Angar vyšplhal po vysokém provazovém žebříku do vrchní části jeskyně a vzal pochodeň připevněnou na vlhké zdi. Hrobové ticho narušovalo jen slabé šumění vzdálené řeky. Druhou rukou se chopil jednoduché kárky ležící na kamenné zemi a volným krokem se vydal k východu z jeskyně...

Bylo zhruba pět let po zaniknutí bariéry a věci, které se děly uvnitř za její existence byly už vesměs zapomenuty. Jednou z těch událostí bylo také zavalení Starého dolu, které už většině obyvatel bývalého území Trestanecké kolonie nic neříká. Asi rok po zavalení dolu se k němu vydalo několik odvážných lidí prozkoumat, jestli je skutečně nepřístupný jak se povídá.

Skupinka pod velením Angara se vydala na sestup po lanech do tmavé hluboké propasti, která se kvůli navalenému kamení postupně zužovala. Skupinku tvořili kromě Angara ještě templářové Ramiz a Garom, a jeden bandita, který ostatním, neznámo proč, odmítl prozradit své jméno. V jedné chvíli se propast dokonce zdála být neprůchodná, ale po odvalení pár balvanů se pod nimi otevřel velký prostor s bouřící podzemní řekou, která se divokými peřejemi valila kamsi hluboko do neznáma... Všichni se posadili na výstupek pro ně dostatečně široký aby se rozmysleli, co bude dál. Za nimi vedla v propasti chodba do vedlejší šachty bývalého dolu, z ní hukot řeky slyšet nebyl.

"Jak daleko hodláš pokračovat?" Zeptal se Garom nervózně Angara. Ten jen pokrčil rameny a zahleděl se nahoru, na vrchol propasti. Nebyl si vůbec jistý, co ho do těchto míst přivedlo. Byla to zvědavost nebo něco jiného? Z přemýšlení ho však vytrhl zvuk, který mu přišel náramně povědomý. Byl to sykot, který už léta neslyšel... Postupně se zesiloval a po chvíli se k němu i přidal tichý klapot. Nejistě se podíval po obou templářích a z jejich očích se dalo vyčíst, že myslí na jedno a totéž. V tu chvíli z chodby za nimi vyběhly mračna Důlních červů, takový druh ovšem ani jeden z nich neviděl. Byli celí zarudlí a nad dva metry vysocí. Všichni vytáhli své zbraně, ale bylo jim předem jasné, že to je předem prohraný souboj, který v tuto chvíli nemá žádný význam. Nejrychleji zareagoval bandita, který se chopil svého lana, avšak vyrazilo proti němu několik červů a shodili ho z něj do rozbouřené řeky, při pádu se po jeskyni rozlehla ozvěna jeho vzdalujícího se řevu. Z postraní chodby vylézali stále další a další červové a vytvořili kolem templářů půlkruh, který jim umožňoval pouze vlézt na lana, ale bylo jim jasné, že by dopadli stejně jako bandita.

Ani jeden z nich se nezmohl na půl slova, ale postupně si uvědomovali, že jim zbývá pouze jedna možnost, a to skočit do divoké řeky, doufat, že přežijí pád a radši nemyslet na to, co bude dál. Půlkruh kolem nich se neustále zmenšoval a oni stále ustupovali dozadu, avšak po chvíli vyšel z davu jeden červ až k Remizovi. Ten zpanikařil, chtěl ustoupit, ale udělal krok do prázdna. Když to vidět Angar, ani chvíli neváhal a skočil za ním. Při pádu se ohlédl za Garomem, ale už do neviděl. Šumění peřejí se stále zesilovalo a po pár sekundách Angar tvrdě dopadl na hladinu řeky a ani se nevynořil, a už ho voda unášela do temnoty. Měl co dělat, aby zkorigoval pohyby, mnohokrát narazil tělem do vyčouhlých kamenů a po chvíli si všiml, že ztratil kuši. Před ním unášel proud tělo Ramize, které bezvládně leželo na hladině a pohrávaly si s ním divoké peřeje. Při pohledu na něj Angar myslel na to nejhorší.

Najednou však přímo před sebou matně uviděl z vody vyčuhující špičatý kámen. Začal bojovat s proudem, snažil se natočit svoje tělo a plavat trochu stranou, ale marně, narazil plnou rychlostí do útesu nejdříve ramenem a potom hlavou. Zatmělo se mu před očima, ale těsně před tím se mu zdálo, jako by uviděl na výstupku ve skále u pravého břehu někoho sedět...

Když se Angar probudil, vnímal chvíli jen křečovitou bolest levého spánku. Byla to ukrutná bolest, nemohl se na nic jiného soustředit, jen v dáli slyšel slabé šumění vodopádu. Po pár minutách otevřel oči a dokonale šokován hleděl na strop jeskyně, který byl doslova obsypán Magickou rudou a její modrá záře prorážela okolní tmu. Angar se převalil ve vodě na bok, ale hned toho litoval, ucítil totiž v rameni silnou bodavou bolest způsobenou pravděpodobně tím silným nárazem na útes. Ležel uprostřed obrovského podzemního jezera, které bylo celé modře osvícené. Nemohl pohnout levou rukou, měl jí asi zlomenou. Rozhlédl se a uviděl velký vodopád vzdálený od něj asi sto metrů, tím se sem pravděpodobně dostal. Kousek vedle něj vystupoval z jezera velký kamenný plac, na kterém leželo něčí tělo. Angar zkoušel volat, ale nikdo se neozýval, tak se odhodlal doplavat k tomu neznámému tělu. Plavalo se mu těžce s mohutným brněním a zlomenou rukou, ale nakonec to dokázal a když to bezvládné tělo otočil, se zděšením zjistil, že je to Remiz. Nedýchal, na hrudi měl obrovskou tržnou ránu, ze které se proudem řinula krev a odtékala do jezera a když ho Angar převalil, s hrůzou si uvědomil, že mu chybí pravá ruka, měl jí ohavně odtrženou a krvavé stopy vedly do malého tunelu schovaného za vodopádem.

Angar se slzami v očích pátravě sáhnul po meči a oddechl si, když zjistil, že ten mu nechybí. Namáhavě se zvedl na nohy a rázným krokem zamířil směrem k vodopádu, ale v tom okamžiku uslyšel vysoko nad sebou povědomý vrzavý zvuk a když se rychle ohlédl spatřil už jen šíp letící přímo na něj. Zkoušel se mu vyhnout, ale šíp celkem přesně zasáhl dlaň jeho levé zlomené ruky. Angar zařval bolestí a rozeběhl se schovat do tunelu, zatímco si všiml, kdo po něm střílí – byl to bandita.

"Co to děláš?!" Zakřičel nechápavě Angar schovaný v tunelu, ale místo odpovědi se dočkal dalšího šípu, který prosvištěl skrz vodopád a narazil do kamenné zdi tunelu. Angar nevěděl co má říct, vůbec nechápal, proč po něm bandita střílí. Zešílel snad? Šíp rozpůlil mečem, vytáhl ho ze své dlaně a začal přemýšlet o tom, co bude dělat, ale opět si nemohl vybírat. Náhle však uslyšel blížící se křik, který bezpečně poznal a svitla v něm trocha naděje, mezitím mu však prosvištěl nad hlavou další šíp, což ho donutilo lehnout si na zem. Garomův křik pořád sílil, ale vycházel kupodivu zevnitř tunelu. Angar se zvedl, ale v té chvíli přes vodopád uviděl, jak Garom vyletěl a přistál do vody relativně blízko u vodopádu. Na chvíli zaváhal, ale potom za ním skočil do vody, ve vzduchových bublinách chvíli tápal, ale potom Garoma uviděl, plaval mu rychle naproti a snažil se nevnímat vodu prorážející šípy. Nevšímal si jeho nechápavého výrazu, ukázal mu směr, chytil ho a oba rychle plavali k vodopádu. Když se za ním vynořili, Angar si všiml, že se dá do jeskyně za vodopádem vylézt po uměle připevněném dřevěném žebříku a v tu chvíli mu to došlo... Ten bandita tu žije!

Když vylezli do jeskyně, Garom byl nejdřív fascinovaný zdejším neskutečným množstvím Magické rudy, ale hned jak ho Angar seznámil s jejich situací, zvážněl.
"Ramiz je mrtvý?" Zeptal se.
"Bohužel je..." Řekl Angar a na chvíli se odmlčel. "Máš svoji kuš?" Garom si hmátnul na záda a překvapeně vytřeštil oči.
"Ještě před chvílí jsem jí měl!" vykřikl. "Musela se mi ztratit někde v jezeru." Prohlásil. Pár sekund hleděl zoufale na Angarovu zraněnou ruku, potom se zvedl a rozhodně skočil do vody. Angarovi bylo jasné, že není možné tu kuš najít, ale když skočil za Garomem do vody, viděl ho plavat na vzdálený kraj jezera a když se tam zahleděl pořádně, uviděl záblesk Těžkého samostřílu. Váhal, co má dělat, ale nakonec se rozhodl plavat zpátky do jeskyně, protože by Garomovi stejně nijak nepomohl. Hned jak vylezl nahoru, uslyšel z jeskyně už známé syčení. Chopil se meče a číhal za rohem u vchodu do jeskyně a zanedlouho vyšel zpoza rohu jeden obrovský Důlní červ. Angar ho zastihl nepřipraveného a jedním přesným švihem mu usekl hlavu.

Garom hmátl pro svůj samostříl a cítil, že na cestu zpátky mu dech stačit rozhodně nebude, tak se rázně odrazil ode dna jezera jakmile se vynořil, snažil se co nejrychleji najít otvor, odkud bandita střílel a povedlo se mu to rychleji, než banditovi, který ho ještě ani nezaregistroval. Během necelé sekundy Garom natáhl šipku, namířil na jeho hruď a vystřelil. Bandita se otočil, ale když se chtěl před střelou skrčit, strefila ho přímo do krku. Snažil se jí ještě vytáhnout, ale bylo mu to marné. Ve smrtelné křeči klesl na kolena a zhroutil se z deseti metrů do jezera. Garom se ohlédl za Angarem, který právě na kamenném place sváděl boj s jedním Důlním červem. Garom nabil samostříl a jednou přesnou střelou dostal červa do kolen.

Když doplaval na břeh za Angarem, jejich zoufalství se prohloubilo. Uvědomovali si, že proti těmto červům nemají žádnou šanci. Bylo jich tu po jeskyních bezmála stovky a když jim dělal takové problémy souboj s jedním, tak už se postupně smiřovali s tím, že se neubrání. Angar se zahleděl na mrtvolu červa a v tom ho si to uvědomil.
"Jestli tady ten bandita žil, tak musel taky žít s Důlníma červama a k tomu něco musel potřebovat."
"To je pravda, nemohl s nimi žít v míru," doplnil ho Garom.
"Ve starých spisech jsem nedávno četl, že staří mágové používali k soužití s nestvůrami nástroje, které v nich měli vyvolat respekt. Kdysi jsem podobnou zbraň vidět, měla název Ulu-Mulu," řekl Angar.
"To znamená, že o ji má taky?"
"Ne, ale měl by mít něco podobného, akorát proti Důlním červům," odpověděl. "Když po mě střílel, všiml jsem si zvláštního tvaru jeho luku," zamyslel se a na to si Garom sundal brnění, skočil do jezera, plaval na místo pod otvorem ve stropu a tam se ponořil. Když se vynořil bez výsledku, rozhodl se Angar že mu pomůže. Po nějaké chvíli strávené potápěním a hledáním mrtvoly bandity se náhle z vody vynořil Garom třímající v ruce luk. Měl rudou barvu a hned na první pohled bylo poznat, že je poskládaný z končetin Důlního červa.

Když se oba vrátili na břeh a oblékli brnění, vyběhli z postraní jeskyně 3 červi. V Garomovi hrklo, ale když vystřelil jejich směrem z luku jednu střelu, nejprve se zastavili a poté jeden po druhém odešli zpátky do jeskyně. Krátkou modlitbou uctili svého mrtvého přítele a vyrazili. Garom šel s připraveným lukem napřed a ukázalo se, že červové je opravdu respektovali, udržovali si od Garoma odstup a pokud měli možnost, tak rovnou utekli. Zanedlouho došli k žebříku, který visel z otvoru ve stropě. Když po něm vyšplhali, tak se ocitli na rozcestí dvou chodeb. Na jedné straně prosvítala silná modrá záře, tam odtud bandita střílel. Vydali se tedy druhou chodbou a zhruba po hodině došli k východu z chodby, na jejímž konci visela z výšky tři lana...

...Když došel Angar k východu ze zavaleného Starého dolu, honila se mu hlavou spousta vzpomínek, které byly stále i po pěti letech živé. Každý týden sem od té doby chodí s Garomem uctívat památku zesnulého templáře Ramize, ačkoliv stále nikomu jinému neprozradili, co se v ten den vlastně stalo. Věřme, že je to tak lepší.