnější, chop se meče,” rozkázal Diego. Snědý svalnatý žoldák vzal meč a už vylézali ven ze svatyně. Teď zbývalo se jen dostat zpátky na povrch. S ohledem na to, jak doposud vše vycházelo, nepočítali s obtížemi, to však byla chyba.
Most, jediná cesta pryč z vězení lávy, se začal pomalu zasunovat do stěny propasti. Taktak se přátelům podařilo na něj doskočit, než se zasunul celý. Problémům však nebyl konec. Diego se sice zorientoval a věděl, kudy jít, v cestě však stáli obyvatelé chrámu, agresivnější než po celou jejich návštěvu chrámu byli. Skupina kostlivců vytasila zbraně a zaútočila na skupinku tří zlodějů.
„Rychle, za mnou!” zavolal Diego. Věděl, že proti masám netvorů zde v chrámu nemají šanci a tak se upjal k zoufalému útěku. Kosti za nimi křupaly a chodbami se též rozléhaly všelijaké skřeky. Vypadalo to ale, že se Diegovi, Lesterovi a Gornovi povede uniknout. U posledního portálu před samotným vchodem do komplexu však nastal zvrat. Strážci stavby již byli připraveni a východ zatarasili. Nezbývalo jiné možnosti, než boje. Bohužel, zbraně, které dostali od Bratrstva, malé sekerky, nemohly posloužit. Takže bylo jen na Gornovi, aby ohromným mečem odháněl desítky monster.
Vypadalo to ale bledě. Kostlivci je obklíčili a byla jen otázka času, jak dlouho jim potrvá vetřelce zdolat. Všichni tři už získali bolestivá zranění. Když to ale vypadalo opravdu špatně, prostoupila chrámem silná modrá vlna. Nemrtví se rozpadli. Gorn padl únavou, než však omdlel, spatřil, jak jeho dva přátelé poklekají k postavě v černém rouchu.