Čtveřice přátel šplhala na vrchol kopce, kde se nalézala citadela. V kolonii panovala skličující atmosféra, všechna zvířata jako by snad vycítila nebezpečí a schovala se. Ticho nedopřávalo klidu.
Konečně stáli před starou, rozpadlou pevností. Uviděli hrob svého přítele, Miltena, ale skřetí šaman? Nikde. Pouze sžírající ticho, citadela zpola zbořená časem, hrob a nic víc.
„Kdo vy být?” ozvalo se náhle za nimi. Nadskočili leknutím a spatřili mohutného skřeta. Byl jim jaksi povědomý. Ano! Je to přesně ten šaman, kterého potkali, když prvně mířili za Xardasem.
„Jsme přátelé,” mluvil jasně Diego. „Přicházíme žádat o pomoc.”
„Aaah, anooo,” protáhl skřet. „Člověk vždy opovrhovat skřet. Teď se ale bariéra hroutit a pomoc skřet být dobrá!”
„Nechci působit neurvale, ale v takhle svízelné situaci by měla jít hrdost stranou!” řekl Haldrik.
„Ur-Shak nerozumět.”
„Nesmíme mluvit moc složitě,” upozornil Gorn.
„Aha,” uvědomil si mladý strážce. „Tak tedy… Smrt hrozí všem! Skřetům i lidem! Musíme si pomoci. Skřeti lidem a lidé skřetům!”
„Ur-Shak rozumět. Nebezpečí být veliké. Ur-Shak ale nevědět co dělat.”
„To neví nikdo z nás,” oznámil Lester. „Ale spolupracujeme s nekromantem Xardasem a on ví.”
„Xardas? To být mocný mág! My jít teď ke Xardas! Já vědět, jak pomoct Xardas!”
„Výborně, jdeme!”
A tak pochodovala ta prapodivná skupinka dolů z hory, do skřetí země, dolů, k tejnému vchodu Xardasovy skrýše pod onou horou. Do uší všechny štípal studený vítr, který s sebou bral nažloutlé listí stromů, chytajících se na zimní odpočinek. Země byla provlhlá po několika deštích a tak přátele štípal chlad do nohou.
Sestupovali z hory, však náhle spatřili skřetí patrolu, blížící se rychle, vojenským krokem.
„Promluvíš s nimi, Ur-Shaku?” zeptal se Diego hlasem klidným. Šaman však příliš klidně nevypadal.
„Ne. Já být vyhoštěný syn ducha! Když mě bratři vidět, zabít! Rychle! Skrýt se!”
Kam se však měli skrýt? Cesta z hory byla pouhou úzkou skalní římsou – z jedné strany příliš strmá hora a z druhé zas příliš strmý svah. Jedinou možností se zdálo otočit se a běžet rychle pryč, než budou zpozorováni.
Tu ale Diego špitl: „Rychle za mnou,” a se slovy „žádný strach, pod námi jsou další římsy,” skočil dolů. Ostatní pádili hned za ním a náhle spatřili učiněnou mozaiku skalních plošin, uspořádaných do různých výší.
„Pojďte za mnou,” připomněl Diego a seskočil na římsu, kterou měl pod sebou. Pak na další vyšplhal a stanul před jeskyní. „Tak rychle! Tady se můžeme na chvíli schovat.”
Ostatní čtyři členové skupiny se nedokázali k jeskyni vyšplhat tak elegantně, jako Diego, však netrvalo dlouho a byli uvnitř. „Ach, je to paráda, mít zpět své vlasy a cítit, jak při letu vzduchem za mnou vlají,” zasnil se stín z radosti, že mu nekromant jeho vlasy vrátil a sektářské tetování nechal smazat.
„Hehe, to já už ani nevím, jaké to je nějaké vlasy vůbec mít,” zasmál se Lester.
„Ech, byla to hrůza, bez těch vlasů, musím říct,” odpověděl Diego. „Strašná zima mi byla, obzvlášť teď, když se ochlazuje.”
„O čem ti dva mluvit?” zeptal se Ur-Shak Gorna. Ten jen sáhnul na jednu ze svých kudrlin a skřet pochopil. Haldrik mlčel. Stále cítil, že do party přátel příliš nezapadá a než aby řekl něco špatně, raději neříkal nic. Díval se ven z jeskyně a náhle ho oslnil záblesk modrého světla. Po dlouhé době se opět zjevila bariéra. A bylo zřejmé, o kolik je zase menší.
„Mnoho času nám nezbývá,” zabručel, zíraje za šramotu diskuze přátel na to, jak se modré blesky magické kupole mezi sebou proplétají. Společníci ho ale zaslechli a též se zarmouceně podívali ven z jeskyně.
„Měli bychom už jít,” prohlásil Diego rázně. „ Ta patrola je už dozajista pryč a Haldrik má pravdu – skutečně mnoho času nezbývá. Tak pojďme, směr – Xardasova skrýš!”
Vyšli z jeskyně a Diego začal určovat cestu dolů ze strmé a vysoké hory, po jednotlivých plošinách. Tu skočil dolu, tu zase šplhal nahoru. Haldrika z toho chytila závrať, ale nedal nic najevo a jen se zaťatými zuby následoval Diega a ostatní. Sestup se zdál být nekonečným, ale dočkal se chvíle, kdy stál už u úpatí.
„Tady jsme ve skřetí zemi, nezapomínejte na to,” varoval Gorn. „Měli bychom tudy projít rychle, ať už jsme u Xardase. Vzpomeňte na ten boj, který jsme museli podstoupit, když jsme k němu šli prvně, ještě do jeho věže.”
„Počkat!” řekl Lester a zastavil se. „Nepotkali jsme tehdy nějakého šamana, který se teleportoval pryč?”
„No jistě!” přidal se Diego. „Byl jsi to ty, Ur-Shaku?”
„Ano, to být já,” přisvědčil skřet. „Teď si vás pamatovat!”
„Já to říkal vždycky – jen v tak malé vesnici, jako je kolonie, se mohou naše osudy takhle zajímavě protnout,” usmál se Gorn.
„V čím dál menší vesnici. Pojďme, vchod už je blízko,” připomněl Diego.
Vskutku byl. Odvalili velký kámen, tentýž, kterým museli skrýt vchod do podzemního komplexu, když šli za Ur-Shakem. Rychle vklouzli dovnitř a vchod opět zatarasili. Pohltilo je tajemné šero, magická světélka ponurých barev dávala vidět jen na pár kroků vpřed. Naznačovala úzkou chodbu, kterou skupina vyrazila. Skřetí šaman tam musel být celou dobu skrčený, neb se do ní sotva vešel. Každý byl rád, že nemusí prohlížet na tuto děsivou nádheru sám, ale že má po boku několik společníků.
Jak šli, světélka letěla s nimi, až je nakonec doprovodila do velkého sálu, sálu Xardasova.
Sál měl tvar šestiúhelníku, jeho hladké stěny se táhly do takové výše, že chabé světlo nedalo dohlédnout na jeho strop. Ozvěna kroků na kamenné dlažbě však naznačovala, že bude zřejmě vysoko. Ze všech koutů sálu blyštěly ve sklech lahviček a jiných předmětů odlesky magických světélek a zpoza tmy vystoupila postava prošedivělého starce.
„Tohle byl snadný úkol, že?” poznamenal Xardas.
„Vcelku,” souhlasil Diego. „Co bude následovat?”
„Ty být Xardas?” vyhrkl nemotorně Ur-Shak.
„Ano, to jsem. Všem vám povím, co bude dál. Já a Ur-Shak se pokusíme udělat všechno proto, abychom mohli kolonii zachránit před smrsknutím bariéry. Budeme studovat a experimentovat. Snad na něco přijdeme.
Vy, Diego, Gorne, Lestere a Haldriku, se musíte postarat o to, aby bylo vůbec co zachraňovat. Zmenšující se bariéra už vyhnala pryč ze svých domovů obyvatele Nového a Sektářského tábora. Oba dva tábory teď formují svá vojska, aby se mohli probít do absolutního středu kolonie, tedy na Starý hrad, který je momentálně Gomezovými strážemi intenzivně opravován a opevňován. Všichni se snaží si prodloužit své životy co nejvíce – což znamená obývat střed kolonie.
Proto říkám, že je potřeba zajistit, aby bylo co zachraňovat. Vy musíte zařídit, aby nedošlo k bitvě. Času už příliš nezbývá, podle mých odhadů je bariéra už zmenšená natolik, že prošla jak Sektářským, tak Novým táborem, proto spěchejte.”
„To nezní moc jednoduše,” přiznal Lester.
„Ne, to jednoduché nebude.” Haldrik vycítil příležitost, aby konečně něco řekl a hned ji také využil. „Ale jsme tu příslušníci všech táborů v kolonii a každý máme v tom svém přátele. Jsem si jistý, že něco vymyslíme, uvidíte!”
„Haldrik má pravdu,” povzbuzoval také Diego. „Jen ještě jedna věc – co skřeti?”
Rozhostilo se ticho. Nikdo z lidí nechtěl před Ur-Shakem říct, že skřety považuje za nepřátele a pokud by jich bariéra co nejvíce zabila, vůbec by jim to nevadilo. Byl to právě šaman, kdo zeď mlčení prolomil: „Ur-Shak chtít zachránit svá bratr, ale vy být lidé. Vy chraňte svá bratr a má bratr pomoct jen, když být možnost.”
Skupina čtyř přikývla, v tu chvíli již rozechvěná myšlenkami na svůj nadcházející úkol.