"Do háje, jde to na nás!", vykřikl můj pobočník, zatímco já jsem se snažil trochu posvítit pochodní na blížící se nebezpečí.
"Krysy! Jsou to jen krysy!", vyhrkl jsem s úlevou. Byly čtyři a nadešel čas prubnout můj nový meč. Netrvalo dlouho a všechny byly mrtvé. A meč? Parádní. Lepší jsem v ruce ještě neměl. Možná na tom, co říkal Canthar o té auře, něco bude. No každopádně cesta byla volná. Diego ale zůstal stále ve střehu. Po chvíli jsme vyšli z jeskyně. Nyní jsme se nacházeli nad průsmykem. Spatřil jsem velký skalní most, po kterém jsme přešli na druhou stranu. Tam na nás čekala další jeskyně. Vůbec jsem nevěděl, kde jsme. Musela uběhnout dlouhá doba, protože, když jsme se ocitli venku, už skoro svítalo.
"Musíme hejbnout zadkama nebo to nestihneme. Je skoro ráno a kolem hradu je spousta skřetů, kolem kterých bychom ve dne neprošli.", poznamenal Diego a zrychlil krok.
"Hele já nejsem Innos a potřebuju taky chvíli pauzu. Jdeme už celou noc. Aspoň pár minut...", řekl jsem a vyčerpaně se posadil na blízkou skálu.
"Tak dobře. Na, vem si.", akceptoval můj požadavek Diego a podal mi špeka drogy. "To tě postaví na nohy.", dodal a dal si také jednoho.
"Víš, občas přemýšlím, co se mnou bude...", rozpovídal jsem se a přitom si dal čouda. "Já jsem v podstatě jen obyčejný tulák.", pokračoval jsem, "Sice mám barák ve městě, ale jinak nic. Měl bych začít nějak spořádaně žít. Najít si pěknou holku, vždyť po Khorinisu jich je tolik. Založit rodinu. Však víš."
"Jo já tě chápu.", navázal Diego, "Taky mám občas takové myšlenky. Ale tohle není pro mě. Já jsem tulák. Láká mne zlato, však mě znáš."
"To teda jo.", dodal jsem s úsměvem a naposled si potáhl drogy.
"Tak jo, snad abychom šli dál.", pronesl Diego, přičemž vstal a podal mi ruku.
Cesta se po chvíli stáčela podél skály k řece. Tento kraj mi byl dobře znám. Vzpomínám na své první okamžiky v Kolonii, kdy mne zachránil právě Diego. Je dobré mít opravdového přítele, který vám pomůže, když to zrovna potřebujete.
"Pssst!", přerušil mé úvahy můj společník, "Vidíš...", ukázal na skupinu dračích chňapavců v dáli, "Musíme být opatrní. Tady přebrodíme řeku. Pojď za mnou."
Poslechl jsem a držel se v těsném závěsu. Nerad bych, aby nás chňapavci spatřili. To by byl náš konec. Za chvíli jsme se ocitli na druhém břehu řeky.
"Budeme se držet plánu a půjdeme po proudu řeky podél břehu.", oznámil mi Diego. Měl jsem celkem strach. Procházet kolem skřetích stanů bylo velmi riskantní. Jinou možnost jsme ale neměli. Koutkem oka jsem zahlédl skřetí hlídku u jednoho z ohnišť. Byli jsme příliš opatrní na to, aby si nás všimla. Pokračovali jsme dál. Najednou jsem zaslechl jakési vrčení.
"Stůj.", šeptl jsem.
"Co se děje?", tázal se Diego mírně vystrašeně.
"Mám takový divný tušení, že něco je nad náma.", naznačil jsem číhající nebezpečí. Diego se nenápadně podíval vzhůru. Právě jsme stáli pod pár metrů vysokým převisem, na jehož vrcholu stál chňapavec. Nevšiml si nás, ale i tak znamenal velké nebezpečí.
"Určitě není sám. Musí tady být celá smečka.", zvýšil napětí Diego.
"Radši buď ticho a snaž se něco vymyslet nebo bude po nás.", nabádal jsem svého přítele tak nejtišeji jak jsem mohl. Diego pomalu a velice nenápadně vytáhl meč. Pořádně jsem nepochopil, co zamýšlí. Pokud by zaútočil na chňapavce, všimli by si toho ostatní a byl by s námi amen.
"Věř mi.", uklidnil mé nechápající pohledy Diego. "Buď připraven na akci."
V tom okamžiku se Diego vymrštil a vší silou mečem probodl vykukující hlavu chňapavce. Ten jemně zachrčel a sklátil se k zemi. Ozvalo se chrčení ostatních chňapavců. Ti přiběhli a ku překvapení nás obou začali svého bývalého vrstevníka požírat. Bušilo mi srdce jako nikdy jindy. Instinkt mi velel zůstat nehybně stát.
"Stůj. Nedělej naprosto nic.", přetiše jsem vyzval svého přítele ke klidu. "Věř teď ty mě.", Diego jen kývl na souhlas. Mé instinkty se vyplatily.
"Mučačadžo", ozval se skřetí hlas.
"Ge a saghu", přidal se další. Rozpoznal jsem dva blížící se skřety. Zatuhla mi krev v žilách. Najednou jsem slyšel prudký řev jednoho ze skřetů. Ozval se zvuk tasení zbraně. Oba jsme stáli jako opaření...