Léčba

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1 | 4x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Povídka o lékaři v blázinci a jeho podivném pacientovi

3.díl

Novy4 Dlouhá vykachlíkovaná místnost v přízemí solfronského zámečku neměla žádná okna a svítit se tu dalo pouze svíčkami nebo olejovými lampami. Jedna taková právě vydávala tlumené světlo a štiplavý kouř, který nutil vedle sedícího muže tu a tam zakašlat. Seděl shrbený nad malým stolem, který pokrýval bezpočet listů papíru, a neustále se vrtěl na nepohodlné dřevěné židličce a narovnával si své půlměsícové brýle, která mu stejně příliš nepomáhaly. Co bych tak dal za své pohodlné křeslo z pracovny, povzdechl si doktor Versgeest a protáhnul si bolavá záda. Přišlo mu neuvěřitelné, jakou změnu na jeho novém pacientovi dokázalo vyvolat to správné prostředí. Od toho incidentu se Stvořitelovým okem, jak ho nazýval Lucien, zkoušeli různé metody, jak toho nebohého muže uklidnit nebo přimět mluvit. Teprve ta poslední, která se doktoru Versgeestovi zamlouvala nejméně, se ukázala jako nejúčinnější.
Při ledových sprchách a koupelích se ukázaly dvě věci. Podobné věci už musel nebohý voják ve svém zajetí prožít a voda mu vůbec nevadila. Vždy, když mu začaly na hlavu dopadat první ledové kapky, spokojeně se usmíval. Ostatní pacienti na léčení kolem něj řvali, pištěli a proklínali, koho mohli. On jen seděl a spokojeně snášel vše, co bylo nutné. Další zkouškou bylo brát Luciena ven na čerstvý vzduch, dokud ještě bylo pěkné podzimní počasí. Ukázalo se, že má panický strach ze slunce a z většího počtu lidí kolem sebe. Při jedné z procházek narazil na skupinku dalších chovanců, kteří ho chtěli pozdravit a hrát s ním na schovávanou. Polovina léčitelů a dalšího personálu ústavu pak muže hledala po celém parku kolem zámečku, než se jim ho k večeru podařilo nalézt v jednom opravdu hustém a tmavém křoví.
Ani opakované pokusy s nejrůznějšími drogami nebo jinými alchymistickými substráty se neosvědčily. Doktor Versgeest už začínal propadat zoufalství, když po první zkušební dávce substance vytvářené z máku, začal mít Lucien Thibaut ještě silnější vidiny a jeho stav to tak v očích léčitelů jen zhoršilo. Poslední volbou se tak ukázala samotka. Tmavá místnost s něčím, co při troše představivosti připomínalo šatní skříně. Jediné, co koukalo ven, byla hlava. Zbytek těla byl znehybněný a zavřený uvnitř pomocí řetězů. Takto trávila osoba několik dlouhých hodin v naprosté tmě, ideálně i v naprosté samotě. Jak se k všeobecnému překvapení ukázalo, Lucien toto místo zbožňoval a byl schopný velice často a velice rád mluvit.
Když se ukázalo, že jiný způsob, jak z vojáka dostat smysluplné věty, není, rozhodl se doktor Versgeest trávit s ním několik hodin denně na tomto tmavém místě. Lucien musel asi usnout, protože už dlouho nevydal jedinou hlásku. Marcel Versgeest nedokázal pochopit, jak může bývalý voják vestoje, svázaný a zbídačený, spát. Na jednu stranu chtěl dál poslouchat Lucienovy promluvy ke Stvořiteli, jeho zážitky, které se mu tu a tam vracely v přítmí samotky, ale na druhé straně byl rád, že je chvíli ticho. O Lucienovo zdraví se staral teprve měsíc, ale místy začínal mít obavy o to svoje. Silnější nápor na svoji vlastní duševní stránku ještě nezažil. Všechny ty věci, co Lucien říkal, znějí tak skutečně. Bylo možné, aby je v nějaké podobě opravdu zažil? Nebyly to jen záchvaty vyvolané nějakými drogami? My to děláme, proč by nemohli oni, ptal se sám sebe Marcel Vergeest, když v přítmí procházel svoje starší zápisky.
V útržcích měl už zapsáno, jak nešťastně se Lucien se svými bratry ve zbrani dostali do zajetí. Obyvatelé Ceszniesku už dlouho uvažovali o odtržení od Unie, a když přišli vojáci, sesypali se na ně jako kobylky. Jednotka asi padesáti mužů v tak malém městečku nepočítala s jakýmkoliv odporem, šli prý jen obsadit tamní kasárny pro případ, že by se něco podobného pokusili rebelové odporující rodu van Rijssenů. Uprostřed noci vtrhl dovnitř dav lidí a některé z vojáků zavraždili už přímo v postelích. Některé odvlekli ven. Křičeli na ně, bili je, obviňovali z kacířství. To, co dělají lidé z východu tak často. Ale ne v tak násilné a otevřené podobě a už vůbec na cizím území. Ti, kteří přežili veřejné lynčování, pak skončili v tmavých plesnivých sklepech, kde se je snažili místní přivést na tu správnou cestu. Doktor Versgeest jen tajil dech, když Lucien líčil všechny podrobnosti, které viděl. Každou násilnost. Každé plivnutí do tváře, každý kopanec. Každou zlomeninu. Muži s proříznutým hrdlem hned v kasárnách patřili k těm šťastnějším. Jiné nechávali vykrvácet venku na ulicích, pár mužů prý nechali udupat koňmi, jednoho pak dvojicí spřežení roztrhli v záchvatu náboženského šílenství.
Marcel Versgeest nedokázal všechny ty popisované události dostat z hlavy, ať se snažil sebevíc. Budilo ho to v noci, děsilo ho to ve dne. Ať se pohnul kamkoliv, nemohl se zbavit dojmu, že ho pozorují buď Lucienovy modré oči, nebo ještě hůř, něco jiného. Něco nadpřirozeného. I teď, v téměř úplné tmě, cítil na svém těle bodavý pohled, který ho nutil neustále se ošívat. Nervózně zalovil v kapsách svého bílého pláště a na tlumeném světle se zaleskla ampulka. Nosil jich teď s sebou denně několik. Bez váhání palcem odstranil korkový uzávěr a hustý zelenobílý obsah jedním douškem vypil. Mléko spolu s vylisovanou šťávou z jakési pouštní rostliny dokázalo tělu ulevit podobně jako drogy a alchymistické substance, ale na rozdíl od nich byl tento přípravek snadno k sehnání. Doktor Versgeest moc dobře věděl, že by se ve velkém množství neměl tento prostředek užívat, ale on nemohl jinak. Měl ze svého pacienta strach.
„Otče! Otče! Jste tu?” Na ten otupělý hlas si doktor nemohl zvyknout. Vždycky jej bezpečně vyvedl z míry už jen proto, že ho v tmavé místnosti nikdy nečekal ve správnou chvíli. Trochu roztřeseným hlasem zopakoval svoji oblíbenou frázi, ve kterém se snažil Lucienovi vysvětlit, kde právě je. Nemělo to cenu. „Já s ním ale musím mluvit! Opět ke mně promlouvá. Slyším jeho hlas, cítím jeho pohled. Potřebuje mě,” mluvil dál nepřítomným hlasem Lucien a jeho hlas se jako zlovolná kletba nesl samotkou. Když ještě ani po chvíli nedal odbít, přislíbil doktor Versgeest, že všechno zapíše a vyřídí.
„Dobře. To snad půjde,” odvětil spokojeně Lucien, „já… Stvořitel ke mně začal opět mluvit. Chce, abychom jeho slova roznášeli po celém světě.” Marcel Versgeest jen polohlasem přitakával. Lucien se neustále opakoval, byly to nic neříkající bláboly, které slýchal od lidí z východu velice často. Bylo těžké najít mezi nimi normální jedince, se kterými se dalo mluvit. Snad žádný jiný národ neměl s Unii tak velké neshody kvůli vědě, technologii a absenci víry.
Lucien dlouho mluvil o Stvořiteli a jeho pobytu na světě. Když Stvořitel objevil tento svět, byl prázdný, všude jen mrtvá hlína. Vyprávěl, jak nejprve stvořil svoji družku z hlíny, a s ní kráčel po prázdném světě. Po čase se mu znelíbila, protože ho dostatečně nemilovala a neměla duši. Zabil ji a z jejího planoucího srdce vytvořil Slunce. Co ale nečekal, byla její stříbrná duše, která utekla na oblohu z jejího těla a vytvořila věčně smutný Měsíc. Podobně zkoušel tvořit další, ale méně významná stvoření – lidi. Když jim ukázal prázdný svět, zhrozili se. Ty, kteří ztuhli úžasem z pohledu na svět, měnil ve skály. Slzy těch, kteří pro plakali, proměnil Stvořitel v moře. Z těch nejmoudřejších stvořil stromy, z těch co se mu znelíbili, vytvořil zvířata a donutil je létat, chodit po čtyřech, plazit se nebo se obývat moře.
Po čase ale i tyto bytosti Stvořitele omrzely, a tak se rozhodl opustit své výtvory a odejít za sobě rovnými. Jediné, co po sobě zanechal, měla být První kniha, všechno jeho vědění obsažené v malé knize, která byla určena těm, kteří toužili po něčem větším. Lucien pokračoval. Stvořitel mu prý šeptá do ucha plány na svůj návrat na tento svět, aby mohl všem smrtelníkům ukázat, jak špatně žili. Bývalý voják se zalykal v slzách, když vyprávěl, jak on a všichni další následovníci budou smět dál spokojeně žít na tomto světě i po té, až Stvořitel vyprovodí všechny ostatní pryč. Jak se chce Stvořitel vrátit? To nevím, opakoval vždy na otázku Lucien smutným hlasem. Nesděluje mi všechno, dodával ještě smutně. Dnes ale pokračoval Lucien něčím novým, co Marcel Versgeest ve tmě samotky ještě neslyšel.
„Proč pláču? Pláču přece pro něj. Kdokoliv je vytržený z jeho náručí, musí plakat. Děti, které se narodí, křičí ve snaze vrátit se ke Stvořiteli. Není snadné během života činit pouze taková rozhodnutí, která by člověka činila hodnými jeho nekonečné lásky.”
„Chlapče, copak ty se neslyšíš? Takhle se nedá uvažovat,” odsekl rozladěně doktor Versgeest a nemohl se zbavit pocitu, že to on je vystavován vymývání mozku. Že on má být další obětí, že to bude on, kdo jako další začne provolávat jméno toho Stvořitele. Takové hlouposti. Odporují zdravému rozumu. Ano. Ano, přesně tak. Zdravý rozum je to, co ze mě udělalo léčitele, ujišťoval sám sebe Marcel. Choroba ducha je způsoba tím stejným, čím nemoci těla. Nemůže za to žádná nadpřirozená bytost. Ale co potom jeho pominutí smyslů? Co si mám myslet o něm? Něco takového jsem v životě neviděl. A ty oči.
„Jenom ti, co jsou schopní odolávat démonům všude kolem, smí spatřit pravou Stvořitelovu tvář,” mumlal dál Lucien a ignoroval všechno, co říkal jeho společník. Ve tmě se jeho hrozivé mumlání dostávalo i do těch nejzastrčenějších koutů, prolézalo do každého záhybu starých klecí a krabic, a vsakovalo se i do morku kostí doktora Versgeesta.
„Ty jsi copak nějakého démona viděl? Jak vypadá?” o démonech taky ještě nemluvil, ne takhle. Marcel si začal v čudivém světle olejové lampy hledat volný list, namočil pero do inkoustu a čekal. Lucien si ale napřed jen posměšně odfrkl.
„Proč by se měli ukazovat někomu, kdo věrně následuje Stvořitele? Jenom jejich krev je kolem nás. Protíná a křižuje hory stejně tak, jako žíly protínají tělo. A někdy má podobu blyštivých cetek, kterými se ověšují děvky,” dodal pak ještě Lucien a ztichl. Marcel skončil v půlce věty a jen přerývavě dýchal. Pro dnešek toho bylo až příliš. Vzal držák olejové lampy a vyrazil směrem k jediným dveřím ze samotky. Cestou se nemohl zbavit dojmu, že ho Lucien sleduje, ale jeho modré oči nebyly ve tmě nikde k zahlédnutí. Posledních pár kroků Marcel div neutíkal. Když vyšel ze dveří na chodbu solfronského zámečku, znatelně se mu ulevilo. Rozhodl se, že najde některého ze zřízenců a požádá ho, aby Luciena po pár dalších hodinách vrátil do jeho pokoje. Jakmile se zbavil této nepříjemnosti, vyrazil se najíst.
Do pečeného masa ale jen párkrát kousnul a nechal ho ležet na talíři. Neustále si mnul čelo a nemohl se zbavit dojmu, že má horečku. Co teď? Co dál? Jakákoliv snaha o léčbu pomocí mluvení s pacientem nepomáhá. Ten člověk buď mluví o tom zatraceném Stvořiteli, nebo nemluví vůbec. Začínal v sobě cítit neuvěřitelnou potřebu něco rozbít. Někoho uhodit. Nejlépe Luciena. Vyškrábat mu ty jeho modré oči, aby se na něj už nemohl nikdy podívat. Probodávat jeho tělo i duši, ne takhle. V tom se přistihl, že sotva popadá dech. Takhle to dál nejde, musí se jít věnovat dalším pacientům. Jedním mohutným douškem Marcel Versgeest vyprázdnil zbytek sklenice s vodou, zhluboka se nadechnul a šel se věnovat dalším povinnostem.
V průběhu rychle ubíhajícího odpoledne zatoužil Marcel Versgeest po lázni. Rozhodl se, že večer proto navštíví jednu z velkých koupelen v zámečku a dopřeje svému stárnoucímu tělu chvíli v horké vodě. Poručil si ohřát vodu na osmou večer, tedy čas, kdy ještě v celém ústavu panuje relativní klid. Když ponořil svoje unavené nohy do horké vody, tělem mu projel pocit neskutečného uvolnění. S velkým odhodláním se na chvíli ponořil celý pod vodu a po dlouhých dnech měl konečně pocit, že je sám, ničím nerušený – až na velké oko na bílé zdi, které mu najednou vyvstalo na mysli. Polekal se sám vlastních myšlenek ponořený do horké vody, která mu začala vtékat do otevřených úst. Panika. Marcelovo stárnoucí tělo sebou začalo v měděné vaně házet. Konečně se mu podařilo vynořit a posadit. Ze všech sil vykašlával vodu z plic a snažil se popadnout dech. Tohle už bylo příliš.
Přesto ještě chvíli v teplé vodě pobyl, než se rozhodl vrátit se do svého pokoje a pokusit se najít útěchu alespoň ve spánku, který hodlal podpořit nejen alkoholem, ale také něčím na uklidnění, co za normálních okolností vyžadovali jen někteří z pacientů. Když se osušil a oblékl do pyžama, přes které měl svůj oblíbený tmavomodrý župan, vyrazil do chodeb solfornského zámečku. Jinak dobře známé chodby mu dnes přišly podivně cizí. Portréty členů rodu Leussenů ho sledovaly na každém kroku, malby krajin mu připomínaly dnešní vyprávění o Stvořitelově putování po světě. A pak na sobě ucítil ty oči. Ty modré oči, které se do něj vpíjely jako inkoust do papíru. Co za nimi bylo? Jak hluboko se ve svém snovém poznání ten voják vypravil? Marcel Versgeest začínal nabývat dojmu, že ten muž musel prožít něco, co snad nejde ani slovy popsat. Mohl navštívit prostřednictvím své mysli místa, kde snad opravdu přebývá nějaký Stvořitel? Čeho je mysl schopná, nevěděli ani sami léčitelé, byť dělali vše pro to, aby jí porozuměli. Neměl by pečlivěji naslouchat? Ale ty oči.
Když Marcel Versgeest konečně ulehal do postele, posilněn půl skleničkou silného koňaku a ampulkou mléka s bylinným výtažkem, byl si jistý, že bude klidně spát.
Načítám data ...
Nahoru