Hostina

Přehled povídky

Autor

Vojta1122

Diskuse

zde

Hodnocení

1 | 2x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Popis

Povídka Hostina byla napsána na téma "Svádění mladé šlechtičny" pro soutěž Zlatý Diego 2016, v níž získala první místo.

Novy2 „Nenávidí mě – jako žena, a bojí se mě – jako nadaná žena. A miluje mě, protože je chytrá hlavička. Ten boj jsem teď přenesl do její duše. Má hrdost, můj vzdor, můj chladný posměch, má krutá ironie ji svádějí, ale ne k tomu, aby mě milovala. Po takových citech není v její duši ani stopy, rozhodně ne po citech ke mně. Chce se mnou soupeřit. Svádí ji ona hrdá nezávislost na jiných lidech, svoboda jakou má Arab v poušti.” – Kiekegaard, Svůdcův deník
Bratříček Marcel se ke mně naklonil s uličnickým úsměvem. Úsměvem mířil na mě, očima však na naši neteř Lucii s rozkošně svázanými vlasy a bílými šaty až ke krku, sedící u protějšího stolu na této rodinné slavnosti. Mlčela, jen s líbezným úsměvem poslouchala mravokárná ponaučení mé snachy po své pravici, hlavu nakláněla pohodlně k mé sestřenici, jež jí seděla při levé ruce. Moc ty kecy nebrala vážně – ještě, že tak. Ve výhledu nám jednou poněkud překážela Marie, jindy zase naše škaredá sestra (ještě že k nám seděla zády) – taky cosi říkala, asi dávala za pravdu snašiným řečem, nevěděli jsme, nesnažili jsme se totiž v jejím krákání hledat artikulovanou řeč.
Bývá zvykem, že když se sejdou naše dva rody na hostině (tedy to je častý a značně zaběhnutý zvyk), že jsou hosté nejprve rozděleni ke čtyřem stolům. U každého z nich sedí nejprve příslušníci stejného rodu i stejného pohlaví. Po nějaké době se polovina stolů spojí, takže sedíme u dvojstolů zvlášť muži a ženy (tak tomu zrovna bylo, když se ke mně bratr naklonil) a nakonec se stoly spojí ještě jednou a sedíme pohromadě všichni. Zajímavé je, že zatímco na začátku se nám sedí poměrně volně, na konci jsme poněkud namačkaní, do toho ještě, teď když se začal hromadně dovážet tabák z Varantu, zhoustne vzduch kouřem – což je dobré: umdlelí lidé na sebe velmi snadno padají. Rozdělit hosty dle pohlaví pochopitelně nedělá žádný problém (výjimkou potvrzující pravidlo by zde mohla být sestra), určovat, kdo patří ke kterému rodu je už tvrdší oříšek, za léta jsme se tak promíchali, že sotva lze bez dlouhého pátrání v rodokmenech dospět, kdo je jedním z pánů sildenských (to jsme my, ve znaku máme luk na modrém poli) a kdo patří k pánům Berkům z Geldernu (nesou bílou růži na červeném poli), ale moji tetu tohle rýpání neobvykle baví – nedivím se jí: nejen, že se provdala, ona se ještě navíc provdala špatně, snáší totiž jinak jen trýznivou nudu.
„Zabij mě, kdybych se chtěl někdy oženit, Marceli,” řekl jsem bratrovi.
***
„Zabij mě, kdybych se chtěl někdy oženit, Marceli,” řekl svému slizkému bratrovi jeho ještě odpudivější bratr Karel, kuřecí křídlo jako by mi v útrobách máchlo, hleděli při tom na krásnou Lucii, už jen tím ji znesvěcovali, kradli jí její záři. A ona, ach, rozmlouvala tam se svou matkou, ta jí říkala, jak se má šlechtická dcera správně chovat. Lucie! – jak se tomu jen usmívala, já ji chápu, vždyť ona je dál, ona je nad těmito obyčejnými řečmi.
A za chvíli se budou spojovat stoly! Musí to dopadnout tak, abych seděl vedle ní, musím to nějak zařídit! Je nutno si to celé nějak prohlédnout, ano, když si stoupnu támhle kousek opodál, vyjde to, hlavně nesmím pomáhat při přesunu stolů – ti kteří to dělají, usedají poslední.
Skvěle, už se jde na to! Ustupuji, výborně, jeden stůl bere můj otec, děd a strýc, no ovšem, Marcel s Karlem hned běží pomáhat k ženskému stolu, to jsem mohl tušit, stará prasata.
„To jsou dnes ale mladí! Nechají své otce a ženy přesunovat stoly, zatím co sami jen hloupě hledí!”
„Odpusť, matko, už jdu,” řekl jsem a pochopitelně zrudnul, poněvadž to celé viděla i slyšela Lucie. To je tak trapné! Proč se mi tyhle věci musí pořád dít!? Ke stolům jsem se přibližoval pomalu, aby hned volné místo v rohu jednoho převzal můj malý bratr – ach, tyhle děti! Skrznaskrz otravné, když se nudí – a když je potřeba s něčím hnout, jen se pletou, že chtějí pomoct. Ale ne, že by se mi to teď nehodilo, tedy...
Zatraceně, už se pomalu začíná usedat! Innosi, a u Lucie je volné místo! Sakra, musím si k ní sednout, musím! Tak proč u ní ještě nejsem! Dělej!
Uf, tak tedy sedím vedle ní, nějak jsem se přemohl, zatím si mě příliš nevšímá, nevadí, to je proto, že hovoří se svojí sestrou. Mám je po své levici, nejprve Lucii, pak sestru (proč jí koukám na ta prsa ve výstřihu zelených šatů!? Já mám rád něžnost, mám rád Lucii! Ne tohle!) – a ta už sedí na okraji stolu, v rohu. Ale vedle hned, proti nám, jsou ještě dvě volná místa, kdo si tam asi... No to snad ne!!!
***
„To tu máme ale rodinnou sešlost!” usmál jsem se na Lucii s její sestrou Cordelií, usedaje ke stolu. „Tedy, nebýt tady červenáčka.”
Cordélie se zachichotala, Marcel se rozesmál. Lucie mlčela (naštěstí, pokud by se chichotala také, měl bych to možná snazší, možná náročnější, ale rozhodně ne po svém) a mladý Konrád Berk z Geldernu zrudnul. Jak skvělé, přímo nahrává mému vtipu. Lucie se na něj otáčí, no skvěle! Otoč se, otoč, potřebuju, abys viděla, jak rudne! Ano, on rudne, rudne ještě víc (a to jsem netušil, že by to mohlo jít ještě dál!), podívej se na to, Lucie! Ách, škoda jen, že ti nevidím na tváři tvůj výraz! Je výsměšný? Je konejšivý? To je jedno, podstatné je, že nemůže být nezaujatý, vyprovokoval jsem tě, Lucie! A ty se mnou teď budeš muset hovořit, nepůjde to jinak, nemám pravdu?
***
Uf, takhle přívětivě se na mě podívala. Teď sis to, Karle pěkně pohnojil... Kdybys jen viděl, jak se na mě podívala, to mi můžeš jen závidět, protože tobě se nic takového nikdy nestane. A co vůbec? Ty bys ji snad chtěl? Vím, jak hladově jsi na ni koukal, ale ty ji sotva můžeš dostat, což by sis snad myslel, že tahle krásná mladá dívka, navíc tvoje příbuzná, bude chtít mít něco s tebou, hnusným dědkem, hm? Měl ses posadit jinam. Ano měl! Teď tu budeš Lucii akorát otravovat a tak se nebudeme moci kvůli tobě dát dohromady. Ale ne! Tohle já nedopustím.
„Tak o čem jsi mluvila s matičkou, Luci? Chtěla vědět, jestli jsi pořád panna, co?”
Cože? Na tohle se jí ptáš? A ty mi snad chceš nahrát? Vždyť takhle ten křehký květ urazíš, ona uteče od stolu a já – já budu moci běžet za ní a utěšit ji. A budeme sami, já jí pohlédnu do očí, tak lehce se k ní přiblížím s pohledem plným něhy a políbím ji. Já ti snad pak nakonec ještě poděkuju, Karle!
„Myslím, že jí je jasné, že panna nejsem.”
***
Já se normálně bavím! I kdyby mi to s Lucií náhodou nevyšlo, za ten pohled na mladého Berka teď to rozhodně stojí! Dobře, toho bychom měli, ten už dá pokoj, ale já musím pokračovat.
„Nesluší se mladé paní, aby takhle mluvila, ještě méně jí pak ovšem sluší to, k čemu se tak otevřeně doznává! Nesezdaná, no tedy...”
Ták, co mi na to řekneš, holčičko..? No ovšem, více toho ironického smíchu, ještě více!
„Hihi! A to mi říkáte vy, strýčku Karle?”
„Přesně tak, jakožto tvůj strýček ti to říct musím. A pokárat tě!”
„Chichi! Jako strýček možná, ale jakožto nesezdaný člověk, který za sebou zanechal tolik nešťastných žen, vám nepřísluší ani kváknout, natož mě kárat!”
„Ale! A proč by mi to nemělo příslušet, hm?”
„No hahaha, člověk nemusí mít přečteného Aurelina Augustia, aby pochopil, že to vy musíte být kárán! A kdo je v čem kárán, nemůže v tom již sám kárat, přeci!”
„Jo? Myslíte teda, že mě by Aurelin pokáral, ano?”
„To si myslím.”
„A na základě jaké své nauky?”
„Ovšemže na základě nauky posvátnosti lásky a svazku.”
„Aurelin zasvětil život Innosovi, ten mohl o lásce vědět leda tak hovno, na toho se vykašlete, Lucie!”
„Drž hubu, Marceli, ty víš hovno o tomhle, je ti to jasný? Běž se raději bavit tady s Cordelií, to je asi tak pro tebe. A neožer ji tolik jako sebe!”
Teď! Teď ses, drahá Lucie, uchichtla! Já to viděl, já to slyšel! Můžeš to skrývat, ale sama víš, že už to tak je a že se to nemůže odestát! Děkuji!
***
...ano, předstírá to. Že není panna, že umí mluvit tak hrubě, všechno! Jinak to ani nejde, hraje to na něj! Ale jak jí to jde, ona mu ještě ukáže. Proč ale neposlouchám? Proč nemluvím? O čem je řeč? Aha! O Aurelinovi! No, ty si umíš vybrat téma, Karle, kdybys jen věděl, jak si Lucie zakládá na tom, že Aurelina zná, ta si teď od tebe teprve nedá nic líbit! Cože? Marcel s Cordelií odcházejí? Fuj, jsou odporní, oba – ale není tam ten rozpor, Karle, víš, jaký by byl mezi tebou a Lucií! Teď jsme tu jen tři, budu tě muset vyřadit, ale to nepůjde taky hned, hm, musím se ale chopit první příležitosti, další by nemusela přijít. Tak, ale to si musím nejprve poslechnout, co říkáte.
„...a podle toho je jasné, že Aurelin by ti nedovolil spát s kýmkoliv bez sňatku, že jo.”
„Měla by sis ale, Lucie, uvědomit, v jaké době a kde Aurelin píše tyhle věty, který jsi mi tu tak krásně ocitovala. Když zakládáš království, potřebuješ řád, nesmíš lidem dovolit všechno, ale on, Aurelin sám, dost dobře věděl, že na tomhle není nic špatného – právě, když se nezavážu k nikomu, je to, co dělám zcela v pořádku. A vlastně sám Aurelin přiznal, že to takhle myslel v jiné knížce, když psal...”
No ovšem! To by ti šlo, Karle, vytrhávat a slepovat pasáže, jak se ti to zrovna hodí. Nechápeš, že Aurelin hledal ideál člověka, stejně jako já, stejně jako Lucie.
Ale proč si mě vůbec nevšímá? Vždyť přece musí si mě chtít všímat, když se jí líbím – protože já se jí musím líbit, to jinak nejde! Tak proč si mě nevšímá? To nemůže být náhoda! Něco tím sleduje, ale co? Nejspíš chce trochu vyplnit čas, to je pochopitelné, nemohu se s ní vytratit, dokud je tu plno lidí, takže zatím chce v tom přebytečném času zlikvidovat Karla. A taky chápe, že já toho příliš nenamluvím, to chápe moc dobře: Ví, že jsem si k ní sednul, protože jinak by mi to místo někdo uzmul, protože jsem sem tedy sednout musel, ale že bych s ní nedokázal celou dobu, než se ten sál tady trochu vyprázdní, plynule mluvit, proto mluví s Karlem a proto s ním navíc mluví o Aurelinovi, o kterém já, jak ona ví, já, tedy někdo, kdo se cvičí na rytíře, nemusí až tolik vědět. Chce mi prostě dopřát klid, chce, abych se nemusel tolik snažit vymyslet něco, čím bych přispěl do diskuze. Musím počkat, až o něm přestanou mluvit, to bude znamení.
„...To je vlastně docela zajímavá teze, Karle. Takhle jsem Aurelina ještě nečetla.”
Ale počkat, vždyť to přeci nemusí být vůbec pravda, co si myslím.
Ale ne!
Musí!
Musí, protože pokud by tím, jak teď hovoří s Karlem, nesledovala nějaký podobný zájem, jak by to bylo slučitelné s tím, že bych se jí líbil? Ó ne! Asi nijak!
„A jsou další, Lucie. Mám u sebe v ložnici jeho další spis a tam o tomhle zrovna píše něco dost zajímavého. Což kdybychom se na něj šli podívat?”
Ale ne! Ne! Vždyť to je jen nesmysl, co jsem si tu vymyslel! Kdybych se jí doopravdy líbil, dala by mi nějaké znamení, ale to ne, vždyť ona mi ani nevěnovala pozornost, když jsem si k ní přisedl a raději se bavila s Cordelií, kterou považuje za hloupou slepici (aby ne, na té je to vidět hned, jak jen vyvalovala ty kozy!!), vždyť to je jasné. Jak se Lucie uchichtla, když Cordelii s Marcelem Karel zesměšnil! Och, to nebyl ten její líbezný smích, to bylo jak... jak... Ale Lucie, přece bys s ním... s ním!!!
„Ne, nemyslím si, že je pro to vhodná chvíle. Ne.”
Ano! Ano! Vždyť já zbytečně plaším. Zapomněl jsem snad na ten pohled, kterým mě před chvílí obdařila, když Karel zesměšnil mě? A to navzdory tomu, že jsem byl celý rudý a bylo mi horko, potil jsem se, navzdory tomu, že mě ztrapnila před chvílí máti, navzdory tomu všemu..!
„Rozumím tomu, Lucie. Asi jde ale spíše než o chvíli... o prostředí, což? Tady vlají rudé prapory, naše rodová modř je více svěží!”
Ale co si zase nalhávám!? Vždyť ten její pohled, to byl jenom soucit. Chci já ale soucit? Já chci jen cit, lásku, ne soucit! Soucit, ten máme pro někoho, komu pomáháme, kdo je momentálně pod námi, oproti komu máme něco navíc a komu můžeme něco navíc dát, přičemž on nemá co nabídnout na oplátku. To není láska. V lásce si rovní dávají navzájem!
„Ty jsi odporný, strýčku. Je mi z tebe na nic. Ale máš pravdu, tady je moc rudo, pojďme jinam.”
***
No výborně, takže se zvedáme, poodejdeme dál od tohodle berkovského pitomce (snad všechno chápe a nebude nic zkoušet!), tam zopakuji svůj dotaz a bude to. Odpověď „Ano!” už mám v podstatě slíbenu. Takže se půjde do mé ložnice. Lucie je chytrá dívka... ne, žena, žena to je! Moje žena pro dnešní večer, jindy ale ne. Musel bych Marcela asi zabít, kdyby nedodržel svůj slib zabít mě, kdybych se chtěl oženit.
***
„Lucie, vždyť já tě miluji!”
***
To hovado!
„Miluješ ji!? Tak jí ponech její svobodu!!”
Pitomče. Hlavně se nepřižeň k nám do rodu.
Lucii zůstala ruka trčet volně ve vzduchu (stále hleděla na malýho Berka), navlékl jsem na ni své rámě a vedl ji, teď když na nás civěla půlka zbylých hostů, nemohla si dovolit vyvléknout se mi.
***
Přilepovala své mladé a pružné tělo na tlustý břich Karlův: ten nemohla ani její dmoucí ňadra vyrovnat a tak na něj stále hleděla z výše. Neříkala mu hezká slova, chtěl je on? Neříkala mu vůbec žádná slova, vzdychala. Ne blahem, ne trápením. Stykem. Tam kde mohla, v týle tedy, však pevně držela šedivé provázky jeho vlasů, zatáhla za ně občas, až musel křiknout. A chtěl to ještě. Líbala jeho staré bradavky, kousala do nich jako do sušených švestek. Od něj cítila jen sliz dásní. A přesto mu mezi chlupy tam, kde se mu scházely nohy, protékalo cosi bílého jako mléko.
Znovu ho zatáhla za zbytky vlasů, on zařval, takže nemohl včas upozornit, že už bude sázet. Neshodil ji ovšem ze sebe.
Napsáno z 20. 2. na 21. 2. roku 2016. Slova jsem zanesl tak, jak přišla pod ruku, zpětných úprav bylo minimum. Autor.
Načítám data ...
Nahoru